Adolescent-parent attachment from family completeness view of in the Žilina region
ÚVOD
Rodinné zázemí není vždy stabilní. Poukazujeme na potřebu posilování rezilience rodiny, která je protektivním faktorem sociálního vývoje každého jejího člena. Rozdíly výchovného působení v úplné a neúplné rodině blíže zkoumáme v metodologické části příspěvku. Pokud dítě žije v naprosté rodině, neznamená to, že je méně ohroženo. V této souvislosti Tisovičová (2007, s. 19) uvádí, že „negativní vliv na dítě může mít i rodina, v níž jsou relativně dobré manželské vztahy, ale rodiče neumějí úspěšně zvládnout své výchovné úkoly.“ Důsledkem nejisté, patologické vztahové vazby rodiče a dítěte/adolescenta je „deprivační poškození“ v důsledku deprivace mateřské interakce. Jedná se o individuální podnětové odcizení, ke kterému dospělo dítě v deprivační situaci. Jedná se o psychický stav projevující se určitým chováním. Toto chování však může přetrvávat do období adolescence a dokonce až do dospělosti. Jako žádoucí rodičovské chování lze označit chování „emočně vřelé“. Za nežádoucí je považováno „hyperprotektivní rodičovské chování“ a „odmítavé rodičovské chování“.
V úvodu pokládáme za nutné uvést některá specifika adolescentního věku, který je podle Vágnerové (2012) spojen s věkem od 10 do 10 let a podle Konečkové (2010) s věkem od 12 do 20 let. Jde o období, ve kterém dochází ke komplexní přeměně osobnosti, a to nejen na úrovni fyzické, ale i úrovni psychické a sociální. Adolescence je obdobím takzvaného „vrcholení dětství“ (Říčan, 2004), ve kterém jsou ustalovány fyzické i psychické složky osobnosti (Končeková, 2010).
Na proces dospívání lze nahlížet z pohledu různých teorií, jako například psychoanalýzy (význam pohlavního zrání, narušení osobnostní rovnováhy, intelektualizace), psychosociálních teorií (Eriksonův model epigenetického vývoje, hledání vlastní identity) a teorie sociálního učení (rozvoj). Období adolescence nemusí být pro každého jedince atraktivní vzhledem k tomu, že je příliš náročné a spojené s odpovědností, jakož i mnoha ohroženími. Tento fakt by se dal začlenit do problematiky takzvaného „psychosociálního moratoria“, kterou podrobně rozpracoval Erikson ve svých pracích. Také Říčan hovoří v souvislosti s tímto obdobím o takzvaném „kultu nezralosti a odmítání dospělosti“. (In Vágnerová, 2012). Vzhledem k výše uvedeným faktům lze předpokládat, že hodnocení zapamatovaného rodičovského chování v tomto období nemusí odrážet skutečnost a může být ovlivněno současným nestabilním rozpoložením osobnosti, které souvisí s obdobím dospívání – adolescence.
1 TEORETICKÁ VÝCHODISKÁ
Nadměrně pečlivá a ochraňující matka (hyperprotektivní) je citově závislá na svém dítěti – často na úkor jiných svých vztahů a potřeb. Výsledkem může být vybudování vzájemné závislé vazby, ze které dospívající nemůže přirozeně odejít do dospělosti („falešná separace“). Ochranné postoje hyperprotektivních matek mohou komplikovat přirozený vznik konfliktů, které se považují za důležité separační kroky. Podobná klinická pozorování o příčinách závislosti byla zaznamenána u úzkostlivých matek. Je pravděpodobné, že žena se zvýšenou tendencí k úzkostnému prožívání, které kompenzuje zvýšenou péči, může paradoxně tuto péči dítě zároveň odrazovat (pocit zaplavenosti matčinou úzkostí) a zároveň v něm vzbuzovat pocit závazku, že matku nemůže nikdy opustit a přestat se o ni starat. (Hajný, 2008).
