Vzájemná interakce pachatele a oběti trestného činu nebezpečného pronásledování. stalkingu

Anotace: Cílem tohoto příspěvku je objasnit vzájemnou interakci pachatele a oběti trestného činu nebezpečného pronásledování takzvaného ,,stalkingu“, všeobecně považovaného za specifickou variantu násilí, jehož hlavním znakem je obsesivní upnutí se známého nebo neznámého pachatele na určitou osobu, kterou následně obtěžuje. za relativně moderní fenomén a jako o otevřeném problému se o něm diskutuje především z hlediska kriminologie, kriminální psychologie a trestního práva. klasifikováno jako trestný čin. Jelikož problematika trestného činu nebezpečného pronásledování je velmi rozsáhlá a lze ji zkoumat z více aspektů, blíže se zaměříme na stalking, z hlediska forenzně - psychiatrického posuzování pachatele a oběti tohoto trestného činu. Annotation: Aim of this je clarify mutual interakce mezi perpetrator a victim of criminal act dangerous stalking, so-called stalking, generalně considered specifické varianty violence, hlavní feature of when je obsesnive fixace a certain person whom he harasses and shows unsolicited and unwanted attention. Stálení je považováno za relativně moderní phenomenon a jako otevřený problém je určen primárně z pohledu pohledu criminology, criminal psychology a criminal práva. Stalking as socio-pathological phenomenon byl enshrined v našem zákonném pořádku na Září 1, 2011 ve formě zločineckého offense nebezpečného sálání, kdy Slovenská republika byla zahrnuta mezi zeměmi a nebezpečné slámání je zločin. Jako zločinecká aktivita nebezpečného styku je velmi rozšířená a může být examinována z severních aspektů, jsou zaměřené na moře zacloněné na slámky, z pohledu pohledu židovského - psychiatrického postoje perpetratora a victim tohoto zločinu.

1. Vymezení pojmu stalking

Viktimologicky je zajímavý trestný čin, trestný čin nebezpečného pronásledování stalking, jehož podstata spočívá v tom, že dlouhodobě, systematicky a často dochází k psychoteroru, kterého se dopouští známý, ale i neznámý pachatel. Skutečným motivem pronásledování je vyhledávání kontaktu s blízkou osobou, získání kontroly nad obětí a v neposlední řadě i rozhodnutí pachatele zničit blaho, tedy psychické i tělesné zdraví oběti.

Mezi první odborníky zkoumající fenomén nebezpečného pronásledování patří americký forénzní psychiatr Park Dietz, který následně, co stalker spáchal atentát na prezidenta Ronalda Reagana, byl pověřen vypracováním studie, jejímž cílem bylo zjistit, zda v dopisech adresovaných osobám z veřejného života lze zjistit signály svědčící pro budoucí.

Stalking je považován za zločin 90. let 20. století, protože v tomto období fenomény pronásledování na sebe strhávají výraznější zájem odborníků, který byl vyvolán skutečnými případy pronásledování prominentů, trpících nevyžádanou a obtěžující pozorností svých obdivovatelů.

Pokud jde o původ anglického slova stalking, tak v řeči lovců znamenal ,,stopování, respektive stopováním uštvat lovenou zvěř k smrti.“ Z pohledu kriminologie je stalking definován jako úmyslné, svévolné pronásledování a obtěžování jiné osoby, která snižuje kvalitu života a ohrožuje její bezpečnost.

Jeho přímým následkem je závažné narušení soukromí, osobní svobody a lidské důstojnosti oběti, přičemž v závažnějších případech může takové nebezpečné pronásledování poškodit duševní i tělesné zdraví oběti či dokonce ohrozit její život.

Pronásledování tedy můžeme souhrnně charakterizovat jako soustavné a excesivní obtěžování druhé osoby projevy nevyžádané pozornosti, v zásadě buď údajným nebo skutečným obdivem, nebo pociťovaným hněvem či pomstou. Motivace pachatele však může být různá, a to od reakce na odmítnutí až po finanční zisk. Pronásledování se vyskytuje mezi osobami, které mají nebo měly skutečné vztahy (intimní, pracovní, sousedský), ale také mezi osobami, které se nikdy nesetkaly (pronásledování celebrit, politiků). 1

2. Typické způsoby chování pronásledovatelů

Chování stalkerů je po javové stránce značně rozmanité. Pronásledovatel může používat ilegální prostředky (například ničení cizích věcí, pomluvy, podvody), ale také zákonné a obecně neškodné postupy (posílání dopisů nebo dárků, telefonování apod.). Jednotlivé aktivity samy o sobě ještě nezakládají nebezpečné pronásledování, protože důležitá je celková skladba a zejména řetězení těchto aktivit.

Pokus o kontakt prostřednictvím komunikačních prostředků Současný životní styl vytváří pro pronásledovatele velmi vhodné podmínky, neboť komunikační prostředky poskytují zcela nenáročné a jednoduché možnosti pro obtěžování vyhlédnuté oběti. Pronásledovatel ji může deptat systematicky a bez velkých investic. Ze všeobecného úsudku je přitom zřejmé, že množství telefonátů nebo jiných kontaktů bez patřičného věcného důvodu a bez vyžádání, dokonce proti vůli oběti, překračuje únosnou hranici. K rafinovanějším způsobům chování pachatele patří umísťování písemných odkazů na pracovní stůl oběti, za stěrače auta, či dokonce přímo do jejího vozidla. Do této skupiny behaviorálních aktivit patří rovněž zasílání různých věcí nebo méně symbolických předmětů, případně jejich zanechávání v blízkosti oběti. Pokusy o kontakt zpravidla zahrnují i ​​zastrašování a výhrůžky, ale jejich obsahem mohou být dokonce i neutrální odkazy, či slova plná lásky a obdivu.

Vyhledávání fyzické blízkosti oběti, slídění Pozorování či hlídání bydliště oběti, postávání před místem jejího pracoviště nebo demonstrativní přítomnost na místech, kde oběť tráví svůj volný čas jsou typickými projevy pronásledovatelů.

Osočování, devalvace, nátlak a psychické deptání Až v polovině případů pronásledování se pachatel uchyluje k osočování a lživým obviněním. Zcela běžné je například zveřejnění telefonního čísla oběti s tím, že poskytuje sexuální služby po telefonu nebo podání falešného inzerátu do libovolné inzerce. Do této skupiny spadají také všechny aktivity pronásledovatele, kterými chce dostat oběť pod tlak. Může jít o poškozování jejího majetku (propíchnutí pneumatik u vozidla, uskladnění odpadu na jejím pozemku), vniknutí do jejího soukromí za účelem odcizení určitých symbolických věcí (fotografie, osobní fotografie, spodní prádlo). Zvláštní jsou například i útoky proti domácím zvířatům.

Pokusy o kontakt prostřednictvím třetí osoby Tento styl je označován jako ,,stalking by proxy" a registrujeme jej asi ve třetině případů pronásledování. Pachatel přesvědčivě zmanipuluje své okolí a někdy i okolí oběti. Přesvědčí ji například o tom, že obětí pronásledování je vlastně on sám. Okolí následně zorganizuje vzájemná setkání, domluva záměrech skutečné oběti.

Fyzické násilí Mezi odborníky panují různé názory na to, co všechno můžeme pod fyzické násilí při stalkingu zahrnout. Mnozí odborníci na fyzické násilí považují za stalking již vytrvalé bušení nebo kopání do dveří, jiní pracují s přísnějším vymezením a za fyzické násilí považují, zejména napadání osob a sexuální ataky, včetně znásilnění. Násilnosti v podobě fyzických útoků posouvají stalking téměř vždy z kategorie lehčích případů až do závažnějších kauz. Rány, kopance a údery jsou obvykle vnímány jako signál zvýšeného ohrožení oběti. K závažnému fyzickému útoku pomocí zbraně nebo škrcením může dojít náhle iv situacích, kdy se oběti dříve dařilo vyhýbat se setkání se svým pronásledovatelem. Pronásledovatel ohrožuje svou oběť i využitím motorového vozidla.

Zvláštností extrémního fyzického násilí je jeho předchozí ohlášení, které spočívá v tom, že pronásledovatel se uchyluje k tvz. avízu, což znamená, že to co chce udělat, předtím oznámí své oběti. Avizuje i nejtěžší zločiny, jako vraždu a zcela otevřeně oznámí, kdy ji uskuteční a jakým způsobem ji provede.

