Lidská práva jsou oprávnění, která náležejí každé lidské bytosti od narození až do smrti. Stát je povinen lidská práva garantovat a přijmout nezbytná opatření k jejich ochraně. Důležitost dodržování lidských práv a svobod v sociální práci má být nejen samozřejmostí, ale i povinností.
Stát vykonává své kompetence prostřednictvím správních orgánů, přičemž v jejich jménu jednají konkrétní zaměstnanci, kteří jsou pověřeni výkonem státní správy. Všechny státní orgány jsou povinny implementovat lidskoprávní principy a chránit základní práva a svobody občanů. Každý státní zaměstnanec je povinen dodržovat Ústavu Slovenské republiky, zákony i právně závazné mezinárodní smlouvy a úmluvy a zdržet se všeho, co by mohlo ohrozit jeho nestrannost. Je třeba zajistit, aby byl každý státní zaměstnanec seznámen i s lidskými právy, přičemž jeho povinností je dbát na to, aby nikdy nedošlo k jejich porušení. Znalost lidských práv má mimořádný význam v sociální práci a stejně tak i v sociální posudkové činnosti.
Sociální posudková činnost je oblastí, kde sociální pracovníci rozhodují o potřebách lidí s těžkým zdravotním postižením. Sociální pracovník se má řídit principy křesťanského humanismu, má jednat v souladu s etickým kodexem sociálního pracovníka, hájit lidská práva a svobody sociálně slabších jedinců, má jednat spravedlivě, v souladu s morálními a etickými principy.
Vzhledem k aktuálnosti dané problematiky - reformě sociální posudkové činnosti - upozorňujeme na některé principy, které mají být součástí sociální posudkové činnosti, přičemž věnujeme se zejména oblasti lidských práv. Spravedlivé posuzování má značný vliv na kvalitu života posuzované osoby, proto tato činnost vyžaduje kvalifikovaného odborníka na posudkovou činnost.
Lidská práva v sociální práci a v posudkové činnosti
Profese sociální práce úzce souvisí s lidskými právy, protože uznává základní hodnoty jako sociální spravedlnost, respekt, lidskou důstojnost a seberealizaci. Význam lidských práv v sociální práci je nepochybný. Díky nim může každý jedinec žít plnohodnotně a lidsky důstojně.
Z filozofického hlediska můžeme práci sociálního pracovníka charakterizovat jako lásku k moudrosti a hledání pravdy. Sociální pracovník se při práci s klientem setkává nejen s druhým člověkem, jeho problémy a jejich řešením, ale i sám se sebou. Reprezentuje společnost a měl by se usilovat být morální autoritou. Představuje prostředníka mezi klientem a společností; nejdůležitějším prvkem v práci sociálního pracovníka je však odhalit v sobě i v klientovi člověka hodného úcty, respektu a důvěry. Z postoje k sobě samému se odvíjí postoj k druhému člověku i k společnosti a celému lidstvu. (Glasová, 2008).
Respektování základních práv a svobod je základem moderního demokratického a právního státu. Dodržování a garance lidských práv je závazkem státu, který je povinen lidská práva chránit, přičemž jednotlivec má právo požadovat, aby stát jeho právo respektoval a chránil.
Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 je jedním z nejdůležitějších pramenů ekonomických, sociálních a kulturních práv. V článku 22 uznává právo na sociální zabezpečení, v článku 25 právo na přiměřenou životní úroveň. Článek 7 uznává rovnost všech před zákonem, právo každého na ochranu bez jakékoli diskriminace.
Evropská sociální charta chrání ekonomická, sociální a kulturní práva, v článku 12 upravuje právo na sociální zabezpečení. Charta je propojena s Evropskou úmluvou o lidských právech, která chrání zejména občanská a politická práva. Ekonomická, sociální a kulturní práva, která jsou upravena v mezinárodních a regionálních lidskoprávních dokumentech, jsou právně závazná. Smluvní strany, tedy státy, mají právní závazek tato práva respektovat, chránit a naplňovat. (Hetteš, 2015).
