- března 2000 se v keňském distriktu Mandera odehrála dvouhodinová bitva o vodu mezi opicemi a vesničany. Problémy začaly koncem období sucha, kdy vesničanky nabíraly vodu ze tří záchranných vodních nádrží. Žíznivé opice, které již nenacházely vodu ve vyschlém korytě řeky, zaútočily na ženy. Tím nezbývalo nic jiného, než utéct. Vesničané a vesničanky se samozřejmě zformovali do odvetného útoku a 8 opic zaplatilo za svou žízeň životem. Podobné souboje o vodu vedou lidé v Keni například se slony či mezi sebou. Představte si skupinu chlapů, ozbrojených mačetami a lopatami, kteří cestují z odlehlejších polosuchých oblastí dolních toků řek k úpatí hory Keňa, aby zničili a překopali zavlažovací systémy. Ty si tamní obyvatelé vybudovali (často ilegálně) k přesměrování říční vody do jejich vlastních zahrad. Je to reakce a zároveň akt zoufalství obyvatel/ek dolních toků řek pro dlouhotrvající období sucha. Bohužel, při takových "akcích" často dochází i ke ztrátám na životech.Pokud se k suchu a neúrodě přidá rostoucí populace, nezaměstnanost, nedostatek financí na cokoliv, ale i tzv. tribalismus (loajalita k vlastnímu kmeni), konflikty o vodu, zda hlad a nedostatek potravin jsou nezvratnou realitou. zavlažování klíčovou výzvou k dosažení míru a potravinové bezpečnosti v regionu. Řešení však leží, respektive tečou z jiného zdroje: z vody dešťové.
Zadržování dešťové vody
Jelikož řeky jsou vzhledem k jejich sezónnímu charakteru nespolehlivým zdrojem vody, až 80% zemědělství v zemi závisí na vodě dešťové. Avšak ani dešťová voda není vzhledem k nerovnoměrné prostorové a časové distribuci spolehlivým partnerem zemědělců. Podle několika odborníků, kteří uvádějí pozitivní i negativní příklady a případové studie, je jednoznačnou budoucností celého regionu subsaharské Afriky tisíce let stará, ale minimálně využívaná metoda zachytávání a skladování dešťové vody. Tato metoda má potenciál nejen k řešení, respektive předcházení konfliktů o vodu. Je zároveň nejlevnější a nejdůležitější metodou, pomocí které lze vyřešit řadu sociálních, ekonomických i environmentálních problémů v subsaharské Africe.
Kukuřice a fazole nejsou všechno
Na tento způsob managementu zemědělské půdy klademe důraz v rámci projektu Člověka v ohrožení, zaměřeného na zvyšování potravinové bezpečnosti v centrální Keni. Zaměřili jsme se na mladou generaci, tedy na žáky a žákyně středních a základních škol, kteří/é mají odpoledne různé zájmové kroužky. Jeden z takových kroužků se věnuje farmaření, zemědělským postupům a technikám. Problémem většiny kroužků však je, že školy nemají dost peněz na zajištění praktického vyučování a školy nemají žádné školní zahrady. I proto se zemědělství považuje mezi zdejší mladou generací za neatraktivní. Skutečnost je však taková, že v zemi, kde hospodářství stojí a padá právě na tomto odvětví, mají mladí lidé z odlehlého venkova mnohem vyšší šanci na důstojný život produkcí potravin a farmařením, než sněním svých milionářských snů ve slumech na okraji velkých měst.
Snahou Člověka v ohrožení ve spolupráci s místní organizací Seanet International je obnovit kluby mladých farmářů a farmářek, zatraktivnit je pro členy a kotníky klubu a přes jejich kvalitní práci a pozitivní příklad inspirovat farmáře z okolí škol či další děti na školách. Na nově vybudovaných školních zahradách (většina škol se rozprostírá na obrovských a často nevyužitých pozemcích), kde budou velké nádrže na zachytávání a uskladňování dešťové vody či zavlažovací systém pro její využití, se budou žáci a žákyně vzdělávat v nových zemědělských technikách a praktikách.
