I přes mnohé nepříznivé skutečnosti, které sociální pedagogiku provázejí od začátku až po současnost, své místo, které zaujala v systému věd o člověku, výchově a společnosti jejím právem patří. Stala se integrální a velmi důležitou součástí celé vědy o výchově dětí a mládeže, která je metodologicky i terminologicky zastřešená. Metodologie věd, do které spadá i sociální pedagogika, je určitá věda o principech, strategiích, procedurách, nástrojích i normách fungování a rozvoje, objektivního poznávání a praktického přetrvávání objektivní reality. Podstata sociálního výzkumu, který je základním zdrojem nových poznatků sociálního oboru - sociální pedagogiky, se v oblasti společenských věd potýká s různými problémy, které vyplývají ze zkoumaného jevu. Centrem pozornosti je v každém případě člověk, a proto je třeba používat humanisticko-sociální přístup, který je svou podstatou blízký sociální pedagogice (Kraus, 2008), a to samé mě na zřeteli i sociální práce.

Sociální práce je společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti. Jejím cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování, ale i řešení sociálních problémů, jako jsou chudoba, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže či nezaměstnanost. Opírá se na jedné straně o rámec společenské solidarity a na straně druhé o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu. Specifickou činností této vědní disciplíny, kterou rozebíráme, je směřování a zlepšování vzájemného přizpůsobování jednotlivců a sociálního prostředí, ve kterém žijí.

Sociální pedagogika v našich končinách prošla spletitým vývojem a v současnosti patří k jedné z nejproměnlivějších a také k nejprogresivněji se rozvíjejících pedagogických disciplín, protože jejím cílem je neustále přehodnocovat souvislosti s častými změnami společnosti. Totéž můžeme mluvit io sociální práci jako vědní disciplíně. Sociální pedagogika má hluboké historické kořeny, ale jako věda je stále poměrně mladá a mnohými je vnímána jako něco nového, jako studijní i vědecký obor, který stále hledá své pevné místo mezi dalšími příbuznými, humanitně orientovanými disciplínami, jako je sociální práce. Sociální pedagogika má integrační a transdisciplinární charakter. Z pohledu praxe se sociální pedagogika soustřeďuje a zejména dále rozvíjí své teoretické poznatky z výzkumu různých pedagogických, společenských a dalších vědních disciplín. Nejblíže má především k sociologii, pedagogice a, samozřejmě, ik ​​sociální práci.

Sociální pedagogika má souvislost s oborem zvaným sociální práce. Vzhledem k tomu, že pojem sociální práce není jednoznačně definován, není tento vztah upřesněn. J. Hroncová (1999, s. 44) konstatuje, že „sociální práce je charakterizována přímým, záměrným a připraveným kontaktem sociálního pracovníka s klientem (skupinou, komunitou) za účelem stanovení sociální diagnózy a uskutečnění sociální terapie“. Autorka dále uvádí, že sociální pedagogika je spíše teoretická disciplína, naproti tomu sociální práce vychází z praktické intervence - sociální péče. Podle A. Salomonové (In: Oláh, Schavel, 2006, s. 28), která je považována za průkopnici v oblasti sociální práce, „je cílem sociální péče maximální rozvoj celé osobnosti vědomým přizpůsobením se člověka jeho okolí, nebo přizpůsobením okolí požadavkům a schopnostem člověka. Úkolem sociální práce je: podporovat a rozvíjet; schopnosti; předcházet a zabraňovat poškození zájmů člověka a obnovovat ztracené schopnosti, reparovat a vyrovnávat poškození, zaopatřovat a chránit bezmocné.“

Podle Mühluma známe sedm možností určení vztahů mezi sociální prací a sociální pedagogikou:

  1. Teorém divergence: sociální pedagogika a sociální práce jsou jednoznačně odděleny.
  2. Teorém subordinace: sociální pedagogika a sociální práce jsou ve vztahu nadřazenosti a podřazenosti.
  3. Teorém substituce: sociální pedagogika a sociální práce jsou zaměnitelné.
  4. Teorém identity: sociální pedagogika a sociální práce se shodují.
  5. Teorém alternativy: sociální pedagogika a sociální práce jsou nahrazeny novými pojmy jako jsou sociální pedagogika = sociální výchova , sociální práce = sociální terapie.
  6. Teorém konvergence: sociální pedagogika a sociální práce se navzájem sbližují.
  7. Teorém subsumcie: sociální pedagogika a sociální práce jsou navzdory specifickým odborným rozdílům natolik podobné, že vytvářejí společný systém jednání: sociální pedagogika + sociální práce = sociální služby.

