Úvod

Činnosti v pomáhajících profesích vyžadují nezbytnost řídit se určitými pravidly. Ve většině případů jsou tato pravidla obsažena v etických kodexech různých stavovských sdružení, asociací, svazů, komor apod. Etický kodex by měl v našem případě pro supervidovaného, supervizora, ale také objednatele supervize zajišťovat bezpečnost a ochranu v rámci profesního statusu, ale také ochranu samotné organizace. V souvislosti s poskytováním supervize vstupuje do vzájemné interakce supervizor, supervidovaný, vedoucí pracovník organizace – v našem případě zejména subjektu sociálních služeb. Etika supervize v sociální práci, ale i v pomáhajících profesích, by měla vycházet z poslání profesionálů, přičemž jejich hlavním úkolem by měla být podpora při realizaci možných aspirací, které směřují k využívání odborných poznatků za účelem zkvalitnění práce s klientem nebo ke zkvalitnění fungování konkrétní instituce. Poskytování supervize přináší otevření některých témat a problémů, které je na druhé straně nezbytné zprostředkovat v modifikované podobě i managementu zařízení. Není to možné bez etické odpovědnosti supervizora.

Etické principy

Etika supervize při výkonu činností sociálních pracovníků a pomáhajících v sociálních službách může analogicky vycházet z etických principů v sociální práci, může mít své kořeny v etice sociálních pracovníků a asistentů sociální práce, přičemž jejich společným posláním a etickým imperativem je dobro klienta, ochrana jeho zájmů, zajištění naplňování jeho lidských potřeb. Z pohledu Kadushina ( 2014 ) a modelu supervize fungujícího ve Spojených státech při zkoumání etických norem uplatňovaných v supervizi neexistuje problém týkající se definování povinností supervizora jednat eticky, humánně vůči supervidovaným. Je etickým závazkem supervizora vyhovět oprávněným požadavkům supervidovaného, objektivně a spravedlivě hodnotit, vyhnout se zneužití vyšší moci a aplikovat supervizi svědomitě a zodpovědně. Od supervizora je neetické, aby přidělil případ supervidovanému, který nemá potřebné znalosti a dovednosti pro práci s klientem.

Někteří autoři (Reamer, Kadushin, Howkins atd.) téměř společně poznamenávají, že supervizoři jsou morálně zodpovědní, pokud se pravidelně nescházejí se supervidovanými, nevěnují se jejich práci a nedělají včasná hodnocení výkonů, nebo pokud se jim nepodaří odhalit nebo znemožnit nedbalé zacházení s klientem.

Od supervizora i supervidovaného je neetické, pokud se prezentují jako schopní poskytovat služby, v jejichž poskytování však nemají zkušenost nebo v jejich rámci nejsou kompetentní. Supervizor je povinen respektovat důvěrnost poskytnutých informací během procesu supervize. Pokud je nutné předat informace získané během supervizní práce další osobě, musí supervizor supervidovaného informovat, kdo bude informován a za jakým účelem. Úkolem supervizora je chránit zájmy klienta. Je-li zřejmé, že supervidovaný není schopen a kompetentní pro výkon práce sociálního pracovníka, je odpovědností supervizora poradit mu změnu zaměstnání nebo s klientem přerušit pracovní vztah.

Povinností supervizora je vyhnout se dvojím vztahům se supervidovanými, morální odpovědností supervizora je jasně vyjádřit jeho očekávání a nároky na supervidovaného a jasně stanovit dohody o vzájemné spolupráci. Supervizor se musí průběžně vzdělávat, zdokonalovat své dovednosti a monitorovat vlastní efektivitu, musí být také dostupný v případě pohotovosti nebo kdykoli, když je třeba učinit krizové rozhodnutí. Během celého supervizního procesu však primární odpovědností supervizora jsou zájmy klienta, potřeby supervidovaného jsou až sekundární.

Schavel a kol. (2013) a podobně i Vaska (2015) ještě upozorňují na mediační funkci supervize. Při aplikaci této funkce se supervizor stává zprostředkovatelem nebo „mediátorem“ v případech, kdy jde např. o přenos požadavků zaměstnanců směrem k vedení zařízení sociálních služeb. Takové zprostředkování je podmíněno souhlasem supervidovaných a obsahem mohou být například problémy související s nedostatečným nebo nejasným delegováním kompetencí, dále problémy, které souvisejí s organizací práce, nepřiměřeným zatížením, netransparentním odměňováním, neřešením vztahových problémů v pracovních kolektivech apod.

Etika supervize

Supervize se jako odborná činnost realizuje v rámci mnoha organizací a pro rozličné profese. Některé profese proto supervizi uvádějí v profesních národních etických kodexech, zejména v souvislosti s vybranými etickými aspekty jejího výkonu. V sociální práci tak činí např. americký etický kodex, australský etický kodex a stručně i britský etický kodex. Žádný z těchto dokumentů se nezaměřuje na komplexní pohled na supervizi jako samostatnou odbornou činnost, spíše ji chápe jako odbornou činnost v rámci vlastní profese, obdobně jako např. výzkum. Podobně je to i u etických kodexů organizací. Supervize však není jen „doplňkovou aktivitou“ v jednotlivých profesích nebo organizacích. Je samostatnou odbornou činností, která vyžaduje nejen splnění vysokých kvalifikačních předpokladů, ale často přesahuje i více profesí. Proto má smysl formulování etického kodexu supervize. Dokument se snaží o definování supervize jako samostatné odborné činnosti, na této definici se přibližně shodují i Gabura, 2018, Vaska, 2012, Schavel, 2013 a Mátel, 2018, přičemž společně téměř shodně tvrdí, že „Supervize je metoda kontinuálního rozvoje profesionálních způsobilostí pracovníků v pomáhajících profesích a studentů těchto profesí, který dosahuje za pomoci kvalifikovaného supervizora prostřednictvím reflexe, podpory, supervizních metod a technik. Je prostředkem zkvalitňování práce, poskytování zpětné vazby, optimalizování a ověřování správnosti pracovních postupů, prevencí syndromu vyhoření, poškozování klientů, hledáním alternativ a efektivních postupů v odborné práci a jejím řízení“.

Za etický rozměr supervize samozřejmě primárně odpovídají supervizoři, proto by se mohlo zdát logické, že soubor etických norem jejich chování by měl tvořit etický kodex supervizora. Supervize se realizuje vždy v určitém vztahovém rámci a velmi často i v konkrétním institucionálním prostředí. Účastníci supervize a organizace, kde se realizuje, jsou proto spolu odpovědní za to, aby byly podmínky supervize utvářeny s etickou citlivostí. Právě kvůli potřebě vzájemné součinnosti supervizorů, účastníků supervize a organizací, kde se vykonává, je etický kodex supervize nezbytnou součástí celého procesu supervize. V samotném textu preambule kodexu supervize a v jeho závěru stojí:

„Etika je integrální složkou vykonávání supervize ve všech jejích typech, formách a modelech. Není omezena jen na řešení složitých, problémových a dilematických situací. Supervizor vykonává supervizi v souladu s etickým kodexem a podle právních předpisů platných v Slovenské republice“ (Etický kódex supervízie, 2018).

Klíčové hodnoty supervize a struktura kodexu

Hodnota je obecný pojem pro vše, čeho si ceníme, vážíme, co považujeme za důležité a významné pro člověka. Hodnoty můžeme rozlišovat vzhledem k různorodým kritériím. Podle povahy oblasti, v níž jsou realizovány, na kulturní, mravní, náboženské, společenské, estetické, politické atd. Podle jejich nositelů na individuální, rodinné, skupinové, institucionální, církevní, profesní atd. Profesní hodnoty jsou formálně nebo neformálně identifikované a přijímané jako důležité pro profesní činnost. V rámci jednotlivých profesí se odborníci na etiku obvykle snaží rozlišovat ty, které jsou pro výkon dané profese nejpodstatnější a bez nichž by v ní chybělo něco zásadního. Tyto bývají označeny za klíčové. Jejich výběr je poměrně složitý a závisí na množství faktorů. Pokud v profesní komunitě nastane shoda na jejich výběru, bývají těžištěm profesního etického kodexu v dané zemi nebo instituci. Klíčové hodnoty pomáhajících profesí přitom nejsou neměnnými veličinami, ale podléhají mnoha změnám ve společnosti i samotné profesi (Mátel, Romanová, Senáriková, 2017).

Z hlediska odborné lexiky můžeme chápat profesní hodnoty supervize jako přesvědčení profesní komunity o žádoucích cílech a žádoucím chování supervizorů, které k těmto cílům vedou. V etických zásadách Evropské asociace supervize a koučingu (skr. EASC) 1 se uvádí, že „etika identifikuje hodnoty, které pomáhají člověku rozvíjet lidský potenciál a podstatu. Hodnoty jsou založeny na etických principech, které působí jako usměrnění jejich realizace. Tyto jsou vnímány jako deontologické normy, které usměrňují profesionální praxi. Etické principy objasňují, které hodnoty se lidé zavázali chránit“ (EASC, 2016). Asociace národních organizací supervize v Evropě (skr. ANSE) 2zastává ve svém etickém kodexu názor, že zásadními hodnotami profesionální etiky supervize jsou spravedlnost a péče (justice and care). Tyto mají být dodržovány v celé supervizní praxi (ANSE, 2012). Etické kodexy resp. etické zásady obou těchto mezinárodních organizací byly inspirací v procesu vzniku slovenského etického kodexu supervize. Ve slovenském etickém kodexu supervize byly explicitně identifikovány čtyři klíčové hodnoty, a to: kompetence, lidská důstojnost, důležitost mezilidských vztahů a důvěrnost v profesionální praxi. Etické principy a standardy chování, které z těchto hodnot vyplývají, jsou rozvedeny v samotném textu kodexu, který kromě preambule a závěru obsahuje čtyři základní obsahové články:

Čl. 1 Kompetence a další vzdělávání supervizora V současnosti poskytuje akreditované vzdělávání supervizorů v sociální práci v rozsahu 240 hodin zejména Asociace supervizorů a sociálních poradců a Institut dalšího vzdělávání sociálních pracovníků při Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžbety v Bratislavě. Po splnění kvalifikačních předpokladů si účastník supervizního výcviku může požádat o zápis do registru supervizorů (pro výkon supervize v sociálních službách a při výkonu opatření SPODaSK), který vede Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny SR. Vzhledem k účastníkům supervizního výcviku je ještě třeba uvést, že etická citlivost se neočekává až po ukončení supervizního výcviku, ale již během něj, což je závazkem pro vzdělávací instituce. Získáním osvědčení o absolvování akreditovaného vzdělávacího programu v supervizi ani zápisem do registru supervizorů by se vzdělávání supervizora nemělo ukončit. Mělo by jít o celoživotní proces, který se splněním kvalifikačních předpokladů bude nadále uskutečňovat prostřednictvím dalšího vzdělávání.

Čl. 2 Etická odpovědnost supervizora v práci se supervidovanými osobami a jejich klienty. Zásadní etické pravidlo přístupu a činnosti supervizora k supervidované osobě a jejím klientům vyjadřují etické zásady EASC výrazem respekt ke klientovi (EASC, 2016). Princip důvěry vychází také z textu etických pravidel EASC (2016): „Povolání supervizora nebo kouče je založeno na důvěře, kterou projevuje supervizor či kouč klientovi a klient supervizorovi či kouči.“ Důvěře v supervizi se věnuje také preambule etického kodexu ANSE (2012): „(Supervizoři) budou vyzařovat důvěru v supervizi, potenciál člověka, jedinečnost, lidskost a aktivně ji budou prohlubovat v kontaktu se supervidovanými a jinými osobami. Skutečnost, že důstojnost člověka, respekt a důvěra k němu nemůže být selektivní, ale dotýká se každého člověka bez rozdílu, vyjadřuje v kodexu antidiskriminační formulace. Praktickou konsekvencí důvěry je důvěrnost informací, které se v průběhu profesionálního vztahu supervizor od supervidovaných osob dozví. Dalším tématem ve druhém článku etického kodexu jsou profesionální hranice. Ty by měly být pro všechny strany jasné, což znamená s předem objasněnými rolemi a kompetencemi. Role supervizora je vždy spojena s určitou mírou moci, analogicky jako je to ve vztahu pomáhajícího pracovníka ke klientům. A s mocí je spojeno riziko jejího zneužívání.

Čl. 3 Etická odpovědnost v organizaci, kde se vykonává supervize Zaměstnavatelským organizacím v oblasti pomáhajících profesí se doporučuje, aby svým zaměstnancům zajistily možnost účasti na pravidelné supervizi. Důležitou součástí efektivní supervize je vytvoření supervizního kontraktu. Tomu je zvýšená pozornost věnována i v nadnárodních etických kodexech supervize. Současné etické zásady EASC (2016) uvádějí, že „předpokladem pro práci (supervizorů a koučů) je kontrakt, který určuje, co je povinností každého jejího účastníka.“ etické principy vzhledem k důvěrnosti písemných záznamů ze supervizních setkání a informování zadavatele: Poskytování supervize je postaveno na etické zásadě důvěrnosti. Záznam ze supervizního setkání proto nemůže obsahovat detailní informace o průběhu supervize a obsahu supervize, které by měly charakter důvěrných informací a mohly by jakýmkoli způsobem vést ke konfrontaci supervidovaných s vedením organizace.

„Zadavatel supervize nesmí požadovat od supervizora informace o zaměstnancích, které by bylo možné použít v pracovněprávních odměnách nebo sankcích“. Opět se vychází z etického kodexu ANSE (2012), kde stojí ve všeobecných principech, že „supervize se jako profese vykonává autonomně a nestranně. Autonomie supervizora se přitom chápe ve vztahu k rozličným supervidovaným osobám resp. týmům, jakož i ke klientům, kolegům a managementu organizace. Stojí na ní celá profesionální integrita supervizora.

Čl. 4 Etická odpovědnost supervizora vůči kolegům a profesi Zásady etického chování vůči kolegům vycházejí z hodnoty mezilidských vztahů, které se netýkají jen supervidovaných osob, ale i kolegů, jimiž mohou být supervizoři a další odborníci. „Supervizor si váží svých kolegů a přistupuje k nim a jejich práci s úctou a respektem. Nevyjadřuje se znevažujícím, neuctivým ani pejorativním způsobem o svých kolezích, zejména v jejich nepřítomnosti“. „Při podezření z neprofesionálního nebo eticky necitlivého chování jiného supervizora využije jako prvotní nástroj kolegiální upozornění“ (Etický kódex supervízie, 2018).

Závěr

Etika je základní podmínkou, která vede supervizora k tomu, aby poskytoval mravně zodpovědnou profesionální službu profesionálním pracovníkům v pomáhajících profesích. Slovenský etický kodex supervize je podpůrným dokumentem, který sice sám o sobě nezajistí etickou praxi, ale může proces supervize učinit eticky citlivějším. Proto by se měl stát integrální součástí všech supervizních kontraktů a programů supervize. Formulování základních principů pro supervizní práci vycházelo z konkrétní diskuse účastníků supervizního procesu. Faktem je, že této oblasti se před přijetím etického kodexu supervize nevěnovala dostatečná pozornost. Ojedinělé jsou některá témata, která naznačují nezbytnost přijetí konkrétních formulací pro etiku v práci supervizora. Supervize se na Slovensku etabluje teprve několik let, přesto by měly být etické principy v práci supervizora závazné pro všechny supervizory v sociální práci, ale i v dalších pomáhajících profesích.

