I v předvánočním období si můžete všimnout nejen v ulicích Bratislavy lidí, kteří se pod hlavičkou Nota Bene snaží prodejem na ulici nabídnout pouliční časopis, který na Slovensku funguje už 12 let. O prodeji Nota Bene skutečnými prodejci, ale i o potlačování falešných prodejců, a především o sociální práci s lidmi bez domova, mluví Ivan Lorenc – právník a především sociální pracovník z OZ Proti prúdu.
S lidmi bez domova v Bratislavě děláte sedm let. Jak se člověk rozhodne pro tento typ sociální práce? Především nešlo o žádné promyšlené rozhodnutí. Ale jak to často bývá, byla to spíše shoda šťastných okolností. Začalo to celé tuhou zimou na přelomu let 2005–2006. Tehdy jsem pracoval jako číšník v jedné z bratislavských kaváren a přišlo mi fajn – stát se dobrovolníkem v nouzovém městečku, který vznikl jako nouzová pomoc pro lidi na ulici (aby zvenčí nezamrzli).

Využíváte své původní právnické vzdělání při této práci (v pomoci potřebným lidem)? Nejprve jsem začal pomáhat se základním právním poradenstvím a teprve mnohem později (po absolvování několika školení a po získání zkušeností) se má práce začala více podobat sociální práci. Určitě i díky velmi dobré sociální pracovnici, která tehdy v našem občanském sdružení působila. Nyní jsem velmi vděčný za kombinaci vzdělání, které jsem obdržel. Umožňuje mi to vidět problémy lidí z několika úhlů pohledu. Stále v sdružení pomáháme se základními právními problémy, snažíme se o ochranu práv našich klientů. Navíc s tím je tu i sociální nadstavba, která člověka vnímá trochu širším způsobem.

Jaký typ programů, projektů, typů pomoci, podpory či poradenství nabízí OZ Proti prúdu? Těžiště je ta možnost pro prodejce – vydělat si prodejem časopisu Nota Bene. Velmi si vážím všech lidí, kteří začnou prodávat pouliční časopis. Pro ně samotné (ale často i v očích veřejnosti) je to trochu jako veřejné přiznání toho, že něco v jejich životě nevyšlo tak, jak chtěli. Zároveň je to ale také první krok ke zlepšení kvality jejich života. Prodejem našeho časopisu se všechno jakoby začíná. Může následovat individuální nebo skupinové sociální poradenství, ale i účast na různých volnočasových zájmových aktivitách (např. mistrovství světa ve fotbale pro lidi bez domova). OZ Proti Prúdu je přitom i vydavatelem několika knih, jejichž autoři jsou současní nebo bývalí prodejci Nota Bene. Dvě z nich jsou i přímo v předvánočním prodeji u našich prodejců. Některé projekty se už dávno osamostatnily, nebo jsou s námi propojené prostřednictvím našich prodejců. Skvelé Divadlo bez domova se už stalo celkem známým.

Vy máte na starosti skupinové poradenství pro prodejce a prodejkyně Nota Bene. Jak takové sezení vypadá, co je jeho cílem? Se skupinovou prací jsme začali už před pár lety a má různé formy. Nejprve jsme začali se skupinami pro prodejce-beginners, které měly za cíl usnadnit lidem vstup do projektu a vymezit základní pravidla prodeje, stanovit hranice. Nyní díky grantové podpoře rozvíjíme skupinovou práci, která by měla zahrnout všechny aktivní prodejce. Jde o setkání prodejců, kde se pomocí zpětné vazby a dynamiky skupiny snažíme podpořit jejich prodej, poskytnout jim jiný pohled na sebe samé a tím rozvíjet jejich komunikační a sociální dovednosti. Zároveň se snažíme zprostředkovat jim informace, které se mohou hodit později nebo nepřímo. Někdy však jde i o proslulý smích skrze slzy. Například setkání ohledně možnosti oddlužování a její právní úpravy na Slovensku dopadlo nakonec tak, že si klienti sami pro sebe ujasnili, že tadiaľ cesta nevede (paradoxně právě kvůli vysokým nákladům samotného procesu oddlužování) a svou energii mohou věnovat něčemu jinému...

Často jako důvod ztráty domova slyšíme frázi: „Za to může kapitalismus.“ Jak je vlastně na Slovensku definované bezdomovectví – kdo všechno se může v této definici objevit (a proč)? Člověk bez domova je osoba: bez přístřeší; bez bytu; bydlící v nejistých podmínkách (nemá dostatečný příjem) nebo v neadekvátních podmínkách (příliš mnoho lidí na jednom místě, špatný stav ubytování – bez elektřiny atd.). Definice by však byla užitečnější, kdyby se stala součástí i právního systému. Důležitější je uvědomit si, že lidé tvoří společenství, kde se jednotlivci budou mít tak dobře, jak se bude mít dobře celek – tedy individuální svobody a úroveň života závisí i na tom, kdo všechno se zapojí do vytváření hodnot. Jednoduše řečeno: když budou lidé mít kde se umýt a kde bydlet; když budou mít kde smysluplně trávit svůj čas a realizovat se, pracovat, pak se i úroveň života zlepší pro nás všechny. Proto považuji za smutné a mylné neustálé poukazování na to, jak společnost doplácí na ty druhé, tzv. asociály… Problém může být v nekvalitní sociální práci, ale i ve fungování státních institucí a celé společnosti. Kapitalismus jako společenské uspořádání za to nemůže – je to jen pojem, jehož obsah určují a naplňují konkrétní lidé.

S čím se na vás „vaši“ prodejci a prodejkyně nejčastěji obracejí? S čím potřebují poradit či pomoci? Problémy, s nimiž se lidé na nás obracejí, jsou různé a závisí na míře zapojení do projektu. Pro některé je nejdůležitější řešení jejich prodejního místa. Jiní považují za důležité: pomoc při hledání ubytování, pomoc při vyřizování dokladů či dávek v hmotné nouzi, důchodů. U některých klientů je poradenství velmi komplexní a zahrnuje například i rodinné vztahy, případně pomoc při řešení jejich zdravotního stavu, psychických problémů či dalšího životního směru.

Které aktivity pro ně, respektive za ně odmítáte dělat? Jak je motivujete, aby se učili pracovním návykům, novým dovednostem? Naše práce je založená hlavně na rozhovorech, na které (pokud je to potřeba) mohou navazovat asistence a intervence v různých institucích (úřady práce, místní úřady nebo nemocnice). Slovensko je drsná země pro lidi s handicapem v jakékoli podobě. Proto je někdy potřebná i naše intervence v podobě ochrany práv našich prodejců. Snažíme se však na sebe nebrat příliš mnoho povinností, které náleží druhé straně (ne nám). Projekt nevnímám jako charitativní, přestože charita má své místo ve společnosti.

Můžete uvést i nějakou „success story“ – pozitivní příklad některého z vašich klientů nebo klientek? Success story je už to, že někdo začne prodávat časopis! Naši prodejci si ho musí nejprve koupit za poloviční cenu, musí se naučit plánovat a hospodařit. Jít do práce ze silnice nebo noclehárny je opravdu velmi těžké. Prodej časopisu se práci trochu podobá. Úspěchem je, když se člověk začne starat sám o sebe, případně o své blízké. Zda se mu podaří najít si regulérní práci nebo bydlení (podle očekávání ostatních), už záleží na množství okolností. Nelze čekat, že v době, kdy pro mnohé lidi na Slovensku není jednoduché – najít si odpovídající práci a bydlení, se lidé ze silnice začnou v krátké době zaměstnávat a kupovat si byty na úvěr... Důležitými kritérii zde jsou věk, vzdělání, zdravotní stav, rodinné zázemí, ale rozhodně i stav společnosti. Někdy je pozitivní i to, že naši prodejci znovu začnou platit výživné na své děti nebo splácet dluhy. Ale jsou v družstvu i příklady, kdy se lidem opravdu podařilo výrazně si zlepšit svůj život.

V čem spočívá princip pomoci lidem prostřednictvím prodeje časopisu Nota Bene? Za kolik si časopisy vyzvedávají, za jakou částku je prodávají a co z toho tedy mají? Časopis si prodejce od nás kupuje za poloviční cenu a nyní ho prodává za 1,40 eura. Ze zisku si musí hradit základní potřeby. Cena jednoho lůžka v dvoulůžkovém pokoji se pohybuje od 100 do 150 eur měsíčně. Když k tomu připočteme náklady na stravu, oblečení či zdravotní výdaje, zjistíme, že částka převyšuje např. životní minimum.

Kolik momentálně evidujete skutečných prodejců a prodejkyň časopisu Nota bene v SR a kolik konkrétně v Bratislavě? V Bratislavě je za 12 let evidováno více než 2500 prodejců (dlouhodobě je aktivních kolem 160 z nich). Jsou to ti prodejci, kteří mají přidělené prodejní místo a alespoň jednou týdně si k nám přijdou koupit časopisy.

U vás registrovaní a vyškolení prodejci a prodejkyně (s přiděleným registračním číslem a prodejním místem) často mluví o „bojoch o rajón“ se tzv. „černými prodejci“. Co to znamená? Z časopisu Nota Bene se postupně stala značka potvrzující aktivní snahu člověka-prodejce o zlepšení svého života. Je mnoho lidí, kteří tento princip oceňují. To samozřejmě láká další – aby to nějakým způsobem zneužili. Proto se stává, že v ulicích se pohybuje množství lidí, kteří nemají oprávnění prodávat časopis Nota Bene (z důvodu porušování pravidel prodeje, nebo je pro ně samotné prodej časopisu nad jejich možnosti). Často pak časopis ani neprodávají (dostanou se k němu jinak, často nelegálně) a využívají ho jen jako prostředek k vyvolání pochopení a získání peněz od kolemjdoucích, potenciálních kupujících. Rozumím jejich situaci, mám pro ni také pochopení, ale na druhé straně tím činí projektu a oficiálním prodejcům špatné jméno.

Jak mohou běžní kupující rozpoznat a pomoci při odstraňování těchto falešných prodejců? Naše možnosti řešení problému s černým prodejem jsou omezené, proto nám velmi pomáhá, když lidé opravdu kupují časopis od oficiálních prodejců, kteří stojí na přidělených místech s průkazem, na němž mají uvedené prodejní místo a registrační číslo (shodné s číslem vytištěným na časopisu).

Kolik časopisů měsíčně prodejci a prodejkyně v průměru prodají a od čeho to závisí? Měsíční prodej se u jednotlivých prodejců velmi liší. Mnozí z nich mají vedle prodeje Nota Bene příležitostné brigády, případně je limituje jejich zdravotní stav nebo věk. Když prodejce s prodejem začne a v prvním měsíci prodá 50 kusů, je to dobré. Každý, kdo chce prodávat nad 100 kusů měsíčně, musí chodit na své prodejní místo velmi pravidelně a musí opravdu umět – jak komunikovat se zákazníkem, s kupujícím.

Co se děje s časopisy na konci měsíce, které prodejci a prodejkyně už nedokážou prodat (a měli by si už zajistit nové číslo)? Starší časopisy mohou prodejci vrátit (v poměru: dvě staré za jedno nové číslo časopisu). Celkově vrácených časopisů není až tak mnoho (protože takto by sami prodejci šli do ztráty).

Kolik let prodává NB váš nejdéle prodávající prodejce nebo prodejkyně (a jak se jejich život změnil za ta léta)? Stále máme aktivní prodejkyni č. 1. I když časopis prodává už jen občasně. I zde je vidět, že význam časopisu spočívá (kromě vydělání peněz) také ve vytváření lidských kontaktů a seberealizace.

Nota Bene v těchto dnech slaví své 12. výročí fungování. V čem lze vidět rozdíl či posun? Jaké jsou plány sdružení do budoucna? Tato otázka je spíše pro vedení organizace než na mne. Jsem však rád, že organizace stále existuje, že nabízí jedinečný prostředek k pomoci lidem, kteří jsou jistým způsobem v nouzi – prostřednictvím časopisu Nota Bene. Líbí se mi, že kvalitou nezůstává pozadu za jinými měsíčníky na Slovensku. Prodejci se nemusejí stydět za to, co nabízejí. A během dlouhodobého poradenství se, věřím, pomohlo mnoha prodejcům (zároveň jejich rodinám a okolí, které ovlivňují). To, jak bude organizace vypadat a jaké služby bude v budoucnu poskytovat, závisí stejně na lidech, kteří v ní pracují, jako i na společnosti, která vytváří potřeby a příležitosti.

Tři prodejkyně Nota Bene si v adventním období vydělávaly na živobytí i jako prodejkyně zachovalého oblečení v Prvním charitativním bleším trhu v Bratislavě (vzhledem ke spolupráci s OZ Pluto). Jak hodnotíte takové aktivity a typy spolupráce? Spolupráce podobně zaměřených organizací by mohla být jistě velkým přínosem. Jedno sdružení totiž nemůže pokrýt všechny potřeby lidí, které se v životě objeví. Proto i to, že prodejkyně si mohly vyzkoušet prodej oblečení v charitativním bleším trhu, lze chápat jako novou výzvu, novou možnost, novou zkušenost. Jak moc a jakým způsobem jim to může pomoci, teď možná ani netušíme.