Příprava studentů sociální práce na práci s umírajícími a pozůstalými

PhDr. Michaela Šuľová

přítomnost Nejdůležitější péčí je „přátelská přítomnost“ u umírajícího. Pozorná a pečující přítomnost posiluje naději a důvěru nemocného a pomáhá mu vyrovnat se se smrtí. Je to jedinečný příspěvek, který mohou pracovníci umírajícímu poskytnout svou lidskou přítomností, často více než svou odbornou činností. Takový přístup vede k tomu, že u pacienta je odmítání nahrazeno přijetím a naděje vítězí nad strachem (Ďačok, 2000, s. 136).
mlčení Člověk se obrací do svého nitra a má menší potřebu mluvit. Někdy slova ztrácejí smysl a ticho je výmluvnější. Když doprovázející vstoupí do tiché účasti, může poznat léčivou sílu ticha (Hospicové občanské sdružení Cesta domů, 2013, s. 5–10).
komunikace Umírající ztrácí pojem o čase, někdy nepozná přítomnou osobu, což může být bolestné. Je však důležité si uvědomit, že nejde o odmítnutí, ale o to, že umírající ztrácí kontakt s naší realitou. Stává se také, že mluví k Bohu nebo o událostech a lidech, které neznáme. Někdy vidí lidi, kteří již zemřeli, a mluví s nimi; cítí se jimi být přijímán. Je důležité mu jeho realitu nevyčítat ani ho od ní neodhánět tím, že bychom ji hodnotili jako halucinace, ale vstoupit do jeho světa, kde pozorně nasloucháme a tím se od něj něco dozvídáme. Obtížným úkolem doprovázejícího je nepodlehnout pokušení rozhodovat za pacienta. Chceme ho chránit, např. před pravdivou informací o jeho nemoci a o tom, že se smrt blíží. Nenechme se mýlit; ať už klade jakékoli otázky, chce znát pravdu a nechce být okolím klamán. Naslouchejme jeho tichým, nesmělým a někdy velmi nepřímým otázkám a nic neskrývejme. Odpovídejme na otázky pravdivě a bez vyhýbavých odpovědí. Člověk, který je na konci svého života, to obvykle velmi dobře ví, a pokud předstíráme, že to není pravda a že tu ještě „dalších 20 let bude“, vrháme ho do osamělosti, bráníme další komunikaci a on zůstane na vyrovnání se se smrtí zcela sám. Naším úkolem je doprovázet ho na posledním úseku cesty, podporovat ho. Nedávat žádné falešné naděje, ať už to myslíme sebeveseleji. Teď není čas si navzájem snít, ale skutečně spolu jít a přežít zbývající okamžiky. Někteří lidé upadnou v posledních dnech do kómatu. Z mnoha svědectví klinicky mrtvých, kteří se vrátili do života, víme, že člověk, i když není při vědomí, všechno slyší. Sluch je poslední smysl, který odchází. Proto mluvíme v přítomnosti umírajícího, jako bychom s ním mluvili nebo byli v jeho blízkosti, jako by byl při vědomí. I když vypadá hluboce v bezvědomí, může slyšet všechno, co se kolem něj říká. Motivujme jeho blízké, aby mu řekli to, co mu neřekli, nebo co chtějí, aby věděl. Rozhodně není příliš pozdě říct odpusť mi nebo miluji tě, nebo cokoli, co vždy chtěli říct. Není vhodné se ptát, obviňovat nebo ho prosit, aby neumíral (Hospicové občanské sdružení Cesta domů, 2013, s. 5–10).
modlitba Nemoc se může stát obdobím zvláštní modlitby, chápané jako hledání trvalejšího hlubšího spojení s Bohem. Pacient v terminálním stadiu může vyjádřit svou vděčnost Bohu za všechno, co v životě dosud dostal. Může však také vyjádřit všechny své obavy, úzkosti a rebelii před blížící se smrtí. Modlitba může pomoci překonat každou z těchto vypjatých situací, posiluje pokoj, prohlubuje důvěru a posiluje naději (Ďačok, 2000). Když člověk umírá, je také důležité naplnit duchovní potřeby, které mohou lidem vysvětlit tajemství lidské existence. Náboženství hraje zásadní roli v otázkách umírání a smrti, protože má významný vliv na představy člověka o smrti samotné a o tom, co po ní přijde (Nová, 2017b, s. 189).
rozloučení Smrt se přibližuje a ohlašuje se různými způsoby. Někdy nám umírající řekne, že si myslel, že je mrtvý. Někdy se nás naléhavě ptá, zda je živý nebo mrtvý. To je všechno normální. Jedním z poměrně častých projevů je „balení kufrů“. Projevuje se někdy až vynucenou touhou odejít, konkrétní potřebou sbalit se na cestu, dokončit rozdělané věci. V takových chvílích bychom měli pomoci uzavřít otevřené záležitosti, ukončit vztahy a rozloučit se. Někdy umírající potřebuje, aby ho blízcí uvolnili, nechali ho jít. Ať blízcí umírajícího podpoří, řeknou mu, že ho milují, požádají o odpuštění, odpustí mu. A neměli by se bát mu říct, že ho nezadržují, že může odejít. Je to někdy velmi bolestné, ale člověk často očekává ujištění od blízkých, že to zvládnou i bez něj. Rozloučení může přinést pokoj jak umírajícímu, tak jeho rodině. Umírající se často uklidní a pak odchází pokojněji (Hospicové občanské sdružení Cesta domů, 2013, s. 5–10).

