Effects of different types of attachment styles on children's mental development Vývinová psychologie zdůrazňuje vliv raného dětství na další vývoj člověka. Z toho důvodu je velmi důležité, aby byly uspokojeny všechny potřeby dítěte již od narození. Naplňování biologických potřeb je nezbytnou, avšak ne jedinou podmínkou zdravého a harmonického vývoje. Významnou roli v raném věku hraje také stálost prostředí a osoby, která se o dítě primárně stará. Jak uvádí Haiman (2012) vztah mezi matkou a dítětem může mít dvojí vliv na jeho vývoj. Dítě, kterému je v raném věku poskytován dostatek rodičovské lásky a péče, má větší šanci žít zdravým, šťastným, harmonickým a produktivním životem. Na druhé straně jsou rodiče, kteří nechápou význam rodičovské lásky. Nedostatek lásky a péče může vést k výrazným problémům během dětství a adolescence.

John Bowlby byl významný psychiatr a psychoanalytik, který na rozdíl od jiných zastánců tohoto psychologického směru nezkoumal dětství retrospektivně prostřednictvím výpovědí dospělých osob. Realizoval klinická pozorování dětí s cílem odhalit psychologické a patopsychologické důsledky ztráty mateřské postavy v raném dětství.

Bowlby na základě svých zjištění koncipoval teorii vztahové vazby, která předpokládá, že dítě má pudovou tendenci navázat se na matku nebo mateřskou osobu (Bowlby, 1958). Podle teorie vztahové vazby je každé dítě již od narození geneticky vybaveno, aby hledalo osobu, která mu může zajistit ochranu a bezpečí. Jedná se o potřebu, která byla evolučně vytvořena. (Brisch, 2011). Tak v přítomnosti jako v nepřítomnosti matky nebo jiné osoby, která se o dítě primárně stará, dítě vykazuje určité chování. Citovou vazbu zprostředkovává šest primárních reakcí. Pláč a úsměv mají za funkci přivádět matku k dítěti a udržet ji v jeho blízkosti. Následování a přidržení se mají opačnou funkci. Udržují dítě v blízkosti matky. Jak uvádí Bowlby, pátá reakce sání se obtížně kategorizuje. Šestou reakcí je volání (Bowlby, 1958, Bowlby, 2010). Na vzniku vztahové vazby se podílí senzorický aparát dítěte umožňující orientaci na osobu matky. Stejně důležitý je i motorický aparát zabezpečující kontakt s touto osobou a ,,signální aparát, jako například džavotání a pohyby rukou (Hašto, 2005).

Vazební chování se vyvíjí v prvním roce života dítěte. Bowlby to vysvětluje tím, že děti v tomto období již mají schopnost percepční diskriminace. Dokáží rozeznat matku od jiných osob. Vazební chování se může projevit stejně intenzivně i ve druhém a třetím roce života dítěte. Po třetím roce nastává změna, jelikož v tomto období se už většina dětí dokáže cítit bezpečně is jinými vztahovými osobami (učitelky ve školce, škole). Na druhé straně je důležité vědět, že vazební chování nikdy nevymizí úplně (Bowlby, 2010).

Intenzita a konzistence projevů vazebního chování se liší u každého dítěte. Za změny jsou zodpovědné podněty pocházející z organismu nebo z prostředí. K podnětům z organismu, které mají za následek krátkodobé změny ve vazebním chování řadíme hlad, únavu, nemoc, nespokojenost a bolest. Co se týče vlivu prostředí, vazební chování se projevuje intenzivněji, když má dítě strach, který může u něj vyvolat například přítomnost cizí osoby nebo neznámého podnětu, jakož i odmítnutí ze strany jiných dospělých a dětí (Bowlby, 2010, Bowlby, 2012, Kirschke a Hörmann).

Potřebu vazby nemusí u dítěte uspokojovat jen biologický rodič. Dítě se může orientovat i na jinou osobu, která mu dokáže poskytnout ochranu. Může to být adoptivní rodič, vychovatel v dětském domově nebo jiná osoba poskytující dítěti primární péči. To, ke komu si dítě vytvoří bezpečnou vazbu, lze předvídat. Dítě si vybere za blízkého člověka osobu, která na jeho projevy reaguje nejcitlivěji (Brisch, 2011).

Bowlbyho teorii empiricky ověřovala Mary Ainsworth, která zkoumala determinanty vztahové vazby v neklinických podmínkách. Její výzkum potvrdil přítomnost vazebního chování u dětí v prvním roce života. (Bowlby, 2010).

