Genderové aspekty identity romské ženy v sociální exkluzi segregované romské osady Letanovce

Gender aspects of Romany woman identity in social exclusion of segregated Romany settlement Letanovce V segregované romské osadě, vzdálené necelé tři kilometry od obce Letanovce v části Slovenského ráje Letanovský mlýn, žije přes osm set Romů. Rodiny žijí ve srubových chatrčích bez elektřiny, vodovodu a kanalizace. V jedné chatrči, sestávající často jen z jediné místnosti a kuchyně s kamny, bydlí nezřídka i tři až čtyři generace, přičemž každá generace je zastoupena ženou (převažují vdovy nad vdovci).

Jedním z výstupů zprávy Chudoba Romů a sociální péče o ně v Slovenské republice (2002)(1) je zjištění, že sociální postavení Romů žijících v segregovaných osadách je podstatně nižší než Romů, kteří jsou integrováni do většinové populace. Podobně, situace Romů ze segregovaných osad v marginalizovaných regionech je podstatně horší než těch, kteří žijí v segregovaných osadách v rozvinutějších regionech s lepšími ekonomickými podmínkami. Segregovaná osada Letanovce je lokalizována na území okresu, který je podle Zprávy okresem chudým a Romové žijící v chudém okrese jsou dvojnásobně marginalizováni. Jsou na tom hůře podle ekonomických, i sociálních ukazatelů. Míra nezaměstnanosti se blíží ke stu procentům, zdravotní stav je horší než v jiných oblastech a vzdělanostní úroveň obyvatelstva je nižší. Většina obyvatel má pouze základní vzdělání.

Teoretické vymezení identity z hlediska genderu

Identita a s ní související genderové aspekty jsou kreovány v závislosti na sociokulturním prostředí jedince, protože právě prostřednictvím něho osobnost prožívá hodnotu svého sebedefinování. Podle Šramové (Poláková a kol., 2005) je zvláště důležité sledovat formování identity během adolescentního vývojového stádia, kdy si jedinec uvědomuje a hodnotí své prožívání, hodnoty, cíle a hledá si své místo ve společnosti.

Základním východiskem genderového pojetí identity romské ženy z chudobného a sociálně vyloučeného prostředí je předpoklad sociální nerovnosti pohlaví, vycházející z ideje segregace rolí spojených s identitou obou pohlaví: muž jako živitel a určovatel statusu rodiny a žena jako tvůrkyně domova. Podle Parsonse (1964) je takové dělení funkční nezbytností pro manželskou a rodinnou stabilitu. Mechanismy, které zajišťují takové členění, jsou zakotveny ve specifických kulturních vzorcích daného sociokulturního kolektivu. Tyto kulturní vzorce se mohou v různých sociokulturních kolektivech vzájemně diametrálně lišit a v rámci interkulturních střetů může docházet ke konkrétním problémům, pramenícím z nedostatečné snahy o poznání a porozumění základním aspektům kulturní a sociální diverzity ve společnosti.

Problematice vyloučení žen ze sociálního prostoru se věnovaly výzkumy vycházející z dějin feministické sociální teorie. Zpochybňovaly ideály klasické sociální teorie reprezentované především v dílech Webera, Durkheima a Simmela. Weber (1968) obhajoval tradiční model rodiny a jeho charakteristické rozdělení genderových rolí podle principů patriarchátu. Durkheim (1997) byl zastáncem teorie přísné specializovanosti a odlišnosti genderových stereotypů v návaznosti na identitu ženy. Simmel (2009) ve svých studiích uvádí, že ženy si nedokážou osvojit schopnosti potřebné pro účast na sociálním životě.

Role ženy v romské rodině úzce souvisí s charakteristickými znaky rodiny a její vnitřní hierarchií. Mezi rodinami žijícími v osadách a těmi, které žijí rozptýlené mezi majoritou, jsou výrazné rozdíly, protože romská rodina je dnes v závislosti na příslušnosti k určité skupině více vnitřně diferencovaná než byla v minulosti, kdy měla romská žena v tradiční rodině velmi podřadné postavení. Jejím úkolem bylo milovat, rodit a vychovávat děti, starat se o jídlo a o domácnost. Aby dosáhla alespoň jakési úcty jako matka, rodila a vdávala se co nejdříve. Vyžadovala se od ní absolutní věrnost, zatímco manžel věrný být nemusel a ani nebyl. I přesto, že se manželské spory řešily křikem a bitkou, rozvody se téměř nevyskytovaly. Kulturní úroveň žen byla nižší než mužů, protože ženy měly nižší vzdělání, nebyly zaměstnány, byly tedy závislé na muži a zdržovaly se hlavně doma (Poláková a kol., 2005).

Historické zformování vysoké hodnoty mnohodětné romské rodiny, a tedy mnohodětné ženy, souvisí do velké míry s nezbytností přežití vzhledem ke špatným materiálním, sociálním, zdravotním a hygienickým podmínkám (způsobujícím vysokou dětskou úmrtnost), které v segregovaných romských osadách přetrvávají na vysokém stupni dodnes. S tím souvisí i nízký věk prvorodiček, motivovaný snahou prodloužit fertilitu ženy a tím dát větší šance zachování rodu a sociokulturního kolektivu. Ale i přesto je žena v romském společenství až druhořadou osobou (po svém muži). Její řeč není mezi Romy brána v potaz, protože je pouze žena, a proto nemá velkou váhu. Své názory si může prosazovat pouze mezi Romkami. I kdyby prezentovala lepší názor než její muž, může ho říci pouze jemu, protože on je reprezentantem své rodiny. Tyto hodnoty jsou v povědomí Romů stále živé, i mezi integrovanými Romy (Poláková a kol., 2005).

Rodinné genderové stereotypy a jejich proměny v prostředí chudoby a sociálního vyloučení

Jak jsme již uvedli, v tradiční romské rodině byla (a stále je) romská žena – manželka zárukou přežití rodu. S počtem zdravých potomků, zejména synů, roste její společenský status a mužovo uznání (Fabianová in Poláková a kol., 2005). Jeden z participientů našeho výzkumu, čtyřicetiletý Rom ze segregované osady Letanovce, oceňoval svou manželku jako partnerku, která mu porodila šest dětí (nejmladší má dva měsíce, nejstarší třináct let), je spokojený s tím, jak je vychovává, jak se stará o domácnost a poslouchá ho, proto by ji nevyměnil za nic na světě.

Tradiční genderový stereotyp romských rodin minulých generací, podle kterého bylo povinností muže pracovat a živit rodinu, se ze segregované osady Letanovce v současnosti vytratil. Muži, kteří byli v romských rodinách minulých generací živitelé rodin, se spoléhají na to, že dokáží přežít i bez práce, díky dávkám v hmotné nouzi vypláceným všem členům rodiny. Přestože mají konkrétní představu, jak by si vydělali peníze, kdyby zůstali bez rodiny, nejsou schopni udělat minimum pro to, aby podobný scénář uvedli do života za současného statusu, čímž by zvýšili životní úroveň sobě, manželce/partnerce a dětem. V segregované osadě je tak jednostranně zrušeno (na straně muže) původní rozdělení sféry působení romské ženy a romského muže, podle kterého muž vydělával a živil rodinu a žena byla doma a starala se o domácnost a děti. Původně hlubší a širší radius muže se výrazně zúžil (muž nechodí do zaměstnání a ve většině případů ani do hospody), což výrazně oslabilo i jeho emancipaci v očích ženy a jeho autorita a postavení zeslábly. Žena, původně závislá na vydělávajícím muži a zbavená sociálních interakcí s vnějším světem majority, je v segregované osadě charakteristické hlubokou chudobou a sociální exkluzí závislá na muži, který není schopen uživit rodinu, čímž se její svět jakých-takých jistot viditelně hroutí a tato žena vnímá budoucnost sebe i svých dětí přes prizma beznaděje a bezcílnosti. Když se k tomu přidá skutečnost, že žena nemůže prorazit bariéry sociální exkluze, zůstává hermeticky uzavřena v úzkém kruhu nejbližší rodiny.

Strach z toho, že člověk zůstane sám, bez nejbližší rodiny, je přirozený a vlastní každému jedinci, bez ohledu na etnickou příslušnost. Ale mezi Romy v Letanovcích je umocnění jejich strachu ze samoty podloženo faktem, že by se nedokázali, respektive nemohli spolehnout na pomoc či podporu lidí mimo okruh nejbližší rodiny. Jsou mimořádně fixováni na své manžele/manželky, životní partnery/partnerky a na děti, případně vnoučata i proto, že nemají v osadě blízké přátele, ani v širším příbuzenstvu lidi, kterým by mohli plně důvěřovat a spolehnout se na ně. Jejich sociální kapitál je velmi nízký(2). Nejdůležitější institucí je nejbližší rodina a důvěra k vnějším institucím je v osadě poznamenané sociální exkluzí a sociokulturním hendikepem nízká, nebo žádná. Nejužší rodina funguje jako uzavřený kruh lidí, jehož členové si navzájem pomáhají.(3)

Romská žena, která je v tradičních rodinách osamocená, bez sociálních vztahů, je v sociální exkluzi chudé segregované osady ještě osamocenější.

Sexualita a pohlavní život

Fabianová (Poláková a kol., 2005) uvádí, že sexualita a pohlavní život jsou pro romskou ženu i pro romskou komunitu obecně tabuizovanou oblastí života, proto se o ní nemluví (mluvit o tom je hanba). Je pak samozřejmé, že ve výchově absentuje příprava na pohlavní život, manželství a rodičovství i přesto, že Romové se se sexualitou setkávají každý den a zejména mladá generace se jí záměrně obklopuje. Sexu se oddávají velmi mladí lidé.

Chození s klukem je věcí ženské/dívčí prestiže a manifestací zájmu o ženu/dívku. Takové chození je akceptováno a romská komunita automaticky předpokládá, že vztah bude završen zplozením dítěte (v Letanovcích je manželský svazek vzácný – k legitimizování vztahu zcela postačí těhotenství dívky ve fázi, kdy se již nedá skrývat – a chlapec s dívkou začnou spolu oficiálně žít).

Baudrillard (1996, s. 23) ve svém díle O svádění uvádí: „Často zdůrazňovaným rysem útlaku žen je vydírání pomocí slasti, oloupení žen o schopnost slasti. To je zřejmá nespravedlnost, které se všichni zmocňují, aby ji napravili, okamžitě, podle schématu převzatého z vytrvalostních běžeckých závodů jako v sexuální rallye. Slast na sebe vzala podobu požadavku a základního práva. Jako poslední výplod lidských práv se povznesla k důstojnosti kategorického imperativu. Nemorální je, když se tomuto požadavku odporuje.“ Toto pojetí slasti a jeho popis se shoduje s uchopováním sexuality v každodenním životě žen a mužů v segregované osadě Letanovce. Chudoba a sociální exkluze oloupila tyto lidi o všechny radosti života spojené s absentující pestrostí a možností výběru a variování příležitostí k oživení jednotvárnosti a šedivosti života. Proto se pudově a zaslepeně vrhají do jediného potěšení, které je výlučné, je kdykoli a kdekoli k dispozici ve formě sexuální slasti, které se bez zábran oddávají všechny věkové kategorie a dívky přicházejí o panenství ve velmi nízkém věku (třináct, čtrnáct let).

Transformace typicky ženských a typicky mužských vlastností

Karsten (2006, s. 24) uvádí seznam vlastností, které se stereotypně opakují v případě, chceme-li charakterizovat „typicky ženské“ a „typicky mužské“ způsoby chování:

Během našeho tříměsíčního výzkumu v segregované osadě Letanovce jsme zaznamenali výrazné odchylky od výše uvedené typizace genderových stereotypů. K těmto posunům dochází v důsledku přímých vlivů sociokulturního prostředí, kde základními formujícími faktory jsou chudoba a sociální exkluze. Tyto faktory výrazně ovlivňují každodenní chování a směřování jednotlivců a promítají se do vnějších projevů vnitřních změn jejich vlastností. Výsledkem je, že Karstenem takto definované rozdíly se v chudobě umocněné sociální exkluzí stírají a muži se stávají bezmocnými (ženská vlastnost) – jejich bezmocnost spočívá v nemožnosti/neschopnosti prolomit kruh sociální exkluze a chudoby. S touto bezmocností se přirozeně vytrácí mužská aktivita a bojovnost. Ponořeni v celkové apatii z bezmocnosti přestávají být muži odvážní a podnikaví, rovněž se vytrácí i jejich síla a energičnost a tím, že se spoléhají na to, že „uživí“ rodinu z dávek pomoci v hmotné nouzi, stávají se krajně nezodpovědnými. Jejich ženy takto ztrácejí přirozenou oporu ve svých mužských protějšcích, což už samo o sobě (plus životní stereotypy poznamenané chudobou a sociální exkluzí) způsobuje, že v určitých situacích, které jsme přímo pozorovali, přebírají neuvědoměle typicky mužské způsoby chování: stávají se agresivními, autoritativními, panovačnými – tyto typicky mužské vlastnosti přebírají v situacích, kdy si potřebují v rodině prosadit svou vůli (nákup konkrétní věci/zboží) a v situacích, kdy jim jejich muži chtějí direktivně něco přikázat a ony se chtějí „vzdorovitě“ vůči partnerovi prosadit. Muži už nejsou těmi bojovnými a dominantními dobrodruhy jako byli v minulosti a ony tak získávají prostor, který instinktivně využívají k seberealizaci, která by za jiných podmínek a v situaci bez limitů chudoby a sociální exkluze nebyla představitelná ani možná.

Bitá a podváděná romská žena

Mezinárodní středisko pro studium rodiny v Bratislavě, které každoročně uskutečňuje anketu na téma „Rodina“, uvádí, že čím horší je ekonomická situace v rodině, tím je výskyt fyzického násilí vyšší. Zvýšený výskyt je také mezi osobami se základním vzděláním, mezi ekonomicky neaktivními (nezaměstnaní, důchodci) a na venkově. Muži, kteří bijí své ženy, hodnotí tento čin jako obranu svých tradičních práv. Jde především o případy manželské nevěry nebo i menších flirtů, které jsou příčinou mužovy žárlivosti (Lábadyová, 1998).

Mezi nejčastější důvody bitky, kterou letanovské Romky utrží od muže (životního partnera), patří: žárlivost, neodůvodněné podezření z nevěry a alkoholismus muže (respektive pokud žena brání muži pít). Do bitky často vyústí i hádky na téma hospodaření, nedostatku peněz a rodinných sporů a problémů v širší rodině.

Když muž bije v chalupě svou ženu, ostatními osadníky je to vnímáno jako výsostně interní záležitost soukromého života konkrétní dvojice. Z tohoto důvodu, ale také z důvodu lhostejnosti a všeobecné apatie, nikdo nemá tendenci zasáhnout do bitky zvenčí, ať vypadá jakkoli rizikově. Bitá žena je tak vydána na milost a nemilost svému muži a je jen na něm, jak celá epizoda skončí. Žena, která se během bitky brání, činí tak instinktivně, v zájmu zachování vlastního zdraví a života – ne proto, že by chtěla muži v této situaci vzdorovat. Otevřený vzdor by jen vystupňoval mužovu agresivitu, což by v konečném důsledku mohlo pro ženu dopadnout ještě hůře.

Mimomanželské vztahy mužů jsou v osadě veřejným tajemstvím. Muži chodí za milenkami mimo osadu: do vesnice, nejčastěji do města, kde mají zajištěnou relativní anonymitu. Informace o takové nevěře se do osady dostanou sporadicky, během návštěvy Romů z jiné osady nebo z města, případně tuto informaci přinese konkrétní osadník. O nevěrném muži se klepe po chalupách i v hloučcích venku v osadě. Ostatní ženy podváděnou ženu litují, muži se k tomu nevyjadřují a nevěrník se tváří neutrálně. Celá situace je vždy spontánně vyvedena do slepé uličky, protože kde není důkazů, „neexistuje“ ani akt nevěry. Podváděná žena trpí v tichosti své chalupy, stydí se a ze situace nenachází východisko.

Výjimečně se stane, že se mimomanželský vztah provalí přímo v osadě. Taková nevěra (s jinou ženou z osady) se nikdy neudrží v tajnosti déle než pár dní. V domácnosti nevěrníka následuje obrovský výbuch emocí, v rámci kterého si podvedená žena mimořádně afektivně ventiluje momentální křivdu, ale také všechny do té chvíle na ní spáchané bezpráví, utrpěné křivdy, osočování a špatné zacházení ze strany muže/partnera. Křik, hádka a dramatická bitka (nezřídka létají vzduchem i nože a sekery) se dějí přímo před očima všech osadníků. Takové představení si nikdo nenechá ujít, včetně dětí. Ve scénáři života ženy ze segregované osady v Letanovcích je toto jediná chvíle, kdy může dát naplno, otevřeně a beztrestně (v pojetí ostatních osadníků i oprávněně) průchod svému hněvu a zlosti, namířeným proti muži.

Genderové aspekty kultury těla a oblékání

Oděv jako jeden ze základních kulturních vzorců je zároveň médiem koncentrujícím a prezentujícím genderové aspekty identity svého nositele. Zvláště to platí pro ženy v letanovské segregované osadě, ve které zásadně nenosí krátkou sukni ani krátké kalhoty. Důvodem je skutečnost, že se stydí a nenajdou k tomu odvahu, protože muži by se na ně zlobili, vynadali by jim, případně by je zbili. Tento jev chápeme jako reflektování sociální reality, sebereflektování a sebeprojekci ve vlastní sociokulturní skupině. Ženy by si mimo osadu rády oblékly krátkou sukni nebo krátké kalhoty, ale protože mimo osadu jdou vždy zásadně ve společnosti svého muže/partnera, případně jiných žen, které by je pomluvily, nikdy si na to netroufají, respektive nemají k tomu příležitost. Oděv romské ženy ze sociálně vyloučeného prostředí tak dostává charakter neverbálního projevu genderového aspektu její identity, stává se součástí jejího „obrazu“ jako ideálu, normy, sociální akceptovatelnosti či neakceptovatelnosti.

Letanovští Romové nedovolí své ženě, aby se hezky oblékala, nepouštějí ji ven, nesmí mluvit s jiným mužem. Nesnesou představu toho, že se jiný muž dívá na jejich ženu se sexuálním podtextem. Takto smýšlející partneři jsou mezi starými i mladými muži.

V souvislosti s kulturou oblékání, respektive s kulturou těla, nelze opomenout skutečnost, která svědčí o silné konzervativnosti a přísné cudnosti v této oblasti. Když se žena převléká, nesmí ji vidět jiný muž, jen její vlastní životní partner. Dokonce ani bratr či otec. V případě, že žije v chalupě – v jedné místnosti – více dospělých (což je v této segregované osadě běžné), řeší se převlékání žen (před spaním a ráno) tak, že všichni přítomní muži jsou vykázáni ven. V zimním období se zhasne světlo nebo se ženy převlékají pod dekou/peřinou. Podobná cudnost je uplatňována také při koupání ve vodních nádržích a při slunění: žena nikdy není před jiným mužem odhalena více, než chodí běžně ven (i do vody vchází v šatech). Ženy se tak chovají z ostýchavosti a hanblivosti před jinými muži a romští muži si romských žen váží a jakékoli diskrétní odhalování ženského těla před jiným mužem je z tohoto důvodu nepřijatelné, proto není vyžadováno ani očekáváno. Rovněž je nepřípustné, aby žena chodila po chalupě jen v prádle nebo neúplně oblečená. Odhalování ženy je v tomto sociokulturním kolektivu tabu.

Závěry:

Tak, jak uvádí Fabianová (Poláková a kol., 2005), mužské a ženské role a činnosti k nim příslušející jsou v romském společenství v Letanovcích jednoznačně rozděleny. Překonávání hranic se výjimečně projevuje v nejmladší generaci romských mužů a žen, v rodinách, kde v důsledku absence muže převzala roli hlavy rodiny žena-matka a v integrovaných rodinách. V integrovaných rodinách, kterým se podaří vystěhovat z osady, je výskyt této výjimky podmíněn kvalitativně i kvantitativně bohatší sociální interakcí mezi Romy a příslušníky majoritní společnosti.

1. Enkulturační selhávání v sociálně vyloučeném prostředí

Chudoba ve spojení se sociální exkluzí je výrazným faktorem, který se podílí na kreování specifických genderových stereotypů a identity romské ženy v segregované osadě Letanovce. Zároveň však způsobuje deformace typicky ženských a typicky mužských způsobů chování, což považujeme za varovný signál. Takovým způsobem totiž dochází k postupnému zániku kulturních vzorců, specifických pro romské etnikum. Podobné negativní signály pozorujeme i v případě jazyka jako jednoho z nejdůležitějších kulturních vzorců nezbytných pro specifikaci sociokulturní skupiny a její kolektivní identity na principech etnicity. V kontextu individuální/genderové i kolektivní identity je nezbytným komunikačním médiem, základním rozlišujícím a identifikačním faktorem. Romština je pro Romy ze segregované osady Letanovce velmi silným pojivem, které je váže k jejich etnicitě a všechny k sobě navzájem. Za předpokladu, který zde hraje velmi důležitou roli a sice, že koexistují ve svém mikrosvětě a nikdo a nic neohrožuje jeho kompaktnost a homogenitu. Romštinu považují za svůj mateřský jazyk, který jim nikdo nevezme. V současnosti proniklo do hovorové romštiny mnoho slovenských slov (například číslovky). Kromě toho dnešní střední a mladá generace neovládá význam mnoha slov z romštiny, kterou mluví starší Romové. Jejich význam si domyslí z kontextu. Na první pohled by se mohlo zdát, že v podstatě o nic nejde. My to však považujeme za signál vážného ohrožení ustáleného a strukturovaného systému kulturních vzorců, který je pro konkrétní sociokulturní skupinu charakteristický. Takové vytrácení specifických kulturních vzorců může v dlouhodobějším časovém horizontu vážně ohrozit kulturní identitu romského etnika. Jde o proces enkulturačního selhávání, na jehož konci může být zánik povědomí kolektivní identity s diskontinuitou dané sociokulturní skupiny. Zde nelze v žádném případě hovořit o asimilaci, protože asimilace by byla reálná v případě úplného vymizení sociokulturního hendikepu, který je pro tuto skupinu příznačný. Mohlo by se stát, že proces zániku sociokulturní skupiny na bázi systému kulturních vzorců bude rychlejší než proces odstranění sociokulturního hendikepu.

2. Pomáhající profese jako „most“ mezi romskou minoritou poznamenanou sociální exkluzí a příslušníky majoritní společnosti

V oblasti pomáhajících profesí považujeme za nezbytné soustředit pozornost na následující aspekty:

Na straně Romů žijících v sociální exkluzi osady v Letanovcích: Upevňování povědomí vlastní identity a s ním související hrdosti na příslušnost k vlastní etnické skupině – bezpodmínečně, ne jen tehdy, když se dají využít jako zbraň v opozici proti majoritě. Utváření vědomí sounáležitosti k jedinečné lidské společnosti, ne jen na bázi výlučnosti vlastního sociokulturního kolektivu opřené o animozitu směrem k majoritě.

Na straně Romů žijících v sociální exkluzi osady v Letanovcích a zároveň na straně příslušníků majoritní společnosti: Rozvíjení obecných komunikačních kompetencí, v rámci kterých bude docházet nejen k percepci, ale také k adekvátní apercepci (s odbouráním negativních stereotypů a předsudků na obou stranách). Poznávání charakteristických rysů života a vzorců myšlení na obou stranách s respektováním odlišností a budováním vzájemných vztahů na základě toho co máme společné a ne toho co nás rozděluje.

3. Dosažení spravedlnosti v rodových vztazích a rodové kompetence

Vycházeje z rozpracovaných teorií v oblasti spravedlnosti v rodových vztazích (Stiegler – Michalitsch, 2009) vidíme několik oblastí, kterým by bylo třeba věnovat pozornost v kontextu genderových aspektů identity romské ženy poznamenané a limitované sociální exkluzí v chudobném a sociálně vyloučeném prostředí. Jde především o prosazování zásady rovnosti romských mužů a žen; rovnosti příležitostí romských žen; rovnoprávnosti romských žen; rodové demokracie; rovnosti příležitostí při utváření života; důstojného partnerství romských mužů a žen; podpory romských žen.

Neméně důležité je intenzivní působení na změnu myšlení romských žen v osadě. Podstatné je, aby si uvědomily situace, kdy muži vůči nim zneužívají svou koncentrovanou moc. Aby to neakceptovaly jako samozřejmost jejich života, ale aby prohlédly o co jde a dokázaly tomu čelit a vzdorovat. Paralelně je třeba působit na muže v osadě tak, aby oni sami pochopili a jasně, bez emocí nahlédli problémy svého chování vůči ženám a aby zároveň pochopili, že takovým chováním negativně zasahují nejen do vnitřního, emočního života žen, ale limitují také příznivý psychosociální vývin vlastních dětí a v konečném důsledku i celkovou atmosféru v rodině.

Uvědomujeme si, že jde o velmi náročný a složitý úkol, do kterého musí být zapojeni sociální, komunitní pracovníci, psychologové, sociologové, ale také úředníci místních samospráv. V tomto případě se dá těžit ze senzibility romských žen a z vytváření a posilování ženských sítí, do kterých by mohly být tyto ženy zapojovány.

4. Socializace dětí v romských rodinách

Paralelně se změnou myšlení a postojů mužů a žen v segregované osadě Letanovce je třeba působit na děti, a to cestou jejich adekvátní socializace, přičemž se nesmí opomíjet základní specifika romské rodiny. Při volbě adekvátních strategií socializace těchto dětí je třeba vycházet z následujících skutečností (viz Matulay et Poláková in Poláková, 2002): výchova v romských rodinách není individualistická, ale kolektivistická. Nesměřuje k výchově individuality, ale člena širší společnosti. Vše se řeší kolektivně, individuální rozhodnutí se nedoporučují. Prvním zákonem při výchově dítěte je jeho volnost. Rodina dítě chrání, je jeho útočištěm, ale také mantinelem, který nesmí překročit. Rodina předává dítěti své romské hodnoty, zvyky, kulturu, filozofii myšlení a žití, jejíž součástí je také odmítání filozofie žití a myšlení majoritní společnosti.

Dítě v prostředí segregované osady Letanovce nemá dostatek příznivých podnětů ani pozitivních vzorů z prostředí majoritní společnosti. Chudoba a sociální exkluze ho uzavírá v negativních stereotypech vlastní rodiny a ostatních členů úzkého sociokulturního kolektivu. Je pak více než přirozené, že v duchu imitační teorie vývoje pohlavních rozdílů (Karsten, 2006) chlapci i dívky získávají chování typické pro své pohlaví tím, že pozorují vzory stejného pohlaví a jejich pohlavně typické chování napodobují a přebírají. Výsledky experimentálních výzkumů dokázaly, že to platí zvláště v případě agresivního chování. Děti ho imitují zvláště tehdy, pokud ho předvádějí vzory, které v jejich světě zaujímají vysoké postavení (rodiče nebo starší děti stejného pohlaví). Pokud je modelové chování úspěšné, nebo zůstává alespoň bez trestu, takové imitační chování se výrazně fixuje. V romských rodinách letanovské osady autorita otce i matky v současnosti nebezpečně poklesla (děti odmítají poslušnost, dělají si co chtějí, nerespektují příkazy rodičů a starších), což však neznamená, že oba, tedy otec i matka, nejsou dodnes silným imitačním vzorem v přebírání negativních stereotypů. Děti jsou zároveň pod tlakem a vlivem vnějšího prostředí osady, ve kterém se pohybují ostatní děti a dospělí.

Letanovské Romky střední a starší generace byly ve svých čtrnácti letech(4) emocionálně prioritně navázány na svou matku. Zároveň měly před matkou velký respekt a chození s klukem bylo v tomto věku výjimkou. Dnešní čtrnáctileté dívky matkou pohrdají, odmlouvají jí a více času tráví venku s kluky, než doma s matkou.

5. Nezbytnost změny myšlení

Vzhledem k tomu, že genderová identita je sociálním a kulturním konstruktem, souborem idejí, přesvědčení o tom, jak se třeba chovat, prezentovat, jaké role třeba na sebe brát (Čerešník, 2011), je možné ji příznivě ovlivňovat pozitivním působením na změnu myšlení dotčených osob. Ačkoli se genderové stereotypy, jako naučené a kulturně akceptované způsoby chování, historicky mění (paralelně se změnami ve společnosti), v případě chudobného a sociálně vyloučeného sociokulturního prostředí to neplatí, protože je od přirozených společenských změn izolováno. Proto je třeba tyto změny z majoritního prostředí přinášet do nitra uzavřené komunity segregované romské osady – pomalu, postupně, ale hlavně trpělivě.

Je nezbytné přesvědčit letanovské ženy a jejich muže o nutnosti dvou příjmů pro zabezpečení potřeb rodiny a zároveň se soustředit na růst vzdělanostní úrovně dívek a žen, protože jinak si nikdy neuvědomí potřebu vlastní seberealizace. Dokud se tak nestane, nezmění se zafixované negativní stereotypy.

Změna myšlení je ta nejhůře dosažitelná změna, která vyžaduje čas. Jsme přesvědčeni, že základním východiskem k tomu, jak efektivně působit na eliminaci negativních genderových aspektů identity romské ženy v Letanovské segregované osadě, je potřeba co nejlépe je poznat. Jedině při správném pochopení a identifikování zdrojů jejich problémů je možné nejen hledat a uplatňovat vhodné strategie pomoci, ale také kreovat a správně usměrňovat postupnou změnu v myšlení, postojích a způsobu života. Porozumění prostředí, ve kterém žijí, poznání podmínek, z jakých pocházejí, pomůže zvolit adekvátní přístupy s relevantními výsledky.

6. Řešení klíčových problémů genderové identity romské ženy v Letanovské segregované osadě cestou sociální inkluze

Celková sociální situace romských rodin v chudobném a sociálně vyloučeném prostředí (která výrazně ovlivňuje život letanovské romské ženy z hlediska genderu) je charakteristická celou škálou sociálních problémů, jejichž řešení je velmi složité, zasahuje do všech oblastí jejich života, není záležitostí krátkodobého horizontu a není realizovatelné jen vlastními silami dotčených jedinců a sociokulturních skupin. Rozhodující strategií při jejich řešení se na Slovensku stala politika sociální inkluze, která vychází ze zásadních dokumentů Evropské unie, uvedených do politického života členských zemí od roku 2000. Na Slovensku se politika sociální inkluze začala uplatňovat po vstupu Slovenska do všech struktur Evropské unie v roce 2004. Od roku 2001 jsou v rámci metody otevřené koordinace členské země Evropské unie zavázány zpracovat a předkládat Národní plány sociální inkluze (Sirovátka, 2004). Významnou roli v kontaktu s romskými ženami s nízkým sociálním kapitálem a jejich rodinami v segregované osadě Letanovce hrají terénní sociální pracovníci, jejichž práce má svá výrazná specifika a je důležitým zdrojem informací pro sestavování plánů rozvoje sociálních služeb a regionu. Jednou z forem sociální práce v tomto chudobném, sociálně vyloučeném osídlení je komunitní práce, kterou lze považovat za nejdůležitější formu sociální práce v této oblasti a zároveň za rozvojovou sociální aktivitu.

Je třeba otevřeně přiznat, že úplná asimilace Romů se dosud nepodařila nikde na světě. Proto je třeba najít platformu, na které se dokážou bezkonfliktně setkat majorita s romskou minoritou při zachování lidské důstojnosti a jedinečnosti na obou stranách. Tuto platformu je možné budovat v několika rovinách. V prvé řadě již zmiňované iniciování změn v těch aspektech jejich života, které způsobují základní problémy v životě romské ženy v segregované osadě. V druhé řadě je nutné pokračovat v programech zaměřených na odstranění chudoby a sociokulturního hendikepu v prostředí poznamenaném sociální exkluzí. A v neposlední řadě je důležitá také práce s majoritou. Protože romskou problematiku nelze řešit výhradně prací s Romy. Souběžně je třeba řešit problém zkreslených představ o romských ženách, které o nich majorita má. Pro odstranění předsudků a stereotypů o romské ženě obecně je důležité například poznání, že Romky z letanovské osady dělají mnohé negativní věci v důsledku prohlubující se sociální deprivace a často je to otázkou jejich přežití. Proto je třeba majoritu otevřeně a věcně informovat o katastrofální bídě a chudobě, ve které žijí – vedle současných snah o její eliminaci. Přiblížit majoritě takové stránky jejich života, které zůstávají skryté v izolaci segregované a separované osady, například skutečnost, že letanovské matky věnují dětem více času než Neromky nejen proto, že jsou celý den doma, ale proto, že to vnímají jako prioritu. Stejně tak je pro ně přirozené, že každé ráno, jakmile vstanou, uklidí a uvaří muži kávu. Když v kteroukoli denní hodinu vstoupí do chatrče návštěva, postele jsou vzorně ustlané a peřiny naskládané do dokonalých „komínků“. Málokdo z majority ví například také to, že Romky v letanovské osadě perou několikrát týdně a že prádlo vyvěšené na šňůře už z dálky hezky voní. Nebo to, že když Romka z osady vstoupí do obchodu nebo do úřadu a nepozdraví, neudělá to záměrně nebo z titulu nevychovanosti či úmyslu provokovat. Nepozdraví jednoduše proto, že se v osadě mezi sebou nezdraví – nepatří to mezi jejich základní společenské kompetence. Ze stejného důvodu nepoděkuje – ne proto, že by neznala slušnost.

Důležitá poznámka na závěr

Každé romské společenství je odlišné a má svá specifika, která vyplývají z jeho vnitřních charakteristik i sociálního prostředí, které ho obklopuje. Každé je bohatě strukturováno, respektive není vůbec strukturováno, přičemž jednotlivé sociokulturní kolektivy téže etnické příslušnosti vzdálené od sebe jen dva, tři kilometry mohou být značně odlišné (Poláková, 2002). Naše empirické poznatky, výsledky našeho výzkumu na téma Genderové aspekty identity romské ženy a jejich vztah k sociální exkluzi v chudobném a sociálně vyloučeném prostředí nelze proto v žádném případě zobecňovat. Jsou relevantní jen pro sociokulturní kolektiv segregované osady Letanovce, výrazně poznamenané chudobou a sociální exkluzí.

Autor: Mgr. Lenka Jalilah Hrušková Literatura

BAUDRILLARD, J. 1996. O svádění. Přel. Alena Dvořáčková. Olomouc : Votobia, 1996. 216 s. ISBN 80-71-98-078-1. BORYSENKO, J. 2005. Cesta ženy k Bohu. Přel. Jana Budínská. Praha : Dharma Gaia, 2005. 292 s. ISBN 80-86685-14-4. BURKE, P. 2011. Co je kulturní historie? Přel. Stanislav Pavlíček. 1. vyd. Praha : Dokořán, 2011. 217 s. ISBN 978-80-7363-302-8. BUTLER, J. 2003. Trampoty s rodom (Feminizmus a podrývanie identity). Přel. Jana Juráňová. 1. vyd. Bratislava : Aspekt, 2003. 217 s. ISBN 80-85549-41-7. ČEREŠNÍK, M. 2011. O mužoch a ženách (Psychologický pohľad na problematiku rodu). 1. vyd. Nitra : UKF v Nitre, 2011. 122 s. ISBN 978-80-8094-874-0. DUBAYOVÁ, M. 1998. Robia šaty ženu? In Žena z pohľadu etnológie. Bratislava : Katedra etnológie Filozofickej fakulty UK, 1998. ISBN 80-967650-9-4. s. 79 – 83. DURKHEIM, E. 1997. The Division of Labor in Society. New York : Free Press, 1997. 352 s. ISBN 06-8483638-6 FRAŇKOVÁ, S. – KLEIN, Z. 1997. Úvod do etologie člověka. 1. vyd. Praha : HZ Systém, 1997. 193 s. ISBN 80-86009.15-7. HORSKÁ, P. – KUČERA, M. – MAUR, E. – STLOUKAL, M. 1990. Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha : Panorama, 1990. 474 s. ISBN 80-7038-011-X. HORVÁTHOVÁ, J. 1988. Jaký je zájem Romů o uchování vlastní kultury? In Etnologické rozpravy. ISSN 1335-5074, 2001, roč. VIII, č. 2, s. 30 – 49. Chudoba Rómov a sociálna starostlivosť o nich v Slovenskej republike. Bratislava : Svetová banka – Nadácia S.P.A.C.E. – INEKO, 2002. 75 s. ISBN 80-88991-15-3. KARSTEN, H. 2006. Ženy – muži (Genderové role, jejich původ a vývoj). Praha : Portál, s. r. o., 2006. 183 s. ISBN 80-7367-145-X. KILIÁNOVÁ, G. – KOWALSKÁ, E. – KREKOVIČOVÁ, E. 2009. My a tí druhí v modernej spoločnosti. Bratislava : VEDA, 2009. 722 s. ISBN 978-80-224-1025-0. KREKOVIČOVÁ, E. 1998. Ženský princíp v obraze iných etník v slovenskom folklóre. In Žena z pohľadu etnológie. Bratislava : Katedra etnológie Filozofickej fakulty UK, 1998. ISBN 80-967650-9-4. s. 148 – 155. LÁBADYOVÁ, N. 1998. „Žena je len vtedy dobrá, keď je bitá“, alebo: Bitie ženy v reálnom živote a vo folklóre. In Žena z pohľadu etnológie. Bratislava : Katedra etnológie Filozofickej fakulty UK, 1998. ISBN 80-967650-9-4. s. 98 – 105. MANN, A. B. 2001. Rómovia na Spiši. In Etnologické rozpravy. ISSN 1335-5074, 2001, roč. VIII, č. 2, s. 18 – 22. MARUŠIAKOVÁ, J. 1988. Zvyky pri narodení dieťaťa u valašských cigánov. In Slovenský národopis. bez ISSN, 1988, roč. 36, č. 1, s. 156 – 169. MURPHY, R. 2006. Úvod do kulturní a sociální antropologie. 2. vydání. Praha : Slon, 2006. 268 s. ISBN: 8086429253. PARSONS, T. 1964. Essays In Sociological Theory. New York : Free Press, 1964. 460 s. ISBN 978-0029240304. POLÁKOVÁ, E. 1999. Ľudské práva. Nitra : Pedagogická fakulta UKF, Katedra rómskej kultúry Nitra, 1999. 30 s. bez ISBN. POLÁKOVÁ, E. 2002. Štúdie na tému etika a rómska problematika. 1. vyd. Nitra : Pedagogická fakulta UKF v Nitre, 2002. 63 s. ISBN 80-8050-525-X. POLÁKOVÁ, E. a kol. 2005. Postavenie a rola rómskej ženy v spoločnosti. Trnava : Fakulta masmediálnej komunikácie UCM Trnava, 2005. 204 s. ISBN 80-89220-06-1. RAJNIAKOVÁ, J. 1988. Rodinné obyčaje v rómskych rodinách v Hybiach a v Dačovom Lome. In Etnologické rozpravy. ISSN 1335-5074, 2001, roč. VIII, č. 2, s. 133 – 141. REICHEL, J. 2009. Kapitoly metodologie sociálních výskumů. Praha : Grada Publishing, 2009. 192 s. ISBN 978-80-247-3006-6. SIMMEL, G. 2009. Sociology: Inquiries into the Construction of SocialForms. Boston : Brill, 2009. 692 s. ISBN 97-8900-41732-17. SIROVÁTKA, T. 2004. Sociální exkluze a sociální inkluze menšin a marginalizovaných skupin. Brno : Masarykova univerzita, 2004. 294 s. ISBN 80-210-3455-6. SKUPNIK, J. 2010. Antropologie příbuzenství: Příbuzenství, manželství a rodina v kulturněantropologické perspektivě. 1. vyd. Praha : SLON, 2010. 402 s. ISBN 978-80-7419-019-3. STIEGLER, B. 2002. Ako uplatňovať rodové hľadisko. 1. vyd. Přel. Jana Cviková a Oľga Pietruchová. Bratislava : Aspekt, 2002. 39 s. ISBN 80-85549-32-8. STIEGLER, B. – MICHALITSCH, G. 2009. Spravodlivosť v rodových vzťahoch. 1. vyd. Bratislava : Aspekt, 2009. 118 s. ISBN 978-80-85549-86-7. ŠVEC, Š. a kol. 1998. Metodológia vied o výchove. Bratislava : IRIS, 1998. 303 s. ISBN 80-88778-73-5. TOKÁR, R. 2001. Sociálna kultúra valašských Rómov na Slovensku. In Etnologické rozpravy. ISSN 1335-5074, 2001, roč. VIII, č. 2, s. 107 – 113. TOMEŠ, J. 2009. Ženy ve spektru civilizací (K proměnám postavení žen ve vývoji lidské společnosti) 1. vyd. Praha : SLON, 2009. 70 s. ISBN 978-80-7419-009-4. WEBER, M. 1968. Economy and Society. New York: Bedminster Press Corporation, 1968. 1350 s. ISBN 0-520-3500-3. ŽIGA, P. 1988. Rómske obyčaje pri narodení dieťaťa v doline Hnilca. In Slovenský národopis. bez ISSN, 1988, roč. 36, č. 1, s. 172 – 175. ZAJONC, J. 1998. Strigy, bosorky, bohyne a iné ženy, ktoré „vedia“. In Žena z pohľadu etnológie. Bratislava : Katedra etnológie Filozofickej fakulty UK, 1998. ISBN 80-967650-9-4. s. 37 – 43.

(1) Jde o výzkum týmu slovenských výzkumných pracovníků a zaměstnanců Světové banky z roku 2002, viz Použitá literatura (2) Potvrdil to i výzkum Světové banky, Nadace S.P.A.C.E., INEKO a Institutu pro otevřenou společnost z roku 2002 – viz Použitá literatura: Chudoba Rómov a sociálna starostlivosť o nich v SR (3) Fungování vzorců pomoci v rodinách v segregovaných a separovaných romských osídleních na Spiši potvrdil v roce 2012 i výzkum uskutečněný týmem výzkumníků pod vedením doc. PaedDr. V. Kleina v rámci projektu VEGA 1/0596/10 Volby životních strategií obyvatel chudobných a sociálně vyloučených romských osídlení. (4) věk, ve kterém dnešní dívky v osadě rodí své první dítě

Fotografie ze soukromého archivu autorky, zhotovené v Letanovcích v období duben až červen 2012: