Nejprve bych ráda představila současnou situaci v Irsku a zároveň upozornila na některé rozdíly ve srovnání se slovenským systémem. Přestože jsem také zodpovědná za naše projekty v Severním Irsku, soustředila bych se především na situaci v Irsku, protože každá země má odlišné právní předpisy a systém financování. Podle posledních údajů je v Irsku kolem 5000 bezdomovců, z nichž kolem 2300 žije v Dublinu a okolních oblastech. Vláda ročně vynakládá na řešení otázky bezdomovectví v Dublinu přibližně 62 miliónů EUR pocházejících z Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví. Kromě toho funguje několik neziskových organizací, které také sbírají peníze na tento účel a hledají dobrovolníky ochotné strávit nesčetné množství hodin v dobrovolnické službě po celém městě. V Dublinu funguje více než 20 neziskových organizací.

Situace nebyla vždy tak vážná. Během 70. a 80. let 20. století v Irsku patřil problém bezdomovectví mezi okrajové politické otázky. Postižení byli tehdy odkázáni na pomoc jednotlivých skupin dobrovolníků, kteří je podporovali a obhajovali. V roce 1988 přinesl Zákon o bydlení s sebou nové pravomoci pro místní autority, které mohly řešit bytové potřeby bezdomovců. Bylo povinností státu zřídit a vést Speciální oddělení, na které se mohli lidé bez přístřeší obrátit. Jakmile ověřilo, že se jedná o bezdomovce, oddělení bylo povinno mu zajistit dočasné ubytování. Úlohou oddělení bylo také poskytnout těmto lidem žijícím v okolí Dublinu základní životní potřeby. Ve skutečnosti postupně došlo k profesionalizaci služeb a bezdomovci začali být vnímáni jako lidé, kteří si zaslouží kvalitní péči.

Navzdory tomu však byla praxe úplně odlišná. V 90. letech se v Dublinu pro tento účel postavilo několik nocleháren, kde ale požadovaly, aby jejich obyvatelé nepili a nebrali drogy. Takže pokud někdo přišel a smrděl alkoholem nebo nemohl předložit čistý vzorek moči, nemohl se v takovém zařízení ubytovat, což v praxi znamenalo, že ti, kteří nejvíce potřebovali ubytování, byli s největší pravděpodobností odmítnuti. Všechny tyto argumenty mi připomínají, jak a proč vlastně začal Depaul působit na území Irska. Ano, přístup byl velmi profesionálnější a stát byl zodpovědný za tyto lidi, ale mnohokrát se stalo, že stát tuto odpovědnost přenesl na neziskové organizace, které jsou schopné řešit tyto problémy flexibilněji a inovativněji, neříkáme-li o lepší finanční efektivnosti. Avšak stále existovalo mnoho marginalizovaných skupin, jejichž potřeby město nedokázalo pokrýt.

V roce 2001 během zimy zemřeli v ulicích Dublinu tři mladí lidé, kteří brali heroin. Zemřeli na ulici hlavně proto, že o nich bylo známo, že užívají drogy, a proto je nechtěli přijmout do žádné z nocleháren. Je známý fakt, že v Irsku 60–70 % lidí bez přístřeší je závislých na drogách nebo alkoholu a něco mezi 20–30 % potřebuje neodkladně pomoci se změnou životního stylu, který si sami zvolili.

V době, kdy byl generální ředitel naší skupiny Depaul Mark McGreevy na návštěvě Irska, požádali ho, zda by Depaul nemohl udělat něco proto, aby tito mladí lidé nebyli vyloučeni ze společnosti. Samozřejmě bychom mohli, odpověděl Marc, ale zároveň dodal, že by to asi nebylo vhodné, protože v té době existovalo v Irsku několik podobně zaměřených organizací. Proto byl na tuto službu vyhlášen tendr, do kterého se však nikdo nepřihlásil. A tak nás znovu oslovili a my jsme si řekli: Ano, máme na to, aby jsme pracovali s touto skupinou klientů. V té době Nocležárna Clancy – nízkoprahové zařízení pro drogově závislé – otevřelo své brány. Nocležárna funguje dodnes a každý den je její kapacita plně využita. Je třeba těmto lidem poskytnout alespoň základní životní potřeby, čímž jim můžeme výrazně pomoci i po emoční stránce.

