Lifelong learning health education Problematika zdraví a hygieny života se objevuje ve filozofii a humanitních vědách, zvláště v medicíně, již od antických dob. Současný nárůst zájmu různých společensko-vědních disciplín o problematice zdraví se spojuje s ohroženími souvisejícími s kulturně-civilizačními změnami, jakož i změnami životního prostředí. Zdraví se stává stále více ceněnou hodnotou a zároveň širším než medicínským problémem. Výchova ke zdraví představovala v každém období civilizačních dějin člověka stabilní součást celoživotní výchovy a vzdělávání. Základní programové dokumenty týkající se celoživotního vzdělávání například Bílá kniha Evropské unie, Memorandum o celoživotním vzdělávání a další. řadí problematiku zdravotní výchovy i mezi základní oblasti výchovy a vzdělávání dospělých. Záměrem předloženého příspěvku je poukázat na pojem výchovy ke zdraví a souvisejících pojmů v kontextu nezbytnosti celoživotní výchovy a vzdělávání v otázkách zdraví.

Obsah pojmu zdraví je neobyčejně široký. Lze na něj pohlížet z různých hledisek - objektivních i subjektivních, profesionálních i laických, individuálních i společenských. Podat jednotnou definici zdraví je v současnosti téměř nemožné: lékař například pod pojmem zdraví rozumí nepřítomnost onemocnění nebo úrazu, sociolog pod pojmem zdravý člověk rozumí člověka, schopného dobře fungovat ve všech jemu příslušných sociálních rolích, humanista slovy zdravý člověk označí člověka schopného pozitivně se vyrovnávat se životnými kterému je dobře - tělesně, duševně, duchovně i sociální (Křivohlavý, 2001). Stálý zájem o problematiku zdraví provází lidstvo od nejstarších dob Do pojetí moudrého způsobu života v antice patřilo i pojetí zdraví – žít zdravě znamenalo „žít moudře a dobře. i řecký termín holokteria - dokonalé zdraví. Terminologie pojmu zdraví zahrnuje i termíny nemoci. znamenalo "nemoc. Patří sem i terminologie uzdravování. Řecké herapeuo (odvozený slovenský termín terapie), případně iaomai a apokathisty znamenají uzdravovat. Výraz sothein v sobě nesl tři významy:

  1. zachránit člověka v ohrožení života – ať už ztráty fyzického těla nebo v ohrožení ztráty smyslu života,
  2. pomoc člověku, aby byl „celým“ člověkem, zdravým nejen tělesně, ale i duševně a duchovně,
  3. uzdravit trpícího.

S podobným širším pojetím zdraví a uzdravování se setkáváme iv jiných jazycích. Například v hebrejštině pozdrav – přání šalem – znamenalo nejen celé zdraví, ale také vnitřní klid a mír, člověka jako nedělitelného tělesného, ​​duševního a duchovního celku. Znamenalo také tendenci ke zralosti a prosperitě, charakteristiku "bezpečného počínání si v životě a uskutečňování toho, co si člověk předsevzal. Při významných příležitostech si dodnes přejeme na zdraví a hodně zdraví jako nejdůležitější hodnotu v životě. Ve dvacátém století se setkáváme s širokou škálou významů. chápou zdraví jako zboží nebo jako tajemnou sílu, kterou člověk dostává při narození a se kterou musí v životě opatrně hospodařit (Brukkerová, 2005, 2008a, Křivohlavý, 2001). sociální pohody, ne jen nepřítomnost nemoci a neduživosti (Constitution, 1978).“. Její význam spočívá v tom, že nesleduje výhradně objektivní zdravotní ukazatele, opírá se io subjektivní vnímání zdraví jednotlivcům. Nevýhodou je naznačení ideálního stavu, než přesné a formální vymezení pojmu (Liba, 2002).

