Ošetřovatelka koní, nebo chůva člověka. Které povolání je krásnější, a které důležitější? Nebo jaké jsou rozdíly v těchto povoláních? Kdo je kdo? A proč mají lidé raději zvířata než lidi?
Nezkoumala jsem to tehdy. Možná je to pravda a možná ne. Řekla mi to jedna chůva na kurzu s názvem role chůvičky asi před čtyřmi lety. Prý před tím, než se stala pečovatelkou v domově sociálních služeb pro lidi s tělesným a mentálním postižením, byla ošetřovatelkou koní. Pozor ne veterinářkou. Dělala vlastně to, co dělá teď. Jen tehdy se starala o zvířata a nyní o lidi.
Zvědavost mi přece jen nedala, abych se nezeptala strýce „Googla“ jak je to s tou výplatou. Hned napoprvé a potom podruhé jsem našla tyto inzeráty:
- "Pro péči o koně v naším hřebčínu hledáme spolehlivou a pečlivou ošetřovatelku, co má radost z práce s koňmi. Požadujeme: zkušenosti s koňmi, spolehlivost a pečlivost při výkonu práce. Náplň práce: péče o koně a vodění koní, případně lonžování. Pobízíme velmi dobré finanční ohodnocení, eventuelně ubytování. Plný nebe pestrou práci, zasílejte životopisy“* . Inzerát od našich bratrů Čechů.
A ten druhý byl ze Slovenska: " jízdy na koni s dětmi i dospělými, jízdy na poníkovi s dětmi, základní péče o koně, krmení koní, čištění boxů. Pracovní místo vhodné i pro absolventa mladistvého, pracovní podmínky od 9 h. do 20h. Jednosměnný pracovní čas, ale stupně. Trvalý pracovní poměr. Délka praxe alespoň 6 měsíců. Všeobecné způsobilosti: komunikace (jednání s lidmi). týmu, bonusy pro rodinu v podobě volného vstupu na atrakce a dětské hřiště.“
Ošetřovatelka koní, nebo chůva člověka. Které povolání je krásnější, a které důležitější? Nebo jaké jsou rozdíly v těchto povoláních? Kdo je kdo?
Kůň patří ke krásným zvířatům. Máme před ním respekt. Kůň patří k Božímu stvoření, ale člověk je korunou stvoření. A to i tehdy, když je nemocný, postižení nebo starý. Je stvořen k obrazu Boha. Je dnes člověk skutečně korunou stvoření, nebo zapomenutým živým předmětem, který když se o sebe sám neumí postarat, tak pak má problém prožít svůj každý den důstojně? Před několika lety jsem bratislavské vedro vyměnila za týdenní pobyt u rodičů. Nikdy nezapomenu na velmi silné emoce, které jsem zažívala v toto nádherné léto. K nejkrásnějším vzpomínkám patří mé první ráno. Probudil mě ruch na dvoře a tak jsem věděla, že rodiče i se sestrou, která s nimi žila, jsou už nahoře. V pyžamku jsem sešla dolů a našla jsem všechny pít kávu. Dveře jsem nechala otevřené, protože jsem si chtěla vychutnat zpěv ptáků, slunce i venkovský vzduch. Krátce nato se mě dotkla máma a řekla: „dívej se ven“. Peja nám přichází říct dobré ráno“
„Co, kdo?“ , zeptala jsem se. Naše Peja. A v tu chvíli jsem ji spatřila. Krásné hříbětko, které nastrčilo hlavu do dveří a krásně začervenalo. Byl to krásný pohled, ale také pocit. Oči hříběte měly v sobě něco něžného, laskavého. Díky Peji byl celý týden pro mě krásnou dovolenou. Viděla jsem, že je kolem ní hodně práce, ale i to, že můj táta a bráško to dělají s láskou. I když to byli „jen tažné koně“ do lesa. Proč jsem si na to vzpomněla? Před dvěma týdny jsem byla zase doma na východě. Tentokrát jsem přednášela vyššímu a střednímu managementu, tedy ředitelům, ředitelkám, vrchním sestrám a sociálním pracovníkům, kteří pracují v zařízeních sociálních služeb. A opět byl krásný teplý podvečer, když mi zavolala přítelkyně „bývalá paní starostka“, že mě chce vzít k dobrým lidem. Nebyla jsem vhodně oblečená a popravdě řečeno jsem ani neměla v plánu po přednáškovém dni, někam jít, ale nakolik jsem ji znala, okamžitě jsem souhlasila. Věděla jsem, že nelže a ani nezveličuje. Nasedla jsem do auta a nechala jsem se vést až dokud jsme nezastali uprostřed farmy. Když jsem vystoupila, pocítila jsem, ale také viděla ráj na zemi. V okolí se pásly koníky, které okamžitě přišly k ohradě a tak jsem se jich mohla dotknout. Oproti stál nádherný kamenně dřevěný domek, o jakém jsem snila, a stále sním. A krásný podvečer nekončil, skutečně jsem si mohla popovídat a vypít si bylinkový čaj s dobrými lidmi.
Proč o tom mluvím? Nebo někdy mi stačí takový krásný den, nebo týden k tomu, abych si podržela víru v dobro člověka a měla naději, že člověk je skutečně korunou stvoření a zaslouží si důstojný život. Dokud jsou ještě dobří lidé, než se najde ještě dost chův s dobrým srdcem, které budou i za tak nízký platy dělat skutečně těžkou, často nevoňavou, nevděčnou práci as láskou se budou dívat na starého, zašetřeného, někdy až agresivního seniora, nebo mladého člověka či dítě s autismem nebo obléct a jít přednášet, nebo poradit kolegům, kteří denně pečují o takové lidi.
Dnes máme velký nedostatek pečovatelů a pečovatelek. Naleznete plno inzerátů. Tak jako začínají chybět sestry v nemocnicích, i zařízení sociálních služeb mají problém získat, nebo udržet si za ty platy a pracovní podmínky, dobré pečovatele. Pokud se něco nezmění v sociálním systému opatrování, pak nastane situace, že člověk vymění člověka za zvíře.
Neboť je němé, milé a možná vděčnější než člověk. Pokud se tak stane, už nebudu s radostí vstávat do práce, protože začnu mít skutečný strach. Strach, že když moji nejbližší budou potřebovat péči, nenajdu dobrou chůvu. Vlastně nenajdu žádnou. A možná to jednou budu já, která bude potřebovat chůvu. A tehdy budu muset vyslovit slova z bible: „Pane nemám člověka“. Pokud se tak stane, pak už tady nebudu chtít být, protože se mi ztratí pocit vděčnosti za nové ráno a pocit radosti, že žiji.
V závěru Vás chci oslovit, abyste také navštívili strýce „googla“ a přečetli si inzeráty. Myslím si, že uvidíte ten rozdíl, který jsem spatřila i já, když jsem si porovnala inzeráty na ošetřovatelku koní a chůvu člověka.
Autor: PhDr. Maria Kovalová, PhD. MHA
Autorka je teoložka se zaměřením na diakonickou sociální práci a magistryně veřejného zdravotnictví se zaměřením na řízenou dokumentaci a řízení rizik. Od roku 1991 se věnuje pečovatelské péči se zaměřením na seniory. Je poradkyní a auditorkou kvality v sociálních službách. Od roku 2014 je prezidentkou Asociace odborných pracovníků v sociálních službách a spoluzakladatelkou OZ Planeta malého přínce. www.aopss.sk