V 11 školách, se kterými pracujeme, plánujeme pěstovat různé druhy zeleniny a vést drobnochy pro školní jídelnu. Tím se obohatí na živiny chudá strava, kterou nyní tvoří převážně kukuřice a fazole. Na tyto dvě plodiny je zaměřena většina zemědělské produkce země a proto mnozí farmáři v obdobích sucha zažijí spálenou úrodu, hlad a ekonomickou nouzi. Proto se chceme zaměřit i na pěstování původních a suchu odolnějších druhů plodin, které byly v Africe tradiční, ale z různých důvodů se na ně zapomnělo. V rámci projektu postavíme v mnoha zahradách také skleníky na pěstování například rajčat a jiné zeleniny. Některé školy mají zájem o obnovení včelích úlů pro produkci a prodej medu. Zavedeme i zemědělské postupy jako mulčování, meziroční rotaci plodin, jako prevenci proti vyčerpání půdy a její ochranu, či sázení více druhů komplementárních plodin na jednom políčku (jedna rostlina poskytuje stín, druhá živiny a navzájem si pomáhají růst). Předpokládáme, že všechny tyto znalosti a radost z úspěšného vypěstování plodin (i díky systému pro sběr dešťové vody, její uskladňování a postupné zavlažování v období sucha) budou motivovat mladé k uplatnění svých nových schopností v zemědělském sektoru.
Tady však náš projekt ani zdaleka nekončí. Aby bylo zemědělství atraktivní, musí být jistým způsobem moderní a „cool“. I proto jsme se ujali nelehké cesty zapojení všech projektových škol na internet a vytvoření internetové platformy pro výměnu zkušeností mezi žáky a žákyněmi těchto škol. Každá škola obdrží cca 20 počítačů od americké organizace One dollar for life. My začneme vzděláváním učitelů/ek, oni by pak mohli dále učit své žáky a žákyně.
Zkusí to i doma
Země chudá na vzdělání je chudá i na myšlenky a nápady řešící její problematickou situaci. Běžní lidé se jen těžko dostávají k informacím, které by mohly zlepšit jejich život. Chybí pozitivní příklady a motivační faktory. Chudoba a každodenní boj o přežití nedávají lidem ani čas popřemýšlet nad tím, že malá investice či půjčka je může v dlouhodobém horizontu posunout k lepšímu životnímu standardu.
Jedním z cílů projektu je inspirovat lidi z místních farem k uplatňování podobných zemědělských technik, jaké zavádíme na místních školách. Potěšitelné je, že už po představení myšlenky projektu se na třech školách našli dva učitelé a jedna ředitelka školy, kteří se rozhodli, že něco podobného zkusí iu nich doma. Paní ředitelka ze střední školy Gakawa, kde jsme již začali s budováním školní zahrady, se nechala slyšet, že už konečně ví, co bude dělat, když odejde do důchodu. A my věříme, že takových lidí bude víc. Může to pomoci nejen jim, ale i celému regionu.
Lukáš Zorad od ledna 2011 pracuje v projektu občanského sdružení Člověk v ohrožení jako terénní koordinátor projektu zvyšování potravinové bezpečnosti v centrální Keni. Projekt se realizuje ve spolupráci s keňskou partnerskou organizací SEANET International as finanční podporou SlovakAid. Své postřehy z městečka Nanyuiki píše v blogu na http://zorad.blog.sme.sk.
Článek vyšel v bulletinu Rozvojová pomoc - Jaro 2011. Vydává jej Platforma mimovládnych rozvojových organizácií (MVRO), která je sdružením právnických osob - střešní organizací 31 (23 řádných členů a 8 pozorovatelů) slovenských nevládních organizací, které se zabývají zejména zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí.