Rusíni na lemkovině
Rusíni z Polska odjakživa žili na své „lemkovině“ 2 Bělo to přibližně na území dnešního Malopolského a Malokarpatského vojvodství, 3 tedy jihovýchodní části Polska v blízkosti hranic se Slovenskem. Celé území, na kterém žili, se rozprostíralo nad slovenskou hranicí a nad slovenskými městy od Starej Ľubovne po Medzilaborce. Pojem Rusín v Polsku nebyl nijak zvlášť evidován a nebyl předmětem jakéhosi sčítání lidí. 4
Rusíni žijící u polsko-slovenských hranic se navzájem setkávali z obou stran států. Jejich jazyk byl společný. Neexistovaly v něm žádné výrazné odchylky. Obchodovali spolu a udržovali mezi sebou kontakty. Bylo to ještě před 2. světovou válkou. Kontakty si udrželi i během války i krátce po ní. Společně se účastnili i křesťanských poutí a pokud bylo třeba, poskytovali si navzájem i ubytování. Nebylo výjimkou, že se Rusíni, ze slovenské i z polské strany, vzájemně spojovali v manželských svazcích. Společně s Ukrajinci v Polsku byli převážně součástí řeckokatolické církve.
2. světová válka
Během 2. světové války na lemkovském území bojovala ukrajinská povstalecká armáda, 5 která vedla boje o tento region. Polská vláda se usilovala chránit svou svrchovanost. Rusíny připojila k ukrajinské národnosti. Vytvořila tak jeden národnostní celek, spojením dvou různých národů. Tento „ukrajinský“ národ měl být vysídlen. Cílem bylo zabránit případným opakovaným bojům, které by narušovaly celistvost Polska. Samotní Lemkové se tak stali obětí tehdejší národnostní politiky státu. Je třeba uvést, že Rusíni nepodporovali žádné ozbrojené akce, které by ohrožovaly mír ani suverenitu státu. Nebyli ani součástí ukrajinské povstalecké armády. I přesto došlo k tragickým událostem v historii Rusínů – Lemků. Těmito událostmi byly tři deportace, kvůli nimž byli společně s Ukrajinci6 násilně vysídleni.
Deportace Rusínů a akce Visla
Samotná deportace Lemků byla rozdělena do tří fází.7 1. První deportace byla od r. 1940. Šlo o jejich deportaci do SSSR. Odňala až 15 % lidí rusínské menšiny ještě za doby 2. světové války. 2. Fáze deportace se konala v letech 1945–1946. Byla silnější než ta první a znovu směřovala do SSSR. Odňala až 60–70 % Rusínů, kteří žili na „lemkovině“. 3. Fáze deportace byla označena jako Akce Visla. Šlo o poslední a historicky nejznámější fázi deportace této národnostní menšiny. Lemkové, společně s Ukrajinci, byli vysídleni na západní území Polska. Tedy na místa, odkud byli po válce nejprve nuceně vysídleni Němci. Na tato místa nejprve přišli Poláci ze SSSR, kteří tam byli usazeni hned po válce. Aby nebyli „sami“, přistěhovali tam i deportované. Akcí Visla byla deportována zbylá část Rusínů.
První dvě deportace byly založeny na „dobrovolnosti.“ Ve skutečnosti nebyly dobrovolné. „Podle smlouvy polské vlády a SSSR z roku 1944 měla být ukrajinská menšina z Polska deportována do SSSR a ze SSSR se měli obyvatelé polské a židovské národnosti přestěhovat do Polska.“ (Šmigeľ, Syrný; 2004) Lidé byli nuceni vysídlit se. Agitátoři, kteří chodili mezi lidmi, přesvědčovali, že v Sovětském svazu se jim bude žít lépe a že daná situace v Polsku je špatná, protože je válka. „Během druhé deportace, v roce 1945, hned po přechodu z fronty, chodili po domech sovětští agenti a naléhali na odchod do Ruska. „Tady jsou hory – tam roviny. Toto je špatná půda. Tam jsou krásné země.“ Říkali.“ 8 (Bogacz, 2019, s. 113) Někteří Rusíni se dali přesvědčit. Celá deportace byla především násilná a postavená na přesvědčování s vyhrožováním.
