Garantované sociální minimum: Nový přístup k sociální ochraně v Evropě

doc. RNDr. Miloslav Hetteš, CSc., nominovaný prezident ICSW Europe Ve francouzském městě Rennes se 25. března 2014 sešli evropští představitelé Mezinárodní rady pro sociální rozvoj (ICSW Europe), aby společně posoudili možnosti občanské společnosti a hlavních aktérů v Evropské unii v oblasti garantovaného sociálního minima (tzv. Social Protection Floor). Doporučení číslo 202 (O 202) přijaté Mezinárodní organizací práce (MOP) v roce 2012 dává státům za úkol poskytnout jejich občanům garantované sociální minimum. Je však třeba se dohodnout společně, co to znamená v podmínkách členských zemí EU, kde přece již existují rozmanité systémy sociální ochrany. Mezinárodní rada pro sociální rozvoj (ICSW) sdružuje celosvětově organizace a občany, kteří usilují o sociální rozvoj a sociální mír. ICSW (International Council on Social Welfare) je nevládní organizace zastupující mezinárodní, národní a místní organizace věnující se sociálnímu rozvoji, sociálnímu zabezpečení a sociální spravedlnosti. ICSW byla založena v roce 1928 v Paříži. Své ústředí má v Kampale v Ugandě. Její evropská organizace bude mít své sídlo od června 2014 v Bratislavě. ICSW pomáhá svým členským organizacím informacemi, konzultacemi, lobbuje u místních a národních vlád, organizuje a účastní se mezinárodních setkání a koordinuje svou činnost s jinými mezinárodními organizacemi. Vydává množství publikací, včetně Global Social Policy Journal a International Social Work. ICSW má poradní postavení při OSN. ICSW je řízena výborem složeným ze zástupců devíti regionů: Střední a Západní Afrika, Východní a Jižní Afrika, Jižní Asie, Jihovýchodní Asie a Tichomoří, Severovýchodní Asie, Evropa, Blízký východ a Severní Afrika, Severní Amerika a Latinská Amerika a Karibik. Prezident a výkonný aparát je volen z řad členů správní rady. ICSW je financována pomocí členských příspěvků a z grantů. Mezi největší přispěvatele v současnosti patří Finsko, Norsko a Švédsko.

K definování toho, co v Evropě znamená zabezpečení minima sociální ochrany, potřebujeme lépe poznat dané doporučení (O 202(2012), poznat jeho vývoj a podstatu. Následně je dobré si zopakovat situaci sociální ochrany v Evropě. Poté se zaměříme na nedostatky mezi standardy MOP a realitou, než můžeme poskytnout závěry a doporučení k odstranění nedostatků v této oblasti.

1. Iniciativa MOP a mezinárodní význam stanovení sociálního minima

V červnu roku 2012 se v Ženevě během Mezinárodní konference práce přijalo Doporučení č. 202 k minimální sociální ochraně (i s podporou Slovenska). Tento nový mezinárodní nástroj je výsledkem mnoha let diskusí a návrhů mezi vládami a sociálními partnery v rámci MOP. Moment změny pro ochotu dohody představovala globální recese započatá v roce 2008 jako důsledek finanční krize a jejího dopadu na zhoršení sociální situace všude.

Sociální zabezpečení je základním lidským právem a ekonomickou hodnotou.

Již dříve ve zprávě o sociální dimenzi globalizace (zpráva komise MOP, 2004) poukázala na nerovnosti, nespravedlnosti v příjmech a v bohatství ve světě a na potřebu zlepšit sociální bezpečnost pro všechny.

Mezi cíle sociálního zabezpečení patří poskytnutí příjmové jistoty, zabezpečení zdravotní péče a snížení chudoby. Sociální zabezpečení je také ekonomickou nezbytností, protože podporuje produktivitu, spotřebu a ekonomický rozvoj.

Navzdory existenci systémů, legislativy a struktur, MOP odhaduje, že přibližně 80 % světové populace žije bez přiměřené příjmové jistoty nebo bez přístupu ke zdravotní péči. Kromě toho pouze 49 států (převážně evropských) ratifikovalo úmluvu MOP č. 102 o minimálních sociálních standardech.

Většina zemí rozvojového světa byla neochotna z důvodu svých ekonomických možností přijmout závazky úmluvy 102. Zároveň však sociální partneři a nevládní organizace byli neochotni navrhnout snížené standardy, které by se snadněji naplňovaly většinou zemí. Propuknutí krize v roce 2008 zamíchalo názory a postoji mezinárodní komunity ve vztahu k sociálním jistotám.

Změněný postoj mezinárodní komunity směrem ke garantovanému sociálnímu minimu a k doporučení z důvodu krize po roce 2008.

V dubnu 2009 se výkonní činitelé mezinárodních agentur dohodli na sérii iniciativ, mezi které zahrnuli i potřebu sociálního minima.

Mezi závěry Mezinárodní konference práce v červnu 2011 se nachází také potřeba rozšíření sociálního zabezpečení pomocí nejen ratifikace úmluvy o minimálních sociálních standardech č. 102, ale také pomocí vytvoření nového doporučení, které by dalo členským zemím návod na vznik systému sociálního minima za účelem poskytnutí jistoty základního příjmu a přístupu k sociální péči pro všechny. Navrhlo způsob překlenutí nedostatků pokrytí pomocí národních strategií, které respektují národní priority a možnosti. Tyto národní strategie mají dosáhnout univerzální personální pokrytí populace minimální úrovní ochrany (horizontální dimenze) a progresivně zabezpečovat vyšší úrovně ochrany pomocí sociálních standardů MOP (vertikální dimenze). Toto dvoudimenzionální rozšiřování pokrytí je v souladu s potřebou postupného slaďování podmínek s požadavky úmluvy o minimálních sociálních standardech č. 102.

V říjnu 2011 poradní skupina pro sociální minimum, kterou vytvořila Mezinárodní úřad práce a Světová zdravotnická organizace s cílem zlepšit mezinárodní podporu pro tyto iniciativy a kterou vedla paní Bacheletová, někdejší vedoucí skupiny OSN pro otázky žen a prezidentka Chile, předložila svou zprávu: „Sociální minimum pro spravedlivou a inkluzivní globalizaci". Zpráva vyzývala k implementaci systému sociálního minima za účelem stimulovat hospodářský růst a nárůst sociální soudržnosti v souvislosti s hospodářskou krizí a na urychlení pokroku směrem k dosažení rozvojových cílů tisíciletí OSN.

V Cannes v listopadu 2011 lídři skupiny G20 akceptovali význam určitého sociálního minima v každé jejich zemi, v souladu s národními možnostmi, a podpořili závěry jejich ministrů zaměstnanosti ze září 2011. Ministři se tehdy zavázali uskutečňovat postupnou změnu směrem k implementaci národních sociálních minim. K tomu dali souhlas s vyčleněním potřebné administrativní kapacity a zdrojů na jejich využití pro tento účel. Zavázali se rozšířit sociální ochranu na celou populaci, zvláště na marginalizované skupiny.

Mezinárodní úsilí vedlo k přijetí doporučení v roce 2012 se záměrem vytvořit systém minim sociálního zabezpečení.

Tato koncepce minima sociálního zabezpečení znamená strategii rozšiřování sociálního zabezpečení, obsahujícího základní sociální záruky pro všechny a postupnou implementaci vyšších standardů. Je na každé vládě, aby si určila podstatu systému minimálního sociálního zabezpečení a tempo jeho implementace v souladu s národními prioritami a v rámci širších sociálních, ekonomických a zaměstnaneckých strategií. Zvláště je důležité, aby se našly prostředky na to v rozvojových zemích. Národní systémy minimálního sociálního zabezpečení musí obsahovat alespoň následující sociální záruky definované podle národních možností:

• Přístup k základní zdravotní péči, včetně mateřské péče.
• Jistota základního příjmu pro děti, dostupnost výživy, vzdělání, péče a jiných potřebných tovarů a služeb.
• Základní příjmová zábezpeka pro osoby v ekonomicky aktivním věku, které nejsou schopny si zajistit dostatečný příjem, zvláště v případech nemoci, nezaměstnanosti, mateřství a pracovní neschopnosti.
• Jistota příjmu pro starší osoby.