Sociální pedagogika a sociální práce nejsou dva zcela rozdílné obory, ale nejsou ani zcela identické. Spíše se vytváří představa spojit je, konvergovat do jednoho celku. Teze konvergence nemluví o úkolech, rozpadu, případně spojení obou oblastí, ale o společném rozvoji sociální pedagogiky a sociální práci ve směru rozrůstajícího se souladu se zohledněním jejich samostatnosti a jedinečnosti.

Rozdíl mezi sociální pedagogikou a sociální prací předkládá i F. Vízdal. Podle něj je cílem sociální pedagogiky pomáhat v těžkých životních situacích lidem, kteří mají problém zvládat požadavky života a potřebují pomoc. "Jedná se vlastně o výchovu jedinců z rizikových a znevýhodněných sociálních skupin. Naproti tomu sociální práce pouze poskytuje pomoc těm, kteří se ocitli v obtížné životní situaci a potřebují pomoc" (Vízdal 2006, s.38).

Podrobněji se vztahem mezi sociální pedagogikou a sociální prací zabývá B. Kraus. Podle uvedeného autora (2001) sociální práce se vyvinula v samostatnou integrovanou disciplínu. Tento vědní obor se začal rozvíjet až po roce 1990, dříve prakticky neexistoval. Setkáme se s ním především na sociologických pracovištích. Jedná se o praktickou vědu, která se snaží procesem pomoci a kontroly o dosažení sociálních změn jednotlivců, skupin nebo komunit nacházejících se v nepříznivých ekonomicko-sociálních situacích a dospět k jejich fungování v souladu s normami a hodnotami dané společnosti. Má velmi blízko k praxi, takže sociální pedagogika je někdy chápána jako teoreticko-akademické východisko sociální práce. Rozdíl mezi sociální prací a sociální pedagogikou vidí B. Kraus (2001) v několika aspektech:

  • Sociální práce je úzce propojena se sociální politikou konkrétního státu; sociální pedagogika

souvisí s politikou výchovnou - vzdělávací v konkrétní společnosti.- Sociální práce se zaměřuje na řešení nepříznivých sociálních situací; V sociální pedagogice jde více o prevenci. (Společné cíle obou vědních disciplín můžeme pozorovat především v oblasti sekundární a terciární prevence, která je zaměřena na pomoc rizikovým osobám, které ji akutně potřebují. A vyžaduje to jejich životní situace). Přítomnost nejen sociálně problémových situací ve společnosti vyčleňuje tzv. cílovou klientelu sociální práce ; sociální pedagogika se orientuje na celou lidskou populaci, u ní chce prosazovat zdravý způsob života.- Sociální práce se soustřeďuje na změnu v oblasti jednání a chování osob; sociální pedagogika usiluje prostřednictvím sociální výchovy, tedy procesem záměrného zaměření a formování osobnosti, o změnu konkrétní osobnosti.- Sociální práce vychází ze skutečnosti, že vztah mezi jedincem a lidskou společností je narušen nějakou odchylkou od stanovené normy - deviace; sociální pedagogiku nezajímá vztah člověka a společnosti skrze sociální deviaci, ale jde jí o dlouhodobý záměr s konkrétními cíli při formování zdravého životního stylu jedince.- Sociální práce jako vědní obor se primárně zaměřuje a poukazuje na potřeby základní a fyziologické; sociální pedagogika se spíše zajímá o potřeby nejvyšší, tzn. metapotřeby.- Sociální práce se zajímá o jednotlivé klienty s pragmatickým postojem, s cílem minimalizovat riziko spojené s jeho jednáním; cílem sociální pedagogiky je změna osobnosti klienta - jedince.- V sociální práci je důležitým momentem dospění k ukončení práce s klientem, a také naplnění předem stanoveného cíle, kdy práce s jednotlivým klientem končí; sociální pedagogika pracuje s lidským jedincem i po odstranění a zvládnutí problémů.

B. Kraus (2008.) se domnívá, že současný vývoj obou věd, jak sociální práce, tak sociální pedagogiky je potřebný. Samozřejmě, nutností je poukazovat na jejich rozdíly, ale zejména v praxi se přístupy sociální pedagogiky a sociální práce prolínají. Sociální pedagog i sociální pracovník pracuje se stejnou klientelou a se stejnými nebo podobnými situacemi, se stejnými metodami, a co je hlavní, jde jim o naplnění stejného cíle.

Současné teoretické přístupy řešení vztahu sociální pedagogiky a sociální práce nejsou až tak jednoznačně vymezeny. Je logické, že současná sociální pedagogika jako taková nabyla charakteru sociální vědy, že různé oblasti problémů vnímá nejen z hlediska výchovy, ale i společnosti. Tím pádem se spojuje výchova a jednotlivé sociální podmínky, a tak se postupně rozvíjí kriticko-emancipační přístup. Propojení sociální pomoci a výchovy je původní myšlenka sociální pedagogiky, takto v sobě zahrnuje perspektivu sociálních věd. Přibližuje se tím k sociální práci.