Odmítavý jako kdyby nepřítomný a vzdálený otec nepředstavuje pro dítě podle Hajného (2008) bezpečný vztah, do kterého by se měl snažit zapojit. Zůstává tak v silném vztahu s matkou. Otec, který tradičně představuje zprostředkovatele mezi bezpečím rodiny (matka) a okolním světem a jeho nároky, je nepřítomen a dítě tak nemůže „vyvést ven“ z rodinného kruhu.
Vaillant (in Kalina et al. 2008) zkoumal vztahy v rodinách a riziko závislosti. Nepotvrdilo se, že by nadměrně vřelý a pečlivý vztah matky k dítěti předcházel vzniku závislosti. Významný se ukázal vztah dítěte s tátou. Málo vřelý a problematický vztah dítěte s otcem byl zjištěn v rodinách, kde se později u dětí objevila závislost.
Nevhodnou rodinnou výchovu z pohledu rodičovského chování lze charakterizovat různé, a to extrémní nároky na dítě (trvalé napětí), emocionální přetížení (příliš mnoho projevů lásky vede k citové povrchnosti), příliš nízké nároky (emocionální povrchnost; nepozornost; nadměrné opatrování; pasivní podvolování), nesprávné sociální zdůraznění nepřizpůsobivost), úplné citové obklopení (přílišná náklonnost rodičů), úplná volnost, nevhodné emocionální prostředí (odmítání). (Werner in Tisovičová, 2007). Na dítě a jeho vývoj ovlivňují i rodičovské postoje, kterými je formováno jeho chování v procesu socializace. Chybné rodičovské postoje podle udržují dítě v závislosti a v neustálé tenzi. Tyto nežádoucí postoje jsou výsledkem hostilného, ovládajícího, odmítavého, hyperprotektivního a perfekcionistického chování rodiče.
Pružinská (2005) poukazuje na důležitost procesu připoutání a péče rodičů (pečovatelů) o dítě. V tomto případě jsou připoutání a péče ve vztahu dítěte a rodiče (pečovatele) protektivními faktory, které napomáhají dítěti (adolescentovi) udržet intelektový potenciál, vyvinout svědomí, zorientovat se ve vlastních vjemech, logicky myslet, zvládat stres a frustraci, překonat strach a obavy, překonat strach a obavy spoléhat se na sebe a být sebejistým.
Výchovný styl a úroveň komunikace v rodině souvisí také s typologií rodiny. Matoušek (2013) popsal „rodinné diagnózy“ na základě typologie rodinného systému, který obsahuje prvky patologie, tedy nepřímou souvislost s osobností dítěte a narušenou vztahovou rodinnou vazbou. Typologii tvoří: „perfekcionistické rodiny“ (neurotické, introvertní, represivní, úzkostné); „egocentrické rodiny“ (rozštěpené, prestižní, chladné); „nepřiměřené rodiny“ (externě závislé rodiny, nezralé, neadekvátní, dětinské); „asociální rodiny“ (deviantní, delikventní, impulzivní, agresivní). Negativní zkušenosti se vztahovou vazbou spolu s negativními a stresovými emocemi v rodinném systému se ukládají do aktivačních mechanismů genetické struktury (epigenetika) a prodávají se tak z generace na generaci. (Fries in Ruppert, 2011). Styl rodinné výchovy je podle Hušvétyové a Schullera (2004) determinující chování a přežívání jedince v pozdějším období.
Při překonávání rodinných krizí a problémů jsou podle Špatenkové a kol. (2004) důležité její upevněné strategie zvládání. Připravenost na možné problémy v rodinném soužití a jejich včasné odhalení je prevencí prohloubení nežádoucích elementů. Intervence je prováděna prostřednictvím preventivních programů a sanace rodiny. Při hlubších rozvratech jsou využívány metody krizové intervence, která napomáhá rodinnému systému s vyrovnáváním se s přechodnou ztrátou rovnováhy.
