Úvod

Podľa C. G. Junga „fanatizmus je vždy príznakom potlačenej pochybnosti. V dobách, keď Cirkev začína kolísať, stáva sa jej vystupovanie fanatické alebo vznikajú fanatické sekty, pretože musí byť uhasená skrytá pochybnosť.“ (Jung, C. G. : Analytická psychologie. Jeji teorie a praxe. Praha : 1992, s. 163.) Pro sociální práci je to velká výzva být neustále v konfrontaci s realitou, s příbuznými a hraničními vědeckými disciplínami i se sebou – s vlastní teorií a praxí.

1 Sociální práce jako teoreticko – empiricko – aplikační věda

„I. A. Bláha (1934, s. 17) chápe sociální práci v širším smyslu jako činnost sociálního politika, výchovného pracovníka, psychologa, pedagoga nebo sociálního hygienika, který zkoumá širší oblast problémů.“ ( Novotná, V. – Schimmerlingová, V., 1992, s. 22.) Sociální práce zahrnuje tedy poznatky a činnost vědeckých disciplín, které se přímo dotýkají člověka. Podle I. Tomeše „sociální práce je jedním z nástrojů sociální politiky.“ (Tomeš, I. In: Matoušek, O. a kol., 2001, s. 155) Demokratická pluralitní společnost, má-li zájem na udržení sociálního smíru, uskutečňuje sociální politiku eliminace hmotné a sociální nouze co nejširších vrstev obyvatelstva. V zájmu toho využívá teoretické poznatky věd, které ve své teorii zahrnuje i sociální práce, a na základě empirických poznatků z praxe aplikuje optimální postup řešení sociálních problémů.

„Sociální práce v užším pojetí, jak je chápána teoretiky tohoto oboru a vysoce kvalifikovanými odborníky, je charakterizována přímým, záměrným a připraveným kontaktem sociálního pracovníka s klientem (skupinou, komunitou) za účelem stanovení sociální diagnózy a výkonu sociální terapie.“ (Novotná, V. – Schimmerlingová, V., 1992, s. 22.) Sociální pracovník má na základě vědeckého přístupu a syntézy vědeckých poznatků věd a vědeckých směrů, které slouží člověku, pomáhat klientovi překonat především sociální nouzi. Podle Š. Striežence „chápání života člověka v sociální práci je vždy pozitivní. Lze ho charakterizovat jako pomoc k svépomoci.“ (Strieženec, Š., 2001, s. 8.) Vyžaduje to skutečně zodpovědný přístup sociálního pracovníka nejen k samotnému klientovi, ale i k poznatkům o daném sociálním problému.

Při zodpovědném výkonu svého poslání musí sociální pracovník počítat s jistotou problémů, které mu způsobí pracovníci některých jiných pomáhajících profesí, především profesí s ekonomickým a medicínským přesahem. Sociální práce „už ve svých amerických začátcích se totiž ustavila jako profese napomáhající lidem stojícím mimo takzvanou většinovou společnost přizpůsobit se této společnosti.“ (Řezníček, I., 1994, s. 16.) Bohaté sponzorské příspěvky do některých občanských sdružení s humánní nálepkou sociální pomoci, která přitom často zastřešuje tatáž osoba, nemohou nikdy dojít k oficiálně uváděné cílové skupině. V našich legislativních podmínkách je skutečné sponzorství stále jen darem. (Zákon č. 595/2003 Z. z., § 50 ods. 1 písm. a) – b.) V tržním mechanismu nikdo nikomu nic zadarmo nedá. Finanční toky, které plynou v rámci účetnictví na sociální účely, se podle přirozených zákonitostí tohoto mechanismu nemohou na ně spotřebovat. „Tržní mechanismus je sociálně slepý. Přiřazuje zboží těm, kteří mohou zaplatit nejvíce (mají dostatečný počet peněžních jednotek – hlasů), a ne těm, kteří je nejvíce potřebují.“ (Lisý, J. a kol., 1998, s. 44) Co se tedy týká možností skutečné spolupráce s jinými profesemi, možností financování účinné sociální práce, možností uplatňování práv osob v sociální nouzi, legislativní opory sociální práce; všechny tyto oblasti jsou pro sociální práci velmi omezené a zatím neexistuje signál, který by naznačoval změnu k progresivnímu.

2 Sociální práce a sociologie

Sociologie je „věda o lidské společnosti, o jejím vzniku a životě (...).“ (Hartl, P. – Hartlová, H., 2000, s. 549 – 550) Pro sociální práci jsou její poznatky základem. Podle sociologa Š. Striežence je „vědní disciplína zaměřená na empirické výzkumy sociální reality a její mapování.“ (Strieženec, Š., 1996, s. 203) Nepochybně vznik sociální práce iniciovala i obecná potřeba teoretické závěry z empirických výzkumů sociologie aplikovat do praxe v zájmu účinné sociální prevence.

3 Sociální práce a psychologie

Š. Strieženec chápe psychologii jako vědu „o zákonitostech rozvoje a fungování lidské psychiky jako zvláštní formy životní činnosti. Psychologie bývá dělena na tzv. čistou (teoretickou) a aplikovanou.“ (Strieženec, Š., 1996, s. 177.) V psychologii se doposud utvořilo mnoho oborů a směrů. Sociální práce je práce s člověkem, kterého jako člověka také chápe. Každý z těchto směrů obsahuje pozitivní prvky, avšak pro sociální práci je snad nejpřijatelnější přístup orientovaný na klienta podle C. R. Rogerse. Ten „je pravděpodobně nejvýznamnějším humanistickým autorem, který ovlivnil sociální práci.(...) Podle Rogerse je podstatné, aby pomáhající pracovník v terapeutickém vztahu usiloval o kongruenci a pravdivost, bezpodmínečnou zpětnou vazbu a empatii.“ (Navrátil, P. In: Matoušek, O. a kol., 2001, s. 203) Odlišným přístupem je narcismus, který je součástí syndromu rozpadu a iniciuje prohlubování neurózy klienta a společnosti.

4 Sociální práce a psychiatrie

Psychiatrie je „lékařská věda o rozpoznávání, prevenci a léčbě duševních chorob, o výzkumu jejich příčin a patogeneze; termín poprvé použil německý lékař Johann Christian Reil (1803) ve studii o projevech šílenství „Rapsódie o duševních chorobách.“ (Hartl, P. – Hartlová, H., 2000, s. 470) Až doposud jde o disciplínu, která nemá příliš vědecký základ, ačkoli ji vykonávají medicínsky vzdělaní lidé. Nedávné devatenácté století znamenalo snahy medicínsky vzdělaných lidí podřídit duševní problémy biologii. „Umění individualizace, které v průběhu zavádění standardizovaných schémat diagnostiky a léčebných postupů v 19. a 20. století téměř ztratilo význam, představuje důležitý prvek poetické medicíny. Zahrnuje totiž to, že každá nemoc a její průběh, ano, i každá forma zdraví vykazuje vedle všeobecných rysů i rysy zcela individuální, které lze jen s obtížemi vtěsnat do obvyklých vzorců lékařského přístupu.“ (Danzer, G., 2001, s. 53 – 54) Psychiatrie bez srozumitelného zdůvodnění, a především bez vědeckého zdůvodnění s dlouhodobým výzkumem, somatické důsledky psychických problémů většinou vydává za jejich příčiny a aplikuje na ně chemické preparáty, nejčastěji neuroleptika. (Roční obrat v obchodu s umělými vitamíny se odhaduje na miliardy korun (miliony EUR). V žádné zemi se dosud nepodařilo kvůli tlakům farmaceutických firem legislativně omezit jejich volný prodej a upravit jejich výdej na předpis. Farmaceutické výrobky, které ovlivňují psychiku, jsou ještě výnosnější položkou.) Většina takzvaně vědeckých důkazů psychiatrie je v duchu známého vtipu: „Chytíme zajíce a bijeme ho, dokud se nepřizná, že je lvem.“ Lehké a těžké neurózy tendenčně většinou nálepkuje diagnózami schizofrenie, jejíž mezinárodní klasifikace taktéž nemá příliš vědecký základ. Na některé suverénní závěry psychiatrie by se jako skutečná věda musela konstituovat ještě ve starověku a výzkumy o dědičnosti duševních chorob začít už s narozením Krista. Pro vniknutí do podstaty její existence je dobré vrátit se ke kolektivnímu nevědomí. „Kolektivní nevědomí objevil Jung při studiu nevědomí černochů v Americe, kde zjistil, že archetypy nejsou kolektivní vzorce dané rasovým dědictvím, ale a priori kategorie obrazotvornosti, protože jsou analogické u každého bělocha či Indiána.(...) Archetypy jsou vzorce, motivy společné pro celé lidstvo, které v nás dřímají a vynořují se bez naší vůle a uvědomění.“ (Puškárová, M., 1997, s. 23) S prudkým nástupem vědy v progresivním 18. a v 19. století zůstalo vakuum po procesech s čarodějnicemi, na jejichž upálení stačilo už jen podezření kompetentní autority. Ačkoli proces s postiženými ďáblem ještě tu a tam proběhl (například „proces s čarodějnicí probíhal u soudu v pešťanské oblasti ještě v roce 1938 (!)" (Hermann, I., 1998, s. 17 – 18), postupně přebírala společenský status inkvizitorů stejně nevědecká psychiatrie. A drží si ho dodnes. (V průběhu druhé světové války ji na chvíli od úlohy likvidátora nežádoucích a nadbytečných odbřemenily koncentrační tábory.) Kromě toho jí dnes dává velké pravomoci i trestní právo.

Psychiatrie se dá nazvat také teoreticko-aplikační disciplínou. Vypracovala si teorii, kterou aplikuje do praxe. Psychiatrické řešení sociální nouze klienta rozhodně není adekvátní. Nezakládá se na zkušenosti. „Na jedné straně se po člověku žádá, aby byl normální, konformní a rozumný, na druhé straně žije v znepokojujícím prostředí městské průmyslové společnosti. Psychiatrické zacházení pak prostřednictvím svých postupů (léky, elektrické šoky, terapie) se snaží o přizpůsobení těchto jedinců zvenčí a ponechává je napospas jejich vnitřním problémům.“ (Munková, G., 2001, s. 110) Psychiatrický přístup je láskou k smrti, a tedy součástí syndromu rozpadu.

Sociální práce v pravém smyslu slova nemá s psychiatrií žádné společné body. Mimo jiné praktiky psychiatrie přímo nebo nepřímo iniciují činnost mnoha zhoubných kultů a sekt. Pokud v praxi dochází ke spolupráci profesionálního psychiatra a sociálního pracovníka, jde asi o účelovou symbiózu. Není to v prospěch klienta.

5 Kritéria pro prostředí myšlenkové převýchovy donucovacích kultů a sekt jako názorný příklad maximálně neetického přístupu

Kulty a sekty pracují často ve stejném prostředí jako sociální práce, často používají stejné nebo obdobné metody, často mají stejnou cílovou skupinu, a stejně tak často svou činnost nazvou sociální prací. Zda je to v souladu s realitou, napoví některá kritéria, která může evidovat i naprostý laik. (Ani používání technik komunikace z asertivity ještě neznamená asertivního člověka a asertivní chování. Asertivními je činí přístup k nim i k partnerovi v komunikaci a myšlení. Stejně tak ani vědecká racionalizace činnosti kultů a sekt ještě nemusí znamenat sociální práci v terénu.)

Robert J. Lifton na základě myšlenkové převýchovy zajatců v korejské válce ve 20. století, na nichž ji Číňané aplikovali velmi úspěšně, stanovil osm kritérií pro psychickou manipulaci. Pokud se v některém prostředí aplikují, mění se na prostředí dokonalé psychické manipulace. Jde o tato kritéria:

  1. ,,kontrola prostředí,
  2. mystická manipulace (plánovaná spontánnost),
  3. požadavek čistoty,
  4. kult vyznání,
  5. posvátná věda,
  6. frázovitý jazyk,
  7. nauka je více než člověk,
  8. existenční provizorium.“ (Lifton, R. J., In : Hassan, S., 1994, s. 257)

1. kontrola prostředí – podle R. J. Liftona je to v podstatě „kontrola komunikace v daném prostředí.“ (Lifton, R. J., In : Hassan, S., 1994, s. 258) Dá se realizovat jednak přímým pozorováním, jednak oddanými informátory z řad členů i novotvary, které si novicové osvojí. M. S. Peck kult v pejorativním smyslu také charakterizuje takzvaným zvláštním jazykem. Podle něj „čím blíže má daná organizace ke kultu, tím bývá tento vnitřní jazyk zvláštnější. Nakonec se podobá tajnému jazyku, kterému rozumějí jen zasvěcenci a který je zcela nepřeložitelný.“ (Peck, M. S., 1994, s. 198) Zasvěcenci jsou jeho tvůrci a uctívaný vnitřní kruh, tedy manažeři organizace. Proto mohou prostřednictvím způsobu, jakým jej řadoví členové používají, kontrolovat i jejich myšlení.

2. mystická manipulace (plánovaná spontánnost) – „Mistici jsou lidé, kteří mají velmi jasné zážitky procesů kolektivního nevědomí.“ (Peck, M. S., 1994, s. 198) Každý člověk zažil v životě příhodu, která mu svým průběhem a atmosférou připomínala něco ze Svatého písma. Mistici jsou lidé, kteří něco takového z různých důvodů zažijí častěji. Donucovací organizace odstartuje procesy, jejichž výsledkem má být a často také bývá iluze obdobných zážitků. Přesně tak to dělají například svatební podvodníci nebo ženy s cílem sňatkem získat finanční zabezpečení.

3. požadavek čistoty – „absolutní očišťování je proces, který nikdy nekončí. Často je součástí rituálu; a jako zdroj obviňování a hanby souvisí těsně s procedurou vyznání.“ (Lifton, R. J., In: Hassan, S., 1994, s. 260) Jde v podstatě o neustálou potřebu těžkého neurotika se stále umývat. Těžkým neurotikem je donucovací organizace a má potřebu stimulovat členy k nepřetržitému třídění všeho na černé a bílé. S požadavkem čistoty úzce souvisí fanatismus. „Výrazem fanaticus byl označován člověk posedlý chrámovým kultem, náboženský horlivec. V moderním jazyce se fanatismem rozumí přehnaná, nekritická angažovanost pro nějaké přesvědčení.“ (Bley, S., 1998, s. 33)

4. kult vyznání – Jde o pochybnou psychoterapeutickou metodu horké židle. Zneužíváním negativní skupinové dynamiky se veřejná zpověď mění na sypání si popela na hlavu a závazky ve prospěch organizace. (I přes kritiku čelných představitelů katolické církve vznikají společenství laických katolíků, kteří se na uzavřených setkáních navzájem vyznávají ze svých hříchů a přítomní se k nim vyjadřují. Jednoznačně jde o donucovací skupiny.) 5. posvátná věda – Podle R. J. Liftona „vhodným, avšak nikoli jediným příkladem je Církev sjednocení. Využívá současné tendence spojovat posvátnou soustavu dogmatických zásad s požadavkem vědeckého přístupu k lidskému chování a k psychologii.“ (Lifton, R. J., In: Hassan, S., 1994, s. 261) Co autorita označí za vědecké, je nekriticky za takové i považováno. V rámci ideologie organizace jde i o těžko rozpoznatelnou syntézu perfektních vědeckých poznatků a postupů s nevědeckými a účelovými závěry a postupy.

6. frázovitý jazyk – Lionel Trilling nazval slovník novotvarů „jazykem nemyslících.“ (Lifton, R. J., In: Hassan, S., 1994, s. 261) Kromě kontroly prostředí a myšlení pro management skupiny dlouhodobé násilí, které si způsobuje i samotná oběť jeho používáním, skutečně vede až k vymývání mozku a následně ke změně identity. Podle Z. Vojtíška „jednoduchými pravdami a zpravidla jediným receptem na všechny otázky autorita snadno vyplní pocit prázdnoty, který může být zejména v konzumní společnosti a zejména v určitých životních situacích pociťován velmi palčivě.“ (Vojtíšek, Z., 1998, s. 20)

7. nauka je více než člověk – M. S. Peck toto kritérium nazval Bůh v zajetí. „Ve svém pokřiveném vztahu k Bohu a své spokojenosti s dogmatismem kulty vždy nějak cítí, že mají Boha v hrsti, že ho zajaly.“ (Peck, M. S., 1994, s. 198) Člověk jako obraz Boha je ve srovnání s ideologií zhoubné organizace jen psím hlasem. Při domáhání se zlomku vlastních lidských práv se mu navodí pocit selhání, nazve se paranoidním, odstartuje se vůči němu další mechanismus šikanování, organizace s ním přeruší veškeré styky, nebo ho dá zavraždit. Z. Vojtíšek to v roce 1998 nazývá podceňování rozumu. „Skrývá se často za vědu (např. tvrzením, že levá mozková hemisféra je příliš vyvinutá na úkor pravé, citové), nebo se rozumu připisují především války, katastrofy a hrozby 20. století. Zkušenosti, pocity a zážitky se před rozumem upřednostňují.“ (Vojtíšek, Z., 1998, s. 21.) (Nálepkování týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte diagnózou lehké mozkové dysfunkce je přesně tento případ. Hyperaktivita a hypoaktivita svědčí právě o perfektním fungování jeho centrální nervové soustavy.) 8. existenční provizorium – jak napovídá název tohoto kritéria, jde o život v neustálé nejistotě, kterou si členové organizace kompenzují skupinovým narcismem – hrdostí na příslušnost k ní. Pokud člen organizace nemíní takové provizorium sdílet, čeká ho většinou nálepka nepřítele. Tím je například podle Scientologické církve každý, kdo o ní vysloví něco jiného než chválu. Podle jejího zakladatele L. R. Hubbarda „může být připraven o majetek (...), nebo být poškozen jakýmkoli způsobem kterýmkoli scientologem, aniž by byl dotyčný scientolog disciplinárně potrestán.“ ( Škvaril, R., 1995, s. 40.)

Závěr

Anglický pozitivistický filozof H. Spencer (1820 – 1903), autor organistické teorie společnosti, představitel evolucionismu a sociálního darwinismu, „hledal paralelu mezi biologickým a společenským organismem, a také mezi biologickou a sociální patologií.“ (Hroncová, J., In: Hroncová a kol., 2004, s. 6) Jeho neadekvátní přístup byl terčem mnohokrát oprávněné kritiky. Člověk je nezpochybnitelně i biologickou bytostí. Sociální patologie má zákonitě něco společného se selháním organismu, s jeho postižením zvenčí (virem, infekcí...), či s deformací organismu maligními nebo benigními nádory. Například při šikanování, které také iniciuje a udržuje kultovní závislost, se běžně používá výraz „pravý virus šikanování.“ (Kolář, M., 1992, s. 27) Jde o spuštění mechanismu poškozujícího chování, tedy o aktivování určitých archetypů v kolektivním nevědomí lidí v třídním kolektivu. (C. G. Jung sílu takové nákazy demonstruje na nástupu fašismu a hitlerismu : „Samozřejmě, že nebudeme nazývat fašismus nebo hitlerismus idejemi. Jsou to archetypy, takže můžeme říct : Dejte lidem archetyp a celý dav se pohne jako jeden muž a nikdo mu neodolá. Protože archetypické obrazy mají tuto obrovskou dynamickou sílu, nemůžete je vyvrátit argumenty.“ (Jung, C. G., 1992, s. 173) V duchu filantropie je třeba při posuzování člověka důvěřovat vlastním pocitům, ale zároveň je třeba zachovat si určitý vrtulníkový nadhled. Pomáhá to nejen v efektivní komunikaci mezi jednotlivci, ale i mezi kulturami.

Při posuzování člověka je také velmi nebezpečný archaismus a nihilismus, pokud jde o parametry posuzování. Například S. Freud sice po delším období znovu pro veřejnost odkryl nevědomou část lidské psychiky, ale jak ukázala praxe, nejen podle C. G. Junga „Freudova psychologie platí především pro něj samotného.“ (Říčan, P., 2002, s. 178) Jak vyplývá z uvedeného, při utváření si úsudku o člověku je vhodná nejen zdrženlivost, ale i chápání člověka jako skutečné bio – psycho – sociální bytosti.

Autor: PhDr. Peter Ďurkovský Seznam bibliografických odkazů

[1] BLEY, S. a kol. 1998. Malý slovník sekt. Kostelní Vydří: Karmelitánske nakladatelství, 1998. ISBN 80-7192-246-3. [2] DANZER, G. 2001. Psychosomatika. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-456-7. [3] ĎURKOVSKÝ, P. 2008. Kresťanské kresťanstvo v každodennej komunikácii. In: Význam kultúrneho dedičstva sv. Cyrila a Metoda pre Európu. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre. Filozofická fakulta, 2008. ISBN 978-80-8094-455-1. [4] ĎURKOVSKÝ, P. 2008. Pater familias a právne postavenie manželky a detí v rímskej rodine. Diplomová práca. Banská Bystrica: Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, 2008. [5] ĎURKOVSKÝ, P. 2009. Podiel kazateľa v úspešnej prevencii kultovej závislosti. In: Homiletická činnosť cirkví a kvalita súčasného života. Banská Bystrica: Katedra evanjelikálnej teológie a misie. Pedagogická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Združenie evanjelikálnych cirkví v Slovenskej republike, 2009. ISBN 978-80-8083-716-7. [6] ĎURKOVSKÝ, P. 2005. Právo a hodnota slobody. Záverečná práca. Banská Bystrica: Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, 2005. [7] ĎURKOVSKÝ, P. 2007. Výskyt sociálnopatologických javov ako dôsledok týrania, zanedbávania a zneužívania v rodine. Diplomová práca. : Pedagogická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, Katedra sociálnej práce, 2007. [8] HARTL, P. – HARTLOVÁ, H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. [9] HERMANN, I.: Psychológia antisemitizmu. Nové Zámky: PSYCHPROF, 1998. ISBN 80-968083-03. [10] HRONCOVÁ, J. 2004. Úvod do sociálnej patológie. In: HRONCOVÁ, J. a kol.: Sociálna patológia. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, Pedagogická fakulta, 2004. ISBN 80-8055-926-0. [11] JUNG, C. G. 1992. Analytická psychologie. Jeji teorie a praxe. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0418-1. [12] KOLÁŘ, M. 1997. Skrytý svět šikanování ve školách. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-123-1. [13] LIFTON, R. J. 1994. Budoucnost nesmrtelnosti a jiné eseje pro nukleární věk. In: HASSAN, S.: Jak čelit psychické manipulaci zhoubních kultů. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1994. ISBN 80-85880-03-2. [14] LISÝ, J. a kol. 1998. Ekonómia. Všeobecná ekonomická teória. Bratislava: Iura Edition, 1998. ISBN 80-88715-43-1. [15] MUNKOVÁ, G. 2001. Sociální deviace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolínum, 2001. ISBN 80-246-0279-2. [16] NAVRÁTIL, P. 2003. Humanistické a existenciálne teórie. In: MATOUŠEK, O.: Základy sociální práce. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-473-7. [17] NOVOTNÁ – SCHIMERLINGOVÁ, V. 1992. Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, vydavatelství Karolínum, 1992. ISBN 80-7066-483-5. [18] PECK, M. S. 1994. Dále nevyšlapanou cestou. Olomouc : Votobia, 1994. ISBN 80-85885-12-3. [19] PUŠKÁROVÁ, M. 1997. Múdry starec. Bratislava : SOFA, 1997. ISBN 80-85752-31-X. [20] ŘÍČAN, P. 2002. Psychologie náboženství. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-547-4. [21] ŘEZNÍČEK, I. 1994. Metody sociální práce. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1994. ISBN 8085850-00-1. [22] STRIEŽNEC, Š. 1996. Slovník sociálneho pracovníka. Trnava : 1996. ISBN 80-967589-0-X. [23] STRIEŽENEC, Š. 2001. Úvod do sociálnej práce. Trnava: TRIPSOFT, 2001. ISBN 80-968294-6-7. [24] ŠKVARIL, R. 1995. Had leze z víry. Praha: Talpress, 1995. ISBN 80-85609-93-2. [25] TOMEŠ, I.: Sociální politika, sociální služby a sociální práce. In: Matoušek, O.: Základy sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-473-7. [26] VOJTÍŠEK, Z.: Netradiční náboženství u nás. Praha: Dingir, 1998. ISBN 80-902528-0-X. [27] Zákon č. 595/2003 Z. z.: Zákon o dani z príjmov v platnom znení. [28] Zákon č. 300/2005 Z. z. v znení zákona č. 650/2005 Z. z.: Trestný zákon. [29] Zákon č. 301/2005 Z. z.: Trestný poriadok.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010, v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálne práci a ďalších pomáhajúcich profesiách. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.