ÚVOD

V současné době s rychlým tempem rozvoje společnosti vzniká stále více sociálně-patologických jevů. Podle Ondřejkoviče (In Kraus, Hroncová, 2007, s. 9) je \"sociální patologie souhrnný pojem k označení nemocných, nenormálních a obecně nežádoucích společenských jevů. Patří sem i sankcionované formy deviantního chování (narušujícího všeobecně uznávané normy)\" i studium příčin". Podle Koniecznej (2008) se ve školním prostředí setkáváme se stále širším okruhem problémů nejen vzdělání, ale také výchovy žáků. Mezi nejzávažnější projevy bychom mohli zařadit násilí mezi spolužáky, snižování věku dětí, které zkoušejí konzumovat alkohol a drogy, za kterými mohou být rodinné problémy. Takové situace vyžadují zkušené odborníky, kteří si s mládeží poradí a eliminují nástrahy doby. V následujících podkapitolách si přiblížíme sociálně-patologické jevy, které se vyskytují na základních školách v Nitranském kraji. Vybrané jevy jsme získali na základě vyhodnocení našeho dotazníku.

Agresivita

Podle Bajtoše (2008) vnímáno agresivitu jako rys osobnosti, který se vyznačuje nejen jako projev nepřátelství se sklonem k útočnosti, ale také jako snaha prosadit sám sebe, prosadit své zájmy a cíle, i když nemilosrdně a bezohledně. Agresivního člověka popisuje jako snažícího prosazovat své názory na úkor ostatních, nerespektuje požadavky a práva jiných osob, mnohdy je manipulátorem a nedaří se mu ovládat emoce. Agresivita se může projevit také v podobě fyzického a psychického poškozování osob a poškozování majetku. Podle Matúškové (2006) je agresivita nejčastěji spojována s negativními projevy. Může vzniknout jako slabá nenávist a proniknout až do různých forem ublížení či do slovní nebo fyzické agrese. Martínek (2015) rozděluje agresi, která může být vybíjena na zvířeti nebo na neživém předmětu. Ve školním prostředí se agresivita projevuje častokrát na neživých předmětech, jako je například sešit či pravítko, předmět jako takový se stává prostředkem k uvolnění agresoru. Častokrát se však stává, že žák při takovém chování chce poukázat na svou fyzickou sílu. Ve velké většině se takto projevují žáci se sníženým sebevědomím. Zvláštním případem agresivity je šikana, o které si povíme v následující podkapitole.

Šikanování

Šikanování se označuje jako agresivní chování, které se obvykle vyznačuje opakováním se a nerovnováhou moci. V mnoha skupinách může být považována za normativní, ale společensky nepřijatelnou v rámci části demokratické společnosti (Smith, 2000). Kolář (2005) popisuje šikanování ve školním prostředí jako sociální nemoc, kde jeden žák nebo skupina žáků vědomě a opakovaně ponižuje a zotročuje slabšího spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci. Pokud jde o prevenci šikany, pedagogičtí zaměstnanci by měli žáky vést k tomu, že by rozhodně neměli podporovat agresivní chování svých spolužáků, odsuzovat slabší děti a naopak projevovat nepřirozené sympatie k populárním spolužákům. Učitel by měl vysvětlit žákům, aby se nenechali ovlivnit agresivním spolužákem. Neměli by však zůstat lhostejní vůči chování, které jim není příjemné, neměli by se vysmívat žákovi, který se jakýmkoli způsobem liší od ostatních, vyjadřuje své názory, které jsou odlišné od těch jejich, zda má jiné záliby (Bendl, 2003). Někdy si žáci mohou myslet, že šikanování je neškodné a zábavné, ale z hlediska zákona 372/1990 Sb. o přestupcích ve znění pozdějších předpisů může šikanování žáků naplňovat skutkovou podstatu přestupků, dokonce z hlediska trestního zákona (č. 300/2005 Sb. trestní zákon) může šikanování žáků naplňovat i skutkovou podstatu trestných činů.

