Maják nádeje - program tvořivé dílny

Úvod

Chudobu je třeba chápat komplexně, protože se projevuje ve všech oblastech života člověka a v něm často zanechává pocit pošlapávání jeho důstojnosti. Chudoba rodin s sebou přináší ohrožení řady lidských práv. Týká se nedostatečné výživy, omezení přístupu ke vzdělání, zdravotní péči, neschopnosti začlenit se do školského kolektivu formou doplňkových školních aktivit, ale i absence kulturního života. Proto by se organizace pomáhající rodinám v nouzi měly specificky zaměřit na podporu ohrožených lidských práv a lidské důstojnosti rodin v nouzi.

1 Život v chudobě

Chudoba představuje jednu z oblastí sociální exkluze, které čelí rodiny v nouzi.

1.1 Sociální exkluze

Při sociální exkluzi dochází k vyloučení ze společnosti v rovině omezení přístupu jednotlivce nebo skupiny k možnostem a zdrojům (např. tím, že v důsledku nezaměstnanosti nedosahují běžného ekonomického standardu) a také k institucím běžně dostupným členům společnosti (např. vzdělávacím či zdravotním systémům) (Matoušek a kol., 2013).

Navrátil definuje sociální exkluzi jako proces nebo stav, který určité jednotlivce, rodiny, skupiny či celá společenství (komunity) omezuje v přístupu ke zdrojům, které jsou potřebné pro účast na sociálním, ekonomickém, politickém a občanském životě společnosti. Tento stav má mnoho příčin. Patří k nim chudoba, nízký příjem, diskriminace, nízká míra vzdělanosti, devastované životní prostředí, etnický původ nebo zhoršený zdravotní stav. Prostřednictvím tohoto stavu jsou lidé odtrženi na významné období života od institucí a služeb, sociálních sítí a rozvojových příležitostí, které má k dispozici většina obyvatel společnosti (Navrátil, 2003).

Při sociální exkluzi dochází k deprivaci sociálně vyloučené osoby, k omezení jejích občanských, sociálních a politických práv a k odlišnému vnímání jejího společenského statusu či identity. Z hlediska jednotlivce to může být vnímáno jako izolace od hlavního proudu společnosti, z hlediska společnosti jako narušení sociální koheze společnosti (Matoušek a kol., 2013).

Sociální exkluze může zasahovat do více oblastí, jde o jev více dimenzionální: ekonomickou oblast (chudoba, nezaměstnanost), sociální oblast (rozpad tradiční rodiny, nechcena těhotenství dospívající mládeže, kriminalita, delikvence mládeže), oblast vzdělávání, prostor života (lokality, podmínky bydlení, vybavenost), politickou marginalizaci (odepření občanských, politických i základních lidských práv), kulturní oblast (zákazy projevu kultury, odepření účasti na kultuře společnosti), etnickou oblast (etnické menšiny, rodiny migrantů), oblast sociálních vztahů (rodina, přátelé, sousedé, širší okolí), oblast zdraví (zdravotní péče), oblast sociálních služeb (přístup, variabilita i kapacita služeb), individuální oblast (zdravotní postižení, absence sebehodnoty a sebedůvěry, stud) (Matoušek a kol., 2013; Džambazovič, Gerbery, 2005; Vancáková, 2014).

„K sociální exkluzi paradoxně často přispívá i komunální politika, když se snaží řešit některé problémy tím, že volí často mechanismy exkluze, aniž si uvědomuje, že tím vytváří nové a možná i závažnější problémy“ (Nová, 2016, s. 19).

1.2 Chudoba

V současnosti je chudoba světovým problémem. Už neplatí, že chudoba se týká jen zemí třetího světa. Téměř všechny země připouštějí existenci chudých jednotlivců a rodin. Chudobu je třeba chápat komplexně, protože se projevuje ve všech oblastech života člověka a v něm často zanechává pocit pošlapání jeho důstojnosti (Vancáková, 2014).

Podle Národní rámcové strategie podpory sociálního začlenění a boje proti chudobě (s. 5) „od roku 2010 je v platnosti strategie Evropa 2020, která řadí boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení mezi hlavní cíle Evropské unie. Na rozdíl od předchozích období obsahuje transparentní kvantifikovaný závazek v této oblasti. Slovenská republika se přihlásila ke společnému úsilí a ke společnému cíli chce přispět dosažením národního cíle, a sice, že do roku 2020 sníží počet osob ohrožených rizikem chudoby a sociálního vyloučení o 170 000. Národní rámcová strategie podpory sociálního začlenění a boje proti chudobě vychází z národního cíle v oblasti boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení a přináší přehled východisek, priorit a politik sociálního začleňování, mechanismů monitorování vývoje v dané oblasti a formuluje principy a formy spolupráce s klíčovými aktéry.“

Rozlišujeme čtyři základní druhy chudoby, a to ekonomickou (nedostatek financí a z toho vyplývající absence jídla, pití, oblečení, střechy nad hlavou), kulturní (nedostatek nebo úplná absence možností pro vzdělávání, úspěšnou budoucnost, společenské a kulturní vyloučení), sociální (způsobenou osamělostí, nedostatkem vztahů, diskriminací, marginalizací) a duchovní (vnitřní prázdnota, ztráta smyslu života, zoufalství, úzkost, morální zmatek) (Vancáková, 2016).