Doporučení přiznává primární odpovědnost států za zfunkčnění systému sociálního minima a uvádí několik základních zásad, které je nutné plnit: univerzalita ochrany založené na solidaritě, nároky na dávky musí být ze zákona, přiměřenost a předpověditelnost, nediskriminace, pokrytí i osob v neformálním sektoru, uznání již nabytých práv ve smyslu jiných záruk, progresivita implementace, solidarita při financování, transparentnost správy, finanční udržitelnost, koherence s jinými sociálními politikami, kvalita poskytovaných služeb, dostupnost a možnost odvolání, stížnosti, pravidelné monitorování, respektování kolektivního vyjednávání, participace a konzultace v tripartitě a s dotčenými organizacemi.

Koncepci zaručeného minima sociálního zabezpečení je třeba posoudit v souvislosti se současnou situací v EU, abychom pochopili problémy s jejím zaváděním nejen jako jednoduchého minima, ale spíše jako prostředku na posílení a obohacení existujících systémů.

2. Současné trendy v sociální Evropě

K popsání současných sociálních změn v Evropě můžeme poukázat na dlouhodobé trendy podle zjištění Evropské komise v souvislosti se sociálním investováním (Evidence on Demographic and Social Trends, 2013):

• Narůstá podíl nepracujících na jednoho ekonomicky aktivního.
• Vzniká potřeba po více ekonomicky aktivní společnosti s vyšší pracovní účastí žen a především je to potřeba vyšší pracovní aktivity starších.
• Narůstají regionální disproporce (doplňované emigrací mladých a vzdělaných lidí z východní a jižní Evropy do bohatších zemí).
• Narůstají rozdíly v populaci, v pracujících a ve způsobu života (za posledních 5 let dvě třetiny nárůstu obyvatelstva je jen díky příchodu občanů ze třetích zemí (z mimo EU).
• Změny ve struktuře rodiny (více neúplných rodin a rodin vytvořených členy z rozpadlých předchozích svazků)
• Rozvoj informačních a komunikačních technologií, které přinášejí nové pracovní možnosti, ale také nová rizika a nebezpečí exkluze.

Proměna sociálního státu

Známe množství rozsáhlých srovnávacích studií evropského systému sociálního zabezpečení (např. můžeme uvést klasickou práci Gøsta Esping-Andersena). Předchozí hodnocení z devadesátých let hovořila o posilování sociálního systému. Opačně však o deset let později se již uvádí nárůst hybridizace a zásadních změn v institucionalizaci (např. privatizování, snižování solidarity apod.).

Průměrné výdaje na sociální oblast zůstaly v Evropě na vysoké úrovni v porovnání s ostatními členskými zeměmi OECD: tyto vzrostly z 26,5 % HDP v roce 2000 na přibližně 30 % v roce 2009 (dvě hlavní složky byly starobní důchody – 11 % a zdravotní péče – 8 %). Ale existují velmi velké rozdíly mezi evropskými zeměmi. Pokud jde o výdaje na sociální zabezpečení, státní výdaje měly významnější význam za posledních 15 let než z jiných zdrojů.

Rozdílné evropské systémy mají velkou pravděpodobnost sjednocování z důvodů finančních omezení a postupů doporučovaných mezinárodními organizacemi, jako je Evropská unie v souvislosti s paktem stability. Mezi společné trendy pro všechny členské země můžeme uvést komercionalizaci hlavních částí sociální ochrany. V bývalých socialistických zemích byl velmi zjevný přesun zdravotního a sociálního systému do soukromých rukou. V mnoha zemích, i v těch nejbohatších, se stal přístup ke zdravotní péči mnohem více složitým (zvláště problematické je to v dopravně špatně dostupných regionech).

Je problematické posuzovat Evropskou unii v oblasti sociální ochrany bez hodnocení jejích doporučení a legislativy, která je často protichůdná. Lze uznat, že úsilí o sociální Evropu je často uváděno v základních dokumentech a strategiích, ale nástroje liberální politiky nabyly a nabývají rozhodující sílu v právu EU.

