Děti jako oběti domácího násilí Jana Vallová, Jozef Božik Podle statistických přehledů je pro děti (jako věkovou kategorii) poměrně nebezpečným prostředím rodina. Toto konstatování lze chápat jako jistý obecný trend odrážející postavení slabšího oproti dospělému a závislost na něm. Pro dítě je nebezpečným prostředím rodina tehdy, pokud mu v ní hrozí reálné násilí.

Rodinné násilí může mít různou podobu. Specifikem rodinného a domácího prostředí je heterogenita jejích členů. Z hlediska možného výskytu agrese je třeba přihlížet ke souvislostem týkajícím se věku a pohlaví. Charakterizování konkrétních forem násilí je velmi důležitou otázkou, a proto je třeba přesně určit, co je a co není špatné zacházení. V tomto kontextu Browne a Hubert uvádějí pět druhů týrání a zneužívání a dva druhy zanedbávání jako formy špatného zacházení: Týrání a zneužívání: - fyzické týrání (fyzické donucování, úmyslné zranění a pod.), - sexuální týrání (útok, znásilnění, incest), - psychologické (mentální) týrání (zastrašování), - emocionální týrání (emoční zneužívání), - materiální (ekonomické) týrání (materiální zneužívání). Zanedbávání: - záměrné zanedbávání, - nevědomé zanedbávání.

Záměrné zanedbávání lze charakterizovat jako odmítnutí nebo zanedbání povinné péče, včetně vědomé a záměrné snahy způsobit fyzický a emoční stres, např. záměrné opuštění, záměrné odmítnutí poskytnutí stravy, péče o zdraví a pod.

Nevědomé zanedbávání je selhání v poskytování povinné péče s výjimkou vědomého a záměrného způsobování fyzické a emoční nepohody. Nejvíce pozornosti v souvislosti s dětmi v domácím prostředí se věnovalo špatnému zacházení rodičů nebo vychovatelů. Tato problematika je známa jako syndrom CAN. CAN je zkratkou anglického výrazu Child Abuse and Neglect. U nás se používá označení syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Termín CAN syndrom byl poprvé použit v roce 1991 a jeho hlavní obsah tvořilo fyzické týrání.

Za týrání, zneužívání a zanedbávání se považuje jakékoli nechtěné, preventabilní, vědomé, případně i nevědomé jednání rodičů, vychovatelů nebo jiné osoby vůči dítěti, které je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané, a které poškozuje tělesný, duševní a společenský stav dítěte a jeho vývoj, případně způsobuje smrt.

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte lze také definovat jako poškozování tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nekontrolovatelného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, které je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Takové poškozování má závažné důsledky pro rozvoj jedince i jeho společnosti. Týráný jedinec se může sám stát tyranem.

Syndrom CAN je soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu vývoje dítěte i jeho postavení v společnosti, především v rodině. Tyto příznaky jsou výsledkem většinou záměrného ubližování dítěti způsobeného nebo působeného nejčastěji jeho nejbližšími.

Týrání obvykle není jednorázový akt násilí, ale dlouhodobější proces, jehož podstata spočívá v nespravedlivém využívání fyzické, psychické nebo sociální moci vůči druhým, nejčastěji vůči těm, kteří nejsou schopni z nejrůznějších důvodů chránit sami sebe. Tento proces může trvat krátce, ale může přetrvávat i roky; může zvyšovat i snižovat svou intenzitu, může se začít rozvíjet z důvodů, které se zpočátku zdají zanedbatelné.

Za týrání můžeme označit jednání směřující k despotické moci, která jedná libovolně a opírá se o násilí. Týrání, zneužívání a zanedbávání dětí není novým problémem, ale provází lidstvo od jeho začátků, ačkoliv samozřejmě ne v současném pojetí jako násilí na dítěti, ale jako součást kultury kterékoliv společnosti, jejího životního stylu, uznávaného systému hodnot, metod a způsobů výchovy. V minulosti to byl prodej dětí do otroctví a nelidské zacházení s dětmi, zaměstnávání v těžkých nesnesitelných podmínkách, časté zabíjení hendikepovaných dětí, které byly jen přítěží společnosti, uvádění dětí do světa dospělých, také zvláštní druhy záměrného tělesného poškozování, uplatňování tvrdých a surových trestů.

V Úmluvě o právech dítěte se jako trestuhodné zacházení s dětmi považuje: - verbální útoky, - sadistické a dehonestující chování, - citový chlad, resp. odvržení, - přehnané nároky a požadavky na nezletilého, - rozporné a nesmyslné příkazy.