Typy vztahové vazby Vznik bezpečné vztahové vazby

Bezpečně připoutané děti reagují podle očekávání, tak jak jsme to uvedli výše. Jsou znepokojeny pokud je matka nepřítomná a těší se, když se vrátí. Na druhé straně i matka reaguje na dítě tak, aby uspokojila jeho aktuálně projevenou potřebu. Bowlby (2012) zdůrazňuje, že fyzická přítomnost mateřské osoby není jedinou podmínkou vytvoření bezpečné vztahové vazby. Pokud je osoba „citově“ nepřítomná, nevšímavá a dítěti vyhrožuje, že ho opustí, může to mít patogenní účinek. Z toho důvodu je důležité, aby reakce mateřské osoby na všechny signály dítěte byly přiměřené. Stejný názor zastává Haiman (2012). Autor uvádí několik podmínek, které jsou nezbytné pro vytvoření bezpečné vztahové vazby mezi matkou a dítětem:

  • matka pozoruje a správně identifikuje potřeby dítěte,
  • reaguje způsobem, který přiměřeně uspokojí aktuální potřebu dítěte,
  • splňuje všechny potřeby dítěte krátce poté, co dítě začne signalizovat potřebu, např.: pláče,
  • chování matky je citlivé a láskyplné.

Brisch (2011) v souladu s výše uvedenými skutečnostmi uvádí význam tzn. jemnocitu. Základním předpokladem pro vytvoření bezpečné vztahové vazby je podle autora to, aby osoba, která se o dítě stará projevila co nejjemnocitnější reakce v různých situacích. To znamená, že má být schopna správně vnímat a interpretovat signály dítěte a reagovat na tyto signály rychle a přiměřeně. Jemnocitní rodiče musí být opatrní, jak interpretují signály dítěte, protože jeden a tentýž projev, jako například pláč může v různých situacích signalizovat různou potřebu (hlad, žízeň, strach). Takoví rodiče se snaží přiměřeně reagovat na signály dítěte, dokud neodhalí pravou potřebu. Autor dále vyzdvihuje význam slovní výměny. Rodiče, kteří mluví a pocitech a chování svého dítěte, dávají mu tím pocit, že chápou jak se právě cítí. To dítěti poskytuje pocit bezpečí. Rodiče by měli s dítětem vytvářet krátké dialogy, přičemž je důležité, aby se dítě a rodič nemluvili najednou a aby rodič nereagoval příliš intenzivně a rychle na každý malý ohlas dítěte. To u dítěte nevede k pocitu bezpečí, ale naopak, může se cítit ohroženo a pronásledováno. Bezpečnou vztahovou vazbu podporuje také oční kontakt a dotek. Oční kontakt umožňuje dorozumívat se mezi dítětem a rodičem, pokud to není možné pomocí řeči. Fyzický kontakt, pokud je přiměřenou odpovědí na reakce dítěte rovněž podporuje bezpečnou vazbu.

Bezpečná vztahová vazba má dvě důležité funkce. Poskytuje dítěti emocionální jistotu a umožňuje mu objevovat svět. Bezpečně připoutané děti, kterým je poskytována přiměřená péče, ochrana a opora, pociťují psychologickou svobodu, což jim umožňuje prozkoumat svět (Brisch, 2011, Shahar-Maharik a Oppenheim, 2016).

Vliv bezpečné vztahové vazby na psychický vývoj dítěte

Výzkumy životních událostí v raném dětství potvrdily existenci určitých protektivních faktorů v souvislosti s duševními poruchami. Poukázali na skutečnost, že stabilní a důvěrný vztah alespoň s jednou osobou působí jako protektivní faktor a chrání před duševní poruchou (Hašto, 2005). Benoit (2004) uvádí, že kvalita vztahové vazby mezi rodičem a dítětem je významným prediktorem dalšího sociálního a emocionálního vývoje dítěte. Z toho vyplývá, že bezpečná vztahová vazba má pozitivní vliv na psychický vývoj.