Tak jako Vincent de Paul před 400 lety, jedním z našich hlavních principů je fakt, že chceme nést rizika – ne nezvládnutelná rizika, ale taková, která se dají změřit a vypočítat. Ano, zřízení takové služby bylo riskantní, ale výsledkem toho všeho je změna, ale hlavně ovoce našeho úsilí, které dnes můžeme pozorovat v ulicích Dublinu. V roce 2003 jsme založili další nízkoprahové zařízení Aungier Street určené zejména pro lidi žijící na ulici závislé na alkoholu. Zařízení, které se často označuje jako ‘wet house’ (mokrý dům), bylo opět první svého druhu v Irsku. Díky Aungier Street se změnil i náš postoj k práci s lidmi. Depaul Irsko dnes provozuje 12 projektů v Irsku a více než 70 % naší práce je založeno na sociální filozofii, která se obvykle označuje jako snižování rizik. Aktivity Depaul Ireland jsou ve velké míře (přibližně 90 %) financovány státem. S tím souvisí i možnost vytvářet větší počet menších nízkoprahových zařízení a také adekvátně finančně motivovat zaměstnance. I na Slovensku by podle mého názoru mělo vzniknout raději několik menších zařízení, které by se zaměřily na konkrétní skupiny lidí bez domova. Je to ale spjaté hlavně s podporou státu a samosprávy, bez nichž financování takovýchto projektů v současné ekonomické situaci nebude možné a také s vhodnou legislativou, která zajistí stabilitu.

Nízkoprahový přístup a snižování rizik Nízkoprahový přístup v podstatě znamená vysokou míru tolerance zejména při práci s těmi nejchudšími, kteří z různých důvodů potřebují velkou péči. V nízkoprahových zařízení pravidla a předpisy jsou omezené na minimum, aby mohly sloužit a být přístupné pro každého, kdo je nejvíce potřebuje, a aby došlo k odmítnutí co nejmenšího počtu lidí. V rámci našeho nízkoprahového přístupu, ať už se jedná o ubytovací nebo terénní služby, se snažíme pracovat v rámci filozofie snižování rizik. Nízkoprahový přístup není o sledování rizik, ale o aktivním zapojování lidí do různých činností, aby je tím podporovali a zároveň snižovali škody, které by mohli způsobit sobě nebo ostatním.

Snižování rizik (harm reduction) je odborný přístup, kdy lidi neodsuzujeme a uznáváme, že každý má právo vybrat si svůj životní styl, i když není vždy pro člověka prospěšný. Klienty nenutíme, aby ho změnili, protože věříme, že každý má svá práva. Podle našeho názoru tento přístup podporuje lidi v tom, aby snížili škody, které si sami působí, ať už jde o škody fyzické nebo psychické. Výsledný efekt přijetí takového přístupu uplatňovaného u jednotlivců má velký vliv na širší společnost. V souladu s hodnotami naší organizace tento model uznává, že je možné, aby se člověk změnil. Reálná změna však přichází většinou velmi pomalu. Tento model obecně platí pro práci s drogově závislými, ale jsme přesvědčeni, že je možné ho použít i při práci s lidmi ve vztahu k jiným aspektům jejich života.

Věříme, že tyto druhy služeb jsou nevyhnutelné pro poskytování životních potřeb těm nejnaléhavějším nacházejícím se na okraji společnosti. Poskytnutím služeb, které jsou klíčové a důležité pro další péči a kontinuitu, se nejen snažíme odpovídat potřebám lidí bez domova, ale i otevřeně vyzýváme druhé, aby zhodnotili své pracovní postupy a viděli, že někdy se přece jen vyplatí riskovat.

Tím nechci říct, že poskytování takových služeb je jednoduché, právě naopak, zahrnuje zvládání několika náročných jevů, procesů a úkolů: 1. Problémové chování 2. Zaměstnanecká morálka 3. Práce s lidmi, kteří nejsou na tom dobře po zdravotní stránce 4. Sledování rizik, jejich snižování a jejich měření 5. Přístup k více možnostem ubytování 6. Vnímání veřejnosti 7. Skutečné vztahy na pracovišti a efektivní komunikace 8. Zapojení klientů do rozhodovacích procesů týkajících se jednotlivých služeb 9. Duální diagnóza A ještě mnohem více... Jsou to všechno nevyhnutelné služby, které je potřeba vykonávat při jakékoli práci s lidmi bez domova. Samozřejmě, že při naší práci se setkáváme s problémy a smutnými situacemi. Ale vždy máme naději. Naším úkolem je udržovat naději v našich klientech, dokonce i tehdy, když ji oni sami nemají. Musíme si pamatovat, že každý se může změnit a podporovat je v naplňování jejich cílů.

Potřeba systémové změny

Když jsem si připravovala tuto prezentaci, potěšilo mě, kolik se toho v Dublinu za těch 8 let změnilo. Už se jen nečinně nepřihlížíme a nehodíme mince do pokladničky nějaké charitativní sbírky. To však neznamená, že nepotřebujeme finanční podporu. Naše úloha je mnohem náročnější. Někdo mi jednou řekl, že lidé raději mluví o spravedlnosti než o charitě, ale charitu považují za prostředek, jak dosáhnout spravedlnosti. Tato myšlenka se mi velmi líbila. V rámci vincentinské rodiny často hovoříme o vytváření systémové změny. Když jsem před třemi lety navštívila vaše projekty, uvědomila jsem si, že vy právě tyto změny začínáte uskutečňovat. Samozřejmě každá změna je dlouhodobý proces, který si vyžaduje svůj čas, podobně jako u nás v Irsku. Nejenže máte vliv na jednotlivce, se kterými každý den pracujete, ale vaše práce má i širší společenský dosah, kdy můžete ostatní povzbudzovat v tom, aby změnili své uvažování.

Depaul jako organizace potřebuje v práci neustále nové výzvy, ale položme si otázku: Nenosíme přehnaným úsilím příliš tento problém bezdomovectva? Nebo se ve skutečnosti jen snažíme o systémovou změnu? Tím mám na mysli hlavně práci na řešení základních příčin bezdomovectva na strukturální úrovni. Dělat věci jinak – brát na sebe riziko a sdílet problémy společně s ostatními, umět objektivně posoudit naše služby a neustále se snažit je přizpůsobovat novým potřebám. Díky zřízení projektů jako je Clancy a Aungier Street, které jsem vám už zmiňovala, došlo k posunu i ve fungování ostatních poskytovatelů služeb pro lidi bez domova. Tyto organizace jsou dnes mnohem více začleněny. Tím, že jsme na sebe vzali riziko, podnítili jsme také změny, které se v našem sektoru udály. Pro mne jsou právě tito lidé, do kterých se vyplatí investovat naše služby. Samozřejmě vždy je třeba zpětně zhodnotit, jak se naše služby zlepšily a změnily. V Dublinu právě takovýmto procesem procházíme. Jsme připraveni posunout se dál v podpoře lidí bez přístřeší a chceme se pokusit ukončit tento problém, což je vlastně naším hlavním cílem.

Autor: Kerry Anthony, MBE / Depaul Ireland

Příspěvek byl publikován ve sborníku z konference ,,Inkluze sociálně vyloučených a modely fungování nízkoprahových zařízení na Slovensku", kterou organizovala Depaul Slovensko, nezisková organizace v Bratislavě dne 26. října 2010. Recenzenti sborníku: Ing. Mgr. Juraj Barát, Mgr. Jaroslava Poloňová, PhD. Vydavatel: DEPAUL SLOVENSKO, nezisková organizace, Bratislava 2010 ISBN: 978-80-970578-2-4