Charta základních práv Evropské unie v článku 34 uznává a respektuje právo na sociální zabezpečení a právo na sociální pomoc. Článek 20 Charty upravuje rovnost před zákonem, článek 21 Charty zakazuje jakoukoli diskriminaci z různých důvodů, včetně důvodu zdravotního postižení.
Základní práva a svobody jsou upraveny také ve druhé hlavě Ústavy SR. Podle čl. 12 odst. 1) Ústavy SR „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právách. Základní lidská práva a svobody jsou neodnímatelná, neodcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná“. Princip stejného zacházení je upraven v čl. 12 odst. 2) Ústavy SR, kde je uvedeno, že práva a svobody se zaručují všem bez ohledu na různé důvody. Ačkoli důvod zdravotního postižení tam není upraven výslovně, z pojmu jiné postavení lze vyvodit, že tento pojem zahrnuje i důvod zdravotního postižení.
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 2006. V roce 2010 byla tato Úmluva ratifikována Slovenskou republikou a tím se stala právně závazným dokumentem, který má přednost před našimi zákony. Cílem Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením podle čl. 1 je „prosazovat, chránit a zajišťovat plné a rovné využívání všech práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti“.
V článku 5 je upravena rovnost a nediskriminace, kde se uvádí, že všechny osoby jsou si rovné před zákonem a podle zákona. V čl. 5 odst. 2) je uvedeno, že jakákoli diskriminace na základě zdravotního postižení je zakázána a zajišťuje se účinná právní ochrana před diskriminací z jakýchkoli důvodů.
Zákaz diskriminace je upraven i v zákoně č. 365/2004 Z. z. o rovnosti zacházení v některých oblastech a ochraně před diskriminací a o změně a doplnění některých zákonů (antidiskriminační zákon). Tento zákon přímo stanoví diskriminační důvody, upravuje různé pojmy, jako přímou, nepřímou diskriminaci a další.
Podle § 2a odst. 2) „přímá diskriminace je jednání nebo opomenutí, při kterém se s osobou zachází méně příznivě, než se s ní zachází, zacházelo nebo by se mohlo zacházet s jinou osobou ve srovnatelné situaci.“ Ne přímo? je upravena v odstavci 3, podle něhož je nepřímou diskriminací vnějškově neutrální předpis, rozhodnutí nebo pokyn, který znevýhodňuje nebo může znevýhodňovat osobu v porovnání s jinou osobou. Princip rovného zacházení neznamená jen zákaz diskriminace, ale i to, že je třeba dbát na to, aby ke diskriminaci nikdy nedošlo, tedy provést preventivní opatření k zabránění diskriminace. Podle antidiskriminačního zákona má každý i právo na ochranu před diskriminací a právo domáhat se svých práv u soudu.
Mezi základní principy přístupu k osobě se zdravotním postižením patří respektování autonomie klienta, jeho jedinečnosti, akceptace, humanita, konání dobra, nehodnotící postoj, nepoškozování a spravedlivé zacházení.
Problematika lidských práv v zákoně č. 448/2008 Z. z. o sociálních službách se nachází v příloze č. 2 zákona, kde jsou upraveny podmínky kvality poskytovaných sociálních služeb. Kromě toho celý zákon o sociálních službách vychází z lidskoprávních závazků.
Lidskoprávní závazky jsou obsaženy také v různých mezinárodních dokumentech, národních programech, například i v dokumentu Národní priority rozvoje sociálních služeb na léta 2021–2030. Na úrovni samosprávy bychom mohli zmínit dokument koncepci rozvoje sociálních služeb vypracovaný vyššími územními celky a komunitní plány na úrovni měst a obcí. Závazky spočívají v tom, aby lidé se zdravotním postižením mohli vést samostatný, nezávislý život a aby bylo zajištěno jejich plné začlenění do společnosti.
Slovenská republika se zavázala k lidskoprávnímu přístupu a má zajistit podmínky pro svobodný, nezávislý život především pro osoby s těžkým zdravotním postižením, které jsou odkázány na pomoc druhé osoby.
