Multan - jihozápadní část Pandžábu, 30. 10. 2010. Rozdávání něčeho zadarmo může být někdy riskantní. I při té nejlepší přípravě a promyšlených kritériích se nevyhnete tomu, že někteří - tichí a nepříliš nápadní - budou ukřivděni a jiní - vždy připravení „postarat' se o sebe a rodinu (pokud možno i do zásoby) - zase naštvaní, když je jejich chamtivost odhalena a odmítnuta. Není divu, že distribuce materiální pomoci patří mezi nejzávažnější bezpečnostní hrozby pro humanitární pracovníky kdekoli na světě. Naší výhodou je, že ve většině vesnic jsme už dva měsíce poskytovali zdravotní péči a lidé nás znají. Přesto jsme pro distribuci hygienických balíčků zvolili větší opatrnost z hlediska výběru vhodných distribučních míst, i jakož i posílenou ochranu od místní policie a armády. V prvním dni distribuce jsme se rozdělili do čtyř týmů složených ze sběratelů - studentů z BeaconHouse National University v Lahore a dobrovolníků z partnerské organizace Hayat Foundation z Muzaffargharu. V každém týmu byl také jeden nebo dva zástupci ADRA. V uzavřeném dvoře poblíž hlavní silnice v Shah Jamalu nám majitel umožnil vytvořit si dočasné parkoviště a překladiště. Když jsme se ho ptali na cenu za dvoudenní využití jeho dvora, řekl, že od nás nemůže přijmout peníze, protože pomáháme jeho lidem a je jeho povinností nás přijmout ve svém dvoře a domě. Hygienické balíčky dorazily ve dvou nákladních autech a překládali jsme je na malá dodávky, s nimiž se dalo dojet do vesnic.

Uzavřený dvůr se ukázal jako nutnost a správná volba. Mezi lidmi se totiž rychle rozšířila zpráva o taškách s lákavým obsahem a mnozí se snažili buď „slušným' žebráním nebo „na drzost' - uchmatnutím - se alespoň k jedné dostat. Balíčky ale byly určeny jen pro ty, kterým byly v minulém týdnu vydány kupony a jejich jméno i číslo občanského průkazu bylo zaznamenáno do seznamu. Kritériem bylo, že rodina měla vážně poškozený nebo zničený dům a nevlastnila půdu, traktor, auto nebo motorku. Při identifikaci příjemců jsme se samozřejmě museli spolehnout na místní vedoucího, nebo starší obce, mnohé rodiny jsme však navštívili i osobně.

Můj tým měl přidělenou obec Usman Kuriu, kde dlouhodobě působil doktor Aijaz. Pro distribuci jsme zvolili místní základní školu. Zdravotní středisko nemá bránu a bylo by složitější udržet lidi venku pod kontrolou. Naopak škola měla bránu až příliš dobře zavřenou - ukázalo se totiž, že školník ztratil od ní klíče. Nákladní auto s taškami i pick-up s týmem zůstaly venku a vesničané se shromažďovali. Začalo být trochu „dusno', místní policie však měla dostatečný respekt a nedošlo k žádným sporům. Takže distribuce začala „slavnostním' odražením visícího zámku na školní bráně, což zároveň trochu uvolnilo napětí vycházející z nedočkavosti čekajícího davu.

Pod vstupním přístřeškem školní budovy jsme si vytvořili provizorní kancelář. Balíčky z nákladního auta jsme ukládli do zadní části. Dva dobrovolníci měli před sebou seznamy příjemců z Usman Kuriy a okolních osad. Jeden dobrovolník pracoval jako skladník a podával tašky, další rozbalil jeden balíček na ukázku, aby mohl příjemcům vysvětlit, co vlastně dostali a jak to mají používat. Ze Světové zdravotnické organizace jsme na poslední chvíli získali sítě proti komárům a tablety na dezinfekci vody, které jsme osobitě každému přidali, protože nebyl čas je vložit do tašek. Policisté pouštěli dovnitř jen lidi s kupony po malých skupinách. Každý kupon měl číslo, muselo také sedět jméno a číslo občanského průkazu v seznamu. Objevilo se i pár nedorozumění, když pro balíček přišel jiný člen rodiny než ten zaregistrovaný, ale vše se k spokojenosti vysvětlilo. V Usman Kurii jsme rozdali hygienické balíčky pro více než 200 rodin. Celkem jsme v první den distribuce přidělili až 1400 hygienických balíčků na šesti místech. Druhý a třetí den jsme už jen s jedním týmem a bez studentských dobrovolníků rozdali po 200 balíčcích. Tím byla distribuce ukončena - všech 1800 hygienických balíčků bylo přiděleno lidem postiženým záplavami. Celková hodnota této materiální pomoci je 54 000 Euro.

Mezitím pokračoval Rainer v přípravě další důležité distribuce - pitné vody pro Shah Jamal a okolní obce. V první fázi tohoto projektu bude filtrační stanice umístěna na klinice ve Shah Jamalu a cisternová auta budou zajišťovat rozvoz pitné vody. Filtrační stanice je schopná vyrobit až 5000 litrů vody za hodinu. Aby se mohla využít, bylo třeba udělat několik úprav elektrické i vodovodní instalace. Na konci týdne jsme úspěšně naplnili a vypravili první cisterny s pitnou vodou. Po Rainerově návratu do Německa převezme péči o filtrační stanici smluvní firma z Lahore.

Ve čtvrtek oficiálně ukončil práci náš zdravotnický tým. V neděli se většina lékařů a sester vrací do Karáčí. Společnou rozlučkovou večeři a „debriefing' jsme měli v hotelu Ramada v Multánu. Zhodnotili jsme kladné i záporné stránky projektu a všichni členové zdravotnického týmu dostali děkovné listy a ADRA - trička na památku. Po krátké přestávce bude v práci v Shah Jamal pokračovat doktor Abid, sestra Sharoon a sestra Kamran. Farmaceutka Maria Pia také zůstane součástí týmu, avšak převezme více manažerských odpovědností. Zahraniční kolegové Kurt a Alex se také na krátkou dobu vracejí do svých domovů v Brazílii a Rumunsku. Příští týden nás čeká velké porada a administrativa v Lahore, potom budeme se Simsonem připravovat další práci týmu v Shah Jamalu a v Multanu se rozhlédneme po vhodném pronájmu kancelářských a ubytovacích prostor pro další operace v tomto regionu.

Daniel Dräxler, ředitel ADRA Slovensko, byl tři měsíce (září – listopad 2010) koordinátorem zdravotnického týmu ADRA při poskytování humanitární pomoci po záplavách v Pákistánu. Vedenl mezinárodní tým (3 lékaři, 6 zdravotníků a 1 farmaceut), který pracoval v jihozápadní části Pandžábu, v okrese Muzaffargarh. V společném projektu mezinárodní sítě ADRA bylo použito i 20 tisíc eur poskytnutých Ministerstvem zahraničních věcí SR v rámci programu SlovakAid. O práci v Pákistánu psal v blogu na stránce http://www.adra.sk. Jeho knižní vydání připravuje vydavatelství Advent Orion.

Článek vyšel v bulletinu Rozvojová pomoc - Jar 2011. Vydává ho Platforma mimovládních rozvojových organizací (MVRO), která je sdružením právnických osob - zastřešující organizací 31 (23 řádných členů a 8 pozorovatelů) slovenských mimovládních organizací, které se zabývají především zahraniční rozvojovou a humanitární pomocí.