Úvod

Dějiny mnohých národů a etnických menšin jsou poznamenány tragickými událostmi. Především Romové jsou často vnímáni přes negativní prizma předsudků. Názory na mnohé aspekty života ve vyloučených romských komunitách se udržují po mnohá staletí.(1)

V etnogenezi Romů existují i pozitivní momenty, ale postoj majoritní společnosti a právní normy byly z velké části zaměřeny protirómsky. Problematiku sociálního postavení Romů na území Slovenského státu je třeba vnímat v ekonomicko-hospodářských souvislostech slovenského venkova. Agrární hospodářství využívalo služby tradičních romských řemesel. Platba za tyto služby byla skromná, většinou naturální. Na venkově fungoval symbiotický systém, díky němuž mnozí „gazdové“ odmítali hlásit Romy do pracovních útvarů.

Romové a Sinti v říši

Sociální postavení Romů v Evropě na začátku 20. století nebylo příznivé. Státy přijímaly opatření k zamezení kočování, které se v politických, ale i laických kruzích považovalo za hlavní příčinu vyloučení, marginalizace a kriminality nomádů – Romů. V Mnichově roku 1899 vznikla Romská informační služba, kterou jako výzkumnou instituci založil Alfred Dillman. Informační služba se později stala základem pro vznik Ústavu pro rasovou hygienu a genetický výzkum.(2) Ředitelem ústavu byl Dr. Robert Ritter, který dostal pověření k evidenci všech Romů v Německu. Podle Bessonova ústav k únoru 1941 vypracoval 20 000 kartoték a na jaře roku 1942 konečný počet představoval celkově 30 000 spisů. Data se získávala pomocí výslechů, někdy i za účasti policie a pod hrozbou táborové koncentrace. Získané údaje byly shrnuty a promítnuty do genealogických tabulek, které sloužily k určování etnicity. V seznamu kromě kočovných figurovali i trvale usedlí Romové, stejně jako ti, kteří sloužili v armádě a dosáhli vojenských zásluh a hodností.(3) Rovněž se na seznam dostali i Romové – „míšenci“(4) a děti z dětských domovů.(5)

Nacionálně-socialistická politika rasové diskriminace a perzekucí vůči Romům začala hned po nástupu Hitlera k moci. Zákon o říšském občanství a zákon o ochraně německé krve a cti, které byly přijaty v Norimberku 15. září 1935, postavily Romy na nejnižší pozice vykonstruované rasové hierarchie. Za „rasově čisté“ v intencích ideologie byly považovány pouze některé kočovné rodiny ze skupiny Sintů a Lallerů(6), Romové s balkánskou historickou genézou byli označeni za geneticky méněcenné a škodlivé skupiny obyvatelstva.

Výkon státní moci vůči Romům v Německu se realizoval na základě tří hlavních praktik. R. Ritter a E. Jutinová vypracovali metodiku sterilizace, která se nejprve považovala za nejschodnější „řešení romské otázky“. Sterilizace se na území Německa praktikovaly ještě v předválečném období, později i v koncentračních táborech a v okupovaných částech říše. Na jaře roku 1941 dostaly pověření „řešit romskou otázku“ speciální oddíly – Einsatzgruppen. Vojenské jednotky často využívaly spolupráce s domácím obyvatelstvem. Třetím a konečným záměrem nacistické moci byly deportace Romů z území Německa. Otázka „romských asociálů“(7) se v říši řešila táborovou koncentrací a následným vyhlazováním.

Romové byli pronásledováni a rasově diskriminováni v každé oblasti života. Nejrazantněji byly upravovány hlavně pracovněprávní vztahy, návštěva školních zařízení, svoboda pohybu, cestování a uzavírání manželství.

V říjnu 1942 úřad říšské bezpečnosti pověřil „zástupce geneticky čistých“ Sintů a Lallerů, aby sepsali seznamy „dobrých míšenců“, kteří měli být ušetřeni před deportacemi. Tyto pokusy o sčítání skončily fiaskem a 16. prosince 1942 vydal H. Himmler rozkaz k nucené koncentraci „cikánských míšenců, romských Cikánů a neněmeckých příslušníků cikánských skupin balkánského původu“.(8) Na základě tohoto rozkazu byli deportováni i Romové ze Sudet a protektorátu. Ve většině koncentračních táborů byly vymezeny budovy, které byly striktně určeny pouze pro Romy.(9) V koncentračních táborech, ale i mimo ně, byli Romové tvrdě pronásledováni a vyvražďováni. Jsou známy případy lékařských experimentů, které rovněž provázelo nepředstavitelné utrpení a končily smrtí.

