Komunitně rozvojová práce a lokální rozvoj jsou v Evropě čím dál relevantnějším tématem veřejných politik. Často závisí na konkrétním regionu, jehož aktéři jsou utvářeni politickými strukturami minulého století. Zatímco komunitní rozvoj je v zemích západní Evropy nedílnou součástí místních a regionálních samospráv, není v nových členských státech EU, zejména v postkomunistických zemích, tak rozšířený. Většina lidí v těchto společnostech stále silně nedůvěřuje a vyhýbá se vstupu do jakýchkoli formálních organizací, a to i v novém svobodném a demokratickém uspořádání (Howard, 2003).

Slovensko se stále nachází v letech transformace – snaží se chápat komunitní práci jako přínos pro místní samosprávu a rozvoj občanské společnosti (Střelcová, 2015). Na Slovensku v praxi pozorujeme a zažíváme několik základních strategií práce s komunitami k řešení jejich problémů – poskytování sociálních služeb, advokacii a komunitní rozvoj. Komunitní organizování (čtvrtá strategie komunitní práce) se v této zemi stále velmi zřídka používá, ačkoli by mohlo být velmi silným přístupem k sociální změně díky organizaci jako demokraticky řízené komunitní instituci (Markovič Baluchová, 2017).

Cílem této práce je identifikovat principy komunitní práce na Slovensku a analyzovat výzvy komunitního rozvoje a zároveň navrhnout konkrétní řešení, která mohou překonat současné bariéry.

Teorie komunitního rozvoje

Různé tradice komunitního rozvoje existují na všech kontinentech. Podle International Association for Community Development (IACD, 2015) je komunitní rozvoj „soubor praktik a metod, které se zaměřují na využití přirozených schopností a potenciálu, který existuje ve všech lidských komunitách, aby se staly aktivními aktéry vlastního rozvoje a organizovaly se k řešení klíčových problémů a obav, které sdílejí“.

Proces komunitního rozvoje začíná šířením informací a oživováním komunity. Následuje identifikace potřeb a zdrojů, stejně jako identifikace a školení lokálních lídrů. Nakonec vede k návrhu plánu a následným evaluačním postupům (Střelcová, 2015). Jinými slovy, lidé se setkávají ve své společné činnosti, aby transformovali svět (‚spolupráci‘), leadership směřuje ke sjednocování utlačovaných (‚sjednocování pro osvobození‘), utlačovaní se organizují pro vlastní akci (‚organizace‘) a dialogická kulturní akce směřuje k sociální transformaci na základě identifikace „tvořících subjektů“ (Freire, 2005). Jádrem teorie komunitního rozvoje je respekt k potřebám lidí a zaměření na potenciál, ne na problémy (Střelcová, 2015).

Typy práce v komunitách nebo s komunitami

Pro analýzu komunitní práce v konkrétních skupinách je nutné oddělit komunitní rozvojovou práci od jiných typů práce v komunitách. Komunitní rozvoj lze velmi zřetelně odlišit od služby podle definice, která chápe komunitní rozvoj jako „participační model, jenž posiluje občany a je zaměřen na zvyšování občanské moci prostřednictvím oblastí, které ovlivňují jejich život, a který také podporuje lidi všech věkových skupin v jejich aktivním občanství“ (Guerra, 2012).

Strieženec (2001) upozorňuje, že „použití sociální práce s komunitou je v některých případech nevyhnutelné a v některých oblastech se jeví jako jedině přijatelná forma“. Nicméně tvrdí, že pokud „dobrá politická, sociální, zdravotní nebo vzdělávací opatření nejsou přijata komunitou, nemají šanci splnit očekávaný výsledek“ (Strieženec, 2001). Na základě závěru Striežence můžeme odlišit hlavní rozdíl mezi sociální prací s komunitami, sociální komunitní prací a komunitní prací ve sídlištích nebo komunitním rozvojovou prací. Leží v přístupu, zda je práce vykonávána pro komunitu, jak je tomu v praxi sociální práce (a proto je zde vyšší riziko opomenutí), nebo s komunitou, jak vychází z přístupu založeného na komunitní práci. Košková a Antalová (2003) vnímají práci „s komunitou a pro komunitu“ jako rozvojový proces založený na rovnoprávném partnerství všech účastníků, který umožňuje výměnu znalostí, zkušeností a dovedností s cílem přinést změnu.