Posun ve vymezení pojmu zdraví přináší pozdější výzva WHO Zdraví pro všechny do roku 2000, v níž se objevuje definice zdraví jako „schopnost vést sociálně a ekonomicky produktivní život“ (Dunovský et al., 1999). Zdraví tak přestává být cílem samo o sobě, ale stává se prostředkem k uskutečnění harmonického života člověka. Uvedené definice lze chápat jako jisté úsilí o spojení objektivních ukazatelů s údaji subjektivními a sociálními. Cílem je sledovat komplexně celkový stav jedince. Zdůraznění jednoho přístupu - buď jen objektivních, nebo subjektivních faktorů - vede ke zjednodušování, které může jedince poškodit. Preventivní lékařství usiluje o kvantifikování rizikových symptomů, které se mohou dostat do rozporu se subjektivními pocity člověka (Liba, 2002).

Zdraví člověka tedy lze chápat jako určitý okamžitý stav, ale i jako probíhající proces, který má svoji dynamiku. Z vědeckého hlediska rozlišujeme různé stupně zdraví, stejně jako různé stupně nemoci. Přátelný stav je tzn. pozitivní zdraví. Jeho dosažení je dlouhodobým cílem zejména preventivních vědních oborů, ale také preventivních snah a opatření společnosti. Pozitivní aspekt zdraví se zaměřuje na podporu momentů, které udržují a posilují dobrý stav jedince. Vychází podle Břicháčka (1987) z následujících zkušeností:

  1. specifické formy chování zvyšují rizika vzniku závažných onemocnění (nevhodný způsob života, nesprávná životospráva, kouření apod.),
  2. chování jedince se může systematicky a záměrně měnit a tím snižovat účinnost rizikových faktorů,
  3. účelně volené programy, zaměřené na změny chování jsou ekonomicky méně náročné než dodatečné léčení již vzniklých nebo rozvinutých poruch či onemocnění.

Zdraví člověka má řadu aspektů, které se promítají do teoretických úvah. S jistým zjednodušením můžeme vymezit čtyři kategorie, kdy uvedené kategorie se ve skutečnosti prolínají a naznačují, že zjednodušené pohledy na kategorii zdraví utrácejí účinkem. (Dunovský et al., 1999):

  1. přístup holistický, který zdůrazňuje pojetí člověka (i sociálních skupin) jako nedělitelného a integrovaného celku s akceptováním biologických, psychologických i sociálních složek,
  2. přístup dynamický, který analyzuje proměnlivost zdravotního stavu v čase a zdraví chápe jako proměnlivý jev, který se prosazuje v celoživotní perspektivě,
  3. přístup sociální, který zařazuje jedince do širší sítě sociálních vztahů rodinných a skupinových a uvažuje o zdraví v sociálních souvislostech,
  4. princip interaktivní, který sleduje člověka v jeho širším (přírodním a politickém) prostředí.

Výchova ke zdraví

Aktuální vytváření terminologie je nezbytné pro výměnu zkušeností, hodnocení dosažené úrovně, jakož i další rozvoj teorie a praxe každé vědní disciplíny. Vytvoření jednotné terminologie je nejen mimořádně potřebné, ale i složité. Terminologický aparát v oblasti zdravotní výchovy obsahuje mnoho pojmů převzatých z hraničních disciplín (psychologie, pedagogiky, sociologie, umění aj.). Někdy se používají archaické a vícevýznamové pojmy a vymezení, což může vést k nedorozumění ve vědecké a praktické práci. Již Mezinárodní slovník zdravotní výchovy (1983) byl výsledkem snahy o unifikaci a uspořádání terminologie, vytvoření „společného jazyka“ odborníků a všech, kteří se podílejí na práci ve zdravotní výchově. Sjednocení terminologie může podpořit racionálnější využívání možností zdravotní výchovy ve zvyšování zdravotního uvědomění, zároveň přispět ke zvýšení potenciálu zdraví obyvatel. Zdravotní výchova historicky dlouhodobě představovala organickou součást výchovy a vzdělávání dospělých. Potvrzuje to i skutečnost, že heslo „zdravotní výchova“ jsme našli relativně široce rozpracované v nám dostupných pedagogických slovnících, resp. ve slovnících výchovy a vzdělávání dospělých, jako jsou Pedagogická encyklopedie Slovenska (1985), terminologický a výkladový slovník Výchova a vzdělávání dospělých – Andragogika (2000) a Výkladový slovník vzdělávání dospělých (Palán, 1997).