Psycho-neuro-biologický model vývoje výše uvedenou skutečnost vysvětluje tím, že existuje přímý vztah mezi bezpečnou vazbou, vývojem mozku a psychickým zdravím dítěte. To, jak se chováme k dítěti v prvních dvou letech života má významný vliv na zrání mozku. V tomto období se v mozku vyvíjejí neurobiologické struktury zprostředkující schopnost zvládání stresu během celého života (tzv. kontrolní systém). Za druhé, je to období, kdy je mozek plastický a citlivý na vlivy ze sociálního prostředí. Z toho vyplývá, že rodič, který reaguje citlivě a přiměřeně na všechny potřeby dítěte vytváří prostředí, které usnadňuje zrání tzv. kontrolního systému v mozku. Dítě s bezpečnou vazbou bude tedy schopno efektivně regulovat své chování v různých stresových situacích, což je nezbytné pro jeho zdravý sociální a emocionální vývoj (Malekpour, 2007, Nosková, 2011, Schore, 2001a).

Bezpečná vztahová vazba jak uvádí Brisch (2011) je základem pro optimální rozvoj osobnosti. Umožňuje dítěti bezpečné objevování okolního světa i otevřenou komunikaci o názorech a pocitech (Lečbych a Pospišilíková, 2012). Bezpečná vazba vede k tomu, že dítě bude nezávislé a schopné vytvářet přiměřené vztahy. Bezpečně připoutané děti mají lepší schopnost odolat tlaku ze strany vrstevníků. Gearity (1996) uvádí, že přiměřeně uspokojená potřeba vazby posiluje sebedůvěru a sebekontrolu a představuje základnu pro rozvoj schopnosti empatie. Stejný názor zastává i Brisch (2011). Děti s jistou vazbou mají v předškolním věku lepší schopnost empatie. Dokáží se lépe vcítit do myšlenek a pocitů svých kamarádů. Na druhou stranu dokážou se lépe vcítit i do úmyslů a potřeb matky a to jim umožňuje nacházet kompromisy. Děti s jistou vazbou jsou odolnější při zvládání zátěže. Jsou kooperativní, dokáží se lépe přizpůsobit a jsou kompetentní při řešení konfliktů. Tyto pozitivní vzorce chování mají sklon přetrvávat. Svědčí o tom skutečnost, že adolescenti, kteří byli v raném dětství bezpečně připoutáni k rodičům mají tendenci navazovat kvalitnější a trvalejší přátelství (Zimmermann, 2004, Hašto a Tavel, 2015).

Bezpečná nebo jistá citová vazba neovlivňuje jen sociálně-emocionální kompetence dítěte, ale významným způsobem ovlivňuje i jeho kognitivní vývoj. Van Ijzendoorn, Dikstra a Bus (1995) porovnali několik výzkumů, které se zaměřily na kvalitu vztahové vazby ve vztahu k inteligenci a řečovému vývoji. Dospěli k závěru, že kvalitní vztahová vazba má výrazný vliv na jazykový vývoj a jen mírný na intelekt. Vysvětlují to tím, že většina výzkumů zkoumajících vztah mezi kvalitou vazby a intelektem se zaměřovala na rodiny ze střední vrstvy z nerizikové populace. Domnívají se, že bezpečná vztahová vazba může být významným protektivním faktorem v souvislosti s intelektem především v rodinách, ve kterých kognitivní vývoj dítěte může být ohrožen různými negativními vlivy. Jako další možné vysvětlení uvádějí, že inteligenční testy mohou být méně kvalitní než testy jazykových kompetencí. Třetí možné vysvětlení spočívá v tom, že je málo výzkumů zaměřujících se na jazykové kompetence. Z toho důvodu výsledky jejich metaanalýzy musíme brát s určitou rezervou. West, Matthews a Kerns (2013) poukázaly na to, že děti, které byly ve druhém a třetím roce života bezpečně připoutané k matce později vykazovaly vyšší školní úspěšnost a měly vyšší IQ. Birsch (2011) v souladu s výše uvedenými zjištěními uvádí, že děti s jistou vztahovou vazbou mají lepší schopnosti učit se a zapamatovat si. Lepší je nejen jejich paměť, ale také řečový vývoj. Jak jsme uvedli na začátku, vazební chování nikdy nevymizí úplně. K tomu, aby dítě bylo schopno pokračovat v explorování, přijímat nové učební nabídky ve školce a ve škole a tím dosahovat dobrých výsledků, potřebuje vytvořit další bezpečnou vazbu k vychovatelce ve školce a později k učitelce ve škole. Důležitá je skutečnost, že vztah mezi vztahovou vazbou a kognitivním vývojem je reciproční. Kognitivní schopnosti dítěte mohou výrazně ovlivnit kvalitu vazby mezi ním a rodičem. Děti kognitivně vyspělejší vědí své potřeby a pocity projevovat lépe a ti, kteří na to reagují, tak mohou reagovat citlivěji.

