Dětskou kresbu zkoumali psychologové, kteří se snažili prostřednictvím ní pochopit její význam a diagnostické možnosti, pedagogové, kteří se zabývali otázkou, jak pomocí kresby podpořit rozvoj osobnosti, ale také umělci, pro které byla dětská kresba inspirací. Novou dimenzi dostala analýza kresby s poznáním, že podobně jako i ostatní chování člověka podává informace o emocionálním prožívání, osobnosti a vztazích dítěte. V této souvislosti se posledních šedesát let v rámci psychologické diagnostiky i psychoterapie (tedy i arteterapie jako součásti expresivních terapií využívané v pestré škále dětské klientely), rozvíjí i diagnostika projektivní a její nedílné součásti – projektivní techniky.

V psychologické literatuře termín projekce zdomácněl díky psychoanalýze. S. Freud ji popsal jako jeden z psychických obranných mechanismů. Autorství termínu projektivní techniky je připisováno Lawrenci K. Frankovi, který veřejně použil tento termín v roce 1939 a přirovnal je k rentgenovým paprskům.

Projektivní techniky definují Hartl, Hartlová (2010) jako metody založené na zkoumání osobnosti pomocí neuvědomělých, projektivních procesů odhalujících emoce, přání, názory a povahové rysy vyšetřované osoby.

Projektivní metody jsou charakterizovány nejen povahou podnětového materiálu, ale především přístupem k interpretaci testových výsledků. V projektivních technikách jde o málo strukturovaný úkol, který umožňuje téměř neomezené množství odpovědí, globální přístup k hodnocení osobnosti a obvykle účinnost při odhalování skrytých, latentních nebo neuvědomovaných aspektů osobnosti.

Nevýhodou projektivních metod je problematická validita a interpretace, která je často ovlivněna osobností administrátora, dále pracnost při vyhodnocování s důrazem na čas, obsáhlá teoretická příprava administrátora a jeho velké zkušenosti s používáním příslušné projektivní metody.

V širokém arzenálu projektivních technik si své pevné místo našla dětská kresba.

Jakmile dítě umí zobrazovat formy a předměty, začíná s nevědomým předmětňováním - projekcí osobních pocitů. Kreslení je většinou pro děti příjemnou a přitažlivou činností, eliminuje se při ní strach či nechuť výtvarně se vyjádřit.

Ze všech prostředků, které má psycholog k dispozici pro důkladnější poznání dítěte a zkoumání jeho osobnosti, představuje kreslení nejvhodnější způsob vyjadřování, kresbou totiž dítě „graficky mluví”, aniž by do toho muselo nutně vstupovat mluvené slovo. Dítě zde odhaluje obsahy, o kterých by se mu jinak nevypovídalo snadno nebo proto, že se mu ještě nedostává slov. Obsahy mysli jsou podobně jako ve snu zastřeny do podoby, která ani jemu samému není zřejmá – používá obrazy a symboly, které tlumí surovost a naléhavost obsahů přežívání (Davidová, 2001).

Vágnerová (podle: Říčan, Krejčířová et al.) specifikuje:

  1. Kresba může poskytnout orientační odhad úrovně vývoje rozumových schopností. K tomuto účelu slouží především při předškolním a mladším školním věku; v pozdějším věku tuto diferenciační schopnost ztrácí, protože kresbové dovednosti dozrály.
  2. V kresbě se odrážejí i některé osobnostní charakteristiky dítěte, především emočně laděná kvalita sebehodnocení, ale i např. postoje k druhým lidem.

Obrázek je vyjádřením myšlenek, citů a snah, ve kterých se odrážejí psychické a jiné procesy, odráží se v nich úroveň senzomotoriky, vizomotorická koordinace, temperament, emoční prožívání a postoje dítěte k sobě ak jiným lidem.

V této souvislosti se využívají především tematické kresby jako je kresba lidské postavy nebo rodiny. Tak v souvislosti s projektivními metodami hovoříme o grafických projektivních metodách, kam řadíme Test kresby lidské postavy, Test kresby rodiny, Test kresby začarované rodiny a jiné.

V roce 1926 F. Goodenoughová vytvořila Test kresby lidské postavy, při jehož koncipování vycházela z předpokladu, že dětská kresba se zákonitě vyvíjí a její vývoj se projevuje přibýváním detailů, ale i vzrušující správnosti a přesnosti, a tak se může používat a dodnes se používá jako metoda pro orientační hodnocení rozumových.

Test v roce 1968 rozšířil a revidoval D. B. Harris, v české verzi je znám Test kresby postavy Šturma, Vágnerová. V tomto testu se předpokládá, že dítě se identifikuje s nakreslenou postavou a přisuzuje jí takové vlastnosti a znaky, jaké má samo. Ale nakreslená postava může reprezentovat i přání dítěte nebo osobu, která je mu velmi blízká. Proto je třeba výsledky této metody ověřit následným rozhovorem s dítětem a použitím dalších testových metod. Tento užitečný test se využívá k poznání dětské osobnosti, když máme podezření na rozumové, emoční či adaptační deficity.

S kresbou rodiny jako projektivní metodou se v dětské psychologické diagnostice setkáváme vydatně od třicátých let dvacátého století. Kresbu rodiny a její modifikaci kresbu začarované rodiny zavedli Matějček spolu se Strobachovou (1981).