Cyberstalking Cyberstalking představuje zvláštní podobu stalkingu. Tento pojem poprvé použil Deirmenjian a charakterizoval jej jako stalking v kyberprostoru, tedy pronásledování prostřednictvím internetu. Ke kyberstalkingu patří zejména:

• Zasílání obtěžujících e-mailů
• Negativní zprávy o oběti v různých chat-roomech
• Nevyžádané prezentace oběti na různých místech v internetovém prostoru
• Vyhrožování prostřednictvím internetu, elektronická sabotáž ( zavirování počítače, slídění v počítači oběti, odcizování elektronických dat apod. )

Internet poskytuje skutečně rozsáhlé možnosti pro stalkery, jak anonymně, dlouhodobě a systematicky deptat vyhlédnutou oběť. Pachateli jsou povětšině muži, ale v roli oběti vystupují především ženy. I u cyberstalkingu je vyšší pravděpodobnost, že pronásledovatel a jeho oběť se znají z reálného světa a měli dříve bližší nebo intimní vztah. Na druhé straně je atraktivní pro širší škálu pronásledovatelů, protože je snadno dostupný. Bez velkých nákladů a investic umožňuje soustavně terorizovat oběť, a to i na velkou vzdálenost.

3. Druhy stalkingu

Pronásledování je dnes vnímáno jako zastřešující pojem, který zahrnuje různé druhy nebo typy tohoto komplexního jevu. Následně poskytneme jeho rozčlenění do několika přehledných variant. Většina odborníků v prvním kroku diferencuje pronásledování na:

• pronásledování blízkých osob
• pronásledování cizích osob

Stalking, který se odehrává v rámci stávajícího či ukončeného partnerského vztahu, nebo mimo něj, může být páchán v různé intenzitě. Pronásledovatelé usilují o zachování moci a kontroly nad obětí. Když se jim nepodaří získat oběť zpět do svého vlastnictví, ztraceného partnera záměrně terorizují, aby mu život co nejvíce znepříjemnili. Pokud se však pronásledovatel zamíří na cizí osobu, nejde mu ani tak o ni, protože ji vlastně z přímého kontaktu ani nezná. Motivem je spíše představa, kterou si pronásledovatel ve své mysli vytvořil. Může se například upnout na osobu z pracoviště nebo bydliště, ale také na zcela cizí osoby známé spíše z médií.

Dalším kritériem diferencování různých podob stalkingu je jeho závažnost a intenzita Varianty intenzity sahají od prostého obtěžování, přes opakované narušování osobní sféry oběti až k nebezpečnému pronásledování, které zahrnuje ohrožování zdraví a života oběti.

R. Löbmann rozděluje stalking podle jeho intenzity do dvou komplexů:

• Mírný nebo lehký, označovaný jako obtěžování
• Těžký, agresivní, označovaný jako nebezpečné pronásledování

Zatímco první uvedená forma představuje nevyžádané pokusy o kontakt prostřednictvím korespondence, telefonování, sledování, druhá se projevuje hrubým osočováním a vyhrožováním oběti, včetně ničení jejího majetku a útoků na její zdraví. K mírnému stalkingu se často uchylují ženy. Těžký stalking mají na svědomí výhradně muži. Typické pronásledování trvá přibližně pětadvacet až šestadvacet měsíců, ale známé jsou také případy, kdy pronásledování trvalo až deset let.

Další studie se zabývají pronásledováním podle typu vztahu, který mezi stalkerem a jeho obětí existoval nebo stále existuje. Podle empirických zjištění se pronásledování objevuje nejčastěji u těchto typů vztahů:

• Osobní vztahy (milenecké a partnerské vztahy, ale také vztahy sousedské)
• Pracovní vztahy (blíže se rozlišuje zaměstnanecký poměr a profesní vztah, například bývalý zákazník nebo klient jako pronásledovatel)
• Mediálně zprostředkované vztahy (pronásledování mediálně známých osobností)

Na otázku, proč se v těchto vztazích vůbec objevuje fenomén pronásledování, odpovídají výzkumy zaměřené na motivaci pachatele. Podle Mullena můžeme u pronásledovatele identifikovat pět hlavních motivačních vzorců:

• Reakce na odmítnutí
• Hledání intimity a blízkosti za každou cenu
• Ventilování hostility a nenávisti
• Pronásledování z nedostatku kompetence řešit vzniklou situaci jinak
• Pronásledování jako důsledek predátorské (útočné) agresivity

K podobnému třídění dospěl i Fiedler, který rozlišuje následující motivační vzorce nebo kontext stalkingu:

• Znovuobnovení bývalého vztahu
• Přání nebo touha po intimním vztahu
• Nedostatečná sociální schopnost
• Nemilost a zloba vůči oběti
• Sexuálně motivovaný stalking

Uvedené motivační vzorce mají význam zejména při zacházení se stalkerem. Například pachatelé, kteří za každou cenu hledají intimitu a blízkost bývají často duševně narušeni. Někteří jsou motivováni přímo obsesivním přáním navázat vztah s vyhlédnutou obětí, jiní jsou zase v kontextu své narušené osobnosti hluboce přesvědčeni, že stalking povede k jejich úspěchu. Někteří jedinci z této kategorie trpí také vážnými duševními poruchami psychotického rázu. Právní opatření jsou však vůči nim málo účinná, respektive neúčinná. Namísto policejní intervence je na místě včasná spolupráce s psychiatrem.

4. Pachatelé stalkingu

V rámci České republiky se téměř nesetkáváme s výzkumy pronásledování, respektive slídění, ale v zahraničí je tomu právě naopak. Již od začátku devadesáti let se objevují empirické studie, které popisují a vysvětlují různé aspekty tohoto celospolečenského problému.

Právě zkoumání pachatelů patří mezi nejfrekventovanější zájmy odborníků z více oblastí. Různé psychologické studie se snaží zachytit, které povahové vlastnosti jsou pro pachatele typické, takže je můžeme chápat i jako osobnostní pozadí, které usnadňuje vznik nebezpečného pronásledování. Po metodologické stránce si většina studií zachovává svůj klasický design. Skupina pronásledovatelů je podrobena několika psychologickým testům, hledají se společné charakteristiky a výsledky jsou obvykle porovnávány s kontrolní skupinou.

Zatím nejznámější typologii pronásledovatelů vypracoval Boon a Sheridan, kteří vycházeli z detailní analýzy 124 případů pronásledování. Kromě toho v ní oba autoři zužitkovali své bohaté zkušenosti se stalkingem. Následně uvádím alespoň stručnou charakteristiku jednotlivých typů pronásledovatelů, kterou doplňuji o doporučené postupy a řešení.

Pronásledování ex-partnerem, tzn. domestic stalker Až 50 % všech případů zahrnuje právě pronásledování expartnerem. V průměru jsou bývalí partneři násilnější než neznámí pronásledovatelé nebo stalkeři, kteří oběť sice znají, ale neměli s ní žádný intimní vztah. Zatím se zdá, že jedním z nejpevnějších predikátorů násilí je vazba pronásledovatele na předchozí domácí násilí. Motivace k pronásledování vyplývá již z dřívějšího vztahu. Pronásledovatel se cítí jako odvržený partner a ve svém prožívání je připoután k minulosti. Dominují u něj pocity nenávisti a nepřátelství vůči oběti. Těžko snáší úspěchy oběti po rozchodu s ní. Právě touto emocionálností a orientací na minulost se diametrálně odlišuje od tzv. sadistického stalkeru, který je orientován na přítomnost a jeho násilí je chladné a kalkulované. 2

V reakci na tyto poznatky se problematika pronásledování bývalým partnerem vyčleňuje jako specifický problém, který vyžaduje specifické přístupy pro analýzu a posouzení konkrétního případu. U ex-partner stalkingu je nezbytné posuzovat vznik, vývoj a zejména způsob ukončení konkrétního vztahu. Některé oběti se vyhýbají přímé komunikaci o ukončení vztahu, například pošlou jen sms zprávu, odstěhují se bez jediného slova nebo volí zdánlivě šetrné způsoby ukončení vztahu, které budoucí stalker vnímá spíše jako naději. Jednoznačné, transparentní a korektní způsoby ukončení vztahu ze strany budoucí oběti umožňují a podmiňují závěr, že se jedná o ex-partner stalking, který můžeme podle intenzity a délky trvání eventuálně stíhat právě jako trestný čin nebezpečného pronásledování. 3

Pronásledování poblázněným (nekompetentním) obdivovatelem, tzn. infatuation harassment Výskyt tohoto jevu se pohybuje zhruba kolem 18%. Podle věku se rozlišuje mladý obdivovatel a obdivovatel středního věku. Po jevové stránce je terčem pronásledování spíše idol než oběť. Idol je středem prožívání pachatele, protože dominuje v jeho fantazii. Pronásledovatel sice usiluje o kontakty s idolem, ale není u něj zaznamenáno zvýšené riziko fyzické agrese. V případě mladého obdivovatele se doporučuje psychologické poradenství a psychologická intervence, která zahrnuje postupné a opatrné kroky, které by vedly ke změně jeho kognitivní perspektivy. U obdivovatelů středního věku se v zásadě uplatňuje stejný postup, který je zároveň doplněn o přerušení jakýchkoli fyzických kontaktů s obětí.

