Etické aspekty institucionální péče o seniory „Znaky lidské křehkosti, které se nejzřetelněji projevují ve stáří, v tomto světle se stávají voláním po vzájemné závislosti a potřebné solidaritě, která spojuje generace mezi sebou. Každý člověk potřebuje druhého a stává se bohatším díky darům a charizmám ostatních.“ (Ján Pavol II.: List starším lidem, 1. října 1999, bod 10)

Stáří (latinsky senium) je poslední období vývoje člověka na životní dráze. Sociální práce se seniory přináší pomáhajícím profesionálům mnohé výzvy i obtíže každodenního života, a to zejména v institucionální péči. V kontextu tohoto příspěvku myslíme na pomáhající profesionály, především pracovníky/čky sociální práce, ale i opatrovatele a opatrovatelky, ošetřovatelský personál i vedení zařízení poskytujícího sociální služby jedné z nejzranitelnějších sociálních skupin – seniorů.

Každé vývojové období člověka je velmi komplikovaný proces, který se odráží v čtyřech aspektech: tělesné, psychické, sociální i duchovní oblasti a to vzhledem k jedinečnosti osobnosti každého člověka. Čtyřrozměrné chápání člověka vychází také z empirického poznání v oblasti uspokojování potřeb člověka, přičemž za potřeby se považují fyziologické, psychické, sociální a duchovní. Takové chápání člověka, které zachycuje celé spektrum života jedince, zdůrazňuje i B. Balogová (2005). Ve stáří se dostává do popředí smyslové vnímání a zvýšené emocionální prožívání. Senioři mají dostatek volného času a někteří v větší míře věnují zvýšenou pozornost sobě i svým zdravotním problémům. V prožívání seniorů se často do popředí dostává strach z možného opuštění, hospitalizace, samoty, odkázanosti a závislosti na jinou osobu. Někteří senioři mohou negativně prožívat i hrozbu dočasného nebo trvalého umístění do zařízení sociálních služeb. Při zhoršení zdravotního stavu a vyčerpání možné sociální pomoci v rámci rodiny či pečovatelské služby v domácnosti přichází na řadu instituce.

Přechodem do nového sociálního prostředí – zařízení sociálních služeb určených pro seniory – se dramaticky mění život seniora. Nevyhnutelnost trvalého umístění do instituce poskytující sociální i zdravotní služby se dotýká předně samotného seniora i jeho nejbližšího okolí – rodiny. Výrazně se mění sociální role rodiny, životní styl a prostor seniora, může dojít k omezení životních možností, k ohrožení soukromí i dehonestaci lidské důstojnosti. Na základě rozhovorů se seniory a jejich rodinnými příslušníky přicházejícími do našich zařízení se setkáváme s podobnými myšlenkami a obavami.

Pomáhající profesionálové musí umět zhodnotit všechny dostupné možnosti s cílem eliminovat negativní důsledky adaptace seniora na nové sociální prostředí. Povzbuzovat klienta k seberozhodování, sebeopatrování, aktivní účasti na společenském životě zařízení, podporovat jeho zdravý potenciál, ale i hledat individuální řešení trápení a obtíží seniorů, je součástí naší práce i naše plná odpovědnost. Je pro nás důležité přijmout klienta takového, jaký je, bez vlivu předsudků, bez našich představ o jeho proměně v něco jiného. S každým seniorem je třeba prožívat jeho vlastní hodnotu, hodnotu bytí „tady a teď“, hodnotu právě prožívaného okamžiku. Navázání skutečného lidského vztahu je nejzásadnějším prvkem v pomáhající profesi. Myslíme si, že senioři v institucionální péči potřebují stejně důvěřovat sociálním pracovníkům jako i pečovatelskému a ošetřovatelskému personálu. Mnozí přirozeně očekávají ze strany personálu lidský zájem o jejich osobu, o jejich prožívání pozitivních radostí i negativních zkušeností. Kromě důvěry a zájmu očekávají od nás klienti i přijetí, porozumění a konkrétní pomoc. Domníváme se, že pokud chceme seniorům vyjít vstříc a uspokojovat jejich potřeby, potřebujeme je blíže poznat. Nestačí jen lékařské zprávy, posudky nebo sociální šetření o seniorovi. Informace o předchozím způsobu života, zájmech, zálibách, oblíbenosti jídel, zlozvycích, rituálech, průběhu zaměstnání či vzdělání jsou relevantními informacemi pro zachování důstojnosti, úcty i respektu. Pro pomáhající profesionály to znamená volbu způsobu komunikace se seniorem i vstřícnosti v rámci života v instituci. Každý jsme přišli na tento svět jako neopakovatelní originál a není možné generalizovat pracovní postupy a metody pro všechny klienty stejného věku. Pokud chceme v práci nejen deklarovat, ale hlavně každý den naplňovat individuální přístup, není pochyb o tom, že musíme spolehlivě poznat klienta-seniora co nejdetailněji. Podle E. Böhma patří práce s biografií klienta k moderní sociální práci a péči: „smysluplná péče o starého člověka je podložena prioritně oživením psychiky a až potom se zaměřením na somatickou problematiku“ (In Procházková, 2008, s. 17).

Zvlášť při práci se seniory je jednou z nejdůležitějších činností pomáhajících profesionálů naslouchání životním příběhům, s nimiž klienti přicházejí do zařízení sociálních služeb. Je na obratnosti pomáhajících profesionálů, aby při trpělivém poslouchání životních příběhů dokázali analyzovat klientovy potřeby a odpověděli na následující otázky:

  • Co je klient schopný udělat sám bez pomoci?
  • Je jeho neschopnost přechodná nebo trvalá?
  • Je možnost klienta něco naučit, aby zvládal sám? (Grayová, 2009, s. 11)

Po navázání vztahu s klientem, důkladném pozorování a zmapování jeho schopností i dosavadní situace nesmí nastat, že pomáhající profesionál vykonává jen svěřené pravomoci bez hlubšího zájmu. Avšak tím práce pomáhajícího profesionála nekončí... potřeby seniora se mění a to zejména vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Naše slova doplňuje i české odbornice v sociální práci se seniory Klevetová, Dlabalová (2008), že nejcennějším přínosem profesionálů je darovat svůj čas ve prospěch druhého člověka, dát prostor pro důvěru a pochopení konkrétního seniora v konkrétní situaci a pomáhat mu nalézt smysl každodenního života. Pokud má senior podporu druhých, dokáže překonat krizové životní situace a zvládat své omezení. Naší nejdůležitější úlohou v práci se seniory je vytvoření láskyplného a podporujícího prostředí plného vstřícnosti, příjemné atmosféry a současně s jasnými pravidly. V bezpečném prostředí se senioři budou cítit lépe; při posílení sebedůvěry objeví nové možnosti života a svůj vlastní potenciál žití v novém prostředí.

Uvědomění si originality (jedinečnosti), zranitelnosti i smrtelnosti každého člověka a současně poznání vlastních hranic v rámci sebepoznání by nás mělo motivovat k další činnosti a zdokonalování péče. Je však velmi těžké v zaběhlém systému jednotlivých zařízení sociálních služeb vnášet absolutní individuální přístup například při ranním vstávání nebo podávání stravy. Velmi často v praxi narážíme na to, že větší moc mají zaměstnanci kuchyně či prádelny, protože „oni“ rozhodují o tom, kdy má být vydána strava nebo kdy má být odesláno špinavé prádlo bez ohledu na to, zda je klient už hotový s jídlem či ne. Týká se to zejména velkokapacitních zařízení. V zařízeních s menší kapacitou je možné vycházet vstříc individuálním požadavkům. Také se v praxi stává, že pečovatelé rozhodují o tzv. „sprchových dnech“ bez ohledu na to, zda tyto potřeby jsou aktuální respektive vyhovující klientele. Zabrániť takovýmto stereotypům je někdy nad síly vedení zařízení, protože pečovatelsko-ošetřovatelský personál tvoří většinu zaměstnanců a je logicky v převaze. Je velkou výzvou do budoucna pracovat důsledněji s zaměstnanci například v rámci dalšího vzdělávání s důrazem na uplatňování základních etických principů v každodenní práci. Naše zkušenost potvrzuje, že zejména znalostní „mantinely“ pečovatelů a pečovatelek a jejich neochota se nadále vzdělávat se výrazně odrážejí na běžném chodu zařízení. Dokonce ani osnovy v rámci vzdělávání rekvalifikačního kurzu pečovatelské péče nevyhovují ani nereflektují požadavky výkonu povolání pečovatelů a pečovatelek. Přesvědčení, že v každodenním kontaktu s klienty–seniory je právě pečovatelský personál, je velmi těžké intervenovat v rámci sociální práce vzhledem k pracovní době sociálního pracovníka. Málokdo se zamyslí nad tím, že pokud ranní hygiena seniora probíhá ve vypjaté, nepřátelské nebo nervózní atmosféře, kterou vytvoří službu konající pečovatel/ka, je velmi těžké a někdy až nerealizovatelné nabízet například aktivizační činnosti pro seniory. Není potom divu, že klienti jsou nespolupracující, apatičtí nebo jim se velmi rychle zhoršuje celkový zdravotní, zejména psychický stav, a podobně. Sociální pracovníci/čky si zapisují do individuálních plánů, že klient odmítá, nereaguje nebo není ochotný spolupracovat a podobně. Často je péče poskytována v základní míře a odborná činnost se provádí jen s obtížemi. Pokud mají senioři narušené komunikační schopnosti – ani se nedozvíme, co se děje během naší nepřítomnosti, respektive během ranních hodin či pozdních večerů. Veškerá odpovědnost je na pomáhajících profesionálech a jejich sebereflexi nad vykonávanými činnostmi a přístupem ke každému klientovi.

Pomáhající profesionálové jakoby „zapomínali“ ve své každodenní rutině na základní etické principy v pomáhajících profesích (Mahrová, Venglářová, 2008):

  1. Princip prospěšnosti (beneficence) – konání maximálního dobra pro konkrétního klienta.
  2. Princip neškodnosti (nonmaleficiencia) – vyloučení jakéhokoli úmyslného nebo neúmyslného ublížení.
  3. Princip autonomie – respektování klientova spolurozhodování o sobě.
  4. Princip spravedlnosti (justicia) – nedělat žádné rozdíly mezi klienty.

Důvody „zapomínání“ jsou rozličné: od nízkého statusu naší profese, přes finanční ohodnocení, časové a jiné stresy až po ohrožení syndromu vyhoření. V centru naší pozornosti jsou však lidé – senioři, jejichž nemusí zajímat naše argumenty, proč se jim nestíháme věnovat. Zkusili jsme se někdy zamyslet nad tím, zda právě my odborníci, svým chováním a požadavky na seniory nepřispíváme k jejich zhoršování zdravotního stavu? Na jedné straně nejúčinnější způsob pomoci pro seniory tkví v součinnosti odborníků – pomáhajících profesionálů (geriat­rů, psychiatrů, sociálních pracovníků, ošetřovatelů, pečovatelů i rodinných příslušníků) – a na straně druhé se může stát, že každý pomáhající profesionál má konkrétní motiv a cíl, který chce dosáhnout ve spolupráci se seniorem. Někdy se senior může cítit frustrovaný nebo zmatený z nároků a pravidel, které přináší s sebou režimové zařízení a obecně změna prostředí i zhoršení zdravotního stavu. Paradoxně pomáhající profesionálové při všem svém pozitivním úsilí sledují, jak senioři psychicky upadají, dostávají se do depresí nebo začínají trpět nové nemoci. Změny v chování jako vyzývavé chování, blouznění, toulání, bezmocnost, nespokojenost, skleslost by měly být výzvou pro pomáhající profesionály a nikoli jen konstatováním, že se s klientem-seniorom něco děje. Přiznejme si, kolik z nás hledá příčiny změn v chování u seniorů v zařízeních sociálních služeb?! Nějak přirozeně jen konstatujeme, že se zdraví seniora zhoršuje a málokdo z nás cíleně pátrá po příčinách. Kauzalita zhoršujících se zdravotních stavů může být důsledkem nejen adaptačního procesu, ale například i našich vysokých nároků na adaptaci, nebo vedlejších účinků léků nebo dlouhodobě trvajících rodinných trápení seniora.

Závěr

V současnosti se zařízení sociálních služeb usilují o přizpůsobení životních podmínek klientů – seniorů tak, aby se co nejvíce přibližovaly tzv. normálním životním podmínkám, na jaké byl klient zvyklý dosavadním způsobem života. Tento trend nastoupil svou cestu poznávání klienta – seniora. Našimi konkrétními skutky dokážeme naplňovat klientské představy o vlastním životě a způsobu stárnutí. Pamatujme si proto, že senioři vkládají svůj život do našich rukou a naše ruce − ruce pomáhajících profesionálů − mají být pevnou oporou a zároveň jemným dotykem pro seniora odkázaného na naši pomoc.

Autor: PhDr. Miroslava Tokovská Seznam bibliografických odkazů

[1] BALOGOVÁ, B. 2005. Seniori. 2. vyd. Prešov : Akcent Print, 2005. 158 s. ISBN 80−969274−9−3. [2] GRAYOVÁ, C. 2010. Ako opatrovať chorých. 2. vyd. Martin : Príroda, 2010, 192 s. ISBN 978-80-07-01835-8. [3] KLEVETOVÁ, D., DLABALOVÁ, I. 2008. Motivační prvky při práci se seniory. 1. vyd. Praha : Grada, 2008, 208 s. ISBN 978-80-247-2169-9 [4] MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. 2008. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha : Grada, 2008, 176 s. ISBN 978-80-247-2138-5 [5] PROCHÁZKOVÁ, E. 2008. Důstojná péče o seniora. In: Sestra a lékař v praxi. Č. 5-6/2008, ISSN 1335-9444

Přednáška odzněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010 v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálně práci a další pomáhajících profesích. Zborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.