Umírání a smrt z multikulturní perspektivy – východiska pro zdravotně sociální práci

Úvod

Tématika umírání a smrti nepochybně patří k těm nejnáročnějším, a to nejen v ošetřovatelství. Umírání a smrt sice k životu patří, stejně jako narození, přesto je to pro každého člověka něco reálně nepředstavitelného. Na smrt je jen stěží možné se „dostatečně“ či „dobře“ připravit. Je to událost, která je pro všechny bezprostředně zúčastněné citově velmi náročná.

Není-li ani částečné uzdravení nemocného možné, stává se nejdůležitějším úkolem zdravotníků, též zdravotně sociálních pracovníků, vytvořit nemocnému podmínky pro důstojné umírání, tzn. respektovat všechny potřeby umírajícího, tedy zdaleka nejen ty biologické, ale také psychické, sociální, kulturní a spirituální potřeby.

Umírání a smrt jsou fenomény, o kterých se uvažuje z hlediska filozofického, psychologického, sociálního, medicínského a etického. Budoucnost, která stojí před umírajícím, tedy jeho smrt a lidské bezmocnost jakkoli tuto budoucnost změnit, ovlivňují výrazně lidské myšlení a jednání. Smrt se totiž považuje za nejvyhrocenější mez lidské existence. (Kutnohorská, 2007)

Má-li být ošetřovatelská péče efektivní, musí sestry „kulturní kontext každého klienta“ znát a rozumět mu. Podle Madelaine Leiningerové (in Kozierová, Erbová, Olivierová, 1995) by sestry měly klientům poskytovat takovou péči, která bude respektovat jejich právo na vlastní kulturní hodnoty, víru a potřeby. Klient očekává, že budeme nejen respektovat jeho kulturu, ale takové, že mu vytvoříme přijatelné podmínky pro uspokojování jeho specifických kulturních potřeb, a to i ve fázi umírání. V ošetřovatelském procesu se uplatňuje emocionální inteligence sestry, která by měla správně zhodnotit situaci a umět rozlišit deficit potřeb a projevy kulturní odlišnosti. (Krátká, 2007)

Je třeba připustit, že psychosociální, tedy i kulturní a spirituální potřeby nemocného bývají zanedbávány. Sestry se často domnívají, že jejich nejdůležitějším úkolem je starat se o základní biologické potřeby nemocného (dýchání, výživu, vyprazdňování, hygienu atd.), a že vše ostatní je ne tak důležité, postradatelné, nadstandardní.

U nemocného, ​​tým sepíše umírajícího člověka jsou však kulturní a spirituální potřeby většinou akcentovány. Někdy jsou dokonce nejdominantnější složkou jeho osobnosti, neboť zásadním způsobem modifikují jeho myšlení a prožívání, a také jeho fyziologické potřeby a jejich uspokojování. Demonstrovat to můžeme na potřebě výživy, potřebě vyprazdňování, potřebě hygieny apod. Pro klienta může být v danou chvíli daleko důležitější dodržovat půst než přijímat potravu, i když zdravotníci jsou přesvědčeni o tom, že je velmi důležité, aby nemocný (např. onkologický pacient) jedl. Momentální potřeba „ztišení se“ či přímo modlitby může být pro nemocného mnohem naléhavější než hygienická péče, kterou mu chceme právě poskytnout.

Uvědomování si specifických kulturních a spirituálních potřeb nemocného, ​​jejich faktická podpora je nezbytná i ze strany zdravotně sociálního pracovníka, který přichází do kontaktu s umírajícím nemocným a jeho blízkými. Už výběr zdravotnického či sociálního zařízení, i volba hospice, což jsou záležitosti, které zdravotně sociální pracovník s klientem a jeho rodinou řeší, může být ovlivněna tím, zda dané zařízení je schopno uspokojit specifické kulturní a duchovní potřeby či nikoli.

V nejobecnější rovině je kultura souhrn názorů, přesvědčení a praktik, které šíří sami lidé, a které přecházejí z jedné generace na druhou. Britský antropolog Edward Burnet Tylor definoval kulturu jako složitý celek, který zahrnuje vědomosti, víru, umění, právo, morálku, zvyklosti a všechny další schopnosti a zvyky, které si člověk jako príslušník společnosti osvojuje. (Davies, 2003) O kultuře se dá hovořit jak ve smyslu její univerzality, tzn. že mnohé v lidském chování či životním stylu je podobné nebo dokonce stejné, ať už jsme členy té či oné kultury, tak ve smyslu diverzity, neboť mnohé je typické, specifické, jedinečné pro danou kulturu. Součástí kultury je i náboženství, které má velmi úzký vztah ke spirituálním potřebám.