Přímý nástroj metodologického přístupu v oblasti vztahové vazby a rodičovského chování je podle Bowlbyho (1951) „primární socializace a rodinná výchova“, jejíž obsah a povaha tvoří základ osobnosti. V podstatě je to míra citového nasycení či nenasycení (citová saturace či citová deprivace), respektive vytváření citových vazeb. Tyto poznatky jsou prokázány empiricky. (In Nakonečný, 2009).
Výzkumy svědčí o tom, že v dětství etablovaný typ vztahové vazby mezi matkou a dítětem je dále vyvíjející se jako styl péče v rodině, který pokračuje. Tedy má tendenci přetrvávat i v dalších letech. Chování dítěte je nevědomě ovlivňováno tímto typem vztahové vazby, přičemž formuje i jeho předpoklady k určitým interakcím, které může stabilizovat příznivý vývoj nebo potvrzovat nepříznivé vzorce chování. (Hašto, 2005). Výchovný styl a úroveň komunikace v rodině souvisí také s typologií rodiny. Na dítě a jeho vývoj ovlivňují i rodičovské postoje, kterými je formováno chování v procesu socializace. "Chybné rodičovské postoje udržují dítě v závislosti a stálém napětí. V této souvislosti se lze zmínit o hostilném, ovládaném, odmítavém, nadměrně ochraňovatelském a perfekcionistickém postoji." (Tisovičová, 2007, s. 19).
Hušvétyová, Schuller (2004, s. 8) uvádějí, že: „styl rodinné výchovy ovlivňuje nejen přítomné chování a prožívání pubescentů, ale je determinantou mnoha charakteristik osobnosti v dospělosti.“
S výchovným stylem souvisí i patogenní rodičovské chování, které nepříznivě ovlivňuje vývoj dítěte a jeho vztah k jiným lidem v budoucnosti. Preventivní aktivity a zabraňování poruch disharnomických vztahů vidíme iv podílení se sociálního pracovníka v oblasti sladění rodičovství a kariéry matky. Součástí je i včasné odhalování deprivace, frustrace, či syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte v „rizikových“ rodinách, které jsou charakteristické patogenním rodičovským chováním.
Zanedbávající rodiče nemají pro rodičovskou roli dostatečné kompetence nebo nemají k rodičovství dostatečnou motivaci. Děti, které bývají zanedbávány jsou natolik pasivní, apatické, nenápadné a nevýrazné, že nedokážou své rodiče zaujmout. Děti jsou často znevýhodněny, a tím nesplňují očekávání rodičů. (Vágnerová, 2008).
2 METODOLOGICKÁ VÝCHODISKÁ
Cílem výzkumu byla identifikace a analýza výskytu hyperprotektivity, odmítání a emoční vřelosti v úplných a neúplných rodinách na základě zapamatovaného rodičovského chování a jeho vnímání adolescenty v Žilinském kraji. Výzkumný vzorek tvořilo sto čtrnáct mladistvých respondentů studujících na gymnáziu, střední odborné škole a středním odborném učilišti v Žilinském kraji, kteří vypovídali o rodičovských praktikách a jejich vlivu na jejich osobnost.