Vznik nejisté vazby

Narušení vývoje citové vazby může mít za následek vznik úzkostné nebo nejisté vazby. Rozlišujeme 3 typy nejisté vazby: nejistou-vyhýbavou, nejistou-ambivalentní a nejistou-dezorganizovanou (Ainswort et al., 1978 in Bowlby, 2010, Malekpour, 2007).

Děti s nejistou - vyhýbavou vztahovou vazbou při odloučení od své matky nebo jiné blízké osoby neprojevují skoro žádný protest. Tím, že tu osobu ignorují, dávají navenek najevo, že odloučení nevnímají jako problém. Když se osoba vrátí, tyto děti neprojevují žádné pozitivní emoce jako radost nebo spokojenost. V některých případech se k cizímu člověku chovají přátelštěji než k matce. Léčbych a Pospišilíková (2012) tento typ vazby označují jako distancovaně vyhýbavý typ. Na vzniku této vazby se podílí odmítnutí nebo nedostatečný kontakt matky s dítětem i nejasná komunikace. V tomto případě se jedná o takové osoby pro vztahovou vazbu, které vedou své děti k tomu, že v situacích, kdy se dítě cítí být ohroženo, nepotřebuje pomoc ani podporu dospělého člověka (Brisch, 2011). Důraz kladou na autonomii dítěte. Tak si dítě pomalu zvykne na to, že své potřeby přestane signalizovat a přestane tak hledat blízkost rodiče (Kirschke & Hörmann, 2014). Přestože se nám zdá, že tyto děti nepociťují žádný stres při odloučení od matky, opak je pravdou. Rodiče, kteří reagují na signály svého dítěte odmítavě často ve vlastním dětství zažili totéž (Brisch, 2011).

Děti s nejistou – ambivalentní vztahovou vazbou na odloučení a nepřítomnost matky nebo jiné osoby pro vztahovou vazbu reagují velmi intenzivně. Protestují, pláčou a jsou viditelně vystresovány. Velmi prudce reagují už při sebemenším odloučení od matky. Jelikož i děti s bezpečnou vazbou reagují velmi prudce a intenzivně na nepřítomnost matky, je v této fázi velmi obtížné rozlišit tyto dva typy vazby. Rozhodující roli proto má reakce dítěte na příchod matky. Takové děti na návrat matky reagují tak, že na jedné straně projevují potřebu vztahové vazby, ale jsou přítomny i signály, kterými se té vazbě snaží vyhnout (Brisch, 2011, Ruppert, 2011). Pro tento typ vazby je charakteristická ambivalence. Může se nám zdát, že dítě na jedné straně matku trestá, že ho opustila a na druhé straně se snaží signalizovat potřebu její přítomnosti (Lečbych a Pospišilíková, 2012). Takové chování dítěte znejišťuje osobu, která se o něj stará, protože dítě vysílá protiřečivé signály (Brisch, 2011). Tento typ vazby může vzniknout například tehdy, pokud matka v některých situacích reaguje přiměřeně na signály dítěte, ale v jiných se chová odmítavě. Takové nepředvídatelné chování ze strany matky vyvolává u dítěte pocit nejistoty, což vede k nerozhodnosti (Kirschke & Hörmann, 2014). I v tomto případě hrají důležitou roli ranní zkušenosti matky, které mohou vést ke vzniku nejistě-ambivalentní vazby (Brisch, 2011).

Navzdory skutečnosti, že výše uvedené dva typy vazby jsou nejisté, můžeme je označit jako organizované. U dětí s vyhýbavou a ambivalentní vazbou se totiž vyvíjejí vzorce chování, které jsou předvídatelné. Na rozdíl od toho dezorganizovaná vazba je charakterizována „rozpadem“ organizovaného chování (Shakar-Maharik a Oppenheim, 2016). Tento typ vazby vzniká tehdy, pokud matka chová dlouhodobě zmateně a náladově, přičemž v pozadí může být nedostatečně zpracováno trauma (Kirschke & Hörmann, 2014). Stejný názor zastává Benoit (2004). Autor uvádí, že v souladu s různými výzkumnými zjištěními k dezorganizovanému připoutání dětí může vést chování matky nebo jiné osoby pro vztahovou vazbu, které označujeme jako „atypické“ a ke kterému může vést jakékoli nezpracované trauma nebo smutek. Autor jako příklad uvádí posttraumatickou stresovou poruchu. U dětí s dezorganizovanou vazbou se rychle střídají afiliativní a vyhýbavé projevy. Tyto děti často dávají najevo svůj zmatek bizarním chováním jako například stereotypie nebo strnulost výrazu. Mohou se k matce přibližovat, přičemž mají odvrácenou tvář a mohou při tom pociťovat strach (Main a Solomon, 1990 in Lečbych a Pospišilíková, 2012, Brisch, 2011, Jacobvitz a Hazen, 1999).

Haiman (2012) uvádí následující podmínky, které výrazně přispívají ke vzniku nejisté vazby:

  • matka nereaguje na potřebu dítěte,
  • reakce matky je zpožděná,
  • reakce matky je nepřiměřená, může reagovat hlasitě, náhle a přehnaně,
  • matka nerespektuje potřeby dítěte, může ho například zaměstnat hračkami dle vlastního výběru,
  • přiměřené reakce matky na signalizovanou potřebu dítěte nejsou dost časté na to, aby si dítě mezi nimi uvědomilo vztah.

Podle Rupperta (2001, s. 70) ke vzniku nejisté vazby může dojít v případě, že rodiče „jsou mrtví, tělesně nemocní, duševně narušení, příliš se zabývají sami sebou nebo dítě zásadně odmítají a vlastně ho vůbec nechtějí“.

Vliv nejisté vazby na psychický vývoj dítěte

Jak uvádí Brisch (2011) a Ruppert (2011) nejistá vazba představuje riziko pro zdravý psychický vývoj.

V souladu s psycho-neuro-biologickým modelem vývoje nepříznivé ranní zkušenosti dítěte mohou negativně ovlivnit jeho pozdější schopnosti zvládat stresové situace. Nejistá vazba může výrazně narušit zrání a fungování mozku. U dětí s nejistou vazbou je zvýšena produkce stresového hormonu. Existují přímé důkazy o tom, že trauma z dětství způsobená zneužíváním, zanedbáváním nebo psychickou deprivací ,, narušuje vývoj těch částí mozku, které jsou zodpovědné za udržování mezilidských vztahů, zvládání stresových podnětů a regulaci emocí,, (Schore, 2001b. To může později vést k apatii nebo problémovému chování a může způsobit i depresi. Tyto děti mají často problémy s učením a mohou trpět chronickými onemocněními. Mohou se u nich vyvinout poruchy chování i porucha pozornosti s hyperaktivitou (Malekhpour, 2007, Nosková, 2011, Schore, 2001b). U dětí s nejistou vazbou se spíše vytvoří psychické poruchy při zvýšené psychické zátěži (rozvod rodičů, ztráta přítele). Můžeme to vysvětlit tím, že jim chybí vzorce chování, které by jim umožnily tato traumata překonat. To může vážně ohrozit jejich zdravý psychický vývoj (Brisch, 2011, Hašto, 2005). Z výše uvedeného vyplývá, že nejistá vztahová vazba není bezprostřední příčinou vzniku psychických poruch. Dnes už víme, že významnou roli nehraje jen kvalita vztahové vazby v dětství. Stejně důležité jsou i aktuální vztahy osoby, její psychologické predispozice i vliv prostředí (Shahar-Maharik a Oppenheim, 2016).

I když nejistá vazba nemusí přímo způsobit psychickou poruchu, na její negativní vliv na psychický vývoj dětí poukázalo několik autorů. Děti s nejistě vyhýbavou vazbou jsou vystavovány neustálému odmítání ze strany matky, což může vést k delikventnímu chování. V jejich chování se často vyskytují hostilní a antisociální prvky (Hašto, 2005). Tyto děti jsou častěji stěžují na nevolnost, bolesti hlavy a břicha, zvracení a poruchy spánku. Všechny tyto příznaky jsou projevem stresu, které tyto děti prožívají při odloučení od osoby pro vztahovou vazbu, přestože to nedávají najevo (Brisch, 2011). Pro děti s nejistě – ambivalentní vazbou je charakteristická impulzivita a nízká frustrační tolerance (Hašto, 2005). Konflikty často řeší verbální agresí. Mají málo kamarádů, což můžeme vysvětlit kromě agresivity také nedostatečně vyvinutou schopností empatie. V některých případech se ale jeví jako bezmocné a pasivní. Ve srovnání s bezpečně připoutanými dětmi jejich paměť, vytrvalost, flexibilita a řečový vývoj nejsou dostatečně dobře vyvinuté, proto dosahují ve škole horších výsledků (Brisch, 2011). Zatímco v dětství je dezorganizovaný typ vazby úzce spojen s internalizovanými formami problémového chování, v adolescenci může výrazně přispět ke vzniku psychických poruch (Carlson, 1998).

