Lidská důstojnost v pomáhající profesi sociálního pracovníka není jen představou a ideou o statusu člověka, jeho postoji v sociální práci, ale je to nejdůležitější právo člověka, které je velmi úzce spjato s právem člověka na život. V uspořádání lidského poznání má etika důležité místo jako jedna z nejstarších filozofických disciplín, které se zabývají morálkou, mravními hodnotami a způsoby chování, jež vedou k uplatňování mravných zákonů v různých oblastech života společnosti. V současnosti má kriticko-teoretický výklad základních mravných problémů své významné praktické vyznění v aplikovaných etických přístupech, které formulují prakticko-etická řešení každodenních problémů ve vztahu etiky k různým oblastem vědy a praxe. Studium a osvojení si metod implementace etiky koresponduje s moderními trendy a humanizací v oblasti vědy, poznání a praxe, s výzvami pro 21. století, i s integračními ambicemi Slovenska zařadit se do moderního a evropského duchovního prostředí.

Na začátku třetího tisíciletí se intenzivně zvyšuje potřeba odborníků v oblasti aplikované etiky (sociální etika, etika komunikace), ale i profesních etických kodexů, mezi které nepochybně patří etika v sociální práci.

Lidský život je závislý na osobních vztazích a morálních schopnostech, které se rozvíjejí na základě vzájemné výměny zkušeností, jako je projev intelektuálního poznání pravdy a aplikace morálního dobra. Život všech lidí, i když s různou intenzitou, směřuje k osobnostní zralosti.

Každý lidský život má jedinečnou, neopakovatelnou a neodňatelnou hodnotu a důstojnost, která vyplývá ze samotné podstaty „být člověkem“. Hlavním posláním každého z nás je být člověkem odpovědným ve všech rovinách – být odpovědným k sobě samému, k okolnímu světu a samozřejmě k těm, kteří potřebují naši pomoc – ke klientům. Velmi přirozeně se těchto rovin dotýká každá činnost v rámci sociální práce, která je pomocí, podporou, službou a doprovázením. Proto si jen velmi těžko dokážeme představit tuto činnost bez etických souvislostí. Etika je spojením nejuniverzálnějšího s nejprivátnějším, je filozofií lidství, filozofií života. Je to vědecká disciplína, která se zabývá morálkou, mravní stránkou života člověka, jejím vnějším projevem, jednáním a vztahem k lidem. Navíc se usiluje vést člověka ke dobru, zkoumá lidské chování z hlediska jeho morální hodnoty a usiluje nalézt měřítko, které by umožnilo člověku rozhodnout, co je dobro, co je zlo, čestnost, nečestnost (Mráz, 2001).

Mezi klíčové pojmy v etice patří hodnota. Tento termín nelze přesně definovat, je však možné vymezit jeho chápání – hodnoty související s lidskými zájmy a potřebami, s rozhodováním o tom, jak jednat, a s etickými normami a hodnocením. Hodnoty můžeme chápat jako cokoliv, co má pro nás význam; v konkrétním smyslu jde o věci, které stojí za to po nich toužit. Etické hodnoty mají svůj základ v dobru, které představují, jsou poznatelné a uskutečnitelné jen v prostoru svobody a jsou tedy vlastní pouze člověku. Dodržování etických zásad a jednání je obzvláště důležité v pomáhající profesi sociálního pracovníka. Specifikem pomáhajících profesí je skutečnost, že klient je v závislé pozici od pomáhajícího pracovníka.

A jaké by měly být etické hodnoty v sociální práci? Mělo by být samozřejmostí, že už „samotná práce“ je hodnotou. Známý český filozof F.X. Šalda říká: „Jediným způsobem, jak poznat, co v kom váží, je mu připuštět k práci.“

Vzhledem k tomu, že se zabýváme hodnotami v sociální práci, můžeme je rozdělit do několika skupin:

  1. Hodnoty mravního vědomí
  2. Hodnoty povahových vlastností člověka
  3. Hodnoty mezilidských vztahů
  4. Hodnoty lidského jednání.