Nezávislý způsob života je upraven v článku 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Tento článek zavazuje smluvní strany k uznání stejných práv pro všechny osoby se zdravotním postižením žít ve společnosti se stejnými možnostmi na rovnoprávném základě s ostatními. Upravuje práva osob se zdravotním postižením a jejich plné začlenění a zapojení do společnosti.
Pokud jde o zákon č. 447/2008 Z. z. o peněžních příspěvcích na kompenzaci těžkého zdravotního postižení, nezávislý způsob života se projevuje zejména u příspěvku na osobní asistenci, která je základním nástrojem k zajištění nezávislého života. Osobní asistence je lidským právem.
Každá lidská bytost má právo participovat ve společnosti, být rovnocenným partnerem, rozhodovat o svém životě, rozvíjet různé aktivity podle vlastního výběru; nikdo ji nemůže omezovat v tom, kde, jak a s kým chce žít, neboť všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Je třeba jim zajistit také přístup ke službám, k potřebným pomůckám a dbát na to, aby nedošlo k jejich segregaci a izolaci ve společnosti.
Podpora sociální inkluze
Nejdůležitějším mezinárodním dokumentem, který upravuje integraci do společnosti, je Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, která mezi obecné zásady Úmluvy v článku 3 uvádí respektování přirozené důstojnosti, nezávislosti, nediskriminace, jakož i plné a účinné zapojení a začlenění do společnosti a další principy. Následně v článku 19 Úmluvy je upravený nezávislý způsob života a začlenění do společnosti, který uznává stejné právo všech osob se zdravotním postižením žít ve společnosti na rovnoprávním základě s ostatními.
Kromě mezinárodních dokumentů je ochrana práv osob se zdravotním postižením a jejich integrace upravena i v rámci Evropské unie. Charta základních práv Evropské unie z 7. prosince 2000, upravená 12. 12. 2007, původně neměla postavení primárního pramene práva Unie, až Lisabonskou smlouvou došlo k této změně. Mezi primární prameny evropského práva tedy patří také Charta základních práv Evropské unie, kde je v článku 26 upravena také integrace osob se zdravotním postižením následovně: „unie uznává a respektuje právo osob se zdravotním postižením využívat opatření, která jsou určena k zajištění jejich nezávislosti, sociální integrace a integrace v zaměstnání a účasti na společenském životě.“
Integrace osob se zdravotním postižením je upravena také v různých dokumentech na národní úrovni. Jedním z nich je i Národní program rozvoje životních podmínek osob se zdravotním postižením na léta 2021–2030 a mnohé další. Je však třeba poukazovat na skutečnost, že integrace těžce zdravotně postižených osob do společnosti nebude možná, dokud stát nezajistí vhodné podmínky a přístup ke službám, dokud nebudou odstraněny bariéry, ať už fyzické i psychické, které jsou ve společnosti i v lidech, a dokud osoby s těžkým zdravotním postižením nedostanou stejnou šanci na integraci do společnosti na stejném základě s ostatními. Právě zde hraje důležitou roli kompenzace sociálních důsledků osob se zdravotním postižením, pomocí nichž i osoby s těžkým zdravotním postižením se mohou stát rovnocennými partnery. Moderní a demokratická společnost je pouze tehdy společností, která akceptuje všechna lidská práva, včetně práva na integraci, ve které mají přístup k službám všechny osoby stejně a kde neexistují žádné rozdíly.