Chudobu můžeme dělit také na generační (jde o chudobu alespoň dvou po sobě jdoucích generací) a situační (nedostatek zdrojů v důsledku konkrétní události, např. úmrtí, nemoc, rozvod, atd.) (Payne, 2010).

Měření chudoby závisí na volbě konceptu chudoby a definice chudoby, přičemž existuje množství přístupů k jejich klasifikaci. Mezi často používané koncepty měření chudoby patří absolutní a relativní koncept, objektivní a subjektivní koncept (Želinský, 2014). „Podle absolutního konceptu je hranice chudoby zpravidla určena jako hodnota příjmu nebo spotřeby nezbytné k zajištění minimálního standardu výživy a ostatních nezbytných statků, resp. v odhadu nákladů spotřebního koše statků a služeb nezbytných k uspokojení základních potřeb“ (Želinský, 2014, s. 14). „Relativní míra chudoby vychází z hodnocení (porovnání) příjmů k určité střední hodnotě, v našem případě k národní hranici chudoby“ (Štatistický úřad SR, 2019, s. 7). „Subjektivní přístup k definování chudoby vyjadřuje, že hranice chudoby jsou inherentními subjektivními soudy lidí o tom, co považují za sociálně akceptovatelný minimální životní standard v určité společnosti“ (Želinský, 2014, s. 15). U objektivního konceptu „hranice chudoby se nestanovuje subjektivně, ale na základě nezávislých a objektivně vybraných kritérií“ (Štatistický úřad SR, 2019, s. 7).

Hranice rizika chudoby je stanovena jako 60 % mediánu národního ekvivalentního disponibilního příjmu. Hodnota hranice rizika chudoby je uváděna v PPS (parita kupní síly) a v EUR. Celková roční hranice rizika chudoby vypočtená z EU SILC 2018 pro rok 2018 byla pro jednočlennou domácnost 4 477 €, což měsíčně představuje částku 373 €. Pro domácnost 2 dospělých s 2 dětmi do 14 let byla celková roční hodnota hranice rizika chudoby na úrovni 9 402 €, což měsíčně představuje částku 784 € (Štatistický úřad SR, 2019).

Chudobu můžeme chápat jako míru, v níž jednotlivec žije bez potřebných zdrojů. Zdroje můžeme rozdělit do následujících kategorií: a) Finanční zdroje – tedy nemít peníze na nákup zboží a služeb. b) Emoční zdroje – patří k vnitřním zdrojům a řadí se k nejdůležitějším zdrojům, protože umožňují člověku vytrhnout se z dlouhodobě zafixovaných vzorců. Zařazujeme sem vytrvalost, houževnatost a uskutečňování voleb. Je to schopnost ovládat se a v nepříjemných situacích se neuchylovat k sebepoškozujícímu chování. Dodávají vytrvalost při překonávání těžkých a emočně vypjatých situací a stavů. c) Mentální zdroje – jde o duševní vlohy a získané schopnosti (čtení, psaní, počítání), které jsou potřebné pro každodenní život. Pokud člověk disponuje mentálními schopnostmi, má výhodu a může být sebeobslužnější, protože má přístup k informacím z různých zdrojů. d) Duchovní zdroje – prostřednictvím těchto zdrojů člověk může vnímat sám sebe a svou hodnotu jako jedinečné bytosti a ne jako zbytečnou a beznadějnou bytost. Jde o víru v Boží plán, respektování vyšší moci a smyslu života, který člověku dává naději. e) Fyzické zdroje – zahrnují fungující, pohyblivé a zdravé tělo umožňující jednotlivci vést sebestačný život. f) Podpůrné systémy – jde o externí zdroje. Patří sem rodina a přátelé, kteří má jednotlivec k dispozici v případě potřeby. Tyto zdroje se netýkají jen finanční a citové podpory, ale slouží také při zprostředkování znalostí. Např. za kým půjde jednotlivec, když potřebuje pomoc? Kdo dokáže poradit při hledání nového zaměstnání? g) Vztahy a životní vzory – znamená to být v kontaktu s vhodnými dospělými, kteří se v případě obtíží neuchylují k sebedestruktivnímu chování. Každý člověk má nějaký vzor; jen jde o to, aby byl vhodný a prospěšný. Umí ten vzor vychovávat děti? Daří se mu v práci? h) Znalost nepísemných pravidel – jsou to typická pravidla jednotlivých společenských vrstev. Existují specifická pravidla, která používají lidé z bohatší vrstvy, a jiná zase lidé z chudší vrstvy. K nepísemným pravidlům kultury chudoby patří např. hluk (televize je vždy zapnutá a všichni se navzájem přehlušují). Ve všech společenských vrstvách platí, že pokud se chce jednotlivec posunout z jedné do druhé, potřebuje člověka, který pochází z dané vrstvy a který bude působit jako jeho vzor a naučí ho nepísemná pravidla. i) Techniky překonávání obtíží – být schopný vnitřního dialogu (tzv. procedurální monolog) a umět přemýšlet o věcech nejen v rovině konkrétní, ale i abstraktní. Patří sem schopnost odosobnit se od problému (Payne, 2010; Vancáková, 2014).