Týrání dítěte v rodině představuje mimořádně složitý problém co do svého vzniku, projevů a důsledků. Nejde o jednorázový trest, ale o opakující se násilí, které je velmi kruté, surové a bezohledné. Důvodem hrubosti a násilnosti páchané na dětech může být dysfunkční rodina, časté užívání velkého množství alkoholických nápojů, drog, selhání rodičů jako výchovatelů, nerealistické, neadekvátní nároky a požadavky na své děti. Týrání může mít aktivní nebo pasivní podobu. V aktivní podobě jde o ponižování, zesměšňování nadávkami a posměch. Dále jsou to nadměrné psychické tresty, šikanování, nucená izolace zvláště ve tmě, vyvolávání strachu, které může vést až k těžkým duševním traumatům. Týrání dětí zahrnuje soubor životních podmínek, jednání a zanedbávání, které vedou k tomu, že právo dětí na život, výchovu a skutečnou podporu se omezuje. V pasivní podobě jde o nedostatečnou stimulaci, zanedbávání základních duševních potřeb.

Současný názor na týrání a zanedbávání dětí reprezentuje definice Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 1999. Týrání a zanedbávání dětí jsou všechny formy fyzického nebo emočního špatného zacházení, sexuálního zneužívání, zanedbávání nebo komerčního či jiného vykořisťování, jehož výsledkem je skutečné nebo potenciální poškození zdraví dítěte, jeho přežití, vývoje nebo důstojnosti v kontextu vztahu odpovědnosti, důvěry nebo moci.

Týrání a zanedbávání dětí podle WHO (1999) rozlišuje pět základních forem špatného zacházení s dětmi: fyzické týrání, sexuální zneužívání, nedbalost a zanedbávání, emoční týrání a vykořisťování. Za fyzické týrání dětí se považuje skutečné nebo potenciální fyzické poškození způsobené interakcí nebo absencí interakce v kontextu dohledu rodiče nebo osoby odpovědné za dítě v rámci vztahu, který obsahuje odpovědnost, důvěru a moc. Sexuálním zneužíváním dítěte je jeho zapojení do sexuálních aktivit, které dítě v plném rozsahu nechápe, není schopné vyjádřit souhlas na základě dostatečných informací, nebo na které dítě není z hlediska svého vývoje připraveno a nemůže vyjádřit souhlas, případně které porušují zákony a jsou v dané společnosti tabuizovány. Nedbalostí a zanedbáváním je nepozornost nebo zanedbání povinností ve všech oblastech, o které se má starat opatrovník, jako je zdraví, vzdělání, emoční vývoj, stravování, ochrana a bezpečné podmínky pro život v rámci možností rodiny nebo opatrovníka. Zanedbávání je vystavení dítěte ohrožení z hlediska zdraví, fyzického, mentálního nebo sociálního vývoje. Emoční týrání obsahuje selhání v poskytování prostředí vhodného pro vývoj dítěte a podporujícího jeho zdravý vývoj. Komerční a jiné vykořisťování dítěte se týká využívání dětí na práci nebo jiné aktivity, z nichž má prospěch někdo jiný. Může se jednat o zaměstnávání dítěte nebo dětskou prostituci.

Dnešní společnost lze označit za společnost orientovanou na děti. Lidstvo od jeho začátků v různých kulturách a podobách provázelo týrání, zneužívání či zanedbávání dětí. Dítě samo se nedokáže bránit. Rodiče si neuvědomují, že dítě je na nich odkázáno, a co je nejhorší, existují rodiče, kteří tuto odkázanost dítěte zneužívají, často velmi krutým způsobem.

Vyšší výskyt špatného zacházení a zanedbávání dětí se častěji spojuje s chudobou a nízkou úrovní dosaženého vzdělání rodičů, neúplnými rodinami, závislostí rodičů na alkoholu, drogách nebo jiných návykových látkách a agresivitou.

Zneužívání, týrání a zanedbávání dětí v rodinách má důsledky do budoucnosti. Nemusí se projevit u každého týraného dítěte. Léčení důsledků je však nezbytné a komplikované. Mnoho týraných dětí má problémy v pozdějším období a to i v dospělosti. Problémy se mohou projevovat v partnerských vztazích, v manželství i v rodičovských vztazích.

  1. BROWNE, K., HERBERT, M.: Preventing Familiy Violence. Chichester: Wiley, 1996.
  2. DUNOVSKÝ, J. et al.: Týrané , zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995.
  3. FISHER, S. – ŠKODA, J.: Sociálni pedagogika. Praha: Triton, 2008.
  4. LOVAŠ, L.: Agresia a násilie, Psychológia ľudskej agresie a jej podoby v domácom prostredí, v škole, v práci, vo väzniciach a v športe: Pegas, 2010.
  5. OLÁH, M.: Sociálnoprávna ochrana detí. Prešov: PBF, 2005.
  6. OLÁH, M.: Supervízia v sociálnej práci. Prešov: PBF, 2005.
  7. OLÁH, M.-ROHÁČ, J.: Sociálnoprávna ochrana detí a sociálna kuratela. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžbety, n. o., 2008.
  8. ONDREJKOVIČ, P.: Negatívne stránky individualizácie mládeže. Bratislava: Pegagogická fakulta UK, 2000.