V minulosti obecně i v rámci posudkové činnosti převládal lékařský přístup, který na člověka nahlížel jako na pacienta, zdravotní postižení vnímal jako chorobu, kterou je třeba léčit. V medicínském modelu převažovaly pojmy jako choroba, diagnóza, pacient, léčba, péče, neschopnost. Medicínský model sociální práce reprezentuje orientaci sociálních pracovníků na oblast zdraví v kontextu sociální práce. V medicínsky orientované sociální práci v minulosti sociální pracovník pracoval s klientem-pacientem a s jeho prostředím, přičemž byl chápán jako součást léčebného procesu. Sociální pracovník sám sebe chápal jako toho, kdo je oprávněn najít odpovědi na problémy vyplývající z dysfunkce sociálního systému. Ve klasickém (medicínském) modelu kromě termínu sociální případ, který se používal k označení jedince nebo rodiny, se setkáváme s termínem pacient. Medicínský model zdůrazňoval význam tří základních složek sociální práce, kterými jsou léčba, prevence, pomoc, ale orientoval se převážně na dvě složky, a to na léčbu a pomoc. Termín medicínská sociální práce je v současnosti nahrazen termínem biomedicínský diskurz v sociální práci. Zdraví je vnímáno jako žádoucí stav jednoty psycho-sociálních faktorů působících na jedince. Biomedicínský diskurz zdůrazňuje, že na rozdíl od klasického medicínského přístupu lze současnou sociální práci charakterizovat jako sociální práci v službách zdraví. (Levická, 2016).
Sociální model se zaměřuje hlavně na člověka a teprve potom na postižení. Slova, která se nejčastěji používají v sociálním modelu, jsou spolehlivost, potřeba, práva, odlišnost, schopnost.
Bio-psycho-sociální model byl vytvořen Světovou zdravotnickou organizací, poskytuje ucelený pohled na různé aspekty zdraví a je kombinací předchozích dvou. Moderní přístup k zdravotnímu postižení lidí říká, že lidi jako postižené učinila spíše společnost než jejich tělo.
Moderní přístup v sociální práci vychází z humanistického přístupu, má jít o rovnocenný partnerský vztah a stejně tak to platí i v sociální posudkové činnosti, kde pracujeme primárně s člověkem, který má určité znevýhodnění. Každá lidská bytost si zaslouží úctu a uznání, stát je povinen plnit závazky, ke kterým se zavázal v různých mezinárodních dokumentech. Pro integraci do společnosti těžce zdravotně postižený člověk, který je odkázán na pomoc jiné osoby, potřebuje i pomoc státu například ve formě kompenzačních příspěvků nebo poskytnutím potřebných sociálních služeb. Filozofie nezávislého života přináší jiný přístup k uspokojování potřeb osob se zdravotním postižením. Vychází z předpokladu, že k základním potřebám každého člověka patří touha po samostatném a smysluplném životě. Nezávislý život vede k dosažení rovnoprávnosti.
Tak jako lidé bez zdravotního postižení i osoby s těžkým zdravotním postižením chtějí žít lidsky důstojně, chtějí mít vlastní rodinu, domov, potřebují kolem sebe lidi, k nimž patří, potřebují lásku a jistotu, uznání a klid. Pro dosažení základních životních potřeb však potřebují i něco navíc než lidé bez zdravotního postižení: potřebují pomoc jiné osoby, případně další pomůcky, které jim umožní žít podobně jako ostatní lidé.
Integrace do společnosti až inkluze je základním lidským právem každého člověka. Při posuzování je třeba vycházet z holistického chápání, které člověka vnímá jako celistvou bio-psycho-socio-spirituální bytost s individuálními potřebami. Je důležité garantovat každému stejně právo na zachování lidské důstojnosti a stejné příležitosti. Pouze postupným odstraňováním všech bariér - fyzických i psychických - můžeme dosáhnout plné participace do společnosti.
Sociální posudková činnost
Sociální posudková činnost je činností, jejímž cílem je podpora sociálního začlenění osob se zdravotním postižením, přičemž jde o posuzování individuálních předpokladů fyzické osoby s těžkým zdravotním postižením, posuzování rodinného prostředí a prostředí, které ovlivňuje začlenění fyzické osoby s těžkým zdravotním postižením do společnosti.
Pojem sociální posudkové činnosti se explicitně používá jen v legislativě peněžní pomoci a pomoci formou sociálních služeb pro osoby, které z důvodu těžkého zdravotního postižení, dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebo z důvodu vyššího věku jsou odkázány na osobní pomoc někoho jiného. (Repková, 2022).
