Garantovaný slušný život (ve střední a východní Evropě)

English version of the article: Social Protection Floors as an Investment (in Central and Eastern Europe) Link: http://www.prohuman.sk/socialna-praca/social-protection-floors-investment-central-and-eastern-europe Úvod

Sociální inkluze podle významného think-tanku „Friends of Europe“ je pouze řečnickým obratem v Evropské unii, který bez skutečného naplňování způsobuje pokles legitimity EU. Musíme pochopit, co sociální inkluze znamená v praxi, a jak ji členské země mohou dosáhnout. Univerzální přístup k sociálním službám je základní charakteristikou evropského sociálního modelu a měl by být více podpořen strategií sociálního investování, aby byl zajištěn přístup např. ke kvalitní péči o děti. Evropská politika musí být chápána spolu s kvalitní ochranou minimálního příjmu, minimální mzdy, sociálních dávek podle možností daných ekonomickým vývojem v každé členské zemi EU (s. 35, Unequal Europe, 2015).

Fundamentální změny ve východní Evropě začaly před dvaceti pěti lety. Radikální privatizační schémata (na Slovensku „rabovačka“ za zvuku cinkajících klíčů) a kvetoucí neomylná tržní ekonomika postavená na zahraničních investicích byly nejen jako cesta k demokracii, ale dokonce jako měřítko posuzování úrovně demokracie v těchto zemích. Demokracie ve východoevropských zemích neznamenala soubor nezávislých politických struktur a postupů občanských společností postavených na rovnosti, svobodě, autonomii a na zásadě suverenity občana, ale spíše pouze na stavu, kdy jsou všichni podřízeni tržnímu principu (s. 48 – 49, Brown, 2005). Znám případ starosty, který zprivatizoval pivovar, prodal budovu, za peníze si koupil velké auto, které rozbil. Lidé přišli o práci a Slovensko o značku, která patří k nejprodávanějším v USA. V mé rodině odmítli privatizovat rozpadlé zemědělské podniky proto, že se půdě musíme věnovat a my všichni už vztah k půdě nemáme. Jiní neměli takový morální problém. Výsledkem jsou opuštěná pole. Majetek znamená i společenskou odpovědnost, ale to se zde „nenosilo“. Již během Velké francouzské revoluce v 18. století bylo zavedeno, že soukromý majetek nesmí způsobovat škody společnosti, a pokud ano, lze ho v takovém případě odebrat.

Evropská unie zcela přenechala prostor „demokratizace“ neevropským agenturám brettonwoodského systému neoliberálních think-tanků. To, co nepředstavuje hlavní proud myšlení, zde byl uveden jako jediný možný pohled na kapitalistickou demokracii. Následně vyrostly generace odchované na této úchylce. Společenský systém ve střední Evropě byl změněn více na podobu Latinské Ameriky než na běžný evropský sociální standard (s. 43, Pension Issues, 2005). Důchodová reforma se uskutečnila s využitím nestandardních postupů v EU, např. na Slovensku dokonce zrušením sociálního dialogu (s. 296, Hetteš, 2011). Odborníci EU nerozuměli. Volal mi kolega z Dánska, jak má překládat určitý výraz z našeho důchodového systému, který v životě neslyšel. Ostatně, celou „reformu“ dodala soukromá firma. Dopad této „reformy“, která se dnes těžko vrací, lze vidět v privatizaci, která vyvolává zcela vážné obavy o možnosti přetrvání sociálních států v tomto regionu Evropy. Slovensko zůstalo osamocené se svým spořicím modelem, podobně jako Severní Korea je osamocená se svým společenským modelem. Sociální práce jako lidskoprávní disciplína je zpochybňována tímto vývojem. Ozývají se hlasy, zda přežije. Podle mnoha slovenských ideologů se dá všechno koupit, zprivatizovat, i láska k bližnímu.

SOLIDARITA NEBO DRŽGREŠLTVÍ

Obyvatelé žijí v prostředí téměř bez jakékoli mezigenerační solidarity (prarodiče – rodiče – děti žijící v harmonii, spíše se objevují otázky maminko, kdy už zemřeš) nebo bez regionální solidarity („bohatá“ Bratislava a regiony bez naděje), nárůst odkázané populace bez vlastní ekonomické aktivity a nárůst podílu chudých lidí (spolu s jejich dětmi) ohrožuje sociální život a garantovaná sociální práva budoucích generací. To se samozřejmě odráží následně v radikalizaci postojů, protože se nikdo o ně nestará.

Systémy sociálního zabezpečení jsou ohrožovány neustálými škrty, které podkopávají trvalou udržitelnost slušného života. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) každý jeden rok v prodloužení očekávané délky života zlepší výsledky HDP o 4 % (strany 138 – 139, Social Policies, 2013). Proto se vyplatí investovat do sociální oblasti pro udržení ekonomického růstu. Světová zdravotnická organizace (WHO) uvedla, že průměrná závislost mezi nárůstem nezaměstnanosti v zemích EU v případě jejího nárůstu o 1 % způsobí vzestup sebevražd o 0,8 % (s. 11, Impact of economic crises on mental health, 2011). To znamená, že neexistuje akceptovatelná úroveň nezaměstnanosti, kromě té, kdy zůstanete pár dní doma, než nastoupíte na nové místo. Nárůst tzv. úspor vyvolává sociální a životní nejistotu. Neustálé snižování sociálních výdajů bez zajištění investic do budoucnosti není způsobem, jak dosáhnout a zajistit důstojný život v Evropě.

Evropa je ovlivněna globalizací, europeizací, stárnutím obyvatelstva, zeslabováním postavení národních států a také volnou mobilitou lidí, hodnot, jakož i chorob a jiných neduhů. Rychle se mění postavení a typ rodiny ve společnosti. Stát v podstatě nemá zájem o nové generace. Rodina má nejhlavnější úlohu vychovat děti. Tak proč je rodina vlastně potrestána za to, že má nový přírůstek? V současnosti je rodina, ve které se matka a otec spolu starají o své děti, menšinovým modelem. Jiné podoby „rodiny“ začaly převažovat i na Slovensku. Nezaměstnanost, dříve neobvyklá, se změnila na standardní situaci. Lidé se stanou nezaměstnanými většinou ne z vlastní vůle. Rychle se mohou dostat až na ulici. Přesto lidé takové nešťastníky odsuzují, možná ve strachu, že dopadnou stejně.

Možnost sociální pomoci se změnila na právo na sociální ochranu (v roce 2012). Všeobecné právo na sociální zabezpečení dostalo matematicky přesnou finanční hodnotu. Vyspělost a bohatství národů se běžně hodnotí pomocí očekávané délky života a pomocí příjmu. Obecně v současnosti bohatí se stávají ještě více bohatí a chudí ještě více chudí. Tedy neexistuje posílení soudržnosti. Můžeme hovořit o souběžném přežívání těchto dvou „kast“, stejně jako to bylo obvyklé v Jižní Africe, když vládl apartheid. Zde „bílá populace“, stejně jako naše bohatá populace, akceptovala stav, kde „černí a barevní“ (naši chudí) měli minimální práva, protože se to chápalo jako přirozené a Bohem přikázané. Čím je větší sociální vzdálenost mezi lidmi, tím méně soucitu, empatie a touhy po soudržnosti nacházíme. Dokonce si namýšlejí, že jsou lepší lidé a segregují se od „zbytku“. Významná část obyvatelstva dnes (i na Slovensku) nemá dostatek plnohodnotné stravy, nemá bydlení (bezdomovectví), přístup k základním společenským službám. Jako by v EU byli pouze vybraní jedinci a zbytek Slovenska patří spíše do Africké unie.

Skončila éra amerických zázraků, že se svou pílí vyhrabete z chudoby. Stačí chtít už nestačí. Pokud jste z chudé skupiny, tak vám nikdo nedá půjčku na byt, pouze státem podporovaní podvodníci, lichváři a „půjčovny“. Dědění chudoby je problém v celé Evropě. Jak jste se narodili chudí, tak tam také zůstanete.

SOCIÁLNĚ FÉROVÁ EVROPA?

Evropa se obvykle počítá mezi tzv. vyspělý sever. Hans Rosling (z Karolinska Institutet, Švédsko) při použití populární animace nazvané Gapminder World to obvykle pěkně dokumentuje. Gapminder.org je neziskovou organizací, která podporuje globální rozvoj. Animace, která je zdarma, na internetu ukazuje vztah mezi bohatstvím (vyjádřeným v HDP na obyvatele) a očekávanou délkou života. Podle této animace s využitím tzv. Gapminder světa lze tak seřadit vybrané země podle bohatství např. takto: Norsko, Rakousko, Švédsko, Německo, Finsko, Slovensko, Litva, Ruská federace, Kazachstán, Ázerbájdžán, Arménie, Gruzie, Moldavsko a Kyrgyzstán. Známe tzv. Easterlinův paradox, ve kterém dočasně existuje korelace mezi štěstím a vysokým příjmem, avšak dlouhodobý pohled přináší výsledky, že s neustálým růstem bohatství neroste štěstí bez limitů. Rozvinutý svět (zvláště členské země OECD) akceptoval, že HDP neznamená automaticky štěstí, soudržnost společnosti a sociální spravedlnost. Objevily se nové ukazatele jako např. Index lepšího života, nebo Hrubé domácí štěstí. Takový ukazatel nám dal pro nás exotický himálajský stát Bhútán. V současnosti je v rámci OECD index lepšího života v oblasti bydlení, společného soužití, vzdělávání, životního prostředí, občanské angažovanosti, radosti ze života, zdraví, jistoty, bezpečí, zaměstnanosti a souladu rodinného života s prací velmi důležitý. Není to pouze materiálno, příjem a HDP. V současnosti Evropa nevypadá jako matka, která se stará o všechny stejně. Máme opravdu spravedlivou společnost pro každého? Jak jsem již uvedl, existuje problém s rozdělenou společností. Evropa trpí nízkou soudržností mezi jejími obyvateli, mezi generacemi, mezi regiony a také mezi státy. Menšina dostává nezasloužené přebytky a většina dostává naopak stále méně a méně.

Neustále slyšíme o štědrých sociálních systémech pro lidi, kteří si to nezaslouží. Dokonce i většina běžné populace je o tom přesvědčena (dovedla ji k tomu média). Anne Van Lancker (2015) zpracovala zprávu, která popisuje realitu „přehnanosti“ štědrosti těchto systémů. Schémata minimálního příjmu ve vztahu k nejčastějšímu příjmu jsou taková: vysoká míra štědrosti (nad 50 %) je pouze v Dánsku, středně vysoká míra štědrosti (40–50 %) je v Rakousku, Belgii, Irsku, na Islandu, v Litvě, Lucembursku, Makedonii, Nizozemsku, středně-nízká úroveň štědrosti (30–40 %) v zemích jako Kypr, Německo, Španělsko, Finsko, Francie, Malta, Norsko, Velká Británie, nízká míra štědrosti (20–30 %) je v Česku, Estonsku, Maďarsku, Portugalsku, Rumunsku, ve Švédsku a opravdu nízká míra štědrosti (pod 20 %) je v Bulharsku, Lotyšsku, Polsku a kde jinde než na Slovensku. Proto komicky působí i „vědecké“ závěry o možnosti luxusního života na základě sociálních dávek na Slovensku. Země s nízkou a s velmi nízkou štědrostí jsou země střední a východní Evropy s výjimkou Portugalska a Švédska. V těchto zemích je zapotřebí výrazné úsilí, jak přinést schémata minimálních příjmů k přiměřené úrovni (s. 15, Van Lancker, 2015). Minimální mzdy musí být výrazně vyšší než nejvyšší dávky sociální pomoci nebo podpory, pokud se chceme vyhrabat z chudoby. Aby se vyplatilo pracovat. To by pomohlo řešit i problém naší největší autochtonní menšiny. I Světová banka byla nucena přiznat, že snižování těchto sociálních almužen již nelze provést, pokud nechceme dosáhnout hladomoru.

Hmotná nouze, podle dat Eurostatu, doplňuje příjmovou perspektivu tím, že uvádí životní podmínky sociálně těžce postižené populace. Ta nemá zdroje, nemá přiměřené složení stravy ve skupinách jako maso, kuře, ryby nebo zelenina každý druhý den. Okolo 10 % občanů EU si nemůže dovolit přiměřené jídlo (s. 6, DI MEGLIO, 2013). Nejhorší situace ve střední a východní Evropě (2011) je v Bulharsku, Lotyšsku, Maďarsku, na Slovensku (25 %), v Litvě a v Rumunsku (dvojnásobně nebo až čtyřnásobně horší skutečnost). Je opravdu ponižující, že vyspělé Slovensko je cílem potravinové pomoci. Ale toto konstatování překonalo konání, které nebylo schopno tuto potravinovou pomoc doručit lidem v těžké nouzi. Proto byla zrušena. Jak může občan věřit státu? Rozbujelá korupce, kronismus, zaměstnávání uklízeček podle stranické příslušnosti rozkládá společnost. V Moldavsku jsem dělal průzkum v oblasti černé ekonomiky pro potřeby MOP. Ptal jsem se, kde začíná Balkán. Řekl jsem, že v Bratislavě. Jsme oficiálně nejvíce zkorumpovaná republika (údaje EU).

Ale jaká vyroste generace, která se řádně nestravuje? S jakými predispozicemi? Během Falklandské války nemohli přijmout rekruty ve Velké Británii pro jejich tělesnou slabost, pro špatné zdravotnictví. Vojáky nepotřebujeme, ale co je to za společnost, pokud nám nezáleží na zdraví našich dětí? Co konzumuje dnešní mládež? Různé náhražky, plasty, umělou stravu ochucenou něčím, co bylo zamýšleno jako bojová chemická látka pro boj ve Vietnamu. Viz část k privatizaci slovenského zemědělství. Jednání našich „podnikatelů“ např. v masném průmyslu je úžasné. Rakouský řezník se vyjádřil, že by mu takové něco nedovolila jeho stavovská čest. Na Slovensku čest a stavovská hrdost asi neexistují. Už dávno nejsem schopen umýt talíře po konzumaci slovenských masných výrobků nadupaných rostlinným tukem.

Bývalý ministr práce USA Robert Reich argumentuje na svém blogu, že americká ekonomika je nemorální. Hospodářství je v zásadě závislé na některých společných pravidlech veřejné morálky, která jsou nepřijatelná, protože v podstatě narušují důvěru a chod společnosti. V jeho svědectví v americkém kongresu popsal nebezpečí nespravedlivého dělení majetku ve prospěch 1 % společnosti. Situace s dělením bohatství je v současnosti velmi podobná tomu, co bylo během Velké hospodářské krize ve třicátých letech v minulém století (s. 5, Reich, 2014). Obrovská nesolidarita vytvořila první vrchol nespravedlnosti (1929) a druhý vrchol vznikl dnes. Toto se podobá dvěma pilířům mostu, jakým je Golden Gate v San Franciscu, nebo na Dunaji postavenému řetězovému mostu v Budapešti.

Hlavní otázkou dnes je, zda podpořit trvale udržitelný hospodářský růst (když přírodní zdroje nejsou bez omezení), nebo trvale udržitelný důstojný život a štěstí? Diskuze ve společnosti by se měla zaměřit na to, zda se chceme věnovat pouze profitu malé skupiny (HDP), nebo harmonii a důstojnému životu všech (HDŠ). Podpora sociálního rozvoje není žádným luxusem/plýtváním – ale podmínkou trvale udržitelného důstojného života, což však nenajdete v hlavách politiků. Financování sociálního rozvoje jako investice pro budoucnost se nenachází, a pokud ano, tak jen sporadicky v národních rozvojových programech. Mezinárodní organizace práce (MOP) v Ženevě podmínila další hospodářský rozvoj vhodnou sociální ochranou, a to již v roce 2001 v rezoluci k sociálnímu zabezpečení (M. Hetteš byl jedním z členů návrhové skupiny). Evropa trpí sociální nespravedlností a nenásytností bohaté menšiny („Peníz se nikdy nenasytíš.“). Úsporná opatření se dnes uplatňují i ve zdravotnictví, v sociálních výdajích, a to nezvratně způsobuje zbytečnou nadúmrtnost. British Medical Journal informoval v roce 2010 o vlivu finanční krize na zhoršenou zdravotní situaci měřenou vysokou úmrtností ve čtyřech středoevropských zemích (Slovensko, Česko, Polsko a Maďarsko) (Stuckler et al., 2010).

Jednou ze základních podmínek pro efektivitu sociálního systému je jeho transparentnost a spravedlnost. Množství sociálních činností je závislých na veřejných financích (sociálních transferech). Kolik se jich uvolní, závisí na síle demokracie. Podle Evropské komise během vyhodnocování tzv. evropského semestru je nahlížení na poskytování veřejných financí podnikům, jednotlivcům nebo skupinám takové, že se děje vždy pomocí korupce. To ovlivňuje veřejný názor ve špatném státě. Nejhorší situace je na Slovensku, v Česku, Rumunsku, Maďarsku a v Bulharsku. Taková praxe je široce rozšířena (s. 9, Quality of Public Administration, 2012). V zásadě ve veřejné správě praxe neobjektivního preferování klientů pomocí korupce vede k neefektivnosti, ke zneužívání zdrojů, protože se neděje pomocí racionálního rozhodování nebo na bázi objektivních kritérií. Korupce při přidělování veřejných zakázek způsobuje špatné a nekvalitní výsledky. Ze stejného zdroje lze konstatovat, že soudní systém a vymahatelnost práva je nízká v podstatě ve stejných zemích (Slovensko je zpravidla na konci).

Nezaměstnanost ohrožuje životní jistoty lidí. Podle průzkumů se 64 % občanů Slovenska cítí být ohroženo možnou nezaměstnaností. Stát je ovládán strachem. Objevily se názory, že současný strach je horší než v době husákovské normalizace po okupaci Sověty.

Slovensko však téměř nedává „nic“ ze svého vlastního rozpočtu (měřeno podílem z HDP) na aktivní politiku práce v porovnání s jinými zeměmi v rámci OECD. Na Slovensku existuje překvapivý paradox vysoké míry nezaměstnanosti a nedostatek zaměstnanců na úřadech práce. Pracovníci odborného poradenství nejsou schopni poskytovat kvalitní a dobré služby pro vysoké množství klientů na jednoho odborného pracovníka a je vůbec otázkou, zda posuzování může být provedeno adekvátně a zda vede k dobrým doporučením. Těžko můžeme potvrdit, že kdo chce, práci si najde, protože je naprostý nedostatek volných pracovních možností v porovnání s žadateli. Většina nezaměstnaných osob v EU dnes paradoxně nepobírá dávky v nezaměstnanosti. Generální ředitelství EU pro zaměstnanost, sociální věci a inkluzi oznámilo 16. září 2016, že pouze malá část nezaměstnaných pobírá dávky v nezaměstnanosti z důvodu neustálých úspor a zavádění adresnosti. V Rumunsku, Polsku a na Slovensku méně než 20 % lidí bez práce pobírá dávku v nezaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti se mění výrazně podle věkové skupiny. Množství mladých lidí trpí nedostatkem práce a diskriminací. To vytváří podhoubí pro nárůst nenávisti proti starším. Mladí lidé se domnívají, že je to vina starších (ageismus). Avšak průměrný věk ukončení pracovní aktivity (podle Eurostatu) na Slovensku, v Polsku a v Maďarsku je okolo 58–59, což je mnohem dříve než je zákonný věk penzionování (s. 33, Demography, 2012). Přiměřené, důstojné a udržitelné starobní důchody mohou být zajištěny pouze plnou zaměstnaností ve všech věkových skupinách. Přesto se udržuje fakticky umělá nezaměstnanost. Společensky potřebná a užitečná práce není většinou žádaná a přiměřeně oceněna. Naopak, „práce“ společensky škodlivá a často v zásadě kriminální je dobře placená. K řešení nezaměstnanosti by stačilo ocenit každou společensky prospěšnou práci (např. opatrování dětí, rodičů a nepodporovat např. hazard a bezduchou zábavu).

Zaměstnanost v oblasti lidského zdraví a v sociální práci hraje významnou roli v zachování vyrovnaného trhu práce hlavně během krize. Pokud porovnáme míry zaměstnanosti v letech 1995–2011, tak Slovensko, Polsko, Česká republika a Maďarsko měly nevyužitou kapacitu v tomto sektoru. Ale pokud jde o Slovensko, tak zde došlo dokonce k poklesu (s. 101, Employment and Social Developments in Europe, 2013). Během návratu z jednání ministrů práce v Lucemburku v roce 2008, po propuknutí krize, jsme diskutovali o nutnosti navýšit počet odborníků na úřadech práce, bohužel, Slovensko šlo přesně opačným směrem.

Evropské země trpí nízkou porodností. Narození dítěte znamená radost v rodině, ale je zpravidla spojeno se zhoršením životní úrovně rodiny. Společnost nemá reálný zájem o svůj nejzákladnější úkol, kterým je zachování života, o prostou výměnu generací. Vykrádání jiných států o jejich mladé lidi pomocí imigrace je krátkozrakým, nesystémovým řešením, které často okamžitě přináší interkulturní střety. Mnoho matek nemá možnost poslat dítě do předškolního zařízení, což způsobuje nízkou zaměstnanost. Na Slovensku samosprávy dávno prodaly budovy školek a jeslí pro vidinu okamžitého profitu. Co bude s budoucností a udržitelností života je tehdy a ani nyní nezajímalo. Dostupnost předškolních zařízení představuje příklad moudré politiky sociálního investování. Vznikající nedostatky v počtu ekonomicky aktivních obyvatel nelze saturovat importem (imigrací) nových Evropanů/Slováků. Stárnutí populace (reálně jde o snížení podílu dětí, které se nenarodily, a tak dočasně narůstá podíl starších) je globální problém, a ať chceme nebo nechceme, pokud se nezmění postoje vlád, nastane celosvětově problém nedostatku mladých lidí, a to všude. Tedy jejich „kradení“ je krátkodobé a neudržitelné řešení. Je třeba vytvořit podmínky pro slušný život v každé zemi. Máme na to v současnosti zdroje. Již v roce 1907 tvůrce pojmu sociální práce Simon N. Patten psal o ekonomice přebytku, která střídá etapu nedostatku. Takto je potřeba nastavit i naše hodnoty a vnímání světa, které trpí obrovskou ignorancí tohoto faktu a které zůstává v překonaném myšlení. Všechny následné války měly a mají původ v sociální nespravedlnosti a v lidské neopodstatněné chamtivosti.

Navzdory bohatství Evropy každý její čtvrtý obyvatel žije v riziku chudoby. Každý pátý Slovák/Slovenka si nemůže dovolit standardní stravu, navzdory „hospodářskému úspěchu“. V Evropě se běžně vyhazuje a jinak znehodnocuje obrovské množství potravin. Potřebujeme zaručit základní příjem. Musíme v tomto směru konat. Dokonce i Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise, upozorňuje ve svých politických plánech, že je nutné v každé členské zemi EU zavést minimální mzdu a záruku minimálního příjmu (s. 21, Juncker, 2014). Přesto jsme svědky neustálého zpochybňování potřeby zavést minimální mzdu. Mládež na Slovensku je běžně přesvědčena o škodlivosti minimální mzdy a píší o tom běžně i v obhájených „sociálně zaměřených“ závěrečných pracích. Ale zeptejme se, proč se nediskutuje o sociálně i morálně přijatelné myšlence – o maximálním příjmu a také o maximálně možné hodnotě majetku? Tento majetek stejně zpravidla nevznikl poctivou prací, ale prostým, i když legálním uloupením/privatizováním. Myšlenka garantovaného sociálního minima by byla jistě potřebná i v zemích střední Evropy. Nárůst mzdové polarizace zde probíhá i během krize, kdy by si měli oficiálně solidárně utahovat opasky všichni. Počet milionářů v současnosti narůstá navzdory finanční a hospodářské krizi. Nárůst produktivity práce a nárůst hodnoty HDP na obyvatele však není obvykle spojen s růstem životní úrovně u všech. Slovensko dosáhlo dokonce vyššího příjmu měřeného kupní silou (PPS) než Česká republika, Polsko a Maďarsko. Slovensko má již vyšší míru HDP na obyvatele než Řecko a Portugalsko, ale starobní dávky jsou zde mnohem nižší. Slovenská ekonomická síla dosáhla 76 % průměru EU, ale mzdy představují okolo jedné třetiny průměru EU. Kde zůstává nepřiměřený profit? Potom může vláda napsat Evropské komisi, že nemá zdroje na školství, zdravotnictví atd. Náklady na pracovní sílu v Polsku, Maďarsku, na Slovensku a v Čechách jsou velmi nízké v porovnání se zbytkem Evropy. Stát se v podstatě chová jako „robotárna“ (workhouse) 19. století spíše než jako sociální stát 21. století. Stát a jeho právní systém je založen na plnění potřeb oligarchů a anonymních akcionářů. Občané si již zvykli na tento stav a berou ho jako standard. Lidé jsou nuceni pracovat za almužnu a ještě musí děkovat za to, že jsou vykořisťováni, protože ještě mají tzv. práci.

Evropské sjednocování je postaveno na zásadách sociální kohéze a na solidaritě. Snadno můžeme dokázat chybějící solidaritu vzhledem k nárůstu rozdílů mezi regiony (... územními jednotkami, na které se člení státy dovnitř. Bratislavský samosprávný kraj dosáhl pátého místa v hospodářském bohatství, pokud použijeme míru HDP na obyvatele). Sociální situace a životní úroveň v tomto regionu však představuje zlomek toho, co je standardem ve Vídni nebo ve Stockholmu, které Bratislava předběhla ekonomicky. Někdo řekl, že je to Mogadišo a ne hlavní město předsednické země EU v roce 2016. Nejvíce ekonomicky deprimovaná území v Evropě najdete v Bulharsku, Rumunsku, Polsku, Maďarsku, ale také na Slovensku. Vysoká nezaměstnanost je zde v zásadě vytvořena uměle. Společensky potřebná práce je nedostatečně podporována. Problém nezaměstnanosti spočívá v tom, že mylně za práci chápeme pouze to, za co jsme dostali peníze, a za práci nechápeme to, co je vykonáno v její prospěch. Společnost nepřežije bez dětí, zdravotnictví, škol, ale klidně se obejde bez hazardu a často přebujené administrativy. Za práci dokonce označíme i činnost nájemného vraha („Odvedl dobrou práci,“ slyším ve filmu), ale výchovu rodičů neoceníme a spíše takové jedince trestáme směšnou náhradou mzdy.

Britský ekonom John M. Keynes nám již v roce 1930 zanechal krátkou esej (Economic Possibilities for our Grandchildren) jako poselství svým vnoučatům s odkazem, že láska k penězům jako k majetku a láska k penězům jako nástroji pro udržení života bude za sto let chápána jako něco nechutného, pololegálního, spíše patologického, podobně jako duševní choroba. Děti jeho dětí jsou nyní mezi námi, a proto můžeme současnost považovat za dobu, kterou měl Keynes na mysli. J. Keynes byl prvním, který rozlišoval mezi prací, kterou potřebujeme k prostému tělesnému přežití, a prací, kterou potřebujeme k naplnění naší lidskosti. Ekonomie se zaměřuje pouze na to první, na první podobu práce. S nárůstem pokroku se však tato práce stává méně a méně významnou a zároveň méně a méně zastoupenou. Pokrok je náš společný úspěch, ale proto nelze hovořit o zbytečných lidech, které dosavadní přístup nedokáže zaměstnat. Je třeba změnit myšlení. Zcela důstojný lidský život je mnohem důležitější než prosté hromadění majetku. Proto nejsme schopni vyřešit problém nezaměstnanosti, pokud žádáme další hospodářský růst s neustále rostoucí výrobou, vyšší a vyšší zisk pro menšinu, totiž toto nemá smysl pro trvale udržitelný život lidstva.

Například sociální ekonomika (v EU zaměstnává do 10 % pracovní síly) nemá možnost bankrotu. Zisk se používá k dalšímu rozvoji. Slyšeli jste někdy něco jako sociální družstevnictví? Ale to je šance, jak si zajistit pobyt v domově sociálních služeb po kolapsu sociálního zabezpečení, který již nastal.

Úsporná opatření zaměřená na zisk vedou společnost k popírání významu zdraví, k sociální nejistotě, zhoršení výživy, ke snížení kvality dostupných služeb atd. Stagnace v odměňování za práci a celkový pokles kupní síly lidí vede ke snižování poptávky po další výrobě a po lepších službách. Toto je podstatou příčin dnešní krize. Nezaměstnanost je obvykle doprovázena rozpadem rodiny, kriminalitou a sebevraždami. Lidé se bojí ztráty práce, nuže a tak pracují za hanebnou mzdu a za špatných podmínek. Není nic neobvyklého, pokud se i mladí lidé upracují k smrti. Děje se tak ve Francii a mám i smutné příklady z mé vlasti. Můžeme poukázat na zjištění expertního výboru Rady Evropy pro oblast naplňování sociální charty, že minimální mzda na Slovensku není v souladu se závazky tohoto státu z pohledu jeho povinností. Dokonce ani dvojnásobné zvýšení odměňování za práci by neodstranilo diskriminaci. Růst příjmu je jedinou cestou, jak zvýšit poptávku po službách, po nové výrobě a k celkovému překonání krize. Samozřejmě, toto zjištění dává možnost podat žalobu na tento stát. Ale to by chtělo nezávislé odbory a občanskou odvahu. Sám jsem již žaloval tento stát za podvod. Byl jsem dehonestován a označen za blázna těmi, co dostali statisíce preferenčních hlasů.

Nejreprezentativnější sdružení sociálně zaměřených evropských nevládních organizací se nazývá Sociální platforma a má 48 celoevropských členů, kteří představují více než 2 800 organizací z celé Evropské unie. M. Hetteš zastupuje od roku 2014 Evropskou radu pro sociální rozvoj (ICSW Europe) v řídící radě Sociální platformy, která schvaluje její poziční dokumenty. ICSW je vůbec nejstarší sociálně zaměřenou organizací (od roku 1928). Politikou Sociální platformy je úsilí o prosazení systémů garantujících minimální příjmy na úrovni nejméně 60 % národního mediánového příjmu (tedy ne průměrného, ale toho nejčastějšího) na ochranu lidí před chudobou během celého života, a to s ohledem na národní možnosti jejich rozpočtů, které zohledňují skutečné potřeby ve vztahu ke službám a ke zboží. Adekvátní minimální mzda musí být vyšší než stanovený minimální příjem, a to na úrovni alespoň 60 % celostátní mediánové mzdy. Společné standardy dávek pro nezaměstnané musí být stanoveny výše než je minimální příjem. Musí existovat všeobecný systém na ochranu před exkluzí lidí, kteří ještě nepracovali, nebo pracovali pouze velmi krátce. Musí být právní nárok a nediskriminovaný přístup ke kvalitním, inkluzivním a dostupným sociálním a zdravotním službám, ke vzdělávání jakož i k celoživotnímu vzdělávání, s přiznáním, že investování do těchto služeb znamená zvýšení potenciálu pro tvorbu pracovních míst. A to je také řešení slovenské nezaměstnanosti a sociálního úpadku na Slovensku. Sociální platforma je financována členskými organizacemi, ale hlavně dostává dotace od Evropské komise, tedy není to žádná anarchisticko-levičácká internacionála. Podívejte se, kdo všechno sem patří:

GARANTOVANÁ SOCIÁLNÍ MINIMA

Sociální ochranu tvoří soubor politik a programů, které jsou určeny k poskytování sociálního zabezpečení na širokém základě. Je uznána celou řadou mezinárodních sociálních nástrojů/standardů a také Organizací Spojených národů jako základní lidské právo od roku 1948, zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Tato deklarace je také dílem předsedkyně pracovní skupiny, kterou vedla manželka amerického prezidenta Eleanor Rooseveltová.

Povinnost rozšiřovat sociální zabezpečení, které je zakotveno v chápání lidských práv, byla poslední desetiletí téměř zapomenuta. Tato povinnost se začala chápat jako abstraktní, že se sotva objevila v praktické politice, v jejích cílech a v programech. Do schválení Doporučení MOP č. 202 existovala jasná definice lidského práva na sociální zabezpečení, ale to se dostávalo málo do praxe (s. 12, Civil Society Guide, 2015).

Garantovaná sociální minima („social protection floors“) byla zavedena Mezinárodní organizací práce zmíněným Doporučením č. 202 v roce 2012 jako první stupeň komplexního národního systému sociální ochrany. Garantuje přístup k základním službám, k sociální pomoci a k podpoře (k sociálním transferům). Skutečností je, že jednotlivé země mají různé sociální systémy a také potřeby, a proto garantovaná sociální minima reflektují národní možnosti a přístupy, respektují specifické potřeby, struktury, cíle, vývoj a také priority. Garantovaná sociální minima jsou vytvořena podle potřeb a možností daného státu. Proto jsou možná v každém státě. Garantovaná sociální minima jsou svým charakterem univerzální a pokrývají všechny obyvatele. Garantovaná sociální minima jsou postavena na právu a jsou ukotvena Všeobecnou deklarací lidských práv. Garantovaná sociální minima představují pouze první krok v procesu – nejsou maximálním stropem. Doporučení MOP č. 202 (2012) znamená inovativní čin v tom, aby státy a jejich občané jednali směrem k zavedení takových garantovaných minim s neustálým zlepšováním.

V současnosti nemáme společnou dohodu v Evropské unii, pokud jde o význam této paradigmatické změny v rámci tohoto seskupení. MOP předpokládá, že přibližně 80 % světové populace žije bez přiměřené příjmové jistoty nebo bez přístupu ke zdravotní péči. Pouze 49 států (a je pravda, že jsou to hlavně z Evropy) ratifikovalo Úmluvu MOP č. 102 o sociálním zabezpečení (o minimálních standardech). Krize, která začala v roce 2008, změnila stav věcí a mezinárodní společenství zaměřilo své úsilí na zlepšení sociální ochrany (Hetteš, 2015).

Mezinárodní úsilí vedlo v roce 2012 během jednání mezinárodní konference práce k přijetí doporučení delegacemi z celého světa, čímž se vytvořila koncepce garantovaných sociálních minim. Každá národní garantovaná sociální minima by měla zahrnovat alespoň čtyři zmíněné záruky sociálního zabezpečení definované v mezích národních možností. Doporučení uznává prioritní úlohu a odpovědnost členské země MOP v realizaci a implementaci garantovaných sociálních minim. Proto je potřeba tento revoluční počin posoudit podle dnešní situace i v Evropské unii.

Přijetí Doporučení 202 všemi národními tripartitními delegacemi zemí EU během Mezinárodní konference práce bylo nutné kvůli sociální situaci, zvláště ztížené po vzniku krize. Přesto ne všichni evropští občané mají možnost využívat tato garantovaná sociální minima. Proto je třeba připomínat orgánům EU a zvláště členským zemím EU jejich závazek udržovat garantovaná sociální minima podle jejich vnitrostátních postupů v plném věcném rozsahu, na úrovni, kterou si stanovily tak, aby naplnily záměr těchto sociálních garancí. Orgány EU mají tendenci chápat garantovaná sociální minima spíše jako jakousi sociální záchrannou síť na zmírňování mechanismů, které způsobují tržně orientované ekonomiky. Přijetí jakýchsi nejnižších možných úrovní je však nepřijatelný postup. Protože možné jsou pouze zásady solidarity a neziskovost a ne zásady zaměřené na trh a na maximalizaci profitu. Tvorba garantovaných sociálních minim nesmí být ohrožena přílišnými finančními obavami a musí vzít v úvahu cíle Agendy Evropa 2020 v oblasti zaměstnanosti a v boji s chudobou. Evropa zastává prostor, ve kterém byla podporována sociální práva a v posledních desetiletích byla vybudována na vysoké úrovni. Jenže přílišná adresnost, množství podmínek, zbytečných ověřování nároků, odstranění automatických přiznání atd. ji dovedly k znefunkčnění dokonce i těch nejlepších systémů.

Univerzální věcné a osobní pokrytí je základním elementem garantovaných sociálních minim. Ne všichni občané EU k nim mají přístup a někteří již k nim nemají přístup v důsledku změn. Příjem z práce neumožňuje již velkému počtu Evropanů žít důstojně. Není jiná možnost, než se využitím místních ekonomických ukazatelů usilovat o prosazení všeobecné minimální mzdy pro všechny sektory a profese v každé členské zemi EU. Pro osoby v produktivním věku, které nemohou pracovat pro zdravotní překážky nebo pro nezaměstnanost, jsou nutné systémy pro garantování minimálního příjmu.

Sociální platforma podporuje myšlenku garantovaných sociálních minim. Potřebujeme však nejen evropské úsilí, ale také celosvětovou aktivitu/hnutí na podporu takové fundamentální přeměny společnosti. Vznikla proto globální koalice na prosazení garantovaných sociálních minim. Více poznatků se lze dozvědět z výzvy publikované 27. ledna 2014 a nejnovější informace z její webové stránky http://www.socialprotectionfloorscoalition.org/.

Koalice spojila přes 80 globálních občanských a odborářských organizací, které podporují tuto myšlenku jako nástroj k dosažení cílů globální rozvojové agendy. Koalice se hlásí k základním cílům sociální spravedlnosti (Ústava MOP a její Filadelfská deklarace, Články 22 až 26 Všeobecné deklarace lidských práv). Koalice chce dosáhnout, aby lidské právo na sociální zabezpečení bylo definováno v podobě garantovaného minimálního základního příjmu a v přístupu ke zdravotní péči do roku 2030, který je nejbližším cílovým rokem pro rozvojovou agendu. Trvale udržitelným cílem je také implementace přiměřených národních systémů sociální ochrany a příslušných opatření spolu s garantovanými sociálními minimy a do roku 2030 dosáhnout zásadního rozšíření tak, aby chránily chudé a ohrožené.

Valné shromáždění OSN přijalo v roce 2015 sedmnáct cílů udržitelného rozvoje, v rámci nich také garantovaná sociální minima do roku 2030. Globální společenství sice tuto myšlenku odsouhlasilo, ale bude to ještě dlouhá cesta.

Závěr

Občané a jejich představitelé musí najít východisko, jak udržet trvale udržitelný život v Evropě v harmonii i s jinými částmi naší planety. Co máme všichni společné, je trvalá odpovědnost za sebe, svou rodinu, své okolí, za svou zemi, ale také za celou Evropu a následně za tuto globální vesnici. Protože naše budoucnost jako lidí závisí také na osudu jiných lidí na druhých kontinentech. Naše budoucnost závisí na udržení míru a sociální spravedlnosti. Nepotřebujeme falešné nepřátele. Potřebujeme zastavit zeslabování kohéze, lidskosti, solidarity a sociální spravedlnosti. Mysleme na své děti a budoucí generace, které si také zaslouží šťastný život.

doc. RNDr. Miloslav Hetteš, CSc. prezident Evropské rady pro sociální rozvoj International Council on Social Welfare (ICSW) http://www.icsw.org/

Zdroje

A social protection floor for everyone: a universal rights-based development goal. (27 January 2014), Global Coalition for Social Protection Floors, 5 s., http://cdn.ifsw.org/assets/ifsw_22348-2.pdf. [2015-11-20]. BROWN, Wendy. (2005). Edgework: Critical Essays on Knowledge and Politics. 176 s. ISBN: 9780691123615 Civil Society Guide to National Social Protection Floors (2012). Friedrich Ebert Stiftung, 96 s. ISBN 978-3-95861-107-8. Demography, active ageing and pensions (2012). Social Europe guide, Volume 3, European Union, 88 s., ISBN 978-92-79-25009-5. DI MEGLIO, Emilio (2013). Living standards falling in most Member States. Eurostat. Statistics in focus. 8/2013. ISSN 1977-0316. Catalogue number: KS-SF-13-008-EN-N. European Union. Employment and Social Developments in Europe 2013. Chapter 1: EU employment in a global context. Brusel, 21.1.2014, SWD (2014) 26 final. PART 4/14, 126 s. HETTEŠ, Miloslav (2011): The Slovak Republic, s. 267-304. In: Pension Reform in Central and Eastern Europe in Times of Crisis, Austerity and Beyond (edited by K. Hirose). MOP Budapešť, 366 s., ISBN 978-92-2-125639-7. HETTEŠ, Miloslav (2015): Ľudské práva a sociálna ochrana v sociálnej práci. Bratislava: VŠZSP sv. Alžbety, 242 s. ISBN: 978-80-8132-128-3. JUNCKER, Jean Claude (2014): A New Start for Europe: My Agenda for Jobs, Growth, Fairness and Democratic Change. Political Guidelines for the next European Commission Opening Statement in the European Parliament Plenary Session. Štrasburg, 15. júl 2014, http://www.eesc.europa.eu/resources/docs/jean-claude-juncker-political-guidelines.pdf. [2015-11-20]. KEYNES, John Maynard (1930): Economic Possibilities for our Grandchildren, s. 358 - 373, In: Essays in Persuasion, W. W. Norton & Co., New York, 1963. PATTEN, Simon Nelson (1907): The New Basis of Civilization, Cambridge, Mass., Belknap Press, 243 s., reprinted in 1968. Quality of Public Administration (2012). Thematic Fiche, European Semester, European Commission, http://ec.europa.eu/europe2020/pdf/themes/34_public_administration.pdf. REICH, Robert Bernard (2014). Income Inequality in the United States. Testimony before the Joint Economic Committee, United States Congress. January 16, 2014, 21 s. http://www.jec.senate.gov/public/_cache/files/9fb19405b20e42d63fea67622eef8d37 [2015-11-20]. Impact of economic crises on mental health (2011), 34 s., World Health Organization Regional Office for Europe, Scherfigsvej 8, DK-2100 Copenhagen O, Dánsko. Social policies. Social Europe Guide. Volume 5. (2013). Brusel, European Commission, 78 s., ISBN 978-92-79-31257. Social security: A new consensus (2001). Ženeva, International Labour Office, ISBN 92-2-112624-2. STUCKLER, D., BASU, S., MCKEE, M. (2010): Budget Crises, Health, and Social Welfare Programe, s. 77-79, in: BMJ (British Medical Journal), 10. júl 2010, Volume 341. The majority of the unemployed in the EU do not receive unemployment benefits. News 16/09/2015. DG Employment, Social Affairs and Inclusion. http://ec.europa.eu/social/main.jsp?langId=en&catId=1196&newsId=2318&furtherNews=yes. The Pension Issues in New Member states. (2005). Pragma Consulting, Mechelen, 176 s. Unequal Europe recommendations for a more caring EU. Final report of the High-level group on "Social Union". Spring 2015. Brusel: Friends of Europe, 21 s. [2015-11-19] http://www.friendsofeurope.org/quality-europe/unequal-europe-recommendations-caring-eu/. VAN LANCKER, Anne (2015). Toward adequate and accessible Minimum Income Schemes in Europe. Analysis of Minimum Income Schemes and roadmaps in 30 countries participating in the EMIN project. Summary of Synthesis report. European Union, Brusel, 24 s.