Tuto námětovou kresbu doporučují u dětí od šesti do dvanácti let, výjimečně mimo toto věkové pásmo. Předškolní děti nejsou tak kreslířsky vyspělé, aby mohli uspokojivě zobrazit své představy o rodině a pubertální děti bývají ke svým výkonům kritické, což je závažná zábrana v jejich volném kresbovém vyjadřování.

Kresbu rodiny lze vnímat jako symbolické zpracování konstelace primární sociální skupiny - rodiny, tak jak ji dítě vnímá a prožívá a jak hodnotí její jednotlivé členy. Způsob zobrazení vlastní rodiny vyjadřuje jeho názory, postoje, pocity. Dítě zobrazí svoji rodinu tak, jak se mu jeví z jeho subjektivního pohledu. V této kresbě projeví minulé zkušenosti, které dítě ovlivnily, přání, jak by budoucnost mohla vypadat (anticipaci budoucnosti), kresba může být zpracována tak, aby obsahovala všechny žádoucí změny, které v realitě nelze očekávat.

Kresbu rodiny je důležité použít jako podnět k rozhovoru s dítětem a tato kresba má podstatnou informační hodnotu.

Test kresby začarované rodiny vznikl víceméně náhodně v padesátých letech minulého století. Jeho publikování se objevilo v roce 1957.

Test kresby začarované rodiny je velmi užitečná projektivní metoda, kterou začali používat Matějček a Strohbachová (1981). Autoři volili symboliku zvířat, protože se jim zdála být přehlednější a pochopitelnější než symbolika rostlin a věcí (dnes se využívá i symbolika rostlin a věcí). Zkušenost s tímto testem je iv kombinaci s testem kresby rodiny hlavně u dětí ve školním věku velmi dobrá a její význam je při zkoumání rodiny nepopiratelný. Symbolické vyjádření jednotlivých postav si dítě nemusí uvědomit, a tak je schopno vypovídat na papíře informace, které by těžko verbalizovalo.

Hlavní síla této metody, zdůrazňují Matějček a Stohbachová (1981), je v pojetí „klíčových osob“.

Význam začarování členů rodiny do zvířete je v možnosti sledovat povahové vlastnosti jednotlivých členů rodiny, které se zde na základě volných asociací promítají do obecných charakterů přisuzovaných jednotlivým zvířatům. Matka bývá nejčastěji zobrazována v podobě ptáka, poté kočky. Otec je nejčastěji začarován na šelmu, poté na psa.

Kresba začarované rodiny doplní významně pohled dítěte na vlastní rodinu, především pokud jde o rozdělení rolí, moci a statusů, ukáže na skryté konflikty, rivalitu, pocity méněcennosti (Langmeier, Krejčířová, 1998).

Při posuzování emocionální percepce v rodině je důležité kombinovat kresbu rodiny s kresbou začarované rodiny, protože kresba rodiny sice odkryje tuto problematiku, ale symbolika zvířat lépe na jedné straně zobrazí emocionální vztahy dětí k rodičům a zároveň na druhé straně představuje hlubší proniknutí k emocionální atmosféře v rodině, neboť umožňuje v rozhovoru dítě.

Při používání projektivních metod, resp. kresby lidské postavy, kresby rodiny a kresby začarované rodiny je třeba být opatrný a je nutné používat jejich výsledky jako orientační. Obě testové metody zlepšují kontakt s dětským klientem pro usnadnění verbalizace.

Kresbní projektivní testy se běžně používají v klinické praxi a je jich mnoho. Není důvod, proč ponechat kresbové metody k použití výhradně pro psychology. Naopak je možné je ozřejmit i odborníkem v jiných profesích zabývajícími se citovými a sociálními vazbami dětí, protože empatický rozhovor s dítětem není jen doménou psychologů, měl by ho být schopen kdokoli, kdo s dítětem přichází do osobního kontaktu, byť na krátkou dobu.

Kresbové metody může využít sociální pracovník jako prvotní zahloubení, aby se mohl nad dítětem a jeho vztahy zamyslet a konfrontovat je s jinými metodami a odborníky, aby mohl s dítětem navázat kontakt a otevřel komunikaci s ním, vycházející přitom z faktu, že obrázek napodobuje skutečnost tak, jak ji dítě vnímá, nebo by chtělo.

Sociální pracovník si získané informace musí propojit s klientovou aktuální osobní situací z rozhovoru, příp. z dalších diagnostických postupů. Do etiky práce sociálního pracovníka patří také připravenost přiměřeným způsobem dítěti nabídnout zpětnou vazbu, zodpovědět případné dotazy. Předpokladem je vzájemná spolupráce, důvěra a vysvětlení, že se skutečně nejedná o test kreslířských schopností.

Autor: PhDr. et Bc. Jaroslava Mihalovičová Seznam bibliografických odkazů:

Davidová, R. : Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál 2001, 205 v. Hartl, P. – Hartlová, H.: Velký psychologický slovník. Praha: Portál 2010, 797 v. Langmeier, J. - Krejčířová, D.: Vývojová psychologie. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing 1998, 344s. Vágnerová, M.: Vývojová psychologie. Praha: Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovi, 1999, 353 s. 1999 Matějček, Z. - Strohbachová, I.: Kresba začarované rodiny. In: Československá psychologie, roč. 25, 1981, čj. 4, s. 1 316–325 Šturma, J. - Vágnerová, M.: Kresba lidské postavy. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy p. 1982 Vybíral, Z. - Roubal, J.: Současná psychoterapie. Praha: Portál 2011, 744 v.