Při sociálních službách hovoříme o poskytování pomoci k řešení nepříznivého zdravotního stavu z důvodu těžkého zdravotního postižení, nepříznivého zdravotního stavu nebo dovršení důchodkového věku. Při kompenzaci těžkého zdravotního postižení jde o postižení, které osoba má v důsledku těžkého zdravotního postižení, přičemž jde o poskytování peněžních příspěvků na kompenzaci, poskytování průkazu osoby s těžkým zdravotním postižením a parkovacího průkazu.
Podle § 48 zákona č. 448/2008 Z. z. o sociálních službách je součástí posudková činnost zdravotní a sociální posudková činnost. Posudkovou činností se zjišťuje odkázanost fyzické osoby s těžkým zdravotním postižením nebo s nepříznivým zdravotním stavem na sociální službu v zařízení pro fyzické osoby, které jsou odkázané na pomoc jiné fyzické osoby a na opatrovatelskou službu.
Posudkovou činnost podle § 10 zákona č. 447/2008 Z. z. o peněžních příspěvcích na kompenzaci těžkého zdravotního postižení je lékařská posudková činnost a sociální posudková činnost. Těžké zdravotní postižení pro účely tohoto zákona je zdravotní postižení se stupněm funkční poruchy nejméně 50 %.
Snahy o reformu posudkové činnosti byly již několik let tématem odborné veřejnosti. V roce 2022 se začaly rozvíjet konkrétní aktivity v této oblasti, přičemž jde hlavně o sjednocení sociální posudkové činnosti. Podle § 46 zákona č. 219/2014 Z. z. o sociální práci a o podmínkách výkonu některých odborných činností v oblasti sociálních věcí a rodiny a o změně a doplnění některých zákonů musí sociální pracovníci do 31.12.2023 splňovat podmínku zvláštního kvalifikačního předpokladu pro výkon specializované odborné činnosti stanovenou nařízením č. 5/2016 Z. z., podle kterého je sociální posudková činnost specializovanou odbornou činností. Novelou zákona č. 116/2023 Z. z. došlo ke změně v tom smyslu, že podmínka odborné způsobilosti se považuje za splněnou nejdéle po dobu 4 let od dne výkonu specializované odborné činnosti a sociálním pracovníkům, kteří tuto práci již vykonávají, tato lhůta uplyne 31.12.2027. Podle § 5 odst. 2 zákona o sociální práci je přitom zvláštním kvalifikačním předpokladem pro výkon sociální posudkové činnosti absolvování akreditačního specializačního vzdělávacího programu sociální posudková činnost.
Cílem reformy sociální posudkové činnosti je vytvořit efektivní a jednotný systém posuzování, přičemž posuzování na účely zákona o sociálních službách a zákona o peněžních příspěvcích na kompenzace budou vykonávat úřady práce, sociálních věcí a rodiny. Posuzování má být komplexní, má být zavedena digitalizace posudkové činnosti, posudková činnost má být efektivnější díky lepšímu financování posudkových lékařů, přičemž byla odstraněna potřeba kvalifikačních předpokladů pro výkon lékařské posudkové činnosti. (Repková, 2022).
Pokud jde o digitalizaci posudkové činnosti a využívání systému e-zdraví a veřejných registrů v posudkové činnosti, bude třeba upravit několik zákonů, například i zákon č. 576/2004 Z. z. o zdravotní péči, službách souvisejících s poskytováním zdravotní péče. Z důvodu nedostatku posudkových lékařů a narůstajícího počtu klientů z tohoto zákona byla odstraněna potřeba kvalifikačních předpokladů pro výkon lékařské posudkové činnosti. Vzniká zde otázka, zda odstraněním této požadavku bude dostatečná kvalita posudkové činnosti, neboť i v dosavadní praxi byla právě otázka činnosti posudkových lékařů často předmětem diskusí a namítalo se, že proti lékařskému posudku nelze podat odvolání a že u posudkových lékařů abstinuje kontrola a osobní odpovědnost kompetentních osob; proto právě tato oblast může být neefektivní a snadno i zneužitelná. Zdravotně těžce postižené osoby patří mezi skupiny lidí, které zákon má chránit, když však v důsledku chybných posudků dochází k nerešpektování jejich zdravotního stavu nebo když dojde k vydání nezákonného posudku, jsou podmínky obrany mimořádně těžké. Odvolání a následné vymáhání zákonných nároků často vyústí v soudní spory, které jsou finančně náročné a zdlouhavé, neboť taková řízení trvají několik let, přičemž pomoc musí být poskytnuta vzhledem k situaci a potřebě řešení tíživé životní situace bezodkladně. Různé dokumenty, ať už národní nebo mezinárodní, garantují právo na plné začlenění do společnosti a nediskriminaci; na druhé straně však tyto osoby mají slabou ochranu v případě, že dochází k nerovnému zacházení.