Sociálně-demografické složení respondentů na základě základní anamnézy uvádí dále údaje o pohlaví, věku, škole, kterou navštěvují, jakož i informace o úplnosti či neúplnosti rodiny, věku rodičů či počtu sourozenců. Výsledky výzkumu jsou prezentovány z výpovědí 80 žen (70 %) a 34 mužů (30 %) ve věku od 15 do 18 let. Ve věku 15 let bylo 9,4% respondentů a ve stejném počtu byli i 16letí respondenti. 17 let mělo 0,9% respondentů (N=1); 18 let 66,1% respondentů (N=70) a 19 let 14,2% respondentů (N=15). Z úplných rodin pocházelo 79,3 % respondentů (N=88) a 20,7 % respondentů (N=23) pocházelo z rodin, které se staly neúplnými (a tím i rizikovými) v důsledku rozchodu, rozvodu nebo úmrtí rodiče. Průměrný věk matky byl 43,0 roku a průměrný věk otce byl 45,8 roku. 105 respondentů tvořících 92,9 % z celého výzkumného souboru mělo 1-6 sourozenců, přičemž 53,6 % participantů mělo i starší sourozence. Pozitivním překvapením byl nízký počet neúplných rodin a respondentů, kterým zemřel jeden z rodičů. Celkový počet vyplněných dotazníků byl 114, avšak v osmi případech respondent neuvedl svůj věk.
Použitou výzkumnou metodou byl zkrácen dotazník E.M.B.U. Dotazník, který byl použit při realizaci výzkumu, byl zaměřen na retrospektivní hodnocení vnímaného zapamatovaného rodičovského výchovného chování. Jedná se o zkrácenou verzi původního 81- položkového dotazníku E.M.B.U. s 15 subškálami a se dvěma doplňujícími otázkami týkajícími se konzistence a striktnosti výchovného rodičovského chování.
Zkrácený dotazník E.M.B.U. sestává z 23 otázek seskupených do 3 subškál: odmítání, emoční vřelost a hyperprotektivita. Na otázky respondenti odpověděli zvlášť pro otce a zvlášť pro matku na 4-bodové Likertově škále: nikdy se to neobjevilo („ne, nikdy“), mohlo se to objevit, ale bylo to výjimečné („ano, ale málokdy“), objevovalo se to docela často („ano, často“), vždy tomu tak bylo („ano, většinou“). Jednotlivé položky ze s-E.M.B.U. dotazníku lze využít iv rámci interview za účelem zjišťování anamnézy.
Přeformulované otázky při zjišťování „běžné“ biografické anamnézy na vnímané a zapamatované rodičovské chování rodičů byly uspořádány do tří položek na základě subjektivních výpovědí respondentů. První položkou bylo „odmítání“. Otázky byly formulovány tak, aby zjistily: mrzutost, hněv rodiče bez důvodu; nepřiměřené trestání, kritiku v přítomnosti jiných; podceňování; nedostatek láskyplnosti; upřednostňování sourozence, ale i zahanbování. Druhou položkou byla „hyperprotektivita“, kterou tvořily otázky zjišťující, zda byli rodiče přehnaně pečliví; zda žádali vysvětlení při běžných okolnostech; zda často zakazovaly, co je u jiných dovoleno; zda vzbuzovaly pocity viny; zda se přehnaně se obávali o bezpečí dítěte; zda zasahovaly do všech činností dítěte nebo zda měly striktní pravidla a přebíraly kontrolu nad běžnými záležitostmi. Třetí oblastí výpovědí byla „emoční vřelost“. Otázky zjišťovali zda rodiče respondentů chválili; zda vytvářely podnětné výchovné prostředí; zda se přiměřeně zajímali o dítě; zda ho motivovali, vzdělávali a podporovali volnočasové aktivity; zda byli povzbudiví a dávali najevo svou lásku; zda byli něžní a vřelí; jakož i to, zda byli na respondenty hrdí při úspěchu.
2.1 INTEPRETACE VÝSLEDKŮ
Sociálně-demografické složení respondentů na základě základní anamnézy uvádí údaje o pohlaví, věku, škole, kterou navštěvují, jakož i informace o úplnosti či neúplnosti rodiny, věku rodičů či počtu sourozenců.
