Etické principy sociální práce

Etické principy sociální práce Etika není jen zvláštní částí výkonu sociální práce jako profese (ve smyslu např. etického kodexu), ani oborem vzdělávání (jako jeden z vyučovacích předmětů), ani vědeckou disciplínou (jako etická pravidla badatelské činnosti). Je jejím neoddělitelnou, integrální součástí. Bez ní by sociální práce nemohla být sociální prací v žádném ze svých způsobů bytí. Při vysokém školství sociálních pracovníků i při výkonu samotného povolání je z hlediska etiky rozhodující, aby byly teoretické poznatky a praktické dovednosti začleněny do mravního uvažování a jednání sociálního pracovníka a zahrnovaly celou oblast práce i vztahy v rámci poskytování služeb sociální práce.

Příspěvek se zaměřuje především na etické principy profese; řadu z nich jiní autoři mohou považovat za teoretické principy (např. holistický přístup, empowerment), některé za právní předpoklady výkonu profese (např. respektování lidských práv, ochrana soukromí a osobních údajů). To opět potvrzuje velmi těsné propojení teoretických a etických aspektů této disciplíny.

Etické principy chápeme jako „základní standardy chování, od nichž závisí mnoho jiných standardů a soudů. Princip je nezbytnou normou v myšlenkovém systému, který tvoří základ pro morální uvažování v tomto systému“ (Beauchamp 1996, s. 80–81). Vzhledem k jejich vztahu k hodnotám upozorňuje Aadland (2011, s. 18), že „nelze formulovat žádný princip, který by byl hodnotám nadřazen – ony samy jsou základem všech ostatních principů.“

Formulování etického kodexu patří v současnosti mezi základní požadavky profesionality a je jednou ze znaků pomáhajících profesí. Se vědomím, že samotný etický kodex nemůže zaručit etické chování vycházející z individuální odpovědnosti sociálních pracovníků, má jeho formulování velký význam pro profesi sociální práce, profesionály v ní působící i uživatele sociálních služeb. Etické standardy v sociální práci postupně rozvíjejí, transformují a prohlubují se v důsledku změn ve společnosti, komunitě, rozvoje sociálních služeb i samotné profese sociální práce (Mátel in Tvrdoň et al., 2014).

V současnosti je možné považovat za aktuální mezinárodní etický kodex sociální práce společný dokument IFSW/IASSW Etika v sociální práci – prohlášené principy přijatý v roce 2004. Na Slovensku bude od 1. října 2015 platný nový Etický kodex sociálních pracovníků a asistentů sociální práce. V něm se uvádí, že „etické povědomí je zásadní součástí profesionální činnosti sociálního pracovníka a asistenta sociální práce. Jeho schopnost a závazek k etickému jednání je základním aspektem kvality služeb sociální práce“. Kromě toho se v něm uvádí, že „sociální práce je dynamicky se rozvíjející profesí, založenou na hodnotách, jako jsou sociální spravedlnost, lidská důstojnost a důležitost mezilidských vztahů“. Mezi principy, které činí sociální práci eticky citlivou, můžeme zařadit:

• podporování sociální spravedlnosti,
• respektování důstojnosti osoby,
• dodržování lidských práv,
• primát zájmu o klienta,
• [úsilí o nejlepší zájem klienta,
• respektování profesních hranic,
• rovné zacházení,
• antidiskriminace,
• respektování rozmanitosti,
• sebeurčení uživatelů služeb,
• participace,
• posilování a zmocňování uživatelů služeb,
• individuální přístup ke klientovi,
• respektování soukromí klientů,
• respektování důvěrnosti informací,
• holistický přístup.

Princip podporování sociální spravedlnosti Tento zásadní princip současné sociální práce nepatří jen do oblasti etiky, ale je jím tato disciplína naplněna jako celek. Zejména na globální úrovni byl princip sociální spravedlnosti rozpoznán jako zásadní v posledních dvou definicích sociální práce (IFSW / IASSW, 2000; 2014) i v mezinárodním etickém kodexu (IFSW / IASSW, 2004).

Etický kodex sociálního pracovníka a asistenta sociální práce (2015) identifikoval sociální spravedlnost jako klíčovou hodnotu, podobně jako i jiné národní etické kodexy (např. americký, britský, kanadský a další). Uvádí se: Sociální pracovník a asistent sociální práce má odpovědnost za podporu sociální spravedlnosti ve vztahu k celé společnosti i ve vztahu k lidem, kteří využívají služby sociální práce. Usiluje se zajistit všem lidem přístup k potřebným informacím, službám a zdrojům, rovnost příležitostí a účast v procesu rozhodování. Vytváří podmínky, které uživatelům služeb sociální práce umožňují dosáhnout toho, na co mají právo. Sociální pracovník a asistent sociální práce přispívá k odstraňování projevů a příčin sociální nespravedlnosti, diskriminace, útlaku a bariér podporujících sociální vyloučení. Angažuje se o dosažení sociální změny, sociálního rozvoje a sociální inkluze, zejména ve prospěch zranitelných a utlačovaných jednotlivců a skupin lidí.

Pod sociální spravedlností v širším pojetí lze sice chápat jakýkoli distribučný model zahrnující všechny relevantní společenské vztahy (včetně statusových práv, uznání menšinové identity, ochrany životního prostředí apod.), ale pod tímto pojmem se v užším smyslu obvykle rozumí doslova „ekonomická spravedlnost“, kde jde především o problematiku spravedlivého rozdělení nedostatkových materiálních hodnot. Blaha (in Mátel et al., 2012) při vysvětlení podstaty sociální spravedlnosti rozlišuje „zásluhovou péči“ a „spravedlnost podle potřeb“. V zásluhovém konceptu spravedlnosti má být hodnocení jednotlivce úměrné jeho vynaloženému výkonu, tedy „každému to, co mu náleží“. Jednotlivec je odměňován na základě vlastních kvalit, resp. zásluh, bez ohledu na ostatní jednotlivce či celek společnosti. Při tom podstatně záleží na kvalitě výkonu, protože ti schopnější by měli být podle spravedlnosti výkonu „po zásluze“ spravedlivě odměněni. Podle „zásluhové spravedlnosti“ je třeba přiznat každému to, co si „zaslouží“, a tedy těm, kteří jsou schopnější, přiznat samozřejmě více, případně vše. Předpokladem pro tento koncept jsou základní požadavky: za prvé – spravedlivé je to, co člověk získal v souladu se současně platným právem a tržním mechanismem; za druhé – spravedlivé je sklízet ovoce vlastní práce; za třetí – spravedlnost by měla odrážet morální zásluhy. Na druhé straně koncept „spravedlnosti podle potřeb“ upozorňuje na skutečnost, že je nezbytné brát v úvahu i méně schopné jednotlivce (ať již je kritériem kvalita, schopnosti na trhu nebo cokoli jiného) a vůči nikomu by tedy nemělo být takto přistupováno, aby daný člověk přišel o důstojnost či dokonce o samotnou možnost přežít. Tato intuice vychází především z chápání spravedlnosti jako rovného přístupu a probouzí se v lidech zejména v kritických situacích, při pohledu na utrpení chudých a hladovějících. Řekneme-li zjednodušeně, pokud někdo „spravedlivě“ dospěl k miliardám a jiní „spravedlivě“ umírají hlady, „spravedlivé“ to není. V tomto případě nestačí „zásluhová spravedlnost“, naopak se nabízí „výsledkový“ princip sociální spravedlnosti motivovaný kritériem potřeb. Klíčem k spravedlivému rozdělení materiálních statků je tedy v tomto případě kritérium potřeb, resp. solidarity. Smyslem tohoto pojetí spravedlnosti je vyrovnání společenských podmínek pro všechny jednotlivce, nebo alespoň zajištění důstojného minima pro přežití každého lidského tvora. „Spravedlnost podle potřeb“ nutně vyžaduje redistribuční (přerozdělovací) politiku vzhledem k potřebám jednotlivců. Základem konceptu potřeb je totiž obecně hodnota solidarity (ve smyslu ne recipročního převodu). To znamená převody od silnějších ke slabším, např. od bohatých k chudým, od zdravých k nemocným, od osob v produktivním věku k důchodcům a podobně. Podstatou je naplnění základních lidských potřeb bez ohledu na to, zda si to člověk zaslouží, nebo nikoli. Souhrnně lze vztah mezi oběma koncepty sociální spravedlnosti shrnout myšlenkou Nicholase Barra (1998, in Mátel et al., 2012), podle níž „zásluhový aspekt implikuje, že ten, kdo pracuje více hodin, si zaslouží větší odměnu, a aspekt potřeb implikuje, že by se nemělo stát, že by jednotlivce, který je práce neschopný, čekalo hladovění.“

Mezi sociální spravedlností a lidskými právy existuje těsné propojení. Podle Blahu (in Mátel et al., 2012, s. 63) „v samotné podstatě pojmu sociální spravedlnost lze analyticky vystopovat koncept lidských práv, protože základním předpokladem spravedlivého rozdělení se stává požadavek, aby každá lidská bytost měla zajištěny materiální podmínky pro důstojný život. Takový požadavek lze nejpřesvědčivěji obhájit tehdy, když vycházíme z přesvědčení, že každý člověk disponuje určitými lidskými právy, mezi které patří i právo na důstojné materiální podmínky a sociální zabezpečení.“

Principy dodržování lidských práv a respektování lidské důstojnosti každé osoby bez rozdílu patří mezi zásadní požadavky sociální práce. Téměř všechny etické kodexy sociální práce, včetně mezinárodního kodexu IFSW / IASSW (2004), tuto skutečnost explicitně reflektují. Stejně tak i obě globální definice sociální práce (IFSW / IASSW, 2000; 2014). V poslední době se k nim přidal i nový slovenský etický kodex (2015). Lidskou důstojnost identifikoval jako jednu z klíčových hodnot profese. V textu kodexu se uvádí: Sociální práce je založena na respektování důstojnosti všech lidí bez rozdílu a na dodržování lidských práv, jak jsou uvedena v mezinárodních dokumentech.

V centru pozornosti sociálního pracovníka má být jednotlivec se svými neodňatelnými, neodvolatelnými a nepromlčitelnými právy, která přísluší každému člověku od narození až do smrti. Člověk má určité základní lidské práva a ta nelze porušit ve jménu žádného vyššího dobra. Jinými slovy, nemůžeme obětovat jednoho člověka v zájmu jiného člověka ani celé společnosti (Blaha in Mátel et al., 2012). Každému člověku, bez ohledu na jeho fyzický, psychický a sociální stav, náleží neodňatelná důstojnost, zakládající jeho nevyčíslitelnou hodnotu (Mátel, 2012, s. 140). Protože je sociální práce založena na respektu k hodnotě a důstojnosti všech lidí a na právech, která z toho vyplývají, mají sociální pracovníci podporovat a chránit fyzickou, psychickou, emocionální a duchovní integritu a blaho každého člověka (IFSW, 2004, č. 4.1). Hodnota jedince je nadržená před vším ostatním. Osoba je postavena výše než zájmy instituce nebo jakékoli hmotné hodnoty (Havránková, in Matoušek, 2008, s. 68). Úlohou sociálního pracovníka není posuzovat morální úroveň klienta (sociální pracovník není kněz ani kazatel). Neobviňuje profesionálně klienta, že „za to může sám“ a pod., ale má jej akceptovat. Akceptace je schopnost sociálního pracovníka zachovat klientovi respekt, byť se tento projevuje rizikovým chováním. Je založena na bezpodmínečném respektování člověka jako člověka.

Lidská práva lze chápat jedině tehdy, pokud je uplatňujeme univerzálně, tj. na každého člověka. Protože když mluvíme o jakémsi „právu“, které má někdo a jiný je nemá, pak už nemluvíme o „právu“, ale o „privilegiu“ některých lidí. K pojmu „právo“ logicky náleží „rovnost“ všech lidí, a tedy zrušení privilegií (Blaha in Mátel et al., 2012, s. 79).

Sociální pracovník by měl znát důležité mezinárodní dokumenty, které se věnují lidským právům, aby je mohl uplatňovat v každodenní práci s klienty. Jedná se o dokumenty několika mezinárodních institucí:

Organizace spojených národů (OSN) – jsou to zejména Všeobecná deklarace lidských práv (1948); Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966); Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966); Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1966); Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979); Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání (1984); Úmluva o právech dítěte (1989); Mezinárodní úmluva o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin (2004); Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (2006).

Rada Evropy (RE) – pro oblast sociálních práv je třeba zaměřit pozornost zejména na Evropskou sociální chartu, kterou v roce 1961 přijala Rada Evropy (v roce 1996 byla revidována). Mezi základní oblasti, kterými se charta zabývá, patří bydlení (např. právo na přiměřené a cenově dostupné bydlení; snaha o snížení počtu bezdomovců), zdraví (např. dostupná zdravotní péče, ochrana mateřství, ale i zdravé životní prostředí), vzdělání (např. bezplatné základní a střední vzdělání), zaměstnání (např. spravedlivé pracovní podmínky, zákaz dětské práce, právo na stávku), právní a sociální ochrana (např. právo na sociální zabezpečení, sociální pomoc a sociální služby, právo na ochranu před chudobou a sociálním vyloučením, právní ochrana rodiny), pohyb osob (např. právo na spojení rodiny) či nediskriminace (např. právo mužů a žen na stejné zacházení). O tom, zda jsou závazky stanovené v chartě dodržovány, dohlíží Evropský výbor pro sociální práva.

Evropská unie (EÚ) – v roce 1989 Unie přijala tzv. Sociální chartu Evropské unie (oficiálně pod názvem Evropská charta základních sociálních práv zaměstnanců), která zavazovala členské státy ke konkrétním závazkům v oblasti ochrany sociálních práv v rámci společného evropského trhu (např. právo na spravedlivou mzdu, sociální ochranu, právo pracovníků na spolurozhodování, právo na ochranu zdraví a bezpečnosti při práci, právo mužů a žen na rovné zacházení atd.). Sociální charta EÚ se stala součástí Smlouvy o EU (tzv. Maastrichtské smlouvy), která vstoupila v platnost v roce 1993. Možná ještě významnější se v rámci EU stala Charta základních práv a svobod Evropské unie, která zahrnuje ochranu občanských, politických i sociálních práv jako celek. Charta je prostřednictvím Lisabonské smlouvy právně závazná pro všech 28 členských států EU. To platí i pro ty kapitoly charty, které se konkrétně věnují sociálním právům, např. třetí a čtvrtá kapitola, věnující se hodnotám rovnosti a solidarity (právo na sociální ochranu a sociální pomoc, právo na zdravotní péči, právo na spravedlivé pracovní podmínky atd.).

Prvním a nejvýznamnějším lidskoprávním dokumentem 20. století je Všeobecná deklarace lidských práv, kterou v roce 1948 přijala Organizace spojených národů. Jejích 30 článků se obvykle dělí do tří základních skupin, tzv. generací lidských práv. V první generaci nacházíme občanská práva (na život, na nedotknutelnost osoby a její soukromí, na osobní svobodu, na ochranu osobní cti, na vlastnictví, na spravedlivý proces, na svobodné myšlení, náboženské vyznání, na svobodný pohyb a pobyt atd.) a politická práva (svoboda projevu, právo na informace, petiční právo, právo na shromažďování, právo na sdružování, volební právo, právo na odpor). Ve druhé generaci se nacházejí hospodářská práva (na práci, na podnikání, na stávku, na zvláštní pracovní podmínky a na zvýšenou ochranu zdraví při práci pro ženy, mladistvé a osoby se zdravotním postižením apod.), sociální práva (právo na zdravotní péči, právo na důchodové zabezpečení, právo na ochranu rodiny apod.) a kulturní práva (právo na vzdělání, na svobodný vědecký výzkum apod.). Druhou generaci, a tedy v širším smyslu oblasti sociálních práv, nejlépe vystihují články 22 až 26: Článek 22: Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby národním úsilím i mezinárodní spoluúčastí a v souladu s organizací a prostředky příslušného státu mu byly zaručeny hospodářská, sociální a kulturní práva nezbytná pro jeho důstojnost a svobodný rozvoj jeho osobnosti. Článek 23: (1) Každý má právo na práci, na svobodnou volbu povolání, na spravedlivé a vhodné pracovní podmínky, jakož i na ochranu proti nezaměstnanosti. (2) Každý má bez jakékoli diskriminace nárok na stejnou mzdu za stejnou práci. (3) Každý kdo pracuje má právo na spravedlivou a přiměřenou odměnu, která zajišťuje jemu samému a jeho rodině životní úroveň odpovídající lidské důstojnosti, doplněnou v případě potřeby jinými prostředky sociálního zabezpečení. (4) Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat odborové organizace a přistupovat k nim. Článek 24: Každý má právo na odpočinek a zotavení včetně přiměřeného vymezení pracovní doby a pravidelné placené dovolené. Článek 25: (1) Každý má právo na životní úroveň zajišťující jemu i jeho rodině zdraví a blahobyt včetně potravy, oděvu, bydlení, lékařské péče a nezbytných sociálních opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, při nemoci, při pracovní neschopnosti, při osamělosti, v důchodu nebo v ostatních případech ztráty příjmových možností, které nastaly okolnostmi nezávislými na jeho vůli. (2) Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechna děti, ať se narodila v manželství nebo mimo něj, mají stejnou sociální ochranu. Článek 26: (1) Každý má právo na vzdělání. Vzdělání má být bezplatné, alespoň v počátečních a základních stupních. Základní vzdělání má být povinné. Technické a odborné vzdělání má být obecně přístupné a vyšší vzdělání musí být stejně přístupné všem na základě schopností. (2) Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má pomáhat vzájemnému porozumění, toleranci a přátelství mezi všemi národy a skupinami rasovými i náboženskými a k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru. (3) Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.

Nakonec, ve třetí generaci Všeobecné deklarace lidských práv lze nalézt tzv. práva solidarity, resp. postmoderní práva, jako např. právo na mír, právo na příznivé životní prostředí, práva národnostních a etnických menšin, právo na přístup ke kulturním dědictví a další. (Blaha in Mátel et al., 2012, s. 79–80).

Vzhledem k respektování práv je důležité pochopit, že některé osoby nemají být vnímány jen jako objekty práva a naší péče, ale jako subjekty práva, aktivní a rovnocenní hráči při rozhodování o záležitostech, které se jich týkají. Guráň (2015) zdůrazňuje tuto skutečnost zvláště ve vztahu k dětem. „Dítě je na základě Úmluvy o právech dítěte (1989) nositelem práv (right holders). Akceptovat dospělými toto historicky nové postavení dítěte je problémem nejen v silně tradičních rozvojových zemích, ale i v mnoha demokratických zemích světa, včetně Slovenska. S tím souvisí problém chápání práv dítěte jako něčeho, co my dospělí nebo společnost dávají dětem navíc a podle našeho uvážení a rozhodnutí jim tato práva poskytneme či neposkytneme. Chápání dětských práv jako odměny či „darčku“ je přirozeně nesprávné a naopak je třeba si uvědomit, že každá země, která ratifikovala Úmluvu, je povinna poskytovat všechna práva v ní uvedená a její základní povinností je prostřednictvím vládních, správních a administrativních struktur tato práva a jejich uplatňování garantovat.“

Bicková a Hrdinová upozorňují na skutečnost, že některé skupiny osob (např. osoby s mentálním či tělesným postižením, senioři a další) ačkoli tato práva přirozeně mají, nejsou schopny je samostatně realizovat a naplňují je jen s pomocí jiných (in Bicková et al., 2011, s. 48). Úkolem sociálních pracovníků při práci s těmito cílovými skupinami je pomáhat při uskutečňování jejich neodňatelných lidských práv v zachování principu, že budou neustále považováni za jejich nositele.

Principy priority a nejlepšího zájmu klienta

Sociální pracovníci mají primární odpovědnost za osoby, které užívají jejich služby. To znamená, že z profesionálního hlediska jsou prvořadé zájmy klienta, nikoli zájmy jeho samého ani organizace, v níž pracuje. Zdůrazňování této prioritizace není samoúčelné, protože v praxi se můžeme setkávat s případy, kdy je tento princip porušován. Mezinárodní etický kodex proto uvádí, že „sociální pracovníci nepodřizují potřeby a zájmy lidí, kteří užívají jejich služby, vlastním potřebám a zájmům“ (IFSW/IASSW 2004, č. 5.5). V návaznosti na to i v slovenském etickém kodexu (2015) nalezneme: Sociální pracovník a asistent sociální práce má prvořadou odpovědnost vůči osobám, které užívají služby sociální práce. Nepoškozuje klienty ani nepodřizuje jejich potřeby a zájmy svým vlastním potřebám a zájmům. Jedná s nimi bezúhonně, s účastí, respektem a vytváří s nimi vztah založený na důvěře. V komunikaci s klienty nebo o nich se nevyjadřuje znehodnocujícím ani pejorativním způsobem.

Princip neškodění (non-maleficiencia, z lat. maleficium škoda, krivda, bezpráví, zlý čin, zločin) se poměrně často nachází v etických kodexech lékařů a jiných zdravotnických pracovníků. V nedávném období je uváděn i v etických kodexech jiných profesí. Slovenský etický kodex jej aplikuje i do oblasti komunikace, kde by měl sociální pracovník reagovat profesionálně, nikoli emocionálně a už v žádném případě ne znevažujícím nebo pejorativním způsobem.

Vlastní zájmy sociálního pracovníka, které by poškozovaly nebo mohly poškozovat zájmy uživatelů služeb, můžeme označit za neoprávněné. Do této skupiny může patřit celá oblast tzv. duálních a vícečetných vztahů, které uvedeme níže v principu respektování hranic profesionálního vztahu. Na druhé straně existují i oprávněné nároky, které má právo sociální pracovník uplatňovat. Ty jsme uvedli v kapitole o odpovědnosti sociálního pracovníka vůči sobě. Na tomto místě jen připomínáme ustanovení slovenského etického kodexu (2015), že je třeba brát „ohled na jeho vlastní zdroje, hranice, aby nebylo ohroženo jeho vlastní zdraví.“

Princip nejlepšího zájmu dítěte je jedním z centrálních pojmů mezinárodní Úmluvy o právech dítěte (1989). Zaručuje dítěti, že při rozhodování o něm, nebo které se ho týká, je nejdůležitější zohlednit jeho zájem a ne zájem dospělých. Tyto případy jsou velmi časté, např. při rozvodech, svěření dítěte do výchovy, ale i při výběru školy a dalších. Princip nejlepšího zájmu dítěte je chápán nikoli jako konečné rozhodnutí, ale proces rozhodování, v němž se zvažují různé pohledy a možnosti a v němž nesmí chybět názor samotného dítěte. Při posuzování nejlepšího zájmu se vychází z předpokladu, že každý případ je třeba posuzovat individuálně a nelze používat obecná kritéria (Guráň et al., 2015).

Paralelně k tomuto pojmu by mohlo být častěji užívané spojení „nejlepší zájem uživatele sociálních služeb“ (nacházíme ho už i v slovenském etickém kodexu), které by se vztahovalo na širší škálu klientů než jsou děti, a terminologicky je obsahově bohatší než koncept upřednostňující zájmy klientů před zájmy pracovníků a organizací. Historicky by mu mohl odpovídat princip orientace na dobro, tedy beneficios (z lat. bene – dobré, beneficium – darování, laskavost, přízeň). Podobně jako při hledání nejlepšího zájmu dítěte půjde o proces rozhodování, v němž se zvažují různé perspektivy a možnosti a v němž nesmí chybět názor a rozhodování samotného klienta (viz níže principy participace a sebeurčení). Poskytované služby sociální práce by podle tohoto principu měly být vždy komplexní a klienti by měli být o všem, co se jich týká, dostatečně informováni. Slovenský etický kodex (2015) v této souvislosti uvádí důležitá pravidla: Sociální pracovník a asistent sociální práce informuje uživatele služeb o způsobu, rozsahu, možnostech a důsledcích, stejně jako o předpokládaných nežádoucích rizicích odborné pomoci. Sociální pracovník a asistent sociální práce si je vědom svých odborných a profesních omezení a hranic vlastní kompetence. Informuje klienta o možnostech využívání všech služeb sociální práce a jiných forem pomoci, a to nejen v instituci, v níž vykonává sociální práci. Je povinen zajistit kontinuitu služeb a pomoci klientovi v případě, že jsou nadále potřebné, i když on sám z náležitých důvodů ukončuje jejich poskytování. Pokud klientovi není schopen poskytnout adekvátní službu sociální práce, distribuuje ho svému kolegovi, jinému pomáhajícímu pracovníkovi nebo instituci.

Kromě toho je třeba uvést, že v praxi se sociální pracovníci mohou setkat s množstvím situací, kdy se dostanou do konfliktu zájmů několika klientů užívajících služby v jedné organizaci. Rozhodování v takových situacích je složité a může přinášet pro pracovníka dilemata různých typů. I když může sociálnímu pracovníkovi jít o nejlepší zájem klienta, je otázné, ve kterém případě? Zvláštní důraz by měl mít profesionální pracovník na všechny osoby, které se nedokážou dostatečně zastupovat, bránit ani vyjadřovat (zejména děti, osoby s těžkým zdravotním postižením, někteří senioři a další).

Určitou profesní zdrženlivost, odpovědnost a korektnost je třeba zachovat, když klientka nebo klient poskytuje údaje o druhé osobě (např. svém bývalém manželovi, tchánovi). Může jít často o emotivně zabarvená nadsazená tvrzení, která dotyčná osoba může subjektivně vnímat jako „pravdivá“, ale která pro sociálního pracovníka nemohou tvořit základ pro objektivní posouzení třetí osoby. Zvláště naléhavé to je při úředním výkonu sociálněprávní ochrany dětí (Mátel et al., 2012, s. 139). Novák (2006, s. 26) ze zkušeností v manželském poradenství uvádí: „I kdyby maminka vykreslovala kontakt dítěte s otcem po rozvodu v těch nejhorších barvách a dítě plačíc tvrdilo, že táta už nechce vidět, nemůže (pracovník SPODaSK) napsat zprávu s závěrem: ,Nedoporučuji kontakt otce s dítětem,‘ dokud otce neviděl a důkladně ho neprošetřil.“ K tomu je třeba dodat, že v takovém případě musí být uplatněn princip nejlepšího zájmu dítěte, nikoli nejlepšího zájmu jednoho nebo druhého rodiče.

V některých případech sociální pracovníci musí chránit klientku nebo klienta před sebou samými a jeho sebepoškozujícím projevem chování. Obzvlášť sem patří práce se suicidálně zaměřenými klienty a osobami s různými psychickými poruchami.

Princip respektování profesionálních hranic

Lidský vztah je důležitou součástí výkonu profese sociální práce. Profesionální vztah musí mít i své jasné hranice, a to zejména v průběhu profesionální smlouvy, v některých případech i po jejím ukončení. Jasně definované hranice v pomáhajících profesích nechrání jen klienty, ale i samotné pracovníky.

Hranice by neměly být dvojznačné. V anglické literatuře se v této souvislosti hovoří o duálních resp. vícenásobných vztazích (dual/multiple relationships). Mají se tím na mysli další vztahy, které existují vedle primárního profesionálního vztahu, např. rodinné, romantické, sexuální, finanční nebo podnikatelské. Tyto vztahy mohou zamlžit hranice mezi profesionály a klienty, ovlivnit odborná posudky, potenciálně způsobit konflikt zájmů nebo zneužití klientů (Mátel et al., 2012, s. 159). Barker (2003, s. 131) v této souvislosti hovoří o neetické praxi při přijetí druhé role ke klientům, která má tendenci přecházet k jejich zneužívání nebo má alespoň dlouhodobé negativní důsledky na ně. I Reamer (2006, s. 109) uvádí, že vztahy mezi sociálními pracovníky a klienty založené na nejasných a neprůhledných duálních, resp. vícečetných vztazích, mohou být destruktivní. Rozlišuje při tom pět koncepčních kategorií, do nichž mohou tyto patřit: 1. intimní vztahy; 2. hledání osobního prospěchu; 3. pokud profesionálové hledají odpovědi na své vlastní emocionální potřeby nebo závislosti (např. když se sami cítí osamělí nebo sociálně izolovaní); 4. altruistické projevy (např. dávání soukromého telefonního čísla, dárků klientům, psaní jemných zpráv); 5. reakce na nepředvídané okolnosti.

Některé etické kodexy uvádějí potřebu profesionálních hranic mezi osobním a profesionálním životem v obecné rovině (srov. IFSW, 2004, č. 5.3). Více etických kodexů explicitně stanovuje hranice v oblasti sexuality, například americký etický kodex (NASW, 2008). V novém slovenském etickém kodexu se dočteme: Sociální pracovník a asistent sociální práce respektuje hranice mezi osobním a profesionálním životem. Pracovní postavení vůči klientovi nesmí být v žádném případě zneužito ve vlastní prospěch ani k neoprávněným výhodám sexuálního, politického, sociálního nebo ekonomického charakteru. S uživateli služeb ani jejich blízkými rodinnými příslušníky nevstupuje do partnerského nebo sexuálně orientovaného vztahu. Nezneužívá své postavení k osobnímu obohacování ani k zvýhodňování svých příbuzných a známych.

Reamer (1998, s. 83) uvádí, že každá forma sexuálních aktivit nebo kontaktů s klientkami nebo klienty je obecně považována za samoúčelnou a zneužívající bez ohledu na motiv sociálního pracovníka či pracovnice. Platí to i v případech, kdy jde o sexuální vztah požadovaný klientkami nebo klienty. Pokud jsou tito zapleteni do sexuálních aktivit se svými sociálními pracovníky, bývají zmateni povahou a záměrem takového vztahu a obvykle to má na ně škodlivý vliv. Co se týče problematiky sexuálního zneužívání a sexuálního násilí, nejde tu jen o porušení etických principů, ale také o násilnou trestnou činnost. Podle trestního zákona se na Slovensku sexuálním zneužíváním rozumí pohlavní styk nebo jiný způsob sexuálního zneužití s osobou mladší než patnáct let (srov. § 201 zákona č. 300/2005 Z. z.). Spáchanou podstatu sexuálního násilí naplní ten, kdo násilím nebo hrozbou bezprostředního násilí donutí jiného k orálnímu styku, análnímu styku nebo k jiným sexuálním praktikám nebo kdo na takový čin zneužije jeho bezbrannost (§ 200). Případy sexuálního zneužívání klientů a klientek sociálními pracovníky velmi negativně ovlivňují veřejné mínění o povolání sociálních pracovníků a snižují důvěryhodnost veřejnosti k nim. Proto je v etických kodexech náležitě uvedeno, že sociální pracovníci nesmí sexuálně zneužívat žádnou osobu.

Osobitým problémem je zachování profesionálních hranic v tom, co se týče fyzických kontaktů. Sociální pracovnice a pracovníci musí pečlivě rozlišovat mezi přiměřeným a nepřiměřeným fyzickým kontaktem s klienty a klientkami. Přiměřené fyzické kontakty by měly mít jasně vymezené kulturně citlivé hranice. Sociální pracovnice a pracovníci by měli zůstat po celou dobu profesního vztahu citliví na to, jak klienti nebo jiní mohou interpretovat fyzické kontakty (srov. Mátel et al., 2012).

Principy rovného zacházení, antidiskriminace a respektování rozmanitosti

Vzhledem k respektování důstojnosti a lidských práv klientů je důležité zdůraznit, že jde o práva každého člověka bez rozdílu. Proto je požadavek rovného zacházení a antidiskriminace integrální součástí téměř všech etických kodexů sociální práce. Slovenský etický kodex (2015) uvádí, že sociální pracovník a asistent sociální práce se snaží zajistit rovnost příležitostí, přispívá k odstraňování projevů a příčin diskriminace a útlaku. K jeho odpovědnosti vůči pracovišti náleží i předcházení a odstraňování všech forem diskriminace a násilí na pracovišti. V osobitním článku se mimo to uvádí: Služby sociální práce jsou poskytnuty každému žadateli bez ohledu na původ, barvu pleti, rasu, etnickou příslušnost, národnost, jazyk, věk, pohlaví, rod, sexuální orientaci, zdravotní stav, vyznání, politické přesvědčení, manželský a rodinný stav, sociálně-ekonomický status a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti.

Ve slovním slovníku francouzských autorů je uvedena jednoduchá definice diskriminace jako nespravedlivého zacházení s lidmi na základě argumentů bez racionálního základu (in Boudon, 2004, s. 37). Proces směřující k úplné eliminaci diskriminačního posuzování a zacházení se nazývá antidiskriminace. Na Slovensku tvoří ústřední legislativní rámec ochrany proti diskriminaci Ústava SR a tzv. antidiskriminační zákon č. 365/2004 Z. z. v podobě pozdějších předpisů. Požadavek rovného zacházení je postupně integrován do všech oblastí profesionální činnosti. Zajímavé je, že mezinárodní etický kodex (IFSW/IASSW, 2004), stejně jako slovenský etický kodex, antidiskriminaci zařadili do oblasti sociální spravedlnosti, což vychází z potřeby čelit všem formám diskriminace nejen na individuální, ale i celospolečenské úrovni. Cílem je, aby byla antidiskriminace součástí života celé společnosti.

Princip nediskriminace je jedním ze základních principů ochrany práv dítěte podle Úmluvy o právech dítěte (1989). Podle Guráňe (2015) přesahuje Úmluva antidiskriminační zákony, protože „zakazuje diskriminaci nejen na základě individuálních charakteristik člověka, ale garantuje dítěti nediskriminaci i na základě postavení a charakteristik jeho rodičů či příslušníků rodiny. Například dítě nemá nést následky, pokud je jeho otec stíhaný, matka je příslušnicí zakázané sekty apod. Je to velmi důležité ustanovení, zejména v případech migrace dětí a dětí bez doprovodu.“

Odstraňování diskriminace ze společnosti znamená i odstraňování předsudků (lat. prejudicium), o nichž někdo výstižně řekl, že „snadněji se rozbije atom než předsudek.“ Podle Allporta (2004) předsudek znamená myslet na ostatní negativně bez náležitého zdůvodnění. Těmi „ostatními“ mohou být např. Židé, Romové, migranti, osoby s psychickými poruchami atd. Etnický předsudek je antipatie, která vychází z chybně generalizované a zkostnatělé generalizace. Tuto antipatii lze pociťovat nebo vyjadřovat. Může být namířena proti skupině jako celku, nebo proti jednotlivci proto, že je příslušníkem této skupiny (Allport, 2004, s. 41).

Ve většině případů je zřejmé, že člověk sahá k selektivnímu výběru několika málo vlastních vzpomínek, informací z druhé ruky, míchá je s fámami a příliš generalizuje. Snad nikdo nemůže znát všechny Židy, všechny Romy, všechny migranty, všechny mentálně postižené osoby a další. Negativní postoj vůči těmto skupinám jako celku je příkladem negativního myšlení bez náležitého odůvodnění. Předsudek se obvykle projevuje v tom, jak jednáme s jednotlivými příslušníky zavrhované skupiny. Může se projevovat očerňováním, vyhýbáním, diskriminací, fyzickým napadením až vyhlazením celých skupin, jak známe i z dějin 20. století. K novodobým účinným prostředkům šíření předsudků patří masmédia. V procesu odstraňování předsudků lze zařadit mezikulturní vzdělávání, poznávání odlišných kultur, vyhledávání osobního kontaktu s nimi, propagaci tolerance a praktické respektování rozmanitosti. „Výzkumy ukazují, že lidé, kteří si své předsudky uvědomují a stydí se za ně, jsou na dobré cestě je zbavit“ (Allport, 2004, s. 519). Vzhledem k uplatňování principu respektování rozmanitosti nalezneme i ve slovenském etickém kodexu následující: Sociální pracovník a asistent sociální práce respektuje příslušnost k sociálním skupinám, národnostní, náboženskou, etnickou a kulturní rozmanitost jednotlivců, skupin a komunit. Princip sebeurčení uživatelů služeb

Právo na sebeurčení (right to self-determination) uznává potřeby uživatelů sociálních služeb svobodně činit vlastní rozhodnutí a volby (srov. Barker, 2003, s. 387). Banksová (2006, s. 48) rozlišuje negativní a pozitivní význam sebeurčení. V negativním smyslu jde o umožnění někomu jednat podle jeho vlastního výběru. V pozitivním významu jde o vytvoření podmínek, které danému umožní stát se více sebeurčujícím, což znamená pomoci mu dosáhnout stavu, v němž bude mít schopnost vidět dosažitelné možnosti. Princip sebeurčení znamená také to, že záleží jen na klientovi, zda se bude v procesu sociální práce angažovat, nebo ne. Sociální pracovník řídí intervenci, nikoli však klienta (Havránková, in Matoušek 2008). Hartl (in Matoušek et al., 2008, s. 86) ve vztahu k poradenství uvádí, že osoba, která má potíže, je současně osobou, která má zdroje potřebné k jejich řešení. Poradce proto vytváří vztah, který umožňuje klientovi hledat a nacházet vlastní odpovědi na problémy.

Součástí práva na sebeurčení je také autonomie, jíž rozumíme schopnost zajistit si vlastní potřeby, vykonávat nezávislé jednání bez kontroly ze strany druhých (srov. Barker, 2003, s. 34). Matulayová (in Aadland, Matulayová, 2011, s. 67) autonomii vymezuje jako „relativní samostatnost jedince ve vztahu k sociálnímu okolí, jako schopnost a možnost vést život podle vlastních pravidel a samostatně určovat cíle a rozhodovat, uplatňovat svobodu volby.“ Podle Novotné a Laška (2010, s. 427) lze autonomii charakterizovat nezávislostí a samostatností v oblasti názorů, emocí, hodnot a aktivit. Tato teorie upozorňuje na existenci dvou komponent autonomii. Jednou z nich je nezávislost na druhých, která by měla být charakterizována samostatností, sebedůvěrou, vnímáním osobní kompetence, vlastních kvalit a schopností, vůle, sebeprosazováním nebo aktivitou. Druhým faktorem autonomie je sociální rezistence, odolnost tlaku okolí, případně schopnost prosadit se, řídit své činnosti a události kolem sebe (zde se již prolíná se sebeurčením), schopnost nepodléhat tlakům okolí (nonkonformita).

Podle nového slovenského etického kodexu patří k sebeurčení i účast v procesu rozhodování. K právu na sebeurčení patří také právo na přerušení nebo ukončení sociálních služeb ze strany klienta, což uvádí i nový slovenský etický kodex: Sociální pracovník a asistent sociální práce akceptuje a podporuje ukončení poskytování služeb klientem v té chvíli, kdy jsou schopni pomoci sami, služby sociální práce nejsou více potřebné nebo neslouží jejich nejlepšímu zájmu. Preventivní podpora klientů se v takových případech může uskutečňovat prostřednictvím katamnézy.

Sociální pracovnice a pracovníci mají úlohu nejen podporovat své klienty k uvědomění si vlastní odpovědnosti a vlastních rozhodnutí, ale i k jejich praktické realizaci. K právu na sebeurčení patří také právo na přerušení nebo ukončení sociálních služeb ze strany klienta. Zvlášť u nedobrovolných klientů je třeba ze strany sociálních pracovníků poskytnout informace o omezeních vyplývajících z ukončení poskytování služeb, ale i alternativní možnosti poskytování jiných forem pomoci.

K důležitým nástrojům podporování práva na sebeurčení patří cílené a aktivní posilování a zmocňování klientů, dále informovaný souhlas, zvyšování participace klientů na řešení vlastních sociálních problémů a individualizace sociální práce, zejména v rezidenčních zařízeních sociálních služeb (Mátel, 2012, s. 147).

Ve vztahu ke sociálním službám respektování autonomie znamená, že klient má mít moc a kontrolu nad vlastním životem a rozhodovat o něm do té míry, do jaké mu to umožňují jeho fyzické a psychické determinanty (věk, zdravotní stav, zdravotní postižení apod.). Velmi důležitou úlohou sociálních pracovníků při práci s klienty s osobitými potřebami (mentálně, tělesně nebo vícenásobně postiženými osobami) je posouzení, jakou míru autonomie a nezávislosti mohou tito v životě dosáhnout. Dubayová a Hrebeňárová (in Aadland, 2011, s. 81) správně konstatují, že u osob s mentálním postižením jsou možnosti výchovy k autonomii determinovány jejich mentálním postižením, avšak dosáhnout jisté míry autonomie je možné i u nich. Z hlediska procesu by i samotné posuzování mělo být realizováno výhradně spolu s klientem. V zařízeních pro seniory nebo v domovech sociálních služeb by proto měli uživatelé služeb mít nejen dostatečné množství přiměřených aktivit během dne, ale i možnosti jejich volby, respektive odmítnutí. Pokud potřebují k některým úkonům sebetextu viacej času, musí jim dostatek času být poskytnut. Podobně i Bicková (2011, s. 48) v kontextu sociálních služeb uvádí, že i člověk zbavený způsobilosti k právním úkonům se v některých věcech může rozhodovat samostatně bez opatrovníka, podle své vůle (např. co bude jíst, v kolik půjde spát, co si chce obléknout, jak bude trávit volný čas atd.). Aby mohl být poskytován služba v náležité kvalitě podle individuálního rozvojového plánu, je základem znalost vůle uživatelů služeb.

Princip participace (spoluúčasti)

Ve velmi těsném vztahu se právem na sebeurčení je právo na spoluúčast (right to participation). Mezinárodní etický kodex IFSW/IASSW (2004, č. 4.1.2) uvádí: „Sociální pracovníci mají podporovat plné zapojení a účast lidí, kteří využívají jejich služby, takovým způsobem, aby mohli dosáhnout zmocnění ve všech aspektech rozhodování a jednání, které zasahují jejich život.“ Podobně i nový slovenský etický kodex uvádí: Sociální pracovník a asistent sociální práce usiluje o zvyšování klientových schopností, podporuje jeho vlastní odpovědnost a autonomii, právo na sebeurčení a spoluúčast.

Řezníček (1994, s. 47) zdůrazňoval, že klíčem k úspěšné intervenci je motivace klienta ke spolupráci. Strieženec (1996, s. 146) výstižně uvedl, že spoluúčast klientů na vlastním sociálním zabezpečení, v době nepříznivých životních situací, vyžaduje dostatečnou informovanost o možnostech takového zabezpečení, znalost povinností, právních postupů a institucí, kde lze žádat o pomoc. Právě to je i úlohou sociálních pracovníků. Ti by neměli řešení problémů uživatelů sociálních služeb nikdy vykonávat za ně. Mátel (2012) proto upozorňuje, že sociální pracovníci by se měli spíše usilovat hledat způsoby zapojení uživatelů služeb do řešení vlastních problémů. Vhodnější by proto bylo hovořit o spoluúčasti sociálních pracovníků při řešení sociálních problémů klientů než opačně (o spoluúčasti klientů při řešení jejich problémů sociálními pracovníky).

Důležité je, že princip participace se netýká jen dospělých, zdravých klientů. Osobitou úlohu mají sociální pracovníci v případě klientek nebo klientů, kteří mají omezenou nebo sníženou schopnost rozhodování (např. u dětí, osob postižených některými druhy psychických nemocí, poraněními mozku, u drogově závislých osob, osob pozbavených způsobilosti k právním úkonům a dalších). Pro sociální pracovníky je v takových případech důležité rozlišovat oblasti, v nichž mají osoby sníženou nebo omezenou schopnost rozhodovat, od těch, v nichž mohou být samostatné a kompetentní. Důležité je identifikovat a hledat jejich silné stránky a podporovat v co největší míře jejich spoluúčast.

Princip participace patří k základním pilířům Úmluvy o právech dítěte (1989). Podle Guráňe (2015) „právo dítěte být slyšeno je v celém vývoji společnosti největší, lze říci až „revoluční“ změnou. Tímto principem se dítě stává plnohodnotným partnerem dospělých při rozhodování o záležitostech, které se ho týkají. V těchto souvislostech hraje významnou roli věk a vyspělost dítěte. Spoluúčast při rozhodování přirozeně musí zohledňovat tyto dva důležité faktory. Obecně lze konstatovat, že dítě je schopné od raného dětství vyjádřit svůj postoj, názor, náladu (např. kresbou, pohybem atd.) a je úkolem nás dospělých tomuto signálu porozumět a ne naopak klást naše požadavky na dítě, jakým způsobem se má vyjadřovat. Z tohoto důvodu Výbor pro práva dítěte nedoporučuje klást věkové hranice, od kdy se dítě může vyjadřovat nebo být slyšeno. V několika zemích je to například 10 let, nebo od věku trestní odpovědnosti a jiné. Další velmi důležitou podmínkou uplatňování tohoto principu je povinnost věnovat (dávat) názoru dítěte i náležitou váhu při rozhodování o něm. Jinými slovy, nestačí jen formálně hovořit s dítětem, zapisovat atd., jak se často děje na soudech, odborech sociální péče, policii a dalších místech včetně školy, ale tento názor je třeba respektovat a plně zohledňovat v rozhodovacím procesu.“

Nový slovenský etický kodex (2015) vzhledem ke zvýšenému riziku porušení tohoto principu u vybraných skupin klientů uvádí: I v zvláštních případech klientů, kteří mají dlouhodobé nebo trvalé zdravotní postižení, omezenou způsobilost k právním úkonům, děti, seniory a jiné zranitelné skupiny, se sociální pracovník a asistent sociální práce usiluje o dosažení co největší míry jejich autonomie a participace na rozhodování o jejich osobě.

Princip posilování a zmocňování (empowerment) uživatelů služeb

Barker (2003, s. 142) definuje „empowerment“ (slov. posílení a zmocnění klienta) jako „proces pomoci jednotlivcům, rodinám, skupinám a komunitám vedoucí k zvyšování jejich osobních, mezilidských, sociálně-ekonomických a politických sil a rozvíjení vlivu na zlepšování jejich prostředí.“ Thompson (2007, s. 22) jej charakterizoval jako pomoc lidem získat větší kontrolu nad svým životem a okolnostmi. Chápeme ho ve třech rovinách:

• osobní (psychologická) – zahrnuje rozvíjení důvěry, podporu sebeúcty a zlepšování dovedností;
• kulturní (diskurzivní) – zahrnuje působení na systém myšlení, například ohledně změny stereotypů;
• strukturální – působení na širší sociální a politické záležitosti, například chudobu jako strukturální problém.

Thompson (2007, s. 23) zdůrazňuje, že zmocňování není něco, co můžeme dělat pro lidi; šlo by o rozpor. Je to něco, co můžeme dělat jen s nimi. Jednotlivci nemohou být zmocňováni jinými, ale mohou být posilováni, aby sami sebe zmocňovali, tedy získávat větší kontrolu nad svým životem. Znamená to, že je důležité rozvíjet spolupráci v partnerství a nekonat v rozporu s vůlí klientů.

Na Slovensku se tento princip v minulosti nazýval jako „pomoc k soběpomoci“. Nový etický kodex (2015) již tento princip uvádí explicitně zejména vzhledem k osobní rovině: Sociální pracovník a asistent sociální práce se snaží posilovat a zmocňovat lidi k partnerství v procesu pomoci... podporuje, posiluje a zmocňuje klienta k vlastní odpovědnosti, vlastním návrhům řešení, spoluúčasti a sebeurčení.

Havránková (in Matoušek 2008, s. 68) výstižně v souvislosti s případovou sociální prací uvádí, že pokud se pracovník zaměřuje na bezmocnost klienta, posiluje jeho závislost a očekávání pomoci. Pokud se soustředěně zabývá „patologií“, může se stát, že posílí chorobu. Když však klientovi zprostředkuje porozumění, že má potenciál řešit svůj problém a v tomto vědomí ho podporuje, pomáhá mu objevovat nové úhly pohledu a tím i nové způsoby řešení. Jeho sebepotvrzení pak může vést k rozvoji osobního, rodinného i sociálního úspěchu.

Princip individuálního přístupu ke klientovi

Každý klient je jedinečný a jeho problémy jsou osobní – tj. jiný člověk se stejným problémem jej bude vnímat jinak (Oláh et al., 2009, s. 103). Princip individuálního přístupu ke klientovi přikazuje sociálnímu pracovníkovi vnímat sociálního klienta jako jedinečné individuum s jeho specifickými, neopakovatelními vlastnostmi, charakteristikami a atributy, které musí sociální pracovník při práci s klientem akceptovat (Žilová, 2005). Marie Krakešová (1946, s. 7) použila následující obraz: „Lidské štěstí a lidské dobro má prosperovat jako vznešená rostlina nejen v velkorysém a bohatém podniku, vybaveném nejmodernějšími zařízeními, ale i tam, kde je současně pečováno o dobře školený a odpovědný personál, který věnuje každé rostlině individuální péči.“

Nový slovenský etický kodex (2015) uvádí, že „sociální pracovník a asistent sociální práce zaobchází s každým člověkem pečlivě a úctivě, s ohledem na individuální rozdíly, kulturní, národnostní a etnickou rozmanitost“.

Principy respektování soukromí a důvěrnosti informací

Jednou ze zásadních hodnot sociální práce je důvěra, resp. důvěrnost (confidentiality) mezi sociálním pracovníkem a klientem. Tato se dosahuje z hlediska práva zejména ochranou soukromí (např. v trestním zákoně č. 300/2005 Z. z.) a ochranou osobních údajů, na Slovensku zejména zákonem č. 122/2013 Z. z. o ochraně osobních údajů a o změně a doplnění některých zákonů. To však z hlediska etiky není dostačující. Slovenský etický kodex proto uvádí: Sociální pracovník a asistent sociální práce respektuje klientovo soukromí. Dokumentuje jen ty informace, které jsou nezbytně nutné pro poskytování služeb sociální práce. Je povinen chránit veškerou dokumentaci uživatelů služeb před zneužitím. Respektuje právo klienta nahlížet do dokumentace týkající se jeho osoby.

Pro všechny situace, které jsou v oblasti výkonu profesionální sociální práce, platí zásadní pravidlo mlčenlivosti. Sociální pracovník a asistent sociální práce je povinen vyžádat souhlas klienta při všech pracovních postupech, které s ním přímo a nepřímo souvisí, stejně jako při informování třetí osoby, při video nebo audiovizuálním zaznamenávání a jejich zveřejňování pro studijní nebo vědecké účely... Povinnost mlčenlivosti platí i po skončení poskytování služby nebo pracovního poměru. Výjimky mohou být odůvodněny jen na základě vyšší etické nebo zákonné náležitosti.

K důležitým etickým principům tedy patří respektování soukromí a zachovávání všech důvěrných informací, které sociální pracovník zjistí o klientovi v průběhu profesionálního vztahu i po jeho skončení. Respektování soukromí (privacy) je důležité nejen v sociální práci s jednotlivci a rodinou v jejich přirozeném prostředí, ale i v rezidenčních zařízeních sociálních služeb. Právě zde se nezřídka stává, že sociální pracovníci svévolně vstupují do pokoje klienta nebo manipulují s jeho soukromými věcmi. V souladu s etickým kodexem je nutné do oblasti soukromí řadit i dokumentaci vedenou za účelem poskytování sociální služby. Důležitým nástrojem respektování důvěrnosti informací je důsledné používání „informovaného souhlasu“ (Mátel, 2012, s. 152). Barker (2003, s. 217) jej definuje jako „udělení souhlasu klienta sociálnímu pracovníkovi a organizaci nebo jiné profesionální osobě na použití specifické intervence, včetně diagnostiky, terapie, vyšetření a výzkumu. Toto povolení musí být založeno na všech informacích nutných pro rozumný souhlas. Informovaný souhlas musí být založen na znalosti rizik a alternativ. Jedním z největších rizik zneužití profesionální pravomoci je zanedbání získání informovaného souhlasu.“ Informovaný souhlas se kromě poskytování informací třetí straně týká souhlasu k fotografování, audio a video záznamu pro média, zveřejňování informací pro účely publikování nebo účasti na výzkumu.

Všechny informace týkající se jednání spadajícího pod informovaný souhlas musí být klientem prezentovány srozumitelným jazykem, ohleduplně a způsobem, který je povzbuzuje klást otázky. Zvláště to platí pro sociální práci s klienty, kteří mají sníženou schopnost rozumového vnímání. Při práci s dětmi, osobami pozbavenými způsobilosti k právním úkonům nebo osobami s omezenou způsobilostí k právním úkonům je důležité rozpoznat jejich úroveň porozumění, aby podle svých schopností byli řádně informováni a mohli vyjádřit svá přání, přání, souhlas, resp. nesouhlas. V zásadních rozhodnutích je třeba vyžádat souhlas jejich zákonných zástupců, jimiž jsou rodiče dětí, opatrovník nebo osoba, která má nezletilé dítě v pěstounské péči. V případech, kdy sociální pracovníci vykonávají činnost bránící sebezrazení klientky nebo klienta, mohou jednat i bez informovaného souhlasu (Mátel et al., 2012, s. 155).

Culleyová a Bond (2008) uvádějí příklad toho, jak lze na počátku poradenského vztahu klienty informovat o obecných principech mlčenlivosti: „To, co tady říkáte a děláte, je důvěrné. Ale chci vám říci něco, co na začátku říkám každému klientovi. Pokud se domnívám, že vzniká nebezpečí, že byste mohli ublížit sobě nebo někomu jinému, mohu podniknout opatření a zapojit další stranu. Pokud to bude možné, proberu to nejprve s vámi. Chcete se k tomu něco zeptat?“

Holistický přístup

Ním se v současnosti rozumí zacházení s každým člověkem jako s celistvou bytostí. Slovenský etický kodex (2015) vzhledem k holistickému přístupu uvádí: Sociální pracovník a asistent sociální práce respektuje a chrání biologickou, psychickou, kulturní, spirituální a sociální integritu klienta. Zajímá se o celého člověka v rámci rodiny, komunity, společnosti a přirozeného prostředí a usiluje o poznávání všech důležitých aspektů jeho života. Zaměřuje se na silné stránky jednotlivců, skupin, rodin a komunit, kteří užívají služby sociální práce. Přispívá k zapojení uživatelů služeb sociální práce do sociální sítě podpůrných osobních vztahů. Napomáhá klientovi při řešení problémů týkajících se dalších oblastí jeho života.

Holistický přístup znamená vnímání osoby nikoli jen jako klienta sociální práce se sociálním problémem, ale jako bio-psycho-kulturně-spirituálně-sociální bytosti (Mátel, Schavel et al., 2011, s. 98). Tím se vyjadřuje skutečnost, že identita člověka zahrnuje biologickou, psychologickou, sociální, kulturní a spirituální dimenzi (srov. UNESCO, 2005). Proto je v sociální práci velmi důležité poznání klienta ve všech těchto rovinách. Tomuto cíli by měl být přizpůsoben celý proces sociálního hodnocení a následné intervence.