Sociální dopad ekonomické krize

Vliv krize na sociální situaci způsobuje velké rozdíly ve společnosti a mezi státy navzájem. Podle vlastních slov Evropské komise můžeme uvést některá fakta.

V letech 2008 až 2011 klesl podíl zaměstnané populace o 2 %; průměrná míra nezaměstnanosti je dnes více než 10 %. Koncem roku 2012 bylo 25 milionů Evropanů bez placené práce. Ale tato míra nezaměstnanosti je výrazně rozdílná v jednotlivých velkých regionech Evropy (v roce 2011 od 7 % do 14,5 %).

Velkou sociální nerovnost lze demonstrovat ve většině zemí některými základními fakty. Protože nezaměstnanost je mnohem vyšší než před krizí u některých specifických skupin: u mladých lidí je to 20 % ve věkové skupině 15–24 let, cizinci, méně kvalifikovaní pracující a jiní. Recese posílila mzdovou polarizaci, která byla již dříve zjištěna (nová pracovní místa byla převážně nízko placená, nebo naopak vysoko honorovaná v letech 1998 a 2007).

Nárůst chudoby je další dopad současné krize. Lze použít rozmanité indikátory k určení míry chudoby. Podle přiložené tabulky založené na tzv. míře populace v riziku chudoby a vyloučení (AROPE), míra chudoby klesala před rokem 2009 a nyní narůstá zřejmě z důvodu ekonomického úpadku:

Podíl populace v riziku chudoby (AROPE), která má méně než 60 % mediánu příjmu po transferu (příjmu) sociálních dávek byl stabilizován před rokem 2009 a následně začal narůstat:

Podíl populace, která je v těžké hmotné nouzi, vzrostl z 9 % v roce 2008 na 10 % v roce 2011.

Mezi roky 2007 a 2009 automatické stabilizační nástroje a stimuly přispívaly k vyrovnaným rozpočtům domácností ve většině zemí. Mezi roky 2009 a 2011 však příjmy domácností poklesly v mnoha zemích, zvláště v zemích, kde recese trvá déle; to lze vysvětlit pouze tím, že pomocné programy byly ukončeny a lidé ztratili na ně nárok (zpřísněné až znemožňující způsoby nárokovatelnosti).

Učinit dávky více účinné a nárůst přispívání

Reformy, které byly provedeny v posledních dvou dekádách, výrazně oddělily, zvláště ve Francii, Německu a v Itálii, systémy zaměstnanecké solidarity od systémů národní solidarity. V západní Evropě patří zaměstnanecké systémy do tzv. druhého pilíře zabezpečení a jsou významné, ve východní Evropě jsou prakticky neznámé a byly zde podsunuty soukromé rizikové systémy, které však nemají nic společného se zabezpečením). Změny nastaly v zaměstnaneckých systémech např. starobních důchodů ve Švédsku a v dávkách v nezaměstnanosti ve Francii. Jejich účelem mělo být zavést více aktuaristicky neutrální systémy (bez vlivu demografie) a zavést dávková práva postavená čistě jen na tom, co bylo na účtu, a jen to je možné vyplatit. Toto vedlo obecně k odstranění nebo ke snížení „nezasloužených" dob a práv, které však byly jeden z hlavních nástrojů sociální politiky do té doby. Tento přístup zhoršil např. i genderovou nerovnost. Např. náhradní doby pojištění za opatrování, výchovu, přípravu na povolání se dostaly mezi společensky nepotřebné a tedy neuznané za účelem sociálního pojištění. Zároveň tyto restrikce v sociální ochraně byly doprovázeny privatizací systému a posilováním spořivých individuálních systémů.

Tyto „nové" přístupy ohrožují solidaritu národních sociálních systémů v případě subjektů, které nejsou tržně „zajímavé" (nízkopříjmoví jedinci, pracující chudí, důchodci na minimálním důchodu, chronicky nemocní, zdravotně postižení). Kdekoli je to možné, jsou tito jedinci podrobeni procedurám zjišťování oprávněnosti (často nehumánní), jsou jim ukládány další povinnosti (často až charakteru nucených prací), nebo až ponižující nekonečné kontroly toho, zda byly prostředky přiměřeně použity. „Práce se musí vyplatit" je často jedno z hlavních zaklínadel sociální politiky v mnoha zemích, které má zajistit zabránění pastím chudoby a vzniku závislosti na sociálních dávkách. Toto však neřeší otázku nárůstu pracující chudoby v Evropě (věnoval se tomuto i seminář ICSW v Kodani v říjnu v roce 2012): 8,6 % zaměstnaných lidí dostává méně než 60 % mediánu příjmu. Podíl chudých zaměstnaných osob výrazně narůstá v posledních letech v Evropě, a to včetně nejbohatších, jako je Německo nebo Nizozemsko. Je to způsobeno z důvodu reforem na trhu práce a hospodářské recese a nezaměstnanosti.

Jednotný trh v Evropě způsobuje nárůst konkurence, což je vhodné, ale působí tak i na zdravotní a sociální služby. Toto způsobuje širokou praxi sociálního dumpingu. Směrnice Evropské komise o vysílání pracovníků 96/71 měla za cíl poskytnout zahraničním pracovníkům stejné pracovní podmínky jako domácím. Z důvodu nedostatku kolektivních smluv a pro nárůst nezákonných situací se realita stávala neudržitelnou. Rada EU nedávno rozhodla podpořit kontrolu, inspekce a zvýšit transparentnost. Bývá zvykem hovořit o třech rolích sociální ochrany: chránit lidi před těžkostmi, když se objeví riziko, být stabilizujícím prvkem ekonomických cyklů a je důležitá pro sociální investice. V současnosti vůdci EU začali propagovat především sociální investování. Podle Evropské komise z okolo 29 % HDP 27 zemí EU (bez Chorvatska), co se dává na sociální výdaje, pouze 7,5 % je investičně orientovaných. Investování do dětí je klíčový faktor na zlepšení situace: je silná vazba a existuje jasný důkaz o významu předškolní péče. Boj s dětskou chudobou je nejlepší cestou, jak odstranit množství sociálních nerovností nynějších, ale hlavně budoucích, proto je to investicí. Doporučuji se blíže seznámit s výsledky společné konference ICSW o sociálním investování v Bratislavě v tomto roce (http://prohuman.sk/socialna-praca/konferencia-socialne-investovanie-2014).

3. Jak mohou být řešeny nedostatky

Na základě poznání současné situace v Evropě a vzhledem k tomu, co by bylo potřebné dosáhnout ve smyslu i slovenského závazku obsaženého v Doporučení MOP č. 202/2012, měli bychom se soustředit na některé základní problémy a nedostatky.

Rozdíly v míře dostupnosti základních služeb určených pro všechny a konkrétní situace dopadá především na určité sociální skupiny. Ukazatel míry rizikovosti a chudoby je vyšší u žen než u mužů (25,5 % oproti versus 23 %), nebo v některých zemích. Nejtěžší formy sociální exkluze se týkají tří skupin: bezdomovci, Romové (indikátor až 80 %) a migranti (indikátor 37,8 % pro rezidenty narozené v zahraničí).

Migrující pracovníci jsou hlavní v této kategorii. Okolo 35,4 milionů cizinců bylo v roce 2010 v EU; více než třetina (12,3 milionu) jsou evropští občané, kteří žijí v jiné členské zemi EU, a 20,1 milionů jsou občané třetích zemí. Narůstá počet migrantů členských zemí EU z důvodu volného pohybu osob a nyní i z příčiny krize. Jejich práva jsou však z důvodu instability porušována a bývají také uplatňována diskriminační pravidla, zvláště vůči Romům. Dostupnost práv pro imigranty z nečlenských zemí je někdy omezena z důvodu kulturních překážek. Nelegální imigrace vytváří humanitární a právní problémy. Toto je zcela v rozporu se skutečností, že podle Doporučení MOP 202/2012 všichni obyvatelé musí mít přístup k základní sociální ochraně.

Je nutné věnovat pozornost zvláštní skupině nazvané „NEET" (nevzdělaní, nezaměstnaní a neškoleni): jsou to mladí lidé, kteří zamrzli v „šedé" zóně mezi školou a prací. Představují okolo 13 % populace ve věku mezi 15 a 24 lety, ale navíc jejich podíl dále narůstá (na Slovensku asi 14 %). Nezaměstnanost mladých je zvláště vysoká (více než 50 % pracovní síly této věkové skupiny ve Španělsku a v Řecku, na Slovensku „jen" 37,8 %) a představuje hlavní důvod existence skupiny „NEET". Výraz velmi podobný ruské odpovědi, zda jim dáme budoucnost („net"). Existuje také vážný problém s předčasným ukončením školní docházky a studia v Evropě (tomuto se věnovala ICSW v září 2013), který je vážný zvláště u některých skupin, např. Romové. Přes určitý pokrok, který byl pozorován, v jižních zemích, jako jsou Španělsko a Portugalsko, je jich přes 20 %; ve 12 zemích (severní a střední Evropa) je tato míra pod 10 %. Pochopitelně, že tito lidé jsou zpravidla bez zabezpečení sociálního minima.

Posoudíme nyní další kategorii, která žije v přechodu mezi prací a penzionováním. Jsou na konci své pracovní kariéry, místo aby rozdávali své znalosti, jsou příliš staří, aby byli zaměstnáni, pokud jsou propuštěni, ale jsou příliš mladí na pobírání starobního důchodu. Jsou zpravidla oběti ageismu. Jejich nepracování pouze ztěžuje situaci i mladých, protože pobírají jakkoli malou sociální podporu na základě daňové solidarity.

Stárnoucí populace v Evropě přináší nový zdroj ochuzování, zvláště z důvodu rozpočtových potíží. Bez existence schémat minimálních důchodů a při neexistenci přiměřeného systému služeb sociální pomoci pro odkázané osoby se může stát, že dosáhnout minimální sociální zábezpeky je mimo rozsah možností u mnoha lidí. Míra náhrady příjmu se neustále snižuje a potřeby starších odkázaných osob se nenaplňují. Vyplácené důchody se výrazně vzdalují dolů od původního příjmu, až do narušení racionality důchodové zábezpeky jako institucionalizovaného systému.

Zatímco ve většině zemí EU zůstává úroveň sociálních práv vysoká (navzdory nedávnému zaznamenanému poklesu), můžeme přesto pozorovat varující jev, že tato práva nejsou využívána. Narůstá rozdíl mezi teorií, právním stavem a skutečnou situací: někteří lidé nic nevědí o svých právech, a proto je ani nemohou požadovat; jiní sice o nich vědí, ale obávají se, neodváží se je žádat z důvodu stigmatizace, nebo protože finanční nároky jsou na to příliš obtížné; jiní o ně požádají, ale i tak je nedostanou z důvodu špatně fungujícího řízení, nebo jednoduše pro nedostatek zdrojů. Znalost by mohly zlepšit občanské poradny, které ale na Slovensku nemáme. Být nezaměstnaným je bohužel standardní situace a být chudým se stává většinovou situací. Podíl těch, co „nekonají, nežádají" (tzv. skupina non-take-up (NTU)), může někdy dosáhnout až míru přes 50 % (Hamel, Warin, 2010). Rovný přístup k sociálním právům proto zůstává pouze na papíře. Tato situace odráží stav, kde je velmi složitá legislativa – která odráží náš komplikovaný život – realita, která se usiluje o zohlednění individuálních situací a potřeb, a je to často důsledek nárůstu adresnosti v sociálních schématech, což zhoršuje věcný a personální rozsah univerzality.

4. Na základě zjištění předkládáme tyto následující návrhy

1. Tři dimenze podmiňují dlouhodobou politiku sociálního rozvoje. Obvykle se klade důraz na ekonomický růst, ale je nutné vzít v úvahu také sociální soudržnost a příjmovou distribuci, jakož i ochranu životního prostředí. Tyto tři dimenze: ekonomická, sociální a ekologická musí být společně zohledněny, pokud chceme dosáhnout sociálně trvale udržitelný rozvoj.