Přibližme si blíže, co znamenají jednotlivé skupiny hodnot pro sociální práci: Všeobecně je zakořeněná představa, že mravnost je věcí vrozeného citu a je jednotlivci „daná zhora“. Určitě je to tak, protože někteří lidé jsou skutečně citlivější na jevy, které vyžadují mravní hodnocení (Mrázová, 2000). V rámci hodnot mravního vědomí můžeme hovořit o určitých etických principech a pravidlech. Pro sociální práci je nejdůležitějším principem humanismu – principem lidskosti (z lat. homo = člověk, humanitas = lidský), který je také principem lásky a úcty k člověku. Princip humanismu nám káže nežít v životě pouze pro sebe, ale hlavně pro ty druhé, kteří nás potřebují. Humanismus je postoj, který vychází z víry v lidské schopnosti a zdůrazňuje lidskou důstojnost člověka. Pojem lidské důstojnosti vychází z filozofie zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Každý člověk jako příslušník lidstva – v naší práci sociální klient si zaslouží vážnost, čest a úctu. Druhým, ne méně důležitým principem je princip čestnosti a svědomitosti v sociální práci. V požadavku svědomitosti jde hlavně o disciplinovanost a sebedisciplínovanost v přístupu k plnění povinnosti. Svědomitost v sociální práci znamená „být na straně dobra a postavit se proti zlu“. Čestnost a svědomitost jsou hodnoty, které vyžadují mravní čistotu ve všech morálních dimenzích člověka.

Do druhé skupiny hodnot – skupiny povahových vlastností člověka – můžeme zařadit vlastnosti sociálního pracovníka, které jsou obsaženy v Etickém kodexu sociálního pracovníka (1997): úcta a slušnost, důvěryhodnost, zdvořilost, bezúhonnost, vytrvalost, taktnost, rozvaha. Určitě se v sociální práci nepřipouští jakákoli hrubost a vulgárnost, protože etika v sociální práci musí vždy směřovat k ochraně lidské důstojnosti.

Hodnoty mezilidských vztahů – skupina hodnot, které jsou primárně v lidském jednání vůbec, nemluvě o sociální práci, kterou by člověk bez těchto etických hodnot ani nevykonával – přátelství, láska, altruismus, empatie a prosociálnost. Vykonávat práci v sociální oblasti života bez přátelství a lásky k člověku by bylo nemožné. Rozměrem jednání, podtextem každého kroku v sociální práci by mělo být biblické „budeš milovat bližního svého jako sebe sama“. Altruismus představuje morální zásadu, která od člověka vyžaduje potlačit vlastní egoismus a obětovat své zájmy ve prospěch zájmů jiných lidí, vyžaduje nezištnou službu lidem jako zásadu svého rozhodování a jednání. Empatie zase předpokládá schopnost člověka vcítit se do situace problému druhého člověka, znamená vidět očima druhého člověka a cítit jeho srdcem. Prosociálnost znamená schopnost a ochotu spolupracovat, umět se dohodnout, být ochotným udělat pro druhé něco bez očekávání protihodnoty nebo odměny.

Hodnoty lidského jednání. K uvedeným hodnotám patří – dobrý skutek, charita, filantropie. Sociální práci není možné realizovat bez obětavosti, pomoci a dobročinnosti. Hodnoty lidského jednání jsou projevem vztahu člověka k druhým lidem. V současnosti je mezilidská komunikace často charakteristická vzájemnou izolací lidí. Její následkem je nevšímavost, neochota pomoci jiným, lhostejnost a egoismus. Tyto hodnoty jsou v rozporu se samou podstatou sociální práce, která je založena na hodnotách spolupráce, tolerance, lidskosti a ochoty pomáhat. Klíčem ke zdravým a plnohodnotným mezilidským vztahům je „schopnost mít uši pro city, prosby a problémy druhých“, odsunout do pozadí vlastní přání. To si však vyžaduje čas, sílu, kompromisy a ochotu riskovat.

Sociální pracovník na základě osobní volby chce a pracuje s lidmi a pro lidi s cílem poskytnout jim pomoc na profesionální úrovni. Tuto práci je téměř nemožné vykonávat bez schopnosti optimálního sociálního cítění.

Sociální cítění představuje především schopnost poznat a pochopit situaci, v níž se klient ocitl. Empatické chápání situace, v níž se klient ocitl, umožňuje sociálnímu pracovníkovi volit nejen optimální formu komunikace s klientem, ale také optimální míru pomoci.

Sociální cítění je emoce vyvolaná morálními nebo duchovními příčinami a příčinami bezprostředně organickými. Nemůžeme ztotožňovat sociální cítění s altruismem jako mravným principem spočívajícím v nezištné pomoci – službě druhým lidem, v ochotě obětovat pro jejich dobro osobní zájmy. Člověk, který je určitým způsobem trpící, může být osamělý, může být ve svém okolí neakceptovaný. Nemůže však mít trvalý pocit vlastního nerealizování. Sociální cítění se vztahuje k respektování všeobecně přijímaných hodnot sociálního života. Sociální cítění není v žádném případě soucit.