Pronásledování "poblázněným ctitelem" představuje měkčí variantu jevu, která má podobu obtěžování kvůli údajné zamilovanosti. Terč zájmu je spíše objektem lásky, než ohroženou obětí. Stalker nemá v plánu vyvolené osobě škodit a ubližovat jí, protože jeho chování zahrnuje prvky adorování, obdivu. sadistickou touhu po absolutním ovládnutí oběti. Poblázněný ctitel je orientován na budoucnost, touží po romantickém vztahu s vyhlédnutou obětí.

Fixovaný pronásledovatel s psychickými poruchami Podle nebezpečnosti se rozlišují dva podtypy fixovaných pronásledovatelů, a to méně nebezpečný fixovaný pronásledovatel a fixovaný pronásledovatel se zvýšenou nebezpečností. Méně nebezpečný fixovaný pronásledovatel se zaměřuje na ženy, se kterými přichází do kontaktu, například kolegyně nebo klientky. Trpí poruchou osobnosti a psychopatie. Žije v iluzorní představě o reálnosti ideálního vztahu a má pocit, že oběť si přeje kontakt s ním. Kontakt s realitou je však zachován. Jen zřídkakdy se uchyluje k silným hrozbám, ale vyniká spíše schopností manipulace. I v tomto případě se doporučuje absolutní přerušení kontaktu mezi pronásledovatelem a obětí.

Druhým podtypem je fixovaný pronásledovatel se zvýšenou nebezpečností, který se vyznačuje závažnějším stupněm psychického narušení (například borderline či epizodická schizofrenie). Je více než pravděpodobné, že pro své problematické chování už byl v péči psychiatrického zařízení. V jeho anamnéze se vyskytují sexuální nápadnosti i agresivní projevy. Oběť bombarduje pokusy o kontakt a ve svém chování je nevyzpytatelný. Objevuje se v nepravidelných časových intervalech na různých místech. Typickými oběťmi jsou ženy, ale také muži, kteří mají vyšší sociální status, než celebrity, případně významné a atraktivní osoby v určitém lokálním prostředí.

Sadistický pronásledovatel Dominantním znakem sadistického pronásledovatele je kontrolovat životě oběti, nápadný je sklon k eskalaci její kontroly a zastrašování, přičemž pachatel postupuje s nápadnou citovou chladností. Pachatel vnímá dokonce i své okolí jako psychopatické osobnosti. Vůči oběti se střídají projevy násilnosti a laskavosti a oběť tak ztrácí schopnost orientovat se. Typické jsou výroky jako „zemřeme spolu“.

Takovou oběť je nezbytné ihned izolovat od pronásledovatele, dokonce je nutné utajit její pobyt, protože pachatel má tendenci ji znovu vyhledat a získat nad ní úplnou kontrolu. Sadistický pronásledovatel se vyznačuje obratností v komunikaci, vyniká v manipulaci a u veřejnosti na první pohled vzbuzuje dobrý dojem. Ve skutečnosti je však egocentrický, falešný, arogantní a povrchní. Má nízkou emocionalitu, protože nezná výčitky a ani pocit viny. Jeho chování je parazitující a nezodpovědné. Pachateli jsou většinou muži, v roli oběti se mohou vyskytovat obě pohlaví. Obsese stalkeru přitom kontinuálně narůstá, protože mu jde o maximální kontrolu nad obětí. Stalker si většinou vyhledává pozitivně laděnou, přátelskou, veselou a v životě úspěšnou osobu. Z jeho pohledu taková osoba u něj splňuje všechna kritéria, aby ji zničil. Pronásledovaná osoba se se stalkerem zná jen povrchně, například bývají vedle sebe nebo mají pouze pracovní kontakt.

V počáteční fázi se stalker prezentuje jako přátelský člověk, ale jeho aktivity následně směřují k negativním cílům, a to oběť znepokojit nebo ji zbavit životní energie. Sadistický pronásledovatel volí zpočátku subtilní metody a dává signály, ,,že je tady". Oběti zanechává odkazy například v uzamčeném autě nebo na pracovním stole. Jindy nejdříve poškodí její vůz a následně jí navrhne, že ho opraví. Cílem jeho aktivit je oběť psychicky oslabit a demonstrovat. rozvinuté fázi pronásledování oběti vyhrožuje. Dalším typickým znakem je období zdánlivého klidu, kdy stalker skončí a poté znovu začne.