2. Přijetí Doporučení 202/2012 všemi delegacemi (vlády a sociální partneři) z řad EU během Mezinárodní konference práce je plně pochopitelné z důvodu sociální situace v Evropě, obzvláště proto, že je zde krize a ne všichni Evropané mají možnost užívat možnost definovaného sociálního minima.

3. Orgány EU musí být také vedeny k tomu, aby upozornily členské země, že mají závazek udržovat garantované sociální minimum, s obsahem, rozsahem a úrovní, která je definována danou zemí. I když je sociální ochrana společná sdílená kompetence podle Lisabonské smlouvy, vliv jednotného trhu a paktu stability způsobuje, že Evropská rada a Evropská komise nabyly mnohem větší práva v této oblasti, než dříve měla. Avšak orgány EU se domnívají, že garantované sociální minimum je spíše něco jako záchranná síť, která napravuje marginální nerovnosti hlavního proudu (mainstreamu) sociální ochrany orientovaného především tržně. Chápat to pouze jako nejnižší společný jmenovatel je nepřijatelné. Měli bychom si uvědomit, že Lisabonská smlouva určuje, že národní, regionální a místní orgány mají oprávnění organizovat a spravovat sociální služby v souladu s jejich sociální politikou. Tato sociální politika musí být postavena spíše na základech solidarity a neziskovosti poskytujících institucí než na tržních zásadách. Takový přístup plně odmítá privatizaci stáří (ne soukromým penzijním systémům), privatizaci nemoci (ne privatizaci nemocnic) a chudoby jako byznysu.

4. Zřízení národních systémů garantovaných sociálních minim nesmí být viděno v EU úzce jako finanční nástroj, protože je třeba uvažovat v kategoriích hlavních cílů Agendy 2020 z oblasti zaměstnanosti a bojování s chudobou. Garantovaná sociální minima musí být založena na inkluzivní politice růstu (růstu pro všechny). Cíl může být dosažen změnou existujících systémů, tak aby finanční úsilí nenarušilo globální ekonomickou rovnováhu. Některé státy mohou potřebovat na to pomoc z evropských fondů.

5. Navzdory krizi, Evropa zůstává územím, kde sociální práva obecně byla podporována na vysoké úrovni po mnoho desetiletí. Narůstá však vážný problém, že lidé nejsou si vědomi svých práv, a proto ani nežádají své nároky. Pochopitelně i zneužívání sociálního systému musí být přísně trestáno, i podvody ze strany poskytovatelů služeb a ztráta na daních z důvodu nelegální práce, pomocí lépe spravovaného systému. Ale velmi málo se věnuje pozornost tomu, že služby nepřijdou k potřebným a oprávněným osobám, navzdory velkému množství vynaložených prostředků (např. v případech, kdy je chudoba pro někoho byznys). Pomocí obavy ze stigmatizace, zastrašování od poskytovatelů a správců systému, nebo jednoduchou ignorací, více a více Evropanů nemá přístup ke svým právům. Musíme jednat! Přemíra adresnosti, příliš mnoho zjišťování, příliš mnoho podmínek, zbytečné dokazování, nefungující oprávnění apod. končí nefunkčností i těch nejsofistikovanějších systémů. Úřady musí být blíže k občanům a sociální pracovníci musí zůstat trvale v jejich kontaktu.

6. Univerzální sociální pokrytí je základním prvkem garantovaného sociálního minima. Ne všichni občané EU mají k němu přístup a někteří ho již dlouho nemají, dokonce i částečná finanční participace často odkládá řešení mnoha těžkých situací, nebo je často zcela znemožňuje řešit, anebo brání lidem vyhledat profesionální pomoc. Navíc může existovat také kulturní a jazyková bariéra. Některé regiony v rámci EU nemají zdravotní péči v přiměřené dostupnosti. Poskytování zdravotní péče musí být základem pro regionální rozvojové politiky. S ohledem na nerovnosti v poskytování zdravotní péče musíme udržovat a posilovat mechanismus solidarity, jak pomocí služeb, které jsou k dispozici skutečně pro každého, tak také pomocí zákonného pokrytí všech osob.

