Ivan Štúr, Bratislava - Chtěl bych si vyjasnit tyto tři pojmy ve vztahu k psychologii. Dovedete si představit zdravého, chytrého a charakterního psychologa? Zdraví není cílem, ale pouze prostředkem k dobrému životu (Jaro Křivohlavý, 2001, Psychologie zdraví). Spotřeba léků a neustálé kondiční cvičení na Slovensku mluví spíše o opaku. Zdraví však znamená i citové zdraví nebo ještě lépe být lidsky zdravý, to znamená mít přiměřené a dostatečně hluboké city (Konrád Lorenz, 8 smrtelných hříchů – vyhasnutí citů, 1990). V tomto smyslu zdravý psycholog by měl být dostatečně citlivý. Kde najde hlubší ponor do lidské duše než ve filozofii a umění? Zbyněk Vybíral (Psychologie jinak, 2006) uvádí, že poezie předčí psychologii v průzkumu osobního světa. Pokud mě – jako psychologa – zajímá smysl života člověka, nemohu obcházet filozofii, mám-li vztah k individuu, je umění a poezie zvlášť, školou empatie. Jak jinak porozumět člověku bez toho nejkrásnějšího co vytvořil? V Knize apokryfů (Karel Čapek, 1945) najdeme tři termíny: chytrost, rozum a moudrost. Chytrost je krutá k člověku, rozum hledá objektivitu, ale říci o člověku, že je moudrý, to je jako kdybychom vyjádřili, že ho máme rádi. Takový pohled jsem v psychologii nenašel. Snaha definovat moudrost je beznadějná. Sympaticky o tom píše Uršula Staudingerová (2001), že moudří lidé používají intelekt i emoce v harmonii, rozumějí obtížím a problémům života, umí snášet nejistotu, jsou flexibilní, hraví, ne rigidní atp. Přestože je definice moudrosti potřebná, není to výraz schopnosti přežít pěkný život? To znamená kultivovat sebe, spolupracovat a podporovat druhé lidi a šetřit životní prostředí? V tomto smyslu by moudrost byla individuální, u každého přece jen trochu odlišnou potencí. Do psychologie moudrosti bych určitě doplnil odvahu, humor a schopnost empatie. Zda není způsob prožívání pozemského času nejvýznamnější charakteristikou člověka, nejlépe vyjadřující jeho rozum, city i vůli? Porozumění člověku znamená objevit v čem a jakým směrem je moudrý.

Nakonec charakter je úctou k sobě, k druhým lidem (spolehlivost v činech) ik životu vůbec. I v charakteru se výrazně projevuje postoj k životu, často v nejdramatičtějších situacích. Bohužel i psychologové spolupracovali s nacistickou (Gardista, 13. 5. 1943) i komunistickou totalitou (Pravda 10. 6. 1976), nejednou na úkor vlastních, méně adaptivních kolegů. Ještě i dnes se setkáme s enormně dlouhým a jednostranným znaleckým posudkem, na druhé straně čekám na sympatický článek o znaleckém posudku jako terapii. Ještě i dnes předstírá sympatický a schopný psycholog postavení, kterého nedosáhl, jiný brání publikaci, kterou nečetl. Pozice moci svádí k jejímu zneužití - to by si měl každý sám uhlídat! Nakonec charakterní čin psychologa Juraje Martínka kontranormalistickou recenzí v Bratislavských lékařských listech (roč. 66, č. 3, 1976, str. 367/8).

Pro mě je čistý charakter bez výkonu prázdný a výkon bez charakteru nebezpečný. Tak to můžeme nalézt v kongeniálním překladu Jaroslava Vrchlického Edmonda Rostanda Cyrana z Bergeracu: „Má chyba, to mně stačí, já líbit nechci se, já nenávist mám radši...“.

Příspěvek byl publikován ve sborníku z konference ,,Psychologie zdraví - Zdraví a moudrost. Psychologie zdraví a syndrom vyhoření. Genderové rozdíly ve zdraví.“ Konference se konala v roce 2009. Zpracovatel: PhDr. Dušan Selko, CSc., MPH, Mgr. Róbert Ďurka, PhD. Vydavatel: Národní ústav srdečních a cévních chorob; s., Bratislava ve Vydavatelství MAURO Slovakia s.r.o., Bratislava 2010, ISBN 978-80-968092-6-4