Záškoláctví

„Záškoláctví je rozšířená porucha chování a projevuje se úmyslným zameškávaním školního vyučování, když žák z vlastní vůle, většinou bez vědomí rodičů (někdy is jejich vědomím), nechodí do školy (vyhýbá se školním povinnostem). který se objevuje na základních i středních školách“ (Olšavská, 2014, str. 43). Záškoláctví je velmi vážný sociálně-patologický jev, který není snadno vypátratelný. Většinou se rodič o tomto problému dozví až na podnět ze školy, a do té doby si nemusí ničeho všimnout (Čiburková, 2009). Čiburková (2009) dále vzpomíná, jak by se měl rodič zachovat, pokud takové chování odhalí. Rodič by měl odhalit, co dítě vedlo k takovému chování, pokud sám neví, jak postupovat, měl by požádat o radu odborníka, který rodiči řekne, jak postupovat v dané situaci. Dále autorka radí, že by rodiče rozhodně neměli čekat, že se situace vyřeší sama, podstatná je motivace dítěte k návratu do školy. Na Slovensku upravuje školní docházku. 245/2008 Sb. o výchově a vzdělávání. Kde je určeno, že povinná školní docházka trvá 10 let. Záškoláctví může mít nepříznivé dopady nejen na žáka samotného, ​​ale i na jeho rodinu, a to ve formě sáhnutí na sociální dávky, v nejhorším případě může být podáno trestní oznámení na zákonné zástupce žáka pro podezření ze spáchání trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže.

Prevence

Za „první stanici“ sociálně-patologických jevů považujeme právě školní prostředí, ve kterém trávíme čas už dětství. Jelikož je třeba vzniklým situacím předcházet a je pozdě řešit již vzniklý problém, prvotní úsilí bychom měli věnovat prevenci a poukázat na vznik a důsledky sociální patologii. Novodobým fenoménem 21.století je vznik sociálně-patologických jevů již na základních školách, jelikož žáci nemají pevnou vůli, jsou snadno ovlivnitelní a proto se považují za vysoce rizikovou skupinu (Látalová, Kopťárová, 2008). Základní školy mají dlouhá léta otázky prevence rozpracované v plánech preventivních aktivit. Preventivní aktivity jsou vhodně zformovány podle cílových skupin z hlediska věku, mentálních schopností a osobitostí dané základní školy (Olšavská, 2014). \"Podmínkou dosažení cíle prevence je i odborně připraven pedagogický zaměstnanec v oblasti uplatňování kompetenčního přístupu ve výchovně-vzdělávacím procesu a v oblasti sociálně-psychologické tak, aby dokázal pozitivně ovlivňovat kognitivní a osobnostní a sociální rozvoj žáka. V neposlední řadě je to i společná odpovědnost rodiny, orgánů de (Olšavská, 2014, str.20). O prevenci hovoří i Zákon 245/2008 o výchově a vzdělávání (školní zákon) § 132 Centrum pedagogicko-psychologického poradenství a prevence: „Centrum pedagogickopsychologického poradenství a prevence ve spolupráci s rodinou, školou a školským zařízením poskytuje preventivní výchovnou a psychologickou případech výskytu poruch psychického vývoje a poruch chování a výskytu sociálně-patologických jevů v populaci dětí ve své územní působnosti.“ Podle nás je důležité, aby prevence agresivního práva a šikany byla obsažena ve školním preventivním programu.

METODY

Výběrový soubor

Výběr výzkumného vzorku byl záměrný. Cílovou skupinu tvořili pedagogičtí zaměstnanci základních škol. Výzkum se nám podařilo uskutečnit na 4 základních školách v Nitranském kraji a dotazníky nám vyplnilo 52 učitelů, z tohoto počtu bylo 32 třídních učitelů a průměrné působení v pedagogické praxi bylo 15,8 let. Z celkového počtu třídních učitelů bylo 17 na prvním stupni a 15 na druhém stupni základních škol.

Techniky zkoumání

Dotazník je hlavním prostředkem shromažďování kvantitativních primárních údajů. Umožňuje shromáždit informace tak, aby byly pro analýzu vyhovující a srozumitelné (Questionnaire Designing for a Survey, 2012). Podle Gavoru je dotazník způsob písemného kladení otázek a hromadného získávání odpovědí. Proto dotazník považuje za ekonomický výzkumný nástroj – můžeme jím získávat spoustu informací v krátkém časovém úseku (Gavora, 2008). Metodu sbírání dat pomocí dotazníku jsme si zvolili právě proto, že jsme chtěli blíže poznat upřímné názory učitelů na sociální práci v resortu školství a odhalit sociálně-patologické jevy, které se vyskytují na těchto školách. Využili jsme uzavřených otázek s možnostmi odpovědí. Zavřené dotazy respondentům nabízejí varianty odpovědí. Jelikož jsme potřebovali zjistit názor pedagogických pracovníků na důležitost sociálního pracovníka ve školství, využili jsme i otevřené otázky. Na otevřené otázky musí respondenti odpovědět sami, nemají nabídnuty žádné možnosti. Výhodou je zachycení názoru a postoje k danému tématu (Almášiová, Kohútová, 2014).

Analýza dat

Dotazník nám po odsouhlasení ředitelů vyplnili učitelky a učitelé vybraných základních škol v Nitranském kraji. Odpovědi v dotaznících jsme srovnávali, zjišťovali jsme, v čem se názory respondentů shodují nebo naopak liší. Otázky, které měly největší počet stejných odpovědí, jsme vyhodnotili a také jsme vyhodnotili úspěšnost našeho dotazníku a celkově tedy kvantitativního výzkumu. Otevřené otázky jsme vyhodnocovali podle obsahové analýzy. Obsahová analýza je výzkumná metoda, kde probíhá studium a spojování kontextů, významů, subtextů a záměrů obsažených ve zprávě (Content Analysis, 2017).

VÝSLEDKY

Předcházet sociálně-patologickým projevům chování není jednoduché. Zde přichází místo pro pomáhající profesi jakou je pozice školního sociálního pracovníka. Právě školní sociální pracovník s dosaženými vědomostmi a praktickými zkušenostmi je schopen pracovat se žáky, kteří vykazují známky sociálně-patologického chování. Na respondenty jsme se obrátili s otázkou, s jakými sociálně-patologickými jevy se již setkali. Vybrali jsme ty nejčastěji zmiňované v odborných zdrojích: záškoláctví, šikanování, alkohol, drogy, výtržnictví, agresivita a gamblerství.

Graf č.1 Se kterými ze zmíněných sociálně-patologických jevů jste se setkali ve Vaší praxi?

Zdroj: Vlastní zpracování

Nejvíce respondentů se setkalo se šikanováním 35 (31%), poté následovalo záškoláctví 29 (26%), agresivita 28 (25%), výtržnictví 9 (8%), alkohol 8 (7%), drogy 4 (3%) a gamblerství 1. Nakolik někteří naši respondent sociálně-patologický jev je doprovázen s jiným, a tak může být mezi nimi spojitost. O tom, že na slovenských základních školách se opravdu šikana vyskytuje, hovoří i Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny, které každý rok zveřejňuje výkazy o provádění opatření sociálněprávní ochrany dětí a sociální kurately. Jedná se však o oficiálně zachycené případy násilí na dětech. V roce 2018 Slovenské národní středisko pro lidská práva začalo s výzkumem šikany a kyberšikany na slovenských školách.

Cílem bylo zmapovat míru výskytu a převládající formy šikany na školách, při kterých se stávají oběťmi žáci a učitelé. Výzkum byl realizován na vzorku 2 895 žáků základních škol, osmiletých gymnázií a středních škol a 145 učitelů z celého Slovenska. Výzkumem bylo zjištěno, že přítomnost šikany na škole opravdu je, dosvědčilo to 51,8% žáků. Předpokládáme, že v praxi je počet případů šikany na dětech vyšší. Je možné, že ho škola nechtěla veřejně řešit nebo ani nebyla šikana na škole zjištěna. V našem výzkumu jsme se ptali respondentů zda se v současnosti vyskytují sociálně-patologické jevy na jejich základní škole. 29 (56%) respondentů odpovědělo ano a 23 (44%) odpovědělo ne. Myslíme si, že výsledky jsou reálné, jelikož dotazník byl anonymní, počítáme s tím, že respondenti reagovali pravdivě. Průzkum o současném stavu řešení sociálních problémů žáků a o potřebě etablování profese školního sociálního pracovníka ve školách, které realizuje občanské sdružení Persona zjistili, že chybí řešení sociálních problémů multidisciplinárním týmem odborníků. Řešení problémů žáků se mnohdy zužují na represivní opatření, důtku či „postrašení“ od autorit (policie, ředitel školy). Co se týká prevence sociálně-patologických jevů a rizikového chování žáků, zjistili, že prevence je na školách sice přítomna, ale z výsledků jejich průzkumu vyplývá, že jí většinou není věnován dostatečný prostor. Preventivní programy se často realizují v malém rozsahu, nesystematicky, přičemž jsou používány málo efektivní (někdy až nevhodné) formy. Také jejich průzkum ukázal, že respondenti by ve škole přivítali odborníka na řešení sociálních problémů žáků.

Chtěli bychom zmínit výzkum Jurišové (2015), která zkoumala názory učitelů, zda se po zavedení pozice sociálního pracovníka na škole vyskytuje na škole méně sociálně-patologických jevů. Kde odpovědělo 106 učitelů z 250 odpověď byla „spíše ano“. Učitelé udávají zlepšení celkové atmosféry ve škole po zavedení pozice školní sociální pracovník. Mluví také o tom, že ve škole dochází méně k závažným sociálně-patologickým jevům. Prý žáci vidí, že se o ně někdo zajímá, že jim chce někdo pomoci a dochází zde k důvěře čím dál tím víc, nejen mezi žákem a sociálním pracovníkem, ale také mezi učitelem a sociálním pracovníkem, a tak dochází k akceptování této profese.

