Sociální politika se v současnosti nevyhne hledání vzájemných souvislostí mezi sociální spravedlností a rovností či nerovností v demokratické společnosti. Domníváme se, že nejsilnějším motivem prosazování moci – a to nejen v politice – je skutečná nebo domnělá existence nerovnosti. Skutečná rovnost ve společnosti se hledá mnohem komplikovaněji, protože „když lidé volají po rovnosti, ve skutečnosti si žádají rovnost týkající se konkrétní věci nebo věcí”.(1) Jde o požadavky většinou zakořeněné v konfrontaci konkrétních kategorií v rámci jedné skupiny nebo mezi víceméně srovnatelnými kategoriemi. Lidé v podstatě hledají spíše relativní než absolutní rovnost. Ve snaze získat moc usilují o zachování určité rovnosti či nerovnosti nebo chtějí, aby se jim dostalo více rovností nebo nerovností, než již mají. Jak v této souvislosti uvádí Smith, oprávnění nerovností v jedné oblasti (např. v příjmu nebo majetku) apeluje na rovnost v jiné oblasti (např. stejném právu na práci a její produkty nebo ve stejné odměně za stejnou práci).(2)

Dalším možným adeptem na prioritu v rámci politických motivací je svoboda, která v konečném důsledku vedla k dnes proklamované rovnosti v oblasti základních lidských práv a svobod. V sociální a ekonomické sféře je rovnost mnohem diskutabilnější. Nerovnosti v těchto oblastech jsou, podle našeho názoru, přirozené, ale existuje zde i určitá tendence eliminovat tyto nerovnosti, protože mohou být považovány za neopodstatněné. To jen potvrzuje evidentní souvislost a úzké propojení problematiky rovnosti a nerovnosti s otázkou sociální spravedlnosti.

O spravedlnosti uvažujeme v tomto kontextu jako o morálním a politickém konceptu, který lze aplikovat na některá ze tří stádií činu nebo také na všechna tato stádia: záměr, samotný čin a výsledek. V zásadě žádnou definici nebo teorii spravedlnosti nelze považovat za kompletní bez toho, abychom ji vztahovali na určitý koncept rovnosti. Spravedlnost je velmi úzce propojena s rovností nejen kvůli „férovému a nikoli svévolnému zacházení s rovnými”(3), ale je také prvním předpokladem morality. Každá lidská bytost je morální osobou, kterou podle Rawlse charakterizují dva rysy(4): každá je schopna formovat, přehodnocovat a rozumně prosazovat vlastní koncepci dobra a každá je schopna mít smysl pro spravedlnost. Pod vlastní koncepcí dobra máme v kontextu Rawlsovy teorie spravedlnosti na mysli to, co pro vlastní osobní život považuje daná osoba za hodnotné. Smysl pro spravedlnost obsahuje dovednost posuzovat věci nebo činy jako správné nebo nesprávné. V obou případech jde o přirozené atributy osoby. Takže problematika spravedlnosti a rovnosti by neměla být diskutována pouze v politickém, ale také ve filozofickém a morálním kontextu.(5) Každá teorie spravedlnosti je tak přímo závislá a odvozená od konkrétního ideologického a morálního pohledu na svět. To také determinuje, zda spravedlnost umísťujeme do roviny záměrů, činů nebo následků.

V rámci současné sociální filozofie je v této souvislosti zajímavý zejména koncept rovnosti a sociální spravedlnosti již výše citovaného amerického sociálního a politického filozofa druhé poloviny 20. století Johna Rawlse. V kontextu jeho teorie sociální spravedlnosti proto poukážeme na vybrané aspekty oprávněných rovností a nerovností v rámci sociální spravedlnosti, resp. spravedlivé společnosti obecně.

Společnost nebo sociální realitu můžeme pro potřeby tohoto textu spolu s Wolffem definovat jako kolektivní lidský produkt, který je odlišný od objektivního přírodního světa. Jde tedy o celkový souhrn pocitů, očekávání, zvyků, modelů interakcí a přesvědčení mužů a žen, kteří společnost tvoří.(6) Existence a přetrvávání společnosti si vyžaduje systematickou hypostazaci a objektivizaci subjektivního. Sociální spravedlnost obecně vyžaduje, aby měl každý jedinec stejná občanská práva na bezpečnost a svobodu, a stejná demokratická politická práva. V liberálně-demokratických společnostech jsou tyto požadavky doplněny o rovnost příležitostí, a to zejména v oblasti vzdělávání a zaměstnání.(7) Rawlsova koncepce sociální spravedlnosti je dnes bezpochyby předmětem mnoha sociálně-politických diskusí. První Rawlsův princip sociální spravedlnosti – princip rovnosti – garantuje stejné základní svobody a následně férovou, tedy slušnou rovnost příležitostí. Druhý princip reguluje sociální a ekonomickou sféru a je znám jako princip diference nebo rozdílnosti. Společně se tyto principy doplňují a uplatňují v rámci institucí. Spravedlnost je tedy chápána jako významná „ctnost základních institucí”(8) společnosti.

V kontextu zkoumané problematiky nejprve naznačíme jednotlivé druhy rovnosti, které sociální spravedlnost vyžaduje, a později přejdeme k analýze rozdělování sociálních a ekonomických statků a břemen, která je založena na principu diference (rozdílnosti) jako principu distribuční spravedlnosti.

Jakou rovnost si tedy vyžaduje sociální spravedlnost? V první řadě požaduje pro každého jedince stejná občanská práva na bezpečnost a svobodu, jakož i stejná demokratická politická práva. Sociální spravedlnost si tak v zásadě vyžaduje „liberální stát – stát, který respektuje a chrání bezpečnost a svobodu jednotlivců”.(9) To znamená, že uplatňování sociální spravedlnosti si žádá svobodný trh a minimální stát. Na druhé straně je třeba poznamenat, že takový systém by produkoval obrovské nerovnosti v oblasti příjmu, majetku, blahobytu, možností, ekonomické a politické moci, což by bylo, jak tvrdí mnozí odpůrci liberalismu, nespravedlivé. Stejná demokratická politická práva garantují jednotlivci právo volit a právo ucházet se o veřejnou funkci, jakož i práva na svobodu politického vyjadřování a sdružování.(10)

Dalším druhem rovnosti, vyžadovaným sociální spravedlností, je formální a férová rovnost příležitostí, která otevírá mnoho základních politických otázek, protože se vztahuje na rovnost a svobodu. Žádný zákon nemůže bránit jednotlivci v úsilí o dosažení jeho vlastních legálních cílů, které korespondují s jeho vlastními možnostmi a schopnostmi. K dosažení rovnosti příležitostí to však nestačí. Existují určitá omezení vážného charakteru: nedostatek vzdělání, předsudky, nedostatečné rodinné zázemí apod., takže ideál stejných příležitostí se může uplatnit pouze v počáteční fázi, na tzv. „startovní čáře“ – poté si je již každý strůjcem vlastního štěstí.

Formální rovnost příležitostí vyžaduje eliminaci diskriminace na irelevantních základech, jako je například barva pleti, pohlaví, náboženství, sexuální orientace nebo postižení. „To znamená, že sociální spravedlnost by nemusela vyžadovat svobodný trh, ale spíše státní intervenci ve formě antidiskriminační legislativy, která staví diskriminaci na irelevantních základech mimo zákon.”(11) Taková legislativa je však široce akceptována jako nezbytnost sociální spravedlnosti v moderních liberálních demokraciích. Férová rovnost příležitostí jde však ještě dále a vyžaduje stejnou příležitost stát se kvalifikovaným nebo stejnou startovní čáru pro soutěžící, aby tak byla soutěž férová. To je také v souladu s Rawlsovou koncepcí spravedlnosti jako férovosti. Úlohou vlády je legalizovat příležitosti, jako např. povinnost státu zajistit přístup ke vzdělání, či benefit sociální bezpečnosti, bydlení a zdravotní péči. „Takže sociální spravedlnost v zájmu dosáhnout rovnosti příležitostí vyžaduje nejen liberálně-demokratický stát, ale také stát sociální.”(12) Takové chápání spravedlnosti by mohlo znít egalitaristicky, avšak zároveň „umožňuje určité výjimky z rovnosti, pokud tyto slouží například jako stimul k produkci vyššího množství statků, které mají být re-distribuovány chudým”.(13)