Chudé rodiny prožívají absenci základních hodnot – nejen materiálních, ale i absenci lásky, blízkých vztahů, porozumění, podpory, vzájemného sdílení – které jsou nutné k tomu, aby člověk žil důstojně a šťastně (Vancáková, 2016).

1.3 Rodiny v nouzi

Každá rodina se může z různých příčin dostat do hluboké materiální krize, na dno sociální sítě. V této situaci je rodina často odkázána na pomoc státu. Příčiny materiální krize jsou různé, např. nezaměstnanost, nízké vzdělání, málo uplatnitelná kvalifikace, špatný zdravotní stav, neschopnost vypořádat se s krizovou životní situací, nedostatek odpovědnosti, asociální způsob života a další.

Pro selhávající rodiny by měla v členském státě fungovat záchranná sociální síť. Tuto síť tvoří legislativa, kterou stát garantuje všem občanům minimální úroveň pomoci v nouzových situacích. Sociální závislost rodiny je přímo závislá na příjmech jejích členů (Gabura, 2012).

S tímto souvisí pojmy materiální nouze a životní minimum. Materiální nouze je stav, kdy příjem členů domácnosti nedosahuje částky životního minima a členové domácnosti si neví nebo nemohou prací, výkonem vlastnického práva nebo jiného práva k majetku a uplatněním nároků zajistit příjem nebo zvýšit příjem (Zákon č. 417/2013 Z. z. o pomoci v hmotné núdzi). Známe dva typy materiální nouze rodiny, a to aktuální materiální nouzi (někdy může rodinu mobilizovat, při delším trvání může vést k pasivní rezistenci) a chronickou materiální nouzi (charakteristickou pasivitou, spoléháním pouze na pomoc zvenčí) (Gabura, 2012). Životní minimum je „společensky uznávaná minimální hranice příjmů fyzické osoby, pod kterou nastává stav její materiální nouze (Zákon č. 601/2013 Z. z. o životnom minime, § 1).

Podle výzkumů patří neúplné rodiny do kategorie rodin, které jsou nejvíce ohroženy chudobou a sociálním vyloučením na okraj společnosti (Vancáková, 2015). Velký podíl chudých rodin tvoří osamělé matky s nezletilými dětmi. K problémům osamělých matek patří: ohrožení základních funkcí rodiny (zejména zajištění citového zázemí všech členů rodiny, příprava dětí pro život ve společnosti a ekonomické zajištění rodiny), ekonomické znevýhodnění (materiální problémy mají osamělé matky s nízkým sociálním statusem, a to nejen z důvodu nižšího příjmu, ale také kvůli většímu počtu dětí a méně odpovědnému životnímu stylu), nezaměstnanost (u osamělých matek představuje nezaměstnanost značné riziko, protože chudoba se nedotýká jen životní situace matky, ale vyvolá i dětskou chudobu; zároveň na trhu práce je osamělá matka s dítětem pro zaměstnavatele neatraktivní), bytová problematika (osamělé matky s dětmi si jen stěží mohou dovolit vlastní bydlení a vzhledem k tomu, že podnájmy jsou drahé, nic jiného jim nezbývá než se ubytovat v krizových centrech, která však mají přísná pravidla a omezený čas pobytu), sociální izolace (osamělá matka musí zastávat v chodu domácnosti obě rodičovské role, což způsobuje omezení jejího volného času a sociálních kontaktů převážně na příbuzenské a pracovní) a sociální exkluze (osamělá mateřství často nese také vyloučení na okraj společnosti, ať již z důvodu dlouhodobé nezaměstnanosti, nebo ztráty sociálních kontaktů) (Matoušek, 2005).

