Koncept edukační sociální práce - pozadí ©

Koncept edukační sociální práce – východiska1©

Úvod

Koncept edukační sociální práce jako inovativní součást systému sociální práce jako společenské vědy, oboru studia a sociální pomoci je výsledkem naší dlouhodobé teoretické i praktické pedagogické práce, výzkumu a také našeho pevného přesvědčení, že

• duchovní chudoba vede k materiální chudobě, proto je pro sociální práci zásadní, aby prokázala svou identitu jako vědy, oboru studia i praktické práce rovněž tím, že promítá svůj společenský prospěch do podpory sociální seberesiličnosti lidí tak, aby se zvýšila jejich sociální a psychická zralost a odpovědnost za vlastní život;
• sociální práce by měla být efektivní a skutečnou (nejen deklarovanou) podporou sociálního zdraví, jinými slovy podporou sociální komunikace a sociálních vztahů posilující sociální a mentální integraci a adaptaci lidí v jejich životním prostředí, které je ověřitelné a podpořené nástroji dostupnými sociální práci;
• primárním cílem sociální práce není léčba sociálních problémů a sociální patologie, ale měla by být skutečným, nikoli jen proklamovaným programem sociálního rozvoje zaměřeným na rozvoj sociálního a individuálního potenciálu.

Koncept edukační sociální práce vychází z holistického přístupu k porozumění jedince, sociálnímu prostředí a jejich vzájemnému dynamickému vztahu; systematického přístupu k porozumění vlastnímu vývoji jako jednotlivého systému v sociálním prostředí a vzdělávacích systémech; humanistického přístupu k pochopení obsahu a významu výchovy jako způsobu sociální pomoci, vedení k seberealizaci a rozvoji vlastního potenciálu. Koncept tedy představuje průsečík vzdělávacích a poradenských paradigmat sociální práce.

Koncept edukační sociální práce je odůvodněn kontextem životních podmínek lidí v dnešní postmoderní době. Přijali jsme názor, že je mimořádně důležité poukázat na vzájemnou sociální podmíněnost člověka a společnosti a tím zdůraznit vzájemný respekt a odpovědnost jednotlivců, skupin lidí a celé společnosti. To, co se děje u jedné osoby, je zároveň soukromá i veřejná věc. Není dostačující lidem nabízet jednorázovou sociální pomoc. Je žádoucí vzdělávat a vést je k sebereflexi a sociální sebedomoci s myšlenkou rozvíjet jejich individuální potenciál. Důvod je zřejmý: právě v lidech musíme hledat smysl života a zdroj změny v jejich životě. Teprve tehdy mohou obstát v životě a využít své dary a talent.

Odůvodnění konceptu edukační sociální práce

Odpovědi na otázky, které jsme se rozhodli otevřít v této vědecké diskusi, slouží k vyjádření našeho vlastního profesního názoru a k pohledu na vědeckou a praktickou realitu týkající se oblasti vzdělávání sociální práce.

Co je sociální práce? Zjednodušeně lze říci: věda, výzkum a praxe v sociálním životě lidí se zaměřením na jednotlivce při práci na mikro úrovni sociálního života; na sociální skupiny a komunity při práci na mezolevelu; na sociální celky (národ, stát) při práci na makro úrovni sociálního života.

Co činí předmět sociální práce jako vědy specifickým? Co dělá její teoretickou reflexi v sociálním životě lidí specifickou? Přívlastek „social“ (sociální) lze nalézt v předmětu několika věd, např. sociální filozofie, sociální antropologie, sociologie, sociální psychologie, sociální pedagogiky, sociální andragogiky, sociální medicíny, sociální biologie atd. To znamená, že jediný rozdíl mezi všemi výše uvedenými vědami s adjektivem „social“ v názvu je problém vědy. Tímto problémem je středem vědeckého a výzkumného zájmu dané vědy.

