Úvod

Sociální pracovník je povinen vykonávat svou práci v souladu s etickými principy. Na rozdíl od teorie je jejich uplatňování v praxi spojeno také s problémy, které vyžadují ze strany sociálního pracovníka citlivé přehodnocování svého postupu. Kromě toho mohou v praktické sociální práci nastat situace, kdy se sociální pracovník ocitne v dilematu mezi splněním zákonné povinnosti a respektováním zájmu, který mu předložil klient. Už v úvodu bych chtěla zdůraznit možný rozdíl mezi skutečným zájmem klienta a zájmem, který klient předkládá jako pro sebe nejlepší podle vlastního posouzení. Dochází k tomu v situaci, kdy se sociální pracovník dozví od klienta o připravované, páchané nebo již spáchané trestné činnosti. Právo od něj žádá oznámit tuto skutečnost orgánům činným v trestním řízení, klient však žádá zachovat o tom mlčenlivost.

Pokusme se uvažovat, jak zvládnout tuto situaci bez porušení práva a při současném nezklamání klientovy důvěry.

Pohled práva

Platný Trestní zákon zná dvě skutkové podstaty související s uvažovanou problematikou, a to neoznámení trestného činu a nepřekažení trestného činu. Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal zločin nebo některý z přesně specifikovaných trestných činů, je povinen to oznámit orgánům činným v trestním řízení pod hrozbou trestu odnětí svobody. Od této povinnosti je osvobozen ten, kdo by oznámením uvedl sebe nebo blízkou osobu (za kterou však ve smyslu zákona nelze považovat klienta) do nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo do nebezpečí trestního stíhání. Dále je od povinnosti oznámit spáchaný trestný čin osvobozen ten, kdo by porušil zpovědní tajemství, resp. podmínku mlčenlivosti osoby v pastoraci, jakož i ten, kdo by oznámením porušil zákonem uznanou povinnost mlčenlivosti (Zákon č. 300/2005 Z. z., § 340). Následující ustanovení Trestního zákona ukládá povinnost osobně nebo prostřednictvím jiného překazit spáchání nebo dokončení trestného činu, o jehož přípravě nebo páchání se dozví, nebo alespoň včas oznámit přípravu nebo páchání činu. Osvobození od této povinnosti se vztahuje kromě důvodů uvedení sebe nebo blízké osoby do nebezpečí a důvodů porušení zpovědního tajemství i na nemožnost překazit zločin bez značných obtíží (Zákon č. 300/2005 Z. z., § 341).

Z uvedené dikce zákona vyplývá, že sociální pracovník o spáchaném, páchaném nebo připravovaném zločinu, resp. specifikovaném trestném činu nemá možnost mlčet, aniž by porušil zákon.

Pohled Etického kodexu

V profesních společenstvích, která kladou důraz na svou pověst, platí za věc cti plně respektovat a v praxi uskutečňovat požadavky na morálku profese, které jsou vyjádřeny v kodifikované podobě v etických (morálních) kodexech. Většině kodexů je společné to, že existují v povoláních, kde objektem zájmu je člověk, protože výkon takové profese zasahuje do celého života člověka. Kodex slouží i jako ochrana stavovské příslušnosti, chrání před neoprávněnými útoky. Na veřejnosti má vyvolávat důvěru, úctu i společenské uznání schopností, výkonu, vyjadřuje věrnost povinnostem profese (Žilinek, 1997, s. 48).

Etický kodex můžeme charakterizovat jako normativní systém zahrnující v sobě morální normy a principy, který je vyjádřením mravního ideálu určitého povolání, jeho hlavních hodnot, určitou formou příkazů a zákazů v písemné podobě. Slouží jako určitá projekce plnění úkolů v povolání i jako obecný návod, jak se má chovat v konkrétních situacích a v profesních vztazích. Jeho normy definují chování, které má veřejnost právo očekávat od odborníků i od jejich zaměstnanců (Krsková, 1994, s. 32).

Ve smyslu Etického kodexu sociálních pracovníků, přijatého Valným shromážděním Asociace sociálních pracovníků na Slovensku v roce 1997, sociální pracovník mimo jiné asistuje lidem při rozvíjení schopností, které jim umožní vyřešit jejich individuální nebo kolektivní sociální problémy, přičemž má odpovědnost v prvé řadě vůči svým klientům, má respektovat klientovo soukromí a důvěrnost informací získaných při své práci. Svou práci považuje za službu (Mydlíková a kol., rok neuveden, s. 44).

Právní a morální normy

Právo a morálka regulují z velké části tytéž společenské vztahy. To znamená, že podstatné části lidského chování jsou upraveny zároveň morálkou i právem. Jednání jednotlivců i jiných subjektů lze hodnotit podle obou normativních systémů. Proto má význam zkoumat vztah práva a morálky. Objektivní právo je obsaženo v právních normách. Z něj vyplývají subjektivní práva buď v podobě oprávnění, tedy možnosti využít nabídku práva, nebo v podobě povinností, tedy nutnosti něco konat, nekonat, dát nebo strpět. Právní normy nás zavazují zvenčí a jsou vynutitelné státní mocí.

Morální normy zavazují člověka zevnitř a jejich zachovávání - pokud nejsou obsaženy v právní normě - je vynutitelné jen veřejným míněním. Základním teoretickým pramenem zkoumání problematiky morálky a mravnosti je etika, která zkoumá lidské chování z hlediska jeho morální hodnoty a usiluje nalézt měřítko, které by člověku umožnilo rozhodnout, co je dobro, co zlo, čest, nečestnost a pod. (Čečotová, 2005, s. 17).

Lze konstatovat, že v rozebírané problematice je právní normou Trestní zákon a morální Etický kodex. Existuje možnost porušit právní normu z důvodu jejího rozporu s normou morální, vyplývající ze svědomí jednajícího. Ale takový postup musí nutně počítat se sankcemi za porušení práva.

Teoretické úvahy - filozofická obhajoba dodržení práva

Člověka charakterizují dvě kvality - rozum a svobodná vůle. Samy o sobě však ještě nedělají člověka dobrým a správně se rozhodujícím i jednajícím. K tomu je ještě zapotřebí cit lásky. Láska k sobě a všem lidem spolu s rozumem a svobodnou vůlí - to je lidskost a to je tajemství morálky. Když se mi klient svěří, že je týrán, je ve vztahu k němu lidské a morální o tom mlčet?

Prastarým kritériem posouzení správného jednání je tzv. zlaté pravidlo: co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ani ty jim. To znamená, že nikomu nemáme způsobit to, co by bylo namířeno proti jeho štěstí a blahu. Pokud neoznámím ubližování mému klientovi, jednám v souladu s jeho štěstím a blahem?

Mnoho filozofů považuje za nejdokonalejší božský zákon - lex divina, který je ztělesněním pravdy, správnosti a dobra. Koriguje nedokonalosti lidského zákona - lex humana ve smyslu, aby žádné zlo nezůstalo nezakázáno a nepotrestáno (Machalová, 1999, s. 57). Je správné, aby zlo zůstalo nepotrestáno?

Když mluvíme o právu a morálce, nemůžeme obejít spravedlnost. Aristoteles přirovnává spravedlnost k pokojnému, rovnovážnému stavu. Jestliže můj klient nežije v pokoji, je snad spravedlivé nesnažit se nastolit spravedlnost vůči němu alespoň zachováním práva, které by mělo spravedlnost garantovat?

Cílem sociálního poradenství je zvýšit kvalitu života klienta. To je důležitější než obavy z pachatele, ba dokonce ohleduplnost vůči němu při neoznámení trestné činnosti. Cílem poradenství je v podstatě eliminace patologie, pomoc klientovi k jeho nezávislosti na jiných lidech, podporování osobnostního růstu klienta, zvýšení kvality života, řešení potřeb člověka v nouzi, jeho duševní a fyzické zdraví (Mydlíková a kol., 2002, s. 9). Nepřispěje oznámení trestné činnosti týkající se klienta k eliminaci jeho patologické situace?

V textu preambule Etického kodexu sociálních pracovníků SR čteme: „Sociální pracovníci se při své práci řídí Mezinárodním etickým kodexem a jinými mezinárodně uznávanými normami a také normami, které sami formulují a přijímají, aby vytvořili národní rámec své činnosti v příslušném kulturním, sociálním, právním a ekonomickém kontextu na všech úrovních.“ (Kodex in Mydlíková, rok neuveden, s. 44). Pokud tedy sociální pracovník vykonává svou činnost v právním kontextu, může porušovat platné právo ve státě?

Podle Etického kodexu se sociální pracovník ze všech sil snaží o dosažení a udržení vysoké profesionality při výkonu své práce. Nezklamat důvěru klienta je jistě profesionální. Není stejně profesionální neporušovat zákon?

Sociální pracovník ve své práci považuje za prvořadý závazek sloužit. Nakolik poslouží klientovi neoznámení trestné činnosti, které se na něm dopouští jiná osoba, nebo které se dopouští sám klient vůči někomu jinému?

Ve smyslu Etického kodexu má sociální pracovník odpovědnost i vůči společnosti, a to podporováním jejího obecného blaha (Kodex in Mydlíková, rok neuveden, s. 45). Kodex obecně by měl chránit nejen zájmy klienta, zájmy konkrétní profese, ale i veřejné zájmy a měl by respektovat zájmy veřejnosti (Hanuláková, 1997, s. 55). Není ochrana společnosti před pachateli trestných činů zájmem veřejnosti a nepřispěje k jejímu naplnění i oznamovací povinnost?

Praktická východiska

Poradenství má pomoci klientovi mobilizovat své vnitřní, psychické síly a zdroje a vnější možnosti jeho okolí k tomu, aby si s pomocí poradce dokázal vyřešit problém více méně sám. U každé pomáhající profese je důležité respektovat právo klienta na sebeurčení, na svobodné rozhodování a volbu. V pozitivním významu jde o vytvoření podmínek, které klientovi umožní stát se více sebeurčujícím, což znamená pomoci mu dosáhnout stavu, v němž bude mít schopnost vidět dosažitelné možnosti. Sociální pracovníci mají respektovat a podporovat lidské právo na uskutečňování vlastního výběru a rozhodnutí za předpokladu, že to neohrozí práva a legitimní zájmy druhých (Mátel, 2010).

Aniž bychom chtěli vrátit překonaný koncept profesionálního paternalismu, přece při vykonávání sociální práce mohou nastat situace, kdy je třeba ochránit klienta, dokonce i před jeho nesprávnými požadavky či jejich důsledky. Partnerský vztah mezi poradcem a jeho klientem má respektovat autenticitu klienta, akceptovat jeho odlišnosti, dokázat se vcítit do jeho aktuální situace, ale i motivovat a povzbuzovat klienta ke změně, pomáhat mu a spolu s ním hledat optimální vzorce chování a fungování ve světě (Mydlíková, 2002, s. 9). Sociální pracovník má pomoci klientovi porozumět jeho možnostem, ale i důsledkům, které přinášejí jednotlivé možnosti výběru a rozhodnutí klienta. Ideálem je přivést klienta k rozhodnutí, které bude řešením zlepšujícím jeho postavení a zároveň v souladu s ochranou práv a zájmů veřejnosti.

O problematice oznamovací povinnosti trestného činu ve smyslu Trestního zákona je možné uvažovat nejen z pozice sociálního pracovníka, ale i samotného klienta, jako občana státu, který je také vázán právem. Skončení protiprávního zacházení, ponižování a ubližování by mělo převýšit jakékoli obavy z pomsty tyrana. Sociální klient po oznámení přece nezůstává sám vydán napospas pachateli trestné činnosti.

Morální i profesní povinnost sociálního pracovníka respektovat klientovo soukromí a zachovávat důvěrnost informací získaných při své práci přece nemusí být při zachování citlivého přístupu v rozporu s oznamovací povinností podle zákona. Jde jen o přesvědčení klienta, co je a co není v jeho vlastním zájmu, aby sám upustil od požadavku neoznámit trestnou činnost.

Závěr

Po vyhledání pomoci a při přijímání sociálního poradenství i konkrétních sociálních služeb potřebuje klient důvěřovat sociálnímu pracovníkovi, cítit se v bezpečí a přijatý. Náročným, ale potřebným úkolem sociálního pracovníka je získat si maximální důvěru klienta, v níž ustupuje klientův strach a která umožní sociálnímu pracovníkovi jednat eticky a zároveň právně.

Autor: JUDr. Mgr. Mária Sedláková, PhD. Seznam bibliografických odkazů

[1] ČEČOTOVÁ, Vlasta. 2005. Dobré mravy v slovenském soukromém právu. Bratislava : Epos, 2005. ISBN 80-8057-638-6. [2] HANULÁKOVÁ, E. 1997. Podnikatelská etika. Bratislava : Eurounion 1997. [3] KRSKOVÁ, A. 1994. Etika právnického povolání. Studia Iuridica Bratislavensia Nr. 4. Bratislava : Vydavatelské oddělení Právnické fakulty Univerzity Komenského, 1994. [4] MACHALOVÁ, T. 1999. Úvod do právní filozofie. I. díl. Brno : Masarykova univerzita 1999. [5] MÁTEL, Andrej. 2010. Etická zodpovědnost vůči klientům. In : Dny sociální práce a inteRRa 8. Sborník z konference s mezinárodní účastí konané na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře. Nitra : FSVaZ UKF, 2010. ISBN 978-80-8094-650-0, s. 162-174. [6] MYDLÍKOVÁ, Eva a kol. Rok neuveden. Sociální práce a poradenství. Bratislava : Liga za duševní zdraví. ISBN 978-80-970123-2-8. [7] ŽILINEK, M. 1997. Étos a utváření mravní identity osobnosti. Bratislava : Iris. 1997. [8] NR SR: Zákon č. 300/2005 Z. z. - Trestní zákon ve znění pozdějších předpisů.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. - 21. října 2010 v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. - SCHAVEL, M. - MÜHLPACHR, P. - ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.