V životě jsme vedení i něčím vyšším, než je lidská mysl. Znám mnoho lidí, kteří žijí v úplné nevědomosti a v realitě, kterou vytváří tato společnost. Nemají snahu dozvědět se něco více, vůbec se nezamýšlejí nad fungováním života. Teoreticky mají svůj život jednodušší, ale bojím se, kam to všechno povede. Každý je totiž zasažen kolektivním negativismem a lidé se přestávají snažit o uskutečnění změny ve svém životě. Denně jsme bombardováni dezinformacemi z médií a nikdo se s tím nesnaží nic udělat. Samozřejmě, že jednotlivec na to nestačí. Je mi smutno z toho, jak lidé kráčejí s davem a nechávají se ním pohlcovat. Myslím si, že je to důsledek doby a toho, že každý se snaží nahromadit co nejvíc jen pro sebe. Svět je strašně materiální.

Televize, média, politici a příslušníci elity nás dostávají tam, kde nás chtějí mít. Zřejmě chtějí, abychom žili ve strachu a nikdo nevytŕčel z řady, protože ostatní by ho mohli následovat. Proto nám neustále vsugerují, že svět je zlý, že nejsou peníze a že to tak musí být. Když si zapneme televizi nebo jdeme na nějaký film do kina, zjistíme, že většina námětů je založena na válkách a zabíjení a na podrazech mezi lidmi. Na druhé straně je bulvár, kde se dozvíme jen to, kdo s kým tento týden žije a kdo koho podvádí. Nikdo to neodsuzuje, všichni to vnímají jako něco normálního. Stejně normální je hrabat se v cizích životech a lidé se s tím stotožňují. Berou to jako samozřejmost a začnou to kopírovat: jsme vychováváni k chorému chování.

Sedmileté děti žijí ve virtuální realitě. Hrají hry, v nichž se zabíjí, a své kamarády vidí jen ve škole a na fotkách, které mají na facebooku. Nechodí ven a nehrají si na skrývačku, jako jsem to dělal já. Nevytvářejí opravdová přátelství a nezjišťují, co je to reálný vztah a o čem to je. Nespoznávají své blízké okolí ani svět tam venku. Jejich rodiče jsou zničení starostmi, penězi a myšlenkami na to, z čeho zaplatí byt, splatí úvěr a co budou jíst. Proto neřeší skutečnost, že jejich dítě sedí osm hodin u počítače. Výsledkem jsou rozvody a deprese, protože se nedokážeme zbavit starostí. Stále jsme nuceni řešit negativní věci.

Dospělí komunikují prostřednictvím sociálních sítí. Do statusů si píší to, jak se právě cítí. Žijí paralelní život. Všude na internetu na ně útočí reklamy na věci, které vůbec nepotřebují, ale koupí si je, protože mají padesátiprocentní slevu. Ano, zjednodušuje to život, ale i to má své hranice. Mladý člověk dnes nedokáže navázat vztah jinak než na pokeci nebo na jiné seznamce. Je demokracie a člověk si může vybrat. Ale z čeho si má vybrat? Myslím si, že jsme manipulovaní a ukazují nám jen to, co chtějí, abyśmy viděli.

Blíží se Vánoce. Všechny hypermarkety jsou přecpané zbytečnostmi. Do schránek nám chodí letáky a v televizi nás bombardují reklamy. Nutí nás koupit si to, co nepotřebujeme. Skutečná pointa Vánoc uniká. Důležité je to, aby lidé míňovali peníze.

Každá jedna událost mění chod života. Chyby jsou součástí složitého procesu utváření a formování člověka, ale neuvědomuje si to každý. Hodně jsem přemýšlel nad událostmi, které se odehrály v mém životě nejen v bezprostřední, ale i v dávnější minulosti. Možná že takovýmto způsobem chci zbavit se odpovědnosti za své chyby a proto v sobě živím myšlenku, že to, co se stalo, se jednoduše muselo stát... Že je to osud a že jsme jednoduše vedení silou, kterou nemůžeme vidět ani pochopit. Na svůj život jsem se díval skoro z každého možného úhlu, jaký existuje, a stále víc jsem přesvědčený o tom, že věci se opravdu nedejí náhodou. Netvrdím, že život každého z nás je předem napsán v nějaké velké knize, ale nemyslím si, že všechno se odehrává jen v tomto materiálním světě a že nic nad námi není. Momentálně si myslím, že naše budoucnost se odvíjí hlavně od našich myšlenek a od naší víry v události, které chceme přitáhnout do svého života. Všiml jsem si, že když jsem něco opravdu chtěl a prosil jsem o to nejen rozumem, ale hlavně srdcem, tak mě život začal usměrňovat správným směrem a začaly se dít věci, které mi pomáhaly. Přicházeli správní lidé a děly se správné události. Někdy to nefunguje úplně tak, jak bych si představoval, ale věřím, že ta Síla, která je nade mnou, má na to důvod. Jednoduše možná není ten správný čas. Proto už necítím hněv.

Hněv je nesmírně negativní emoce, kterou je těžké ovládat. Možná že se to nikdy nenaučíme. Mně hněv přinesl jen výčitky, takže se snažím ho potlačovat. Mám strach z toho, že člověk není bezedná studna a všechny emoce a pocity, které se snaží potlačit někde hluboko pod žebra, se jednou projeví a člověk se z toho zblázní, nebo ještě něco horšího. Měli bychom si najít nějaký ventil, kterým to dokážeme vypustit. Nejideálnější by bylo, kdyby takové emoce do našich životů nepřicházely, respektive aby těch pozitivních bylo víc. Ale, bohužel, nežijeme v ideálním světě. No já věřím, že v tom nejsem sám a když budu prosit ze srdce, dostanu se do cíle.

Některým věcem nerozumím, protože stále přijde něco špatného, co mě donutí ptát se proč... Ale věřím, že odpověď přijde, až budu připraven ji pochopit. Všechno má svůj čas. Nevím, že věci se dějí náhodně, protože každá jedna událost, která se udělá, i úplná maličkost, v nás zanechá stopu, která ovlivní naše další rozhodování. A nejen to. Úplně změní chod našeho života. Například taková hloupost, že zmeškáme autobus. Kvůli tomu musíme jít pěšky a setkáme člověka, který úplně změní naše rozhodování. Ale naopak. Nenajdeme člověka, který by nás ovlivnil negativně. Tím přijdeme domů později, úplně nám to změní den a rozhodneme se zariadit si ho jinak. Dává nám to prostor pro nové myšlenky a nápady. Všechno se točí kolem příčiny a důsledku.

Bůh má někdy zvláštní smysl pro humor, ale přesto mu stále důvěřuji a věřím, že usměrňuje naše kroky správným směrem. Otázkou je, zda nás směřuje tam, kde chceme my, nebo má s námi jiný plán. Možná to má rozdělené, protože existují lidé, kteří nemají stanovený jasný cíl a neví, kam na cestě životem chtějí dojít. Bůh se nás dotýká. Asi ví, že to potřebujeme. Že potřebujeme cítit jeho přítomnost. Že potřebujeme podporovat naši víru i v sebe samé. Musíme se ale naučit vnímat a přijímat jeho způsob přítomnosti. Poslouchat to, co nám chce říct. Věřím, že je při nás a podpoří nás v tom, co chceme dosáhnout.

Všechny špatné události nás posouvají někde výš. Patřím k lidem, kteří se snaží vytěžit to dobré z věcí, o kterých mám pocit, že mě v daném období doslova pohřbí. Životní zkoušky se snažím brát jako schody do nebe. Nebesa jsou vysoko, ale lidské odhodlání a víra dokáže neuvěřitelné věci. Takže kráčejme.

Výše uvedené řádky jsou výpovědí studenta prvního ročníku studijního oboru Sociální práce. Mladého člověka, který se zamýšlí nad smyslem života, nad jeho směrováním a svým vlastním způsobem se snaží nacházet východiska z bezvýchodiskových situací i proto, že složitost a náročnost životních okolností, kterým musel v nedávné minulosti čelit, posunuly jeho myšlení z lehké bezstarostnosti, typické pro jeho věkovou kategorii, do hloubek filozoficko-etických a náboženských úvah. I když ne vždy nachází odpovědi na své otázky a často tápe v pochybnostech, sympatické je, že se nevzdává a svou neustále navracenou nejistotu zakotvuje ve víře. Ve víře v Boha a v dobro člověka.

František ve svých úvahách poukazuje na tři klíčové problémy dnešní doby, které jsou potenciální hrozbou v naší globalizované společnosti: manipulace médii, virtuální realita a konzumismus.

V minulosti všeobecně sdílené hodnoty a mýty, které pozitivně určovaly naše vzorce chování, jsou dnes deformovány a vytlačovány symbolickým, obrazovým jazykem masových médií, která nás otravají svým komunikačním smogem a vnucují nám obraz světa, po kterém toužíme, i když je pro nás nedosažitelný. Myšlenka Tadeusza Zasępy (2002): „Moderní média mají ve své podstatě moc tvořit symboly, které hrají významnou roli při formování morálního prostředí současného člověka“ je v tomto případě klíčová a z ní je třeba vycházet v našem společném úsilí o eliminaci negativních dopadů, které má mediální manipulace na vytváření hodnot, předovšem v myslení současné mládeže.

V případě hyperreality mediálních modelů nejde o zkreslování reality ani o vyvolávání iluze reality, ale o simulaci, která plně nahrazuje realitu. Jde tedy o realitu modelu, která je reálnější než samotná realita. Její podstata spočívá v zániku rozdílů mezi pravdivým a klamným a tím i mezi reálným a simulovaným (Baudrillard, 1994). Zasępa (2002) charakterizuje jedince, kteří patří do potenciálně nejrizikovějších skupin z hlediska závislosti na internetu a virtuální realitě následovně:

  • lidé, kteří dřív, než se setkali s internetem, už překonali citovou poruchu, která si vyžádala zásah psychiatra,- bývalí alkoholici, nebo lidé jinak závislí,
  • muži, kteří se usilují o moc, společenské postavení a nadvládu,
  • ženy, které hledají oporu v přátelství nebo milostných romancích, které si stěžují na svého manžela a chtějí se někomu svěřit,
  • mladí muži do osmnácti let se slabým vědomím vlastní hodnoty.

Virtuální realita se tak stává pascí, v níž se prohlubuje izolovanost jedince, což ho vede k tomu, že se vzdává vlastního názoru a ztotožňuje se s názorem většiny, podle kterého „se vlastně nic nedeje, všechno je v pořádku tak, jak to je“. V širším společenském rozsahu tak vzniká špirála mlčení (spiral of silence theory), kterou je třeba prolomit působením na jednotlivce, cíleně zacílenou sociální prací. Čím dříve jednotlivec pochopí, kde končí fikce a kde začíná reálný život, tím je větší pravděpodobnost, že bude schopen brát realitu takovou, jaká ve skutečnosti je. Bude umět své problémy řešit a ne před nimi unikat.

Dnešní konzumní masová společnost vytvořila spolu s masovou mediální kulturou zmechanizovaného a standardizovaného člověka, objekt ekonomických zájmů a denně ho zaplňuje celou škálou požitků, které ho v konečném důsledku otupují, atomizují a frustrují. Frustrace pramení především z následného poznání, že konzumní způsob života není dosažitelný pro každého. Jedním z východisek, jak se vymanit z destruktivního vlivu konzumismu, je navrácení živých sociálních interakcí na místo, odkud je vytlačil intenzivní kontakt s masmédii a hyperreálný svět kyberprostoru.

Sociální práce a poradenství by se v úsilí o řešení problémů souvisejících s výše zmíněnými okolnostmi měla zaměřit v prvé řadě na kvalifikované posouzení klientova stavu a přesnou identifikaci zdroje jeho problému (závislost na virtuální realitě, patologický vliv konzumismu, médií) a posouzení adekvátních zdrojů, které mohou být využity k naplnění jeho potřeb, změně jeho aktuálních sociálních postojů a přehodnocení významu sociálních kontaktů. Důležité je předávání vědomostí, ne jen informací a prolomení pasivního postoje, který nepotřebuje pravdu a nic si nepřeje. Jednotlivci, který je schopen percepce křesťanských hodnot je třeba vrátit zpochybněné právo křesťanské etiky v rozsahu, který může v rozhodující míře pozitivně ovlivnit jeho další životní směřování a pomůže mu nejen orientovat se v problémech, ale i uchopit adekvátní strategie na jejich vyřešení. Neméně důležité je ozdravit rodinné prostředí tak, aby se stalo plnohodnotným zázemím pro každého potenciálně ohroženého jednotlivce.

Autoři: František Ruman, Mgr. Lenka Jalilah Hrušková Použitá literatura

BAUDRILLARD, J. 1994. Simulacra and Simulation. Michigan : The University of Michigan, 1994. 194 s. ISBN 0-472-09521-8. ZASĘPA, T. 2002. Médiá v čase globalizácie. 1. vyd. Prel. Marián Kováčik. Bratislava : LÚČ, 2002. 425 s. ISBN 80-7114-387-1