Věřím, že většina rodin si uvědomuje jednu ze svých základních funkcí a poslání – ochrannou funkci, jejíž součástí je i postarat se o své slabší a na pomoc odkázané členy. Zajištění péče o své rodiče je jednou ze základních morálních a etických požadavků kladených na dospělé děti. Jsou to požadavky nejen přirozeného morálního zákona, ale i z Božích přikázání - Cti otce svého i matku svou, aby dny tvého života dlouho trvaly a aby se ti dařilo na zemi, kterou ti dá Hospodin, tvůj Bůh! (Dt 5,16) (Srov. Sumec, 2005, s. 75). Sv. Otec Benedikt XVI. v této souvislosti říká: „S pokrokem medicíny a dalšími faktory spojenými s prodlužováním věku je důležité vnímat přítomnost rostoucího počtu starších lidí jako požehnání pro společnost. Každá generace se může učit zkušenostem a moudrosti předchozí generace. Kromě toho by poskytování péče starším osobám nemělo být především vnímáno jako čin velkorysosti, ale jako splácení dluhu vděčnosti.“ (Príhovor Benedikta XVI. seniorům při návštěvě Domova pro seniory „St. Peter´s residence“ ze dne 18. 9. 2010)

V zájmu zachování důstojnosti, svobody, autonomie a udržení základní soběstačnosti člověka je jistě velmi dobré, když osoba na pomoc odkázaná má možnost, pokud to jde, zůstat ve svém domácím prostředí. Současná náročná doba však klade velké nároky na pracovní vytížení ekonomicky aktivního jednotlivce na úkor rodiny. Tato skutečnost ovlivňuje i možnost rodiny postarat se o své na pomoc odkázané příbuzné. Rostou také počty osaměle žijících seniorů. Rodiny z různých důvodů nemohou, nechtějí, nebo ani samy nevědí zajistit tuto péči. „Akademik Vladimír Pacovský (1990) zdůrazňuje, že rodina musí „chtít, vědět a moci“. Pokud chce rodina zodpovědně pečovat o své rodiče, musí vytvořit předpoklady pro tuto péči. Některé zvládne sama, v jiných by jí měla pomoci společnost v rámci poskytování sociálních služeb. Starý člověk má žít a dožít se především v rodině. Dospělé děti by měly považovat za svou povinnost poskytnout péči svým rodičům.“ (Hechl, 1994, s. 33)

Ne každá rodina je schopna se postarat o svého na pomoc odkázaného člena. Zde by měla přispět společnost, nebo komunita, která různými formami sociální pomoci pomáhá řešit tuto pro rodinu velmi náročnou a zatěžující situaci. P. Donati uvádí mezi intervencemi společnosti, které se stávají referenčními pro strategii veřejné sociální péče, potřebu spravedlivě přerozděleného finančního zajištění, stejně jako spravedlivé rozdělení pro ty, kteří si dobrovolně vezmou na sebe břemeno péče o děti, starší lidi a osoby se zdravotním postižením, i potřebu sociálních intervencí, které budou plně brát ohled na kvalitativní a kvantitativní potřeby rodin. (Srov. Sumec, 2005, s. 58-59).

Konkrétní realizací sociální pomoci společnosti či komunity je sociální služba pečovatelské péče v domácím prostředí klienta. Uvedená služba, na rozdíl od zařízení sociálních služeb, je specifická právě tím, že je vykonávaná v domácím prostředí klienta prostřednictvím sociálního pracovníka – pečovatele. Ten přichází ke klientovi do jeho domácího prostředí na určitý dohodnutý čas, aby mu pomohl s úkony soběstačnosti či kontaktem se sociálním prostředím, na které již on sám nestačí. Určitě bude potřeba této služby v budoucnosti narůstat i s ohledem na zvyšování počtu seniorů a osob odkázaných na pomoc druhých.

Co je pečovatelská služba

Pečovatelská služba je právně definována Zákonem č. 448/2008 o sociálních službách a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Zb. o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) v platném znění. V uvedené právní úpravě § 41 hovoří o tom, že je jednou ze sociálních služeb poskytovaných fyzické osobě, která je odkázaná na pomoc jiné fyzické osoby, jejíž stupeň odkázanosti je nejméně II. stupeň a je odkázaná na pomoc při úkonech soběstačnosti, úkonech péče o domácnost a základních sociálních aktivitách. Specifikem uvedené služby je skutečnost, že je vykonávána v domácím prostředí klienta. V rámci této služby pečovatel – pečovatelka pomáhá při nezbytných životních činnostech běžné osobní hygieny, dopravě a podávání jídla, nezbytných pracích v domácnosti nebo souvisejících s jejím provozem, jakož i zajištění kontaktu se sociálním prostředím.

Podle §6 Zákona č. 448/2008 Z.z. mají poskytovatelé pečovatelské služby při výkonu této formy sociální pomoci sledovat a mít v popředí potřeby klienta. Klient má právo na poskytnutání kvalitní sociální služby, která svým rozsahem, formou a způsobem poskytování umožňuje realizovat jeho základní lidská práva a svobody, zachovává lidskou důstojnost, aktivizuje ke zvyšování soběstačnosti, zabraňuje sociálnímu vyloučení a podporuje začlenění do společnosti. Tyto principy by měly být základní etickou normou každé sociální služby, tedy i pečovatelské služby. Kromě toho je poskytovatel sociální služby povinen přihlížet na individuální potřeby příjemce sociální služby, aktivizovat příjemce sociální služby podle jeho schopností a možností. Dále uvedený zákon v §7 stanoví poskytovat sociální službu na odborné úrovni, spolupracovat s rodinou, obcí a komunitou při utváření podmínek pro návrat příjemce do přirozeného rodinného nebo komunitního prostředí ze zařízení s celoročním pobytovým režimem, s respektem k jeho osobním cílům, potřebám, schopnostem a zdravotnímu stavu.

Etické principy, odpovědnost a jednání sociálních pracovníků při respektování práv příjemců sociálních služeb definuje nejen Zákon o sociálních službách, ale i Etický kodex sociálních pracovníků Slovenské republiky z r. 1997. (Uvedený dokument je zveřejněn také v Mátel a kol., 2010, s. 68) „Velkým posunem v této oblasti je i přijetí Etického kodexu Asociace poskytovatelů sociálních služeb ve Slovenské republice v Bratislavě dne 21.5.2009. Tento dokument byl přijat pro potřeby Asociace poskytovatelů sociálních služeb ve Slovenské republice, která eviduje aktuálně 75 členských organizací.“ (Ďurčeková – Tekel, 2010, s. 323)

Specifické etické problémy a dilemata služby domácí pečovatelské péče

Každá sociální služba má svá specifická etická dilemata a problémy. Praktické uplatnění etického kodexu se realizuje v duchu konkrétně poskytované sociální služby. „Přesně stanovená pravidla, která jsou obsažena v profesních kodexech, nejen poukazují na nejvýznamnější hodnoty, k nimž se profese hlásí, ale obsahují také požadavky na chování členů dané profese. V této souvislosti se poměrně často setkáváme s názorem, že etické profesní kodexy chrání členy dané profesní komunity před chybami či chybnými postupy, které se mohou vyskytovat v určitých situacích (J.Vajda, J., 2004, Thompson, M., 2004, Banks, S., 2001).“ (Levická, 2010, s. 13)

Matoušek (2003, s. 62 - 63) mluví o etických zásadách jako o pravidlech, která upravují žádoucí způsob profesionálního chování s ohledem na náročné, případně konfliktní situace. Konfliktní a náročné situace, které vyžadují etická rozhodnutí, nazýváme také etickými dilematy nebo etickými problémy. Sarah Banks (2006, s. 160) definuje etickou dilemu jako volbu mezi dvěma stejně nechtěnými alternativami, které komplikují konflikt mezi etickými hodnotami. „Povaha dilemat je taková, že jakékoli rozhodnutí je uskutečněno, bude mít nepředvídatelné důsledky. Obvykle existuje volba mezi dvěma nebo více spornými hodnotami nebo etickými principy, o nichž si myslíme, že všechny jsou důležité“ (Banks, 2006, s. 169). Naopak autorka (Banks, 2006, s. 169) charakterizuje etický problém jako spíše absenci vhodných zdrojů potřebných ke zlepšení situace klienta.“ (Ďurčeková – Tekel, 2010, s. 323)

Z vlastních praktických zkušeností v profesi sociálního pracovníka – pečovatele, i z průzkumu v neziskové organizaci Samaritán, n.o. Martin, poskytující domácí pečovatelskou péči můžeme poukázat na tyto nejčastější praktické etické problémy a dilemata:

  • Pečovatel vstupuje chtěje-nechtěce intimním způsobem nejen do života klienta, ale i do jeho rodiny či domácnosti, které se často stává součástí jeho práce. Je vystaven většímu ohrožení ze strany dvojitých či jiných nezdravých vztahů. Etická dilema: do jaké míry může vstoupit do osobního života klienta a jeho rodiny. Je v jeho kompetenci pouze vykonat práci pečovatelských úkonů, která je smluvně dohodnutá, nebo v případě potřeby může i hlubší vstoupit do života klienta?
  • Během výkonu své práce může být svědkem rodinných problémů a konfliktů, ba je tlačeno, aby vstoupil do těchto konfliktů, např. jako svědek, je žádáno, aby dával rady, pomáhal řešit rodinné problémy apod. Etická dilema: do jaké míry a zda vůbec má sociální pracovník – pečovatel kompetence, aby vstupoval do těchto problémů a „nahrazoval“ profesi sociálního poradce či terapeuta.
  • Pečovatel bývá často dlouho se sám s klientem, bez přímé spolupráce kolegů a řízení nadřízeným pracovníkům. Z uvedeného důvodu musí sám okamžitě, bez pomoci kolegů, řešit aktuálně se vyskytující, často i závažné problémy a situace, především náhlé zhoršení zdravotního (psychického nebo fyzického) stavu, i smrt klienta či jiné okolnosti. Etická dilema: je schopen pečovatel v případě potřeby okamžitě vystoupit v roli lékaře, psychiatra či jiných profesí. Je osobnostně zralý a profesně tak vybavený, aby dokázal reagovat na podobně náročné situace.
  • Domácí podmínky klienta nejsou vždy ideální pro výkon pečovatelské služby v domácnosti, zvláště pokud jde o osamělého, sociálně odkázaného klienta, nebo klienta v nepříznivé sociální situaci. Byt nebo dům není bezbariérově upraven, často chybějí zdravotní pomůcky, lůžko ležícího klienta není vhodné ani pro samotného klienta, ani pro výkon pečovatelské služby. Domácí spotřebiče (vysavač, žehlička apod.) v bytě klienta bývají často opotřebované, což zhoršuje podmínky pro výkon práce. Byt může být zanedbaný a ohrožující zdraví nejen klienta, ale i sociálního pracovníka. To se stává nejčastěji u osaměle žijících klientů, kteří si již nedovedou sami zajistit základní životní potřeby, případně u rodin, které se nacházejí v nepříznivé sociální situaci, nebo když rodina neplní své základní funkce zejména tehdy, když taková situace trvá delší dobu. Etická dilema – začít vůbec pečovat u takového klienta, nebo do jaké míry může sociální pracovník vstoupit nejdříve do řešení bytové otázky či nepříznivé sociální situace, když klient potřebuje pečovatelskou službu ihned.
  • Sociální pracovník je často konfrontován s časovým stresem. Řeší dilema, zda se má v této chvíli věnovat osobně klientovi (rozhovor, povzbuzení, naslouchání...) nebo provést úkony, které je třeba provést vzhledem ke smlouvě o poskytování pečovatelské služby v časovém rozsahu, který je dán. Poté musí odcházet k dalšímu klientovi a přijít k němu ve stanoveném termínu. Proto je někdy nucen přistupovat ke klientovi direktivním způsobem, aby v určeném čase stihl všechny úkony, především úkony osobní hygieny u klienta. Etická dilema: věnovat se raději klientovi a pomoci mu při zajištění sociálního kontaktu – komunikace, naplnění emocionálních potřeb klienta, nebo zajistit úkony osobní hygieny, nákupu či nezbytných prací v domácnosti bez bližších osobních kontaktů s klientem, případně do jaké míry můžeme obě potřeby klienta sladit.
  • Při výkonu své práce (nákupů) pečovatel sám manipuluje s osobní hotovostí klienta. Je přítomen v bytě, v němž je hmotný majetek klienta či jeho rodiny, což je poměrně náročné vzhledem k psychicky nemocným, nedůvěřivým nebo podezřívavým typům klientů. Etická dilema: jakým způsobem zajistit provedení nezbytných prací v domácnosti a manipulaci s hotovostí tak, aby nebyla dotčena autonomie a důstojnost klienta i v této situaci a také aby byl sociální pracovník – pečovatel chráněn před možnou podezřívavostí nebo i nespravedlivými obviněními ze strany příjemce sociální služby.
  • Při výkonu své práce může být pečovatel klientem či jeho rodinou manipulován, aby vykonával i úkony, které přesahují rámec smluvně dohodnutých úkonů, nebo práci, která přesahuje jeho pracovní kompetence (např. sociální poradenství, ošetřovatelské úkony, vyřizování po úřadech, práce v domácnosti nad rámec smluvně dohodnutých a pod.). Etická dilema: jakým způsobem komunikovat s klientem, že na takové práce sám nemá pracovní kompetence, když přitom pečovatel sám vidí, že požadované potřeby klienta nejsou naplněny a nikdo je nemá naplnit.
  • Při výkonu pečovatelské služby se u jednoho klienta poměrně často střídají různí pečovatelé. I když věříme, že pečovatelé jsou odborně dobře připraveni, přece jen je každý pečovatel jinou osobností s jinými osobními vlastnostmi, zkušenostmi, povahou. Etická dilema: do jaké míry je možné vyhovět klientovi, který si samozřejmě přeje pečovatele, který nejvíce vyhovuje jeho povaze a představám o výkonu pečovatelské služby a naplňování jeho potřeb.
  • V profesní činnosti má pečovatel jen málo času na setkávání se svými kolegy, výměnu pracovních zkušeností, protože obvykle pracuje u klienta sám. Informace o klientovi si pečovatelé předávají prostřednictvím záznamových deníků nebo prostřednictvím koordinátora pečovatelské služby. Etická dilema: jakým způsobem zajistit kolegiální spolupráci, řízení pečovatelské služby, aby se sociální pracovník – pečovatel necítil při výkonu své práce osamocený, ponechaný sám na sobě a o své rozhodnutí, což je psychicky náročné pro pečovatele a může vést i k syndromu vyhoření nebo jiným psychickým problémům.

Uvedené konkrétní situace a etická dilemata jsou takto vnímána ze strany sociálního pracovníka – pečovatele. Naznačili jsme jen některá. V každodenním výkonu své profese jich může být více a mohou být různorodá, podobně jako různorodá je i cílová skupina klientů přijímajících službu domácí pečovatelské péče. Jejich řešení závisí na individualitě každého sociálního pracovníka, jeho profesionálních a osobních kompetencích, schopnostech a dovednostech a zkušenostech, ale i na tom, jak se k uvedenému problému postaví manažerský personál v organizacích, které zajišťují domácí pečovatelskou službu ve veřejné správě v obcích či městech, ale i odborníci v tak náročném a různorodém oboru, jakým je sociální práce – vědečtí pracovníci, odborníci v oblasti dalšího vzdělávání či jiné oblasti, spolupracující s daným oborem.

Možnosti řešení uvedených etických dilemat

Specifika práce sociálního pracovníka, který vykonává službu pečovatelské péče v domácím prostředí klienta, a možnosti řešení jejích etických dilemat se pokusíme aplikovat podle systematického postupu řešení etických problémů, který uvádí Reamer (Mátel a kol., 2010, s. 147):

  1. Identifikace etických problémů, včetně hodnot a povinností sociální práce, které se dostaly do konfliktu. V případě výše uvedených, naznačených etických konfliktů a dilemat v práci sociálního pracovníka - pečovatele je velmi důležité poznat a komunikovat tato etická dilemata se sociálními pracovníky – pečovateli, ale i klienty. Klient, či rodina klienta by měla být dopředu upozorněna na možnost vzniku situací, jako je střídání pečovatelů u klienta, informace o právech a povinnostech sociálního pracovníka při výkonu jeho profese u pečovaného rodinného příslušníka, upozornění na to, že pečovatel, i když by měl mít samozřejmě základní znalosti z komunikace s klientem, psychologie, sociální terapie a sociálního poradenství, není kompetentní k takovým výkonům a měl by doporučit k nim odborníka – specialistu a podobně.
  2. Identifikace jednotlivců, skupin nebo organizací, kterých se etické rozhodnutí pravděpodobně dotkne. V případě pečovatelské služby v domácím prostředí klienta se etická rozhodnutí dotýkají především klienta a jeho rodiny. Kromě toho se etická rozhodnutí dotýkají i jednotlivců a organizací, které zajišťují péči o klienta. Jde především o rozhodování, kteří odborně připravení jednotlivci či organizace mohou pomoci při řešení sociálních problémů klienta. Je nutné předem stanovit rozsah sociální služby, úkonů a působnosti sociálního pracovníka, aby byl zajištěn co největší komfort pro klienta a aby nebyla dotčena jeho práva na důstojnost a sebeurčení i svobodu rozhodování, ale také aby měl sociální pracovník – pečovatel usnadněnou situaci v případě etických dilemat, která vzniknou při praktickém výkonu jeho práce a nebál se odpovědnosti za svá rozhodnutí, která vykoná v rámci svých kompetencí.
  3. Předběžně identifikovat všechny realizovatelné směry jednání a následky pro všechny účastníky, včetně potenciálních přínosů a rizik pro každého z nich. V tomto případě to jde např. i o určení a komunikaci způsobu péče o klienta. Doporučit, zda by pro klienta nebyla výhodnější rezidenční péče permanentní, i když jen na určitou dobu, případně ambulantní péče, nebo kombinace pečovatelské služby s péčí v zařízení sociálních služeb, případně péčí zajištěnou samotnou rodinou. Vyvstává zde i etická dilema, když mohou být rodinní příslušníci unaveni z náročné péče o svého rodinného příslušníka. Začnou uvažovat i o rezidenční péči, přestože by rádi zajistili péči o svého blízkého v domácím prostředí. Řeší morální a etický problém, zda umístit svého příbuzného do zařízení sociálních služeb. Zde je pečovatelská služba velmi výhodnou sociální službou. Pečovatel může podat velkou pomocnou ruku rodině, protože pomůže zmírnit únavu z náročné péče o rodinného příslušníka, kterou již rodinní příslušníci nedokáží zajistit sami a zároveň zůstává na pomoc odkázaný rodinný příslušník v domácím prostředí. Samozřejmě každý sociální případ je individuální. Závisí na konkrétní situaci každého klienta a jeho rodiny. Je to i otázka pro sociálního poradce, aby zvážil doporučení pro klienta a jeho rodinu.
  4. V této souvislosti jde také o důkladné přezkoumání důvodů výhod a nevýhod každé varianty řešení s ohledem na etický kodex a platnou legislativu a etické teorie, principy a směrnice, praktické teorie a principy sociální práce a osobní hodnoty (včetně náboženství, kultury, etických hodnot a politických idejí). Platná legislativa ne vždy napomáhá uplatňování etických principů. Velkým problémem bývají také ekonomické důvody, když ne každý klient, či jeho rodina má takové ekonomické možnosti, aby dokázali zaplatit pečovatelskou službu v takovém rozsahu hodin, které klient potřebuje. Je to etická dilema i pro organizace, které zajišťují tento typ sociální služby. Rády by vyhověly oprávněným potřebám klienta, ale musí hledat kompromis mezi potřebami a ekonomickými možnostmi klienta. Sociálnímu pracovníkovi – tedy i pečovateli se může stát, že z jeho pohledu by raději konal jiným způsobem, než mu umožňuje legislativa nebo interní předpisy organizace. Kromě toho je každý sociální pracovník jiný, má jinou hierarchii hodnot. Podobně i každý klient má svou vlastní hierarchii hodnot a morálních či etických principů a idejí, které mohou někdy kolidovat s etickými principy sociálního pracovníka. Východiskem je vzájemná komunikace a oprávněné zájmy klienta. Základní morální a etické principy, které jsou v etickém kodexu, by měly být sociálnímu pracovníkovi, tedy i pečovateli komunikovány, vnitřně přejaty a aplikovány v praxi, tedy závazné. Při etických dilematech je nutné dilema komunikovat mezi sociálními pracovníky navzájem, zejména začínající sociální pracovníci se zkušenějšími spolupracovníky, případně dalšími odborníky. Etická dilemata řešit v tom smyslu, že je třeba mít na mysli zájmy, uspokojení potřeb a dobro klienta, které je vyšším dobrem. Samozřejmě sociální pracovník, ani pečovatel nikdy nemůže mít stoprocentní jistotu, že jednal v zájmu vyššího dobra klienta.
  5. Konzultace s kolegy a příslušnými odborníky (zaměstnanci organizace, supervizory, právními zástupci a odborníky na etiku). Zde vidím jednu z nejdůležitějších možných cest, jak řešit etická dilemata v práci pečovatele. Myslím, že právě supervize, systém dalšího vzdělávání, možnost poradit se s odborníky je stále málo využívána. V praxi je velmi důležitá především supervize, protože pečovatel pracuje v domácnosti klienta obvykle sám a nemá, kdo by mu poradil v práci, řekl, co dělá dobře a co by měl dělat jinak. Podle našich zkušeností se supervize zatím relativně málo využívá v práci pečovatelů. Může jít o supervizi uskutečňovanou staršími, zkušenějšími kolegy, nebo koordinátorem pečovatelské služby.
  6. Provedení rozhodnutí a dokumentace celého procesu rozhodování. Dokumentace v práci pečovatelů se uskutečňuje především prostřednictvím záznamů o provedené pečovatelské službě v domácnosti klienta po každé návštěvě u klienta. Jde především o zaznamenání pečovatelských úkonů, které byly realizovány, popř. změn zdravotního stavu klienta. V pečovatelské praxi by se měly více využívat i písemné záznamy o rozhodnutích, které učinil sociální pracovník, poradce, pracovník sociálního odboru na městském nebo obecním úřadu, případně pracovník Úřadu práce, sociálních věcí a rodiny, nebo samotný pečovatel při své práci. Takové komplexní záznamy by měly být pravidelně zhodnocovány a komunikovány všemi zainteresovanými sociálními pracovníky. Určitě by to bylo přínosem pro samotného klienta, zkvalitnění pečovatelské služby a především poskytnutí komplexu služeb (tedy nikoli jen pečovatelské), které klient či jeho rodina potřebují. Porovnávání a zhodnocování záznamů z prováděné pečovatelské služby u jednotlivých klientů by napomohlo v práci pečovatelů. Mohli by porovnávat situace, které musí řešit, s podobnými situacemi, které se vyskytly u jiných klientů a jakým způsobem byly řešeny. Pokud se řešení neosvědčilo, je možné řešit situaci jinak; pokud se řešení osvědčilo, je možné takové řešení zopakovat i u jiného klienta.

Závěr

Poskytování pečovatelské služby v domácím prostředí klienta je osvědčenou a věříme, že i pro budoucnost perspektivní a čím dál více žádanou sociální službou. Jak jsme uvedli ve svém příspěvku, pečovatelská služba je velmi náročná pro sociálního pracovníka, který tuto službu vykonává. Má svá specifika, nejvýznamnějším je výkon služby v domácím prostředí klienta. Setkává se s množstvím různorodých klientů, rodin, situací. Přináší s sebou výskyt a nutnost řešení etických dilemat a problémů, s nimiž se setkávají sociální pracovníci obecně, ale i specifická etická dilemata a problémy, jak jsme je naznačili v příspěvku. Navrhli jsme některé možnosti řešení této problematiky. Věříme, že mohou být přínosem pro zkvalitnění práce sociálních pracovníků pečovatelské služby v domácím prostředí klienta, především pro zkvalitnění jejich přístupu ke klientovi, o nějž nám především jde.

Autor: Bc. Mgr. Iveta Gallová, PhD. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce, n.o. Bratislava

Seznam bibliografických odkazů

[1] MÁTEL, Andrej a kol. 2010. Etika sociálnej práce. Bratislava: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2010. 183 s. ISBN 978-80-89271-85-6. [2] SUMEC, Martin. 2005. Rodina a medzigeneračné vzťahy. Bratislava: Vydavateľstvo STU, 2005. 111 s. ISBN80-227-2212-X. [3] ĎURČEKOVÁ, Zuzana, TEKEL, Richard. 2010. Aplikácia etického kódexu pri výkone sociálnej práce v rámci aktivít neziskových organizácií poskytujúcich sociálne služby v meste Nitra. In KAPPL, M., SMUTEK, M., TRUHLÁŘOVÁ, Z.: Etika sociální práce. Sborník z konference VI. Hradecké dni sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové, 2010, 486 s., ISBN 978-80-7435-037-5. [4] HECHL, Ján. 1994. Prichádza tretí vek. In: Rodina ako predmet vedy. Zborník príspevkov z medzinárodného sympózia, konaného v dňoch 12.-13. mája 1994. Bratislava: Medzinárodné stredisko pre štúdium rodiny, 1994, 142 s. [5] LEVICKÁ, Jana. 2010. Etické dilemy sociálnej práce. In: KAPPL, Miroslav, SMUTEK, Martin, TRUHLÁŘOVÁ, Zuzana: Etika sociální práce. Sborník z konf. VI. Hradecké dni sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové, 2010, 489 s., ISBN 978-80-7435-037-5. [6] Tlačová kancelária Konferencie biskupov Slovenska: Príhovor Benedikta XVI. chorým počas návštevy Domu seniorov [online]. Bratislava: Tlačová kancelária Konferencie biskupov Slovenska, [2010] [cit. 2010-09-22]. Dostupný z WWW: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20100919004.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010 v Piešťanoch a byla publikována ve sborníku této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálním práci a dalších pomáhajících profesích. Zborník z medzinárodní vedeckej konferencie. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.