Úvaha o napsání příspěvku na toto téma vznikla před několika lety v době, kdy v mysli autora ještě neexistovalo spojení se sociální prací a už vůbec ne ve spojení s touto konferencí. I přes odstup šesti let od první myšlenky je nakonec jistou satisfakcí, že i prostřednictvím této konference vznikl prostor pro teoreticko - praktickou úvahu, neboť právě etika je platformou pro vyjádření morální paradigmatu.

1 Sociální zacházení v režimu omezení osobní svobody

Posluchač nebo čtenář tohoto příspěvku si musí nezbytně položit otázku proč sociální zacházení a proč v režimu omezení osobní svobody. Dva pojmy, které se ve vztahu k vězeňství v kontextu sociální práce dosud nevyskytly.

Proč sociální zacházení? Pojem sociální zacházení vystihuje podstatu zacházení, protože zákon 475/2005 zná pojem zacházení a definuje jej jako soubor aktivit (§ 11 zákona). Zacházení prostřednictvím souboru aktivit je možné aplikovat v každém prostředí, nejen v prostředí ústavů výkonu trestu odnětí svobody, přičemž každé prostředí tvořené lidskými bytostmi (a nejen lidskými bytostmi) je prostředím sociálním. Proto pojem sociální zacházení.

Proč sociální zacházení v režimu omezení osobní svobody? Režim omezení osobní svobody vyjadřuje podstatu výkonu trestu odnětí svobody. Slovo režim vyjadřuje způsob existence v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody. Slovo režim běžně používáme i ve spojení s denním režimem jednotlivce (množství spánku, způsob stravování, prací, odpočinkem apod.), a tedy výkon trestu odnětí svobody jako vědomě uměle vytvořené prostředí má svůj denní režim, stejně jako denní režim jednotlivce (způsob existence) v jeho přirozeném prostředí. A pobyt v prostředí výkonu trestu je omezením osobní svobody nevyhnutelně spojeným s režimem, způsobem existence jednotlivce ve vědomě uměle vytvořeném prostředí, a proto pojem sociální zacházení v režimu omezení osobní svobody.

2 Proč 'ano' pro sociální zacházení a 'ne' pro penitenciární zacházení

Španělsko-anglický překlad slova penitencia je trest, pokání, lítost ( http://translate.google.sk/translate?hl=sk&sl=en&u= ), tradičně představovaná trestem za hřích s následnou lítostí a pokáním (obr. 1 - tradiční křesťanská představa návratu marnotratného syna ke svému Otci). Je oprávněná otázka, zda právě prostředí výkonu trestu odnětí svobody (vězení) je místem penitence, místem lítosti a místem pokání, neboť o vině a trestu meritorně rozhodla třetí strana (soud), přičemž provinilec, hříšník měl jen malý dosah na rozsah a výši trestu. Morální konflikt v jeho trestněprávní podobě už nebyl vyjednáváním, způsobem nejlepšího přijetí, verdikt soudu už byl újmou pro provinilce (a často i pro jeho rodinu). Vězení je často místem odporu hříšníka vůči rozhodnutí (trestu), jemuž se musel na určitou dobu podrobit (např. časté snahy o obnovu řízení, podání mimořádného opravného prostředku apod.). Nakonec je v tomto prostředí hříšník často obětí a jeho postoj a prožívání vůči vině a trestu nebývá zvnitřněné. Je to zásah do jeho práv a svobody, která je pro jednotlivce posvátná bez ohledu na to, jak omezil na právech a svobodě svou oběť. Pokud se vina a trest (pokání) nezvnitřní, neprojde emocionálně pozitivním prožíváním, neprojde fází lítosti a pokání, pro jednotlivce často nemá smysl, přičemž může shromažďovat energetický potenciál k odvetě. Proto pojem sociálního zacházení místo pojmu penitenciárního zacházení.

3 První východisko k morální paradigmatu

Národní shromáždění Československé socialistické republiky se dne 17. června 1965 usneslo poprvé v historii poválečného Československa na znění zákona č. 59/1965 Sb. - o výkonu trestu odnětí svobody. Uveřejněn byl ve Sbírce zákonů z roku 1965, částce 30, na str. 331 - 340.