Kromě pojmu zdravotní výchova se v odborné literatuře používaly další termíny prakticky jako synonyma. Ve starší literatuře je to zejména termín zdravotnická osvěta a zdravotnická výchova. (např. Ganický et al., 1962) V současné zdravotnické literatuře se nejčastěji objevuje termín zdravotní výchova, v posledním období především termín výchova ke zdraví. Do 80. let minulého století se u nás více zaužívalo označení zdravotní/zdravotnická výchova. Jednalo se o zdůraznění významu zdravotních opatření, jako například. očkování, zvýraznění medicínské stránky problematiky. V současnosti se klade důraz nejen na získávání zdravotnických informací, ale především utváření aktivního postoje člověka k ochraně a podpoře svého zdraví, mnohým současným autorům se proto jeví vhodnější označení výchova ke zdraví (Beniak, Beniaková, 2003, MZ SR, 1996). V mezinárodní terminologii najdeme: v angličtině Health Education, ve francouzštině Education pour la santé, v němčině Gesundheitserziehung a v ruštině Sanitarnoje prosveščenije (Mezinárodní, 1983).

Zdravotní výchova je dynamickým pojmem, definice tohoto pojmu je proto velmi složitá a pro svůj extenzivní záběr ne vždy jednotná. Další termín s příbuzným obsahem, který je v posledních letech preferován především ve zdravotnické literatuře je podpora zdraví – Health Promotion. Podpora zdraví je definována jako proces, umožňující lidem převzít kontrolu nad svým zdravotním stavem. Ve společenské rovině jde o soubor legislativních opatření a celospolečenských a komunitních programů, sloužících k uchování nebo zlepšení zdraví. (Hegyi, et. al., 2004) Výchova ke zdraví je příbuzný termín, který označuje proces vedoucí k zodpovědnému využívání zdravotních informací. V současnosti je však třeba vnímat výchovu ke zdraví nejen jako předávání informací, ale i jako proces zaměřený na změnu chování (Wiegerová, 2000). Rozpracovanější definici zdravotní výchovy najdeme v Terminologickém slovníku andragogiky (2000), který na zdravotní výchovu nahlíží ve třech rovinách. Chápe ji jako:

  1. interdisciplinární medicínský obor, jehož posláním je poskytovat a rozšiřovat znalosti, postoje a návyky zaměřené na ochranu a podporu zdraví u jednotlivců a populačních skupin.
  2. medicínsko-andragogicko-pedagogický obor multidisciplinárního charakteru, jehož posláním je rozšiřovat a formovat znalosti, postoje a návyky obyvatel, zaměřené na ochranu a podporu zdraví.
  3. výchovně-vzdělávací osvětovou činnost, zaměřenou na aktivní postoj ke zdraví, zvyšování zdravotního uvědomění a zdravotních poznatků, rozšiřování péče o zdravý způsob života lidí a tvorbu zdravého životního prostředí s cílem zvyšovat kvalitu života.

První rovina uvedené definice představuje specifický medicínský obor. Je to rovina nenahraditelná pro obsahovou kvalitu zdravotně-výchovných aktivit. Vztahuje se především na lékaře - přednášetele na aktivitách zdravotní výchovy. Druhá rovina rozšiřuje medicínský aspekt o aspekty andragogicko-pedagogické v rámci oboru multidisciplinárního charakteru, jehož posláním je rozšiřovat a formovat znalosti, postoje a návyky obyvatel, zaměřené na ochranu a podporu zdraví. Obě uvedené definice akcentují vědní základ zdravotní výchovy. Z pohledu andragogiky je rovněž důležitá třetí rovina této definiční definice. Zdravotní výchovu můžeme definovat i jako proces, jehož prostřednictvím se jednotlivci a skupiny lidí učí chovat způsobem, který vede k podpoře, udržování nebo k obnovení zdraví. Zdravotní výchovu tedy můžeme vymezit i jako „výchovně-vzdělávací aktivity, které podporují porozumění zdravotním problémům, rozvíjejí postoje ke zdravému způsobu života, hygienické návyky a zdravotní praktiky v souladu se zdravotními potřebami jednotlivce, rodiny a komunity“ (Švec, 2002).

