The Phenomenon of Moral Imagination in the area of Social Work Etika jako filozofická disciplína je praktickou vědou o uplatňování lásky i moudrosti v konkrétním životě. Jsme-li etiky, jsme tak trochu i psychology. Současná interdisciplinarita nás nepustí, a i proto je dnes etika tak aktuální a žádaná. Globalizace a postmoderní společnost postavily vedle sebe různá etnika, odlišná mravní východiska a naše uvažování musí stát v polaritách rozumu a citu. Neodmyslitelným prvkem myšlení je imaginace a citlivost. Spojením filozofie, psychoterapie, sociální práce a základních poznatků imaginace v současnosti se ocitáme na poli nových inspirací. Využitím imaginace můžeme oslovit konflikty, zpracovat je v symbolické rovině. Na tomto místě jsme ještě ve sféře bezpečí a kreativity jako nástroje tvorby nových možností řešení. „Odhodíme-li“ symboly, přecházíme však do skutečnosti, která už výraznou měrou pociťuje naše omyly či následky konání a rozhodnutí, za něž jsme právě v realitě nuceni nést odpovědnost.

V tom je naše budoucnost – nejen intrapsychická, interpersonální, nýbrž také chování ke světu vůbec. Předkládáme nutnost aplikace morální imaginace nejen ve slovenské filozofické a etické komunitě, ale hlavně v každé sféře lidské činnosti, konání a rozhodování se. Prezentujeme ji jako prostředek koordinace a nástroj změny při řešení postupů v osobních, pracovních vztazích, postupů a pokroků ve vědě a technice, ale i vizí celé společnosti a její budoucnosti.

Aplikovaná etika a imaginace v sociální práci „Citlivost v jednání je milosrdenství v praxi.“ Anthony de Mello

Aplikovaný etik vystupuje jako manažer, odborník v práci nejen s hmotnými či nehmotnými statky, ale jde v každém případě o práci s lidmi a o lidech. Na místě tedy zůstává umění vcítit se, ale i předvídat. Základní vybavenost manažera – ať už aplikovaného etika nebo sociálního pracovníka – tak musí doplňovat rovněž poznatky z psychologie. Měl by disponovat schopností absorbovat různé psychologické jevy a specifické situace. Často si jevy, které při práci používá, neuvědomuje, a také je nepomenuje. Současný stav nepředkládá teoretické rozpracování tématu, ani složitost otázky morální imaginace / citlivosti na Slovensku. Situace je taková, že pojem „imaginace“ se používá v odborné literatuře (zejména v psychologii, v psychoterapii), ale pojem „morální imaginace“ je běžnou součástí práce aplikovaných etiků jen v zemích USA a Kanady. Poznatelnost imaginace jako celku nám umožňuje, ale částečně i usnadňuje její přenos a využití v nám známé oblasti etiky. Právě její hlubší popis a podrobnější pochopení má pomoci nám „nepsychologům“ lépe ji překlenout do etické praxe.

Aplikovaná etika má interdisciplinární povahu. „Pojem interdisciplinární je tu chápán jednoduše jako vzájemné působení mezi dvěma či více disciplínami, přičemž tento postup má variovat od jednoduché výměny názorů až po vzájemnou integraci metodologií, koncepcí, procedur, terminologií.“ (P. Fobel, In: Fobelová, D., 2005, s. 60). Synonyma a množství významů jsou dokladem také interdisciplinarity pojmu - imaginace. Spojením psychologie a filozofie můžeme dojít k závěru, že imaginace pomáhá dospět prostřednictvím významu zkušenosti a vědomostí k poznání, což je podstatné k dosažení stavu, kdy mohou lidé najít smysl ve světě. V etice se v praxi zobrazuje jako nástroj předvídání a citlivosti. O citu hovoříme jako o „zvláštní formě odrazu skutečnosti.“ „City jsou determinovány geneticky, ale formují se pod vlivem společnosti, mají nesmírnou úlohu v chování člověka, v jeho praktické a poznávací činnosti.“ (viz Filozofický slovník). Vystupuje zde důležitý fakt, že bez lidských citů nikdy neexistovalo, neexistuje a nebude existovat lidské hledání pravdy. „City mají významnou úlohu v regulaci činnosti lidí, protože jsou signály její úspěšnosti či neúspěšnosti, toho, zda se předměty a jevy shodují nebo neshodují s potřebami a zájmy člověka.“ (viz Filozofický slovník). V praktické aplikaci etiky se fenomén imaginace prezentuje právě prostřednictvím citu a citlivosti.

S citlivostí se setkáváme už u Davida Huma. Humova etická koncepce byla založena na morálce citu. Velkou pozornost věnoval právě lidským citům a v rámci nich morálním citům. Jeho teorie morálního citu je charakteristická jednoznačnou dominancí citu, který byl určující při rozhodování o tom, co je správné a nesprávné. Cit a humanita je „základem všech sociálních ctností, tedy ctností, které tvoří velmi podstatný základ celé lidské morálky.“ (Gluchman V., 1999, s. 52). Právě Humovy filozofické témata obsahovala přístupy, které „obohacovaly mravní život jednotlivce o akceptaci lidských citů, které považovaly za významnou součást mravního úsilí jednotlivce o dosažení štěstí a jejich sebezdokonalování. Mravní city považovaly za kompatibilní s úsilím o dosažení užitečnosti lidského konání.“ (Gluchman V., 1999, s. 55). Teorie morálního citu vyústila do koncepce utilitarismu, ale propojení nacházíme i v etice sociálních důsledků, v níž je – „vztah k realitě zachován zejména na úrovni analýzy vztahů rozličných typů mravních subjektů k zobecněným druhům morálních problémů současnosti, například problém ohrožení životního prostředí, mezilidských vztahů, nacionalismu, nezaměstnanosti atd.“ (Gluchman V., 1999, s. 56). Vytváří se tu tak prostor pro mravní city a jejich akceptaci v etice – v její praktické orientaci. Filozofické pojetí Humovy koncepce morálního citu dále rozvíjí John Dewey. Fenomén morální citlivosti se spojuje s morální vnímavostí a následně i s morální představivostí / imaginací. Dewey říká: „Hypotézy mají cenu jen potud, pokud je díky nim lidský rozum vnímavější k okolnímu životu. V absolutně temporalizovaném intelektuálním světě bude prohlubování této citlivosti pro akademickou disciplínu stejně úctyhodným cílem jako přispívání k poznání.“ (R. Rorty, 2006, s. 53). Citlivost – její využití, tak staví na úroveň poznání člověka. Člověk je tvor myslící i cítící. Ať chceme, nebo ne – konečný úsudek je složen z racionálního i emocionálního posouzení situace.

Model etického myšlení a rozhodování je postaven na morální citlivosti, morálním úsudku, morálním úmyslu a morálním chování. Imaginaci tak chápeme jako proces myšlení, kde dále psychologové, ale i aplikovaní etici v čele s Patricií Werhane, popisují složení morální imaginace / představivosti.

Její stavbu tvoří čtyři rozhodující procesy (Moberg, Seabright, 2000, s. 847):

  1. morální citlivost,
  2. morální úsudek,
  3. morální záměr,
  4. morální chování.

V návaznosti na Davida Huma a Adama Smitha současnou koncepci morální imaginace Patricia Werhane podává skrze analýzu imaginace. Je třeba rozlišovat mezi třemi typy morálních představ (P. Werhane, In: Moberg J.D., Seabright A.M., 2000, s. 848): I. reprodukční imaginace – uvědomění si kontextu, schématu, popisu a možných morálních konfliktů a dilemat; II. produktivní imaginace – spočívá ve vylepšení schématu, vzít v úvahu nové možnosti v rámci situace, problému; III. tvořivá imaginace – hovoří o schopnosti představit si a realizovat možnosti, které nejsou závislé na původním kontextu, je to projekt nové schématu, představit si a hodnotit nové možnosti řešení a jejich důsledky.

V jednoduché interpretaci jde o:

  1. aktuální popis situace;
  2. vylepšení jejího schématu, produkce nových možností řešení situace;
  3. aplikaci nově vytvořených možností a jejich následné hodnocení.

Na tomto místě je významné zobrazit i postoj pragmatistů. Pragmatisté tak v čele s R. Rortym hledají jen jednu odpověď – užitečnost: „Užitečnost z hlediska lepší budoucnosti.“ Lepší v tom smyslu, že v ní bude více toho, co považujeme za dobré, a méně toho, co považujeme za zlé. Podle R. Rortyho morální vývoj jednotlivce a morální pokrok lidského rodu jako celku souvisí: „s reklasifikováním lidského ‚Já‘ tak, aby vztahy konstituující toto ‚Já‘ byly rozmanitější. Ideální hranicí růstu této rozmanitosti je ‚Já‘ obsažené v křesťanských a buddhistických popisech svatosti - je to ideální ‚Já‘, které hlad a utrpení každého člověka (ba dokonce každého zvířete) prožívá jako intenzivní bolest. Kdyby se tento proces završil, termín ‚morálka‘ by z jazyka vypadl. Potom by totiž nebylo možné ani potřebné stavět do protikladu přirozené a morální konání. Potom bychom všichni disponovali Kantovou ‚svatou vůlí‘, myslí si Rorty. Čím více se identifikujeme s těmi, kterým pomáháme, čím více je zmiňujeme, když si vyprávíme příběhy našeho vlastního ‚Já‘, čím více je jejich příběh i naším příběhem, tím méně vhodný je pojem ‚morální povinnost‘. (E. Gál, 2007 In: SME (Fórum). Postupně tak směřujeme k otázce využití a aplikování morální citlivosti. Nejlépe proto bude uvažovat o morálním pokroku jako o otázce zvyšování citlivosti, prohlubování schopnosti reagovat na potřeby stále rozmanitějších lidí a věcí. „Nemůžeme se zaměřit na ‚správné konání‘, protože nikdy nezjistíme, zda takové bylo. Můžeme však mít za cíl stále větší citlivost na utrpení, stále lepší uspokojování stále rozmanitějších potřeb.“ (R. Rorty, 2006, s. 40). Morální pokrok je faktem stále šířeji vnímaného soucitu. Nemůže být naším cílem morální dokonalost, ale může jím být naše schopnost zohledňovat potřeby více lidí než dosud. Je pravda otázkou, zda se dokážeme skutečně vcítit do potřeb lidí.

Hovoříme o imaginaci, tedy o citlivosti. Oba pojmy vystupují jako synonyma, která v aplikované etice prezentují schopnost předvídání, vcítění se do dané situace, tvorbu nových, nebo lepších či správnějších postojů rozhodování. Slovy R. Rortyho „o aktu imaginární sympatie“. R. Rorty tento pojem zavádí jako schopnost představit si nejideálnější cestu řešení, uvádí představu „dobrého života“. Otázky sociální práce a potřebu aplikace etiky a jejích prvků do sféry činnosti sociálních pracovníků tak můžeme vyjádřit myšlenkami Edmunda Burkeho, který říká, že kdyby nebylo daru morální imaginace, jsme z nás jen „barbary s chladným srdcem.“ Na tomto místě vyvstává myšlenka propojenosti sociální práce a aplikované etiky, když hovoříme právě o lidské důstojnosti. Morální imaginaci tak označíme jako sílu etického vnímání, jako krok, který vychází z osobní zkušenosti a momentální činnosti. Právě imaginace nás informuje o důstojnosti lidské přirozenosti, a která nás učí „že jsme více než nahá opice.“ Morální imaginace neodmyslitelně patří do diskurzu aplikované etiky v sociální práci, protože umožňuje manažerům uchopit mentální modely, a tak ovlivnit jejich vnímání a rozhodování. Imaginace proto vystupuje jako kognitivní proces, který zahrnuje důraz na sociální proces. Individuální morální představivost obsahuje integraci morální citlivosti s ohledem na kolektiv, na společenskou dynamiku. Morální výsledky vycházejí ze sociálních procesů. Jelikož morální imaginace v sobě zahrnuje zvážení sociálních procesů, chápeme ji jako sociální proces, a prezentujeme jako nástroj institucionální změny. Z toho vyplývá, že morální imaginace může vstoupit do různých podob etického rozhodování. Vše ostatně vyúsťuje do závažných geopolitických a sociálních důsledků.

Morální teorie nám poskytuje přiměřená kritéria morálních soudů, hodnocení rozhodnutí a konání. Navzdory své znalosti etických teorií i inteligentní a rozumní lidé dělají mravní chyby. Tyto chyby nelze připsat nedostatku nevědomosti, ale často nedostatku morální představivosti – citlivosti.

Morální imaginace je stále více vnímána v rámci aplikovaných etik jako důležitý nástroj implementace etiky ve spojitosti s tvorbou případových studií. Vystupuje jako hlavní prostředek sebereflexe, je jednou z cest, jak být morálně odpovědný. Morální imaginace je o integraci morální citlivosti do každého sociálního procesu s ohledem na jeho dynamiku. Cílem je aplikovat morální imaginaci do řešení vnitřních i vnějších konfliktů, do vyhodnocování případových studií, ale i využívat ji při procvičování a osvojování morálních požadavků a jako nástroj zdůvodňování a objasňování použitelnosti norem a principů. Je nástrojem etického uvažování a konání sociálního pracovníka.

Autor: Mgr. Lucia Litvová Fakulta humanitních věd Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici

Seznam bibliografických odkazů

[1] FOBELOVÁ, D. 2005. Aplikované etiky v kontextech současnosti. Banská Bystrica : Fakulta humanitních věd Univerzity Mateja Bela, 2005. 113 s. ISNB 80-8083-141-6. [2] GÁL, E. 2007. Ten, co odpratával zbytky minulosti. In: SME (Fórum), 23. června 2007. [3] GEREMEŠOVÁ, G. – BILASOVÁ, V. 2000. Malý slovník filozofie. Košice : Pezolt, 2000. [4] GLUCHMAN, V. 1999. Etika sociálních důsledků v kontextech její kritiky. Prešov 1999. 141s. [5] HARGRAVE, T. J. 2009. Moral Imagination, Collective Action, and the Achievement of Moral Outcomes. In: Business Ethics Quarterly, 2009, Volume 10, Issue 4, s. 89. ISSN 1052-150X. [6] MATOUŠEK, O. a kol. 2007. Základy sociální práce. Praha : Portal, 2007, 310 s. ISBN 978-80-7367-331-4. [7] MOBERG J. D. – SEABRIGHT, A. M. 2000. The Development of moral imagination. In: Business Ethics Quarterly, 2000, Volume 10, Issue 4. ISSN 1052-150X. s. 845-884. [8] OLŠOVSKÝ, J. 1999. Slovník filosofických pojmů současnosti. Praha : Erika 1999. 188 s. ISBN 80-7198045. [9] RORTY, R. 2006. Filozofické orchideje. Bratislava : Kalligram, 2006. 265 s. ISBN 80-7149-830-0. [10] WERHANE, P. H. 2008. Mental models, moral imagination and systems thinking in the age of globalization. Journal of Business Ethics, Vol. 78, 2008. s. 463-474.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010, v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.