Z jeho dikce vyplývalo, že „účelem výkonu trestu odnětí svobody je odsouzenému zabránit v dalším páchání trestné činnosti a soustavně ho vychovávat k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka. Výkonem trestu odnětí svobody nesmí být ponížena lidská důstojnost“.

Předsednictvo Federálního shromáždění vyhlásilo dnem 25. července 1969 zákonem č. 84/1969 Sb. jeho úplné znění, neboť v době od jeho účinnosti byl 4krát novelizován a změny v něm bylo třeba upravit z důvodu jeho vizuální přehlednosti a výkladu. Účel výkonu trestu odnětí svobody nebyl žádným způsobem dotčen.

Sbírkou zákonů České a Slovenské federativní republiky z roku 1990, v částce 31 ze dne 2. května 1990 byl zákonem č. 179/1990 opět novelizován zákon č. 59/1965, přičemž byl částečně přeformulován účel výkonu trestu odnětí svobody v čl. 1, odst. 1 s tím, že: „účelem výkonu trestu odnětí svobody je zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a soustavně ho vychovávat k tomu, aby vedl řádný život občana“ a dále byl za odst. 1 vložen odst. 2, který říkal, že: „ve výkonu trestu odnětí svobody se musí respektovat přirozená lidská důstojnost, nesmějí být použity kruté nebo lidskou důstojnost ponižující způsoby zacházení a trestání“.

Dne 22. září 2005 s účinností od 1.1.2006 byl Národní radou Slovenské republiky přijat zákon č. 475/2005 o výkonu trestu odnětí svobody, který již neobsahoval účel výkonu trestu odnětí svobody, ale v §1 předmět zákona, který zní: „tento zákon stanoví způsob výkonu trestu odnětí svobody (dále jen “výkon trestu“), práva a povinnosti odsouzených a dohled a kontrolu nad výkonem trestu“ a dále v § 11 obsahuje vymezení pojmu zacházení, které se používalo v penitenciární terminologii po roce 1989 jako: „souhrnu aktivit, jejichž účelem je diferencovaným způsobem zajistit výkon práv a povinností podle tohoto zákona, podporovat a rozvíjet smysl pro odpovědnost, dodržování zákonů a společenských norem, pozitivní osobnostní vlastnosti, úctu k jiným, sebeúctu a pozitivní vztah k rodině. Při zacházení s odsouzeným se dbá také na omezování nepříznivých vlivů vězeňského prostředí“.

4 Druhé východisko k morální paradigmatu

Od 1. ledna 2006 filosofie výkonu trestu odnětí svobody opustila pedagogický (výchovný) optimismus zhmotněný v účelu výkonu trestu odnětí svobody z let 1965 – 2005 a zaměřila se na emocionálně nestranný, technokratický a kognitivně racionální způsob výkonu trestu, práv a povinností odsouzených a na dohled a kontrolu nad institutem výkonu trestu odnětí svobody. Zdálo by se, že výkon trestu odnětí svobody opustil rozměr 'lidského' výchovného komponentu, avšak opět jej definoval ve vymezení pojmu zacházení v § 11 zákona č. 475/2005, jehož definice obsahuje také slovo účel.

Podle záznamu z jednání Kolegia ministra spravedlnosti z června 2004 (archiv autora, 2004), kde byl k projednání předložen materiál s názvem Návrh zákona o výkonu vazby a zákona o výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s rekodifikací Trestního zákona a Trestního řádu. Návrh zákona kromě účelu zákona v § 1 (účelem zákona je upravit výkon trestu odnětí svobody (dále jen „výkon trestu“), jeho podmínky, práva a povinnosti odsouzených, dohled a kontrolu nad výkonem trestu) definoval v § 2 také účel výkonu trestu (účelem výkonu trestu je chránit společnost před pachateli trestné činnosti, zabránit odsouzenému v páchání další trestné činnosti a vytvářet podmínky umožňující aktivovat pozitivní osobnostní rezervy pro jeho resocializaci, aby byl schopen vést řádný život občana), přičemž v § 11 (Všeobecné ustanovení) definoval také pojem zacházení jako: „ zacházení s odsouzeným je proces, jehož účelem je podporovat a rozvíjet jeho smysl pro odpovědnost, dodržování zákonů a společenských norem, pozitivní osobnostní vlastnosti, úctu k jiným, sebeúctu a pozitivní vztah k rodině. Při zacházení s odsouzeným se dbá také na omezování nepříznivých vlivů vězeňského prostředí“. Kolegium ministra spravedlnosti vyslovilo připomínky k návrhu zákona a uložilo generálnímu řediteli ZVJS zapracovat je do textu připravovaného zákona a zaslat jej Ministerstvu spravedlnosti SR k dalšímu legislativnímu řízení.

Nakonec jej dne 22. září 2005 Národní rada Slovenské republiky přijala jako zákon č. 475/2005 o výkonu trestu odnětí svobody a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen 'zákon'), přičemž se ztotožnila pouze se zněním §1 návrhu zákona (předmět zákona), účel zákona již nebyl definován. 'Čestné místo' v zákoně dostalo nové ustanovení §2 místo účelu zákona v podobě vymezení základních pojmů, jehož obsah je následující:

Na účely tohoto zákona se rozumí a) základními potřebami osobní hygieny mýdlo, toaletní papír a ručník; u odsouzených žen také hygienické vložky, b) dalšími potřebami osobní hygieny hřeben na vlasy, zubní kartáček, zubní pasta, šampon na vlasy a holicí potřeby, c) základními potřebami pro korespondenci obyčejná listovní zásilka, obálka, papír a psací potřeby; psací potřeby se odsouzenému pouze vypůjčují, d) blízkou osobou manžel, manželka a jejich rodiče, druh, družka, rodič, vlastní a osvojené dítě, osvojitel, prarodič, sourozenec a jeho manžel nebo manželka a osoba, jíž bylo dítě odsouzeného svěřeno do péče nahrazující péči rodičů z důvodu výkonu trestu, přičemž vymezení pojmu zabchádzanie se v § 11 zákona změnilo z procesu na souhrn aktivit ve znění: 'zacházení s odsouzeným je souhrn aktivit, jejichž účelem je diferencovaným způsobem zajistit výkon práv a povinností podle tohoto zákona, podporovat a rozvíjet smysl pro odpovědnost, dodržování zákonů a společenských norem, pozitivní osobnostní vlastnosti, úctu k jiným, sebeúctu a pozitivní vztah k rodině. Při zacházení s odsouzeným se dbá také na omezování nepříznivých vlivů vězeňského prostředí'.

5 Třetí východisko k morální paradigmatu

Na tomto místě je už prostor pro položení otázky: ...Proč je předmětem zájmu v příspěvku účel zákona, předmět zákona a pojem zacházení? Autor příspěvku se podílel jako člen přípravné komise na koncipování zákona č. 475/2005, přičemž už neměl žádný vliv na připomínky členů kolegia ministra spravedlnosti a také ani na proces schvalování v Národní radě Slovenské republiky.

Proces jeho přípravy byl jako každý poznamenán protichůdnými názory na jeho filosofii vysvětlenou v důvodové zprávě ve znění každé jeho věty, přičemž často morální paradigma bylo hnací silou v době jeho přípravy nejen vzhledem k cílové skupině (odsouzeným osobám), ale i k personálu (příslušníkům) ústavů na výkon trestu odnětí svobody. Morální paradigma v tom:

  • co nabízíme a umožníme cílové skupině prostřednictvím zákona (rozsah práv a povinností odsouzených),
  • co nabízíme personálu ústavů (příslušníkům ústavů) prostřednictvím zacházení s cílovou skupinou, neboť v § 3 zákona (základní zásady výkonu trestu) je stanoveno, že:

(1) Ve výkonu trestu se respektuje lidská důstojnost odsouzeného a nesmějí být použity kruté, nelidské nebo ponižující způsoby zacházení nebo trestání. (2) Všechna práva stanovená tímto zákonem se zaručují všem odsouzeným v souladu se zásadou rovného zacházení. (3) Ve výkonu trestu se podporují takové postoje a schopnosti, které odsouzenému pomohou při opětovném začlenění do společnosti a respektování právního řádu. (4) Zmírnění omezení ve výkonu trestu se nesmí provést způsobem, který by ohrozil ochranu společnosti před pachateli trestné činnosti nebo snížil účinek preventivního působení výkonu trestu na ostatní členy společnosti. (5) Trest se vykonává diferencovaně. Pohyb, kontakt, způsob zajištění a uplatňování práv odsouzeného je rozdílný podle stupně střežení. (6) Ke zvýšení účinnosti výkonu trestu se provádí vnitřní diferenciace a vytvářejí se specializované oddíly.

To proto, že k naplnění účelu zacházení podle § 11 určený pedagog vypracovává pro odsouzeného (cílová skupina) program zacházení, který podle § 15, ods. 3: 'je souhrn aktivit zaměřených na rozvoj osobnosti odsouzeného, jeho přiměřené chování a hodnotovou orientaci v souladu s právy a povinnostmi stanovenými v tomto zákoně a v jiných obecně závazných právních předpisech', přičemž podle ods. 4: 'program zacházení stanoví cílevědomé, komplexní a strukturované působení na odsouzeného podle jeho osobnostních vlastností, odborných znalostí a stupně vzdělání v souladu s účelem výkonu trestu', který v zákoně 475/2005 o výkonu trestu odnětí svobody nebyl definován. Znění § 15, ods. 4, ani přes dvě novely zákona dosud nebylo upraveno.

Morální paradigma vzniklé po schválení zákona č. 475/2005 bylo nejen na rovině výkladu některých ustanovení, ale i pocitů umocňovaných komunikací s příslušníky ústavů na výkon trestu odnětí svobody (autor příspěvku vychází pouze z obsahu osobní komunikace s příslušníky, dosud nezveřejněného). Co tedy pociťovali ve vztahu k sobě (subjektu zacházení) a cílové skupině (objektu zacházení):

  • hlavním terčem (morální paradigmou) nespokojenosti příslušníků, kteří komunikovali s autorem příspěvku, bylo znění § 2 zákona, které již neobsahovalo účel výkonu trestu, jako v zákoně č. 59/1965 (účelem výkonu trestu je chránit společnost před pachateli trestné činnosti, zabránit odsouzenému v páchání další trestné činnosti a vytvářet podmínky umožňující aktivovat pozitivní osobnostní rezervy pro jeho resocializaci, aby byl schopen vést řádný život občana - návrh zákona z kolegia MS SR), ale vymezení základních pojmů (mýdlo, toaletní papír, ručník; u odsouzených žen i hygienické vložky, hřeben na vlasy, zubní kartáček, zubní pasta, šampon na vlasy, holicí potřeby .....). Odpovědět uspokojivě na logickou otázku obvyklého znění: 'zda je možné v legislativních normách Slovenské republiky nalézt zákon, jehož ustanovení začínají obdobným dehonestujícím způsobem?', bylo nemožné. Obvinění z nekompetence přípravné komise nebo jejích jednotlivců v procesu přípravy zákona byla logická až do chvíle, kdy se mohli nezainteresovaní příslušníci seznámit se zněním zákona, který byl předložen k projednání kolegiu ministra spravedlnosti v červnu roku 2004. Morální paradigma však přetrvává až do dnešních dnů, protože nedisponovat morálním argumentem na tak výraznou a ničím neodůvodněnou změnu v úvodu znění zákona vždy svědčí o schopnostech argumentace a morální síle, či přesvědčivosti osobnosti tvůrce nebo tvůrců zákona v jeho přípravné fázi. Tento 'lapsus' ve znění zákona byl posuzován z morálního (etického) hlediska, neboť pocit zahanbení a dehonestace převládal jako hlavní složka pocitů komunikujících příslušníků,
  • jiná část příslušníků (zainteresovaných hlavně na tvorbě programu zacházení) poukazovala na rozpor ve znění § 15 ods. 4: 'program zacházení stanoví cílevědomé, komplexní a strukturované působení na odsouzeného podle jeho osobnostních vlastností, odborných znalostí a stupně vzdělání v souladu s účelem výkonu trestu'. Tento rozpor byl na rozdíl od předchozího zdroje morální paradigmatu považován za zásadní nedostatek připisovaný odborné nekompetentnosti přípravné komise zákona,
  • z pohledu autora příspěvku, detail, který unikl ostatním, se stále nachází v § 16 zákona (prostředky zacházení), když navrhované znění: 'při zacházení s odsouzeným se k naplnění cílů programu zacházení využívají ústavní řád, zaměstnávání, kulturně-osvětová činnost, vzdělávání a je-li to potřebné i formy a metody sociální práce, disciplinární pravomoc a další resocializační postupy' bylo změněno na: při zacházení s odsouzeným se k naplnění cílů programu zacházení využívají formy a metody pedagogického a psychologického působení, metody sociální práce, ústavní řád, disciplinární pravomoc, zařazování do práce, vzdělávání a kulturně-osvětová činnost'. Použitý složený pojem 'formy a metody pedagogického a psychologického působení' se vyskytuje pouze v dikci zákona č. 475/2005 - o výkonu trestu odnětí svobody (jeho obsah nevysvětluje žádná mně dostupná odborná literatura) a v aktuálně dostupném materiálu Institutu vzdělávání ZVJS Nitra č. IV ZVJS-58-8/2010 ze dne 23.4.2010 (Vzdělávací program, sociálně - psychologický výcvik) určený pro příslušníky ZVJS ve znění ... 'prohloubí si poznatky o pedagogických a psychologických aspektech činnosti skupin a vedení skupin' v části 2 (Profil absolventa). Avšak z analýzy obsahu Vzdělávacího programu, jakož i Učebních osnov pro sociálně - psychologický výcvik vyplývá, že ten se žádnými pedagogickými poznatky během své realizace nezabývá ( http://www.zvjs.sk/dokumenty/IV%20ZVJS/SPV%20april%202010.pdf ).

Byl pojem pedagogika vložen do dikce schváleného zákona NR SR náhodně, bez předem určeného významu a cíle, nebo s tím, že bude vysvětlen, což se nestalo až do dnešních dnů? Skutečností však zůstává, že nosným konceptem zákona č. 475/2005 - o výkonu trestu odnětí svobody není pedagogické nebo výchovné působení, ale zacházení, s vyloučením adjektiva penitenciární, které nakonec zůstalo v odborné rovině souhrnu aktivit bez významu procesního působení ve vztahu k objektu zacházení (cílové skupině), a to odsouzeným.

6 Čtvrté východisko k morální paradigmatu

Co z uvedeného vyplývá pro současnost prožívání a minulost prožitého? Morální paradigma, kterou autor příspěvku prožívá i v současné době, neboť obsah uvedeného je předmětem občasných diskusí i v současné době, kdy už není příslušníkem ZVJS.

Diskuse k problému už nemá emocionální náboj, jako v době aktuální, kdy se ho problém dotýkal osobně, intimně, musel se vcítit do myšlení subjektů zacházení, kteří pociťovali ustanovení § 2 schváleného znění zákona jako výsměch, svou dehonestaci na úroveň zubního kartáčku nebo dámské vložky, důležité, ale nikoli nezbytné.

V kontextu zacházení s odsouzenými s nespecifickými poruchami chování (Hejdiš, Kozoň, 2010, s. 135-142) se autor příspěvku opakovaně setkal v emocionálně vyhrocených situacích během krizové intervence nebo sociálního poradenství u odsouzených s nespecifickou poruchou chování s názorem, že nejprve si máme přečíst zákon o výkonu trestu odnětí svobody a potom 'dávat rady muklům'. Vzniklá polemika ohledně vyjádření podstatně vulgárnější formou verbálního projevu nakonec vyústila i do diskuse ohledně účelu zákona a také ustanovení § 2 Základní potřeby, které bylo vnímáno komunikujícím, nejen jako výraz dehonestujícího společenského ocenění práce příslušníků ústavů, ale také jako postoj, který je možné zaujmout k personálu z hlediska vážnosti a postavení v aktuálním výkonu služby.

Etika (morálka) v sociálním zacházení je dvojsečná zbraň:

  • na jedné straně je účelem sociálního zacházení v režimu omezení osobní svobody mimo jiné také vzdělávání objektu sociálního zacházení určeného prostřednictvím programu zacházení, a tedy poskytování možností pro rozvoj svých sociálních (komunikačních) dovedností,
  • na druhé straně si subjekt zacházení (personál) musí být vědom skutečnosti, že komunikační dovednosti přinesené nebo získané během režimu omezení osobní svobody objektem zacházení jsou plně využívány i v komunikaci s personálem ústavů. Proto každý verbální projev je také výrazem vlastností osobnosti uplatnit se (prosadit se) v prostoru, který je vědomě uměle vytvořen pro existenci jedinců porušujících normy společnosti.

Objekt sociálního zacházení získává dovednosti v komunikaci se subjektem sociálního zacházení, používá je v interakci, ale eticky, morálně vyspělejší by měl být v komunikaci subjekt sociálního zacházení, který musí zvládnout i emocionálně vyhrocenou situaci a využít ji v pozdější argumentaci ve svůj prospěch, jako svou výhodu. Emocionální zdrženlivost a schopnost povznést se i nad záměrně degradující momenty ve vztahu k subjektu zacházení jsou hlavním předpokladem morální síly v komunikaci s objektem sociálního zacházení. A to i přes to, že legislativa, která by měla být ve vztahu k objektu nebo subjektu sociálního zacházení emocionálně impotentní, občas naznačuje, že emoce ji v některých detailech v procesu tvorby přece jen poznamenat mohly.

Hovořit o etice znamená hovořit zpravidla o dvou pólech jevu nebo problému, co je morální nebo překračuje hranice morálnosti. Morální dilema (či paradigma) vzniká na hranici morálnosti a je ve své podstatě zhmotněnou esencí, výběrem mezi dvěma nebo více nežádoucími možnostmi. Problematika etiky souvisela a bude souviset s filosofií, etika a morálka je o vztahu k životu, světu, jiným lidem a nakonec i k sobě samému. Červenou nití příspěvku jsou také otázky: „Jak se chovat?“, „Jaký postoj zaujmout?“ v konkrétní situaci, tedy učinit rozhodnutí v rámci etiky, neohrožující subjekt stejně jako objekt sociálního zacházení v režimu omezení osobní svobody.

Uvedené v předchozím může vyvolávat dojem, že legislativa je mimo etiku, morálku, pocity. Legislativa je poplatná dámě s mečem, vahami a zavázanýma očima, kdy to, co je napsáno, je platné. Diskuse části personálu měla svou velmi praktickou a zároveň i etickou rovinu. Proč? Ustanovení § 2 schváleného zákona č. 475/2005 byla dále rozpracována v dikci zákona, konkrétně: a) osobní hygiena - § 22 zákona b) blízká osoba - § 24 zákona, c) korespondence - § 25 zákona, a proto morální dilema či paradigma existovala v této rovině úvah: a) vězeňství ve struktuře společnosti zaujímá pozici neslučitelnou s elitou společnosti, je na posledních místech společenské prestiže, personál nevyjímaje, b) chtěla dikce zákona v jeho úvodních částech vyjádřit jeho postavení ve společnosti a umocnit tento status i v myslích personálu?, c) bylo v zájmu, aby objekt zacházení, který velmi kriticky vnímá každé ustanovení zákona, měl možnost diskuse, která hypoteticky může znevažovat subjekt sociálního zacházení, ale na základě existujícího argumentu? d) proč nemohlo být ustanovení § 2 zapracováno do dalších paragrafových znění zákona, § 22, § 24 a § 25? ... a pod.

