Ekonomické modely ve „službách“ sociální politiky Autor ekonomického přístupu na pohled na život, skrze který můžeme analyzovat sociální problémy v širokých oblastech života, je nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary S. Becker (* 02.12.1930 - † 03.05.2014). Ekonomický pohled na život a lidské chování vychází z úplného přijetí premisy, že jedinci nejednají výhradně sobecky se zaměřením na zisk, ale jejich rozhodování a preference jsou ovlivňovány mnoha faktory, například minulostí, rodinou, altruismem, sobeckostí, vzděláním, zdravím, příjmy, schopností předvídat důsledky vlastních rozhodnutí, životními příležitostmi a dalšími.

Jedinec jedná jako racionální bytost a to ve všech životních situacích (včetně páchání zločinu) s cílem maximalizovat osobní užitek na základě komplexního „balíku“ vlastních preferencí. Pod lidskými preferencemi rozumíme axiomy lidského chování projevující se naplňováním konkrétních tužeb jedince. Mnohé ekonomické teorie vycházejí z předpokladu, že základ lidských preferencí závisí na biologických potřebách jedince. To však neodpovídá realitě v ekonomicky vyspělých zemích. Preference jsou v mnoha případech vysoko nad rámec zajištění nezbytných potřeb, jako jsou tekutiny, přístřeší, potraviny nebo prostor pro regeneraci sil a odpočinek. Významná část preferencí jedince žijícího ve světě „neomezeného přístupu“ k službám a komoditám je postavena na předchozích osobních zkušenostech, sociálních interakcích, vlivech referenčních skupin, rodičích, vlivu reklamy, náklonnosti, viny, nenávisti, zážitcích z dětství a v mnoha dalších faktorech. Jednotlivec vykonává svou volbu spotřeby na základě maximalizace užitku vlastních preferencí, které jsou endogenní povahy a závisí na minulém, současném a budoucím užití. Maximalizace užitku není záležitostí pouze zužitkovaných statků a služeb v konkrétním čase, ale zahrnuje celou škálu zvyků, společenského, kulturního a politického chování.

Jedinec může pociťovat k vlastním preferencím odpor a přát si, aby byly jiné, tedy bude se snažit je korigovat a upravit do podoby preferencí žádoucích, případně je posunout alespoň do roviny přijatelné. Nespokojenost jedince se svými preferencemi vychází z limitu jeho skutečných zásob kapitálu nabytého v minulosti, který omezuje maximalizační volby bez ohledu na míru odmítání velikosti a druhu kapitálu „zděděného“. Významný vliv na volby nebo preference jedince vzniká jako důsledek rozporu mezi žádoucím a skutečným kapitálem. Jedinec se bude snažit znehodnocovat účinky kapitálu, který snižuje jeho užitek, a zvyšovat dopady a investice do kapitálu maximalizujícího užitek. Platí, že preference ovlivňují výstup a zároveň jsou jím zpětně ovlivňovány. Na schopnost racionálně rozlišit jednotlivé kapitály a jejich dopady působí různé faktory, například zvyk na určité chování, zážitky a zkušenosti z dětství, tlak referenčních skupin a mnohé další sociální interakce. Postoje a chování blízkých lidí mají silně omezující vliv na volby jedince. Racionalita je charakterizována odlišně než v jiných ekonomických modelech. Racionalita jedince je ovlivňována výše uvedenými faktory, přičemž jedinec jedná prorozumně a v čase konzistentně s cílem zúročit vlastní užitek prostřednictvím maximalizujícího jednání.

Společenské, osobnostní a kulturní faktory působí na modelování preferencí prostřednictvím osobního a společenského kapitálu. Oba druhy kapitálu tvoří jen segment z celkového lidského kapitálu jedince, přičemž mnohokrát mají větší dopad na budoucí příjmy a užitky osob než jejich dosažené vzdělání nebo pracovní příprava. Vlastní budoucnost ovlivňujeme prostřednictvím regulace investic a zásob osobního kapitálu. Chování jedince v současnosti může zvýšit budoucí hodnotu osobního kapitálu. Ten v průběhu času klesá na základě psychologického a biologického znehodnocení jedince a účinků rozhodnutí z minulosti. Poptávka po statcích a zkušenostech zvyšujících budoucí osobní kapitál je stimulována v případě, že tento kapitál zvyšuje užitek jedince, a naopak je omezována, pokud užitek snižuje. Jedinec bude tím více investovat do svého osobnostního kapitálu (např. zdraví, vzdělání), čím více předpokládá zúročení těchto investic v budoucnosti. Nezaměstnanost, rozvod, chudoba a jiné životní zkušenosti jedince napomáhají utváření preferencí působením na budoucí akumulaci osobního kapitálu. Současné preference jedince jsou ovlivňovány minulostí, kterou již nedokáže změnit (dětství, rodina, rodiče), ale i vlastním chybnými rozhodnutími, která učinil. Chyby provedené prostřednictvím vlastních rozhodnutí je možné zmírňovat schopností jedince představit si jejich dopady nebo představit si podobu budoucích užitků z vlastních rozhodnutí.