Řešení případů u sadistického pronásledovatele je velmi náročné. Konfrontace s ním nevede k žádné změně chování. Obvykle postupuje velmi chytře a snaží se minimalizovat riziko trestního stíhání, protože se dokonce vyzná iv soudnictví, a tím dokazuje, že na něj nikdo nemá. Obecně se v těchto případech doporučuje kombinace represivních a terapeutických opatření. 4

5. Psychopatologická charakteristika stalkerů a jejich forenzně - psychiatrické posuzování

V případech, kdy jde o promyšlenou činnost, jejíž motiv je uvědomován, stalking páchají zejména jedinci, kteří trpí poruchami osobnosti. Nejčastěji jde o osobnosti s disociálními, paranoidními, narcistickými, schizoidními, obsedantními či emočně nestabilními charakteristikami. Vychází se z předpokladu, že jedinec s poruchou osobnosti má svůj poznávací aparát neporušený a je schopen usoudit, že čin neodpovídá sociálním a etickým normám. I základní mechanismy regulace chování jsou při poruchách osobnosti zachovány, proto není důvod k přiznání podstatně snížené schopnosti ovládat jednání. Nepodstatné snížení lze akceptovat, pokud čin souvisí s emočně silně nabitým přesvědčením. Je nutné si však uvědomit, že i jedinec s poruchou osobnosti může duševně onemocnět, a právě proto je vždy podstatné přihlížet k individuálním okolnostem každého případu.

Pronásledování u stalkerů trpících sexuální deviací směřuje k cíli uspokojit vlastní deviantní sexuální touhy. Při forenzním posuzování je důležité, že sexuální deviace nemění schopnost rozpoznat povahu svého jednání. Přestože je schopnost ovládat deviantní pohnutky stejná jako schopnost ovládat normální sexuální pohnutky, ve forenzně psychiatrické praxi existuje konvence, že pokud se potvrdí deviace v pravém slova smyslu, přiznává se posuzovanému podstatné snížení ovládací schopnosti. Znalci tedy poskytují soudu podklady pro konstatování stavu zmenšené příčetnosti. Tímto způsobem se umožní posuzovanému pachateli se sexuální deviací absolvovat ochrannou sexuologickou léčbu.

Jiná situace nastává u stalkerů, kteří trpí některou ze spektra psychotických poruch, v rámci kterých bývá nejčastější motivací jejich chování erotomanický blud. Je-li trestný čin spáchán během akutního ataku psychotické poruchy a je chorobně motivován, při forenzně psychiatrickém posuzování se zpravidla přiznává pachateli vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností. U těchto pachatelů je nutná ochranná psychiatrická léčba, většinou ústavní formou, která kromě léčebného ovlivnění stavu vede také k přerušení kontaktu mezi stalkerem a obětí. Krátkodobě se však může stalking objevit také jako reakce na prožitý závažný životní stres (nejčastěji rozvod, rozchod), iu osob, které netrpí žádnou diagnostikovatelnou psychickou poruchou. 5

6. Oběť stalkingu

Obětí stalkingu se může stát každý, nezávisle na věku, pohlaví, sociálním statusu, kulturním zázemí, vzhledu či sexuální orientaci. Ze statistického hlediska je typickou obětí spíše svobodný člověk žijící bez partnera nebo osoba krátce po partnerském rozchodu. Podle názoru některých odborníků se u oběti často vyskytuje sklon k submisi a pasivnímu podrobování se ve vztazích, takže je pro ni náročnější jednoznačně a přesvědčivě sdělit nápadníkovi nebo expartnerovi, že o kontakt nemá zájem.

Speciální případ představuje stalking z pohledu viktimologie, protože se nejedná o jednorázový skutek, se kterým se oběť postupně vyrovná. Stalking s sebou přináší mnohonásobnou a pokračující viktimizaci, která se skládá z řady drobných incidentů. Riziko, že další aktivity budou následovat, je značné, protože oběť se cítí permanentně ohrožena. Většině obětí se nejedná o trestní stíhání nebo sankce vůči pronásledovateli, protože jejich osobnost se zaměřuje především na obnovu narušeného vztahu.