Spirituální potřeby jsou odvozeny od spirituality, kterou lze chápat jako duchovnost, jako cestu a vztah k hledání životních hodnot pravdy, etiky, smyslu a cíle života, vedoucí k životní moudrosti a humanitě v souladu s určitými vyššími („vesmírnými“) zákonitostmi. (Irmiš, on-line) Spirituální potřeby můžeme považovat za prostředek k dosažení tvz. duchovního blaha. Co je to duchovní blaho? Podle Kánského je duchovní blaho způsobem života nebo životní cestou, která se dívá na život a prožívá ho jako užitečný a příjemný, která vyhledává možnosti svobodného výběru život udržujících a obohacujících nabídek, a hlboko se zakořeňuje do duchovních hodnot a náboženské víry. (Kánský, 1991) Protipólem duchovního blaha je duchovní tíseň, tzn. stav, při němž dochází k narušení životních principů, pronikajících celou lidské bytostí. Jedinec má pak reálně nebo potencionálně narušenou víru v systému hodnot, které mu poskytují sílu, nádej a smysl života. Spirituální potřeby tedy rozhodně nelze zúžit na pouhé snahy něco nebo někoho uctívat. Spíše je lze chápat jako hledání a touhu po naplnění, která je vlastní všem lidem. Spirituální potřeby mají úzký vztah k hledání smyslu života a smrti. Nelze je tedy omezit jen na religiozitu. My je však pro účely tohoto článku „zúžíme“ v tomto smyslu, a dále se zaměříme na náboženské potřeby umírajících.

Téměř všechny náboženské skupiny věří, že život po smrti existuje, že smrt není neodvolatelný konec, ale nový začátek. Různí se však v pohledu, kdy tento posmrtný život začíná a jak probíhá.

V podmínkách České republiky se nejčastěji stretneme s vyznavači křesťanství. Pro křesťana je umírání jen krátké přechodné stádium, znamenající biologické dožití těla, v žádném případě však zánik duše a ducha. Křesťané věří, že pokud se drží Ježíšova učení, dostanou se po smrti do nebe. Bible dokonce vyzývá k boji proti strachu z umírání.

Nejvíce je u nás katolíků, kteří stejně jako ostatní křesťané věří ve vzkříšení s druhým příchodem Krista. Pro katolíka má velký význam přijímání svátostí, pro nemocného, ​​resp. umírajícího nemocného, ​​zejména svátosti eucharistie a svátosti pomazání, eventuálně svátosti pokání.

Udělení svátosti eucharistie (svatého přijímání) probíhá buď tak, že kněz (nebo jáhen) slouží mši u lůžka nemocného, ​​nebo tak, že mu kněz svátost donese, což je častější. Eucharistii však nemusí přinést výlučně kněz. Může to být kdokoli, kdo je pokřtěn, setrvává v katolické církvi a žije smířen s Bohem (bez „těžkého hříchu“) a s lidmi (nežije ve stavu aktivního nepřátelství, nezdráhá se nikomu odpustit), jehož právní stav mu nebrání v přijímání svátostí církevně neplatném manželství apod.). Katolík má před přijetím eucharistie dodržet eucharistický půst, za normálních okolností hodinu před přijímáním, v nemoci alespoň čtvrt hodiny. Vodu a léky přijímat může. Pokud nemocný nemůže přijmout ani úlomek hostie, je svaté přijímání možné prostřednictvím vína.

Významná je pro nemocné takové svátost pomazání, které se nesprávně říká „poslední pomazání“. Uděluje ji kněz nebo biskup. Po úvodních modlitbách kněz nejprve mlčky vkládá ruce na hlavu nemocného, ​​poté ho maže olejem na dvou místech (zpravidla na hlavě a na rukou) a poté přednáší požehnání a prosí Boha o odpuštění hříchů. Svátost pomazání nemocných má nemocný přijmout, když vážně onemocní nebe ve stáří, při úbytku sil. Může být udělena i lidem v bezvědomí. Bezprostřední přípravou na smrt je pak tzv. viatikum nebyli svaté přijímáni na cestu (do věčnosti). Je to přijímání „Kristova těla“ v blízkosti smrti, před kterým může nemocný obnovit své vyznání křtu. Po přijímání může kněz nemocnému udělit plnomocné odpustky pro okamžik smrti.