evokativní jazyk Sociální pracovník může prostřednictvím slov vyvolávat pocity, např. „Váš syn zemřel“, „Váš manžel je mrtvý“ atd. Je nutné mluvit v minulém čase. Jazyk pomáhá prezentovat realitu ztráty. Rovněž stimuluje bolestivé emoce, které pozůstalý potřebuje prožít (Špatenková, 2008, s. 76).
použití metafor Metafory jako vizuální pomůcky se používají ke snížení odporu vůči bolesti ze zármutku, když pozůstalý není schopen přímo čelit pocitům spojeným se smrtí. Metafory nabízejí přijatelnější symbolické ztvárnění, prostřednictvím kterého může pozůstalý vyjádřit pocity. Pozůstalý se tak zaměří na názorný obraz symbolizující jeho prožitek přijatelnější a méně bolestivou formou. Sociální pracovník může použít metafory jako „slzy údolí“, „šplhání na horu“, díra, do které klient spadl, „past, do které se chytil“, obraz „amputace“ atd. (Špatenková, 2008, s. 76; Worden 2008, s. 93).
prázdná židle Je důležité, aby pozůstalý mluvil přímo k zesnulému v přítomném čase, nejen o něm. Mluvit k někomu má větší účinek než mluvit o něm. Sociální pracovník postaví před pozůstalého prázdnou židli a pozůstalý si představí, že na židli sedí zesnulý. Poté pozůstalý vypráví o svých myšlenkách a pocitech ohledně smrti a svého vztahu přímo k zesnulému. Účinnost můžeme posílit tím, že necháme pozůstalého vyměnit si místo s prázdnou židlí a mluvit za zesnulého i za sebe (Worden, 2008, s. 152). Tato metoda je vhodná i pro matky, které podstoupily interrupci.
návštěva hřbitova Sociální pracovník může pozůstalému poradit, aby šel na hřbitov a promluvil se svým blízkým. Ať se podělí o všechno. Možná pozůstalý nebyl schopen nebo ochoten komunikovat s druhými zaživa. Takže teď může vyjádřit všechno. Tímto způsobem se může podělit o všechno se zesnulým, a tedy rychleji a snadněji uvolnit zranění a hněv (Padovani, 2014, s. 154).
kniha vzpomínek Kniha může obsahovat fotografie, příběhy z rodinných událostí, dětské kresby, dopisy atd. Pozůstalý se může ke knize kdykoli vrátit a znovu prožít vzpomínky (Špatenková, 2008, s. 80).
krabička vzpomínek Klient vytvoří krabičku na ukládání předmětů spojených se zesnulým, např. oblečení, hračky atd. Tyto předměty pozůstalému zesnulého připomínají. Zpočátku může pohled na tyto věci pozůstalého deprimovat a může zvažovat, že všechno vyhodí. Je však lepší počkat. Ať raději všechno odloží, ale nezbavuje se toho navždy. Protože jednoho dne by se k tomu mohl chtít vrátit. Možná jednoho dne ocení tyto drobnosti a bude rád, že si je ponechal. Připomínají mu blízkého, nachází v nich útěchu a vědomí blízkosti milovaného člověka (Grollman, 2016, s. 135–136; Špatenková, 2008, s. 80).
psaní Některým pozůstalým pomáhá zapsat si své myšlenky a pocity tak, jak je prožívají, do deníku během truchlení. Mohou napsat dopis zesnulému, ve kterém vyjádří své myšlenky a pocity. Pozůstalý tak může sdílet svůj zármutek a bolest na papíře nebo v počítači. Může napsat cokoli, co nestihl sdílet se zesnulým. Může otevřít věci, které mezi nimi zůstaly nevyřešené. Mohou také psát básně nebo prózu (Špatenková, 2008, s. 77).
nedokončené věty Sociální pracovník předloží pozůstalému věty a úkolem klienta je spontánně odpovědět nebo doplnit předložené věty. Mohou se tak odhalit skryté emoce, myšlenky nebo přání. Příklady nedokončených vět: Když slyším tvé jméno, pak... Pamatuji si, když jsme byli naposledy spolu... Od chvíle tvé smrti je můj život... Vždycky jsem se tě chtěl zeptat... Je mi smutno za... Kéž bych mohl... Kéž bys... Moji přátelé nechápou, že... Zlobím se, protože... Vůbec... Ulevilo se mi, že... Těžko se mi odpouští... Ve chvíli, kdy jsi zemřel... Nejvíc mě děsí... Když na tebe myslím, vždycky si vzpomenu... Kdybys žil, pak... Nejpříteji bych si přál... Na ten náš společný zážitek budu vždycky vzpomínat... atd. (Grollman, 2016, s. 146).