Překonávání různých životních situací v životě lidí se pokládá za individuální vedení života a sociálně-společenských situací, a zde můžeme umístit a zařadit vznik sociálních problémů na stranu lidské společnosti. Nakonec se díváme na tuto variantu sociální pedagogiky jako na naprostou sociálně-vědeckou disciplínu, která nepochopením reaguje na problémy společnosti, které jí nenáleží. Na tyto úsudky reagují jednotliví vědci a odborníci zabývající se vědní disciplínou o sociální práci. „Rozvinutí paradigmatu orientovaného na každodenní, žitý svět, který je spojen nejen s pedagogicko-výchovnými, ale také právními, etickými, sociologickými a ekonomickými faktory a otázkami, které se zabývají jak sociálními problémy a určitými životními situacemi, tak i otázkami překonávání životních situací8“ (a 1). za úkol zkoumat a rozebírat sociální práce ve své podstatě. Zastánci a odborníci v oblasti sociální práce obvykle poukazují na společenské souvislosti a poměry, které se staly velmi složitými a nepřehlednými a odpovídající tomu narostly i nároky na sociální práci jako na vědní obor. Požadavky na způsob života ve společnosti a zdolávání problémů lidí se staly tak složitými a možnosti selhání jsou tak rozmanité, že vyžadují pomoc od vědy, která se zabývá těmito problémy – sociální práce.

Mezi zastánci sociální pedagogiky, vědy o sociální práci i zastánci teorie existuje konsensus o tom, že „profese relevantní sociální práci potřebuje vědecký základ pro reflexi“ (Geöppner 2008, s. 131). Sociální práci neposlouží eklektické a nekonstruktivní menu z nějakých teorií, ani sociální pedagogika, která změnila svůj charakter na sociální vědu a to z důvodu toho, že sociální práce se má podílet „na umožnění všem lidem rozvíjet svůj potenciál v nejširších dimenzích lidské existence, se zjevným záměrem spoluzřetelných záměrů. Prostřednictvím poznání a konkrétních analýz teorií, které se zabývají lidským chováním, využívat všelidské hodnoty k obohacování vlastních životů lidí s respektováním rovnosti, spravedlnosti a důstojnosti všech lidí“ (Stříženec, 2006, s. 139).

Věda o sociální práci je jako základ reflexe z hlediska teorie vědy nenahraditelná, protože k praktickým záležitostem přistupuje skutečně otevřeně a transdisciplinárně a umí zajistit a zejména přeměnit jednotlivé životní problémy poznání na problémy jednání. A ty reflektuje samozřejmě sleduje v transdisciplinární rovině a tím ji činí praktickou vědou, jakou sociální práce je. Novotná a Schimmerlingová (1992) hovoří o sociální práci jako o umění vycházet s lidmi a vést je, a to na základě získaných odborných znalostí i praktických zkušeností. Jak sociální práce, tak i sociální pedagogika představují zajímavé případy pro široce rozsáhlé studium toho, jaké přednosti a výhody nám určitým způsobem nazírání přinesou. O tom svědčí různé přístupy při jejich řešení, jak to uvádí J. Hroncová a kol. (2001) nebo P. Ondřejkovič.

První přístup je diferencovaný, je typický pro angloamerickou oblast, kde je snaha o oddělování sociální pedagogiky a sociální práce. Sociální práce v tomto pojetí vychází z amerického modelu a pojmu Social work se distancuje od pedagogizace svého oboru. Druhý přístup je identifikační, ztotožňuje se se sociální prací a sociální pedagogikou pod označením Socialwesen a je příznačný zejména pro německy mluvící země. Třetí přístup je konvergentní, je typický pro současné tendence směřující ke sbližování sociální pedagogiky a sociální práce v naší zemi, tedy na Slovensku.

Současný vývoj sociální pedagogiky a sociální práce podle Krause (2008) a dalších sociálních pedagogů, kteří se touto problematikou zabývají, „spěje k postupné konvergenci obou disciplín ak minimalizaci rozdílů mezi nimi“. Celkem, který spojuje oba vědní obory, sociální pedagogiku a sociální práci, jsou sociální služby vyjadřující zájem společnosti o pomoc, podporu a péči o lidi, kteří se ocitají nebo ocitli ve složitých a někdy i neřešitelných životních, ekonomických či sociálních situacích.