Autoři: prof. PaedDr. Milan Schavel, PhD. prof. PhDr. ThDr. Andrej Mátel, PhD.* Příspěvek byl zpracován v rámci projektu VEGA č. 1/0234/20 Dilemy respektování lidské důstojnosti a lidských práv v sociální práci a v sociálních službách.*

Seznam použité literatury:

  1. AASW. 2010. Code of Ethics. 3rd Ed. Canberra: AASW, 2010. 55 s. ISBN 978-0-9808661-0-0.

  2. ANSE. 2012. Code of Ethics. Berlin: ANSE. [cit. 2016-11-30]. Dostupné na internete: http://www.anse.eu/wp-content/uploads/doc/Code_of_Ethics_2012.pdf

  3. BASW. 2014. The Code of Ethics for Social Work. Birmingham: BASW. [cit. 2014-10-30]. Dostupné na internete: https://www.basw.co.uk/about-basw/code-ethics

  4. EAS. 2009. Etické zásady Evropské Asociace supervize. [cit. 2009-10-17]. Dostupné na internete: .

  5. EASC. 2016. Ethical foundations. [cit. 2016-17-13]. Dostupné na internete: https://www.easc-online.eu/en/about-us/ethical-foundations

  6. Etický kódex supervízie. 2018. [cit. 2018-05-28]. Dostupné na internete: /files/15825e22b05434b0ff6f8101f7c42687

  7. GABURA, J. 2018. Supervize v pomáhajících profesích. Nitra: UKF. 324 s. ISBN 978-80-558-1260-1.

  8. HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2004. 208 s. ISBN 80-7178-7159

  9. IFSW. 2018. Statement of Ethical Principles. [cit. 2018-08-10]. Dostupné na internete: https://www.ifsw.org/statement-of-ethical-principles

  10. KADUSHIN, A. – HARKNESS, D. 2014. Supervision in social work – 5 th ed. New York: Columbia University Press, 2014. 576 p. ISBN 978-0-231-15176-4.

  11. MÁTEL, A. ROMANOVÁ, M., SENÁRIKOVÁ, Z. 2017. Kľúčové hodnoty sociálnej práce v Slovenskej republike. Nitra: UKF. 196 s. ISBN 978.80-558-1222-9.

  12. NASW. 2017. Code of Ethics of the National Association of Social Workers. Washington, DC: NASW. 36 p.

  13. SCHAVEL, M., HUNYADIOVÁ, S., KUZYŠIN, B. 2013. Supervize v sociální práci. Bratislava: Spoločnosť pre rozvoj sociálnej práce. ISBN 978-80-971445-0-0.

  14. Slovenská komora sociálních pracovníků a asistentů sociální práce. 2018. Etický kodex sociálního pracovníka a asistenta sociální práce [cit. 2015-11-18]. Dostupné na internete: http://www.employment.gov.sk/sk/rodina-socialna-pomoc/socialna-praca

  15. SVOBODOVÁ, P. 2000. Úvod do supervize. Tišnov: SCAN, 2000.

  16. VASKA, L. 2012. Teoretické aspekty supervize začínajících sociálních pracovníků. Bratislava: Iris. 176 s. ISBN 978-80-89238-70-5.

  17. Zákon č. 305/2005 Z. z. o sociálněprávní ochraně dětí a o sociální kuratele a o změně a doplnění některých zákonů.

  18. Zákon č. 448/2008 Z. z. o sociálních službách a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Zb. o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů.

  19. Zákon č. 219/2017 Z. z. o sociální práci a o podmínkách pro výkon některých odborných činností v oblasti sociálních věcí a rodiny a o změně a doplnění některých zákonů.

1 Organizace byla založena v roce 1994 Hannoveri. Její původní název byl European Association for Supervision (EAS). Doplnění o koučing a změna názvu na European Association for Supervision and Coaching (EASS) byla realizována v roce 2010. Její současné sídlo je v Berlíně. 2 Association of National Organizations for Supervision in Europe byla založena v roce 1997 národními profesními organizacemi supervize z Rakouska, Německa, Maďarska, Nizozemska a Švýcarska. Sídlo má ve Vídni.