Výsledky výzkumu jsou prezentovány z výpovědí 80 žen (70%) a 34 mužů (30%) ve věku od 15 do 19 let. Věkové rozložení respondentů, kteří vypovídali o zapamatovaném výchovném rodičovském chování na základě svých vzpomínek, je uvedeno v tabulce 2, přičemž průzkumu se zúčastnilo 38 studentů z gymnázia, 38 ze střední odborné školy a 38 ze středního odborného učiliště. Z úplných rodin pocházelo 88 (79,3%) respondentů. Třiadvacet respondentů (20,7%) pocházelo z rodin, které se staly neúplnými (a tím i rizikovými) v důsledku rozchodu, rozvodu nebo úmrtí rodiče.
Průměrný věk matky byl 43,0 roku a průměrný věk otce byl 45,8 roku. 105 respondentů tvořících 92,9 % všech probandů souboru mělo 1-6 sourozenců, přičemž 53,6 % probandů mělo i starší sourozence. Pozitivním překvapením byl nízký počet neúplných rodin a respondentů, kterým zemřel jeden z rodičů.
Originální nezkrácený dotazník E.M.B.U. byl otestován Perissem et al. (1980) na zdravé populaci 152 subjektů, kterou tvořilo 73 mladých vojáků, 57 studentů medicíny, 15 studentů a zbytek tvořil personál. Šlo o vzorek 108 mužů a 44 žen. Analýza položek první poloviny prokázala podobné průměrné hodnoty, přičemž ve druhé polovině již autoři pozorovali signifikantní rozdíly mezi skóre přiděleným otcem a matkám. Obecně bylo zjištěno, že otcové dosahovali vyššího skóre v položkách týkajících se přísnosti, trestání a nízké úrovně zaangažovanosti, zatímco matky v položkách týkajících se zaangažovanosti a náklonnosti. (In Poláková, Mojžíšová, Hašto, 2007).
Výzkum byl zaměřen na zjišťování souvislostí mezi typem rodičovského výchovného chování a úplnosti rodiny. Na základě výpovědí respondentů jsme zjistili, že nejvíce převládá emoční vřelost, pak hyperprotektivita a nejméně odmítání, což bylo pro nás pozitivním zjištěním iz hlediska fungování rodinného systému, který tvoří základ osobnosti dítěte i adolescenta v dospělosti. Zjišťovali jsme vztah mezi hyperprotektivitou matek a otců. Výsledky ukázaly, že matky jsou hyperprotektivnější než otcové.
Graf 1 Hyperprotektivita matek a otců
Hyperprotektivní skóre jsme získali sečtením bodů z otázek týkajících se hyperprotektivity v rámci dotazníku s-E.M.B.U. Analýza pomocí Wilcoxonova testu ukázala, že rozdíl v hyperprotektivitě mezi oběma rodiči je statisticky signifikantní (p<0,001). Sloupce zobrazují aritmetický průměr a chybové úsečky odpovídají střední chybě průměru. Hvězdička označuje statisticky signifikantní rozdíl.
Význam hyperprotektivity jako negativního faktoru při rozvoji osobnosti se objevuje ve výzkumu Parkesa, který se zaměřil na neendogenní deprese a zjistil specifický styl rodičovského chování, který lze považovat za rizikový faktor pro vznik depresí. Rizikovým chováním byla kombinace, kdy matka nebo otec byli hyperprotektivní, silně kontrolující, zasahující, nedovolující rozvinout vlastní autonomii dítěte, společně s nižší emoční vřelostí (In Hašto, 2005).
Na zjišťování míry odmítání jsme použili otázky týkající se mrzutosti, bezdůvodného hněvu, což negativně ovlivňuje dítě a vyvolává u něj pocity viny a méněcennosti. Základem otázek zjišťujících odmítání byly i oblasti chování rodičů vůči sourozencům ve srovnání s respondentem, jakož i trestání za maličkosti, jakož i to, zda se respondent subjektivně cítil podceňován. Předpokládali jsme, že otcové budou více odmítaví než matky. Rozdíl mezi skóre týkajícím se odmítání matky a otce nebyl potvrzen (Wilcoxonův test: p = 0,829, graf 2).