Začátek pronásledování vzniká v okamžiku, kdy oběť vlastním diagnostickým úsudkům dojde k závěru, že snahy pronásledovatele vnímá jako nechtěné a nevyžádané. Nevyžádané projevy a zájmy se stávají stalkingem do té míry, v jaké oběť dospěje k přesvědčení, že pronásledovatel se mísí do jejího soukromí, porušuje ho a získává nad ním kontrolu. Oběť velmi obtížně odlišuje neškodné projevy zájmu a nevyžádané pozornosti od projevů nebezpečných. Z pohledu oběti je predikce vývoje dalších událostí nemožná, protože oběť je nucena čekat, co se bude dále odehrávat. Množství obětí mají například nutkání permanentně se otáčet dozadu a sledovat, zda není pronásledovatel někde poblíž.

Někteří odborníci proto říkají o spirále stalkingu, která zahrnuje tři opakující fáze. První fáze se vyznačuje vlastní aktivitou stalkera ( zaslání SMS, telefonát, dopis ), která u oběti vyvolává strach a přináší jí značný stres. Ten pomalu odeznívá a otevírá se druhá fáze, ve které nastává určité uklidnění a oběť se z otřesu vzpamatovává. Toto stádium však netrvá dlouho a přichází třetí fáze, ve které dominují nepříjemná očekávání a obavy z další akci stalkeru. V prožívání oběti opět narůstá stresová hladina.

V důsledku toho, že chování pronásledovatele můžeme jen těžko anticipovat, oběť se velmi rychle dostává právě do třetí fáze, ve které prožívá stres, obavy a bezmocnost, protože neví, co bude dále následovat. Oběť se tak dostává do stavu permanentního znepokojení, strachu a zvýšené pozornosti spojené s neklidem a podezřívavostí. Stalker je život zcela ovládá. 6

Otázka, zda existují osoby, které jsou náchylnější k tomu, aby se staly oběťmi stalkingu vyvolává u mnoha odborníků rozpaky. I když na jedné straně bychom mohli říci, že oběti si za své problémy mohou samy, na straně druhé je očividné, že vyšší riziko viktimizace hrozí například osobám veřejně známým, kde dochází k tzv. stalkingu prominentů. Při kontaktu s ,,obyčejnými“ oběťmi stalkingu se ale ukazuje, že existuje určitá podskupina obětí, jejichž charakteristika pravděpodobně podporuje vznik stalkingu.Už první studie stalkingu z poloviny osmdesátých let zaregistrovaly u některých dotazovaných žen, které byly pronásledovány svými bývalými partnery, více. dobrosrdečnosti a přátelství, které vůči mužům těžší vyjadřovaly své negativní stanovisko a odmítnutí. obětí se znaky interpersonální závislosti a snížené sebejistoty.

Do popředí se nám tedy dostává otázka, kdy se začne osoba cítit jako oběť stalkingu a kdy tedy vzniká percepce oběti? Empirické výzkumy prokazují, že oběti mají různou frustrační toleranci. Funguje zde i tzv. genderový efekt, což znamená, že ženy se obvykle cítí ohroženější dříve než muži. Percepce oběti je nejčastěji spojena s pocitem ohrožení a strachu v momentě, kdy si obtěžovaná osoba začne uvědomovat, že aktivity pronásledovatele nemůže ovlivnit či zastavit. V rámci validizace oběť směřuje k přesvědčení, že stalker proti její vůli ovlivňuje její život, respektive získává nad svou obětí moc a kontrolu. 7

7. Přístupy k řešení stalkingu

Stalking představuje komplexní psychologický a sociální děj, za kterým se ukrývají různé motivy, emoce, chování, interakce a také různé varianty psychopatologie. Případ od případu vykazuje různou dynamiku. Při zvážení všech těchto aspektů je zřejmé, že nemůže existovat jediná strategie, kterou bychom mohli použít univerzálně u všech případů pronásledování. Pro zastavení stalkingu existují různé možnosti intervence.

K hlavním strategiím oběti, kterými můžeme podpořit ukončení stalkingu je: Důsledně ignorovat pokusy o kontakt. Oběť musí stalkerovi jednoznačně a přesvědčivě říci, že si s ním nepřeje udržovat žádný kontakt. Formulace odmítnutí musí být z pohledu stalkera opodstatněná. Pronásledovatelé mají sklon překrucovat realitu na základě racionalizace a idealizace. Příkladem může být upozornění: ,,Nemohu být s tebou, mám přítele .“ Pro stalkera z toho plyne logický závěr, že kdyby neměla přítele, tak bude mít zájem o mě. Pro odmítnutí kontaktu je nevyhnutelně vytrvat v nulové reakci. Poměrně častou chybou je nedůslednost na straně oběti, která dlouho setrvává v blokaci pokusu o kontakt, ale nakonec nevydrží a po několikanásobném zazvonění telefonu, ho stejně zvedne. Pro stalkera je to jakýmsi povzbuzením. Oběť je nutné varovat i před pozváním na tzv. poslední schůzku, protože je to jen falešný příslib, který pronásledovatel nikdy nedodrží.