7 Páté východisko k morální paradigmatu

Zákon č. 475/205 o výkonu trestu odnětí svobody byl do současné doby dvakrát novelizován, a to zákonem č. 93/2008, který v § 2, písm. c) změnil jeho znění následovně: 'základními potřebami pro korespondenci papír, obálka, tiskopisy poštovního podniku, psací potřeby a odeslání obyčejné listovní zásilky; tiskopisy poštovního podniku se odsouzenému poskytují bezplatně a psací potřeby se odsouzenému pouze vypůjčují' a zákonem č. 498/2008, který se zabýval změnami ve finančních náležitostech. Změny naznačují, že (možným) morálním aspektem zákona v jeho prvních ustanoveních se nikdo nezabýval a zřejmě ani nebude.

Účelem tohoto příspěvku je však zaměření pozornosti i na problém legislativy, který už zřejmě nerezonuje v myslích personálu. Doba a myšlení personálu má svou afinitu k jiným aktuálním skutečnostem výkonu služby v ústavech na výkon trestu odnětí svobody, kde se realizuje sociální zacházení v režimu omezení osobní svobody.

Závěr nebo morální paradigma přetrvává

Etický rozměr práce v režimu omezení osobní svobody ve svých podobách evokuje emoce spojené s vinou a trestem, hříchem a pokáním. Filosofický rozměr pokání či lítosti (penitence), slova a jeho obsahu veřejností téměř nepoužívaného, je umocňován legislativou, jež ve své podstatě tvoří etický rozměr sociálního zacházení s vězněnou osobou, avšak emoce či prožívání vlastní živé lidské hmotě konfiguruje do práv, povinností, možností a omezení, které je sice evokují, ale nezohledňují, či neakceptují. Proto také morální paradigma, která zůstává.

Autor: PaedDr. Milan Hejdiš Společnost pro sociální integraci v SR

Zoznam bibliografických odkazů

[1] HEJDIŠ, Milan, KOZOŇ, Antonín. 2010. Biosociální příčiny nespecifických poruch chování odsouzených v penitenciárním zacházení. In: NEČAS, Stanislav a kol. Sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní otázky současnoti. Praha: Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s.r.o., 2010. ISBN 978-80-86744-84-1, s. 135-142. [2] Zákon č. 59/1965 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, jak vyplývá ze změn a doplnění provedených zákonem č. 173/1968 Sb., zákonem č. 100/1970 Sb., zákonem č. 47/1973 Sb., zákonem č. 179/1990 Sb., zákonem č. 79/1992 Sb., zákonem č. 296/1993 Z. z., zákonem č. 33/1994 Z. z. a zákonem č. 451/2002 Z. z. [3] Zákon č. 475/2005 Z.z. z 22. septembra 2005 o výkonu trestu odnětí svobody a o změně a doplnění některých zákonů ve znění zákona č. 93/2008 Z.z. a zákona č. 498/2008 Z.z. [4] penitencia. 2010. [online]. World´s Last Chance, [2010] [cit. 2010-10-03]. Dostupný z WWW: http://translate.google.sk/translate?hl=sk&sl=en&u=http://en.bab.la/dictionary/spanish-english/penitencia-juegos&ei=HnCoTM7bJMiKswaP1oGBDA&sa=X&oi=translate&ct=result&resnum=3&ved=0CCkQ7gEwAjgK&prev=/search%3Fq%3Dpenitencia%26start%3D10%26hl%3Dsk%26client%3Dfirefox-a%26hs%3D7wN%26sa%3DN%26rls%3Dorg.mozilla:sk:official%26prmd%3Dvi) . [5] Vzdelávací program, sociálně - psychologický výcvik. 2010. [online]. Inštitútu vzdelávania ZVJS Nitra, [2010] [cit. 2010-10-02]. Dostupný z WWW: http://www.zvjs.sk/dokumenty/IV%20ZVJS/SPV%20april%202010.pdf.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010, v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.