Graf 2 Skóre odmítání mezi matkami a otci
Odmítání jsme kvantifikovali jako součet bodů z otázek týkajících se odmítání v rámci dotazníku s-E.M.B.U. Rozdíl nebyl statisticky signifikantní (Wilcoxonův test: p = 0,829). Sloupce zobrazují aritmetický průměr a chybové úsečky odpovídají střední chybě průměru.
Hlavním zájmem výzkumu byl vztah mezi úplností rodiny a hyperprotektivitou, odmítáním a emoční vřelostí ze strany rodičů. V první fázi jsme tento vztah hodnotili společně pro oba rodiče, v následujícím kroku jsme se zaměřili na hodnocení tohoto vztahu zvlášť u matek a otců. Při porovnání vztahu úplnosti rodiny a hyperprotektivity obou rodičů jsme nezjistili statisticky signifikantní vztah (Mann-Whitneyho test: p = 0,286, graf 3 – levé sloupce). Signifikantní rozdíl jsme však zjistili při hodnocení vztahu úplnosti rodiny a odmítání ze strany rodičů (Mann-Whitneyho test: p<0,001, graf 3 – střední sloupce).
Z pohledu dětí z úplných rodin jsme zjišťovali, zda jsou rodiče více emočně vřelí z úplných rodin než rodiče dětí z rodin neúplných (Mann-Whitneyho test: p=0,006, graf 3 – pravé sloupce). Součet skóre pro oba rodiče pro danou oblast. Hvězdička označuje statisticky významný rozdíl a sloupce a chybové úsečky označují aritmetický průměr a střední chybu průměru.
Graf 3 Porovnání úplných a neúplných rodin s pohledu hyperprotektivity, odmítání a emoční vřelosti obou rodičů
Dále jsme zvláště sledovali hyperprotektivitu v úplných a neúplných rodinách v porovnání matek a otců. Při statistickém vyhodnocení se ukázal signifikantní rozdíl mezi oběma rodiči i ve skupině dětí pocházejících z úplné rodiny, iu těch, kteří pocházeli z rodiny neúplné. (Wilcoxonův test: pro úplné rodiny - p<0,001, pro neúplné rodiny - p=0,006). Hvězdička označuje statisticky významný rozdíl a sloupce a chybové úsečky označují aritmetický průměr a střední chybu průměru.
Graf 4 Hyperprotektivita otců a matek v úplné a neúplné rodině
Hyperprotektivita matek, otců v porovnání s úplností a neúplností rodiny – nebyly zaznamenány žádné významné rozdíly. V hyperprotektivitě matek i otců nebyly pozorovány signifikantní rozdíly u těch, kteří tvořili úplnou rodinu ve srovnání s těmi, kteří byli součástí neúplné rodiny. (Mann-Whitneyho test: matky - p=0,061, otcové - p=0,856).
Při hodnocení vztahu odmítání matek a otců a úplnosti rodiny jsme zjistili pouze rozdíl mezi odmítáním u otců – otcové z neúplných rodin byli více odmítaví (Mann-Whitneyho test: p=0,001). Tento rozdíl však nebyl pozorován u matek (odmítání matek nebylo rozdílné v závislosti na úplnosti rodiny; (Mann-Whitneyho test: p=0,138). Odmítání ze strany matky a otce bylo překvapivě srovnatelné v úplných (Wilcoxonův test: p=0,921) i neúplných rodinách (W) označuje statisticky významný rozdíl, sloupce a chybové úsečky označují aritmetický průměr a střední chybu průměru.
Graf 5 Odmítání u matek a otců v porovnání v úplné a neúplné rodině
Na závěr analýzy jsme se zaměřili na emoční vřelost ze strany obou rodičů. Statistické testy ukázaly významný rozdíl ve srovnání emoční vřelosti matek a otců v úplné i neúplné rodině s větší vřelostí matek ve srovnání s otci (Wilcoxonův test: pro úplnou rodinu - p<0,001; pro neúplnou rodinu - p=0.009). Emoční vřelost otců byla mnohem více ovlivněna úplností rodiny než emoční vřelost matek (Mann-Whitneyho test: p =0,990 pro matky, p <0,001 pro otce).