Akce Visla byla již deportací na západ Polska. Oficiálním motivem této akce bylo odejmutí ukrajinské povstalecké armádě její členské základny a potravin. Nabízela se tedy otázka, zda tu nešlo o zaplnění poválečných oblastí, do nichž byli nuceně dosazeni noví osadníci. (srov. Bogacz, 2019, s. 8) Je třeba doplnit, že touto deportací šlo o narušení národního principu – rozbít skupinu Rusínů a tím urychlit jejich asimilaci. Kdyžže jejich život byl úzce spjat i s náboženstvím, cílem deportace byla likvidace místní řeckokatolické církve. „V tomto prostoru řeckokatolická církev, jako reprezentantka ukrajinské národnosti v Polsku, představovala pro komunistickou vládu určitá nebezpečí. To vyplývalo zejména z její vazby na Vatikán.“ (Kuzmová, 2010, s. 2) „Kromě toho oficiální vládní politice tato církev reprezentovala ukrajinskou národnost.“ (Kuzmová, 2010, s. 1) A tato národnost byla složena také z Rusínů...
Už před uskutečněním „akce Visla“ zaznívaly hlášení a informace pro veřejnost, aby se připravili na odchod. Bylo třeba se sbalit na cestu. Někteří lidé tomu uvěřili. Připravovali si jídlo, neboť co když by měli vycestovat. Lidé předem připravili brambory, které si upekli, a další potraviny. Když přišla polská armáda, která měla na starost jejich „lepší zítřky“, naskákali do vozů, které si sami obstarali a měly je dopravit na vlaky. Ty je už transportovaly do neznáma. V celém tom neorganizovaném chaosu si lidé brali své hospodářství, zejména domácí zvířata – koně, skot a drůbež. Část zvířat jako kachny a psi zůstala doma na lemkovštině spolu se zemědělskými nástroji. „Akcí Visla bylo vyvezeno 20–25 tisíc Lemků.“ 9 (Bogacz, 2019, s. 8) Lemkovina byla touto akcí odlidněna.
Cesta do neznáma
Armáda vyháněla Rusíny z domů, na které pak čekal vlak. Lidé si nestačili nabrát tolik jídla na celý čas cestování. Přitom na dlouhou neznámou cestu ho potřebovali víc. Navíc byly měsíce květen a červen. Během nich bylo horko. Lidé nastoupili na vlaky, které neměly osobní vagóny. Byly to vozy sloužící k přepravě zboží. V těchto vagónech žilo mnoho lidí i rodin společně se svými zvířaty a potravinami, které si v té rychlosti stihli naložit. Do jednoho vozu se vešly velké dvě rodiny s dobytkem i zavazadly. Hygienicky to bylo mimořádně nevhodné bydlení. Smrad dobytka, zkažené zapáchající maso jako občerstvení na dlouhou cestu, nedostatečná hygiena... a navíc byla cesta příliš dlouhá.
Často se stávalo, že vlaky stály dlouhou dobu. Jedna cesta trvala i dva týdny. Když se zastavily, Lemkové hledali vodu pro sebe a dobytek. Chudoba křičela z této obtížné cesty. Když vystupovali z vlaku, na polích hledali cokoliv, jen aby bylo na jídlo pro ně i zvířata. Někteří Poláci se zachovali velmi lidsky. Cítili, že se něco děje a že jde o nespravedlnost. Deportovaným poskytli určitou obživu. Jiní se zase báli, že jim z polí vezmou něco, a proto Rusíny vyháněli.
Rodiny Lemků byly během transportu vystaveny velkým zkouškám. Rodiče s dětmi jeli vlakem jen po určitou část trasy. Poté byly děti odděleny od rodičů. Vysadili je na nákladní auta, odkud byly převezeny dále. Až později byli rodiče dopravení na nádraží, na místa, kde je čekaly jejich vlastní děti. To jim způsobilo velkou traumu. Samy musely „čekat“ na rodiče i se zvířaty. Bylo to pro ně šok. Nedávno se ocitly v cizích městech bez rodičů.
Aby toho nebylo málo, zřídily se zátahové tábory. Takový tábor se nacházel například v Jaworzne. Sepisovalo se, kdo byl deportován. Zejména mezi nimi si vybírali lidi z inteligence. Šlo o učitele, kněze, vyšší představitele, kteří mohli být politicky „nebezpeční“. Státní bezpečnost je zatkla a internovala do táborů. Byli zatčeni, vyšetřeni a odloučeni od svých rodin. Často, pokud se někteří po letech vrátili zpět, bylo to krátce před koncem jejich života. Byli zničeni tábory, které jim podlomily zdraví. Ne každý z nich měl štěstí najít svou rodinu, protože nemálo z nich zahynulo v táborech.