Škola podporující zdraví

Výchova a vzdělávání ke zdravému životnímu stylu má svůj význam v celoživotním kontextu. V odborné literatuře je daná problematika nejrozpracovanější ve vztahu k mladším věkovým kategoriím. Projekt Škol podporujících zdraví se v České republice realizuje od roku 1992. Vznikl z podnětu Světové zdravotnické organizace, Rady Evropy a Evropského parlamentu. Cílem projektu je především podpora zdraví na školách a prevence onemocnění ve smyslu strategií ochrany zdraví, výchovy ke zdraví a zdravotní prevence. Zdravá škola se zaměřuje na to, aby žáci, učitelé i zaměstnanci vedli zdravý způsob života. Koncept nabízí možnosti vytvářet bezpečné a zdraví posilující sociální a fyzické prostředí pro život všech zúčastněných stran.

Hlavní cíle projektu jsou:

  • vytváření zdravého životního prostředí a jeho ochrana, péče o osobní zdraví a environmentální výchova,
  • humanizace a demokratizace výchovně-vzdělávacího procesu,
  • podpora duševního, fyzického a sociálního zdraví,
  • racionální životospráva, pitný režim, zdravý životní styl,
  • podpora a ochrana zdraví, otužování, prevence onemocnění,
  • podpora pohybových aktivit a sportu, rozvíjení tělesné zdatnosti a aktivní využívání volného času,
  • zvyšování bezpečnosti při práci, snižování rizika úrazů,
  • prevence závislostí. (Tomková, 2009)

Výchova ke zdraví ve školách jako prostředek účinné primární prevence zdravotních problémů a sociálně-patologických jevů není v současnosti strukturována jako samostatný vyučovací předmět. V rámci kurikula jsou témata o zdraví a prevenci součástí předmětů jako např.: přírodověda, vlastivěda, etická výchova, dějepis, občanská výchova, tělesná výchova, biologie a další. Postihují širokou oblast edukačního působení s cílem saturovat přiměřené penzum informací, poznatků a dovedností spolu s utvářením a stabilizací očekávaných postojů, zájmů a hodnotových kritérií. (Liba, 2007) Kurikulárním otázkám zdravotní výchovy se věnuje především A. Wiegerová (2005), která ve své práci prosazuje etablování výchovy ke zdraví jako samostatného předmětu v institucionálním systému výchovy a vzdělávání na Slovensku Slovenská síť škol podporujících zdraví se opírá o inovovaný Národní program podpory zdraví ao celosvětové programy Světové zdravotnické organizace (WHO) a jeho současný program „Zdraví 21“. Ve stejném duchu se nese národní projekt Zdravá mateřská škola.

Cíle a úkoly výchovy ke zdraví

Podle Koncepce odboru Výchovy ke zdraví, kterou vydalo Ministerstvo zdravotnictví Slovenské republiky 7. května 1996, je hlavním cílem výchovy ke zdraví upevňovat, ochraňovat, podporovat a motivovat aktivní účast obyvatelstva na péči o své zdraví a tím i zdraví celé společnosti. Koncepce zároveň stanovuje dílčí cíle výchovy ke zdraví, podle kterých je třeba dosáhnout, aby obyvatelé získali správné znalosti o svém zdraví, nabyli správných postojů a návyků, vyvíjeli aktivní, vědomou, osobní a efektivní ochranu individuálního a společenského zdraví (Ministerstvo zdravotnictví Slovenské republiky, 1996). Beniak a Beniaková (2003) považují za dominantní roli zdravotní výchovy zvyšování zdravotního uvědomění, jehož úroveň je podmíněna objektivními i subjektivními faktory. Zdravotní výchova působí ve směru utváření vědomého vztahu ke zdraví, napomáhá formování zdravotní kultury a především prospektivního zdravotního chování. Zdravotní chování je odrazem zdravotních postojů. Může být pozitivní – takové, kde není nutná změna ve směru upevnění zdraví a negativní – takové, kde je třeba hledat adekvátní metody a formy na změnu chování ve směru posílení zdraví. Pozitivní zdravotní chování se podle Wiegerové (2000) vyznačuje:

  • aktivitami zaměřenými na zlepšení svého fyzického a psychického stavu,
  • zřeknutím se takových forem chování, které poškozují vlastní zdraví i zdraví ostatních lidí,
  • účastí na podpoře zdraví, na formování prostředí, které zdraví podporuje,
  • vytvářením adekvátních pracovních a životních podmínek, formováním pozitivního postoje k životnímu prostředí.

Soumarizujíce lze konstatovat, že výchovu ke zdraví považujeme především za cílevědomou, systematickou výchovně-vzdělávací činnost, zaměřenou na vytváření správných znalostí, dovedností, návyků a postojů v otázkách ochrany a upevňování zdraví. Je významným prostředkem rozvoje zdraví a prevence onemocnění (Brukkerová, 2006). Cílem výchovy ke zdraví je vybavit jedince tak, aby se dokázali rozhodovat v záležitostech, které ovlivňují jejich zdraví a pocit životní pohody, rozšíření jejich znalostí, vytváření a změna jejich životních postojů, hodnot, názorů a vytváření správných dovedností a návyků. Plnění tohoto cíle závisí na vnějších (materiální a sociální prostředí člověka) a vnitřních podmínkách (samotné zdravotní uvědomění člověka). Obsah výchovy ke zdraví tvoří vybrané medicínské informace související s ochranou a rozvojem zdraví, které se liší podle toho, zda se jedná o primární zdravotní výchovu (zaměřenou spíše na zdravou populaci, cílem je prevence a zvyšování kvality života), sekundární zdravotní výchovu (poučení pacienta o jeho stavu a změnách v jeho chování pro chování výchovu (umožňující pacientům a jejich příbuzným co nejlepší využití aktuálních možností zdravotního stavu a prevenci komplikací). Cílem zdravotní výchovy není medicínské vzdělávání laiků, ale jejich výchova k vhodnému zdraví prospěšnému jednání (Jarošová, 1998). Kvalitní výchova ke zdraví s prokazatelnými výsledky je možná pouze při vzájemné spolupráci všech zúčastněných realizátorů zdravotně-výchovných aktivit - zdravotnických, pedagogických, kulturně-osvětových pracovníků, vládních i nevládních institucí, církevních organizací a profesních sdružení aktivizujících se v oblasti rozvoje lidského zdraví200.

Závěr

Máme-li v krátkosti shrnout řečeno - zdraví je výchozím předpokladem existence a fungování ostatních hodnot. Osobní chování považují mnozí autoři za jednu z nejdůležitějších determinánt zdraví. Vypěstování a interiorizace návyků zdravého životního stylu představuje jeden z určujících úkolů výchovy ke zdraví v rodině, škole a dalších participujících složkách společnosti. Zřetelný je všeobecný posun k názoru, že zdraví je především záležitost vlastní zodpovědnosti k životu. Antoine de Saint-Exupèry svého času vyjádřil myšlenku: „Člověk je velký tím, že pociťuje zodpovědnost.“ Tato idea nabývá zvláštního významu ve vztahu ke zdraví. Tím, jak žijeme, odpovídáme především sobě a svým blízkým. Odpovědnost je harmonickým doplňkem naší svobody (Schultz, 2002). V kontextu uvedeného je úloha celoživotní výchovy a vzdělávání ve vztahu ke zdraví nenahraditelná.

Autoři: Zuzana Filípková, Darina Brukkerová Fakulta veřejného zdravotnictví, Slovenská zdravotnická univerzita, Bratislava Literatura**