Představivostní kapitál předurčuje míru statků a preferencí jedince, stejně jako celkovou distribuci budoucích užitků. Škodlivé návyky, jako například drogy nebo alkohol, snižují užitek jedince skrze neustálé zhoršování schopnosti adekvátně anticipovat důsledky vlastních rozhodnutí. Čím více jedinec své rozhodování orientuje k současnosti, tím více vytváří zvyky a jiné preference snižující jejich prospěšnost v budoucnosti a naopak. Čím více je jednání otevřené budoucnosti, tím více zvyšuje jejich prospěšnost v budoucnosti, a to i za cenu určitého momentálního omezení. „Krátkozrakí jedinci“ nedokáží zvážit vliv současné spotřeby na budoucí užitek a budoucí spotřebu. Nejistota vyplývající z neznalosti následků vlastních rozhodnutí je jedním z důvodů, proč jsou jedinci jen částečnými strojci svého „štěstí a osudu“. Čím více jedinec preferuje okamžitou spotřebu a výhody z ní vyplývající, tím více budou výnosy z takových investic nižší. U osob poznamenaných dlouhodobým prožíváním chudoby je příznačná netrpělivost a životní strategie orientované na současnost. Zatímco „střední vrstvy“ nebo „společenské elity“ preferují dlouhodobé investice (vzdělání, kariéru, zdraví, kontakty atd.), tím mnohonásobně zvyšují rentabilitu vlastních investic. V případě, že reálné statky jedince nepokrývají jeho základní potřeby, jen s velkými obtížemi bude schopen alokovat kapitál do budoucích investic, což v značné míře snižuje jeho schopnost preferovat budoucí výhody a radost z takto vzniklých výnosů.

Významnou součástí kapitálu jedince představuje společenský kapitál. Ten primárně nezávisí na rozhodnutích jedince, ale na volbách a jednání referenční skupiny, do které jedinec patří, případně od jiných osob patřících do jeho společenské sociální sítě (rodina, sousedé, přátelé a další). Jakmile je sociální síť pevně stanovena a daná, jedinec má pouze velmi omezené možnosti ovlivnit rozvoj vlastního společenského kapitálu. Z tohoto důvodu má jedinec sníženou možnost ovlivnit tento typ kapitálu na rozdíl od kapitálu osobního či představivostního. Investice do společenského kapitálu mohou zvyšovat užitek z něj plynoucí, ale také jej snižovat. Závislost společenského kapitálu na chování druhých (např. referenční skupiny, sociální sítě, členů rodiny) může vytvářet zásadní externality, což znamená, že účinky a dopady rozhodnutí jiných lidí jsou přenášeny prostřednictvím kontaktů a interakcí na jedince.

Návyky, tradice a kultura

Návyky jedince vypěstované v raném stádiu života neustále ovlivňují jeho chování i tehdy, když se vnější, externí prostředí zásadně mění. Zvyky z dětství se mění obtížně, zejména tehdy, když jejich změna nemusí být pro jedince výhodná. Rodiče, příbuzní svou výchovou a péčí o dítě vytvářejí prostředí, v němž rozhodují o tom, co bude jíst, číst, jaké bude mít zájmy, vztah k rozvodům, politickou orientaci a mnohé další. Tradice a zvyky jsou přímo závislé na volbách z minulosti, což zároveň vytváří prostor pro „předvídání“ budoucích voleb a chování jedince.

Návyky jedince vypěstované v raném stádiu života neustále ovlivňují jeho chování i tehdy, když se vnější, externí prostředí zásadně mění. Zvyky z dětství se mění velmi obtížně, zejména v případě, že jejich změna nemusí být pro jedince výhodná. Rodiče, příbuzní svou výchovou a péčí o dítě vytvářejí prostředí, v němž rozhodují o tom, co bude jíst, číst, jaké bude mít zájmy, vztah k rozvodům, politickou orientaci a mnohé jiné. Tradice a zvyky jsou přímo závislé na voleb minulosti, což zároveň vytváří prostor pro „předvídání“ voleb a chování jedince v budoucnosti.

Kultura a tradice jsou společně sdílené hodnoty a preference přenášené z generace na generaci prostřednictvím rodiny, etnické skupiny, referenční skupiny, společenské třídy a dalších. Rozdíly v kulturách vytvářejí výrazné diferenciace v preferencích a v spotřebě jejich nositelů. Kulturu můžeme chápat jako soubor návodů, kontrolních mechanismů, pravidel, instrukcí pro řízené chování v té společnosti, přičemž již zmíněné kontrolní mechanismy může jedinec změnit jen s velkým úsilím. Kultura se sice může měnit v čase, avšak výrazně pomaleji než ostatní druhy společenského kapitálu, jejichž jednotlivé složky mají jedinci větší vliv než na samotnou kulturu. Kultura má značný vliv na chování jedince, zatímco samotné chování má jen výrazně omezený vliv na kulturu.

Plodnost a rozvodovost

Ekonomické analýzy neobcházejí ani tak závažnou téma, jakou je plodnost a růst porodnosti. Uvedená problematika je aktuální téměř ve všech průmyslových a ekonomicky rozvinutých zemích. V minulosti byl v teorii plodnosti preferován Malthusův model, který vycházel z předpokladu, že růst, resp. pokles porodnosti v zemi je závislý na příjmech, v té společnosti. Pokud budou příjmy růst, bude porodnost stoupat a naopak, čím je příjem nižší, tím bude klesat také porodnost. Uvedený model nedokáže dostatečně vysvětlit stále sílící sociální jev neustálého klesání porodnosti v ekonomicky vyspělých zemích. Malthusův model plodnosti klade minimální důraz na vynaložený čas a jeho cenu, který musejí rodiče investovat do výchovy a péče o děti. V ekonomicky vyspělých zemích se hodnota času neustále zvyšuje a čas se stává čím dál dražším. Hodnota času zvyšuje náklady na výchovu dětí a tím snižuje poptávku rodičů po velkých rodinách s vyšším počtem dětí. Cena investovaného času je jen jedním z důvodů snižování porodnosti. Neustálý tlak společnosti na čím nákladnější a časově náročnější investice do vzdělání a kvalifikace dětí stimuluje rodiče preferovat strategie s nižším počtem dětí, avšak „kvalitněji“ připravených do života. Na opačném konci u nízkopříjmových rodin poznamenaných chudobou a dlouhodobou nezaměstnaností nebude pokles porodnosti mít tak dramatický rozměr. U rodin s nízkou hodnotou času a nízkými náklady na vzdělání a budoucí kvalifikaci umožňující lepší uplatnění na trhu práce pro vlastní děti bude porodnost stagnovat nebo bude růst nezávisle na výši jejich příjmů. To znamená, že snižování dávek pomoci v hmotné nouzi pro rodiny žijící v chudobě nebude automaticky znamenat snižování porodnosti v takových rodinách. Po aplikovaných „sociálních reformách“ v oblasti dávek pro chudé v roce 2004 a přetrvávajícím trendu jejich snižování až do současnosti nevyvolávají požadovaný efekt. Oprávněnost reforem se směrem k společnosti není zřídkakdy obhajována především s cílem snižovat porodnost osob žijících v nejzaostalejších slumech tzv. „romských osadách“. Další faktor zvyšující porodnost v nízkopříjmových rodinách je možné zvýšení příjmu rodiny v závislosti na počtu dětí. Děti se stávají relativně již v nízkém věku nositeli příjmů směřovaných do rodiny, zatímco u rodin s vyšším ekonomickým statusem je tomu opačně. Zde jsou děti představiteli neustále rostoucích výdajů a nákladů na čas (vzdělání, zájmová činnost, volnočasové aktivity, zdraví atd.). V chudobných rodinách děti „zajišťují příjmy“ vlastní prací, například pomocí sběru surovin k dalšímu zpracování, žebráním, drobnými pomocnými pracemi v sousedství, krádežemi, ale i prostřednictvím státních sociálních dávek a příspěvků v hmotné nouzi. Náklady chudých rodičů na péči o děti jsou relativně nízké a navíc kompenzované příjmy dětí. Porodnost v lokalitách postižených chudobou lze přirozeně snížit zvýšením hodnoty času u žen, paradoxně nikoli u mužů. Teze o zvyšování hodnoty času u žen vychází částečně z jejich diskriminace a z „relativně“ malých biologických rozdílů v dovednostech při výchově dětí, které přirozeně vyúsťují v dělbu práce v rodině. To se projevuje u žen jejich specializací na výchovu dětí a u mužů na ekonomické aktivity, což však v případě nezaměstnaného, případně ne-zaměstnatelného muže znamená zajištění zanedbatelného příjmu do rodiny a když žena zůstává v ekonomické ústraně v důsledku „specializace“ i neplánované rozšiřování počtu dětí. Programy podporující zaměstnanost a doplňující vzdělávání musí být výrazněji zaměřené na ženy a matky (v co nejnižším věku), čímž se zvýší jejich hodnota času a zároveň zajistí příjem nezbytný pro další možné investice do rodiny.

Analyzování chování a preferencí rodiny vychází z maximalizačního jednání, investic do lidského kapitálu, alokace času a diskriminace vůči ženám. Muž a žena se rozhodují, zda uzavřít manželství, založit rodinu nebo se rozvést, jako výsledek dobře zváženého porovnání výnosů a nákladů s cílem maximalizace vlastního užitku. Rozhodnutí uzavřít manželství padne definitivně až poté, co se po porovnání výhod a nevýhod pomyslný jazýček vah přikloní na stranu manželství. Proto mnoho chudých žen a mužů preferuje společné soužití mimo manželství. Z uzavření manželství nevyplyvá v tak „bizarním ekonomickém světě“ mužů a žen žijících v chudobě příliš mnoho výhod.

Podobně probíhá i rozhodnutí o rozvodu. V případě, že rozvodem si jeden z manželů zajistí zvýšení vlastního blahobytu, bude zřejmě náchylnější k rozhodnutí o ukončení tohoto manželství. U bohatých rodin je pravděpodobnost rozvodu nižší než u rodin žijících v chudobě. Je zjevné, že setrvání bohatých párů v manželství přináší oběma větší užitek, než je tomu u párů chudých. Žena žijící v manželství poznamenaném permanentní chudobou s chronicky nezaměstnaným mužem bude náchylnější zvažovat výhody a nevýhody vyplývající z takového manželství.

Ekonomický pohled na rodinu

Fungování vztahů a interakcí probíhajících v rodině můžeme načrtnout i prostřednictvím určitého schématu distribuce příjmů a blahobytu mezi jejími členy. Příjem rodiny neobsahuje jen peněžní příjem, ale zahrnuje i významnou hodnotu času určeného pro domácnost. Péče hlavy rodiny o blahobyt členů vlastní rodiny generuje určitý stupeň ochrany před nepříznivými a neočekávanými událostmi všem členům rodiny (včetně hlavy rodiny). Pokud by se v důsledku nepříznivých okolností snížil příjem byť jen jednomu z členů rodiny, hlava rodiny zareaguje opatřením vnitřního přerozdělení příjmů v rodině. Přerozdělením se bude snažit kompenzovat vzniklou ztrátu členovi rodiny zvýšením jeho příspěvku přibližně ve výši odpovídající jeho ztrátě. Toto vnitřní přerozdělení bude mít za následek snížení spotřeby samotné hlavy rodiny i snížení příspěvků směrem k ostatním členům rodiny. V podstatě ponese celá rodina důsledky nepříznivé situace jednoho jejího člena. V případě, že příjmy do rodiny tohoto „osudem“ zmietaného člena rodiny jsou zanedbatelné, může si být jistý „rodinným pojištěním“, protože snížení jeho vlastního příjmu neovlivní rodinný příjem a nové vnitřní přerozdělení příjmů mezi členy rodiny povede jen k marginálnímu snížení spotřeby všech členů rodiny. Podíl, kterým člen domácnosti přispívá do rozpočtu, je v opačném poměru k velikosti rodiny. Dostatečně velké rodiny dokážou vyprodukovat „dostatečné pojištění“ pro vlastní členy, avšak pouze v případě, že vnitřní rodinné přerozdělení probíhá svobodně a nedirektivně. Ztráta neplnohodnotné a špatně ohodnocené práce jednoho člena domácnosti nemusí vést k automatickému zrúcení domácího finančního systému, a to díky existenci „rodinného pojištění“. Z tohoto důvodu i motivace udržet zaměstnání daného člena rodiny může mít své rezervy.

V případě rodin pobírajících dávky a příspěvky k dávce v hmotné nouzi bude ztráta neplnohodnotného a vysoce prekarizovaného zaměstnání mít pouze nízkou hodnotu pociťované „ztráty“. Dopady na početnou rodinu budou tlumeny právě prostřednictvím rodinného pojištění. Klíčovým faktorem není ani tak samotné „zaměstnání a jeho případná ztráta“, ale kombinace zaměstnání trvalého charakteru a výše reálných příjmů distribuovaných prostřednictvím zaměstnaného člena rodiny směrem do rodiny, což v případě ztráty lépe placeného zaměstnání zvýší dopady na rodinu prostřednictvím snížení jejich spotřeby a celkového blahobytu. V případech časově omezených a vysoce prekarizovaných pracovních míst členové rodin upřednostňují stabilitu příjmu prostřednictvím sociálních transferů před nestabilním a nejistým příjmem, i když o něco vyšším.

Ostatní členové rodiny, kteří nejsou hlavou rodiny, budou také motivováni maximalizovat příjem a spotřebu rodiny, i když nejsou altruističtí ke zbytku rodiny. Sebecký člen rodiny, který získává zdroje od rodičů, bude brát ohled na vlastní jednání a z něj vyplývající dopady pro rodinu. V případě, že dopady budou negativní, hlava rodiny automaticky sníží objem predistribuované spotřeby, darů tomuto členovi rodiny, což bude mít za následek snížení jeho spotřeby a celkového blahobytu. Proto i sobecký člen rodiny bude jednat altruisticky kvůli eliminaci sankčního mechanismu ze strany rodiny, čímž si zvýší vlastní blahobyt. Z tohoto důvodu jsou děti z bohatších rodin méně „náchylné“ k páchání kriminality i k jiným sociálně patologickým jevům, protože příjmy z těchto aktivit v žádném případě nevyváží ztrátu příjmu z vlastní rodiny. Uvedený mechanismus zajišťuje výhodnější pozici pro socializaci a korigování chování členů domácnosti více méně na společensky přijatelnou úroveň.

Rodiny, které nedisponují dostatečným příjmem nebo žijí v chudobě, jsou ochuzeny o tento druh mechanismu. Sebecký člen rodiny nemá důvod jednat altruisticky, prospěšně k rodině, protože nehrozí žádná ztráta z příjmu od rodiny; to proto, že žádné takové přerozdělení příjmů neexistuje nebo existuje v minimální podobě. Pokud člen rodiny škodí rodině svým chováním (např. pácháním trestných činů, školením?), může být možný zisk z této činnosti ponechán v jeho prospěch (zisk z trestné činnosti, čas strávený mimo školu s přáteli), zatímco negativní dopady (např. špatná pověst rodiny) dopadají na všechny členy rodiny. Jakékoli krácení dávek v hmotné nouzi a příspěvků rodinám v návaznosti na páchání trestných činů a přestupků jejich členy (a to zejména u mladistvých) výrazně neovlivní frekvenci ani závažnost budoucích trestných činů jednotlivými členy rodiny. Rodiče chudých rodin budou „tahat za kratší konec“ při výchově vlastních potomků právě z důvodu nedostatečných příjmů a následného možného přerozdělení spotřeby a blahobytu směrem k ostatním členům rodiny.

Autor: PhDr. Martin Brňak, PhD. Seznam bibliografických odkazů

[1] BECKER, S. G. 1997. Teorie preferencí. Praha: Liberálny institut, Grada Publishing, 1997. 352 s. ISBN 80-7169-463-0 [2] BECKER, S. G. 1995. Human capital and Poverty alleviation. [online]. [2014-03-11]. Dostupné na internetu: http://wwwwds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer/WDSP/IB/1995/03/01/000009265_3970702134116/Rendered/PDF/multi0page.pdf [3] BECKER, S. G. 1992. Ekonomický spôsob pohledu na život - Přednáška při příležitosti udělení Nobelovy ceny. [online]. [2014-02-17]. Dostupné na internetu: http://tucnak.fsv.cuni.cz/~hajek/Metodologie/texty_seminar/Becker.doc [4] BECKER, S. G. – MURPHY, M. K. 1988. A Theory of Rational Addiction. [online]. [2014-02-16]. Dostupné na internetu: https://www.iei.liu.se/nek/730A17/artiklar/1.283076/Becker-Murphy.pdf [5] BECKER, S. G. 1981. A treatise on the family. [online]. [2014-03-10]. Dostupné na internetu: https://brunofvieira.files.wordpress.com/2012/12/gary-becker-a-treatise-on-the-family.pdf [6] BECKER, S. G. 1965. A theory of allocation of time. [online]. [2014-03-09]. Dostupné na internetu: http://www.unc.edu/~shanda/courses/plcy289/Becker_EJ_Time.pdf