V Protektorátu platila říšská legislativa, osudy Romů v Čechách byly stejně tragické. 14. března 1939 na našem území vznikl státní útvar, který měl vnější a vnitřní charakteristiky státního útvaru. Sociální postavení Romů v Slovenském státě bylo kvalitativně lepší než v Německu a protektorátu. Příčiny tohoto stavu je třeba hledat v rozdílném historickém vývoji Romů u nás a v západní Evropě. Sedentarizovaný způsob života, relativně stálé zaměstnání a vzájemná ekonomická provázanost představují hlavní historické aspekty, které zachránily množství slovenských Romů před tragédií II. světové války.

Slovenský stát byl pod silným německým vlivem. Legislativa byla silně inspirována říšským vzorem. Přesto její tvorba byla relativně samostatná. Slovenská státní moc se prioritně zaměřila na „vyřešení židovské otázky“, kterou zvládla „bravurně“ – okolo 70 000 Židů deportovaných ze slovenského území. Romové zpočátku zůstali mimo centrum její pozornosti, protože chyběl základní motiv k pronásledování – hospodářsko-ekonomické benefity.(10)

Romové na území Slovenského státu v letech 1939 – 1942

Zákon o státním občanství z 25. září 1939 rozdělil obyvatele Slovenského státu na dvě skupiny – státní občany a cizí živly. Mezi neplnoprávné občany explicitně patřili pouze Židé, u Romů se musel sekundárně zjišťovat způsob života, zaměstnání, politické a mravní postoje. Pod pojmem „Cikán se má podle § 9 nařízení s mocí zákona č. 130/1940 Sl. z. rozumět pouze ten příslušník cikánské rasy, pocházející z ní po obou rodičích, který žije životem kočovným nebo usedlým sice, avšak vyhýbá se práci.“(11) Tato klasifikace se vnímala často subjektivně, což se odrazilo zejména v souvislosti s profesemi, které vyžadovaly neustálý přesun.

V počátcích se státní moc zaměřila na ty oblasti života Romů, které majoritní obyvatelstvo považovalo za nežádoucí a nepřijatelné. Začala politika segregace a sedentarizace, která se v praktické podobě realizovala odebíráním živnostenských a kočovných listů.(12) Podle Tancoše J. a Lužici R. vyhláška z 20. dubna 1941 „potulným Cikánům“ zrušila kočovné listy a nařídila, aby se všichni Romové na území státu do osmi dnů vrátili do domovských obcí. Pokud neměli domovskou příslušnost ustálenou, měli se vrátit do obce, kde se obvykle zdržovali v zimě. Tažná zvířata a povozy, které Romové vlastnili, se měla do 14 dnů od vydání vyhlášky odprodat a získané prostředky se měly použít na výstavbu romských osad.(13) Tímto opatřením mnozí Romové ztratili tradiční zdroj obživy, který byl vázán na neustálý přesun z místa na místo. Příkladem jsou romští sběrači odpadu, kteří byli explicitně závislí v rámci své práce na neustálém pohybu. Všichni Romové se museli hlásit v obci, kde měli svou domovskou příslušnost. Tento postup se v praxi setkal s nesouhlasem, obce nařízení všemožně obcházely a odmítaly Romy přijmout. Předpisy k zamezení kočovného způsobu života Romů na našem území neustaly ani po II. světové válce. Poslední antinomádský zákon na našem území byl přijat v roce 1958.(14)

Předpis Ministerstva vnitra z 2. září 1942 se již týkal trvale usedlých Romů. Nařizoval jim odstranit svá obydlí od obecních a státních cest. Obec se měla postarat o nový pozemek, náklady spojené s výstavbou obydlí si Romové měli hradit sami. Přesné počty přesídlených Romů nejsou známy.

Pracovní útvary pro „romské asociály“

Od roku 1942 se perzekuční politika v Německu zpřísnila, což se přirozeně odrazilo v koncepčních otázkách naší legislativy. Na našem území byly tendence vytvářet pracovní útvary již v době autonomie. Podněty k výstavbě pracovních útvarů inicioval ministr vnitra Alexander Mach, který se nechal inspirovat německým vzorem „řešení romských asociálů“. Pracovní útvary podle C. Nečase byly „místa táborové koncentrace s povinným pobytem a přinucením k práci. Jejich úkolem bylo karanténovat a trestat osoby z politických, mravních a rasových důvodů.“(15) Mezi hlavní důvody vzniku pracovních táborů řadíme i resocializační a reedukační motivy. 2. a 8. dubna 1941 Ministerstvo vnitra rozhodlo o zřizování pracovních útvarů a předložilo jejich základní organizační rámec.(16) V kontextu těchto vyhlášek a s ohledem na cíl byly zřizovány dva typy donucovacích útvarů – pro Židy a ostatní asociály. První pracovní útvary na území Slovenského státu byly otevřeny v létě 1941 v Očové (okr. Zvolen) a Mostě na Ostrově (okr. Senec). Jejich trvání nemělo dlouhodobější charakter.

Pro pracovní koncentraci Romů bylo třeba změnit legislativní pojetí asociálnosti. Do těchto útvarů měly být zařazovány osoby, které narušují klid a mravnost slušného a vzdělaného člověka, opakovaně porušují veřejný pořádek a svým chováním vzbuzují odpor majoritního obyvatelstva. Navzdory výslovnému zákazu ze strany Ministerstva vnitra takto široký výklad asociálního chování způsoboval jeho subjektivní hodnocení a zneužívání.

Na území Slovenského státu existovalo několik pracovních útvarů, které byly sekundárně, ale i primárně zaměřeny na donucování Romů k práci. Mezi největší řadíme pracovní útvary v Ilavě, Revúcej, Hanušovcích nad Topľou a Dubnici nad Váhom. Všechny pracovní útvary byly zřizovány k využití pracovního potenciálu „asociálů“ na nejtěžší práce při výstavbě vodních děl, čištění a regulaci toků, úpravě cest a veřejných prostranství.

V první polovině roku 1942 přistoupilo Ministerstvo vnitra ke zřízení komplexu východoslovenských pracovních útvarů s administrativním ústředím v Hanušovcích nad Topľou. Pod hlavní administrativní správu spadaly pracovní útvary v Bystrém nad Topľou, Nižním Hrabovci, Ptičím a v Jarabé na středním Slovensku. Podle P. Šafranka bylo v těchto útvarech koncentrováno více než 3 000 osob, z toho větší polovina byli Romové.(17) Nejvýznamnější stavbou, na které pracovali Romové z těchto útvarů, byla železniční trať Prešov – Strážske. Trať o délce téměř 62 kilometrů byla pro vnitrostátní dopravu strategická, hlavně po odstoupení Košic ve prospěch Maďarska. Komplex pracovních útvarů zanikl likvidací, která byla ukončena koncem června 1943 pro dokončení prací na zmíněné trati. Pracovní podmínky v táboře byly velmi tvrdé. Nejobtížnější oblastí činnosti útvaru bylo stravování zařazenců. Nespokojenost vyvolávaly problémy v zásobování, známé jsou případy krádeží potravin. V důsledku nedostatku stravy a namáhavé práce byli zařazenci fyzicky vyčerpáni. Pokles pracovního výkonu vedl firmu, která práce prováděla, k rozdělení zařazenců do dvou platových kategorií. První, silnější a práceschopnější skupina, pracovala v režimu hodinového vyplácení mzdy. Druhou skupinu tvořili slabší jedinci, jejichž odměňování bylo vázáno na výkon. Tyto dvě skupiny se podle výkonnosti doplňovaly a měnily. V takovém režimu vyplácení si zařazenci, kteří nezvládali udržet vysoké pracovní tempo, stěží vydělali na pokrytí vlastních režijních nákladů. Bytové podmínky zařazenců rovněž nebyly uspokojivé. Velmi špatná hygiena, nedostatek pitné vody a slabé oblečení vedly k vysoké nemocnosti a úmrtnosti zařazenců. Ubytovny byly zahmyzené, zavšivené a špinavé. V důsledku těchto neuspokojivých životních podmínek mnozí zařazenci z útvarů utíkali.