Vyhnout se setkání a jít stalkerovi ze silnice Doporučení, aby se oběť stalkerovi vyhnula, považují pronásledované osoby jako nespravedlivé, protože jim připadá nefér, že samy nic špatného neudělaly, ai přesto mají změnit své obvyklé životní návyky. Změna životních návyků téměř vždy znamená přerušení původních kontaktů a další podstatná sociální omezení. Právě zde platí pravidlo pragmatického přístupu.

Stalking dokumentovat První reakcí na další dopis, SMS či e-mail bývá impulsem takovou zprávu zničit. Jedná se však o chybný postup, protože správná strategie spočívá v dokumentaci a archivaci všech stalkerových aktivit. Měly by být zadokumentovány všechny aktivity stalkeru, například i pokusy o vyhledání oběti na jejím pracovišti, postávání před bydlištěm a podobně. U zničených věcí se dokonce doporučuje jejich fotodokumentace. Takto shromážděné informace jsou cenné nejen pro eventuální právní postup ve věci, ale jsou nezbytné i pro posouzení rizik další eskalace.

Stalking zveřejnit, informovat o něm okolí Oběti pronásledování by neměly tajit před svým okolím ani na pracovišti, informace o tom, co se děje. Včasné zveřejnění stalkingu v soukromém i pracovním prostředí zvyšuje možnosti ochrany oběti a dokonce zabraňuje tomu, aby stalker manipuloval s jeho okolím. K tomu má příležitost zejména tehdy, když on jako první poskytne falešné informace o tom, že se kolem pronásledované osoby něco děje. Jelikož platí efekt první informace, pro oběť je následně velmi obtížné vyvracet nepravdy, které uvedl pronásledovatel. Včasné informování okolí je z pohledu oběti ofenzivní strategie, která obvykle posiluje její pocit vlastní síly a kompetence.

Hledat pomoc a podporuHledání pomoci a podpory je rovněž považováno za aktivní strategii, která zmírňuje stavy pasivity a bezmocnosti. Laická i odborná pomoc by měla v první řadě vést k rozptýlení klamných mýtů o stalkingu. Představy oběti, že je to její vina nebo že se s tím nedá nic dělat, jsou příznačné pro oběť v sociální izolaci. Pomoc a podpora zvenku zprostředkovává oběti objektivní pohledy na její pocity a posiluje její zdroje pro nalezení vhodných strategií řešení. 8

Závěr

Stalking představuje aktuální téma, které je navzdory vysokému riziku často podceňováno a není jí věnována dostatečná pozornost. Interakce pachatele s obětí vyvolává při posuzování každého trestného činu ex post, řadu otázek, kterými je nezbytné se následně zabývat. Právě vztah osobnosti oběti a pachatele trestného činu je specifickou formou interakce, protože se nejedná o jednostranný proces, ale o proces, v němž je přítomna zpětná vazba a posouzení jakéhokoli trestného činu, tedy nejen trestného činu nebezpečného pronásledování, by bez této skutečnosti nebylo ani odborně správné a ani spravedlivé.

Autorka: JUDr. Alica FedorováUPJŠ v Košicích, Právnická fakulta, externí doktorandka, Katedra dějin státu a práva

1ČÍRTKOVÁ, Ľ. Moderní psychologie pro právník. Praha: GRADA Publishing, a.s. 53-55. 2ČÍRTKOVÁ, Ľ. Moderní psychologie pro právník. Praha: GRADA Publishing, a.s. 55-74 3ČÍRTKOVÁ, Ľ. Viktimologie pro forenzní praxi. Praha: Portál s.r.o. 56-57 4ČÍRTKOVÁ, Ľ. Moderní psychologie pro právník. Praha: GRADA Publishing, a.s. 74-79 5http://www.solen.sk/pdf/cda2fba8655800c0f04ed9ca718f3db7.pdf 6ČÍRTKOVÁ, Ľ. Moderní psychologie pro právník. Praha: GRADA Publishing, a.s. 82-85 7ČÍRTKOVÁ, Ľ. Viktimologie pro forenzní praxi. Praha: Portál s.r.o. 55-57 8ČÍRTKOVÁ, Ľ. Moderní psychologie pro právník. Praha: GRADA Publishing, a.s. 89-90