Úvod
Vyhoření, které někteří odmítají jako fádní koncept ze 60. let, jen tak nezmizí. Přestože nemá oficiální statut DSM-IV, je nadále empiricky studován, teoreticky popsán a rozsáhle diskutován odborníky v oblasti duševního zdraví a širokou veřejností. Snad nejdůležitější je, že je i nadále určujícím zaměřením mnoha pacientů, zejména těch, kteří pracují v profesích lidských služeb. Tito pacienti přicházejí na terapii stěžujíc si na pracovní přetížení, rozhořčení nad nesčetnými a neutuchajícími požadavky v jejich životě, mezilidské problémy, rodinné potíže, podrážděnost, emocionální a fyzické vyčerpání, cynismus a přesvědčení, že neexistuje východisko z jejich situace. Mnozí jsou na tom finančně relativně v pořádku a přesto mají pocit, že ačkoli sotva dokáží tolerovat svou práci, spolupracovníky a/nebo klienty a sotva mají pocit, že mají život pro sebe, stále si nemohou dovolit odejít a hledat si zaměstnání jinde. Jsou zaseknutí, rozzlobení a rozčarovaní a často zoufale hledají pomoc – i když věří, že nejsou možná žádná řešení.
Definice syndromu vyhoření
Existuje navrženo mnoho definic syndromu vyhoření; většina má tendenci spoléhat se na vymezení tří ústředních faktorů – emocionální vyčerpání, nedostatek osobních úspěchů a depersonalizace (nedávno překonceptualizována jako „cynismus“). (Malakh-Pines, 1989)
Shirom (1989) například vnímá syndrom vyhoření jako kombinaci fyzické únavy, emocionálního vyčerpání a kognitivní únavy. Jedná se v postatě o to, že syndrom vyhoření je o „nedůslednosti“ – vnímání ze strany profesionálů v oblasti lidských služeb, že jejich úsilí pomáhat druhým bylo neúčinné, že úkol je nekonečný a že se jim za jejich práci nevyplatí osobnostní tzv. morální odměna ve smyslu úspěchu, uznání nebo ocenění. (Shirom, 1989)
Přispěvatelé do téhož časopisu nabízejí několik vizí práce s klienty, kteří jsou vyhořelí nebo jsou na pokraji vyhoření. Pro Friedmana, který vykonal rozsáhlou empirickou práci o povaze syndromu vyhoření u učitelů a ředitelů škol, léčba spočívá v léčení rozporu mezi nerealistickými očekáváními a výsledky, které sami vnímají. "V určitém momentě," poznamenává, se učitelé dozvědí krutou pravdu, "...že nedokážou splnit svá vlastní výkonová očekávání. A těch, která na ně klade systém/nadřízený." Nabízí několik návrhů, včetně jednoho, který je v souladu s kognitivní terapií: potřeba, aby se učitelé „nezastavovali nad selháními a chybami“. Jak už je také důležité zmínit, co se týká pracovní morálky, kdy dělání chyb je očekáváno, protože jejich absence naznačuje v mnoha případech pracovní apatii. (Friedman, 2000)
Uvažujíc o klinické práci s demoralizovanými diabetickými pacienty naznačuje potřebu eklektického modelu, který zahrnuje empatický poslech, kognitivní intervence, zaměření jak na sebe-psychologii, na klientovu grandiozitu a uvědomění si vlastních emocionálních reakcí na práci. (Barbara Tilden, 2005)
Na rozdíl od mnoha poruch kategorizovaných pomocí DSM-IV se syndrom vyhoření považoval spíše za psychosociální než psycho-fyziologickou poruchu. To znamená, že ti, kteří se snaží pochopit syndrom vyhoření, namísto toho, aby se dívali na interakci mezi biogenetickými faktory a prostředím – jak by to bylo možné udělat v případě deprese – místo toho se zaměřili na interakci mezi výraznějšími osobnostními charakteristikami (například vysoká potřeba úspěchu) a vnější stresory. Povaha syndromu vyhoření se tedy může změnit, když se změní sociální tlaky, což vede k následující hypotéze: zatímco před 30 lety vládl idealismus jako hlavní kulturní hodnota, nyní jsou motivy zaměřené na ego, na čistě sebe, včetně honby za postavením a penězi, které slouží jako motivátory tvrdé práce, m. (Nagoski, 2020)
Vyhoření jako první bylo popsáno koncem 60. a začátkem 70. let 20. století, v době značných společenských otřesů. Bylo to také období silné sociální angažovanosti mezi velkými skupinami mladých jednotlivců, zejména profesionálů v oblasti lidských služeb – těch, kteří pracují tváří v tvář problémovým a potřebným klientům.