Sociální pedagogika si musí ponechat názor, že je vhodná k převzetí jednotlivých úkolů praktické vědy pro sociální práci. Je třeba ji chápat z našeho hlediska jako pomocnou vědu a „spolupracovnici“ pro sociální práci, neboť její přístup je pozitivně orientován na každodenní život a problémy jednotlivců či skupin ve společnosti, které s sebou přináší. Samozřejmě, sociální práce jako věda je svými univerzalistickými nároky svého programu nápomocná a má pomáhat při rozvoji sociální pedagogiky v rámci svých možností a hranic jako vědy. Neboť věda je „zvláštní forma lidského poznávání podle zvláštních pravidel a postupů, o kterých lze diskutovat“ (Geöppner 2008, s. 144). Jejím nejobecnějším cílem je zkoumání světa takového, jaký by měl být, nebo jaký bychom si ho přáli.

Přemýšlení o sociální pedagogice a sociální práci se musí, ať chceme nebo ne, postavit tváří v tvář. A oba tábory musí vzájemně poukázat na své silné a slabé stránky a přitom si oboustranně a recipročně pomáhat. Přestože víme, že pohledy a argumenty na obě vědní disciplíny jsou někdy rozdílné, které nevznikly před desetiletím či staletí, na úsvitu věků se takto polarizovaly. Zásadní názory sociální pedagogiky a sociální práce by se měly zastavit a oba tábory by si měly vyjít vstříc a navzájem se tolerovat a akceptovat jako součást společensko-humánních věd.

Sociální pedagogika a sociální práce jsou v neustálém vývoji, který je způsoben stále se vyvíjející situací ve společnosti. A to jednak vlivem společenských změn souvisejících s technologií a globalizací světa, ale i nárůstem sociálních témat, která musí v různých podobách řešit společnost.

V sociální práci iv sociální pedagogice platí více než v kterékoli jiné disciplíně, že jejich cíle se mění se změnami společnosti v konkrétním čase a na konkrétním území. Oba vědní obory mají svou historii, ale stále jsou vnímány jako mladé vědy, které si hledají svůj okruh působení. Jejich samotné působení, formy a metody jim dávají velký tvůrčí potenciál a možnosti vstoupit do nejrůznějších sfér sociálních a pedagogických činností, které se navzájem prolínají. I přes tato vzájemná prolínání se tyto disciplíny vyvíjejí samostatně, vytvářejí si vlastní teorie a okruh praxe, ve kterém se budou realizovat, a tedy přirozeně se setkávat, neboť mají mnoho společného.

Autor: PaedDr. Slavomír Laca PhD. Seznam použité literatury

  1. Geöppner H. J. – Hemmlän J. Rozprava o vědě a sociální práci. Bratislava : Sv. Alžběta, 2008. ISBN 978-80-89371-33-7.
  2. Hroncová, J. – Hudecová, A. – Matulayová, T. Sociální pedagogika a sociální práce. Banská Bystrica : Pedagogická fakulta UMB, 2000. ISBN 80-8055-476-5.
  3. Kraus, B. Základy sociální pedagogiky. Praha : Portál, 2008, ISBN 978-80-7367-383-3.
  4. Kraus B. – Poláčková, V. a kol. Člověk - prostředí – výchova. K otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-7315-004-2.
  5. Matoušek, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-549-0.
  6. Novotná, V. – Schimmerlingová, V. Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha: Karolinum, 1991. ISBN 83-7164-109-5 26.
  7. Oláh, M. - Schavel, M. Úvod do studia a dějin sociální práce. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty n. o., 2006. ISBN 80-969449-6-7.
  8. Rauschenbach, Th. Das sozialpädagogische Jahrhundert. Analysen zur Arbeit in der Moderne. Weinheim: Juventa, 1991.
  9. Vízdal, F. Sociální pedagogika jako věda o formativním účinku sociálních interakcí. Brno: IMS In: Sociální pedagogika v teorii a praxi, 2006, ISBN 80-902936-7-0.

** Publikace autora článku: PaedDr. Slavomír Laca, PhD**

Základy sociálnej pedagogiky - Sociální pedagogika prochází neustálým vývojem v souvislosti s vývojem celé společnosti, která je poznamenána společenskými změnami souvisejícími především s rostoucí technikou, automatizací a globalizací světa, ale také s narůstajícím množstvím sociálně-patologických jevů ve společnosti.

Vybrané kapitoly z etiky pre sociálno-zdravotnícke profesie - V současnosti můžeme konstatovat, že je velký nárůst přibývajících vědeckých poznatků o člověku jako o rozumném individuu na úrovni lidské populace, až po různou problematiku. Vystupují do popředí stále nápadnější mnohočetné a komplikované etické otázky ohledně lidského života.