Důležitou otázkou je posuzování z pohledu posudkového lékaře, neboť v současnosti většina výsledků posuzování vychází výlučně z lékařského posudku. Je třeba zdůraznit, že takové posuzování je nedostatečné, neboť zákon i v současnosti uvádí kombinaci posuzování, která se skládá z lékařské/zdravotní a sociální posudkové činnosti a teprve jejich výsledkem má být komplexní posudek / posudek o odkázanosti na sociální službu. Důležité přitom je, aby výsledkem byl skutečně zjištěný stav věci, který tvoří základ každého rozhodnutí. Rozhodnutí je zákonné, pokud splňuje všechny předpoklady správního řízení, přičemž je důležitým faktorem, aby byl dodržován princip materiální pravdy. Pokud je vydáno rozhodnutí, kde abstinuje dodržování základních principů správního řízení, je takové rozhodnutí nezákonné a je důvodem k vrácení do nového řízení.
Na důležitost dokazování poukazuje i Fedorová (2019), která upozorňuje na skutečnost, že dokazování ve věcech těžkého zdravotního postižení rozhodně nelze redukovat na posouzení zdravotního stavu účastníka řízení posudkovým lékařem. Odkazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 1Sžso 6/2015 z 28. 6. 2016, podle něhož jednoznačně vyplývá povinnost úřadů práce, sociálních věcí a rodiny vypořádat se s otázkou, zda podklady pro vypracování komplexního posudku byly úplné, objektivní a přesvědčivě odůvodněné; pokud tomu tak není, je nutné komplexní posudek doplnit a rozpory odstranit. Posudek přitom nepředstavuje ani nemůže představovat jediný podklad rozhodnutí podle zákona č. 447/2008 Z. z.
Ohledně lékařské posudkové činnosti lze poukázat také na rozsudek Nejvyššího soudu SR sp. zn. 1Sžso/32/2013 ze dne 15. 4. 2014, který rovněž upozorňuje na skutečnost, že „ačkoli zákon č. 447/2008 Z. z. připouští lékařskou posudkovou činnost, a to zejména za účelem hodnocení a posuzování zdravotního stavu, jeho změn a poruch podmiňujících zdravotní postižení fyzické osoby, přičemž jejíž provedení v případech, kdy toto posouzení vyžaduje zvláštní odborné znalosti, však neopravňuje v tom smyslu čl. 152 odst. 4 ústavy žalovaného, aby upustil, resp. vůbec nevykonal podrobnou analýzu zjištěných závěrů v rozhodnutí s vyhodnocením, proč nepřihlédl k námitkám žalobce, resp. proč závěry obsažené v komplexním posudku vyhovují kritériu spolehlivě zjištěného stavu věci ve smyslu zásady součinného hledání materiální pravdy ve správním řízení (§ 3 odst. 2 a 4 Správního řádu)... Nejvyšší soud nemůže podporovat názor, že žalovaný, že odborní lékaři nejsou oprávněni vyslovit svůj názor na druh a způsob kompenzace z hlediska své zdravotnické specializace. V souvislosti s uvedeným musí Nejvyšší soud poukázat právě na úlohu odborných posudků vypracovaných odbornými lékaři v projednávané věci s doporučujícími závěry, které však žalovaný v rozhodnutí ani neakceptoval a ani se s nimi nevyrovnal, i když soudní judikatura na ně klade důraz.“
Jak vyplývá i z výše uvedených zjištění, z množství soudních řízení, z počtu odvolání na druhostupňovém správním orgánu i z osobních zkušeností autorky vyplývá, že v posudkové činnosti často dochází k rozporům, jejichž následkem je vydání nezákonného rozhodnutí; bylo by třeba provést určité kroky i ke zvýšení celkové odbornosti, případně zavést i kontrolu nebo supervizi v této oblasti, abychom v budoucnu zredukovali vydávání nezákonných rozhodnutí.
Moderní společnost plně uznává postavení těžce zdravotně postižených osob jako rovnocenných bytostí a jejich plnou integraci do společnosti. Jejich práva jsou garantována více zákony, ale zároveň nedošlo k žádnému posunu v tom směru, aby mohly efektivněji uplatňovat svá práva, která jsou garantována mimo jiné také Ústavou SR a která stát zavázal uznat a plně respektovat.
Pokud upravujeme zákony a chceme dosáhnout efektivního a spravedlivého posuzování, které bude adresné, vzniká otázka, zda bude stačit sjednocení posudkové činnosti a zda by nebylo třeba zavést i účinné kontrolní mechanismy ohledně posudkových lékařů a celkově v posudkové činnosti.
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením zaručuje těmto osobám stejné práva a právo na nezávislý život, ale právě oblast posudkové činnosti je třeba upravit tak, aby nikdy nemohlo dojít k jejímu zneužití a aby následně osoby, které vzhledem ke svému těžkému zdravotnímu postižení nemusely bojovat i několik let o základní příspěvky, které by jim umožnily zajistit si nezávislý život a participaci do společnosti na stejném základě s ostatními.
Závazky, které vyplývají z OSN Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, jsou založeny na lidskoprávním přístupu. V něm se nepřistupuje k zdravotnímu postižení jako k fixnímu statusu určenému přítomností medicínské diagnózy, ale jako k výsledku interakcí mezi jednotlivcem a bariérami v postojích společnosti a v prostředí, které limitují možnosti jeho účasti na společenském životě na stejném základě s ostatními. Lidskoprávní přístup v posudkové činnosti má vycházet z respektování principů důstojnosti, autonomie a nezávislosti, práva volby posuzované osoby, nediskriminace a rovnosti příležitostí, respektování lidské rozmanitosti a humanosti. V posudkové činnosti mají být respektována práva posuzované osoby, její představy, vůle a preference k řešením. Proces a výsledky posudkové činnosti musí být spravedlivé a musí respektovat tělesnou i psychickou integritu osoby se zdravotním postižením, bez jakýchkoli projevů špatného zacházení s ní. Sociální aspekty posudkové činnosti jsou ukotveny v respektu k právům člověka žít nezávisle a inkluzivně v komunitě, k tomu je poskytována veškerá podpora a pomoc. (Repková, 2022).
Stát sociálněprávní práva zabezpečuje i ve smyslu Všeobecné deklarace lidských práv; stát přebírá na sebe závazky a povinnosti na základě mezinárodního práva realizovat, respektovat a chránit lidská práva. Závazek realizovat znamená, že stát musí učinit všechna opatření k usnadnění užívání lidských práv. Lidská práva a sociální spravedlnost jsou základem sociální práce a sociální politiky. Odpovědnost za výkon sociální politiky má zejména Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky.
ZÁVĚR
Cílem našeho příspěvku bylo upozornit na základní lidská práva a svobody, které jsou základem posudkové činnosti, přičemž pozornost jsme věnovali zejména sociální posudkové činnosti. Upozorňovali jsme na některé základní dokumenty, kde je právo na nezávislý život a stejné zacházení garantované a kde stát musí dbát na jejich dodržování.
Načrtli jsme některé oblasti sjednocení posudkové činnosti, přičemž jsme si kladli otázky, zda taková novela bude účinná také ve vztahu k osobám se zdravotním postižením, protože problémy v této oblasti vyplývají právě z toho, že posudková činnost je nejednotná a roztříštěná, přičemž její kvalita je často namítána i v soudních řízeních.