Freudenbergerův (1974) časný popis syndromu vyhoření se týkal mladých mužů a žen pracujících s drogově závislými na komunitní lékařské klinice v Lower East Side v New Yorku. Jeho portrét zobrazoval vysoce idealistické mladé lidi, kteří stále usilovněji pracovali v prosazování ušlechtilých ideálů a odmítali polevit, dokud nebyli v bodě virtuálního kolapsu. Věřili v sociální příčiny větší než oni sami – přesvědčení, která je podporovala a činila je zranitelnými vůči kumulativnímu vlivu chronické přepracovanosti, zejména vzhledem k malým odměnám za jejich úsilí. Na chvíli byla odměna za pocit, že dělají dobrou práci, důležitou práci, dostatečně trvalá, ale nedostatek dostatečných pozitivních výsledků se nakonec ukázal jako demoralizující. Navzdory jejich intenzivnímu a dobře míněnému úsilí se mnozí z jejich klientů nezlepšili; některé jejich fyzické i psychické stavy se ve skutečnosti zhoršovaly. Zdálo se jim, že jejich úsilí nepřineslo tak velký rozdíl ve čtvrti a ve městě, jak očekávali. (Freudenberger, 1974)
Vývoj a změny typů vyhoření
Učitelé jsou pravděpodobně ukázkovým příkladem tohoto typu vyhoření. Mnoho mladých mužů a žen přišlo do vzdělávacího systému koncem 60. let minulého století, poháněných úžasnými, i když naivními očekáváními o změnách, které přinesou do života dětí, se kterými pracovali. Někteří z těchto učitelů učinili v životě svých studentů působivé změny a nadále tvrdě pracovali. Někteří, kteří byli zklamáni z toho, čeho dosáhli, zůstali ve vyučování tím, že omezili svá nerealistická očekávání a/nebo své úsilí. Jiní nezměnili svá očekávání, a proto nemohli zůstat, protože vnímaný výstup z hlediska osobní spokojenosti nebo výkonu studentů již neodpovídal vnímanému vstupu. Toto byla vyhořelá skupina - skupina, která se nakonec přestala zajímat, přestala tvrdě pracovat a fyzicky i emocionálně trpěla stresory práce, které již nebyly zprostředkovány dostatečným zadostiučiněním. Z velké části to však již není typický obraz vyhořelého pracovníka. (Mijakoski, 2022)
Za posledních 20 až 30 let došlo k nesčetným kulturním změnám. Některé z nich jsou samozřejmě ekonomické: větší zaměření se na zisky vedlo ke snižování počtu zaměstnanců v mnoha institucích a korporacích a následně ke zvýšenému pracovnímu zatížení pracovníků v povoláních od ošetřovatelství až po univerzitního profesora. Navíc, odpovědnost, výsledky a okamžitý úspěch jsou pojmy, které dnes lze slyšet prakticky ve všech oblastech práce, dokonce i v zaměstnáních v oblasti lidských služeb, jako je učitelství a psychoterapie. Od pracovníků se v současnosti žádá, aby dělali stále více a více za méně a méně. Tyto kontemporální hodnoty jsou přesně to, čemu se odborníci na lidské služby před dvěma a třemi desetiletími snažili uniknout; bohužel, lidská "služba" v tomto věku se obvykle vyskytuje právě v těchto kontextech. (Vu, 2022)