BENIAK, M., BENIAKOVÁ, J. Zdravotní výchova. In Vademecum Medici. Martin: Osvěta, 2003. 67-70. ISBN 80-8063-115-8. BRUKKEROVÁ, D. Sociologie zdraví a nemoci. Bratislava: Slovenská zdravotnická univerzita, HERBA s.r.o., 2005. 64 s. ISBN 80-89171-29-X. BRUKKEROVÁ D. Sociologická analýza péče o své zdraví. In Sborník z 2. mezinárodní vědecké konference, 24. a 25. listopad 2006, Deficit péče o sebe a jeho vliv na zdraví. Bratislava: Slovenská zdravotnická univerzita, 2006, s. 1 88-97. ISBN 80-969611-0-1. BRUKKEROVÁ, D. Zdraví očima sociologa. Bedeker zdraví, 2008a, čj. 4, s. 1 107. BRUKKEROVÁ D., GAJDOŠÍK J., KNEZOVIČ R. Formování postoje k podpoře zdraví v rodině. In Selko D. Psychologie zdraví v praxi. Bratislava: MAURO Slovakia s.r.o., 2008b. 74-82. ISBN 978-80-968092-5-7. BŘICHÁČEK, V. Zdraví jako biosociální proces. Čs. pediatrie, 1987, 42, s. 1 390-394. DUNOVSKÝ, J. et al. Sociální pediatři : vybrané kapitoly. Praha: Grada Publishing, 1999. 284s. ISBN 80-7169-254-9. GANICKÝ, B., VANČUROVÁ, Ľ. Zdravotnická osvěta. Praha: SZN, 1962. 176 v. HEGYI, L., TAKÁČOVÁ, Z., BRUKKEROVÁ, D. Výchova ke zdraví a podpora zdraví. Bratislava: SZU, Herba, s.r.o., 2004. 149 s. ISBN 80-89171-20-6. JAROŠOVÁ, D. Zdravotní výchova v práci sestry. In Sborník příspěvků ze 3. mezinárodní konference o vzdělávání v ošetřovatelství Komunitní ošetřovatelství v primární zdravotní péči. Martin: JLF UK v Martině, 1998, s. 1 27-28. ISBN 80-88866-06-5. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001. 280s. ISBN 80-7178-551-2. LIBA, J. Výchova ke zdraví a prevence drogových závislostí. Prešov: MPC, FHPV PU, 2002. 121s. ISBN 80-8045-271-7. LIBA, J. Zdraví v kontextu edukace. Prešov: Prešovská univerzita v Prešově, pedagogická fakulta, 2007. 255s. ISBN 978-80-8068-539-3 Mezinárodní slovník zdravotní výchovy. Bratislava: Ústav zdravotní výchovy, 1983. 100 s. Ministerstvo zdravotnictví Slovenské republiky. Koncepce oboru Výchova ke zdraví. In Věstník MZ SR, 1996, částka 14 - 15, čj. SOZO-2297/1996-8/04/Mi, s. 169-171. PALÁN, Z. Výkladový slovník vzdělávání dospělých. Olomouc: DAHA, 1997. 159 v. ISBN 80-902232-1-4. Pedagogická encyklopedie Slovensk : P-Ž : II. díl. Bratislava: Věda, 1985. 704s. SCHULTZ, J. Vlídná povzbuzení pro každý den. Praha: Portál, 2002. 384s. ISBN 80-7178-704-3. ŠVEC, Š. Základní pojmy v pedagogice a androragice. Bratislava: Iris, 2002. 154-273. ISBN 80-89018-31-9. TOMKOVÁ, E. Podpora zdraví v resortu školství. In Moderní škola. Dostupné na webové stránce: http://www.modernaskola.sk/Index,c394/Podpora-zdravia-v-rezorte-skolstva [12.11. 2009] Výchova a vzdělávání dospělých - andragogika: terminologický a výkladový slovník. Bratislava: SPN, 2000. 554s. ISBN 80-08-02814-9. WIEGEROVÁ, A. et al. Na cestě za zdraví. Bratislava: Iuventa, 2000. 64s. ISBN 80-88893-47-X. WIEGEROVÁ, A. Učitel - škola - zdraví. Bratislava: Regent, 2005. 163. ISBN-80-88904-37-4. World Health Organization. Constitution of the World Health Organization : Základní dokumenty. Geneve : WHO, 28th Edition, 1978, p. 1-3.

Příspěvek byl prezentován na 5. ročníku konference pod názvem ,,Psychologie zdraví 2010“, která se konala dne 19.května 2010 v Bratislavě.Konferenci organizovala sekce psychologie zdraví SPS při SAV ve spolupráci se sekcí zdraví Ministerstva zdravotnictví SR. nemocí v Bratislavě, VŠZaSP sv. Alžběty v Bratislavě, Kancelář WHO na Slovensku, KISH Košice, Katedra psychologie FF KU v Ružomberku a Katedra psychologie FF TU v Trnavě.

Sborník příspěvků z 5. konference psychologie zdraví, Bratislava, 2010 byl vydán pouze v elektronické formě Dostupnost: http://www.prohuman.sk/psychologia/zbornik-prispevkov-z-konferencie-psychologia-zdravia-2010