Aristoteles považuje rovnost za jádro spravedlnosti a spravedlivého člověka charakterizuje jako přítele rovnosti. Rovnost chápe jako normativ pro rozdělování. Z toho vyplývá, že pro rozdělování pozitivních a negativních hodnot společnosti musí existovat míra, která má všeobecnou platnost. Stejně se však dají posuzovat jen stejné případy. O rovnosti se dá tedy hovořit vždy jen ve vztahu k něčemu, co musí být postaveno na jednom základě nebo z jednoho hlediska.

Ideál rovnosti však prošel od dob Aristotela mnoha změnami a i dnes lze hovořit o různorodém vnímání toho, co rozumíme pod pojmem rovnost. Pro klasické liberály znamenala rovnost požadavek odstranit člověkem vytvořené překážky, které by bránily vzestupu některých lidí. Dále byla nastolena i požadavek zrušení jakýchkoli individuálních výhod a úkolem státu bylo přispívat k vytváření stejných podmínek pro jednotlivce, aby ti měli stejnou šanci na úspěch, resp. rovnost příležitostí. Nešlo o to, aby vláda zajišťovala každému stejné šance na dosažení určitého postavení, ale o to, aby byly všem za stejných podmínek zpřístupněny ty materiální možnosti, které svou povahou závisí na činnosti vlády.(1) Každý by tedy měl možnost vyzkoušet si své síly a prosadit se. Toto chápání později vystřídal požadavek na stejný start a stejné vyhlídky, ale přizpůsobování příležitostí individuálním cílům by v konečném důsledku bylo opakem svobody, což je pro liberály nepřijatelné.

John Dewey vysvětluje postoj, kdy je liberálně chápaná svoboda (politická svoboda) vnímána jako nekompatibilní s rovností. (2) Podle této argumentace nemůžeme naplno popustit uzdu přirozeným schopnostem bez vytváření výrazné nerovnosti v kulturním, ekonomickém a politickém postavení jako nevyhnutelném důsledku. Na druhé straně, je-li rovnost cílem, pak je třeba na uplatňování svobody uvalit významná omezení. Původní myšlenka a ideál demokracie však dávaly rovnost a svobodu do vzájemné souvislosti, protože možnost realizace demokratického ideálu je podmíněna možností dosáhnout ve společenské praxi a institucích propojení rovnosti a politické svobody.

Zásadou raného demokratického liberalismu tedy bylo, že lidé se rodí svobodní a rovní a politická nerovnost je pouze produktem společenských institucí. Stejný princip platí i pro ekonomickou nerovnost. Jestliže se totiž někdo narodí jako majetný a jiný ne, tento rozdíl vyplývá rovněž ze společenských zákonů, které regulují vlastnictví a regulaci majetku. Nerovnosti při rozdělování moci a produktů ve společnosti by měly striktně odpovídat přirozeným nerovnostem. Progresivní liberální demokracie podle Deweyho nastoluje požadavek, aby instituce a zákony byly takové, aby zajišťovaly a ustanovovaly rovnost pro všechny, takže obvyklé tvrzení o vzájemné nekompatibilitě rovnosti a politické svobody spočívá na formálním a omezeném pojmu politické svobody. Ta je zde chápána velmi abstraktně, protože přehlíží a vylučuje, že politické svobody člověka závisí na reálné moci jednat, kterou existující institucionální uspořádání uděluje ostatním jednotlivcům. „Demokratický ideál, sjednocující rovnost a politickou svobodu, na druhé straně uznává, že skutečná a konkrétní politická svoboda příležitostí a jednání závisí na vyrovnání politických a ekonomických podmínek, v nichž jsou samotní jednotlivci skutečně, ne v nějakém abstraktním metafyzickém smyslu, svobodní.“(3) Dewey svou rozpravu uzavírá tvrzením, že ztotožňování politické svobody s maximem neomezené individualistické činnosti v ekonomické sféře je pro realizaci politické svobody, stejně jako pro realizaci rovnosti fatální.

Názory na rovnost se tedy různí a do velké míry závisí na různorodém chápání svobody. Spolu se Swiftem si dovolíme konstatovat, že političtí filozofové v současnosti stále více upouštějí od názoru, že rovnost je politickým ideálem, ačkoli neodmítají potřebu jistého „rovnějšího“ rozdělování statků. (4)

Předmětem našeho zájmu je však primárně rovnost podle Friedricha Augusta von Hayeka. Jako liberál je Hayek ochoten akceptovat pouze takovou rovnost, která není v protikladu se svobodou individua: „Rovnost všeobecných pravidel daných zákonem a všeobecných pravidel chování je (...) jediným druhem rovnosti připouštějícím svobodu, a je také jedinou rovností, kterou můžeme zajistit, aniž bychom zlikvidovali svobodu.“(5) Taková rovnost podle Hayeka nutně vytváří nerovnosti, protože akceptuje to, že lidé jsou rozdílní. To, že takové rozdílnosti mezi lidmi existují, neopravňuje vládu k tomu, aby s nimi zacházela rozdílným způsobem. Požadavek rovnosti před zákonem je základem fungování demokratické společnosti, avšak široce obhajovaná teorie o uniformitě lidské přirozenosti by mohla snadno podkopat nejzákladnější ideály svobody a individuální hodnoty jednotlivce. Lidé jsou si rovni před zákonem, ale nelze přehlížet fakt, že již od narození jsou navzájem rozdílní. Budeme-li k nim přistupovat stejně, výsledkem bude nevyhnutelně nerovnost, což je přirozené. Rovnost před zákonem, kterou požaduje liberální chápání svobody, vede k materiální nerovnosti, takže ekonomická nerovnost nepředstavuje pro společnost zlo, které by nás opravňovalo k tomu, abychom proti němu použili diskriminační násilí nebo výsadu.(6)

O realizaci jednoho z ústředních bodů klasického liberalismu – rovnosti příležitostí – Hayek pochybuje, protože pokud by měl být dosažen, vláda by musela řídit celé fyzické a lidské prostředí všech osob a musela by se snažit poskytnout alespoň ekvivalentní šance pro každého. Vyústilo by to v to, že by vláda řídila každou okolnost, která by se mohla dotýkat něčího blahobytu. A tedy, jakkoli atraktivní by se myšlenka o rovnosti příležitostí mohla zpočátku jevit, „jakmile tato idea přestane být omezena jen na ty služby a zařízení, které z jiných důvodů musí poskytovat vláda, začne to být ideálem zcela iluzorním a každý pokus konkrétně ho realizovat může snadno skončit něčím děsivým“. (7)

Hayek je přesvědčen o tom, že mnoho z toho, co se může jevit jako požadavek rovnosti, je vlastně snahou dosáhnout spravedlivějšího rozdělování. To spojuje s hodnotou a zásluhou. Ve svobodném systému je podle něj nežádoucí, aby byly materiální odměny všeobecně realizovány na základě toho, co lidé považují za zásluhu. Základním rysem svobodné společnosti je, že postavení jednotlivce nemusí nutně záviset na názorech ostatních na zásluhu, kterou získal: „... hodnota, kterou mají výkony a schopnosti člověka v očích jeho druhů, nesouvisí nutně se zjistitelnou zásluhou ...“ (8) Podle Hayeka zásluha není věcí objektivního výsledku, ale spíše subjektivního úsilí. Odměnu odpovídající zásluze nelze sloučit se svobodou ve volbě vlastního cíle. Možnost pravdivého posouzení zásluhy totiž závisí na přítomnosti právě těch podmínek, jejichž všeobecná absence je hlavním argumentem pro svobodu. Necháváme-li jiné lidi rozhodovat, pak je to proto, že chceme, aby využili poznatky, které my sami nemáme. Pokud však chceme, aby svobodně využívali své poznání a schopnosti, kterými my sami nedisponujeme, pak nejsme schopni posoudit, jakou zásluhu mají na svém výkonu. Pokud mají lidé sledující nejisté cíle využívat své vlastní znalosti a schopnosti, nesmějí být vedeni představou, kterou mají jiní o tom, co by měli dělat, ale hodnotou, kterou ostatní přisuzují výsledku, o který usilují.

Zásluha a hodnota úzce souvisí se spravedlivým odměňováním: „Nejenže by pro nás bylo nemožné spravedlivě odměnit každou zásluhu, ale nebylo by dokonce ani žádoucí, aby se lidé zaměřovali především na získání co největší zásluhy. Každý pokus přimět je k tomu, aby to činili, by nevyhnutelně vyústil v to, že by za stejnou službu dostali rozdílnou odměnu. A tím, co můžeme posuzovat s určitou důvěrou, je pouze hodnota výsledku, ne různé stupně úsilí a péče, které museli různí lidé vynaložit na to, aby ho dosáhli.“ (9)

Autorka: PhDr. Jarmila Jurová, PhD. Katedra všeobecnej a aplikovanej etiky Filozofická fakulta , Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Použitá literatura Dewey, J.: Rekonštrukcia liberalizmu. Bratislava: Kalligram, 2001. ISBN 80-7149-281-7. Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda 2. Fata morgána sociální spravedlnosti. Praha: Academia, 1991. ISBN 80-200-0309-6. Hayek, F. A.: Rovnost, sloboda a zásluha. In: Kis, J.(ed.): Současná politická filosofie. Praha: Oikoymenh, 1997, s. 101-121. ISBN 80-86005-60-7. Swift, A.: Politická filosofie. Základní otázky moderní politologie. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-859-7.

(1) Samozřejmostí bylo, že výsledky nebudou stejné, protože jednotlivci se od sebe navzájem liší a vláda nemůže ovlivňovat všechny relevantní okolnosti. (2) Dewey, J.: Rekonštrukcia liberalizmu, s. 629 – 633. (3) Dewey, J.: Rekonštrukcia liberalizmu, s. 631. (4) Swift, A.: Politická filosofie. Základní otázky moderní politologie, s. 94. (5) Hayek, F. A.: Rovnost, sloboda a zásluha, s. 101. (6) Hayek, F. A.: Rovnost, sloboda a zásluha, s. 103 - 104. (7) Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda 2. Fata morgána sociální spravedlnosti, s. 83. (8) Hayek, F. A.: Rovnost, sloboda a zásluha, s. 111. (9) Hayek, F. A.: Rovnost, sloboda a zásluha, s. 114.