Sociální život z pohledu celku je průsečíkem ekonomických, politických, kulturních, právních, psychologických, sociologických, pedagogických, náboženských, etických, národnostních, etnických prvků, které mají charakter částí (Strieženec, 2006, s. 53). Požadavek celistvosti vnímání upozorňuje na potřebu chápat sociální život jako celek. Sociální pracovník při komunikaci s klientem respektuje jeho současný stav, předchozí postavení, způsob a příčiny reakcí, vliv sociálního prostředí, jeho individuální předpoklady pro společný postup překonávání sociálních konfliktů (Strieženec, 2006, s. 35).

Žilová (2005, s. 73) uvádí, že přístup komplexnosti v práci s klientem znamená dodržování zásad celkového vnímání klienta v komplikovanosti jeho problematické situace, bez ohledu na to, zda je v pravomoci sociálního pracovníka řešit všechny aspekty zjištěných skutečností. V případě, že řešení některých skutečností sociální problematiky klienta přesahuje kompetenci a pravomoc sociálního pracovníka, je jeho povinností doporučit klienta do jiné instituce nebo k jinému odborníkovi, případně mu poradit a informovat o jiných možnostech řešení.

Komplexní přístup podle slovenského etického kodexu předpokládá následující: Sociální pracovník a asistent sociální práce „respektuje znalosti, způsobilosti a praktické zkušenosti kolegů a ostatních odborných pracovníků... Činnost sociální práce vykonává interdisciplinárně v kooperaci s jinými profesemi i se všemi osobami a institucemi, které mohou napomoci k optimálnímu sociálnímu fungování klientů.

Sociální pracovník a asistent sociální práce si je vědom svých odborných a profesionálních omezení a hranic vlastní kompetence. Informuje klienta o možnostech využívání všech služeb sociální práce a jiných forem pomoci, a to nejen v instituci, v níž vykonává sociální práci. Je povinen zajistit kontinuitu služeb a pomoci klientovi v případě, že jsou nadále potřebné, i když on sám z náležitých důvodů končí s jejich poskytováním. Pokud klientovi není schopen poskytnout adekvátní službu sociální práce, distribuuje ho svému kolegovi, jinému pomáhajícímu pracovníkovi nebo instituci. Závěr

V úvodu příspěvku jsme uvedli, že samotný etický kodex nemůže zaručit etické chování, které vychází z individuální odpovědnosti sociálních pracovníků. Identifikace a bližší představení etických principů sociální práce může napomáhat uvědomění si, v jakých oblastech profesijního jednání by sociální pracovníci a asistenti sociální práce měli být citlivější, kde by se zaužívané stereotypy odporující těmto principům měly přehodnotit, aby odpovídaly etickým standardům profese.

Autor: Doc. PhDr. ThDr. Andrej Mátel, PhD. Seznam použité literatury

[1] AADLAND, E. – MATULAYOVÁ, T. (eds.) 2011. Etické reflexie v pomáhajúcích profesiách. Prešov: Prešovská univerzita. 192 s. ISBN 978-80-555-0331-8. [2] BANKS, S. 2006. Ethics and Values in Social Work. 3rd Ed. Basingstoke: Palgrave Macmillan. 218 p. ISBN 978-1-4039-9420-2. [3] BARKER, R. L. 2003. The Social Work Dictionary. 5th Ed. Washington, DC: NASW. 493 p. ISBN 0-87101-355-X. [4] BICKOVÁ, L. et al. 2011. Individuální plánování a role klíčového pracovníka v sociálních službách. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR. 280 s. ISBN 978-80-904668-1-4. [5] CULLEY, S. – BOND, T. 2008. Integrativní přístup v poradenství a psychoterapii. Praha: Portál. 244 s. ISBN 978-80-7367-452-6. [6] GURÁŇ, P. – BALOGOVÁ, B. – MARČÍKOVÁ, I. – MÁTEL, A. 2015. Vzdelávací program nadstavbovej odbornej činnosti Odborné metódy práce v krízových situáciách. Bratislava: IVPR. 62 s. [7] IFSW / IASSW. 2004. Ethics in Social Work: Statement of Principles. Geneva: IFSW. [online 2010-15-8]. Dostupné na internete: . [8] KRAKEŠOVÁ-DOŠKOVÁ, M. 1946. Psychogeneze sociálních případů. O vniku sociální úchylnosti. Praha: Nová Osvěta. 343 s. [9] MÁTEL, A. a kol. 2012. Etika sociálnej práce. 2. doplnené a aktualizované vydanie. Bratislava: VŠ ZaSP sv. Alžbety. 264 s. ISBN 978-80-8132-045-3. [10] MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. et al. 2011. Aplikovaná sociální patologii v sociální práci. Bratislava: VŠ ZaSP sv. Alžbety. 442 s. ISBN 978-80-8132-009-5. [11] MATOUŠEK, O. a kol. 2008. Metody a řízení sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál. 384 s. ISBN 978-80-7367-502-8. [12] NOVÁK, T. 2006. Manželské a rodinné poradenství. Praha: Grada. 108 s. ISBN 80-247-1316-0. [13] NOVOTNÁ J. – LAŠEK, J. 2010. Autonomie jako sociální potřeba. In KAPPL, M. – SMUTEK, M. – TRUHLÁŘOVÁ, Z. (eds.) Etika sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, s. 427-431. ISBN 978-80-7435-037-5. [14] OLÁH, M. – SCHAVEL, M. – ONDRUŠOVÁ, Z. – NAVRÁTIL, P. 2009. Sociálna práca – vybrané kapitoly z dejín, teórie a metód sociálnej práce. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžbety. 228 s. ISBN 80-969449-6-7. [15] REAMER, F. G. 1998. Ethical Standards in Social Work. Washington, DC: NASW. 307 s. ISBN 0-87101-293-6. [16] REAMER, F. G. 2006. Social Work Values and Ethics. 3rd Ed. New York: Columbia University Press. 240 s. ISBN 978-0-231-13789-8. [17] ŘEZNÍČEK, I. 1994. Metody sociální práce. Praha: SLON. 75 s. [18] Slovenská komora sociálnych pracovník a asistentov sociálnej práce. 2015. Etický kódex sociálneho pracovníka a asistenta sociálnej práce. [online 2015-18-9]. Dostupné na internete: http://www. employment.gov.sk/sk/rodina-socialna-pomoc/socialna-praca/ . [19] STRIEŽENEC, Š. 1996. Slovník sociálneho pracovníka. Trnava: AD. 255 s. ISBN 80-967589-0-X. [20] THOMPSON, N. 2007. Power and empowerment. Lyme Regis: Russell House. 110 s. ISBN 978-1-903855-99-7. [21] TVRDOŇ, M. – BAKOVÁ, D. – MALIŠKOVÁ, Z. – MÁTEL, A. – MOJTOVÁ, M. 2014. Etika sociálnej práce. Nitra: UKF. 196 s. ISBN 978-80558-0665-5. [22] UNESCO. 2005. Universal Declaration on Bioethics and human Rights. In Resolution 15 adopted by UNESCO's General Conference at its 33rd session on 19 October 2005. Paris: Unesco, 2005, p. 74-80. [23] Zákon č. 365/2004 Z. z. o rovnakom zaobchádzaní v niektorých oblastiach a o ochrane pred diskrimináciou a o zmene a doplnení niektorých zákonov (antidiskriminačný zákon). [24] Zákon č. 300/2005 Z. z. o trestný zákon v znení neskorších predpisov. [25] Zákon č. 122/2013 Z. z. o ochrane osobných údajov a o zmene a doplnení niektorých zákonov. [26] ŽILOVÁ, A. 2005. Úvod do teórie sociálnej práce. Badín: Mentor. 130 s. ISBN 80-968932-1-1.

Príspevok vznikol v rámci riešenia projektu VEGA 1/0335/15 Identifikovanie profesijných hodnôt sociálnej práce v Slovenskej republike.