kresba Vhodná technika zejména pro truchlící děti, ale také pro celou rodinu. Zadání může být například: Nakresli rodinu před tím, než XY zemřel, a poté. Členové mohou kreslit společně nebo odděleně a pak kresby porovnat. Mezi přínosy patří usnadnění vyjádření pocitů, zvýšení povědomí o ztrátě a podpora komunikace o změnách, které v rodině po smrti blízkého nastaly (Worden, 2008, s. 94; Špatenková, 2008, s. 78).
kognitivní restrukturalizace V myslích lidí probíhají skryté myšlenky a vnitřní rozhovory. Pozůstalí často říkají: „Byl pro mě vším.“ „Bez něj nemá můj život smysl.“ „Už mě nikdo nebude mít rád.“ Pozůstalí potřebují prozkoumat své myšlenkové konstrukce a systémy přesvědčení, které jsou často negativní nebo neurotické. Sociální pracovník pomáhá pozůstalému tyto představy identifikovat a testovat jejich pravdivost v konfrontaci s realitou (Padovani, 2014, s. 150; Worden, 2008, s. 95).
seznam smysluplných věcí Sociální pracovník může pozůstalého motivovat, aby tolik nepřemýšlel o tom, co ztratil, ale zaměřil se na to, co má. Nechte pozůstalého zkusit napsat seznam všeho dobrého, co v jeho životě zůstává. Je jasné, že ve srovnání s obrovskou ztrátou se tyto věci mohou zdát nepodstatné. Přesto, i když je člověk velmi smutný, stále existují smysluplné věci, o kterých může přemýšlet a o které může usilovat. Žít dál znamená uznat, že nemůžeme změnit realitu smrti. Žít dál neznamená cítit už žádnou bolest, ale brát každý den tak, jak přichází, a prožít ho co nejlépe. Žít dál znamená vzdát hold životu milovaného člověka (Grollman, 2016, s. 134–135). Sociální pracovník vede pozůstalého citlivě a pomalu k takovému pohledu na svět, kde i přes všechny negativní věci, které se staly, pozitivní hodnoty stále zůstávají přítomny (i když extrémně pozitivní hodnota je již ztracena).
kavárna pro pozůstalé Sociální pracovník může zorganizovat kavárnu pro pozůstalé jako aktivitu, kde se diskutuje o truchlení. Téma bude sdíleno s veřejností, např. prostřednictvím médií, a zájemci si vyslechnou přednášku a poté diskutují u kávy. Dále mohou následovat individuální rozhovory nebo kreativní techniky (Masarik et al, 2014, s. 28).
modlitba Modlitba je formou dialogu s Bohem; setkává se v ní s Bohem a posiluje člověka. Věřícím pomáhá jejich vlastní modlitba, ale také když se za ně modlí jiní nebo s nimi. Díkůvzdání pomáhá, protože pozůstalý přemýšlí o pozitivech (Papežská rada pro rodinu, 2006, s. 21–22; Lyko a Lehoczká, 2009, s. 40; Špatenková, 2008, s. 82).
svépomocné skupiny Svépomocné skupiny jsou založeny na vzájemné dobrovolné pomoci a podpoře. Jejich vznik je často motivován lidmi, kteří mají zájem řešit své problémy společně s dalšími lidmi procházejícími stejným problémem (Šik, 2008). Cílem svépomocných skupin je především vzájemná podpora při zvládání podobné životní situace nebo řešení podobného problému. Toho je dosahováno prostřednictvím přímých interakcí, vzájemné pomoci, emocionální podpory, sdílení zkušeností nebo přímé pomoci mezi členy, kteří sdílejí stejný problém. Členové se scházejí na dobrovolné a demokratické bázi ve skupině, bez odborného vedení (Balogová et al, 2017). Členové těchto skupin také podobně trpěli. Člověk, který prožil podobnou ztrátu, může poskytnout významnou pomoc. Úlohou těchto skupin je sdílet pocity, reakce, problémy a poskytovat vzájemné porozumění. Zjištění, že i jiní lidé přežili podobnou ztrátu a dokázali se s ní nějak vyrovnat, dává pozůstalým naději, že se jednou také dostanou do takové fáze (Martinez a Hullová, 2007, s. 73–74; Špatenková, 2008, s. 47).