Chudoba rodin se sebou nese i problém dětství v chudobě. Demografické statistiky EU uvádějí, že ze 490 milionů obyvatel 94 milionů je mladších než 18 let a 72 milionů žije v chudobě. Každé čtvrté dítě se nachází na úrovni extrémní chudoby. V EU je ohroženo chudobou 19 % dětí. V některých zemích trpí chudobou a deprivací více než čtvrtina dětí a ve většině zemí jsou děti více ohroženy chudobou než celková populace. Dětská chudoba je nejnižší v severských státech a nejvyšší je v Polsku, Lotyšsku, Rumunsku (Antolová, 2013). Růst a dospívání dětí v chudobě má negativní vliv na šance a příležitosti v jejich pozdějším životě a může také ovlivnit jejich aktuální i budoucí vývoj. Špatné rodinné zázemí představuje důvod uvíznutí v chudobě, ale zároveň i člověk, který vyrostl v dobrých podmínkách, se pod vlivem situace může ocitnout v kategorii chudobných (Antolová, 2013; Žilová, 2005).

Chudoba zasahuje i seniory. Senioři jsou odkázáni na důchod, mnozí nemají možnost pracovat ani na dohodu, zejména kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu. „Chudoba u cílové skupiny seniorů je ekonomický problém, který je spojen s aktuální demografickou situací a jejím budoucím vývojem. Nejčastěji k stavu chudoby dochází z následujících důvodů: rostoucí náklady na bydlení, výdaje na stravování a léky. Ekonomická situace se významně zhoršuje u starých osob ve vyšších věkových skupinách, v domácnostech seniorů jednotlivců, u lidí s nízkým důchodem a zhoršeným zdravotním stavem. Dále se zhoršenou kompetencí vyřídit potřebné nároky v sociálním systému a neznalostí využít možné služby.“ (Nová, 2020, s. 217).

Maják nádeje - rodinné výlety

2 Lidská práva

Sociální pracovník potřebuje znát základní lidská práva a svobody, aby jeho intervence respektovaly individualitu klienta.

2.1 Základní lidská práva a svobody

Základním východiskem chápání lidských práv je jejich suma obsažená ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948. Ústava Slovenské republiky v článcích 12 až 53 rovněž obsahuje seznam lidských práv, kterým je věnována celá její druhá hlava „Základní práva a svobody“ (Horná a kol., 2013).

Mezi základní lidská práva a svobody podle Všeobecné deklarace lidských práv patří:

  • Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.
  • Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
  • Každý má právo, aby byl všude uznáván jeho právní status.
  • Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakékoli diskriminace.
  • Každý má právo na účinnou ochranu příslušnými vnitrostátními soudy proti činům porušujícím základní práva, která mu přiznává ústava nebo zákon.
  • Nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn.
  • Každý má stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně slyšen nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje o jeho právech a povinnostech a o jakémkoli trestním obvinění, které bylo vzneseno proti němu.
  • Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo, aby byl pokládán za nevinného, dokud právním postupem není v veřejném procesu prokázána jeho vina, při němž měl všechny záruky nezbytné pro svou obhajobu.
  • Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani útoku na svou čest a pověst.
  • Každý má právo svobodně se pohybovat a svobodně si zvolit bydliště v každém státě.
  • Každý má právo opustit jakoukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.
  • Každý má právo na státní příslušnost.
  • Muži a ženy, kteří dosáhli plnoletosti, mají právo bez omezení z důvodu rasové, národní nebo náboženské příslušnosti uzavřít manželství a založit rodinu.
  • Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu jak ze strany společnosti, tak státu.
  • Každý má právo vlastnit majetek sám, stejně jako i společně s jinými.
  • Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.
  • Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.
  • Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu.
  • Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování.
  • Každý má právo, aby se zúčastnil správy své země, buď přímo, nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců.
  • Základem vládní moci je vůle lidu, tato vůle má být vyjádřena v pravidelných a řádných volbách.
  • Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i mezinárodní spoluúčastí a v souladu s organizací a prostředky příslušného státu byla garantována hospodářská, sociální a kulturní práva nezbytná pro jeho důstojnost a svobodný rozvoj jeho osobnosti.
  • Každý má právo na práci, na svobodnou volbu povolání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu před nezaměstnaností.
  • Každý má bez jakékoli diskriminace nárok na stejnou odměnu za stejnou práci.
  • Každý pracující má právo na spravedlivou a přiměřenou odměnu, která mu samotnému a jeho rodině zajišťuje živobytí odpovídající lidské důstojnosti, a v případě potřeby doplňované dalšími prostředky sociálního zabezpečení.
  • Každý má právo na odpočinek a zotavení, na rozumné vymezení pracovní doby a pravidelné placené dovolené.
  • Každý má právo na takovou životní úroveň, která mu i jeho rodině může zajistit zdraví a blahobyt, včetně stravy, oblékání, bydlení, lékařské péče, stejně jako potřebných sociálních služeb; má právo na zajištění v nezaměstnanosti, při nemoci, při pracovní neschopnosti, při ovdovění, ve stáří nebo v jiných případech ztráty možností výdělku, které nastaly za okolností nezávislými na jeho vůli.
  • Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať narozené v manželství či mimo něj, mají stejnou sociální ochranu.
  • Každý má právo na vzdělání.
  • Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, mít potěšení z umění a účastnit se vědeckého pokroku a jeho výdobytků.

2.2 Lidská důstojnost

Latinský výraz pro důstojnost „dignitas“ znamená hodnotu pro sebe samu – ne pro krásu, inteligenci či šikovnost. Takto chápaná hodnota člověka je základem lidských práv.

Důstojnost představuje morální vztah člověka k sobě samému a společnosti k jednotlivci, jehož vědomí je formou sebekontroly osobnosti. Na důstojnosti jsou založeny požadavky jednotlivce vůči sobě samému: jednat tak, aby člověk neponížil svou důstojnost. Jde tedy o vyjádření představy o osobnostní a sociální hodnotě každého člověka. Především vyjadřuje vztah k sobě samému, vztah k ostatním lidem a vztah ke společnosti. Uvědomění si vlastní důstojnosti je formou sebauvědomění a sebekontroly (www.dostojnost.eu).

Důstojnost osoby bychom mohli charakterizovat jako její vzácnost, cenu, hodnotu. Není to ekonomická hodnota ani nemá materiální charakter. Je to duchovní hodnota, která způsobuje, že osoba má být vždy cílem, nikoli prostředkem. Nemůže být nikdy a nikým chápána jako prostředek k jinému cíli, protože to by byl postoj nehodný osoby. Co to znamená být prostředkem? Je to tehdy, když jeden člověk druhého „používá“ k nějakému svému cíli, např. vlastník má otroka na práci, vědci (nelegitimně) dělají pokusy na lidech. Zde vidíme problém, že cíl vlastníka a cíl vědců není v souladu s dotčenými lidmi – osobami. Člověk má být cílem. Pokud tím cílem není, pak je zde jiný cíl, který je upřednostňován. Člověk – osoba je v pozemském světě nejdokonalejší bytostí, je tedy nejvyšším cílem. Všechny ostatní cíle jsou nižší. V uvedených příkladech je vždy upřednostňován nějaký jiný cíl před člověkem, což znamená, že je upřednostňován nižší cíl před vyšším, a to je neracionální jednání (Degro, 2007).

Hodnota osoby a její ušlechtilost se projevuje také v tom, že je schopná iniciovat nějaké jednání. Dalo by se říci, že osoba je takovou hodnotou, pro kterou se vyplatí něco dělat. Je to mezi námi lidmi velmi časté, např. přátelé se scházejí jeden kvůli druhému, společenský život se odehrává právě kvůli setkání, tedy blízkosti osob, běžně děláme drobné služby jeden pro druhého právě kvůli přátelskému vztahu k této osobě. Degro (2010, s. 73-74) o tom hovoří: „Příčinou existence lidských činností je v konečném důsledku osoba jako bytí „v sobě“ i „pro sebe“, jakožto bytnost – cíl, ne prostředek k cíli.“

Tato specifická vlastnost osobního bytí připomíná všem, například vědcům, pedagogům, psychologům i lékařům, že člověk nemůže být interpretován jako prostředek pro nějaké cíle, ať už vědecké nebo pedagogické. Všechno má být zaměřeno na dobro člověka, neboť ten má být cílem veškeré činnosti, umění, vědy, techniky, politiky i náboženství. Tedy člověk jako osoba má hodnotu sám v sobě, hodnotu neopakovatelnou, proto ho nelze užívat jako prostředek, má být vždy cílem (Degro, 2007).

2.3 Práva a povinnosti při poskytování sociální služby

Sociální služby musí být poskytovány v souladu se základními lidskými právy a svobodami, lidskou důstojností, se zásadami nediskriminace z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, či jiného myšlení národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické skupině, majetku, pohlaví nebo jiného postavení příjemce sociální služby a mají být poskytovány v prostředí, které si příjemce sociální služby vybral (Zákon č. 448/2008 Z. z. o sociálních službách).

Při poskytování sociálních služeb se musí dodržovat princip rovnosti příležitostí a zákazu diskriminace, tedy že všechny lidské bytosti mají právo svobodně rozvíjet své schopnosti a vybrat si z možností bez omezení z důvodu pohlaví, náboženského vyznání nebo víry, rasy, příslušnosti k národnosti nebo etnické skupině, zdravotního postižení, věku, sexuální orientace, rodinného stavu a rodinné situace, barvy pleti, jazyka, politického nebo jiného názoru, národního nebo sociálního původu, majetku, pohlaví nebo jiného postavení (Zákon č. 365/2004 Z. z. o rovném zacházení v některých oblastech a o ochraně před diskriminací).

Sociální služby svou povahou (rozsahem, formou a způsobem poskytování) umožňují realizovat základní práva a svobody člověka:

  • právo na důstojné zacházení (sociální služba svou podstatou umožňuje zachování lidské důstojnosti člověka; vede k uznání potřeb člověka odkázaného na sociální službu jako hodných zvláštního zřetele a veřejné podpory),
  • právo a svoboda volby (volby sociální služby, její formy a poskytovatele),
  • právo na podporu informovaných rozhodnutí, na vyjádření nesouhlasu a na přiměřené riziko (jde o zajištění dostupnosti informací o sociální službě, úhradě za ni a cílové skupině, které je poskytována, v srozumitelné formě; o možnost standardizovaným způsobem vyjadřovat nesouhlas s různými aspekty poskytované sociální služby a domáhat se přiměřené nápravy),
  • právo na individualizované a na jednotlivce orientované sociální služby (při poskytování sociálních služeb zamezení všem formám institucionalismu a upřednostňování institucionální a kolektivní kultury před individuálním přístupem; přihlížení k individuálním potřebám, představám a přáním příjemce sociální služby),
  • právo na sebeurčení, podporu aktivizace a participace (příjemce sociální služby má právo ovlivňovat podmínky svého života a prostředí, v němž žije, určovat klíčové osoby pro otázky svého každodenního života, ochranu vlastních práv a právem chráněných zájmů, navazování a udržování kontaktů s rodinou a komunitou; dále má právo na svou aktivizaci směřující k posílení sebestačnosti, kontrole nad vlastním životem a podpoře sociálního začlenění a důstojnosti),
  • právo na respekt k soukromému životu (v případě všech forem sociálních služeb zajištění práva na nerušený osobní prostor příjemce sociální služby, kromě situací, které neunesou odklad a kdy je vstup do osobního prostoru nezbytný na ochranu života, zdraví nebo majetku),
  • právo na rodinu a udržování širších rodinných vztahů (právo na vytváření podmínek pro udržování kontaktů s rodinou a širším podpůrným kruhem; jde o spolupráci s rodinou, obcí a komunitou při vytváření podmínek pro návrat do přirozeného rodinného prostředí),
  • právo na náhradu škody způsobené poskytovatelem sociální služby při jejím poskytování nebo v přímé souvislosti s jejím poskytováním (Zákon č. 448/2008 Z. z. o sociálních službách; Repková, 2015).

Maják nádeje - doučování

3 Lidská práva při práci s chudými rodinami

Pro zjišťování aplikace lidských práv jsme si vybrali občanské sdružení Maják nádeje, které má registrovanou nízkoprahovou sociální službu pro děti a rodinu a také terénní sociální službu krizové intervence. Jejich cílovou skupinou jsou rodiny v materiální a sociální nouzi.

3.1 Pravidla dodržování lidských práv

Maják nádeje vynakládá snahu o podporu a ochranu lidských práv klientů, v souladu s lidskou důstojností a principy nediskriminace.

Zaměstnanci jsou poučeni o respektování základních lidských práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod. Respektování dodržování lidských práv a svobod klientů je povinností každého zaměstnance, a to při všech činnostech.

Každý sociální pracovník je poučen o respektování Etického kodexu sociálního pracovníka, vydaného Slovenskou komorou SP a ASP.

Klienti jsou informováni srozumitelným způsobem o svých právech a povinnostech před podpisem smlouvy o poskytování sociálních služeb. Práva a povinnosti jsou zakotvena i písemně ve smlouvě o poskytování sociálních služeb. Problematiku lidských práv mohou řešit i přímo během sociálních intervencí.

3.2 Aktivity zaměřené na podporu lidských práv

Maják nádeje vytváří podmínky pro uplatňování lidských práv rodin v nouzi. Klienti mají možnost účastnit se pravidelných formativních aktivit (měsíční formativní setkání rodin, psychologické workshopy, přednášky), které pomáhají jejich osobnostnímu rozvoji a podpoře kompetencí i v oblasti lidských práv.

Zaměstnanci mají zajištěny různé kurzy a školení, jejichž obsahem je i ochrana a rozvoj lidskoprávních přístupů, metod jejich obhajoby, ochrany a dosahování.

Maják nádeje organizuje jednou ročně pro širokou laickou i odbornou veřejnost mezinárodní vědeckou konferenci pod názvem „Člověk na periférii společnosti“, která se koná v říjnu při příležitosti Mezinárodního dne boje proti chudobě a je zaměřena na pomoc lidem v nouzi. Výstupem z konference je i recenzovaný sborník, prostřednictvím kterého se informace mohou šířit dál.

Ochranu a zajištění lidských práv věnuje také pozornost v publikační činnosti a ve vědecké činnosti. Realizovali několik výzkumů v oblasti pomoci rodinám v nouzi. V těchto výzkumech upozorňují na krizový stav rodin v Košicích a okolí, na nevhodné životní podmínky, v nichž žijí, na nedostatečné vnitřní zdroje těchto rodin, které jsou na okraji společnosti, a nedostatečné vnější zdroje, které by jim pomohly ke zlepšení jejich životní situace. Na základě výzkumů vydali knihy, které upozorňují na současný stav rodin v nouzi i možnosti pomoci: Rodiny v nouzi (Vancáková, S.), Aktivity Církve zaměřené na pomoc rodinám (Vancáková, S.), Rodina a pomoc státu … realita, nebo utopie? (Vancáková, S.), Když rodina trpí (Vancáková, S.). Vydali i další publikace: Milosrdenství k trpícím (Vancáková, S. a kol.) a Utrpení bolí, ale má smysl (Vancáková, S. a kol.). Prostřednictvím psaní knih a vydávání časopisu „Maják nádeje – časopis o rodinách v nouzi“ se dostává do povědomí krizová situace lidí v nouzi a možnosti pomoci sociálně vyloučeným lidem.

Podpoře lidských práv rodin v nouzi se věnují i v médiích. Mají časté mediální výstupy v televizích, rádiích a v novinách.

3.3 Specifická podpora ohrožených lidských práv rodin v nouzi

V Majáku nádeje se snaží specificky zaměřit na podporu ohrožených lidských práv rodin v nouzi.

  • právo na základní potřeby – strava, hygiena, oblečení

Chudé rodiny v Majáku nádeje dostávají pravidelně suché potraviny nebo stravovací lístky, za které si mohou koupit potraviny a drogerii dle potřeby. Rodinám, kde chybí vhodné sezónní oblečení a obuv, pomáhá Maják nádeje zajišťováním oblečení, sbírkami obuvi, a v případech náhlé hospitalizace dítěte kupují potřebné věci do nemocnice osobně. - právo na bydlení Stále více rodin se dostává do neschopnosti platit nájemné a tento problém se zvlášť silně týká osamělých matek, které přišly o bydlení po rozvodu. V Majáku nádeje se setkávají se situacemi osamělých matek, které s malými dětmi zůstaly na ulici, které zůstaly bez podpory rodiny a byly nuceny hledat ubytování v krizových centrech. Toto právo na slušné a důstojné bydlení je v mnoha případech potlačováno. Rodiny, které doprovází Maják nádeje, bydlí často v nelidských podmínkách – v zahradních chatkách a v starých domech bez elektřiny a vody. Měly i rodiny, které se ocitly po neschopnosti platit podnájem na ulici a přespávaly s dětmi na železniční stanici nebo ve stanu na okraji lesa. Podle aktuálních možností pomáhají občas rodinám i s placením nájmu. Samozřejmostí je poradenství v oblasti hledání dostupného bydlení. - právo na zdravotní péči Je třeba věnovat zvláštní pozornost rodinám se zdravotním postižením, kde těžká nemoc převrací rovnováhu, touhy a očekávání. Velkou část rodin v Majáku nádeje tvoří rodiny, kde jeden z rodičů nebo dítě mají vážné zdravotní postižení. Příjem v těchto rodinách je velmi nízký a nedokáže pokrýt výdaje na základní potřeby. Rodinám s nemocnými dětmi pomáhá Maják nádeje různými způsby – proplácí jim léky a zdravotní pomůcky, které jim neproplatí zdravotní pojišťovna, dětem zajišťují vyšetření očí a následně pomáhají s nákupem brýlí, při pooperačních stavech pomáhají s proplácením zdravotnického materiálu a podobně. Rodinám, kde jsou děti onkologicky nemocné, navštěvují v domácím prostředí nebo přímo v nemocnici.

3.4 Preventivní opatření zaměřená na dodržování lidských práv

V rámci práce s cílovou skupinou rodiny v materiální a sociální nouzi v Majáku nádeje identifikovali následující rizikové lidské práva a svobody, u nichž by mohlo dojít k porušení z jejich strany. Zároveň analyzovali i preventivní opatření, aby k jejich porušení nedošlo.

  • nedotknutelnost osoby a jejího soukromí

V rámci terénní sociální práce se sociální pracovník klientovi nejprve ozve telefonicky, nejde neohlášeně. Sociální pracovník v rámci terénní sociální práce vstupuje do domácnosti klienta jen se souhlasem klienta. V domácnosti se chová úctivě i k majetku klienta (vyndává se atd.). Nezasahuje do věcí bez dotazu (např. fotoalb a pod.), protože klient nemusí chtít sdílet tento aspekt soukromí. - bezpečné pracovní podmínky v rámci terénní formy sociální služby

V případě první návštěvy klienta v domácím prostředí je terénní sociální práce vykonávána dvojicí pracovníků. Stejně tak pokud je známé, že v rodině je nebezpečný člen, např. násilnický partner, chodí se do terénu ve dvojici.