Graf čj. 2 Kdo by měl organizovat preventivní aktivity zaměřené na prevenci sociálně-patologických jevů ve škole?

Zdroj: Vlastní zpracování

Možnosti odpovědí byly stejné jako v předchozí otázce a respondenti opět vybírali více odpovědí. 32 (43%) dotázaných učitelů odpovědělo že takovou osobou by měl být sociální pracovník. Podle učitelů by byl na tuto pozici nejméně vhodný speciální pedagog, jehož označili 10 krát (3%). Jelikož na školách, kde jsme dělali náš výzkum nepracuje sociální pracovník, zajímalo nás, kdo aktuálně řeší výše zmíněné sociálně-patologické jevy, které se na škole vyskytly. Respondenti měli na výběr ze sedmi možností. Někteří pedagogové vybírali více odpovědí. Nejvíce respondentů v počtu 37 volilo možnost ředitel, třídní učitel 34 a výchovný poradce 27. Předpokládáme, že ředitel byl označen hlavně z důvodu, že je nejvyšší autoritou na škole.

DISKUSE

Za nejvýznamnější zjištění našeho výzkumu považujeme to, že velká většina našich respondentů má k tomuto tématu pozitivní přístup, což považujeme za potenciál, aby školství začalo tuto profesi akceptovat a využívalo služeb sociálního pracovníka. Škola může zaměstnat sociálního pracovníka, avšak školní sociální práce není oficiálně zakotvena ani v zákoně o sociální práci. Naše práce přináší pouze argumenty za zavedení pozice školního sociálního pracovníka nakolik si myslíme, že významně přispívá ke zkvalitnění a zefektivnění školního systému. Ve výzkumu jsme zjistili, že by pedagogové opravdu přijali mezi sebe odborníka, jakým je sociální pracovník. Který by měl zkušenosti se sociálně-patologickými jevy, který by uměl komunikovat s dětmi a usměrnit je při řešení jednotlivých situací a tím odbřemenil práci pedagogů, kteří jsou beztak dost vytíženi edukací a administrativní činností, aby se věnovali každému žákovi samostatně. Třeba si uvědomit, že škola pouze dotváří a formuje výchovný proces, který musí být v první řadě vytvářen v domácím prostředí. Školní sociální pracovník by na školách měl být v kontaktu se žáky a jejich rodiči, aby jim dokázal reálně pomoci při výskytu problému.

LIMITY VÝZKUMU

Během výzkumu jsme si uvědomili nejpodstatnější limit a to, že na Slovensku chybí pozice sociálního pracovníka ve školství, z čehož vyplývá i nedostatek zdrojů na vytvoření pracovního místa pro sociálního pracovníka ve školách. Rovněž realizace výzkumů v dané oblasti. Doporučovali bychom proto více výzkumů zaměřených na názor pedagogů na sociálního pracovníka v resortu školství. Převážná část výzkumů realizovaná na Slovensku na téma sociální práce v resortu školství má za respondenty žáky, my jsme však pracovali s pedagogickými zaměstnanci což nám ztížilo srovnávání. Většina výzkumů byla realizována na sociálně-patologické jevy, kde nerozvíjely podstatu zavedení sociálního pracovníka do praxe. Při naší výzkumné části práce považujeme za limit i to, že se většina oslovených škol nezapojila do výzkumu.

DOPORUČENÍ

V současnosti sociální pracovníci ve školství pracují v přibližně 50 zemích po celém světě, nám nejbližší země je sousedící Rakousko. Podle našeho názoru by bylo třeba, aby se této problematice věnovalo více pozornosti. V problematice, které se věnujeme, by byly přínosné výzkumy zaměřené nejen na učitele, ale i na samotné žáky, ideálně i na jejich rodiče, jak vnímají pozici sociálního pracovníka ve školství. Jsou to totiž osoby, které jsou se žáky/dětmi v kontaktu nejvíc. Myslíme si, že u žáků bychom uměli pomocí anonymního dotazníku zjistit opravdu hodně o problematice sociálně-patologických jevů na základních školách.