Na rozdíl od advokační práce, komunitní rozvoj podporuje a využívá lidský kapitál. Posiluje proces růstu dovedností a znalostí jednotlivců, skupin a celé komunity, který je výsledkem neformálního procesu učení podmíněného aktivitou lidí v komunitě. Komunitní rozvoj pracuje s potenciálem, který již v komunitě existuje – s schopnostmi, dovednostmi, znalostmi a kapacitou jejích obyvatel, členů sdružení a zástupců institucí (Střelcová, 2015).

Hlavním cílem komunitního rozvoje je budování aktivních a udržitelných komunit založených na sociální spravedlnosti a vzájemném respektu. Kromě této role také brání a odstraňuje bariéry, které lidem znemožňují účastnit se témat ovlivňujících kvalitu jejich života. Komunitní rozvoj je pověřen pomáhat jednotlivcům i komunitě porozumět jejich problémům, vzdělávat a motivovat lidi k sebespomoci a soběstačnosti; podporuje rozvoj komunitního života (Husárik, Miková, 2012). Základem dalšího typu komunitní práce – komunitního organizování – jsou lidé s problémem, kteří definují svou komunitu a rozhodují, jaké problémy chtějí řešit; jaká řešení chtějí usilovat; a jaké metody použijí k dosažení svých cílů (Markovič Baluchová, 2017).

Komunitní práce se neztotožňuje se sociální prací s komunitami, protože nemá charakter sociální práce, ale pracuje s potenciálem komunity. Komunitní rozvoj má smysl v udržitelnosti a zapojuje komunitu do procesu rozvoje a plánování (Henderson, Thomas, 2007).

Komunitní účast na Slovensku

Účast je umístěna do středu komunitního rozvoje. Podle Arefa a Redzuana se nejvyšší úroveň označuje jako autentická účast, která je více zaměřena na posílení. Na této úrovni mají lidé z komunity moc a kontrolu nad rozhodovacím procesem. Meziúroveň se označuje jako symbolická participace. V tomto konkrétním stupni jsou lidé z komunity konzultováni a působí jako partneři v projektech a programech s pravidelnými interakcemi. Nejnižší úroveň komunitní účasti se označuje jako neúčast. V tomto konkrétním stupni jsou členové komunity pouze informováni o plánech, rozhodnutích a činnostech. Navíc na úrovni neúčasti se objevuje míra manipulace komunity za účelem moci a kontroly (Aref, Redzuan, 2009). Všechny tyto úrovně byly v posledních 15 letech pozorovány i v komunitách tvořených znevýhodněnými skupinami na Slovensku.

Budování kolektivní akce hraje centrální roli v teoretických příspěvcích z oblasti komunitního rozvoje. Proto účast, budování kapacity, zapojení nebo posílení komunity mají zřetelné kořeny právě v těchto typech teoretických přístupů. Strategie komunitního zapojení vede lidi, jak se zapojují ve svých komunitách a organizacích v poskytovaných službách.

Na Slovensku se počet NGOs geometricky navýšil, a to i v růstu zaměstnanosti ve třetím sektoru. Ve skandinávských zemích je ale počet NGOs více než trojnásobný (Bútora, Bútorová, Strečnianský, 2012). V období, kdy se Slovensko stalo samostatným státem oddělením Československa na dva státy, bylo v celé zemi jen kolem 6000 nevládních organizací (Dudeková, 1998). Toto číslo vzrostlo na více než 32000 NGOs vzniklých o dvě dekády později (Bútora, Bútorová, Strečanský, 2012).