Komunistické země, které se pokoušely eliminovat nespravedlivé nerovnosti na co nejnižší možnou míru prostřednictvím státní kontroly, plánovaného hospodářství a direktivního řízení výroby a distribuce, nakonec zjistily, že tento systém řízení státu neeliminoval obrovské ekonomické nerovnosti v praxi, ale umožnil a dokonce podnítil obrovské politické nerovnosti a potlačoval svobodu. Kromě toho zjevně poklesla produkce, takže volný trh preferující individuální svobodu před rovností v rozdělování je pravděpodobně efektivnější než plánované hospodářství. Přirozeně, že zde vznikají určité nerovnosti, ale úlohou státu je přiměřeně regulovat svobodný trh a vytvářet systémová opatření, která by předcházela nespravedlnosti. Volný trh však není jediným zdrojem nerovnosti mezi lidmi ve společnosti. Nesmíme zapomínat na lidskou přirozenost, a tedy na to, že se nerodíme ani se stejnými genetickými predispozicemi, schopnostmi a nadáními, ani do stejného rodinného a sociálního prostředí.

Dalším druhem rovnosti, na který v této souvislosti nesmíme zapomenout, je rovnost podmínek. Na místě je vlastně otázka, zda si sociální spravedlnost vyžaduje spíše rovnost nebo nerovnost podmínek. Jedním z nejčastěji diskutovaných aspektů nerovnosti je její rozdělování: „Ve zdravé společnosti jsou nerovnosti v oblasti politické nebo ekonomické moci mnohem méně nebezpečné pro její stabilitu za předpokladu, že jsou uspořádány od nejnižších po nejvyšší kategorie a rozdělení mezi bohatými a chudými, mezi mocnými a ovládanými je zprostředkováno obrovskou a snadno propustnou střední vrstvou.”(14)

Nerovnost podmínek se vztahuje na nerovnosti v příjmu, majetku, pracovním a volném čase, a na nerovnosti v životním standardu a blahobytu, které z toho vyplývají.(15) Jsme přesvědčeni o tom, že jde o nejkontroverznější aspekt sociální spravedlnosti, protože nerovnost podmínek má jak množství argumentů pro, tak množství nepřijatelných následků. Lidé by měli mít svobodu dělat si se svými schopnostmi a penězi to, co chtějí, to však může být výsledkem nerovných podmínek.

Argument pro nerovnost podmínek v rámci posuzování toho, co je sociálně spravedlivé a co nespravedlivé, je, že dovednosti některých lidí přispívají k produkci více, proto si zaslouží více než jiní. Dalším argumentem pro ekonomickou nerovnost je také to, že nerovné příjmy mohou vyrovnávat nerovná břemena, ačkoli příjmy v rámci trhu to většinou nedělají (např. lidé, kteří mají nebezpečné, zdraví ohrožující nebo jinak znevýhodněné zaměstnání, si zaslouží více peněz za to, že ho vykonávají – nebo snad ne?). Dále, nerovnost podmínek má dobré následky pro společnost jako celek, nejen pro její relativně zvýhodněné členy. Podle Rawlsova principu rozdílnosti sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby přinášely co největší prospěch nejméně zvýhodněným.(16) Tento princip tedy vyžaduje, aby – jakkoli velké – nerovnosti v majetku a příjmu vždy efektivně přispívaly k dobru nejméně zvýhodněných členů společnosti – jinak jsou takové nerovnosti nepřijatelné. Existující nerovnosti mají splňovat podmínku přispívání k dobru nás samých, jakož i těch ostatních, takže princip rozdílnosti je vlastně principem reciprocity.(17)

Na druhé straně je zde také mnoho argumentů pro rovnost podmínek.(18) Velké nerovnosti v příjmu a majetku způsobují nerovnosti v sociálním statusu a společenské prestiži. Ekonomické a sociální nerovnosti způsobují také nerovnost v oblasti fyzického a mentálního zdraví a ovlivňují délku života napříč sociálně-ekonomickým spektrem. Kromě toho dávají velké ekonomické nerovnosti některým lidem moc nad životy jiných, jakož i nerovnou politickou moc a vliv. To také způsobuje nerovné startovní pozice, příležitosti a neférovou konkurenci, o kterých jsme se již zmiňovali.