Sociální problém

Vědecký problém v sociální práci je sociálním problémem – jednotlivce, sociálních skupin nebo sociálních komunit. Sociální problém je více či méně složitý. Obecně vyžaduje komplexní řešení, protože tentýž sociální problém je záležitostí jednotlivce, ale také určité sociální skupiny, ve které žije, a určité společnosti, jejímž je občanem. To znamená, že sociální problémy jsou vždy mnohorozměrné. Uveďme následující dimenze sociálního problému jednotlivce: dimenze duchovních a psychologických zkušeností, dimenzi sociální inkluze nebo exkluze, dimenzi různých lidských činností – práce, koníčků; dimenzi sociálních rolí – rolí v rodině, v práci, v neformálních přátelích, mezi sousedy, ve skupinách komunity, rolí ve veřejném životě, rolí ve formálních skupinách ve škole, v práci, v zájmových skupinách, v politické straně; dimenzi zdraví, kulturní dimenzi a další. (M. Machalová – P. Senko, 2018)

Sociální problém jako centrum vědeckého, výzkumného a praktického zájmu sociální práce má různé příčiny (determinanty) a odlišnou povahu (aspekty) u různých lidí. I když se může jevit jako stejný problém, není tomu tak. Například skutečnost nezaměstnanosti přináší velmi odlišné sociální problémy každému nezaměstnanému člověku. Když mluvíme o individuálním nebo skupinovém sociálním problému, musí být pečlivě zvažována osoba či skupina, které je problém subjektivně přisouzena, tedy různá determinace problému a tím i různé aspekty sociálního problému.

Každý sociální problém je obvykle způsoben několika determinantami. Pokud vezmeme v úvahu fakt, že konkrétní člověk – sociální klient je jednotou duchovních, psychologických, somatických a sociálních aspektů lidské existence, jejich potenciální sociální problém je vždy problém „celého člověka“. Sociální problém nezaměstnanosti lze vyjádřit nejen jako změnu nebo ztrátu finančního příjmu, ale i jako neshody v rodinném životě, zhoršený zdravotní stav, duševní poruchy, zhoršení duchovní a psychické úrovně. Jednou z příčin sociálních problémů může být osobní, zdravotní, věková nebo vzdělanostní hendikepnost.

Individuální sociální problém je zároveň duchovním a filozofickým problémem určité osoby, protože se týká jejích životních hodnot. Současně je to problém zdraví, protože se týká ohrožení života, a zároveň psychologický problém, protože zahrnuje psychiku, chování a jednání jednotlivce. (M. Machalová – P. Senko, 2018.)

Sociální práce

Při zohlednění povahy sociálního problému předpokládáme, že předmět vědy sociální práce má více dimenzí. Může být vnímán jako vysoce komplexní předmět a do jisté míry jako zastřešující předmět vědy, výzkumu a praxe sociální práce. Předmět sociální práce lze definovat následovně:

• A. teoretická a metodologická dimenze sociální práce jako empirické vědy.
• B. metodologická dimenze sociální práce, tedy implementace teorie a metodiky.
• C. praktická dimenze sociální práce.

Teoretický rámec sociálního problému ↔ výzkumná a praktická metodika ↔ implementace v praxi (implementace teoretických poznatků v praxi sociální práce ve formě sociální pomoci)

A naopak:Implementace v praxi (sociální pomoc) ↔ výzkumná a praktická metodika ↔ vědecká reflexe sociálního problému (implementace empirických poznatků v teorii sociální práce)**

Teoretické poznání sociální práce přenesené do konkrétní implementace sociální pomoci a následná empirická znalost ze sociální pomoci vkládaná do rámce teoretického poznání nás vede k pochopení, že pomáhající proces v sociální práci zahrnuje několik odborníků z oblasti sociální práce i odborníky z jiných vědních oborů a pomáhajících profesí.

Všechny je spojuje hlavní cíl sociální práce, kterým je poskytování preventivní a rehabilitační sociální pomoci lidem v materiální a sociální potřebě. Proto je sporné a kontraproduktivní očekávat, že sociální pomoc bude poskytována jen pracovníky s diplomem v oblasti sociální práce.

Poskytování sociální pomoci zahrnuje sociální pracovníky i odborníky specializované v dalších důležitých oblastech, které jsou nepostradatelné pro poskytování různých forem sociální pomoci: právní sociální pomoci, zdravotní a zdravotně sociální pomoci, psychologické sociální pomoci, duchovní sociální pomoci, edukační sociální pomoci atd.