Kultura na pracovišti se stala stále technologickější. Technologie – zejména používání počítačů – navíc změnily charakter pracovních i mezilidských vztahů. Práce může být a často i je prováděna na samotě; mnozí ve skutečnosti upřednostňují toto uspořádání. E-mailová korespondence nahradila osobní interakce a diskuse; pro některé počítačový solitaire nahradil skupinové přestávky na kávu. I tyto posuny ztěžují pocit idealismu ve vztahu ke své práci nebo z ní vyvozují větší smysl. Další změny nastaly v oblasti osobních hodnot; některé z těchto změn mohou být také funkcí ekonomických, technologických a kulturních změn uvedených výše. Apatie, nihilismus a/nebo osobní prospěch ve velké míře nahradily oddanost sociálním věcem; to znamená, že v současnosti se zdá, že méně jednotlivců než před generací je oddáno větším sociálním otázkám, a proto je hledání většího smyslu v práci (kromě těch, které jsou čistě finanční) stále obtížnější. Někdo by mohl dokonce namítat, že k tomuto procesu přispěla ironická a odloučená perspektiva postmodernismu. Jistě, věty, které všichni příliš posloucháme – „neudělá to žádný rozdíl“, „nezáleží na tom“ a „je to jedno“ – všechny svědčí o pocitu odloučení a jsou v rozporu s hodnotami obsaženými v dřívějších osobních vizích, které zdůrazňovaly společnou motivovanou pracovní komunitu. (Lal, 2022)
Přesun směrem k využívání práce především na osobní zisk, zejména finanční úspěch, tedy do značné míry nahradil osobní investice do práce a hledání smyslu. To znamená: "Kolik dostanu zaplaceno?" ve velké míře nahradilo otázku „Bude tato práce poskytovat osobní smysl nebo naplnění?“ jako otázka, kterou si kladou pracovníci, dokonce i ti noví. Podobně se zdá, že ve snaze „mít všechno“ se jednotlivci přetěžují mimořádným množstvím povinností. Jednotlivci si dnes pravděpodobně stěžují svým terapeutům (a přátelům) na obrovské nároky na jejich životy – tlaky ze strany rodiny, přátel, práce a občanských povinností. Nejčastější stížností, kterou všichni slyšíme od rodiny, přátel a klientů, je "Mám toho teď hodně. Nestíhám".
Jde samozřejmě o široké společenské trendy a výjimky, pokud jde o individuální hodnoty; tyto posuny však značně změnily obecnou povahu sociálních kontextů práce. Jedním z důsledků těchto změn je, že jednotlivci jsou méně náchylní ke „klasickému“ typu vyhoření – k takovému druhu, při kterém pracují stále tvrději, až do bodu fyzického a emocionálního vyčerpání, ve snaze dosáhnout vysokých, často sociálně smysluplných cílů. Namísto toho se typ vyhoření, který se dnes zdá rozšířenější, vyznačuje stížnostmi jednotlivců na několik povinností, rostoucí vnější tlak, nepřiměřené finanční ohodnocení a nedostatečné příležitosti k osobnímu růstu. Je velký rozdíl mezi učitelem A ze 60. let 20. století, který si stěžoval: „Tak moc mě trápí, že navzdory mému úsilí mnozí moji studenti stále nečtou dobře“ a učitelem B z 1. desetiletí 21. století, který si stěžuje: „Je na mě vyvíjen tak velký výsledek, aby všichni moji studenti dosáhnou. Nebo porovnejte terapeuta před 20 nebo 30 let, který si stěžoval, že už nevěří v práci – že klienti se nezlepšují – s terapeutem dnes, který si stěžuje namísto toho, aby si popálil z toho, že musí řešit požadavky řízené péče nebo tlaky ze žonglování s více odpovědnostmi v životě. Nebo porovnejte právníka před let, který byl sklíčený skutečností, že výkon advokace není to, co očekával z hlediska osobního rozvoje, s právníkem, který dnes běžně pracuje 80 až 100 hodinové pracovní týdny za enormní odměnu, ale znepokojuje ho pocit, že neumí najít východisko z tohoto dilematu „.
