Aspekt moci v sociální práci

Aspekt moci v sociální práci

ÚVOD

Na první pohled se může zdát, že zabývat se problematikou mocenského vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem a používat pojem moc v takovém oboru lidské činnosti, jako je sociální práce, není opodstatněné. Vlastní povaha tohoto oboru spočívá totiž v principech rovnosti a solidarity s klienty za účelem posílení jejich plnoprávného zapojení do společnosti. Přesto však, stejně jako v některých dalších oblastech lidské činnosti, se zde uplatňuje velké množství nejrůznějších faktorů, které způsobují vznik mocenských vztahů.

To, proč se sociální pracovník rozhoduje pro své těžké a zodpovědné povolání, má nejrůznější psychologické příčiny, které jsou u každého jiné. Přesto je však možné najít určité obecné důvody, které jsou všem sociálním pracovníkům společné, proč se chce někdo zabývat sociální prací a zároveň v tomto povolání setrvávat. Jde především o horlivé, zapálené, až za hranice svých sil se angažující sociální pracovníky, kteří chtějí pro své klienty něco udělat a kteří opakovaně podléhají mocenskému stínu. Neangažovaný sociální pracovník obvykle vykonává své povinnosti formálně a není zasažen ani pozitivní, ani negativní stranou své činnosti. V případě zapálených a oddaných sociálních pracovníků se jedná o lidi s velmi specifickou psychologickou strukturou, kteří si jako životní úkol stanovili vystavovat se těm nejrůznějším polaritám.

Problém moci považujeme za jeden z nejdůležitějších aspektů práce s klienty, který významným způsobem formuje proces spolupráce sociálního pracovníka a klienta. Je velmi důležité, aby byli sami sociální pracovníci schopni o tomto problému uvažovat a na jeho základních úrovních ho reflektovat. Předpokladem úspěšné práce s konkrétním klientem je uvědomění si tohoto rozměru ve vztahu sociálního pracovníka a jeho klienta.

Uplatňování moci je v různých pomáhajících profesích odlišné. Pohled na její uplatňování se podle Schmidbauera (2008) postupně mění, ale stále platí, že k některým profesím patří více a k některým méně. Wildingovo (1982, s. 53) vyjádření, že „mnoho profesionálů disponuje přímou a bezprostřední mocí nad lidmi“, nás vede k závěru, že právě proto je její zkoumání v souvislosti se sociální prací významné.

Psychologické pozadí činů všech lidí, kteří pracují, aby pomáhali jiným lidem, je velmi rozpolcené. Oficiálně a vědomě je jejich hlavní motivací ochota pomáhat, zároveň se však v temné hlubině jejich duše probouzí opak – touha vládnout a nutkání po moci. Zneužití moci, zastřené argumenty objektivního a morálně správného jednání, vedlo v dějinách nestanoutkrát k krutým příběhům. Zjevně objektivní a správná rozhodnutí, odůvodněná průkaznými argumenty, vytvořila v mysli pomáhajících takový brnění, které nedokáže prorazit téměř žádné výčitky svědomí či špatné pocity.

V našem zamyšlení budeme vycházet z toho, že moc je velmi podstatnou dimenzí vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem. Z pohledu působení pracovníka na klienta mohou být v sociální práci významné především oprávnění sociálního pracovníka dávaná mu zákonem a jeho pozicí v konkrétní instituci, působení odbornosti sociálního pracovníka na klienta a také vliv pracovního komplexu konkrétní pracoviště.

Na začátku je užitečné se podívat na to, z čeho moc sociálních pracovníků vlastně vyplývá. Kopřiva (1997) rozlišuje dva základní zdroje moci – moc založenou na autoritě pracovníka a moc institucionálně přidělenou. Moc založená na autoritě pracovníka je založena na faktu, že klient potřebuje něco, s čím mu pracovník může pomoci. Disponuje totiž určitémi informacemi, vědomostmi a zkušenostmi. Pracovník rozhoduje o tom, zda a do jaké míry použije tyto své schopnosti v prospěch klienta a jaký prostor mu dá ve vztahu a při rozhodování. Sociální pracovník kvalitou své práce a svou angažovaností rozhoduje o budoucnosti klienta. Moc institucionálně přidělená promítá společenský závazek sociální práce do situace, v níž sociální pracovník dohlíží na schopnosti klientů dodržovat závazné normy a hodnoty. Z titulu právních norem jsou sociální pracovníci oprávněni zasahovat do života klientů.

K zdroji institucionálně přidělené moci sociálních pracoviků uvádí Hejná (2000), že existují některé „objektivní skutečnosti“, které činí sociálního pracovníka „mocnějším“ než jeho klienta. Jedná se o to, že sociální pracovník je většinou zástupcem státu, představitelem většiny a také reprezentantem většinové kultury. Sociální pracovník je ten, kdo představuje kritéria normality a kdo rozhoduje o občanských právech klienta. Institucionální moc sociálního pracovníka je v tomto případě vnímána spíše negativně. Úlehla (1999) vyslovuje domněnku, že je to také dáno faktorem, že pomáhající jako zástupce společnosti a prostředník mezi potřebami klientů a potřebami společnosti stojí na straně toho mocnějšího, na straně zákona a státu. To ho sice zavazuje k dodržování norem, ale na druhé straně to komplikuje jeho kontakt s klienty. I když to první pohled nenapovídá, sociální pracovník je velmi mocnou osobou právě vůči konkrétnímu jedinci, protože je zástupcem většiny vůči menšině.

Moc však neovlivňuje negativně pouze klienta, ale působí negativně i na samotného sociálního pracovníka. Tento nežádoucí vliv si v převládající míře často ani neuvědomuje. Situace, v níž je pomáhající vůči klientovi v postavení experta, může snadno vést k pocitu neomylnosti. Tento pocit je dost zavádějící a v rámci profesionálního vztahu sociálního pracovníka a klienta může být velmi nebezpečný. Pomáhající totiž může aplikovat zjednodušující schémata a úsudky, které plně nevystihují skutečnou situaci klienta, což vede k jeho nesprávnému směřování na cestě k účinné pomoci.

Sociální pracovník si musí především uvědomit svou moc nad klientem a být si vědom toho, že jeho úsudek a rozhodnutí ovlivňují nejen dobré a čisté úmysly, ale také motivy, které jsou odrazem jeho „temné“ stránky. Guggenbühl-Craig (2007, s. 14) v této souvislosti upozorňuje, že nikdo nedokáže jednat výlučně na základě čistých motivů, když říká, že „ani ty nejsvětlejší činy nevycházejí jen z čistých ani nečistých, světelných i temných motivů.“ Zároveň však připomíná, že „i sociální pracovník silně ovládaný mocenskými chutěmi může dělat rozhodnutí, která jsou pro klienta užitečná.“

Vědomí této duality je prvním krokem pomáhajícího k upřímnému a skutečnému přístupu ke klientovi a jeho problémům. V opačném případě snadno dojde ze strany pomáhajícího k nežádoucí manipulaci s klientem, která se může projevit všude tam, kde není respektována svoboda člověka.

Mechanismus manipulace si nejprve vyžaduje určení cílů, k nimž chce sociální pracovník klienta přivést. Trojan (1993) uvádí, že ty jsou výlučně projekcí vůle aktéra manipulace, „oběť“ nemá přímý podíl na jejich stanovení. Manipulant očekává od manipulovaného povolení. Pozice obou stran totiž není vyvážená, moc je na straně pomáhajícího. Ten může při jednání s klientem využívat k prosazování svých záměrů autoritu spojenou se svou funkcí. Klient se tak snadno ocitá v podřadné roli, protože mu chybí dostatečné informace i pravomoc, jíž vládne pomáhající. Do věcné roviny problému tak proniká rovina mocenská, čímž vzniká prostor pro manipulaci.

Když se ale nad tímto problémem zamyslíme důkladněji, zjistíme, že manipulace nemůže být vnímána výlučně jako jev čistě negativní. Je třeba si uvědomit, že moc pomáhajícího je dána určitým obecně sdíleným souhlasem, který jí zajišťuje legitimitu. V některých případech je moc pomáhajícího vůči klientovi dokonce žádoucí. Potvrzuje to Guggenbühl-Craig (2007, s. 9), když připomíná, že „v sociální práci je třeba často konat proti vůli klienta, který není vždy schopen sám rozpoznat, co je pro něj dobré. Za určitých okolností dává zákon sociálnímu pracovníkovi možnosti prosazovat opatření, která se mu zdají správná i proti vůli klienta.“

Tyto situace jsou však velmi náročné na posouzení, vyžadují značnou dávku odbornosti, informací o problému a především empatie. Sociální pracovník se musí znovu a znovu ptát, zda opatření, která navrhuje, jsou skutečně ve zájmu klienta. Nemůže být ovlivněn, ani nevědomě, vlastními zájmy či egoistickými motivy.

Odhalit takové motivy je úkol nelehký. Sociální pracovník může předstírat, někdy zcela upřímně, že mu nejde o manipulaci klienta. Toto zastření podle Trojana (1993) umožňuje svoboda člověka a duchovní dimenze jeho existence, jeho schopnost vysvětlit si cokoli po svém v nespočetně alternativách a variacích. Má možnost vytvářet obrazy o sobě, o své činnosti a ty pak vydávat za skutečnost, čímž zakryje pravý stav věcí.

Na otázku, kdy je tedy postup proti vůli klienta oprávněný, nám odpovídá Guggenbühl-Craig (2007, s. 10): „Postup proti vůli klienta vyžaduje přesvědčení. Člověk musí být přesvědčen, že to, co chce, je správné.“ Musíme si však uvědomit, že vždy dochází ke složitým dilematům. Základní otázkou, kterou si má sociální pracovník položit při řešení dilematu, zůstává otázka, zda má právo zasahovat do svobody klienta. Za všech okolností musí brát v úvahu fakt, že řešitelem problémů zůstává klient.

Mocenské prostředky sociálního pracovníka

V návaznosti na myšlenku, že moc je v pomáhajícím vztahu sociálního pracovníka a klienta neoddělitelná, je zřejmé, že moc je v takovém vztahu oboustranná. Pokud je však naším cílem porozumět moci sociálních pracovníků v rámci jejich vztahu ke klientům, musíme obrátit pozornost i na mocenské prostředky a institucionalizaci moci v sociální práci.

Aby byla sociální práce efektivní a vykazovala výsledky, musí podle Epsteinové (1999, s. 8) „ovlivňovat lidi, motivovat je k přijetí normativních pohledů vlastních záměrům sociálních pracovníků.“ To znamená, že sociální pracovník, aby dosáhl svých cílů, musí být ve vztahu ke klientovi dominantním. A to i přes to, že teorie interpersonálních vztahů s klienty požadují demokratické a rovnostranné vystupování. Současně s tím však musí sociální pracovník jednat bez použití síly a nepřímo, aby zachoval dobrovolnost klientů. V cílech je patrná zřetelná dvojznačnost a nejednoznačnost. O stejném problému se zmiňuje i Musil (2004), podle nějž jsou cíle sociální práce z různých důvodů nejednoznačné, což způsobuje sociálním pracovikům dilema a diskredituje organizace sociální práce.

Normalizace, disciplína, dohled

Podle některých autorů, zejména postmodernistů a zastánců Foucaultovy teorie, je jedním z cílů sociální práce normalizace klienta. Normalizovat v podání Epsteinové (1999) znamená přimět někoho podrobit se nebo přijmout normu či standard, učinit normálním transformací prvků osoby či situace. Normalizace je proces, který dělí na normální a nenormální, standardní a nestandardní, přípustné a nepřípustné a nese zřetelné znaky mocenského působení. Foucault (2000) hovoří o moci normy, jíž moderní společnost doplnila a ohraničila moc zákona, moc slova a textu, moc tradice. Normalizace a spolu s ní dohled se stává jedním z velkých nástrojů moci. Foucault je přesvědčen, že normalizační moc je dodnes výrazně přítomná ve všech sférách společenského života.

Foucault (2003) však naznačuje, že mocenské vztahy samy o sobě nejsou špatné a svým tvrzením, že moc je pozitivní, převrací naruby další z předsudků v chápání moci. Foucault neříká, že moc není vůbec represivní, ani že by se represi moci moderní společnosti navždy vytratila. Své tvrzení o pozitivnosti moci chtěl Foucault jednak upozornit na příliš zjednodušený a jednostranný pohled všech těch, kdo přistupují k moci výlučně z negativního hlediska, a jednak tím chtěl upřímně zaměřit pozornost na její tvořivý potenciál. Pokud má být moc, zvláště za podmínek moderní společnosti, dostatečně účinná, pokud má bezprostředně působit například na chování jednotlivců a pokud je má měnit, nemůže spoléhat výlučně na zákazy, omezení nebo potlačování. Moderní moc musí především tvořit – řídit, organizovat, racionalizovat lidi, stimulovat a kontrolovat jejich aktivity, produkovat a formovat jejich poznání, pravdy, touhy, rozšiřovat a intenzifikovat jejich síly a schopnosti.

Podle Kappla (In: Janebová, Kappl, Smutek, 2008) se sociální práce přímo podílí na udržení chodu společnosti. Její úlohou je v souladu s postmodernou „normalizací“ těch klientů, jejichž životní dráhy se odchylují od průměru, přičemž tento průměr je předem definovaný. Cílem je prostřednictvím procesu normalizace uskutečňovaného skrze disciplinární strategii přivést klienta ke konformitě s normou. Potvrzuje to Chambonová (1999, s. 66), když zdůrazňuje, že disciplinace „neomezuje ani se nezbavuje nežádoucího chování, ale také formuje žádoucí chování“ směrem k ideální normě.

V tom lze vidět Foucaultovu myšlenku o pozitivním či produktivním charakteru moci. Normalizační prostor moderní společnosti byl vytvořen jako prostor pro nápravu chování jednotlivců a jejich formování podle stejného vzoru. Na druhou stranu však musíme připomenout, že tytéž předpoklady, z nichž se zrodilo disciplinování, dovolily rozvinout i procesy individualizace. Foucault staví proti sobě právem zakotvenou suverenitu každého jednotlivce a důslednou kontrolu, kterou vykonávají donucovací disciplíny a která fakticky zajišťuje soudržnost společenského útvaru. Právě mezi právem založeným na suverenitě a disciplinárními technikami probíhá výkon moci. Toto disciplinování vede ve skutečnosti k vlastním diskurzům.

Foucault (2005, s. 49) zde hovoří o tzv. diskurzu disciplíny, který nemá nic společného s diskurzem zákona. „Disciplinární postupy jsou sice nositeli diskurzu pravidla, avšak nikoli právního, které je odvozeno od suverenity, ale přirozeného pravidla, to je normy. Definují kodex, který nebude kodexem zákona, ale kodexem normalizace, a musí se nutně odkazovat k nějakému teoretickému horizontu, který nebude právním zdůvodněním, ale polem věd o člověku.“ Van der Laan (1998, s. 36) předkládá definici Karskensa, který vnímá disciplínu jako „styl řízení, který navzájem propojuje moderní zákonné regulace státu, způsob jednání vědců z oblasti sociální práce a medicíny, práci mnohých pedagogů a policie.“

Podle názorů příznivců Foucaulta směřuje používání sociálně-vědních názorů v sociální práci k rozličným druhům hierarchického dozoru. Sám Foucault v této souvislosti často hovoří o tzv. „vševidoucím pohledu“ různých profesních skupin, nejčastěji právě z oblasti medicíny a sociální práce. Tento „panoptický pohled“ v mezilidských vztazích znamená, že sociální kontrola neprobíhá jen zvenčí, ale že se také interiorizuje.

Foucault (2001) pokládá disciplinaci za mechanismus regulace chování jednotlivců, který se vyznačuje organizací prostoru, času a lidského jednání. Snahou disciplinace je poskytnout jednotlivci dovednosti a vědomosti k rozvoji jeho schopnosti sebakontroly. Lidé rozvíjejí formy autocenzury a sebekontroly. Disciplinace souvisí s komplexním systémem dozorování a sociální kontroly během celého života jednotlivce, kterou mimo jiné vykonávají i sociální pracovníci.

Pomoc a kontrola

Pomoc a kontrola patří mezi základní postoje sociálního pracovníka k klientovi. Patří do registru způsobů práce sociálního pracovníka a mají v něm své stabilní místo. Toto tvrzení nám potvrzuje Úlehla (1999), když říká, že obě patří do technické výbavy sociálního pracovníka, obě jsou potřebné a mají své místo, obě jsou profesionálními způsoby práce a obě se vyskytují v průběhu rozhovoru s klientem.

Takové vysvětlení napovídá, že oba způsoby jsou důležité; sociální pracovník je může vzájemně kombinovat tak, aby byla výsledná pomoc pro klienta co nejefektivnější. Možnost jejich vzájemné kombinace nás zase vede k domněnce, že pomoc a kontrola nejsou totožné, ale odlišné pojmy. Rozlišení pomoci a kontroly je však zásadní tím, že není možné pomáhat a kontrolovat současně. V každém okamžiku sociální pracovník buď pomáhá, nebo kontroluje.

Podle Úlehly (1999, s. 20) je kontrola „nezbytná, účelná a potřebná.“ Od pomoci se liší tím, že upřednostňuje zájmy jiných lidí před zájmy klienta, o něhož se sociální pracovník stará, i když sociální pracovník tvrdí, a většinou tomu i věří, že je to v zájmu klienta a je to nezbytné, účelné a potřebné. Převzetí kontroly je charakteristické tím, že sociální pracovník se řídí svými normami, většinou totožnými s normami společnosti, kterou zastupuje. Cílem je změnit nechtěné na žádoucí, nedovolené na přijímané. Sociální pracovník uplatňuje svou moc a rozhoduje za klienta.

Naopak Úlehla (1999, s. 21) charakterizuje pomoc jako „dohodnutý způsob společné práce, kterou klient žádá, pracovník ji nabídl a klient si vybral.“ Vidíme, že v případě pomoci jde o spolupráci, do níž sociální pracovník vstupuje s tím, že nabízí svou pomoc, dohodává zakázku či objednávku klienta a klient je kompetentní při rozhodování.

Rozlišení mezi pomocí a kontrolou můžeme podpořit pohledem Ludewiga (1994), který se zmiňuje o tom, že existence pomoci principielně předpokládá hledání pomoci. V případě, že je pomoc vykonávána nezávisle na jejím vyžádání, je nutné mluvit spíše o péči, reparaci, kontrole nebo dokonce o převzetí moci.

Rozhodující úloha při určování povahy spolupráce s klientem, nebo alespoň nějakého dílčího kroku spolupráce, spočívá na sociálním pracovníkovi. Úlehla (1999, s. 23) vyjadřuje názor, že sociální pracovník je ten, kdo „určuje podstatu dalšího kroku tím, že buď převezme kontrolu, nebo nabídne pomoc.“ Je pochopitelné, že bere v úvahu projevy klienta, ale samotná volba, zda bude vytvářet příležitosti pro rozvoj spolupráce nebo zda převezme kontrolu, leží na sociálním pracovníkovi.

V tomto smyslu je důležité upřesnit, jakým způsobem může sociální pracovník určovat či ovlivňovat povahu spolupráce s klientem. Naprosto prakticky a konkrétně se na tuto otázku můžeme podívat z hlediska způsobu, jakým sociální pracovník s klientem komunikuje, tedy z hlediska typu intervence.

Jak bylo uvedeno výše, sociální pracovník má oprávnění pomáhat i oprávnění kontrolovat. Potvrzuje to i Ševčíková (In: Janebová, Kappl, Smutek, 2008, s. 129), která poznamenává, že sociální pracovníci by měli „reflektivně posoudit, zda pomáhají a připravují klienta ke spolupráci, 'vedou dialog' nebo jednostranně zasahují do jeho života.“ Z toho vyvozujeme závěr, že ze strany sociálních pracovníků by mělo být samo sebou, že budou velmi důkladně zkoumat, v jakých případech je klient schopný vést dialog a spolupracovat a v jakých je třeba převzít odpovědnost a rozhodovat v jeho nejlepším zájmu.

Institucionalizace moci

Na tomto místě je třeba vrátit se k Foucaultovu pohledu na moc a mocenské vztahy. Podle něj je výkon moci možné chápat jako způsob, kterým někdo strukturuje pole možných činů někomu jinému. Pro mocenský vztah je příznačný způsob jednání působící na jiné jednání, což znamená, že mocenské vztahy jsou hluboce zakořeněny ve sociálních souvislostech a že ve společnosti netvoří jen jakousi doplňkovou strukturu.

Jednou z forem institucionalizace mocenských vztahů je i oblast sociální práce, která realizuje výkon moci prostřednictvím různých institucí delegujících sociálním pracovníkům autoritu.

Změnu v chování klienta může sociální pracovník dosáhnout vlivem autority. Potvrzuje to Yelaja (1971), který vnímá autoritu jako moc sociálního pracovníka působit na chování klienta, přičemž tato moc by měla být klientem uznaná. Zároveň se vyjadřuje k pojmu moc, kterou v této souvislosti popisuje jako schopnost způsobit takovou změnu v chování klienta, která odpovídá záměrům sociálního pracovníka. Autorita sociálního pracovníka pak spočívá v tom, že pokud bude chtít klienta ovlivnit a přesvědčit, jeho snaha je oprávněná a díky tomu může být i úspěšná.

Musil (2004) uvádí, že sociální pracovník může v mocenském vztahu uplatňovat dva typy autority – přidělenou autoritu svého úřadu a přirozenou autoritu vlastní osoby. Přirozená autorita sociálního pracovníka je založena na jeho osobních kvalitách. Jde o autoritu moudrého, zkušeného, vzdělaného, vstřícného, empatického, charismatického, důsledného či obětavého člověka, kterou lidé očekávající pomoc spontánně akceptují. Sociální pracovník se však od prvního kontaktu s klientem musí snažit o prosazení své přirozené autority. Díky tomu proniká do mocenského vztahu symetrie. Přidělená autorita spočívá v uznání vlivu, který vychází z postavení sociálního pracovníka v organizaci a z pravomocí, které organizaci, a tím i pracovníkovi, byly uděleny zákonem nebo jiným zmocněním. V případě, že klient uznává přidělenou autoritu, jde obvykle o výsledek jednostranné převahy sociálního pracovníka, který díky svému postavení má možnost klientovi zpřístupnit zdroje (např. poskytnout poradenství) nebo vyvolat trest (např. iniciovat obnovení trestního řízení). Sociální pracovník má tedy převahu a klient se snaží předcházet tomu, aby sociální pracovník tuto převahu jednostranným rozhodnutím využil v jeho neprospěch. Kopřiva (1997) také hovoří o „moci institucionálně přidělené“, kterou chápe jako pravomoc sociálního pracovníka, jejímž zdrojem jsou zákony, předpisy, nařízení, odborné informace, ale i nepísemné společenské normy a tradice.

Tufts (In: Yelaja, 1971) uvádí jiné rozlišení autority, které koresponduje s výše uvedenými typy. K přidělené autoritě je podle něj možné přiřadit autoritu institucionální, administrativní a profesionální, z nichž každá vychází z jiných zdrojů. Tufts se zmiňuje i o autoritě psychologické, která je v jeho pojetí totožná s autoritou přirozenou. Psychologickou autoritu považuje za interpersonální vztah, v němž sociální pracovník uplatňuje vliv nad klientem, který v plné míře neakceptuje důvody, které přiřazují hodnoty k aktivitám, v nichž ale obě strany vědí, že tento vliv je uplatňován.

Bourdieu (1998) se zabývá tzv. delegovanou autoritou. Podle něj je zdrojem moci vlastnictví kapitálu. Bourdieu nevnímá kapitál výlučně jako ekonomickou kategorii, ale vidí ho jako hodnotu různých typů – kapitál sociální, ekonomický, kulturní a symbolický. Nejdůležitějším se jeví kapitál symbolický, protože se jedná o jakýkoli typ kapitálu, který je ve společnosti uznáván za důležitý. Jinak řečeno, symbolický kapitál znamená prestiž, čest a uznání v určité oblasti. Je tedy možné usuzovat, že symbolická moc sociálních pracovníků vychází z jejich kulturního kapitálu, který představuje jejich titul získaný vzděláním, ale i z příslušnosti k profesi či konkrétní instituci. Na tomto základě je sociálním pracovníkům delegována autorita vyplývající právě z těchto titulů. Profesionální nebo akademický titul považuje Bourdieu za druh legálního pravidla vyplývajícího ze sociálních představ, které je zaručeno jako právo. Je to tedy symbolický kapitál v institucionalizované, legální, a nikoli už jen legitimní formě.

Legitimita moci sociálního pracovníka

Moc, kterou se zabýváme, je aplikovaná v rámci vztahu a je zaměřena na určitý cíl. Sociální pracovníci uplatňující moc se snaží dosáhnout mocenských cílů určitými způsoby, k nimž využívají rozličné prostředky. Je nezbytné, aby takové jednání mohli před sebou samými i před svým okolím ospravedlňovat, a proto je nutné ho legitimizovat. Vycházejíc z Foucaultovy teorie moci racionalizace sociálních pracovníků, kterou používají k legitimitě svého jednání, vychází z diskurzu, resp. habitusu jednotlivce. Budeme se tedy zabývat diskurzy, které ovlivňují sociální práci a habitusy sociálních pracovníků.

Nejprve je však účelné vysvětlit, co si představujeme pod pojmem habitus. Habitus lze chápat jako dispozici k jednání, jako princip klasifikace, myšlení a nahlížení na svět. Bourdieu (1998) říká, že pokud se oficiální představy o tom, čím je člověk oficiálně v určitém sociálním prostoru, promění v habity, stanou se skutečným principem chování. Podle konceptu habitusu je každý jedinec sociálně determinovaný, což se promítá do jeho současného i budoucího jednání.

Racionalizace jednání a rozhodování

Racionalizace je jednou z legitimizujících praktik, prostřednictvím nichž sociální pracovníci hledají přijatelné vysvětlení situací a jednání, která jsou nějakým způsobem nepříjemná. Barker (2003, s. 360) chápe racionalizaci jako „obranný mechanismus, jímž osoba vysvětluje nebo ospravedlňuje jednání nebo úmysly tak, aby je učinila akceptovatelnými.“ Podle Musila (2004) sociální pracovníci využívají racionalizaci k tlumení naléhavosti dilemat, která doprovázejí zvládání jejich pracovních podmínek. Z toho je tedy zřejmé, že racionalizace vychází z diskurzů sociální práce a habitusu sociálního pracovníka.

Jedním z dilemat, které Musil (2004) představuje, je rozhodování sociálního pracovníka mezi jednostranností a symetrií ve vztahu s klientem. Jinými slovy by se to dalo říct také jako dilema mezi kontrolou a autoritou na jedné straně a pomocí a podporou na straně druhé. Toto dilema koresponduje s tématem moci. Musil uvádí různé způsoby racionalizací jednostranného přístupu. Sociální pracovník může uplatňovat například rodičovský přístup a klienta vnímat jako dítě a podle toho k němu přistupovat. Sociální pracovník může „dětský klienta“ kontrolovat, dozorovat nad ním, vést ho, ale i trestat a vytvářet jeho závislost. Naopak sociální pracovník se může snažit být „dospělým dítětem“, které musí být rozvážné k vlastním „dětským rodičům“. Sociální pracovník tak racionalizuje svou pozici tím, že se stylizuje do role rodiče, nebo naopak, dospělého dítěte. Racionalizaci lze shrnout jako rodičovskou analogii, materinský přístup, materinskou shovívavost či dětskost rodičovskou. Celkově vzato sociální pracovníci používají různé racionalizace.

Racionalizace se týká účinnosti mocenského působení. Jedinci legitimizují své jednání určitými „racionálními“ zdůvodněními. Mocenské vztahy mohou být rozvinuté v závislosti na účinnosti nástrojů a jistotě výsledků, nebo s ohledem na možné náklady, které mohou být uloženy na prostředky či na předpokládanou reakci, odpor vůči mocenskému působení.

Diskurz diferenciace

Podle Foucaulta (2003, s. 220) „každý mocenský vztah rozvíjí diferenciace, které jsou pro něj současně jeho podmínkami i jeho účinky.“ Diferenciace umožňují působit na chování druhých, určují postavení v rámci vztahu. Různé metody rozlišování vyplývají ze společenského diskurzu, který určuje způsoby diferencování, ale také postavení skupin s určitými odlišnými charakteristikami.

Hall (2001) vyjadřuje názor, že diskurz se týká produkce poznání skrze jazyk. Pokud všechny sociální praxe s sebou přinášejí význam a význam utváří a ovlivňuje to, co děláme, tedy naše chování, pak všechny praxe mají diskurzivní aspekt. V tomto smyslu můžeme konstatovat, že diskurz zahrnuje různé interpretace světa, významy, vědomosti a pravidla jejich uspořádání. Legitimita sociální práce vychází z dominantního diskurzu této profese. Může jím být například i organizační kultura dané organizace.

Hall (2001) dále zdůrazňuje, že diskurz je nástrojem moci. Je selektivní, protože jeho součástí je selektivnost témat. Některá tvrzení jsou uznávána jako dominantní, ostatní jsou vyloučena. Diskurz definuje nejen normy, ale i opozice, abnormality, které je třeba sankcionovat. A právě v tom tkví její moc. Na základě uvedeného přicházíme k závěru, že diskurzy se nemusí vyskytovat jen na celospolečenské úrovni, mohou existovat i v rámci organizace nebo profese. Určitá tvrzení, významy a poznatky v profesi sociální práce převládají, jsou tedy součástí dominantního diskurzu a jiná jsou vyloučena. V sociální práci se můžeme setkat s různorodými diskurzy. Jedním z nich je diskurz normy, respektive normality.

Diskurz normality – abnormality

Diskurz normality je klíčovým pojmem Foucaultovy teorie. Je neoddělitelně spjat s diskurzem abnormality, který tvoří jeho opozici. Na tomto místě jen připomeneme, že právě Foucault upozornil na nejasnost normálnosti a normality a jeho školitel Canguilhem upozornil na fakt, že přechod od normality k abnormalitě, deviaci nebo patologii, není vůbec ostrý a že patologie je žijící realitou.

Ještě jednou se vracíme k Foucaltovu konceptu disciplinární moci, jímž popisuje nástroje jejího úspěchu. Prvním nástrojem je hierarchický dohled; jeden pohled, kterému nikdo neunikne. Podle Foucaulta (2000, s. 44) disciplinární moc „místo toho, aby uniformně a masově ohýbala vše, co se jí podřídí, odděluje, analyzuje, diferencuje, přivádí své procesy rozkladání až k nevyhnutelným a dostatečným singularitám.“ Organizuje se jako moc mnohonásobná, automatická a anonymní. Je diskrétní svou „tichostí“ a „zdrželivostí“, je indiscretní svým neustálým zájmem o každého zároveň. Na tomto základě jsou postaveny demografické statistiky. Všechny tyto snadno dostupné a všudypřítomné statistiky nám oznamují, zda se konkrétně každý z nás chová standardně jako většina ostatních nebo ne. Na nich založené expertní pohledy a prognózy nám oznamují, co nás v budoucnu pravděpodobně čeká, zda se budeme chovat tím či oním způsobem. K tomu také slouží další nástroje disciplinární moci – normalizační sankce a zkouška. Všechna čísla totiž získávají svůj význam skrze různá srovnání, hierarchizaci a hodnocení, která vnucují normalitu. Normální je to, co převládá; a co převládá, víme díky statistikám. Disciplinární moc umožňuje konstituci srovnávacího systému, který dovoluje měření globálních jevů, popis skupin, odhalování individuálních odchylek jednotlivců ve vztahu k druhým, jejich rozměstění v dané populaci.

Sociální práce využívá expertní vědomosti, prostřednictvím nichž legitimizuje své mocenské cíle. Teoretici sociální práce upozorňují na to, že sociální práce se jako věda stala součástí disciplinární moci. Kappl (2008, s. 57) k nim přidává a říká, že „i sociální pracovníci vystupují jako nositelé expertního poznání, i oni dělí svět na to normální a nenormální, na to zdravé a nezdravé, a jejich aktivity mají za následek vyloučení některých lidí za hranice normality.“

Podle Guggenbühl-Craiga (2007, s. 10) představa normálního jednotlivce vychází z filozofie osvícenství, která předpokládá, „že člověk by mohl být a měl by být rozumný a sociálně přizpůsobený.“ Naplnění lidského života spočívá v tom, že se člověk rozvíjí podle možností „normálního“.

Problémy klienta a jeho náročná životní situace spadají do diskurzu abnormality. Diskurz normality je dominantním diskurzem, který vylučuje abnormalitu. Sociální pracovník jako reprezentant většinové kultury nahlíží na problémy svých klientů z hlediska dominantního diskurzu. Klient je chápán jako abnormální a proto je třeba ho přetvořit směrem k normě, tedy normalizovat ho. V různých oblastech sociální práce může být norma vnímána jinak a může vycházet z různých vědomostí a zdrojů. Stejně tak klient v různých životních situacích je jiným způsobem abnormální.

Diskurz pomoci

Základním pilířem diskurzu pomoci je podle Sýkorové a Chytila (2004) uplatňování „principu pomáhajícího“ a ne kontroly či dozoru. Musil (2004) zdůrazňuje, že pomoc je spojena se starostlivostí, podporou, dialogem a symetrickým vztahem mezi sociálním pracovníkem a klientem. Jejich opaky jsou kontrola, autorita, monolog a jednostranné ovlivňování klienta sociálním pracovníkem. Různí teoretici sociální práce začali upozorňovat na velmi reálnou možnost, že to, co sociální pracovníci dělají, není ani tak o pomoci, ale jen o kontrole a disciplinování klientů. Van der Laan (1998) tvrdí, že klient, který má problémy, je sociálními pracovníky nucen dostat se do stavu, který je v mezích norem. Podle zmíněných teoretiků se tak pomoc již neriadí přáním a potřebami klientů, ale představami společnosti o tom, co je normální a žádoucí. Dokonce je vyjadřována určitá obava, že v podmínkách moderní společnosti není možné fakticky poskytnout pomoc bez disciplinování.

Zřejmě není možné si nevšimnout, že sociální pracovník je občas spojován se státní disciplinující či přímo represivní mocí. Stále si však ještě dokážeme uvědomit, že občasné zásahy, které mohou působit jako kontrolující a dozorující, jsou více či méně nutné, například k ochraně zájmů klienta. V této souvislosti bychom mohli souhlasit s názory, které tvrdí, že v společnosti došlo k mohutnému nárůstu kontroly občanů ze strany státní moci, ale na druhou stranu tento nárůst kontroly je stále na přijatelné úrovni kompenzován vyšší mírou bezpečí a blahobytu, které moderní stát svým občanům garantuje. Navíc tato zjevně rozsáhlá pravomoc sociálních pracovníků podléhá veřejné kontrole; jsou zde zákony, které chrání jak občany, tak i sociální pracovníky.

Závěr

Když se ještě jednou zamyslíme nad fenoménem moci v kontextu pomáhajících profesí, znovu zjistíme, že určujícím prvkem pomáhání je vztah. Vztah mezi tím, kdo pomoc poskytuje, a tím, kdo ji přijímá. Na první pohled je zřejmé, že tento vztah není vyvážený. Pomáhající vystupuje jako zástupce většiny proti menšině a je tedy přirozené, že se klient v takové situaci cítí být ohrožený. Klíčovým prvkem tohoto vztahu se stává důvěra, která je pro spolupráci nevyhnutelná. Klient, který pomáhajícímu důvěřuje, se mu svým způsobem odovzdává. Právě tehdy vzniká riziko, že pomáhající svou moc nad klientem zneužije. Nemusí se však jednat jen o záměrné zneužití moci. Oveľa časteji může docházet k nevědomému zneužití moci. Pomáhající by si měl uvědomit, že navzdory svému altruismu není nikdo schopen jednat výlučně na základě čistých úmyslů. Do jeho úmyslů se mohou promítat nevědomé tendence, egoistické motivy, ale i skrytá touha po moci.

Pod vlivem předchozích řádků by se mohlo zdát, že moc je ve vztahu pomáhající – klient prvek jednoznačně nežádoucí. Šlo by však o výrazné zjednodušení. Je třeba si uvědomit, že praxe si někdy žádá i postup proti vůli klienta. Jde o případy, kdy klient není sám schopný rozlišit, co je pro něj žádoucí. Pokud má však pomáhající jednat proti vůli klienta, jeho jednání vždy vyžaduje přesvědčení, že koná správně. Takové přesvědčení je však velmi subjektivní a sporné a v pomáhajícím může vyvolávat určité pochybnosti. Pochybovat je ale přirozené. Domníváme se proto, že pokud pomáhající pochybuje, je vlastně vše v pořádku. Oveľa nebezpečnější situace však mohou vznikat, pokud pomáhající vůbec žádné pochybnosti nemá a o své pravdě je skřivořitě přesvědčený. Je třeba mít na zřeteli, že jakmile považujeme za potřebné v vztahu ku klientovi prosazovat vlastní hodnotové systémy, vědomí jejich křehkosti by nás mělo vést k opatrnosti.

Pomáhající se tak ocitá před nelehkou úlohou správně vystihnout míru své pomoci tak, aby použil odpovídající míru paternalismu, pokud si to situace vyžaduje, a zároveň nepotlačoval svobodu autonomního jedince. Předpokladem přiblížení se tomuto ideálnímu stavu je požadavek, aby pomáhající přemýšlel v etických souvislostech, identifikoval a následně zohledňoval hodnoty, které je třeba zachovávat, aby kalkuloval s různými možnými důsledky svých rozhodnutí a až následně zvolil způsob a míru pomoci, kterou bude podle svého nejlepšího vědomí a svědomí považovat za správnou.

Autori: PhDr. Bystrík Mitas Autor je doktorand Vysokej školy zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave Mgr. Lukáš Vasilenko

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

BARKER, R. L. 2003. The social Work dictionary. Washington: NASW Press, 2003. 493 s. ISBN 0-87101-355-X. BOURDIEU, P. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998. 179 s. ISBN 80-7184-518-3. EPSTEIN, L. 1999. The culture of social work. In CHAMBON, A. S. – IRVING, A. – EPSTEIN, L. (eds.). Reading Foucault for Social Work. New York: Columbia University Press, 1999. ISBN 0-231-10717-X. s. 3-26. FOUCAULT, M. 2000. Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha: Nakladatelství Dauphin, 2000. 432 s. ISBN 80-86019-96-9. FOUCAULT, M. – FAUBION, J. D. (ed.). 2001. Power. New York: The New Press, 2001. 528 s. ISBN 1-56584-709-1. FOUCAULT, M. 2003. Myšlení vnějšku. Praha: Herrmann & synové, 2003. 303 s. ISBN 80-2392-454-0. FOUCAULT, M. 2005. Je třeba bránit společnost. Praha: Filosofia, 2005. 284 s. ISBN 80-7007-221-0. GUGGENBÜHL-CRAIG, A. 2007. Nebezpečí moci v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2007. 120 s. ISBN 978-80-7367-302-4. HALL, S. 2001. Foucault: Power, Knowledge and Discourse. In WETHERELL, M. – TAYLOR, S. – YATES, S. J. Discourse Theory and Practice. London: Sage Publications, 2001. ISBN 0-7619-7154-4. s. 72-81. HEJNÁ, B. 2000. Sociální práce na konci tisíciletí. In Sborník přednášek z XI. konference Společnosti sociálních pracovníků. Praha: JAN, 2000. ISBN 80-85529-81-5. s. 11-13. CHAMBON, A. S. 1999. Foucaults Approach Making the Familiar Visible. In CHAMBON, A. S. – IRVING, A. – EPSTEIN, L. (eds.). Reading Foucault for Social Work. New York: Columbia University Press, 1999. ISBN 0-231-10717-X. s. 51-82. KAPPL, M. 2008. Ericksoniánské přístupy a dilema moci. In JANEBOVÁ, R. – KAPPL, M. – SMUTEK, M. (eds.). Sociální práce mezi pomocí a kontrolou. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008. ISBN 978-80-7041-118-6. s. 56-76. KOPŘIVA, K. 1997. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. 147 s. ISBN 80-7178-150-9. LUDEWIG, K. 1994. Systemická terapie: základy klinické teorie a praxe. Praha: Pallata, 1994. 150 s. ISBN 80-901710-0-1. MUSIL, L. 2004. „ráda bych Vám pomohla, ale“. Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Nakladatelství Marek Zeman, 2004. 244 s. ISBN 80-903070-1-9. SCHMIDBAUER, W. 2008. Syndrom pomocníka. Praha: Portál. 2008. 248 s. ISBN 978-80-7367-369-7. SÝKOROVÁ, D. – CHYTIL, O. 2004. Autonomie ve stáří. Boskovice: Nakladatelství Albert, 2004. 323 s. ISBN 80-7326-026-3. ŠEVČÍKOVÁ, S. 2008. Pomoc a kontrola v terapeuticky pojaté sociální práci. In JANEBOVÁ, R. – KAPPL, M. – SMUTEK, M. (eds.). Sociální práce mezi pomocí a kontrolou. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008. ISBN 978-80-7041-118-6. s. 122-130. TROJAN, J. S. 1993. Moc víry a víra v moc. Praha: Oikoymenh, 1993. 168 s. ISBN 80-85241-12-9. TUFTS, E. M. 1971. Psychological authority: An operational definition for social work. In YELAJA, S. A. Authority and social work: Concept and use. Toronto: University of Toronto Press, 1971. ISBN 0-8020-2048-8. 309 s. ÚLEHLA, I. 2007. Umění pomáhat. Praha: SLON – Sociologické nakladatelství, 2007. 128 s. ISBN 80-86429-36-9. VAN der LAAN, G. 1998. Otázky legitimace sociální práce. Boskovice: Nakladatelství Albert, 1998. 262 s. ISBN 80-85834-41-3. WILDING, P. 1982. Professional Power and Social Welfare. London: Routledge & Kegan Paul, 1982. 169 s. ISBN 0-7100-0885-6. YELAJA, S. A. 1971. Authority and social work: Concept and use. Toronto: University of Toronto Press, 1971. 309 s. ISBN 0-8020-2048-8.