V této souvislosti si opět připomeňme, že sociální práce je specifická odborná činnost, která směřuje k zlepšování vzájemného přizpůsobování se jednotlivců, rodin, skupin a jejich sociálního prostředí. V současnosti je vnímána jako multidisciplinární až transdisciplinární vědecká oblast, která disponuje speciálními metodami práce a teoreticky je zaměřena na oblast sociální péče o jednotlivce, skupinu, komunitu či společnost, stejně jako na přípravu odborníků v této oblasti (Levická, 2004).

Realizátory úkolů sociální práce v praktické podobě jsou sociální pracovníci. Sociální pracovníci napomáhají rozvoji sebeúcty a vlastní odpovědnosti jednotlivců. Činnosti, úkoly a povinnosti sociálního pracovníka jsou poměrně jasně stanoveny. S otázkami osobnosti sociálního pracovníka se setkáváme zejména v souvislosti s řešením etických otázek sociální práce. Základem etiky sociální práce jsou humanistické hodnoty a postoje společnosti k člověku, které se vyvíjely v průběhu lidského soužití. Neměla by být v rozporu s etikou společnosti a naopak. Etika, jako systém vědeckého poznání morálky, ve vzájemných vztazích jednotlivce a společnosti vytváří pravidla pro výkon profesionální sociální práce, které jsou obsaženy v Etickém kodexu sociálního pracovníka, který byl přijat už v polovině 20. století. Je důležité, aby sociální pracovník udržoval alespoň určitý etický standard ve výkonu svého povolání, avšak dle možností dále rozvíjel a zvyšoval svou etickou úroveň (Levická, 2000).

Etický kodex explicitně vyjmenovává všechny vlastnosti, dovednosti i kompetence, jimiž má sociální pracovník disponovat. Je formulován tak, aby sloužil jako průvodce každodenního chování sociálních pracovníků v profesionálních vztazích s těmi, kterým slouží – s klienty, kolegy, zaměstnavateli, s ostatními osobami, s lidmi jiných profesí.

Kodex je postaven na základních hodnotách sociální práce jako profese, které zahrnují hodnotu, určení a jedinečnost všech lidí.

Na sociální práci jako specifickou odbornou činnost se vztahují i obecné znaky profesionální etiky, která se zabývá etickými dilematy, problémy hodnot, které se vyskytují při práci odborníků, ale i specifickými otázkami, jako jsou organizace a disciplína v profesi.

O důležitosti a potřebnosti sociální práce v moderní sociální společnosti nelze pochybovat a stejně tak nelze pochybovat o tom, že tuto práci může vykonávat jen profesionál, který má nejen znalosti, zkušenosti, dovednosti, který jedná v souladu s etickými normami a hodnotami, ale který má i „srdce na pravém místě“.

Závěr

Každý, kdo přijme normy, principy i hodnoty sociální práce, které tvoří základní část tohoto povolání, musí jednat v souladu s nimi nejen ve svém profesionálním, ale i v soukromém životě. Sociální pracovník se ve své práci denně setkává s lidskostí a důstojností. Na jedné straně musí pracovník respektovat svou důstojnost a na druhé straně musí respektovat důstojnost svých klientů, proto je celá sociální práce založena na vzájemném respektu k hodnotě a důstojnosti všech lidí a na právech, která z toho vyplývají. Proč právě zachování důstojnosti a lidskosti je tak důležité v sociální práci? Humánní a lidský přístup s respektem k důstojnosti každého člověka lze považovat za investici do budoucnosti.

Autor: Doc. PhDr. Mária Dávideková, PhD.

Seznam bibliografických odkazů

[1] BEŇO, Pavol. 2004. Komunikácia s umierajúcim pacientom. Bratislava : Speculum nostrum, 2004, ročník 5, č. 4, s. 101-102. [2] LEVICKÁ, Jana. 2000. Sociálna práca ako vedecká disciplína. In: Sociálna práca a zdravotníctvo l, 2000, 1, s. 7-16. [3] LEVICKÁ, Jana. 2004. Základy sociálnej práce. Trnava : Spoločnosť pre podporu vedy a vzdelávania na FZaSP, 2004. 170 s. ISBN 80-968952-3-0. [4] MRÁZ, Martin. 2001. Etika. Trnava : Trnavská univerzita, 200l. 139 s. ISBN: 80-88774-66-7. [5] MRÁZOVÁ, Alžbeta. 2000. Etické aspekty sociálnej práce. In: Sociálna práca a zdravotníctvo 1, 2000, 1, s. 43-46.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociálnej práci a ďalších pomáhajúcich profesiách, která se konala 20. – 21. října 2010 v Piešťanoch a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálne práci a ďalších pomáhajúcich profesiách. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.