Přiblížení jednotlivých výsledků uvádíme v grafu 6, kde porovnáváme emoční vřelost matek a otců z úplných a neúplných rodin. Hvězdička označuje statisticky významný rozdíl a sloupce a chybové úsečky označují aritmetický průměr a střední chybu průměru.
Graf 6 Porovnání emoční vřelosti otců a matek v úplné a neúplné rodině
ZÁVĚR
Zrealizovaný výzkum dokázal souvislost mezi výchovným chováním rodičů a úplností respektive neúplností rodiny. Úplné rodiny jsou stabilnější a emocionální vřelejší, v porovnání s rodinami, které nejsou kompletní. Matky jsou hyperprotektivnější než otcové. Při porovnání z hlediska úplnosti rodiny byly zjištěny rozdíly v odmítavém chování rodičů. Rodiče žijící v neúplných rodinách jsou více odmítaví než rodiče žijící v rodině úplné. Rodiče žijící v neúplné rodině jsou méně emočně vřelí než rodiče žijící v rodině úplné. Zjevné je i to, že matka žijící v neúplné rodině je hyperprotektivní než matka žijící v rodině úplné. U otců byly stejné výsledky. Otcové žijící v neúplné rodině jsou více odmítaví než otcové z rodiny úplné. Ve srovnání emoční vřelosti ze strany otce a matky v naprosté rodině je zjevné, že matky jsou více emočně vřelé než otcové. Signifikantní rozdíl byl zaznamenán iv souvislosti s otcem z neúplné rodiny, který je méně emočně vřelý než otec žijící v rodině úplné.
Základem plnohodnotného života v dětství, adolescenci, ale i v dospělosti je úplnost rodiny, jakož i emočně vřelý typ rodičovského chování, který je prostřednictvím transgeneračního procesu přenosu předáván na své potomky. Vztahová vazba mezi dítětem a rodičem je základem zdravého psychického vývoje v budoucnosti, přičemž je důležitý i typ rodičovského výchovného působení. Na základě rodičovských postojů se dítěti vštěpují základy jeho osobnosti. Základ osobnosti tvoří rodina a proces socializace, což je zprostředkováno dítěti rodičovským výchovným chováním. Narušení v podobě absence rodičovského chování nebo hyperprotektivního či odmítavého rodičovského výchovného působení může být ohrožující pro další vývoj osobnosti dítěte. S výchovným působením souvisí i struktura rodiny, vštěpované hodnoty, psychosociální opora, ale také motivace a vůle. Toto všechno jsou základní předpoklady zdravého psychosociálního vývoje, který je nezbytný pro plnohodnotný život. Myslíme si, že je třeba věnovat uvedené problematice zvýšený zájem ze strany sociálních pracovníků, ale i široké odborné i laické veřejnosti. Do pozornosti se nám tak dostává fakt, že úplnost rodiny přímo ovlivňuje zdravý bio-psycho-sociálně-spirituální vývoj osobnosti.
V závěru považujeme za důležité zdůraznit limity výzkumu. Jedním z limitů výzkumu je nereprezentativnost zvoleného výzkumného vzorku, na základě čehož nelze výzkumné výsledky zobecnit pro celkovou populaci adolescentů v České republice. Dalším limitem výzkumu je také regionální zaměření výzkumu, které nemusí reflektovat skutečnost z pohledu více regionů jako celku.
Autor: PhDr. Michaela Davidová, PhD. Slovník zkratek
s-E.M.B.U – zkrácená metoda kvantitativního výzkumu pro zkoumání zapamatovaného rodičovského chování; švédský akronym pro Egna Minnen Beträffande Uppfostran; („My memories of upbringing“) - moje vzpomínky jak mě vychovávaly.
