„Dostanem ho z toho, aj keby som mala padnúť na hubu“

title: „Dostanu ho z toho, i kdybych měla padnout na hubu“ type: Příspěvek language: Czech published: 18 Jun 2014 updated: 19 Jun 2014 category: Sociálna práca author: Mgr. Lenka Jalilah Hrušková source: https://www.prohuman.sk/socialna-praca/dostanem-ho-z-toho-aj-keby-som-mala-padnut-na-hubu-vypoved-matky-narkomana

Za dveřmi mnoha slovenských domácností se odehrávají nečekané lidské tragédie způsobené toxikománií jednoho člena rodiny. Dokud si nejbližší lidé kolem něj uvědomí, že čelí vážnému problému, uplyne jistý čas. Když se situace postupně vyhrocuje a stává se nesnesitelnou, když se problémy začnou hromadit a zasahují čím dál větší okruh lidí, tehdy se o problému dozví i širší okolí, protože signály, které proniknou ven, jsou nepřehlédnutelné. To, co mají nezúčastnění pozorovatelé možnost vidět, je však jen zlomkem skutečného utrpení, kterým celá rodina prochází.

Dnešní masmédia, ať už elektronická nebo tištěná, občas přinesou životní příběh narkomana vyprávěný v první osobě. My bychom chtěli našim čtenářům nabídnout pohled na problematiku toxikománie „z druhé strany“. Nebo to řekneme jinak: nabízíme příběh ženy – matky narkomana. Je to osobní výpověď milující matky jediného syna, kterému drogy zničily život. Pokusíme se vám vykreslit obraz silné ženy, která si prošla osobním peklem. Peklem snahy pomoci jedinému dítěti, jehož život se jí hroutil přímo před očima, peklem nadlidské námahy a odříkání, osobních pádů a selhání, prebdených a přepálených nocí, pocitů zoufalství a bezmocnosti. Oběma hlavním hrdinům našeho skutečného příběhu jsme z pochopitelných důvodů přidělili pseudonymy. Matka se bude pro účely tohoto článku jmenovat Mária a jejího syna budeme nazývat Simon.

Když jsem Márii poprvé oslovila s prosbou o rozhovor pro časopis Prohuman, hluboce se zamyslela. Z jejího výrazu tváře se nedalo odhadnout, zda mi dá kladnou nebo zápornou odpověď. Krátké chvíle vzájemného mlčení přerušila několika racionálními otázkami a pak bez váhání souhlasila. Řekla, že když si to někdo přečte a pomůže to aspoň jedné rodině, která aktuálně prožívá podobné utrpení, jakým prošla ona i její rodina, pak ten článek bude mít smysl.

Mária je drobná, energická šedesátnička, která na svůj věk vypadá velmi dobře. Mladistvost a šarm, které z ní vyzařují, jsou přirozenou součástí její osobnosti. Bez make-upu a speciální péče o pleť a postavu stojí přede mnou přirozeně krásná žena. Během celého našeho setkání je uvolněná, upřímná a přátelská. Okamžitě mne zaujmou její smysl pro humor a často se spolu srdečně zasmějeme. Když začne mluvit o Simonovi, zhustí, ale nezasmutní. Každé slovo pečlivě váží. Respektuje diktafon a nechává se vést mými otázkami.