Podle našeho názoru by bylo třeba věnovat větší pozornost také ochraně práv osob se zdravotním postižením, hlavně co se týká adresnosti, abychom předešli zneužití i na druhé straně mince, totiž v posudkové činnosti, kde velmi snadno mohou být poškozeny právě osoby, které by si zasloužily ochranu a rovnocenné zacházení.
Autorka: PhDr. Bc. Mária Szegfüová Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave - doktorandka. Univerzita Komenského – právnická fakulta, Bratislava. Autorka působí jako sociální pracovnice, lektorka, supervizorka. Svoji vědeckou a odbornou činnost věnuje tématům lidských práv, spravedlnosti, veřejné správy, sociální politiky. Dlouhodobě poukazuje na problémy integrace a aplikaci Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
Seznam bibliografických odkazů
Dohovor o právech osob se zdravotním postižením. 2010. [online]. Oznámenie Ministerstva zahraničných vecí Slovenskej republiky č. 317/2010 Z. z. 2010. [cit. 2023-02-23]. Dostupné z: https://www.slov-lex.sk/pravne-predpisy/SK/ZZ/2010/317/
FEDOROVÁ, K. 2019. Ochrana práv osob se zdravotním postižením. Bratislava: Wolters Kluwer SR s.r.o., 2019. 128 s. ISBN 978-80-571-0027-0.
GLASOVÁ, K. 2008. Filozofia v praxi sociálneho pracovníka. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce Sv. Alžbety, n. o., 2008. 116 s. ISBN 978-80-89271-44-3.
Charta základních práv Evropské unie 2016. [online]. Úradný vestník Evropské unie. (2016/C 202/02) [cit. 2023-02-21]. Dostupné na: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/SK/TXT/PDF/?uri=CELEX:12016P/TXT&from=LT
HETTEŠ, M. 2015. Ľudské práva a sociálna ochrana v sociálnej práci. Bratislava: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2015. 242 s. ISBN 978-80-8132-128-3.
LEVICKÁ, J. 2016. Teoretické východiská sociálnej práce. Trnava: Fakulta zdravotníctva sociálnej práce. 2016. 88 s. ISBN: 978-80-8082-962-9.
Nariadenie vlády č. 5/2015 Z. z. Nariadenie vlády SR, ktorým sa vykonávajú niektoré ustanovenia zákona č. 219/2014 Z. z. o sociálnej práci a o podmienkach na výkon niektorých odborných činností v oblasti sociálnych vecí a rodiny a o zmene a doplnení niektorých zákonov.
REPKOVÁ, K. 2022. Sociálna posudková činnosť. Bratislava: Inštitút pre výskum práce a rodiny, 2022. 132 s. ISBN 978-80-7138-179-2.
Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. zn. 1Sžso/32/2013 ze dne 15.4.2014
SZEGFÜOVÁ, M. 2023. The significance of human rights and freedoms in social assessment activities In MAZUR, S. - CINTULOVÁ, L. - BRÉDOVÁ, S. 2023. Research studies and theoretical analysis of the actual problems in multidimensional sphere. Kraków: SAE, 2023. ISBN 978-83-65547-22-4. p. 101-116.
Všeobecná deklarácia základných práv a slobôd 1948. [online]. New York. [cit. 23.02.2023]. Dostupné na: https://www.ustavnysud.sk/documents/10182/992240/DE01_48.pdf/0d4bbd21-2476-4881-a7b3-145f72f2564b
Zákon č. 219/2014 Z. z. o sociálnej práci a o podmienkách na výkon niektorých odborných činností v oblasti sociálnych vecí a rodiny a o zmene a doplnení niektorých zákonov.
Zákon č. 365/2004 Z. z. o rovnakom zaobchádzaní v niektorých oblastiach a ochrane pred diskrimináciou a o zmene a doplnení niektorých zákonov (antidiskriminačný zákon).
Zákon č. 447/2008 Z. z. o peňažných príspevkoch na kompenzáciu ťažkého zdravotného postihnutia a o zmene a doplnení niektorých zákonov.
Zákon č. 448/2008 Z. z. o sociálnych službách
Ústava SR č. 460/1992 Zb.