Anamnéza – zjišťování příčin poruchy, nemoci, vzniklé situace. Deprivace – stav závažného dlouhodobého neuspokojování životně důležitých psychických a sociálních potřeb (podnětů, bezpečí, vztahů, uznání); chronické neuspokojování potřeb; nedostatek v psychické rovině. Disharmonie – nesoulad. Epigenetika – genetická struktura rodinných vzorců a zkušeností prodávaná z generace na generaci. Frustrace – psychologický stav vyvolaný překážkami, které ohrožují nebo znemožňují naplnění určité potřeby, touhy, přání. Hostilita – nepřátelský, agresivní postoj vůči sobě nebo jiné osobě; sklon ublížit jinému člověku; nepřátelství. Hyperprotektivita – přehnaná, zvýšená péče; nepřiměřené ochraňování. Neurotický – související s neuroticismem, neurotickou poruchou, pro kterou je příznačná emocionální nestabilita osobnosti a úzkostnost. (Hartl, Hartlová, 2010). Patogenní – způsobující určitý druh patologie, abnormality, poruchy či nemoci. Protektivní - ochranný. Rezilience - odolnost, houževnatost, pružnost.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
HAJNÝ, M. 2008. Psychologické, vývojové a rodinné faktory vzniku závislosti. In KALINA, K. a kol. 2008. Základy klinické adiktologie. Praha : Grada publishing, 2008. 392 s., ISBN 978-80-247-1411-0. s. 41-52.
HARTL, P. – HARTLOVÁ, H. 2010. Velký psychologický slovník. Praha : Portál, 2010. 800s. ISBN 978-80-7367-686-5.
HUŠVÉTYOVÁ, J. - SCHULLER, S. I. 2004. Styly rodinné výchovy a jejich možný dopad na vznik problémového chování dětí. In HELLER, D. - PROCHÁZKOVÁ, J. - SOBOTKOVÁ, I. (eds.). 2004. Svět žen a svět mužů: polarita a vzájemné obohacování: sborník příspěvků z konference Psychologické dny. [CD-ROM]. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. ISBN 80-244-1059-1.
KALINA, K. et al. 2008. Základy klinické adiktologie. Praha : Grada publishing, 2008. 392s. ISBN 978-80-247-1411-0.
MATOUŠEK, O. 2013. Metody a řízení sociální práce. Praha : Portál, 2013. 400 v. ISBN 978-80-2620-213-4.
NAKONEČNÝ, M. 2009. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha : Academia, 2009. 498 v. ISBN 978-80-200-1679-9.
POLÁKOVÁ, M. – MOJŽIŠOVÁ, V. – HAŠTO, J. 2007. Zkrácený dotazník zapamatovaného rodičovského chování jako výzkumný a klinický nástroj s – E. M. B. U. 2–3, s. 1 79 -88.
PRUŽINSKÁ, J. 2005. Psychologie osobnosti. Bratislava : Občanské sdružení Sociální práce, 2005. 152 s. . ISBN 80-89185-05-3.
RUPPERT, F. 2011. Symbióza a autonomie. Trauma z narušeného systému rodinných vazeb. Praha : Portál, 2011. 272 v. ISBN 978-80-262-0004-8.
ŠPATENKOVÁ, N. a kol. 2004. Kríze. Psychologický a sociologický fenomén. Praha : Grada Publishing, 2004. 132s. ISBN 80-247-0888-4.
TISOVIČOVÁ, A. 2007. Poruchy chování a jejich klasifikace. Ružomberok : Katolická univerzita - pedagogická fakulta, 2007. 114 s. ISBN 978-80-8084-161-4.
VÁGNEROVÁ, M., 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. Vyd. Praha : Portál, 2008. 872s. ISBN 978-80-7367-414-4.