Jaký byl Simon jako malé dítě? Když byl Simon malý, poslouchal na slovo. Nebyly s ním žádné problémy. Dobrý se učil, ale později se trochu zlenil. Ve škole mu nejlépe šla matematika. Už od mala měl zálibu v opravování motorek a aut. Stále něco opravoval. Kromě toho ho velmi bavily počítače. Sníval o tom, že by chtěl studovat a pracovat s počítači. To ho velmi bavilo. Problémy se začaly až v osmé třídě na základní škole. Tehdy přešel. Měl kamaráda, který ho nalákal na toluen. Nevěděla jsem, co se děje. Doma pořád jen spal. Zavedla jsem ho k lékaři, aby ho vyšetřil a zjišťoval, proč Simon pořád spí. Předepsal mu léky a poslal nás domů. Můj manžel trval na tom, že Simon se vyučí za zedníka. Chtěl, aby měl v rukou pořádné řemeslo. Ale Simon nechtěl. Raději by se vyučil za automechanika. Řekl, že zednictví ho nebaví a neví, jestli tam vydrží. Tak to bylo. Dali jsme ho tam, a nedokonal to. Vydržel jen rok. Tehdy už kouřil marihuanu. Byl zpomalený, unavený a pořád přespal. Nelíbilo se mi to, ale vůbec mi nenapadlo, co by za tím mohlo být. V té době jsme o marihuaně nic nevěděli. Bylo to v roce 1997, Simon měl šestnáct let. Problémy s ním ale ještě nebyly. Já i manžel jsme byli zaměstnaní a Simon nám pomáhal v domácnosti. Poslouchal, uklízel, když byli s manželem v práci, na všechno doma dával pozor... Tehdy to bylo ještě dobré. Když měl osmnáct let, přes letní prázdniny ho jeho bratranec Tibor (jméno jsme změnili – pozn. autorky) pozval na návštěvu k jejich rodičům. Kdyžže to byli naši příbuzní, dovolili jsme to. Ale byla to osudová chyba. Vlastní bratranec tehdy Simonovi poprvé píchl heroin. A pak to už bylo...

Simon po prvním intravenózním podání drogy nespal tři dny. Jeho rodiče stále netušili, v čem je problém. Mária byla nepokojná a změna v Simonově chování ji trápila. Když na Vánoce přišel Tibor i s přáteli pro Simona a chtěli ho vzít na zábavu, Mária ho pustila.

Na zábavě mu kamarádi zase něco píchli a „vyčistili ho“. Vzali mu i nový svetr, který jsem mu krátce předtím koupila. Domů přišel až další den. Tehdy jsem si uvědomila, že máme vážný problém. Simon začal být agresivní. Už to nebyl můj chlapec. Jak jste zjistili, že Simon užívá drogy? Po návratu z vánoční zábavy se sám přiznal. Řekl mi, že by s tím chtěl skončit, ale že se to nedá, je to těžké a nevěděl, co bude dělat.

Na radu místního katolického kněze začala Mária se Simonem docházet do Piešťan na kolokvia. Cílem předvstupních rozhovorů bylo připravit zájemce z celé Slovenska na vstup do komunity, která je součástí mezinárodní křesťanské sítě. Simon se začal připravovat na cestu do Medžugoria, kde měl absolvovat detoxikační léčbu v chráněném prostředí. Mezitím se sám přihlásil v krajském městě a nechal se zaregistrovat v centru pro léčbu drogové závislosti.

Viděla jsem, že se chce léčit a potřebuje někoho, kdo mu pomůže. Cítila jsem, že jsem to já. V Piešťanech jsem s ním byla třikrát.

Po účasti na pěti kolokviích měl Simon odcestovat do komunity v Medžugori. Mária otevřeně přiznává, na čem to tehdy stroskotalo.

Neměla jsem čas na další cesty do Piešťan. Musela jsem chodit do práce a můj manžel mi nepomohl. Začali jsme se hádat. Bylo to špatné. Potřebovali jsme peníze. Musela jsem zarábať.

Kdyby Simon odcestoval do komunity v Medžugori, Mária by tam musela prvé týdny strávit s ním. Byla to dilema, kterou s manželem nedokázali vyřešit. Oba byli zaměstnaní a nedokázali se dohodnout na žádném kompromisu. Konflikt v rodině se vyostřoval.

Chlapec začal hodně užívat drogy. Píchal si heroin, pervitin a kouřil marihuanu. Ambulantní psychiatrickou léčbu nezvládal, neměl pevnou vůli. Jak se užívání drog odrazilo na jeho zdravotním stavu a chování? Byl agresivní, vulgárně nadával a urážel. Byl podrážděný, prchlivý, drzý a odvracel mi, co jsem u něj předtím nikdy nepoznal. Nedalo se to vydržet. Bylo to strašné. Měl rozšířené zorničky a celkově měl větší, vypouklé oči. Když si sedl nebo když ležel, viděla jsem, jak se mu strašně třásly prsty na nohách. Když si dal drogu, třásl se celý.

Simon byl unavený, slabý, trpěl nechutenstvím, schudl. Utekal z domova do okresního města. Domů se vracel zdrogovaný pozdě večer nebo v noci.

Když se vrátil domů, většinou spal. Neměla jsem mu nic říct, nemohla jsem do něj šťourat, protože se hned stal okamžitě agresivní, strašně urážel a nadával mi. Nemohla jsem od něho nic chtít ani očekávat. I když mi něco slíbil, že mi s něčím pomůže nebo udělá, nesplnil to. Vyhrožoval mi, že se obesíl.

Máriin manžel se snažil situaci řešit po chlapsku – fyzickou silou. Otcovy údery byly příčinou stavů, v nichž Simon matce vyhrožoval sebevraždou. Mária trpěla, protože neznala, jak synovi pomoci, a zároveň se snažila udržet vztah mezi Simonem a jeho otcem na snesitelnou úroveň. Fungovala jako mantinel mezi oběma muži. Vztahy v rodině se otřásaly v základech, patologická interpersonální komunikace krizi ještě víc prohlubovala. Do toho všeho přišla další rána: Simonovi diagnostikovali toxickou psychózu. Jde o psychotickou poruchu, kterou vyvolává konzumace drog. Obsah toxické psychózy je velmi podobný schizofrenii. Projevuje se po užití drogy a po jejím vysazení po několika dnech spontánně odeznívá. Existuje však vážné riziko perzistence psychické poruchy i po úplném vysazení drogy. Člověk trpící tímto psychiatrickým onemocněním bývá nebezpečný sám sobě i svému okolí. Mária si vzpomíná na psychotické epizody po Simonově intoxikaci:

Doma mu vadilo všechno kovové. Lyžice, vidličky, všechno co bylo z kovu, vyhazoval do popelnice. I talíře. Když jsem přišla domů z práce, zachraňovala jsem z kontejneru naši domácnost. Simon měl pocit, že bude mít klid jen tehdy, když v domě nebude nic kovového. Ze třídy sbíral železo, papíry a vše nosil domů do kontejneru.

Simon měl stavy úzkosti a trpěl pocity pronásledování. Měl sluchové a zrakové halucinace, byl vztahový a prožíval abnormální emoce. Myšlenkový proud, kterým trpěl, výrazně ztěžoval komunikaci s ním. Mária si vzpomíná, jak Simon neustále mluvil strašně rychle a přeřívaně, a ona nebyla schopná zachytit jeho myšlenkové pojetí. Vzpomíná i na to, jak celé noci nespala, protože načúhala zvukům noci a třásla se, co Simon v stavu zmatenosti dělal. Bálela se, aby si neublížil, i když jednou v noci vystavěl na dvoře obrovský kříž ze zasklených okenních rámů, které tam byly složené.

Prosila jsem Simona, aby nedrogoval. Snažila jsem se mu pomoci, jak jsem uměla. V domě se mi začaly ztrácet peníze a věci, které Simon prodával, aby měl peníze na heroin.

Mária si ze začátku nedokázala přiznat, že ji okrádá vlastní syn, kterému byla ochotná z dobré vůle dát vše. Jako každá dobrá matka. Záleželo jí na tom, aby její kluk netrpěl nedostatkem, aby byl šťastný a spokojený. Dařilo se jí, dokud vše nenarazilo na drogy. V panice a hrůze si náhle uvědomila, že musí před Simonem zamykat cennosti a peníze. Přesto si dokázala udržet chladnou hlavu a problémy řešila racionálně. Byla bdělá a snažila se v situaci udržet si přehled. Tlumením manželova hněvu vůči Simonovi a hasila požáry rodinných hádek a křiku. Dnes už se směje, že i teď, po letech, jí zůstalo stále v podvědomí nějaké „tik“, při kterém má tendenci skrývat peníze do podprsenky.

Simonovy vážné problémy s drogami začaly v roce 1999, když měl osmnáct let. Čím vším jste si za těch necelých 15 let prošli? Simon podstoupil třikrát ústavní léčbu, kromě toho absolvoval ambulantní psychiatrickou léčbu. Nic mu nepomáhalo, protože měl slabou vůli a nikdy nevydržel dlouho abstinovat. Když se vrátil domů z léčby, byl v pořádku. No po dvou, třech týdnech buď on sám vyhledal své kamarády, kteří mu dodávali drogy, nebo si oni vyhledali jeho. Bylo to kruté. Byla jsem zoufalá. Vždy, když si píchl, objevily se u něj symptomy toxické psychózy. Stále to bylo horší. Jeho psychika byla tak narušená, že nevěděl, co má dělat, ani co se s ním děje. Byl totálně vyčerpaný... Po městě i po dvoře sbíral kamínky a říkal, že dýchají. Nemohla jsem to na tohle dívat. Strašně mě to bolelo. Volala jsem záchranku a policii, aby ho vzali na léčbu. Potom už léčbu odmítal.

Mária vyřídila Simonovi pobyt v koedukované terapeutické komunitě s dlouhodobým resocializačním programem, vysoce strukturovaným režimem a diferenciální kontrolou podle jednotlivých fází resocializačního programu. Simon krátce po nástupu z komunity utekl.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Nakonec jsem podala na soud návrh na zbavení způsobilosti k právním úkonům a stala jsem se Simonovou opatrovnicí. Tím jsem docílila současného stavu. Našla jsem Simonovi nového lékaře a jsem velmi spokojená, protože lékař mu nasadil správné léky, které mu pomáhají. Simon už dokonce i začne dělat věci. Seká trávu, umyje podlahu. Tento týden jsem ho přiměla, aby si vymaľoval pokoj. Těším se na to. Pomalu, postupně ho vedu k tomu, aby něco dělal, aby jeho tělo mělo aspoň nějaký pohyb, aby měl pravidelný režim.

Skutečnost, že Mária zbavila Simona svéprávnosti, v něm něco pohnula. Podle jejího tvrzení se v tom okamžiku vzpamatoval a potlačené zbytky jeho racionality mu v hlavě zasvítily jako varovná červená kontrolka. Mária Simona otevřeně řekla, že mu to udělala proto, že s ním už nevěděla, jak si poradit, a je to jediné možné řešení ke záchraně jeho života. Simon se cítil matčiným krokem ponížený a zahanbený, ale své pocity zpracoval správným způsobem. Možná i díky tomu, že Mária mu slíbila, že když se dá zdravotně do pořádku, udělá si v životě pořádek a bude schopen postarat se sám o sebe, tak mu jejíprávvnost vrátí. Simon se jejího slibu pevně chytil a začal abstinovat. Souhlasil s ambulantní léčbou u nového lékaře, kterému důvěřuje a respektuje ho. Mária momentálně čeká na soudní rozhodnutí, kterým bude Simonovi nařízena několikáčetměsíční ústavní léčba.

Kdybych neudělala ten rozhodující krok, že jsem Simona zbavila svéprávnosti, možná by teď už byl po smrti, tak to s ním bylo špatné. Opravdu byl v takovém stavu, že by to dlouho nevydržel. Dospěla jsem tím i k tomu, že se mnou jde poslušně k lékaři. Jinak bych ho nikam nedostala. Doma si vezme tabletku a je v pohodě. Většinu dne sice přespí, ale jsem ráda, že neběhá venku a nemá přístup k drogám.

Simon je už rok zbavený způsobilosti k právním úkonům a stejně dlouho Mária čeká na soudní rozhodnutí o nařízené ústavní léčbě. S nespokojeností v hlase konstatovala vleklost soudního řízení.

Trvá to velmi dlouho! Soudy nedělají to, co by měly dělat. Je spousta notorických alkoholiků a narkomanů, kteří potřebují urychlenou léčbu. Ale takový člověk vám dobrovolně do ústavu nenastoupí! Jeho příbuzní trpí tím, že by je chtěli dávat do léčby, ale nemohou, protože na soudu strašně dlouho studují spisy a později vydávají rozhodnutí. Je to velmi zdlouhavé, někdy to trvá i dva roky.