Krátce po otevření východoslovenských pracovních útvarů vznikl pracovní tábor v Dubnici nad Váhom. Hlavním účelem vzniku byla výstavba vodního díla v tomto městě. Podle K. Janase měli zařazenci pracovat na zemních pracích. Původně mělo být v pracovním útvaru zařazeno maximálně 300 „asociálů“, avšak tento počet byl během jeho existence několikrát překročen. Z přibližně poloviny zařazenců tvořili vždy Romové, spolu za celé období existence tábora zde bylo zařazeno přibližně 2 000 mužů.(18) Vzhledem k tomu, že tento útvar byl neustále kapacitně podhodnocen, ubytovací podmínky byly katastrofální. Nejvíce citelný byl nedostatek postelí. Lůžka, která měli zařazenci k dispozici, byla zamořena hmyzem, což prakticky nedovolovalo klidný spánek. Mezi největší problémy v době existence útvaru řadíme nedostatek oblečení a obuvi pro zařazence. Zdravotní stav zařazenců byl rovněž nevyhovující. Úřady a zaměstnavatel se nejvíce obávali rozšíření epidemie skvrnitého tyfu.

Genocida Romů v letech 1944 – 1945

Sociální postavení Romů se na našem území změnilo až po vstupu německých vojenských jednotek na potlačení Slovenského národního povstání a konečného „řešení židovské otázky“. Podle názoru K. Janase se zároveň zpřísnila i represivní opatření státu proti Romům. V tomto období lze sledovat dvě hlavní linie, s nimiž jsme se v předchozím období nemohli setkat. První je otevření tzv. zajišťovacího tábora pro Cikány(19), který vznikl transformací pracovního útvaru v Dubnici nad Váhom koncem roku 1944. V průběhu transformace měli být všichni zařazenci „bílé rasy“ propuštěni na svobodu, přísně se zakazovalo propouštění Romů. Základním motivem násilné koncentrace Romů v zajišťovacím táboře byla etnická příslušnost, nezkoumala se „míra škodlivosti“ pro okolí nebo asociální chování, jako tomu bylo v případě zařazení do pracovních útvarů. Zajišťovací tábor v Dubnici nad Váhom byl zřízen jako koncentrační tábor pouze pro Romy.

V prosinci 1944 bylo v táboře koncentrováno a zajištěno 700 Romů, bez ohledu na pohlaví nebo věk. V zajišťovacím táboře byly mizerné hygienické a zdravotní podmínky. Většina zajištěnců spala na zemi, protože byl akutní nedostatek lůžek. Postele, které byly k dispozici, byly zavšivené a plné hmyzu. Nedostatek stravy, pitné vody a hygienických zařízení přispěl k vypuknutí tyfové epidemie v průběhu ledna 1945.(20) Romové začali z obavy před nákazou z tábora utíkat, což vzbudilo paniku ve městě. Obyvatelé a starostové okolních vesnic žádali rychlou likvidaci tábora. Radikální řešení přišlo spolu s převzetím velení tábora Němci, kteří se obávali rozšíření nákazy mezi pracovníky strategicky důležité zbrojovky. Nakažení byli převezeni do areálu dubnické zbrojovky, kde je čekala společná smrt v šachtové jámě. Zavražděno bylo 26 Romů, mezi nimi i žena v pokročilém stadiu těhotenství a chlapec ve věku 15 let.

Druhá linie postupu německých oddílů v době okupace představovala přímou fyzickou likvidaci a genocidu. Jelikož Romové byli vystěhováni z blízkosti hlavních cest, byli často obviňováni ze spolupráce s partyzány. Taková spolupráce se trestala nemilosrdně v Žiari nad Hronom, Tisovci, Krupině a Slatině. Další tragédie se odehrála v Čierném Balogu, kde muže postříleli a ženy s dětmi zavřeli v osadě, kterou polili benzínem a zapálili. Několik masových vražd se odehrálo i na Spiši.

Závěr

Počet vypálených osad a počet perzekvovaných osob není přesně znám. Genocida Romů na Slovensku nedosáhla takových rozměrů jako v Protektorátu Čechy a Morava, který formálně patřil k říši. Na území dnešní České republiky byly zřízeny dva „romské“ koncentrační tábory v Letech (u Písku) a Hodoníně (u Kunštátu). V českých zemích zůstalo po II. světové válce celkem kolem 500 Romů. Po odsunu sudetských Němců se po válce organizovaly mezi slovenskými Romy nábory do opuštěného česko-německého pohraničí. Právě v těchto oblastech je v současnosti největší koncentrace Romů.