ZÁVĚR

Ve výzkumu jsme zjistili, že by pedagogové opravdu přijali mezi sebe odborníka, jakým je sociální pracovník. Který by měl zkušenosti se sociálně-patologickými jevy, který by uměl komunikovat s dětmi tak, aby usměrnil zúčastněné k vyřešení situace a tím odbřemenil práci pedagogů, kteří jsou beztak dost vytíženi edukací a administrativní činností, aby se věnovali každému žákovi samostatně. Myslíme si, že nemají ani dostatečné znalosti při prevenci sociálně-patologických jevů. Třeba si uvědomit, že škola pouze dotváří a formuje výchovný proces, který musí být v první řadě vytvářen v domácím prostředí. A zde opět vidíme místo, kde by se uměl sociální pracovník uplatnit - práce s rodinou žáka. Školní sociální pracovník by na školách měl být v kontaktu se žáky a jejich rodiči, aby jim dokázal reálně pomoci při výskytu problému.

Autorky: Mgr. Nina Jašeková Katedra sociální práce a sociálních věd, Univerzita Konstantina Filozofa v Nitře

Bc. Dominika Šmíkalová Fakulta sociálních věd a zdravotnictví, Univerzita Konstantina Filozofa v Nitře

POUŽITÉ ZDROJE

ALMÁŠIOVÁ,A.-KOHOUTOVÁ,K. 2014. Tvorba a statistické vyhodnocení dotazníku. Ružomberok. Verbum,2014. 96s. ISBN 978-80-561-0190-2. BAJTOŠ, J. – HONZÍKOVÁ, J. – OROSOVÁ R., 2008: Učebnice základů pedagogiky. Košice: Eqilibria, s.r.o., 2008. 201 s. ISBN 978-80-89284-14-6. BENDL, S. 2003. Prevence a řešení šikany. Praha : ISV nakladatelství, 2003. 197 s. 2003 ISBN 80-86642-08-9. Content Analysis. 2017. [online]. [cit.2020-03-15]. Dostupné na internetu: https://www.researchgate.net/publication/318815342_Content_Analysis?fbclid=IwAR2p0s jqrJ-JoZ74ersTlXHcz0l4wxjSJKZM5XPWHIojRVuAT-NcdLO-o2U ČIBURKOVÁ,J. 2009. Záškoláctví-aktuální problém současné školy. In Vychovatel.roč. 57. č.10. ISSSN 0139-6919. GAVORA, P. 2008. Úvod do pedagogického výzkumu. 4 vyd. Bratislava: Univerzita Komenského. 2008. 236 s. ISBN 978-80-223-2391-8. JURIŠOVÁ,A. 2015. Systematizace místa sociálního pracovníka v resortu školství. [online]. Katolická univerzita v Ružomberku. Dizertační práce. 2015. Dostupné na internetu: https://opac.crzp.sk/?fn=detailBiblioForm&sid=63B76DDB09E75D014439E84D4D47 KONIECZNA, E.J. 2008. Místo arterapie v prevenci sociální patologie dětí a mládeže . In: Sociální prevence.2/2008. ISSN 1336-9679. KOLÁŘ, M. 2005.Bolest šikanování. Praha : Portál, 2005. 255 v. ISBN 80-7367014-3 KRAUS, B.-HRONCOVÁ, J. 2007. Sociální patologie. Hradec Králové : Gaudeamus, 2007. ISBN 978-80-7041-896-3. LÁTALOVÁ, L. – KOPŤÁROVÁ, Ľ. 2008. Spolupráce školního sociálního pracovníka s poradenskými zařízeními v oblasti prevence sociálně-patologických jevů. In Školní sociální práce. Trnava : FZaSP TU 2008. ISBN 978-808082-246-0. MARTÍNEK,Z. 2015. Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha, CZ: GRADA. MATOUŠKOVÁ,R. 2006. Jak eliminovat agresivitu u dětí? In Naše škola. 2005/2006,roč.9,č.8. ISSN: 1335-2733. OLŠAVSKÁ,O. 2014. Některé základní informace k prevenci sociálně-patologických jevů. Bratislava:Metodicko-pedagogické centrum. 2014. Dostupné na internetu: https://mpcedu.sk/sites/default/files/09e06125f17b0b38af1d2d299164fd88 O.Z.PERSONA. 2019. Průzkum. [cit.2020-03-15]. Dostupné na internetu: http://coolschool.ozpersona.sk/socialna-praca-v-skolstve/prieskum/ SMITH, P.K.,BRAIN, P., 2000. Bullying in schools: Lessons z dvou decades of research. Aggressive Behavior: Oficiální Journal of the International Society pro Research on Aggression. Questionnaire Designing for a Survey. 2012. [online]. [cit. 2019-12-05]. Dostupné na internetu: https://www.researchgate.net/publication/235801675_Questionnaire_Designing_for_a_Survey?fbclid=IwAR2WObinau1BgOd4t1LWMPhFNTDIjsj2DVOYFEGNvfpgXodRjoxBWMguMg