Shahar-Maharik a Oppenheim (2016) se zaměřily na to, jak se projevují důsledky nejisté vztahové vazby v různých fázích dětství. Co se týče batolícího věku, zatímco děti s nejistě-vyhýbavou vazbou mají v tomto období tendenci projevovat více hněvu a agrese, pro ambivalentně připoutaná batolata jsou charakteristické projevy úzkosti. Dezorganizovaná vztahová vazba má v tomto období významný vliv na vztah mezi dítětem a matkou. Pocit jistoty je u těchto dětí v přítomnosti matky mnohem nižší než u bezpečně připoutaných dětí (Carlson, 1998). V předškolním věku je dítě s vyhýbavou vazbou více závislé na osobě, která o něj pečuje. Jsou více negativistické, méně vytrvalé. Mají potíže při přizpůsobování se různým situacím. Již v tomto období mají tyto děti problémy s chováním. Děti s ambivalentní vazbou jsou na rozdíl od dětí s nejistě vyhýbavou vztahovou vazbou nezávislejší, ale rovněž méně vytrvalé. Děti s dezorganizovanou vazbou se snaží mít vše pod kontrolou. Mají tendenci manipulovat rodiči (Jacobvitz a Hazen, 1999). Co se týče školního věku, nejistě připoutané děti mají problém s navazováním přátelství. Zatímco děti s vyhýbavou vazbou mají tendenci se izolovat od vrstevníků, děti s ambivalentní vazbou touží mít kamarády, ale jsou váhavé při navazování kontaktů (Shahar-Maharik a Oppenheim, 2016). Jacobvitz a Hazen (1999) poukázaly na to, že i dezorganizovaná vazba se do vztahu dítěte k vrstevníkům promítá negativně. Dalším významným obdobím je adolescence. Shahar-Maharik a Oppenheim (2016) zdůrazňují dva úkoly, se kterými se adolescent musí vyrovnat. První je nalezení rovnováhy mezi nezávislostí a vázaností na rodičích. Druhým úkolem je konstituování stabilních a důvěrných vztahů s vrstevníky. Nejistě připoutané děti mají v adolescenci problémy s oběma úkoly. Těžko nacházejí rovnováhu mezi závislostí a nezávislostí. Zimmermann (2004) poukázal na pozitivní vztah mezi nejistou vazbou, sociální úzkostí a hostilitou v adolescenci. Adolescenti s nejistou vazbou v dětství často nejsou schopni adekvátně řešit konflikty s vrstevníky.

Možnosti prevence vzniku nejisté vztahové vazby a eliminace jejího negativního vlivu na psychický vývoj dítěte

Birsch (2011) poukázal na význam přípravy budoucích rodičů na příchod dítěte. Autor ve své knize popisuje program SAFE (bezpečné vzdělávání pro rodiče), v jehož rámci se rodiče mohou naučit, jak by se měli ke svému dítěti chovat, aby se mezi nimi vytvořila bezpečná vazba. V první řadě je velmi důležité, aby rodiče byli schopni adekvátně zvládat stresové situace jak během těhotenství, tak po porodu. Výzkumy potvrdily, že úzkost a stres může působit negativně nejen na emocionální dostupnost budoucí matky, ale rovněž negativně ovlivňuje i míru tolerance stresu u kojence. Může tak vést ke vzniku nejisté vazby.

Nejistá vazba vzniká, jak jsme uvedli výše, když rodič není schopen správně identifikovat signály dítěte a vhodně na tyto signály reagovat. Z toho důvodu je nezbytné, aby byl citlivý a empatický. V souvislosti s empatickým chováním matky se používá i pojem mentalizace. Hašto a Tavel (2015, s. 99) to vymezují jako ,,vžívání se, vciťování se do subjektivního světa dítěte, což matky doprovázejí verbalizací, jako by mluvili za dítě a jeho potřeby,,. Autoři dále uvádějí, že se nejedná o klasicky chápanou schopnost empatie. Matka totiž v tomto případě nereaguje citlivě jen na potřeby dítěte, nýbrž reflektuje přitom i svůj vlastní vnitřní stav.