7. Další komponenty garantovaného sociálního minima se týkají mechanismů zaručeného příjmu. 7.1. Příjem ze zaměstnání již mnoha Evropanům neumožňuje, dokonce ani v nejbohatších zemích, žít důstojný život. Jev „pracující chudí" je dobře známý a zdokumentovaný. S ohledem na toto nemáme jinou možnost než žádat zavést v každé zemi EU mezi profesionální minimální mzdu s ohledem na místní ekonomické faktory. 7.2. Pro osoby v ekonomicky aktivním věku, které nemohou pracovat z důvodu zdravotního postižení, nebo protože jsou nezaměstnaní, je potřebný také systém garantující minimální příjem. Restriktivní podmínky v dávkách v nezaměstnanosti někdy způsobují ztrátu nároku. Tyto dávky jsou často poskytovány spíše jako ze systému pojištění pro ztrátu příjmu než dávky určené pro zabezpečení minimální životní úrovně. 7.3. Pokud u starších občanů starobní systém není již přiměřený k zaručení důstojných životních podmínek, každá země musí založit a udržovat přiměřený důchodový systém. Narůstající délka očekávaného dožití si vyžaduje zřídit nové služby pro dlouhověké. 7.4. Každá členská země EU by měla zavést garantovaný minimální příjem na úrovni poloviny mediánu příjmu dané země.

8. Podkladem pro myšlenku garantovaného sociálního minima je existence univerzálně přístupných služeb. Avšak podstata sociální soudržnosti musí být proaktivní (pozitivní diskriminace), s cílem dát prioritu ohroženým skupinám potřebujícím pomoc a podporu. 8.1. Jeden z takových příkladů je „NEET", což jsou mladí lidé, kteří odešli ze školy, kteří nenašli práci a kteří se ani na ni neškolí. Tito lidé musí dostat pomoc, když vstupují na trh práce pomocí prostředků, které se zatím plně nevyužívají ani nejsou plně kreovány. 8.2. Předškolní příprava a zdravotní péče o děti musí být také považována za hlavní sociální investici. 8.3. Migranti jsou další skupina. 8.3.1. Zahrnují občany EU, kteří využívají svobodu pohybu. Musí být věnována pozornost, aby se nestali oběťmi sociálního dumpingu, což je častým případem. Pokud jde o Romy, jejich situace si vyžaduje více pozornosti než jen finanční podpora. 8.3.2. Pokud jde o migranty, kteří nejsou občany EU, musí se také uplatňovat garantované sociální minimum na ně stejné jako na rezidenty. Avšak mnohokrát se setkávají s překážkami, než mají užitek ze sociálních systémů, na které mají nárok, a takové bariéry je třeba odstranit. Pokud jde o nelegální imigranty, kteří a priori nemají žádná práva v národních sociálních systémech, jejich přístup k sociální ochraně musí vycházet z humanitárních příčin.

Závěr

Tento příspěvek odráží současné poznání a úsilí Mezinárodní rady pro sociální rozvoj o zavedení garantovaného sociálního minima pro všechny v podmínkách Evropy. Neměl za cíl analyzovat výlučně situaci na Slovensku a měl ambici podat evropský pohled.

Autor: doc. RNDr. Miloslav Hetteš, CSc. nominovaný prezident ICSW Europe www.icsw.org

Použitá literatura:

Evidence on Demographic and Social Trends. Social Policies' Contribution to Inclusion, Employment and the Economy, European Commission, Brussels, 20.2.2013 SWD(2013) 38 final I/II, 49 s. Evidence on Demographic and Social Trends Social Policies' Contribution to Inclusion, Employment and the Economy, European Commission, Brussels, 20.2.2013 SWD(2013) 38 final II/II, 45 s. HETTEŠ, M. (2014): Sociálne investovanie (na Slovensku?), s. 23 – 47, in: Hetteš, M., Krémer, B., Steck, P.: Sociálne investovanie, SKTS, Bratislava, 114 s., ISBN 978-80971606-0-9 WARIN, P, HAMEL, M.-P. (2010): Access to social rights: criteria for evaluating public sector reforms, Event: New and growing inequalities: a challenge for the social, economic and democratic development of the European Union? Insights from Socio-Economics Sciences and Humanities for the EU 2020 strategy for inclusive growth., 11 November 2010, 23 s.