Tato skutečnost je výsledkem sociální práce jako vědy a praxe. Jak již bylo uvedeno, předmět sociální práce je multidisciplinární a je definován interdisciplinárními průniky. (Například edukační sociální práce je průsečíkem výsledku sociální práce a znalostí sociálního vzdělávání). Předmět sociální práce je charakterizován transdisciplinaritou, a tedy přesahuje vědy, které vstupují do sociální práce a ze kterých sociální práce vznikla.

Sociální práce má vlastní teoretický, metodologický a praxologický vědecký potenciál. Je třeba zdůraznit, že v rámci pokračujícího procesu emancipace sociální práce jako vědy, oboru studia a sociální praxe sociální práce používá také adaptované metody jiných věd: politologické vědy, ekonomické vědy, sociologické vědy, duchovní vědy, filozofické vědy, psychologické vědy, kulturologie, medicínské vědy, právní vědy a dalších věd zabývajících se člověkem a společností.

Identita sociální práce jako vědy a oboru studia a identita sociálního klienta

Současný kontext Co může modernizace společnosti znamenat pro sociální práci nebo edukační sociální práci jako vědu a obor studia? Modernizace společnosti je proces, který probíhá v době, kdy staré i nové existují v této době vedle sebe. Lidé se musejí rychle adaptovat na životní podmínky s výraznými změnami. „Modernizace znamená ambivalentní proces trvalé změny s klady a zápory – život dnes nabízí lidem mnohem více možností v osobním, profesním i společenském rozvoji než kdykoli předtím. Tyto možnosti však představují současně šanci i omezení. Na jedné straně jde o zvýšení svobody a rozhodování, na druhé straně o pokles jistot a nutnost hledat vlastní cestu mimo tradiční modely práce, rodiny, vztahů a komunikace.“ (E. Gruber, 2001, s. 14–23.) (přeložil autor) P. Ondrejkovič upozorňuje na teorii hyperreality (podle Baudrillarda, 2006. In: P. Ondrejkovič, 2008, s. 32). Hyperreality je definována jako „útěcha pevných vztahů, agónie skutečného a rozumného“ a příchod věku simulace, „např. ´hyperrealita´ snového světa Las Vegas nebo vynález ovocného džusu obsahujícího extrakt z neexistujících plodů.“ (přeložil autor)

Lidé čelí jevům modernizace: rozšiřování racionalizace; výrazné pluralizaci; pokračující individualizaci; mizící hranic mezi prací, zaměstnáním a vzděláváním; uvolňování způsobu chování a mravů, které fungovaly na základě tradice a sociálních norem; sjednocování v sociálně-kulturní oblasti, nutnosti lidí trvale hledat své místo ve světě a prostředí; změně mezilidských vztahů. (Z. Baumann, 2002. In: M. Sycha, 2012, s. 26.)

Iniciativa nazvaná Evropská cesta k informační společnosti (založena 1994) přináší představy, jak připravit občany na novou éru. Úkolem je vést občany k přijetí změn, které jsou součástí vývoje informační společnosti (společnosti znalostí).

Vzdělávání lidí má být klíčové při vytváření „evropského modelu“ společnosti. Mělo by také podporovat sociální inkluzi a zvyšování osobních kompetencí lidí a jejich osobního rozvoje v souvislosti s životními rolemi. Výchozím bodem je pevné přesvědčení, že celoživotní učení a vzdělávání hrají klíčovou roli v životě jednotlivce i společnosti. Vzdělávání dospělých2 se stává důležitou součástí života populace, která čelí „složitosti světa a je stržena silou finančního světa, světa vědy a techniky a světa masmédií.“ (J. Lefort, 1997, s. 37.) (přeložil autor)

Je zvláště nutné zvažovat, zda proces vzdělávání skutečně dělá to, co jeho název naznačuje. Vzdělávání je synonymem kultivace a liší se od výcviku a jednostranné indoktrinace mírou rafinovanosti, která se projevuje úrovní svobody morálního vědomí, mírou uvědomění sociálních důsledků vlastních motivů a znalostí toho, co pravidla víry, prospěchu a krásy, mezilidských vztahů, života a jeho humanizace znamenají. (Š. Švec 1995, s. 72; J. Veteška, 2016, s. 49–50.)

Při hovoření o cíli konceptu edukační práce musíme také poukázat na chápání změn v dnešní sociální realitě. Nové principy vědeckého myšlení i praktických činů jsou probírány v intencích postmoderního paradigmatu: „pořádek a chaos jsou doplňkové, pozorovatel definuje pozorované svým pozorováním; každá hodnota je historicky limitována, rozpory a náhoda nemohou být odstraněny“ (J. Bělohradský, 2002. In: M. Sycha, 2012, s. 26.) (přeložil autor)

Je zřejmé, že lidé nemohou aktivně reagovat na každou společenskou změnu, musí si stanovit priority a rozhodnout, které změny považují za důležité a soustředit se na ně. Je nezbytné, aby se schopnost lidí přizpůsobovat se společenským proměnám zvyšovala na úrovni jedince i sociální jednotky. (M. Sycha, 2012, s. 28.)

Kontext sociální práce Identita sociální práce jako vědy je vyznačena svými průniky s identitami jiných věd:

1. Průnik na úrovni obecné metodiky; zobecněný způsob zkoumání vztahu člověka a sociálního prostředí (obecný filozofický princip, obecné principy poznání, obecné otázky vztahu člověk-společnost). U speciální povahy společenských věd nelze filozofické principy aplikovat bezprostředně. Obecné principy musí být „prosévány“ prostřednictvím principů specifické metodiky sociální práce.
2. Průnik na úrovni speciální metodiky, která se skládá z metodických principů aplikovaných v určité oblasti znalostí (to znamená, že filozofické principy jsou konkretizovány prostřednictvím specializovaného výzkumu sociální práce). Způsob poznávání je přizpůsoben užší a specifičtější oblasti poznání v sociální práci. Speciální metodika sociální práce vzniká a tvoří se na základě speciální metodiky společenských věd (politologie, sociologie, kulturologie, etiky, práva aj.), dále na poli poznávání člověka (antropologie, sociální medicína, psychologie, sociální pedagogika a sociální andragogika a další). Díky svému multidisciplinárnímu vědeckému pozadí používá sociální práce speciální metodiku založenou na adaptaci metodologických přístupů několika věd o člověku a společnosti. Identita sociální práce je interdisciplinární – tvořená průniky znalostí a výzkumu několika věd.
3. Průnik na úrovni metodiky výzkumu; celku všech dílčích metodických postupů a metod použitých ve výzkumu. Metody závisí na speciální metodice sociální práce a také na jiných vědách. Znalosti a metody jiných věd jsou – v rámci interdisciplinárního průniku – zahrnuty do sociální práce jako vědy. Sociální práce jako věda je, pokud jde o Slovensko, ve fázi utváření své identity. Řekněme, že prochází pozitivně identitární krizí, pracuje na dosažení své identity3, tedy identity teorie a metodiky, která je dosahována skrze výzkum a jeho výsledky. Tímto způsobem se vytváří vědecké portfolio sociální práce jako vlastnosti jednotlivce. Identita sociální práce ovlivňuje tvorbu identity sociálních pracovníků v sociální praxi, jejich profesionalitu a profesní a společenský status v rámci společnosti. Systematičnost, komplexnost a predikce hrají klíčovou roli při vytváření identity sociální práce (jak ve vědě, tak v profesním rozvoji a sociální praxi).

Vědecká teorie sociální práce Zatím sociální práce nedisponuje koherentní vědeckou disciplínou teorie. Taková teorie je potřebná k vysvětlení dynamických a mnohostranných sociálních rysů reality, které má sociální práce jako věda zkoumat. Teorie sociální práce jsou deduktivní (to znamená, že výroky nelze od sebe odvozovat – což je možné v přesných vědách). Za takových okolností je teorie a výzkum založen na hypotéze jako teoretické formě poznání. Výzkumný empirický materiál je spojen s ověřováním hypotézy teorie.

Domníváme se, že teorie sociální práce je otevřená interdisciplinární s relativně stabilním systémem poznání ve vztahu k současnému stavu vědeckého poznání sociální reality. Jsou to „teorie středního rozsahu“, které zahrnují specifičtější oblasti sociální reality. Proces vytváření a inovace metodiky a konstrukce teorií v sociální práci jako vědě probíhá od jednotlivých teorií a metodik k ucelené teorii a metodice, od multidisciplinární teorie a metodiky k integrované teorii a metodice sociální práce.

Obr. 1 Vytváření identity sociální práce v současnosti (M. Machalová, 2013, 2014):

Obr. 2 Tvorba identity sociálního klienta v současnosti (M. Machalová, 2013, 2014):

Koncept – edukační sociální práce

Článek představuje teoretický koncept jako systém abstraktních idejí, teoretických konstruktů a ukazatelů edukační sociální práce a také jako aspekt její empirické reality. Teoretický koncept však vyžaduje zvyšování přesnosti a specifikaci na základě operacionalizace teoretických pojmů, což znamená dosahování co nejvyšší možné přesnosti ve spojení s empirickou realitou.

Účelem edukační sociální práce je využívat vzdělávací činnosti k podpoře rozvoje a kultivace tvůrčího potenciálu lidí v mimořádných sociálních událostech a situacích, aby se podpořil kreativní člověk. (Homo creans).

Sociální práce je definována jako vědecká disciplína teoretická i aplikovaná, multidisciplinární profese a praktická sociální činnost. Jejím úkolem je rozvíjet nástroje efektivní sociální pomoci pro jednotlivce, skupiny, komunity. Sociální práce je považována za multidisciplinární oblast vědeckého poznání, oblast výzkumu a specializovanou praktickou aktivitu.

A. Tokárová (2003, s. 52) se domnívá, že „transdisciplinarita je vlastností charakteristickou pro vědy otevřené přijímání poznatků jiných věd, schopné zpracovávat, přenášet a předávat inovované poznání jiných věd, nejen těch, z nichž původně čerpaly podněty a znalosti.“

Atributy sociální práce sledují trendy ve vývoji sociální práce jako vědy i „z complexity sociální dynamiky a multifaktoriálního podmínění praktických problémů, které jsou předmětem jejího výzkumu a současně objektem sociální práce jako profesionální činnosti.“ (A. Tokárová, 2008, s. 111.)

Koncept edukační sociální práce vyjadřuje:*

1. reflexi toho, jak se teoretické a empirické aspekty sociální práce proplétají s jejími podpůrnými vzdělávacími vědami, jako je sociální pedagogika a sociální andragogika. Předpokládáme, že sociální práce jako věda ukazuje potenciál pro spolupráci s různými dalšími vědami, protože se proplétají znalosti a metody. Obecně, (A. Tokárová, 2008, s.111) se nejprve tvoří samostatný teoretický koncept; v našem případě je to edukační sociální práce, která se může následně ustavit jako větev sociální práce.
2. reflexi toho, jak se praktická činnost sociální práce a vzdělávání protínají – jinými slovy propojování vzdělávacích, instruktážních a poradenských aktivit se skutečností sociálně-praktické práce.
3. reflexi toho, jak je sociální práce diverzifikována a vznikají subsystémy. Jedním z nich je subsystém edukační sociální práce. Teoretická a praktická anatomie edukační sociální práce se tvoří na základě sociální funkce dospělého vzdělávání. Diverzifikace vzniká v důsledku vysoké variability a multifaktoriálnosti sociálních událostí, situací a problémů ve společnosti.

Edukativní sociální práce vstupuje do systému sociální práce takto:*

• Teorie edukační sociální práce jako subsystém sociální práce jako vědy.
• Metodologie a metodika edukační sociální práce jako subsystém výzkumu sociální práce.
• Praktická aktivita edukační sociálně-výchovná jako subsystém praxe sociální práce.

Edukativní sociální práce se prezentuje účastí na řešení sociálních událostí a problémů lidí v etapách: jejich identifikace, prevence, řešení a hodnocení účinnosti řešení. Edukační sociální práce se vyskytuje v různých formách (M. Machalová, 2013, 2014):

• Preventivní edukační sociální práce – jako specializovaná podpora primární prevence (sociální vzdělávání, uvědomování).
• Socializační a resocializační edukační sociální práce – jako profesionální podpora sekundární prevence (sociální vzdělávání, edukační sociální poradenství, socioterapie).
• Rehabilitační edukační sociální práce – jako profesní podpora terciární prevence (sociální následná péče, skupiny sebedpomoci a činnosti).

Algoritmus realizace edukační sociální práce: Indikace ↔ prevence ↔ návrhy řešení ↔ intervence ↔ hodnocení řešení sociálních problémů osob, prostřednictvím cílených aktivit a v rámci celoživotního sociálního vzdělávání a celoživotního edukačního sociálního poradenství je podle nás jedním z mnoha myšlenkových procesů používaných při vytváření teoretického rámce tvořícího základ pro tvorbu vzdělávacích programů zaměřených na potenciál a skutečné klienty sociální pomoci a sociálních služeb. Z pohledu jednotlivce je obsah a nástroje sociální pomoci v rozsahu edukační sociální práce spojen s tím, že život lidí má sociální aspekt a vyžaduje po nich neustálou adaptaci prostřednictvím učení. To má být podněcováno vzdělávacími sociálními programy. Vliv sociálního vzdělávání (vzdělávání, instrukce, poradenství) v sociální pomoci a sociálních službách nelze pominout, protože jakákoli forma řešení materiální nebo sociální potřeby představuje intervenci do sociální a psychické adaptace lidí i integrity osobnosti sociálního klienta. Použití edukačních nástrojů je zpravidla experimentem zaměřeným na korekci a změnu osobního postoje klienta k vlastní životní situaci, sociální události, sociálnímu problému. Ze sociálního pohledu je vzdělávání systematickou pomocí lidem. Vzdělávání vždy hrálo klíčovou roli v socializaci, personalizaci a enculturaci lidí.

Účel edukační sociální práce

Koncept edukační sociální práce je obrysem (M. Machalová, 2013, 2014): inovativního typu, obsahu a metod procesů vzdělávání a výchovy v sociální práci. Výchozím bodem je fakt, že člověk je trvale se rozvíjející systém, který žije a projevuje se jako celek a jednota: Tělo ↔ Psychika (prožívání a jednání) ↔ Duchovní aspekt (smysl života) ↔ Sociální aspekt (komunikace a vztahy).

Účel edukační sociální práce z pohledu klienta je: Sociální pomoc klientům ↔ Vedení klientů k sebedomoci ↔ Rozvoj individuálního potenciálu každého klienta.

Výchovný vliv, instrukce a poradenství usilují o dosažení duchovní, mentální, psychologické a sociální zralosti lidí, tj. o dosažení individuální úrovně jejich racionálních, emočních, hodnotových a sociálních kompetencí a zralosti.

Psychologická zralost, která znamená duchovní, mentální a sociální zralost, se odráží v chování a jednání jednotlivce. Projevuje se ve způsobu, jakým se vyrovnává se sociálně stresovými situacemi psychologicky.

Úkolem edukačních sociálních pracovníků je vést a doprovázet sociální klienty směrem k jejich seberesiličnosti, pokud o to sociální klient požádá, protože se cítí sociálně ohroženi vystavením tomu, co vnímají jako nesnesitelné sociální vykořenění, frustraci, sociální konflikt a stres.

Obr. 3 Edukační sociální práce jako prevence jako sociální pomoc pro dospělé (In: M. Machalová, 2013, 2014)

Koncept edukační sociální práce zahrnuje proplétání: Sociální reality a vzdělávací reality; sociálního prostředí a vzdělávacího prostředí; sociálních procesů a vzdělávacích procesů. Zdůrazňuje sociální funkci vzdělávání, která souvisí se sociálním rozvojem lidí a jejich osobním rozvojem.

Závěr

Základem sociální prevence v rámci edukační sociální práce je skutečnost, že sociální problém je často viditelným důsledkem handicapu ve vzdělávání sociálního klienta, a proto je sociální problém nutně vzdělávacím způsobem podmíněný. Řešení bude záviset na revitalizaci vzdělávacích potřeb klienta, na „šité na míru“ výchově klienta a na kvalitě vzdělávacího prostředí.

Bod teoretického konceptu edukační sociální práce a její efektivní implementace v edukační sociální praxi bude viditelný tehdy, když sociální klienti po absolvování vzdělávacích aktivit pochopí potřebu změny a začnou jednat tak, aby mohli dosáhnout žádoucí sociální změny ve svém životě. Je vhodné vést lidi k přijetí jejich podílu na odpovědnosti a motivovat je k tomu, aby přešli do iniciativy a byli aktivní. Následující slova filosofa Senecy mohou vyjadřovat důvod osobní a společenské změny: „Po celou dobu života je třeba se stále učit žít.“

Autorka: prof. PhDr. Mária Machalová, CSc.

Literatura

ATKINSON, R.L. – ATKINSON, R.C. et al. 2003. Psychologie. Praha: Victoria Publishing, 2003. 751 p. ISBN 80-7178-640. GRUBER, E. 2001. Modernization trough Flexibility of Continuing Education. In HINZEN, H. (ed.). Prospects and trends in adult education. Bonn: 2001, p. 14-23. LEFORT, J. 1997. Učit se pro život. In Vzdelávanie dospelých. ISSN 1335-2350, 1997, 2, No.2, p.37. MACHALOVÁ, M. 2013. Preventívna sociálna práca - Edukačná paradigma v sociálnej práci. Prešov : Prešovská univerzita, 2013. 272 p. ISBN 978-80-555-0932-7. MACHALOVÁ, M. 2014. Edukačná sociálna práca. Prešov: Prešovská univerzita, 2014. 326 p. ISBN 978-80-555-1118-4. MACHALOVÁ, M. – SENKO, P. 2018. Životný obrat človeka z pohľadu biodromálnej psychológie a Autentické životné príbehy. (Life´s turn - From Biodromal psychology point of view and The authentic life stories.) Bratislava: Inštitút výchovy a športu a Prohuman.sk. 319 p. ISBN 978-80-972795-2-3. ONDREJKOVIČ, P. 2008. Interpretácia a vedecké vysvetľovanie v spoločenskovednom výskume. Bratislava: Veda, 2008. 92 p. ISBN 978-80-224-0997-1. SYCHA, M. 2012. Vzdělávání dospělých a sociální změna. Analýza vztahu a závislosti mezi změnami ve společnosti a vzděláváním. Praha: Filosofická fakulta Karlovej univerzity, 2012. 120 p. ŠVEC, Š. 1995. Základné pojmy v pedagogike a andragogike. Bratislava: Iris, 1995. 276 p. ISBN 80-88778-15-8. VETEŠKA, J. 2016. Přehled andragogiky. Úvod do vzdělávání a učení se dospělých. Praha: Portál, 2016. 320 p. ISBN 978-80-262-1026-9. TOKÁROVÁ, A. et al. 2003. Sociálna práca. (Kapitoly z dejín, teórie a metodiky sociálnej práce.) Prešov: Akcent Print, 2003. 573 p. ISBN 80-96836758. TOKÁROVÁ, A. 2008. Sociálna práca ako vedná disciplína. In TOKÁROVÁ, A.-MATULAYOVÁ, T. (eds.) Sociálna pedagogika, sociálna práca a sociálna andragogika – aktuálne otázky teórie a praxe. Prešov: Prešovská univerzita, 2008, p.111.

1 Koncept edukační sociální práce, který autorka tohoto článku zveřejnila v těchto monografiích: MACHALOVÁ,M. Preventívna sociálna práca - Edukačná paradigma v sociálnej práci. (Preventive social work - Educational paradigm in social work.) Prešov: Prešovská univerzita, 2013. MACHALOVÁ,M. Edukačná sociálna práca. (Educational social work.) Prešov: Prešovská univerzita, 2014.

2 Pojem vzdělávání dospělých zahrnuje vzdělávání a vzdělávací poradenství dospělých. Když mluvíme o dospělém vzdělávání, máme na mysli instrukci, vzdělávání a vzdělávací poradenství pro dospělé. Vzdělávání musí jít ruku v ruce s instrukcí a naopak.

3 Termín vzdělávání dospělých proplétá tři vzdělávací reality: instruktáž, vzdělávání a poradenství jako prostředky pomoci dospělým při učení se, jak se učit, zapojovat se do celoživotního vzdělávání a učit se v tom, jak se připravit na zvládání stresových životních situací.

3 Stavy identity „přijatá identita, moratorium, rozptýlená identita, dosažená identita“ jsou uvedeny v ATKINSON,R.L. – ATKINSON,R.C. et al. Psychologie. Praha 2003.