Lemkové na „konečné“ museli přecházet z místa na místo a hledat si bydlení. Dostávali se jen do míst, kde žilo více lidí. Ubytovávali se v sedláctví či v domech, kde žilo více rodin. Dobytek, který si Lemkové vzali s sebou během deportace akcí Visla, jim sloužil v hospodářstvích, kde přišli. „Tlačili“ se v domech na nových místech, kde žilo více rodin. Deportovaní na nových místech nepatřili vítaní. Často docházelo ke konfliktům. Někteří se usadili i v družstvech. Budovat domy si nemohli hned, když neměli prostředky na jejich stavbu.
Místa, která byla akcí Visla na lemkovině opuštěna, byla zpřístupněna Polákům. Ti si mohli vybrat lepší místo. Byli to Poláci z okolí lemkoviny i z okolí Zakopane, Nowy Targ. V těchto oblastech žilo více lidí, proto jim bylo snazší najít své hospodářství na lemkovině.
Až po 10 letech od akce Visla, v r. 1957 bylo umožněno Lemkům se vrátit. Nebylo to lehké. Často to bylo i nemožné. Ti, kteří se chtěli vrátit, si měli zpočátku vykoupit vlastní hospodářství od státu a poté ještě od osadníků, kteří se nastěhovali na dané místo. Bylo třeba znovu obdělávat zemědělskou půdu, protože tyto pozemky byly často zarostlé. Poláci na nich dlouhodobě nebyli hospodáři. Zpět na své původní místo se vrátilo jen málo Lemků. Další Rusíni hledali nová místa, kde by se dalo usadit a žít.
Následky akce Visla
Deportace Rusínů způsobila obrovské škody. Traumy dětí, křivdy na lidech, majetkové ztráty, ztráty zdraví či života v internačních táborech, vystěhování z rodného kraje, hlad, chudoba, nevhodné bydlení na nových místech, mezilidské konflikty, násilná asimilace i rozdělení rodin, přenášení viny za protikomunistické postoje ukrajinské povstalecké armády, pozdější špatné bydlení, ztráta domova i sociálního kontaktu s vlastními... Kromě toho byli zapsáni jako Ukrajinci, tedy jako národ, ke kterému nikdy nepatřili.
Lemkové byli rozptýleni po celém Polsku. Platil princip, že jedna vesnice mohla mít maximálně 3 rusínské rodiny. Později se pro Lemkové otevřely ukrajinské školy, aby byli ukrajinizováni. Ti, kteří byli deportováni během prvních dvou deportací do SSSR, se nikdy nevrátili. A ti, kteří byli deportováni akcí Visla, se na svou lemkovskou zemi vrátilo málo. Až po letech si mohli Lemkové něco budovat. Nebylo to lehké. Museli žádat vládu, aby něco dostali. Když se jim podařilo něco získat, dostali to v menším rozsahu nebo něco, co bylo v zchátralém stavu, či ukradené. A tak se stěhovali i do dalších oblastí Polska podle toho, kdo si co našel k bydlení, nebo pokud se objevila pracovní příležitost.
Dnešní situace Lemků v Polsku
V roce 2001 byl rusínský jazyk – lemkovština – kodifikován. Dnes Rusíni v Polsku mají svou gramatiku a vlastní slovník. Na základních a středních školách probíhá výuka rusínského jazyka. Lemkovština byla kdysi přirozenou součástí života polských Rusínů. Dnes se tak často nepoužívá.
V současnosti se do rusínského jazyka překládají knihy, mezi nimiž jsou i známé tituly. Někteří mladí lidé v Polsku se cítí jako Rusíni, i když jich není mnoho. Mají folklorní soubory, v nichž se tancuje. Jsou na vysoké úrovni (Kičera). Také existují lidové skupiny, které hrají známé lidové rusínské písně, které znějí na společenských akcích. V Polsku fungují až dvě rusínské rádia. Jedno z nich je jen internetové, druhé má i vlastní frekvenci. Rádio s vlastní frekvencí je možné naladit v okolí Lemkoviny, Gorlíc a v „cizině“ – tedy na zemi, kde byli násilně deportováni Rusíni. I tam je možné poslouchat rusínské rádio. Tam, kde frekvence už nestačí, přichází na pomoc internet, který umožňuje jej poslouchat i dalším.
Každoročně se pořádají kulturní a folklorní akce. Velmi známé jsou i „Watry“ festivaly rusínských souborů. Konají se například v Zdyni, Michalowi, Lugoch atd. Umožňuje to setkání Rusínů, jejich potomků, mladých a dalších.