Závěr

Chudoba může být příčinou i následkem porušování lidských práv. Souvislost mezi lidskými právy a chudobou je zřejmá: Většina těch, jejichž práva jsou upírána, patří obvykle do vrstvy chudých. Obecně mají ztížený nebo omezený přístup na trh práce a je výrazně omezená i jejich možnost participace na základních službách a zdrojích. Někdy chudí nemohou využít své právo na zdravotní péči nebo bydlení z prostého důvodu – nemohou si to dovolit. Chudobu tvoří mnoho složek, ale vždy ji charakterizují faktory jako diskriminace, nerovnost v přístupu ke zdrojům, sociální exkluze a stigmatizace. Tyto faktory však mají i jiné jméno, a tím je popírání lidských práv a lidské důstojnosti (Enviroportal, 2006).

Autorka: PhDr. Michaela Šuľová, PhD. Teologická fakulta v Košicích Katolické univerzity v Ružomberku

Seznam použité literatury

ANTOLOVÁ, V. a kol. 2013. Objektivní znaky dětské chudoby a regionální rozdíly v jejich subjektivním vnímání chudoby. Bratislava: Iuventa. 70 s. DEGRO, I. 2010. Filozofická antropologie. Bratislava: IRIS, 215 s. ISBN 978-80-89238-29-3. DEGRO, I. Atribúty lidské osoby. In Verba Theologica. ISSN 1336-1635, 2007, roč. 6, č. 2, s. 5-14. DŽAMBAZOVIČ, R. – GERBERY, D. 2005. Od chudoby k sociálnímu vyloučení. In Sociológia. roč. 37, č. 2, s. 143-176. ENVIROPORTAL. 10. prosince - Den lidských práv. 2006. https://www.enviroportal.sk/clanok/10-december-den-ludskych-prav. GABURA, J. 2012. Teorie a proces práce s rodinou. Bratislava: Iris. 318 s. ISBN 978-80-89256-95-2. HORNÁ, D. a kol. 2013. Vybrané texty k lidským právům. Bratislava: UK, 175 s. ISBN 978-80-223-3623-2. MATOUŠEK, O. a kol. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. MATOUŠEK, O. a kol. 2013. Encylopedie sociální práce. Praha: Portál. 576 s. ISBN 978-80-262-0366-7. Národní rámcová strategie podpory sociálního začlenění a boje proti chudobě. 73 s. NAVRÁTIL, P. a kol. 2003. Romové v české společnosti. Praha: Portál. 224 s. ISBN 80-7178-741-8. NOVÁ, M. 2016. Poverty and social exclusion. In: Suvada J., Czarnecki P., Mrazova M. Interdisciplinary Updates on Health in Europe. Warsaw: Management University, Warsaw 2016. p. 13-21. ISBN 978-83-7520-214-4. NOVÁ, M. 2020. Chudoba ve stáří. In Ondrušová, J., Krahulcová, B. Gerontologie pro sociální práci. Praha: Karolinum, s. 217-223. ISBN 978-80-276-4383-0. PAYNE, R. K. a kol. 2010. Mosty z chudoby. Strategie pro profesionály a komunity. Košice: Equilibria. 293 s. ISBN 978-80-89284-53-5. REPKOVÁ, K. 2015. Implementace podmínek kvality do praxe poskytovatelů sociálních služeb – metodologická východiska. Bratislava: MPSVaR. 181 s. ŠTATISTICKÝ ÚRAD SR. 2019. EU SILC 2018. Indikátory chudoby a sociálního vyloučení. Demografie a sociální statistiky. Bratislava: Štatistický úrad. 57 s. ISBN 978-80-8121-695-4. Ústava Slovenské republiky. VANCÁKOVÁ, S. 2015. Aktivity Cirkve zaměřené na pomoc rodinám. Ružomberok: Verbum. 112 s. ISBN 978-80-561-0277-0. VANCÁKOVÁ, S. 2015. Rodina a pomoc státu … realita, nebo utopie? Ružomberok: Verbum. 169 s. ISBN 978-80-561-0313-5. VANCÁKOVÁ, S. a kol. 2016. Milosrdenství k trpícím. Košice: Maják nádeje. 146 s. ISBN 978-80-972547-0-4. Všeobecná deklarace lidských práv. www.dostojnost.eu Zákon 417/2003 Z. z. o pomoci v hmotné nouzi a o změně a doplnění některých zákonů. Zákon 448/2008 Z. z. o sociálních službách a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Zb. o podnikání v živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů. Zákon 601/2003 Z. z. o životním minimu a o změně a doplnění některých zákonů. Zákon č. 365/2004 Z. z. o rovném zacházení v některých oblastech a o ochraně před diskriminací a o změně a doplnění některých zákonů (antidiskriminační zákon). ŽELINSKÝ, T. 2014. Chudoba a deprivace na Slovensku. Metodologické aspekty a empirie. Košice: Equilibria. 244 s. ISBN 978-80-8143-134-0. ŽILOVÁ, A. 2005. Chudoba a její proměny na Slovensku. Badín: Mentor. ISBN 80-968932-2-X.