Při vzniku vztahové vazby hraje významnou roli transgenerační přenos. Existuje přímá souvislost mezi vztahovou vazbou u rodičů, jejich chováním ke svému dítěti a vztahovou vazbou u dítěte (Brisch, 2011). Rodiče, kteří mají zkušenosti s bezpečnou vazbou, budou s větší pravděpodobností vytvářet stejnou vazbu se svým dítětem. Rodiče s nejistou vazbou, kteří v dětství byli odmítáni nebo reakce jejich rodičů na jejich potřeby si protiřečili, nebudou moci reagovat přiměření na potřeby svého dítěte. Na druhé straně jsou rodiče, kteří navzdory tomu, že neměli zkušenosti s bezpečnou vazbou, jsou schopni reagovat na své dítě citlivě a empaticky. Můžeme to vysvětlit tím, že jejich pozdější vztahy korigovaly nepřiměřené vzorce chování osvojené v raném dětství (Hašto a Tavel, 2015). Přiměřené a stabilní přátelské, partnerské vztahy i stabilní vztahy s širší rodinou mohou přispět k tomu, že i rodič s nejistou vazbou může svému dítěti poskytnout ochranu, podporu a bezpečí. Ani rodič, který zažil trauma, nemusí se nutně chovat tak, aby to vedlo k dezorganizované vztahové vazbě. Pokud sám není schopen se s traumatickým zážitkem vyrovnat, může vyhledat odbornou pomoc (poradenství, psychoterapie). Rodič, který si prošel traumatem a uměl se s tím vyrovnat, není zaslepen pocity strachu, hněvu, studu ani viny a nevnímá tak signály svého dítěte zkresleně (Shahar-Maharik a Oppenheim, 2016).

Zmírnit negativní vliv nejisté vazby není jednoduché. Důležitá je včasná intervence. Psychoterapie má za úkol reorganizovat vztahovou vazbu dítěte s dospělým. Na jedné straně umožňuje dospělému nadhled. Poskytuje mu možnost vidět, jaké vážné důsledky mělo jeho chování ve vztahu k dítěti. Terapie pomáhá při změně těchto vzorců chování, čímž může přispět ke změně ve vztahu mezi dítětem a dospělým. Na druhé straně se terapie zaměřuje i na prevenci nebo nápravu nežádoucích důsledků nejisté vztahové vazby. Umožňuje dítěti, aby se vyrovnalo s traumatem, které bylo způsobeno odmítavým nebo dezorganizovaným chováním dospělého. Poskytuje mu možnost, aby se naučilo efektivní strategie zvládání zátěže, aby umělo své pocity projevovat přiměřeným způsobem a aby bylo schopno navazovat trvalé a stabilní vztahy. Jelikož důsledky nejisté vazby se mohou projevit v různých oblastech života dítěte, nezbytná je spolupráce nejen s širší rodinou, ale is jinými osobami, s nimiž je dítě v pravidelném kontaktu a může k nim vytvořit důvěrný vztah (vychovatelé, učitelé).

Závěr

Existuje mnoho odborníků, kteří k teorii vztahové vazby přistupují kriticky. Navzdory této skutečnosti není možné popřít vliv ranní citové vazby na psychický vývoj dítěte. Z toho důvodu je nezbytné zajistit dítěti již od narození takové podmínky, které naplňují primární potřeby jistoty a bezpečí. Nejen rodiče, ale i jiné osoby, které se o dítě starají, by proto měly být osvobozeni od svých traumat, měli by umět přiměřeně řešit stresové situace, měli by být senzitivní a měli by umět správně „číst“ signály svého dítěte a reagovat na všechny tyto projevy přiměřeně.

Jak uvádí Brisch (2011) pro vznik vazby jsou důležité emocionální zkušenosti a nikoli genetické příbuzenstvo.

Autor: Mgr. Zuzana Gášparová Seznam bibliografických odkazů

BENOIT, Diane. 2004. Infant-parent attachment: Definition, types, antecedents, measurement and outcome. In Pediatrics & Child Health. ISSN 1751-7222, 2004, roč. 9, č.8, s. 1 541-545.

BOWLBY, John. 1958. Nature of the child's ty to his matka. In The International Journal of Psycho – Analysis. ISSN 1745-8315, 1958, roč. 39, č.5, s. 1 350-373.

BOWLBY, John. 2010. Vázba. Teorie kvality vztahů mezi matkou a dítětem. Praha : Portál, 2010. 360s. ISBN 978-80-7367-670-4.

BOWLBY, John. 2012. Odloučení. Kritické období raného vztahu mezi matkou a dítětem. Praha : Portál, 2012. 400 v. ISBN 978-80-262-0076-5.