Nemocný, tedy i umírající může přijmout taková svátost pokání, která má velmi osobní charakter. Vyžaduje skutečnou dôveru v odpouštějícího Krista a úpřímnou litost nad hříchy. Rozhodně nestačí „jen“ své hříchy vyznat. Tato svátost má být nemocnému nabízena jako jedna z pomocí, nikoli vyžadována jako povinnost.

Pravoslavných křesťanů je u nás poměrně málo. Pravoslaví uznává, stejně jako katolická církev, sedm svátostí, které však přesně nedefinuje a označuje jako „svaté tajiny“, tedy jako něco co přesahuje lidské chápání. Za nejhlubší tajemství považují pravoslávní eucharistii, která může být nemocnému donesena. Podává se po předchozím vyzpovídání, které vyžaduje soukromí. Pomazání olejem je pro pravoslávné prostředkem pro odpuštění hříchů. Dává se i těm nemocným, kteří se nemůžou vyzpovídat. Ideálně ho uděluje sedm duchovních. V nouzi „postačí“ jeden duchovní. Obřad trvá delší dobu (sedm čtení a sedm pomazání). Pro umírajícího nemocného má velký význam. Je důležité, aby obřad začal, dokud je nemocný živ. Nastane-li v průběhu obřadu smrt, může být dokončen na mrtvém.

Podobně přistupují k životu po smrti evangelíci (luteráni) a další protestanti. Doporučují poslední rozloučení s umírajícím, ale netrvají na něm. Umírající evangelík si může přát „bratrskou zpověď“, tzn. vyznání svých hříchů duchovnímu nebo jinému skutečně věřícímu evangelíkovi. Možná je i Večeře Páně, kterou v nemocnici slouží evangelický farář. Husité podávají svým nemocným „svátost útěchy“. Tuto pravomoc má buď farář (farářka) nebo oficiálně pověřená osoba.

Rovněž židé věří, že zesnulý bude vzkříšen s příchodem Mesiáše. Oproti křesťanům se však židé domnívají, že půjde o první Mesiášům příchod. Židé rituálně omývají tělo zesnulého a do pohřbu, který je velmi brzy po úmrtí, nenechávají zesnulého o samotě. Pozůstalý mužského pohlaví, nejčastěji syn zemřelého, přednáší modlitbu „Kadiš jatem“ (kadiš sirotků).

Moslimovia se domnívají, že dobrý muslim, který denně zachovává rituály přijde k Alláhovi. Umírající musí vyznat své hříchy a žádat o odpuštění v prítomnosti rodiny. Umírá-li muslimský pacient, jeho rodinní příslušníci se o něj velmi intenzivně starají, ideálně ve dne i v noci. Příbuzní předčítají nemocnému z Koránu a připravují jí na otázky, které budou kladeny jeho duši v hrobě: „Kdo je tůj Bůh?“, „Kdo je tvoj pomocník?“, Kdo je tvoj prorok?“, „Jaké vyznáváš náboženství?“. Umírající muslimský pacient si zpravidla přeje, aby seděl nebo ležel s tváří obrácenou k Mekce. Přítomnost u lůžka umírajícího mohou vyžadovat jednak rodinní příslušníci, jednak stařešinové místní muslimské komunity, jednak muslimští duchovní. Pokud je umírající žena, mohou mužští členové komunity a mužští duchovní přijít jen tehdy, pokud si to žena přeje. Rodina pak umývá a připravuje tělo zemřelého (přičemž, stejně jako během života, platí, že těla ženy se může dotýkat jen žena a naopak), aby mohlo být co možná nejdříve pohřbeno. Jedině není-li možné navázat kontakt s rodinou či členy muslimské komunity, mohou tyto obřady provádět zdravotníci nemuslimského vyznání. Tělo se pak otočí směrem k Mekce. U černošských muslimů se někdy setkáváme se specifickými rituály při mytí a oblékání zesnulého.

Znovuzrození je pevnou součástí učení východních náboženství, především buddhismu a hinduismu. Karma je slovo sanskrtu (staroindického spisovného jazyka) a znamená zákon řídící lidské osudy, zejména převtělování. Vyznavači karmy se domnívají, že umírání je jako usínání a není dôvod se ho obávat, protože dostaneme vlastně jen jakýsi jemnější a světlejší oděv, v němž žijeme dál. Podle nich není žádný člověk v okamžiku smrti sám. Je obklopen pomáhajícími anděly a zemřelými příbuznými, kteří přicházejí, aby mu ukázali cestu na onen svět. Umírající nemocní by neměli zůstat osamoceni. Doprovázející osoby by měly zůstat klidné, ticho se s ním nebe za něj modlit a zpívat, hovořit s ním nebe mu naslouchat. Pohlazení tváře, jemný dotyk paže, držení za ruku – to vše považuje většina umírajících za příjemné. Je však třeba vyhýbat se hlazení čela nebo hlavy, neboť to podle vyznavačů karmy způsobuje bolesti hlavy. Dotýkat se lze jen přesně definovaných částí hlavy. Důraz se klade na vyznání vin nebo hříchů.

Buddhisté věří, že život je cyklus a že mrtví se rodí znovu na odlišných „úrovních“ života podle toho, jak prožili svůj život. Domnívají se, že je možno dosáhnout nirvány, tzn. rozplynutí, stavu blaženosti, klidu, zapomenutí. Své zemřelé většinou spalují.

V hinduismu existuje víra v osobní znovuzrození. Hinduisté se domnívají, že reinkarnace dosáhne ten, kdo prožil kvalitní život, a že je možné následování Brahmy, nejvyššího bytí. Cílem hinduisty je konečné duchovní vysvobození z koloběhu života a smrti (mokša). Po smrti kněz nalije vodu do úst zesnulého a kolem zápěstí nebo krku mu uváže šňůrku jako znak požehnání, kterou nesmí nikdo odstranit. Tělo zesnulého myje rodina. Zemřelý je posléze spálen a jeho popel vhozen do vody, která jí má očistit. Hinduisté věří, že v prvních deset dní po smrti prochází duše přechodným obdobím. Zbožní lidé jsou přesvědčeni, že hledá nebe vytváří nové tělo, s nímž by mohla vstoupit do dalšího života.

Mnoho kultur dodržuje určitý počet dní. období smutku, kdy lidé vyjadřují svůj žal nad ztrátou svého blízkého. Například u židů je sedmidenní doba smutku (šíva). Ortodoxní židé truchlí zpravidla celý rok. Svůj zármutek projevují trháním svých oděvů. V islámu si muži nestříhají vlasy po 40 dní od smrti blízkého příbuzného. Hinduisté zase sedm dní od úmrtí v rodině nevaří. Jídlo jim dodávají přátelé. Zatímco u některých kultur je truchlení víceméně intimní záležitostí, v jiných je běžné truchlení na veřejnosti. V mnoha kulturách se nosí na znamení smutku smuteční oděv, ovšem jsou i takové kultury, ve kterých je naopak v takové situaci běžné oblékat si oděv symbolizující život. Znalosti těchto specifik jsou důležité s ohledem na péči o pozůstalé, která by zdravotníky rovněž neměla být opomíjena.

Na uvedených příkladech jsme dokumentovali religiózní potřeby umírajících nemocných a jejich nejbližších. Vztah nemocnému (též jeho blízké) k „Bohu“ může mít různé podoby, a to od vztahu naplněného dôverou a láskou, až po vztah, založený na strachu. Každé závažnější onemocnění je pro člověka jak fyzickou, tak psychickou zátěží. V takové situaci je většinou víra nemocnému velkou pomocí. Občasné špatné nálady a nevole nemocného jsou naprosto přirozené i u lidí zdravých, tím sepíše nemocných nebo dokonce umírajících. Každý věřící člověk však nemusí procházet nemocí, umíráním a smrtí snadno a bez obtíží. Jsou i situace, kdy je víra pro nemocného překážkou. A naopak. I ten, kdo náboženskou víru neprojevuje se může blížit ke smrti klidně a vyrovnaně.

Umírající věřící člověk zpravidla věnuje zvláštní pozornost náboženským rituálům, neboť se připravuje nejen na vypořádání se svým životem, ale také na setkání se svým Bohem a na svůj nový posmrtný život. Již v samém úvodu hospicové péče umožníme umírajícímu nemocnému kontakt se svým duchovním pastýřem. Kněz je obvykle ve všech fázích umírání velkou podporou pro umírajícího i jeho blízké. Jeho osobu proto respektujeme, stejně tak jako respektujeme náboženské rituály věřícího umírajícího nemocného, ​​jako je např. specifický denní, týdenní,... harmonogram činností, včetně modliteb as nimi spojených procedur, specifický způsob stravování, včetně půstu,... a další rituály, které věřícímu člověku v období umírání přináší duševní vyrovnanost, uspokojení a smíření.

Je-li to možné, má zdravotník podporovat možnosti komunikace umírajícího o věcech jeho viry. Neznamená to, že by o tématu musel komunikovat sám, ale takové to neznamená, že by věc musela být přenechána jen příslušnému duchovnímu. O svých nitrních potřebách, o nadějích a obavách ao věcech své víry mluví člověk s tím, komu důvěřuje a koho si z určitých důvodů za partnera rozhovoru zvolí. Je nesprávné víru nemocného ignorovat nebo dokonce bagatelizovat. Stejně tak je nepřípustné téma víry zneužít k prosazení jakýchkoli cílů, které sledují vlastní zájem zdravotníka, nikoli zájem nemocného. V každém případě je nepřípustné nemocnému cokoliv vnucovat. Vše musí být v souladu s jeho volbou, jeho vůlí, jeho přáními. Bez ohledu na vlastní duchovní orientaci se musí sestra vyhnout všemu, co by mohlo nemocného v jeho obtížném stavu poškodit. V duchovní oblasti je každý člověk velmi zranitelný. Jak již bylo zmíněno, z pohledu nemocného se mohou otázky víry jevit důležitější než léčba/ošetřování samy.

Obecně se tvrdí, že člověk s pevnou vírou prochází všemi fázemi reakce na umírání jako nevěřící, ale většinou rychleji as menším rozrušením než člověk bez víry. Zajímavé je Piknettovo srovnávání smíření a vyrovnání se s osudem u umírajících různých náboženských skupin (1992). Podle něj lidé věřící v převtělování nebo lidé věřící v náboženství východních kultur většinou přijímají smrt s neuvěřitelným klidem a vyrovnaností, zatímco křesťané často přijímají smrt s obtížemi.

Mnozí se domnívají, že pro věřícího je pomoc psychologa či psychiatra buď zbytečná nebo nedůstojná. Oblast víry a oblast psychiky člověka sice spolu velmi úzko souvisí, v mnohém jsou na sobě závislé, ale nejsou zaměnitelné. Není pravdou, že psychologie případně psychiatrie je jakousi „sekulární alternativou“ či náhražkou náboženské viry, jak se často mylně soudí. Intervence psychologa a psychiatra může věřícímu nemocnému pomoci k tomu, aby mohl ve své víře dobře žít, a měl v ní tak oporu.

Neméně významná je úcta zdravotníka (zdravotně sociálního pracovníka) k pohřebním rituálům. K pohřebnímu rituálu patří vše, co se děje od okamžiku smrti až po konečné uložení pozůstatků zemřelého. I když je v naší společnosti značně zjednodušen, jeho jednání a funkce zůstávají v zásadě nedotčeny. Můžeme také vnímat velkou rozmanitost pohřebních rituálů a obřadů. Jsou historicky proměnlivé, rozdílné, nejen mezi jednotlivými kulturami, ale i uvnitř kultur samotných. (Dorková, 2006)

Ošetřování, ošetřovatelství je kulturou. Starostlivost o člověka ve zdraví a nemoci patří ke kulturním projevům dané společnosti. Přestože kulturní jevy jsou často skryty, mají při ošetřování klientů a zkvalitňování jejich života velký význam, a proto je nutné se jim věnovat. (Kutnohorská, 2004) Totéž je možno tvrdit o zdravotně sociální péči. Má-li být kvalitní, musí zohledňovat také kulturní potřeby klienta, tedy být poskytována s ohledem na specifický kulturní kontext, v němž daný člověk žije.

Závěr

Cílem tohoto sdělení nebylo podat vyčerpávající informace o kulturních a spirituálních potřebách umírajících klientů, ale snaha o vhled do této rozsáhlé a náročné problematiky. Snažila jsem se upozornit na naléhavou potřebu identifikace klientových potřeb, s akcentem na výše uvedené potřeby. Pro kvalitní ošetřovatelskou péči, stejně tak profesionální zdravotně sociální péči, jsou nezbytné znalosti kulturních, tzn. komunikačních, jazykových, náboženských, hodnotových a dalších, specifik. Z pohledu sestry i zdravotně sociálního pracovníka je důležité znát anamnézu klienta, zaměřenou také na hodnocení jeho spirituality. Naše otázky, stejně tak pozorování, by měly směřovat k získání informací o klientových názorech na Boha či Nejvyšší bytost, ke zjištění, jaký má tento názor vliv na klientovo onemocnění, jeho stav vůbec. Je důležité seznámit se s konkrétní náboženskou praxí a stupnem její důležitosti pro klienta, tzn. poznat způsoby naplňování spirituálních potřeb nemocného (např. potřeba modlitby, půstu, přání vidět duchovního, touha zúčastnit se bohoslužeb apod.), seznámit se s klientovými náboženskými rituály, symboly, a také doporučeními, příkazy a zákazy, např. v oblasti stravování (dietní omezení a preference, požadavky na hygienu apod.). Je vhodné znát konkrétní osoby (rodinné príslušníky, blízké umírajícímu), které jsou nápomocné v klientově duchovním životě. Pro dobré a konstruktivní dorozumění o spirituální složce života je vedle empatie a ochoty naslouchat užitečnému takovému uplatňování obecných zásad kooperativního rozhovoru. (Adamczyk, 2003) V běžném nemocničním provozu není možné plně respektovat všechny kulturní a nábožensky determinované zákazy, příkazy a doporučení. Vždy je ale možné projevit snahu o realizaci v daných podmínkách možného, ​​vyslechnout, chápat, poradit, alespoň částečně prakticky pomoci. A to předpokladá vzdělanou, profesionálně vystupující sestru. Totéž je třeba vyžadovat od zdravotně sociálního pracovníka. Tým sepíše to považujeme za samozřejmost v hospicích, též tehdy, když člověk umírá v prostředí, které je mu důvěrně blízké, doma. Kvalitní hospicová péče, která dbá na saturaci spirituálních potřeb člověka je v první řadě filozofie, kterou lze uplatňovat kdykoli, kdekoli, obrazně řečeno „s holými rukama“. Stačí dostačující míra empatie, schopnosti vcítit se do pocitů člověka, který se loučí se všemi, které miloval, as nímž se loučí všichni ti, kdo milovali jí. Stačí si představit, že to samé jednou budou prožívat naši nejbližší, že to samé budeme jednou prožívat my samotní.

Autor: doc. Mgr. Martina Cichá, Ph.D.Ústav aplikovaných společenských věd, Institut zdravotnických studií Fakulta humanitních studií UTB ve Zlíně

Seznam bibliografických citací

[1] ADAMCZYK, R. Duchovní život člověka ve zdravotnickém prostředí cudzí země s přihlédnutím ke kulturnímu profilu osobnosti. 31-40. In Komunikace s cizinci při poskytování zdravotní péče. Ostrava: Univerzita v Ostravě, 2003. 120 v. ISBN 80-7042-344-7. [2] DAVIES, M. W. Kulturní antropologie. Praha: Portál, 2003. 175 v. ISBN 80-7178-778-7. [3] DORKOVÁ, Z. Smrt a pohřební rituály z pohledu antropologie, s. 305-308. In Sborník příspěvků z IV. ročníku studentské vědecké konference Aktuální problémy pedagogiky ve výzkumech studentů doktorských studijních programů. Olomouc: Votobia, 2006. ISBN 80-7220-280-4. [4] IRMIŠ, F. Spiritualita a zdraví [on line]. [cit. 28.7.2006] Dostupný z www: http://www.regenerace.net/Archiv/2003/03/spiritualita.htm . [5] KÁNSKÝ, A. Člověk a náboženství. Praha: Albatros, 1991. 31s. ISBN 80-00-00272-8. [6] KOZIEROVÁ, B., ERBOVÁ, G., OLIVIEROVÁ, R. Ošetřovatelśtvo 1, 2. Martin: Osveta, 1995. 1474 s. ISBN 80-217-0528-0. [7] KRÁTKÁ, A. Potřeby nemocných v ošetřovatelském procesu. Studijní opora. Zlín: UTB, 2007. 46s. ISBN 978-80-7318-643-2. [8] KUTNOHORSKÁ, J. Některé morální aspekty umírání a smrti. In Ošetřovatelství -perspektivní věda a umění. Praha: Grada, 2004. 198s. ISBN 80-247-1156-7. [9] KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. 164s. ISBN 978-80-247-2069-2. [10] OPATRNÝ, A. Role viry v nemoci a léčbě. [on line]. [cit. 26.7.2006] Dostupné z: http://www.pastorace.cz/index.php?typ=clanky&sel_id=828 . [11] PICKNETT, L., REG, G. et al. Posmrtný život. Praha: Silnice, 1994. 144s.

______Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010, v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. - SCHAVEL, M. - MÜHLPACHR, P. - ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžběty. 413s. ISBN 978-80-89271-89-4.