Velké ekonomické nerovnosti mají tedy za následek nerovnosti v sociálním statusu, postavení a veřejném uznání, v oblasti zdraví, délky života, ekonomické a politické moci, v příležitostech a v podílu na společném produktu společnosti. Každá z těchto nerovností může být považována za nespravedlivou, protože dělají ze znevýhodněných lidí ještě více znevýhodněné, než by nezbytně museli být. Velké ekonomické nerovnosti také ubližují společnosti jako celku, protože produkují suboptimální úrovně majetku, zdraví, délky života, násilné kriminality a solidarity. Znamená to, že sociální spravedlnost si vyžaduje nejen rovnost v oblasti občanských a politických práv a férovou rovnost příležitostí, ale také rovnost podmínek?

Rawls, který je často obviňován z toho, že inklinuje k egalitarismu, si to nemyslí. Zdůrazňuje moment svobody a rovnosti zároveň, protože jak svoboda, tak rovnost jsou důležité při pochopení tak variabilního pojmu, jakým je sociální spravedlnost. Nestaví principy rovnosti a nerovnosti do vylučovacího vztahu, právě naopak: chápe je jako dva navzájem úzce propojené principy ve společnosti, kterou považujeme za sociálně spravedlivou. Dokonce i ve společnosti, kde převládá ekonomická nerovnost jejích členů, je podle Rawlsova principu rozdílnosti nerovnost oprávněna pouze tehdy, je-li ve prospěch nejméně zvýhodněných. „V konečném důsledku to znamená, že to vede k eliminaci prostřednictvím zlepšování životní situace nejméně zvýhodněných a jejich participace na životě společnosti.”(19)

V souvislosti se současnou globální ekonomickou krizí bych ráda poznamenala, že dnes se vede množství diskusí o implementování některých prvků sociálního státu do fungování liberálně-demokratických společností, o zavedení spravedlivých pravidel přerozdělování důchodů a redukci individualismu. Rawlsova koncepce sociální spravedlnosti je předmětem mnoha diskusí a není jasné, zda a jak by mohly být převedeny do reálné politické praxe. Jeho teorie je v tomto směru často konfrontována s novou komunitaristickou koncepcí spravedlivé pluralitní společnosti, která se objevila v moderních společnostech na přelomu 20. a 21. století. Ačkoli je komunitaristická platforma velmi rozsáhlá, komunitaristé se v zásadě shodují v tom, že je nemožné najít společný koncept dobra pro celou společnost. Vynořuje se zde problém univerzalistické platnosti norem a jejich partikularistického základu. Na tomto místě abstrahuji od hlubší analýzy komunitaristického konceptu spravedlnosti a dobra, ale ztotožňuji se s komunitaristickým přesvědčením, že atomizovaná a materialistická konzumní společnost je riskantní a neudržitelná.

Na závěr si dovolím konstatovat, že kladení příliš velkého důrazu na individuální autonomii a potlačování významu komunity jako základu globálního hospodářství a moderní politiky způsobuje pokles zájmu a participace občanů na chodu demokratických společností. Výsledkem individualistického solipsizmu je „méně demokracie”, resp. jakási sociální exkluze celých vrstev společnosti. Krátkodobý a povrchní privátní individualismus v době globalizace ohrožuje nejen stabilitu liberálních demokracií, ale zároveň také prostor pro další (multikulturní?) integraci. Rawls jako jeden z mála liberálů pochopil, že spravedlivá společnost nemůže být čistě liberální, ale musí také obsahovat prvky sociálního státu, takže by měla být sociálně orientovaná.

Použitá literatura: Goodwin, B.: Using Political Ideas. West Sussex: John Wiley& Sons, Ltd, 2007. ISBN 978-0-470-02552-9. Jurová, J.: Možný vplyv Marxa na Rawlsovo chápanie slobody a rovnosti. In: Sapík, M. – Pavličíková, H. – Kondra, P. – Blaščíková, A. – Jurová, J. – Teplan, D.: Etika a postmoderna. Nitra: UKF, 2009. ISBN 978-80-8094-488-9, s. 89 – 122. Jurová, J.: Sociálna spravodlivosť podľa Johna Rawlsa. Boskovice: Vydavatelství František Šalé –ALBERT, 2011. ISBN 978-80-7326-210-5. Krieger, J. (ed.): Oxfordský slovník světové politiky. Praha: OTTOVO NAKLADATELSTVÍ s.r.o, 2000. ISBN 80-7181-463-6. Miller, D. – Coleman, J. – Connoly, W. – Ryan, A. (eds.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno: Barrister and Principal, 2003. ISBN 80-85947-56-0 Rawls, J.: A Theory of Justice. Cambridge: Harward University Press, 1971. ISBN 0-674-88014-5. Rawls, J.: Justice as Fairness. A Restatement. Cambridge: The Belknap Press of Harward University Press, 2001. ISBN 0-674-00511-2. Smith, P.: Moral and Political Philosophy. Key Issues, Concepts and Theories. London: Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-0-230-55276-0. Všeobecná deklarace lidských práv. Dostupné na internetu: http://www.dostojnost.eu/Vseobecna_deklaracia_ludskych_prav.pdf (19-12-2012) Wolff, R. P.: Understanding Rawls. A Reconstruction and Critique of A Theory of Justice. New Jersey: Princeton University Press, 1977. ISBN 0-691-01992-4.

Autorka: PhDr. Jarmila Jurová, PhD. Katedra všeobecnej a aplikovanej etiky Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre

Poznámky: (1) Krieger, J. (ed.): Oxfordský slovník světové politiky, s. 731. (2) Smith, P.: Moral and Political Philosophy. Key Issues, Concepts and Theories, s. 115. (3) Goodwin, B.: Using Political Ideas, s. 417. (4) Rawls, J.: A Theory of Justice, s. 41, 442, 444. (5) Bližšie k tomu pozri Jurová, J.: Sociálna spravodlivosť podľa Johna Rawlsa, s. 87 – 94. (6) Wolff, R. P.: Understanding Rawls. A Reconstruction and Critique of A Theory of Justice, s. 123. (7) Smith, P.: Moral and Political Philosophy. Key Issues, Concepts and Theories, s. 119. (8) Rawls, J.: Justice as Fairness. A Restatement, s. 61. (9) Smith, P.: Moral and Political Philosophy. Key Issues, Concepts and Theories, s. 117. (10) Všeobecná deklarace lidských práv obsahuje „každý má právo, aby se zúčastnil na vládě své země buď přímo, nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců“. (Čl. 21). (11) Smith, P.: Moral and Political Philosophy. Key Issues, Concepts and Theories, s. 118. (12) Smith, P.: Moral and Political Philosophy. Key Issues, Concepts and Theories, s. 119. (13) Miller, D. – Coleman, J. – Connoly, W. – Ryan, A. (eds.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 480. (14) Krieger, J. (ed.): Oxfordský slovník světové politiky, s. 733. (15) Smith, P.: Moral and Political Philosophy. Key Issues, Concepts and Theories, s. 121. (16) Rawls, J.: A Theory of Justice, s. 83. (17) Rawls, J.: Justice as Fairness. A Restatement, s. 64. (18) Smith, P.: Moral and Political Philosophy. Key Issues, Concepts and Theories, s. 124 – 127. (19) Jurová, J.: Možný vplyv Marxa na Rawlsovo chápanie slobody a rovnosti, s. 101.