Lemkavský jazyk oproti rusínštině na Slovensku, která je rovněž v kodifikované podobě, je o něco odlišný. V době, kdy byly kontakty mezi Rusíny z obou stran států a procházelo se přes hranice, existovalo mnoho společných slov. Časem se mnohými vlivy začaly tyto rusínské řeči od sebe v něčem odlišovat. Nejde však o velké odchylky, které by způsobily jazykovou bariéru.
Některé obce v Polsku jsou evidovány také jako rusínské obce. Existuje možnost i dvojjazyčných označení názvů obcí, pokud o tom rozhodne místní samospráva. Zákon to umožňuje. V současnosti jsou to obce jako například Kunkova, Gladyšiv, Biľanka, Novyca, Ždynia, Konečna.
Každoroční se koná lemkovská pouť v době letních prázdnin. To umožňuje setkání věřících Rusínů, Poláků a Slováků. V létě přicházejí Lemkové, kteří navštěvují místa, odkud pocházeli jejich předkové, tedy tam, kde mají kořeny. Na pouťích jsou též další, kteří nežijí tím národnostním principem, protože tato pouť připomíná jinou pouť, na níž Rusínky z Polska chodily do Gaboltova do slovenské části. Při návratu domů na lemkovinu se jim na hoře Jawor několik metrů od polsko-slovenské hranice zjevila Bohorodička. Sama pouť vrcholí na hoře Jawor, jejíž chrám je bezprostředně v blízkosti slovenských hranic. Na těchto poutích se účastní i lidé ze Slovenska, kteří nemají rusínské kořeny.
Závěr
V současnosti podle posledního sčítání lidu z r. 2011 se k rusínské národnostní menšině v Polsku hlásí 10 500 obyvatel. 10 Polská ústava zaručuje polským občanům patřícím k národnostním a etnickým menšinám svobodu udržovat a rozvíjet svůj vlastní jazyk, udržovat zvyky a tradice a rozvíjet svou vlastní kulturu. (srov. čl. 35 polské ústavy). Platí to i pro tamní Rusíny, jimž v minulosti tato práva byla odňata. I přes deportace Rusínů, které urychlily jejich asimilaci, dnes nechybí snahy ji zastavit nebo alespoň částečně regulovat. Čas ukáže, jak to všechno dopadne a jaká bude budoucnost Rusínů – Lemků. Je proto úkolem států umožnit národnostním menšinám žijícím na jejich území svobodu rozvíjet vlastní jazyk, udržovat vlastní zvyky a tradice bez narušování demokratického řádu a suverenity státu.
Autor: PhDr. JUDr. PhDr. Stanislav Bujda, PhD
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
BOGACZ, J.: Co można zabrać w ciągu godziny. Wspomnienia mieszkańców Krynicy i okolic. Krynica-Zdrój : Uniwersytet Rolniczy, im Krakow, 2019. 120 s. ISBN 978-83-954184-1-9. KUZMOVÁ, D.: Gréckokatolícka cirkev v povojnovom Poľsku 1945 – 1947. In: https://www.pulib.sk/web/kniznica/elpub/dokument/chovanec2/subor/29.pdf (25. 5. 2021, 19:00) Šmigeľ, M. – Syrný, M.: Dve strany ukrajinského nacionalizmu. In: http://www.historiarevue.sk/index.php?id=2004smigelsyrny1112 (20. 5. 2021, 15:30) Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej, Dz.U. 1997, NR 78 poz. 483 https://stat.gov.pl/files/2f606ff1289eb7bbe4f5a66bdfa70ecd (15. 6. 2021, 17:00)
1 Jedná se o řeckokatolické a pravoslavné věřící, kteří svatou liturgii slaví v byzantském obřadu. 2 Území, které obývali Rusíni v Polsku. 3 Vojvodství je označení pro vyšší územní celek v Polsku. 4 Až po roce 1945 byly v Polsku jakési sčítání, které nerozlišovaly Ukrajince a Rusíny. 5 Tyto vojenské jednotky vystupovaly jako třetí vojenská síla, hrající na obě strany. Jejich cílem bylo později získat samostatný Ukrajinský stát nezávislý na SSSR. Čekaly na válečný konflikt, který měl nastat mezi Sovětským svazem a vítěznými státy Západu po 2. světové válce. Západ jim měl nakonec pomoci vybojovat si vlastní stát. 6 Bylo jednodušší vysídlet národnostní menšinu, která byla oproti většině Poláků malá početně, i když v lemkovské oblasti představovala většinu. 7 Nejvíce deportovaných Rusínů bylo na východě Evropy. 8 Přeložil Stanislav Bujda. 9 Přeložil Stanislav Bujda. 10 https://stat.gov.pl/files/2f606ff1289eb7bbe4f5a66bdfa70ecd