BRISCH, Karl Heinz. 2011. Bezpečná vztahová vazba. Trenčín : Vydavatelství F, 2011. 150 s. ISBN 978-80-88952-67-1.

CARLSON, Elizabeth A. 1998. A Prospective Longitudial Study of Attachment Disorganization/Disorientation. In Child Development. ISSN 1467-8624, 1998, roč. 69, č.4, s.1107-1128.

GEARITY, Anne. 1996. Vzdělání Theory and Real Life: Jak Make Ideas Work. [cit. 2017-05-30]. Dostupné na internetu: http://www.cehd.umn.edu/ceed/publications/earlyreport/earlyreportspring1996.html

HAIMAN, Peter Ernest. 2012. Effects of early attachment on childhood and beyond. In The Attached Family. 2012, roč. 15, č.1, s. 1 6-8.

HAŠTO, Josefe. 2005. Vztahová vazba. Ke kořenům lásky a úzkosti. Trenčín : Vydavatelství F, 2005. 300 s. ISBN 80-88952-28-X.

HAŠTO, Josef - TAVEL, Peter. 2015. Mentalizování jako výzva pro klinickou medicínu a speciálně pro psychiatrii a psychoterapii. In Psychiatrie. ISSN , 2015, roč. 19, č.2, s. 97-103.

JACOBVITZ, Deborah – HAZEN, Nancy. 1999. Developmental pathways from infant disorganization to childhood peer relationships. In Solomon, Judith – George, Carol. Attachment disorganization. New York : Guilford Press, 1999, s. 127-159, ISBN 978-15-723-0480-2

KIRCHKE, Karoline – Hörmann, Kerstin. 2014. Grundlagen der Bindungstheorie. [cit. 2017-05-25]. Dostupné na internetu: http://www.kitafachtexte.de/uploads/media/KiTaFT_kirschke_hoermann_2014.pdf

LÉČBYCH, Martin - POSPÍŠILÍKOVÁ, Klára. 2012. Česká verze škály. Experiences in Close Relations (ECR): Pilotní studie hodnocení vztahové vazby v dospělosti. In E-Psychologie, ČMPS. ISSN 1802-8853, 2012, roč. 6, č.3, s. 1 1–11.

MALEKPOUR, Mokhtar. 2007. Effects of attachment on early and development. In The British Journal of Developmental Disabilities. 2007, roč. 53, část 2, č.105, s. 81-95.

NOSKOVÁ, Janko. 2011. Vliv citové vazby na vývoj mozku. In Mosty k rodině. ISSN 1338-2713. 2011, roč. 2, č.2, s. 2 14-20.

RUPPERT, Franz. 2008. Symbióza a autonomie. Trauma z narušeného systému rodinných vazeb. Praha : Portál, 2011, s. 272, ISBN 978-80-262-0004-8

SCHORE, Allan N. 2001a. Effects of secure attachment relationship on right brain development, affect regulation, and infant mental health. In Infant Metal Health Journal. ISSN 1097-0355, 2001, roč. 22, č. 1-2, s. 1 7-66.

SCHORE, Allan N. 2001b. Účinky prvního relativního traumatu na pravém rozvoji mozku, affect regulation, a infant mental mentality. In Infant Mental Health Journal. ISSN 1097-0355, 2001, roč. 22, č.1-2, s.201-269.

SHAHAR-MAHARIK, Tali - OPPENHEIM, David. 2016. Attachment. In FRIEDMAN, Howard. Encyclopedie of Mental Health (2. vydání), Vol. 1. Waltham : Academic press. 2016, s. 1 105-115. ISBN 978-0-12-397753-3.

VAN IJZENDOORN, Marinus H – DIJKSTRA, Jarissa – BUS, Adriana G. 1995. Zařízení, Intelligence a Language: A Metal – analysis. In Social Development. ISSN 0961-205x, 1995, roč. 4, č.2, s.115-128.

WEST, Katara K-MATHEWS, Brithany L-KERNS, Kathryn A. 2011. Matka-dětská pomůcka a cognitivní výkon v prostředku dítěte: An examination of mediating mechanisms. In Early Childhood Research Quarterly. ISSN 0885-2006, 2011, roč. 28, č.2, s.259-270.

ZIMMERMANN, Peter. 2004. Attachment representations and characteristics of friendship relations during adolescence. In Journal of Experimental Child Psychology. ISSN 0022-0965, 2004, roč. 88, s. 83-101.