Jde však o to, že vyhoření, které jsme často viděli před deseti nebo dvaceti lety, bylo obvykle založeno na pocitu vnitřního zklamání – z nesplnění cílů v práci (nejčastěji o pomoci druhým), které si člověk stanovil jako osobní a společensky smysluplné. Dnešní vyhoření je častěji způsobeno tlakem na splnění stupňujících se požadavků jiných nebo intenzivní konkurencí v tom, kdo bude lepší než ostatní v téže organizaci nebo firmě, nebo snahou vydělat stále více peněz, nebo pocit, že je člověk zbaven něčeho, co si jednoznačně zaslouží. Ano, stále posloucháme o sestrách a lékařích, kteří jsou skleslí, protože podmínky v jejich nemocnicích znemožňují starat se o pacienty tak, jak si přejí, ao terapeutech, kteří se zlobí na řízenou péči nikoli kvůli ztrátě příjmu, ale kvůli omezením v jejím poskytování - například. léčba, o které se domnívají, že nejlépe vyhovuje potřebám jejich pacientů, avšak její realizace není možná z materiálně-technických důvodů (nebo jiných). Namísto toho častěji nasloucháme o nemožnosti pokračovat v praxi za sníženou mzdu nebo o pohoršení nad přidáním dalších deset minut pracovní doby pro učitele na konci školního dne. Vyhoření způsobené vnímáním „chci to a mám na to právo“ se skutečně zdá být velmi vzdálené idealismu, na kterém se koncept definování vyhoření zrodil. Zdá se, že vyhoření, které bylo kdysi fenoménem spojeno s neschopností dosáhnout svých idealistických cílů, nyní odráží neúspěch při dosahování vlastních zájmů. Ačkoli by se dalo tvrdit, že dřívější idealistické vize byly v mnoha ohledech sobecké (a nerealistické), očekávání od práce během tohoto novějšího období častěji odrážela potřebu cítit se osobně uspokojovaná prostřednictvím pomoci druhým. (Stoeber & Lavinia, 2016)
Možné způsoby terapie kontemporálního syndromu vyhoření
Terapeutická práce s touto novější verzí syndromu vyhoření je náročná – často ze stejných důvodů, pro které je obtížné léčit narcistické jedince. Nechtějí tam být; přijdou-li na terapii, jen zřídka jsou ochotni vidět svůj podíl na dilematu; téměř vždy chtějí obviňovat ostatní za své problémy nebo dysforické pocity: „Šéf je nespravedlivý“, „Můj manželský partner si neváží, jak tvrdě pracuji“, „Nikdy nemám čas postarat se o své vlastní potřeby.“ To vše je samozřejmě pravda; to vše je samozřejmě jen část příběhu. Jedno konkrétní dilema, kterému terapeuti čelí, je, že povzbuzování této nové značky vyhořelých jedinců, aby snížili své závazky, často vede k odporu. Přestože trpí tradičními příznaky syndromu vyhoření (včetně emocionálního a fyzického vyčerpání a cynismu vůči jiným), „chtějí všechno“ a neradi se zříkají jakéhokoli aspektu svého života, který vede ke skutečnému nebo potenciálnímu narcistickému uspokojení. (Mojallal, 2022)
Doporučení týkající se možné terapie v této situaci zahrnují sladit se s vyhořelým jedincem: „Ano, jste přepracovaný; ano, jste nedoceněný." Pokud a dokud se tato osoba nebude cítit vyslechnuta a potvrzena, žádná terapeutická práce pravděpodobně nebude nejen dokončena, ale nemůže ani začít. Jen postupně se terapeut může začít posouvat k otázkám osobní odpovědnosti, hodnot, očekávání a smyslu. Klinická práce s takovými jednotlivci obvykle zahrnuje čtyři aspekty, z nichž každý obvykle vyžaduje kombinaci psycho-dynamického a kognitivně-behaviorálního hlediska:
- přimět jednotlivce, aby upravil svá očekávání o tom, co práce (a ostatní v práci) může a nemůže poskytnout z hlediska smyslu a naplnění;
- přimět jednotlivce, aby se zaměřil na pozitivní aspekty práce, a ne jen na utiskovatelské, zatěžující části;
- přimět jednotlivce vybudovat silnější podpůrnou síť ke zprostředkování nezbytných stresorů práce (sport, umění, apod. pozor, je důležité vyhýbat se negativním způsobem jakými jsou např. zneužívání návykových látek); a naposledy
- práce s jednotlivci s cílem lépe se o sebe a ostatní postarat v mimopracovních oblastech, takže stresory z práce nejsou vždy v popředí - umět se od práce odpoutat. (Moss, 2022)
Závěr
Povaha práce a povaha kultury, ve které je zakotvena, se neustále vyvíjí; za posledních 20 až 30 let se ve společnosti událo mnoho změn – za posledních 5 let také. Úkoly a zaměření terapeutů, kteří léčí syndrom vyhoření, se tedy musí měnit, protože povaha této poruchy se časem také mění. Více terapeutů je nyní schopno a mělo by čerpat z rostoucí rozmanitosti teoretických perspektiv při řešení problémů spojených se syndromem vyhoření. Jednotlivci, kteří trpí syndromem vyhoření nebo mají obavy, že by mu mohli být vystaveni, mají rovněž pár základních doporučení, kterými se lze řídit. Je důležité na závěr zmínit sebe-hygienu a samostatnou péči.
Autor: npor. MSc. Jan Janek
Bibliografie
Barbara Tilden, DC (2005). Identita a adherence v diabetu pacienta: transformace v psychoterapii. Qual Health.
Freudenberger, HJ (1974). Staff Burn-Out. Social Issues: Journal of society pro psychologické studium social issues, pp. 159-165.
Friedman, I. A. (2000). Burnout in teachers: Shattered sens of impeccable professional performance. Journal of Clinical Psychology, pp. 595-606.
Lal, H. (2022). Re-Strengthening Pozitivní Safety Kulture, když je to Fear and Pressure in the Work Culture. Indian Journal of Health & Wellbeing, pp. 399-403.
Malakh-Pines, A. (1989). Career burnout : causes and curas. New York: New Press London: Collier Macmillan.
Mijakoski, D. (2022). Determinants of Burnout among Teachers: A Systematický Review of Longitudinal Studies. International journal of environmental research and public health.
Mojallal, M. (2022). Associations of experiential avoidance with burnout, wellbeing, and productive loss among police officers: The mediating role of negative and positive affect. Journal of clinical psychology, pp. 2260-2280.
Moss, M. (2022). Effect of Creative Arts Therapy on Psychologické Distress in Health Care Professionals. The American journal of medicine, pp. 1255-1262.
Nagoski, E. (2020). Burnout : solve your stress cycle. London: London: Vermilion.
Shirom, A. (1989). Burnout in work organizations. International review of industrial and organizational psychology; John Wiley & Sons., pp. 25-48.
Stoeber, J. D., & Lavinia, E. (2016). Perfectionism in employees: Work engagement, workaholism, and burnout. Kent Academic Repository.
Vu, T.-V. (2022). Úloha očekávaného pracovního prostoru practices a pozornosti v údržbě klidu v pracovnících během krize. Human Resource Management, pp. 315-333.