Tunisko je první arabskou zemí, kde proběhla začátkem loňského roku revoluce. Ta tuniská byla v mnoha ohledech výjimečná. Byla první, trvala méně než měsíc, proběhla bez velkého počtu obětí a nebyla tak násilná jako jiné revoluční pokusy v regionu. Jasmínová revoluce zbavila zemi jednoho z nejrepresivnějších diktátorů světa, který v zemi vládl 23 let a efektivně omezil většinu občanských svobod. Dosáhnout podobné změny a sesadit diktátory z čela země se podařilo iv Egyptě, Jemenu a Libyi. Povaha tuniské revoluce není zdaleka tak krvavá jako v případě Libye nebo násilnostmi zmítané Sýrie. Tunisko si ze zmíněných zemí drží od vypuknutí první revoluce status průkopníka v budování demokracie. Tunisané si to uvědomují a motivuje je to k větší snaze o změnu.
Tunisko úspěšně zvládlo první demokratické volby a sestavilo parlament, zvolilo prezidenta, předsedu vlády, předsedu parlamentu a začalo pomalu tvořit ústavu. Až tak pomalu, že nyní, téměř sedm měsíců po volbách, je zřejmé, že svou primární roli tuniská vláda nestihne splnit. Nové volby budou vyhlášeny až po schválení ústavy, která v původních plánech měla být připravena do jednoho roku od prvních voleb. Tunisané si pomalu zvykají na fakt, že změny, které očekávaly těsně po revoluci, budou trvat déle, než si původně mysleli. Občanská společnost se však v Tunisku rozvíjí velmi rychle. Mnohem rychleji než u nás v porevolučním období. Za posledních patnáct měsíců vzniklo v Tunisku více než 4000 nevládních organizací. Většina z nich funguje na dobrovolnické bázi a část z nich je již schopna financovat své fungování a aktivity. Proces demokratizace je přesto pomalý a je poznamenán katastrofální ekonomickou situací, vysokou nezaměstnaností, zkorumpovaným státním aparátem a jinými škodami, které po sobě zanechal předchozí režim. Právě ekonomická situace je nejzávažnějším faktorem, který může ohrozit proces demokratizace, neboť může vyústit v další vlnu nepokojů – podobně, jak tomu bylo na začátku revoluce v prosinci 2010. Tunisanů k revoltě nedotlačili demokratické požadavky, ale touha po důstojném životě a skoncování s triumfem a skoncování s triumfem a skoncování s triumfem.
Křehký úspěch
Tunisko tedy potřebuje především dvě věci – zlepšení ekonomické situace a vzdělávání v oblasti budování demokracie. Silná občanská společnost může v budoucnu výrazně přispět k procesu demokratizace. S pádem diktatury a náhlým rozvojem občanského sektoru se veřejný i nevládní sektor ocitají v podmínkách, které jsou zcela nové. Vláda a občanská společnost si navzájem nedůvěřují a nevnímají se jako partneři pro spolupráci. Tunisko také potřebuje rozvíjet a budovat své kapacity zejména v oblastech, jako je spravedlnost, ochrana lidských práv, dialog mezi veřejnou a občanskou sférou, občanská participace, posílení postavení žen ve společnosti. Slovensko disponuje relativně čerstvou transformační zkušeností, kterou umí Tunisku předat. Přestože je Tunisko dosud nejúspěšnější ze zemí MENA regionu (Blízký východ a severní Afrika), navzdory snaze občanské společnosti a relativně zodpovědnému přístupu nové tuniské vlády, je tento úspěch křehký.
Samuel Arbe Autor je projektový manažer PDCS
Článek vyšel v bulletinu Rozvojová pomoc - Jaro 2012. Vydává jej Platforma mimovládnych rozvojových organizácií (MVRO), která je sdružením právnických osob - střešní organizací 31 (23 řádných členů a 8 pozorovatelů) slovenských nevládních organizací, které se zabývají zejména zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí. http://www.mvro.sk