Nejistota ohledně průběhu vlastní smrti, jak budou „vypadat“ poslední minuty a co bude potom.
Spíše snaha vytěsnit utrpení a myšlenky na smrt, protože se zdají být skličující. Podobně Yalom (2006, s. 52) uvádí, že „hrůza z toho, že smrt je všude kolem nás, vede k tomu, že člověk vynakládá velkou část své životní energie na popírání smrti.“
Strach ne z vlastní smrti, ale ze smrti milovaného člověka, kterého milujeme, že ho ztratíme a jak budeme žít bez něj; jinými slovy, když jsme mrtví, už nás nic netrápí, ale když zemře náš milovaný člověk, je to velká bolest, se kterou se musíme vyrovnat.
Přítomny byly také obavy o zármutek blízkých nad jejich vlastní smrtí. Někteří tvrdili, že se bojí zemřít, aby nezpůsobili bolest svým rodičům. Podobně Yalom (2006, s. 53) cituje výzkum provedený s téměř šesti sty respondenty, kde měli seřadit několik důsledků smrti podle priority. Nejčastější obavy související se smrtí byly v sestupném pořadí četnosti: 1. Bohužel, moje smrt způsobí mým příbuzným a přátelům velkou bolest. 2. Všechny mé plány a projekty skončí. 3. Proces umírání může být bolestivý. 4. Už nebudu moci nic zažít. 5. Už nebudu moci pečovat o ty, kteří jsou na mně závislí. 6. Bojím se, co by se mi mohlo stát, pokud existuje život po smrti. 7. Bojím se, co by se mohlo stát s mým tělem po smrti.
Někdy je obtížné otevřít téma smrti, zvláště pokud je to okamžik, kdy si studenti uvědomí, že mají např. staré rodiče nebo někoho velmi vážně nemocného v rodině a ještě nejsou připraveni přijmout realitu blížící se smrti.
Přítomen je také strach z toho, co bychom do okamžiku smrti neudělali, čeho bychom litovali, že jsme udělali nebo neudělali.
Při přemýšlení o smrti některým přichází myšlenka snažit se žít co nejlepší život, budovat přátelské vztahy, užívat si malé detaily a užívat života.
Snaha najít smysl života, který by byl přínosný nejen pro člověka samotného, ale i pro jeho okolí, nebát se otevřít pomoci od druhých, dokud je ještě čas.
Pro věřící je smrt někdy snadněji přijatelná, protože ji nevnímají jako konečnost, ale jako přechod k věčnému životu, kde se setkají také se svými zesnulými blízkými. Mnohým tento aspekt víry pomáhá překonat strach ze smrti a ze smrti blízkých. Homolová (2009, s. 329) uvádí výzkum potvrzující, že subjekty prokázaly očekávání, že se náboženství bude zabývat smrtí, tišit bolest a nakonec poskytne naději na posmrtný život. Je tedy zřejmé, že víra v Boha je přinejmenším vnímána jako pomoc a také jako základ důvěry potřebné ke zvládnutí umírání.

Studenti, kteří se bojí přemýšlet o vlastní smrti, by si nedokázali představit práci s člověkem, který potřebuje mluvit o svém okamžiku smrti. Nedokázali by to psychicky ani odborně. Publikace vydaná jedním hospicem (Spolok Samaritán, 1998, s. 9) uvádí, že „je nutné, aby zájemci o práci v hospici byli vyrovnaní a smíření se svou smrtelností. Důležitá je schopnost empatie (schopnost vcítit se do pocitů druhého). Tato schopnost může být částečně vrozená, ale lze ji postupně rozvíjet. Hospic se snaží vyhnout paternalistickému přístupu k nemocným a nahradit ho partnerským. V zásadě se direktivní přístup k pacientovi nepoužívá.“
Pro některé by tato práce byla depresivní; nedokázali by se oprostit. Podle Čechové (2004) „prožíváme konfrontaci se smrtí jako traumatickou, protože smrt druhého člověka nám připomíná, že i náš život je časově omezený, může kdykoli skončit.“
Někteří uvedli, že by hodně záleželo na tom, jak konkrétní člověk umírání zvládá a jak prožívá postoj klienta k blížící se smrti.
Naopak někteří si uvědomují, že pokud by byl klient „příliš blízký jejich srdci“, bylo by to náročnější.
Někteří uvedli, že kdyby měli pomáhat umírajícím dětem, těžko by to nesli a řešili by určitou nespravedlnost toho, proč děti umírají, když mají ještě celý život před sebou. Objevily se také obavy, zda by unesli bolest jejich rodičů. Kuzníková (2011) uvádí, že smrt dítěte je velkým utrpením pro jeho blízké příbuzné, zejména pro rodiče. V tomto okamžiku by měl sociální pracovník projevit lidskost, empatii, umění doprovázet, být osobou, která pomůže přijmout a přežít smrt dítěte se vším, co k ní patří. Největší bolest patří rodičům. Je nutné mluvit s rodiči, ale také s umírajícími dětmi, pravdivě odpovídat na otázky. Vůbec nelhat. Dítě se také může ptát na smrt. S ohledem na jeho věk je nutné mu ve spolupráci s rodiči říct pravdu a připravit ho „na odchod“. Když dítě zemře, neměli bychom na něj zapomínat. V tu chvíli by mělo být středem naší péče právě dítě. Bolest rodičů nesmí být bolestí dítěte. Dítě nás vnímá a potřebuje naši skutečnou podporu.
Objevily se také obavy, zda pro umírajícího klienta udělali všechno, co mohli, zda něco nezanedbali nebo zda s ním neměli trávit více času v jeho posledních chvílích. Urbanová (2015, s. 57) ve svém výzkumu zjistila, co pracovníkům chybí pro kvalitní doprovázení umírajícího. Nejčastější odpovědí byl nedostatek času na umírajícího (55 %) a další postrádali školení (24 %). V menší míře to byla literatura (6 %), podpora zaměstnavatele (6 %), podpora kolegů (5 %), správná komunikace s kolegy (1 %) a supervize (1 %).

Příprava studentů sociální práce na práci s umírajícími a pozůstalými

Abstrakt

O autorovi

Abstrakt

Související články

O autorovi