Následující období v dějinách nebylo pro Romy příznivé. Sociální inženýři socialistického režimu předkládali ideologicky zabarvené koncepce, které měly navždy povznést „obyvatele cikánského původu“ na vyšší materiální vývojový stupeň, a tak využívat všechny vymoženosti vyspělé socialistické společnosti.

Autor: Mgr. Anastazij Momot Katedra křesťanské antropologie a sociální práce Pravoslavná bohoslovecká fakulta, Prešovská univerzita v Prešově Použitá literatura:

БЕССОНОВ, Н.: Цыганская трагедия 1941 – 1945. Том 2 – Вооружëный отпор. 2. vydanie. Санкт – Петербург 2010. ISBN 978-5-86443-161-0. БЕССОНОВ, Н.: История цыган – новый бзгляд. 1. vydanie. Воронеж 2000. ISBN 5-89981-180-3. CANGÁR, J.: Ľudia z rodiny Rómov - Manuša andar e familia roma. 1. vydanie. Nové Zámky 2003. ISBN 80-88992-42-7. JANAS, K.: Niekoľko nových poznatkov o existencii zaisťovacieho tábora v Dubnici nad Váhom. In: Romano džaniben – sborník romistických studií. Společnost přátel časopisu romano džaniben, Praha 2004, niňaj, s. 29-33. ISSN 1210-8545. JANAS, K.: Perzekúcie Rómov v Slovenskej republike (1939 – 1945). 1. vydanie. Bratislava 2010. ISBN 978-80-89335-30-5. JANAS, K.: Postoj slovenských orgánov pri riešení rómskej problematiky a jeho zmena po porážke SNP. In: Slovenská republika 1939 – 1945 očami mladých historikov. Povstanie roku 1944. UCM Trnava, Katedra histórie FF 2004, roč. III, s. 341 – 358. ISBN 80-89034-75-6. JANAS, K.: Zabudnuté tábory. 1. vydanie. Trenčín 2008. ISBN 978-80-8075-310-8. KAMENEC, I.: Holocaust na Slovensku – porovnanie osudov rómskych a židovských obyvateľov. In: Neznámý holocaust. 1. vydanie. Praha 1995, s. 64-70. KENRICK, D – PUXON, G.: Cikáni pod hákovým křížem. 2. vydanie. Olomouc 2000. ISBN 80-244-0048-0. KUZYŠIN, B.: Špecifiká rómskeho rodinného prostredia – širokospektrálna analýza. In: Sociálna a duchovná revue: Vedecko – recenzovaný zborník. PU v Prešove, PBF 2010, roč. 1 (1), s. 61 – 66. ISBN 978–80–555-0156–7. NEČAS, C.: Českoslovenští Romové v letech 1938 – 1945. 1. vydanie. Brno 1994. ISBN 80-210-0945-4. ŠAFRANKO, P.: Vznik a činnosť pracovného útvaru v Hanušovciach nad Topľou v roku 1942 a riešenie otázky tzv. asociálnych osôb a Rómov v podmienkach okresu Vranov nad Topľou. In: KUMANOVÁ, Z.-MANN. A. B. a kol.: Nepriznaný holocaust – Rómovia v rokoch 1939-1945. Bratislava 2007, s. 21-25. ISBN 978-80-969798-8-2. TANCOŠ, J. – LUŽICA, R.: Zatratení a zabudnutí. 1. vydanie. Bratislava 2002. ISBN 80-89018-26-2.