Přítomnost komunitních center pro znevýhodněné skupiny

Komunitní centra na Slovensku, stejně jako v dalších postkomunistických zemích východní Evropy, jsou stále relativně neznámým a novým jevem. První komunitní centra byla založena v roce 2003 prostřednictvím projektu „Podpora vytváření komunitních center v Slovenské republice“. Financovaná prostřednictvím programu Phare jako součást fondů EU, měla centra být nástrojem integrace místních romských komunit (Korpesio, 2012). V posledních letech lze v praxi center, která mají za cíl podporovat marginalizované skupiny (zejména Romy), pozorovat expanzivní trend. Obecně jsou tyto typy komunitních center zaměřeny na vytváření podmínek pro poskytování služeb denního centra pro děti a rodinu, kariérové a pracovněúplatové poradenství, vzdělávacích aktivit a dalších podpůrných služeb. Tyto typy komunitních center na Slovensku dosáhly v roce 2012 počtu 100 (Korpesio, 2012). V září 2014 byly podle Národního projektu nazvaného Community Centers stanoveny standardy pro komunitní centra na Slovensku (Implementing Agency for Operational Programme Employment and Social Inclusion – IA OPESI, 2014). Mise stanovených center je jasně vymezena: „reagovat na mezery v komunitním rozvoji a sociální integraci na místní úrovni“. Standardy se vztahují na obyvatele marginalizovaných romských komunit, nezaměstnané, segregované a izolované skupiny, děti a mládež ohroženou vyloučením, sociálně vyloučené jednotlivce nebo zaměstnance s nízkými příjmy a ty pod hranicí chudoby a definují, že „vytváření komunitních center v našem území je hlavně spojeno s romskými komunitami“ (IA OPESI, 2014).

Komunitní práce v sídlištích má inkluzivní charakter. Podle použité definice uvedených standardů má být komunitní práce „preventivně působit na sociálně znevýhodněné skupiny občanů, stejně jako na občany ohrožené sociálním vyloučením a tím předcházet vzniku naléhavých krizových situací“. Komunitní centra budují mosty mezi většinou a menšinou ve společném dialogu a činnostech (IA OPESI, 2014).

Komunitní centrum představuje prostor pro setkávání občanů, kde tito občané mohou lépe formulovat své názory na komunitu a tím přispívat k budování občanské společnosti.

Výzvy komunitního rozvoje

Existuje mnoho výzev (v slovenském kontextu převážně bariér), které mohou stát v cestě jak komunitnímu zapojení, tak zapojení občanů. Uvedené bariéry (Dukeshire a Thurlow, 2002; Střelcová, 2015) k komunitnímu zapojení jsou následující: 1. Nízký pocit sounáležitosti; 2. Slabé sociální sítě; 3. Neexistující nebo negativní sousedské vztahy; 4. Neaktivní uliční život a málo příležitostí pro komunitní interakci a nedostatek přiměřených a přístupných veřejných prostor; 5. Nedostatek přístupu k informacím; 6. Podmínky bydlení hodnocené jako špatné nebo nevyhovující; 7. Nízké povědomí o místních organizacích a omezený asociativní život; 8. Omezené komunitní zdroje; 9. Slabé nebo neexistující návyky dobrovolnictví; 10. Vysoká fluktuace obyvatel; 11. Nejsou nebo jen málo očekávání spojená se sousedstvím; 12. Žádné nebo jen minimální pozitivní změny zaznamenané členy komunity v sousedství; 13. Nedostatečná sociální infrastruktura a služby a omezení pohyblivosti pěšky; 14. Nějaké formy napětí v komunitě; 15. Nedostatečné porozumění nebo zmatky o roli komunitního a sídlištního centra; 16. Podceňování hodnoty místní účasti a komunitního zapojení; 17. Nízký osobní zájem o lokální problémy, místní samosprávu a zastoupení; 18. Nedůvěra vůči místnímu zastoupení a správě; 19. Historicky negativní vztahy s vládními institucemi; 20. Homogenita sousedské komunity.

Závěr a potenciální řešení do budoucna

Výzvy komunitního rozvoje, kterým čelíme na Slovensku, jsou velmi často společné pro celou středovýchodní Evropu. Lidé na Slovensku zápasí s nedůvěrou jak v administrativní a politické zastoupení, tak ve svých sousedech nebo komunitních členech. Stále také zůstávají pasivní v dobrovolnické práci a komunitních organizacích. Aby bylo možné po analýze současného stavu podporovat a zajistit udržitelné komunity, je důležité zohlednit individuální charakter komunit a potřeby místních občanů, které velmi často tvoří zranitelní lidé. Pro úspěšnou komunitní práci v jakékoli komunitě nebo sídlišti je nejdůležitější skupinová identita a skutečnost, že je již vytvořená a sama sebe identifikuje (Střelcová, 2015).

Výše uvedených 20 bariér znamená limity komunitní práce v konkrétních skupinách. Všechny obvykle existují ve zranitelných komunitách, alespoň do určité míry. K dalšímu postupu a překonání těchto bariér mohou být navržitelné facilitátory jako řešení do budoucna (Dukeshire, Thurlow, 2002; Střelcová, 2015). Navržené facilitátory jsou následující: 1. Podněty a pozitivní očekávání; 2. Sociální kapitál a komunitní zdroje; 3. Důvěryhodní skupinoví lídři a místní zástupci; 4. Pravidelnost aktivit; 5. Pocit komunity; 6. Posílené sociální sítě a pozitivní sousedské vztahy; 7. Informovanost; 8. Asociativní život; 9. Silné návyky dobrovolnictví; 10. Oceňovaná místní účast a komunitní zapojení.

Tyto faktory mohou pomoci budovat komunity, které by mohly být inkluzivnější, soudržnější, živější a bezpečnější. Komunitní organizace se svými komunitními centry hrají klíčovou roli při budování vazeb mezi lidmi a skupinami, podpoře budování kapacity komunity a dávaní hlasu zranitelným skupinám.

Autor: PhDr. et RNDr. Božena Markovič Baluchová, PhD. Department of Development and Environmental Studies, Faculty of Science, Palacky University in Olomouc Reference

  1. Aref, F., Redzuan, M., 2009: Hodnocení úrovně komunitní účasti jako součásti budování kapacity komunity pro rozvoj cestovního ruchu, Europ. J. Soc. Sc., 8 (1), 68-75 s.
  2. Bútorová, Z., Bútora, M., Strečanský, B., 2012: Aktivní občanství a mimovládní sektor na Slovensku: trendy a perspektivy, Bratislava: Včelí dom., 52 s., ISBN 978-80-970885-0-7.
  3. Dudeková, G., 2014: Dobrovolné sdružování na Slovensku v minulosti. [Online: http://www.dejiny.sk/eknihy/gd.htm].
  4. Dukeshire, S., Thurlow, J., 2002: Výzvy a bariéry komunitní účasti v tvorbě politik, Rural Communities Impacting Policy Project, Atlantic Health Promotion Research Centre při University of Dalhousie a Coastal Communities Network, Nova Scotia. 1-4 s., ISBN 0-9780913-2-9.
  5. Freire, P., 2005: Pedagogika utlačovaných (30. vydání), NY: Continuum, 181 s. [Online: http://www.msu.ac.zw/elearning/material/1335344125freire_pedagogy_of_the_oppresed.pdf].
  6. Guerra, S., 2012: Udržení celé komunity jako jednotky pro udržitelnost, Sagene municipal district, okres Sagene municipality of Oslo, Norsko.
  7. Henderson, P., Thomas, D.N., 2007: Dovednosti v komunitní práci v sídlišti, (Překlad). Nitra: Centrum komunitního rozvoje. ISBN 978-80-969638-4-3.
  8. Howard, M.M., 2003: Slabost občanské společnosti ve postkomunistické Evropě, Cambridge: University Press, 27 s. [Online: http://assets.cambridge.org/97805218/12238/sample/9780521812238ws.pdf].
  9. Husárik, M., Miková J., 2011: Zpráva o činnosti komunitního centra Sásová za období duben 2011 až prosinec 2011, Mesto Basnká Bystrica. [Online: http://www.banskabystrica.sk/index.php?id_menu=63165].
  10. Košková, Š., Antalová, I., 2003: Průvodce objevovatele ztracených území, Bratislava: Nadácia Milana Šimečku, 215 s., EAN 9788089008155.
  11. Markovič Baluchová, B., 2017: Přítomnost komunitního organizování v slovenské praxi, Bratislava: Media about Development. [Online: https://mediaaboutdevelopment.wordpress.com/2017/04/20/presence-of-community-organizing-in-slovak-practise/].
  12. Korpesio, C., 2012: Komunitní centra na Slovensku. Bratislava: Prohuman. [Online: http://www.prohuman.sk/socialna-praca/komunitne-centra-na-slovensku].
  13. Strieženec, Š., 2001: Úvod do studia sociální práce. Trnava: Tripsoft. 19 s., ISBN 80-968294-6-7.
  14. Střelcová, V., 2015: Komunitní práce v městských sídlištích (Případová studie sídliště Sásová na Slovensku a Telheiras v Portugalsku), Bratislava: FSEV UK, Ústav veřejné politiky, 146 s.