Před lety, když Simon neustále opakovaně přepadával do recidív, otec jeho kamaráda narkomana zvolil poměrně drastický způsob léčby. Mária říká doslova:

Otec ho řetězem přivázal k radiátoru a šlehal ho. Nosil mu jídlo a nepustil ho nikam, dokud se chlapec nedal do pořádku. Zabralo to. Oženil se a má dvě děti – je v pohodě. Byl to Simonův nejlepší přítel.

Uvědomuji si, že Mária je velmi zarmoucí, že její jediný 32letý syn není na tom stejně. Bolí ji vědomí, že Simon z toho stále není definitivně venku, že stále nad ním visí hrozba další recidivy. Když mluví o Simonově kamarádovi, cítím, že by byla šťastná, kdyby to samé mohla říct i o svém chlapci. Ale je to silná žena. Srdce bolí a říká jedno, ale rozum velí: realita je taková, jaká je, musíš věřit, že bude dobře. Lítost ani sebe-lítost není na místě, nic to nepomůže. A Simonovi už vůbec ne. Je třeba jít vpřed, po vytyčené trase. Možná pomalu, krok za krokem, ale cíl je na dosah. Vydrž.

Simon byl osmnáct měsíců ve vězení. Co se stalo? Přestali jsme ho finančně podporovat, protože všechny peníze dával na drogy. A tak začal krást. Pokud si někdo myslí, že vězení takového člověka napraví, tak se mýlí. Měl tam sice speciální psychiatrickou pomoc a první měsíce abstinoval, ale jakmile vyšel z vězení, okamžitě v tom zase letěl. Takoví kluci, jakmile se dostanou na svobodu, si svůj zdroj velmi rychle najdou. A pokud i ne, tak si ho vyhledají sami dealeři. Když Simona propustili, abstinoval jen týden. Běhal v kuchyni kolem stolu, obešel ho i stokrát, nevěděl co s rukama a nohama, takový měl absťák.

Simon se ve vězení dostal k magoráku, který si tam vězni vařili. Magorák je velmi silný černý čaj pochybné chuti. Pro zesílení účinku se nezalévá, ale vaří se a přidávají se do něj silná opioidní nefrotoxická analgetika, acylpyrin a tabák. Vyvolává stav podobný opitosti, útlum a mátožení. Pro svou velmi silnou koncentraci je škodlivý na žaludek (může způsobit žaludeční vředy) a na srdce (vyvolává tachykardii). Člověku s vysokým krevním tlakem může přivodit kolaps.

Snažili jste se zpětně zmapovat Simonův život a přijít na to, kde se stala chyba, proč začal užívat drogy? Chybu jsem hledala nejprve v sobě, potom v manželovi. Hodně jsme se kvůli tomu s manželem hádali. Mluvili jsme si, že to byla naše chyba, že jsme na něj měli dávat větší pozor. Ale teď si myslím, že až tak se to nezabrání. To bych ho musela mít stále zamčeného v domě. Ale to přece nejde! Kluk potřebuje i vyběhnout ven, mezi lidi... Se Simonem jsem měla velmi dobrý vztah. Možná byla chyba v tom, že jsem se podruhé vdala, když mu bylo osm let. Možná jsem měla zůstat sama, protože Simon mého manžela odmítal. Nechtěl ho. Nezískal s ním dobrý vztah, chtěl jen mě.

Mária upřímně lituje, že se po svatbě nesnažila víc, aby malému Simonovi a jeho novému otci pomohla vybudovat lepší, bližší vztah. Tvrdí, že měla na manžela více zatlačit a motivovat ho k tomu, aby byl k Simonovi v počátcích vstřícnější a komunikativnější. Oba s manželem byli zaměstnaní, kvůli práci často cestovali, i několik desítek kilometrů od domova. Času a příležitostí k budování blízkého vztahu mezi otcem a synem bylo velmi málo. Mária si uvědomuje, že tento deficit bližšího spojení si bere svou daň i v současnosti a zároveň konstatuje, že oba muži jsou už tak zafixovaní ve svých stereotypech, že se to nedá změnit. Mám pocit, že v této rodině je Mária jedinou osobou, která si to uvědomuje, respektive je ochotná o tom otevřeně mluvit. Z kontextu usuzuji, že Simon a jeho otec v tomto ohledu dávno rezignovali a podvědomě si našli neutrální půdu pro osobní, nekonfliktní střety.

Simon nikdy netrpěl nedostatkem. S manželem jsme mu dali všechno, co potřeboval. Měl, co jíst, měl si, co obléct. Oblečení jsem mu kupovala, ale věděla jsem mu i ušít. Hraček měl i na rozdávání. Koupili jsme mu kolo, později jsme mu zaplatili řidičský průkaz a koupili motorku. Co chtěl, to měl. Dala jsem mu i peníze, když potřeboval. Co bylo pro vás nejtěžší v období, kdy Simon užíval drogy? Strašně mě bolelo, když jsem se musela na něj dívat, jak byl ztrácející váhu. I v obličeji. To bylo strašné. I to, že měl tak slabou vůli a nedokázal s tím přestat. Strašné bylo i to, že jsem se styděla za vlastního syna, za to, že je feťák. Už se to nedalo utajit, všichni v okolí o tom věděli. Velmi mě to trápilo, protože je to můj jediný syn. Můj manžel je tvrdé povahy, on to možná ani tak nevnímal jako já. Možná i proto, že Simon není jeho vlastní syn. Nejhorší bylo i to, že když byl nedrogovaný, můj manžel byl na něj zlý, protože on drogy nesnáší a nemá se Simonem tolik trpělivosti jako já. To bylo velmi špatné. Simon velmi často dostal od otce takovou bitku... Ale když byl zdrogovaný, nic necítil, žádnou bolest. Až další den. Manžela to potom také mrzelo a uvědomil si, že ho neměl bít. Ale je prchlivý. Já bitku neuznávám. Když jsem viděla, že Simona bije, tak jsem je od sebe odtrhla. Manželovi jsem řekla: „Odstup od něj, neboť tě nechám a nechci mít s tebou nic.“ Bitkou nic nedosáhneš! Simon potřebuje klidné jednání. Musíš s ním jednat klidně.“ Nechtěla jsem další zbytečný rozruch. Nemělo to žádný smysl Simona provokovat nebo se s ním hádat. Když byl zdrogovaný, nedalo se s ním nic vyřešit. Ani bitkou a křikem. S manželem jsme se tak hádaly, že jsem byla rozhodnutá, že odejdu, že se rozvedu. Těžko jsem to přenášela. Myslela jsem si, že dostanu infarkt. Měla jsem pocit, že už to nevydržím. Byla jsem na dně a říkala jsem si, že buď si něco udělám, nebo musím začít rozhodně jednat. A tehdy jsem se rozhodla pro ten krok se zbavením svéprávnosti. Řekla jsem si: dostanu ho z toho, i kdybych měla padnout na hubu. Začala jsem to rychle řešit a naštěstí se mi to podařilo.

Mária přiznává, že v určitém období byla tak zoufalá, že by byla dokonce schopná udělat Simonovi to stejné, co otec udělal jeho kamarádovi.

Řekla jsem manželovi: „Přivaž ho v pokoji na řetěz a zamuruj okno. Bude jako ve vězení. Když je třeba, dáme tam i mříže. Já mu budu nosit jídlo a pití. Měsíc tam přežije a dostane se z krize.“ Ale manžel nechtěl. Odepřel mi dát řetěz... Až taková jsem byla zoufalá, že jsem byla ochotná přivázat Simona na řetěz jako psa a nechat ho tam sedět celé týdny. Věřím, Mária, že to nejhorší už máte za sebou. Co vás momentálně nejvíc trápí a co vás těší? Mária smutně konstatuje, že poruchy intelektuální efektivity a sociálních dovedností, které se objevily s toxikománií a s toxickou psychózou, u Simona přetrvávají i v současnosti, když abstinuje.

Simon byl velmi chytrý kluk. Stále ho baví historie a filozofie. Velmi rád čte knihy – to je jeho hlavní záliba. Píše poezii a povídky. Dřív psal strašné věci, ale teď, když abstinuje, píše krásně. Můj kluk je inteligentní. Ale ztratil sedmnáct let života. Mohlo by to někam dotáhnout, protože schopnosti k tomu má. Učiliště nedokončil, za zedníka se nevyučil, ale mohl jít do jiné školy. Dokázal by to zvládnout a dnes by to mohl mít dobře, protože on není hloupý. Má dobrou hlavu. Teď je v poměrně dobrém stavu. Jeho zdravotní stav sice není stoprocentní, ale těch sedmdesát procent považuji za úspěch. I jeho chování má lepší. Jsem spokojená, že nikam nechodí a nic nebere. Těší mě i to, že jeho vztah ke mně se nezměnil, že ho to stále ke mně táhne – když má nějaký problém nebo když něco potřebuje, tak přichází za mnou. Když bral drogy, vyhledával samotu. Zavřel se do pokoje a nikoho u sebe nesnesl. Ani mně. Lehl si a s otevřenýma očima spal. No, bohužel, to mu zůstalo i teď, když je čistý. Ach, ta samota! Chce být jen sám a většinou potmě. Dříve měl kamarády, uměl se bavit, byl veselý, a teď jen sám a sám... Zůstalo mu i to třesení prstů na nohách. Už se mu netřesou tak moc jako když drogy užíval, ale stále si to všímám. Velmi se bojím, že když si nenajde nějakou dívku, která ho bude mít ráda a postará se o něj, bude s ním velmi špatně. Protože když já zemřu, bude s ním konec, nikdo mu nepomůže. Lidé jsou zlí a on musí dostat rozum, aby dokázal vést svůj vlastní, důstojný život. Momentálně prožívám radost z toho, že Simon nikam nechodí, je doma, v klidu. Dává se do pořádku, přibral a byla bych velmi ráda, kdyby byl už úplně zdravý, aby si mohl někoho najít. Pak už budu úplně klidná.

Co byste poradili rodinám, které mají se svým příbuzným podobné problémy jako vy se Simonem? Určitě bych jim poradila, aby byly trpělivé. Aby s takovým člověkem jednaly klidně a bez zbytečných negativních emocí. Trpělivost, sebekázeň a láska. A když je už situace nezvládnutelná, doporučuji obrátit se na soud, zbavit svéprávnosti k právním úkonům a dát ho léčit. Velmi důležité je najít dobrého lékaře. My jsme prošli obrovským počtem lékařů, než jsme skončili u toho, který se teď o Simona stará a Simon mu důvěřuje a respektuje ho. Je třeba najít takového lékaře, který s pacientem cítí, povídá se s ním a věnuje mu čas. Předtím jsme se mačkali v čekárně celý den a když jsme se konečně dostali do ambulantní péče, po pěti minutách jsme byli venku. Současný lékař se mi líbí a jsem s ním velmi spokojená. Léky Simonovi zaberou a teď je v klidu.

Simon je v současnosti zařazen do programu substituční léčby Suboxonem a užívá antipsychotika. Podle toho, jak mu léčba bude zabírat, nastoupí později ústavní léčbu, nebo bude pokračovat v ambulantní terapii. Márii se navzdory několik let turbulentním období podařilo udržet rodinu pohromadě.

Poděkování

Děkuji Márii, že mi ochotně vyšla vstříc a otevřela mi nejen dveře do své domácnosti, ale i do svého srdce. Vážím si její upřímnosti a přímosti, jimiž na mne silně zapůsobila. Obdivuji její ryzí člověčenství, které se projevilo v odvaze otevřeně přiznat vlastní chyby a selhání. Síla lidského ducha spočívá v schopnosti odrazit se od dna vlastní mizérie a bez zbytečných velkých slov důstojně jít životem dál. Tato síla je pro mne zosobněná v Márii. Děkuji, že jsem mohla být na okamžik součástí jejího časopriestoru.

Autor: Mgr. Lenka Jalilah Hrušková

Článek byl autorizován. Mária v něm nic nezměnila.