(1) Z meziválečného období jsou známy protirómské iniciativy lokálních agrárních komunit. V dopisech županů ze Spišské Nové Vsi, Oravy, Trenčína a jiných z roku 1921, které byly adresovány Ministerstvu s plnou mocí pro Slovensko, vidíme negativní postoje vůči Romům. Z dřívějšího období je nám znám tzv. Hontianský proces, který se uskutečnil 4. srpna 1782. Při drastickém výslechu se několik Romů přiznalo ke kanibalismu. O několik dní byli popraveni. Podle J. Cangára „dodatečné vyšetřování vyslaným císařským komisařem prokázalo jejich nevinu: zjistilo se, že z osob, které měly být zavražděny, žádná nechyběla, a že přiznání k vraždám a lidožroutství byla na obviněných Romech vynucena mučením. Další popravy z původně 173členné skupiny obviněných Romů byly zastaveny.“ CANGÁR, J.: Ľudia z rodiny Rómov - Manuša andar e familia roma. Nové Zámky 2003 s.49. (2) Rassenhygienische und Erbbiologische Forschungsstelle. (3) K problematice Romů v armádě viz БЕССОНОВ, H.: Цыганская трагедия 1941 – 1945. Tom 2 – Вооружëнный отпор. 2. vydanie. Санкт – Петербург 2010. ISBN 978-5-86443-161-0. (4) „Míšenec“ podle definice R. Rittera byla osoba, která měla mezi svými prarodiči méně než tři Romy z šestnácti prarodičů celkově. Viz KENRICK, D – PUXON, G.: Cikáni pod hákovým křížem. Olomouc 2000, s. 22. (5) Viz БЕССОНОВ, Н.: История цыган – новый бзгляд. Воронеж 2000, s. 184. (6) Těmto rodinám mělo být ponecháno právo volného pohybu na vymezeném území. V případě potřeby měly sloužit jako pracovní síla při různých sezónních pracích. Prakticky se na základě genetické klasifikace zachránilo pouze několik rodin. Viz NEČAS, C.: Českoslovenští Romové v letech 1938 – 1945. Brno 1994, s. 31. (7) Někteří autoři prosazují názor, že Romové byli pronásledováni explicitně na základě asociálního chování. Takto sekundárně negují etnické důvody genocidy Romů. Tento názor je podle nás nedostatečný. Alfou a omegou nacistických behaviorálních teorií bylo akcentování genotypové výbavy člověka. Romové byli považováni za jedince, které není možné vzdělávat. Genetická výbava jedince předurčovala asociální chování, které se považovalo za záležitost „krve“ – etnické příslušnosti. Stejně tak dnes laická, ale i odborná veřejnost vnímá kulturu Romů jako soubor vrozených a neměnných predispozic, nikoli jako prostředím naučené struktury a vzorce chování. (8) Viz NEČAS, C.: Českoslovenští Romové v letech 1938 – 1945. Brno 1994, s. 32. (9) V Osvětimi to byl rodinný blok BII/e. (10) Viz KAMENEC, I.: Holocaust na Slovensku – porovnanie osudov rómskych a židovských obyvateľov. In: Neznámý holocaust. Praha 1995, s. 66. (11) Zákon č. 130/1940 Sl. z. z 29. 05. 1940 o dočasné úpravě pracovní povinnosti Židů a Cikánů. (12) Kočovné listy se udělovaly na základě zákona č. 117/1927 Sb. z. o potulných Cikánech. Obsahovaly přesně vyznačenou cestu kočování a místa táboření. (13) Viz TANCOŠ, J. – LUŽICA, R.: Zatratení a zabudnutí. Bratislava 2002, s. 54. (14) Zákon č. 74/1958 Z. z. o trvalém usazení kočujících osob. (15) NEČAS, C.: Českoslovenští Romové v letech 1938 – 1945. Brno 1994. s. 102-103. (16) Viz JANAS, K.: Perzekúcie Rómov v Slovenskej republike (1939 – 1945). Bratislava 2010, s. 33 - 34. (17) Viz ŠAFRANKO, P.: Vznik a činnosť pracovného útvaru v Hanušovciach nad Topľou v roku 1942 a riešenie otázky tzv. asociálnych osôb a Rómov v podmienkach okresu Vranov nad Topľou. In: KUMANOVÁ, Z. - MANN. A. B. a kol.: Nepriznaný holocaust – Rómovia v rokoch 1939 - 1945. Bratislava 2007, s. 22. (18) Viz JANAS, K.: Zabudnuté tábory. Trenčín 2008, s. 61. (19) Viz JANAS, K.: Postoj slovenských orgánov pri riešení rómskej problematiky a jeho zmena po porážke SNP. In: Slovenská republika 1939 – 1945 očami mladých historikov. Povstanie roku 1944. UCM Trnava, Katedra histórie FF 2004, roč. III, s. 348. (20) Viz JANAS, K.: Niekoľko nových poznatkov o existencii zaisťovacieho tábora v Dubnici nad Váhom. In: Romano džaniben – sborník romistických studií. Společnost přátel časopisu romano džaniben, Praha 2004, niňaj, s. 30.