Otázka migrace a uprchlíků je velmi citlivá a často diskutovaná nejen mezi politiky, ale i mezi běžnými lidmi. Víme, kdo je migrant? Migranti jsou obvykle cizího původu, bez místního pasu, nebo lidé, kteří přišli z nějakého místa. Víme, proč jsou tam? Přesunuli se dobrovolně? Co je vytlačilo z domovské země? Občanské nepokoje, válka, chudoba, nezaměstnanost nebo něco jiného? Občas nejsme schopni pochopit rozdíl mezi volným pohybem uvnitř Evropy a migrací ze třetích zemí. Nejdůležitější je rozlišovat mezi vnitroevropským volným pohybem osob a „takzvanou“ migrací ze třetích zemí. Romové z Rumunska mají jiný status ve srovnání s nelegálními migranty z Mali. Místní lidé však z nich mohou cítit stejný nepříjemný pocit. Jsou požehnáním v období stárnutí a nedostatku nové generace, nebo hrozbou? Mají nějaká sociální práva a proč?

LIDSKÉ ZDROJE A MIGRAČNÍ KONTROVERZE

Celý svět v současnosti trpí stárnutím. Stárnutí znamená především nízkou plodnost, a proto slabou generální výměnu. Na globální úrovni je však Evropa v čele demografických nepříznivých trendů. Po období téměř 40 let klesající demografické závislosti nyní Evropa vstupuje do období stárnutí pracovní síly a rostoucí demografické závislosti, protože současná generace postupně odchází z trhu práce a přidává se do řad závislé populace (Peschner, Fotakis, 2013).

Na první pohled se ekonomický pokles a jeho depresivní dopad na ekonomický růst a poptávku po práci jeví jako oddalující rostoucí demografický tlak na nabídku práce. Klesající podíl ekonomicky aktivní populace přináší nové výzvy. Některé z nejlépe fungujících ekonomik EU již čelí úzkým místům v nabídce práce kvůli rychlosti, jakou jejich pracovní síla stárne, a nedostatku pracovních rezerv.

Srážející se pracovní síla (rok 2015 je zlomovým bodem) bude brzdit růst zaměstnanosti, pokud nedojde k pozoruhodnému pokroku v řadě příslušných politik (aktivační politiky, podstatně vyšší investice do rozvoje lidských zdrojů, stimuly pro vyšší vnitroevropskou mobilitu a účinnější politiky ekonomické migrace a integrace).

Migrace je vysoko na národních i evropských agendách. Úbytek a stárnutí evropské populace přispělo ke zvýšenému povědomí o potřebě imigrace. Demografický faktor spolu s jeho předvídatelnými důsledky na různé systémy sociálního zabezpečení vyvolal zvýšenou debatu o imigraci v institucích EU i v členských státech EU.

Roste uvědomění, že bez imigrantů nebude Evropa schopna udržet stejnou úroveň života. Nicméně, stejně jako evropské státy soutěží s jinými (USA, Japonsko...) o vysoce kvalifikované příslušníky třetích zemí, lze u některých členských států EU pozorovat trend směřující k přísnějším politikám vůči jiným formám legální imigrace, jako je rodinné sdružení. Ne všechny navrhované aktivní migrační politiky nejsou kontroverzní. Členské státy se snaží najít přístup k migraci, který je vhodný pro vysoce kvalifikované migranty, preventivní vůči nepravidelné migraci a chrání lidská práva migrantů.

MIGRACE A SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST

Mnoho zoufalých lidí překračuje hranice moří Evropské unie. Mnozí z nich nikdy nedoplují živí na evropské břehy. Středomořská migrace jako hlavní cesta do „snové Evropy“ není ani nová ani statická. Od počátku 90. let existuje neustálý tok nepravidelných migrantů a žadatelů o azyl z Afriky a dalších regionů. Nejpreferovanější cestou je nejkratší trasa z Libye do Itálie. Španělské enklávy v severní Africe jsou také pro imigranty populární. Humanitární katastrofa začala poté, co lodě vypluly z Turecka (Sýrie), obepluly Řecko i Kypr. Převaděči opouštějí lodě, které jsou mnohokrát obsazeny rodinami s malými dětmi. Použití mnohem delší trasy znamená více dní na moři a činí tento útěk ještě nebezpečnějším. Nyní se objevují nové cesty. Na Černém moři objevili lodě, které přeplouvají moře do Rumunska (Collet, 2015).

Z hlediska globální ochrany je námořní migrace příznakem celosvětových humanitárních krizí. Zprávy jsou denně plné informací o nalezených mrtvých tělech migrantů na moři nebo na pobřeží. Většina světových uprchlíků, vyhnaných z regionu původu, hledá v EU azyl. Tyto národy v posledních letech vzrostly. Řada zemí zažívá obrovský nárůst žádostí – zejména v Německu, Švédsku a Itálii. To vyvolává otázku kvót, které nejsou vítány zeměmi bez přístupu k moři. Každý členský stát EU dosud spravuje svůj vlastní azaílní systém nezávisle. Nicméně odpovědnosti jsou nerovnoměrně rozděleny napříč kontinentem, a to znamená tlaky na národní azaílní systémy. Většina členských států EU se stále zabývá velmi malým podílem z celkového počtu nových žadatelů o azyl každý rok. Národní politici se snaží „čtverec zakulatit“ poskytováním účinné ochrany rostoucímu počtu žadatelů o azyl v kontextu omezených veřejných zdrojů a nejisté podpory veřejnosti. Imigrace je zneužívána extremistickými skupinami a je součástí populistické politiky kdekoli.

Rostoucí počet občanů EU, kteří odešli bojovat s povstalci na Blízkém východě, katalyzoval řadu souvisejících politických výzev týkajících se mobility a soudržnosti evropských populací. Na úrovni Společenství existují iniciativy zabránit mladým lidem v odjezdu (do válečných oblastí, jako je Sýrie), stejně jako snahy o rehabilitaci těch, kteří se vracejí. Na národní úrovni řada vlád diskutovala a zavedla politiky zabavení cestovních dokladů těm, kteří mají v úmyslu cestovat za účelem výcviku nebo boje s extremistickými skupinami na Blízkém východě, a odebrání občanství těm, kteří se rozhodnou vrátit. Vznikají diskuse o tom, jak efektivně zabránit dalším násilným útokům v nepřítomnosti kontrol vnitřních hranic a minimálních kontrol občanů přijíždějících na vnější hranice EU.

Azaílní nároky pravděpodobně zůstanou v EU silné kvůli blízkosti problematických území. Nestabilní a nejasná situace panuje v oblasti jižního Středomoří a na Blízkém východě (Sýrie, Irák a zhoršující se situace v Libyi). Itálie zůstává hlavním místem příjezdu z jihu, částečně díky své připravenosti provádět záchranné a vyhledávací operace, ale také díky možnosti pokračovat přes ni do zbytku EU. Turecko zůstane největším hostitelem syrských uprchlíků. Ruská federace zaznamenala významné azaílní žádosti z Ukrajiny. Vojenské aktivity na východní Ukrajině vedly k rostoucímu počtu polských pracovních povolení udělovaných držitelům ukrajinských pasů.

Německo zůstává atraktivní zemí pro vnitroevropskou mobilitu. Tento trend pravděpodobně bude pokračovat ještě dlouho. Tradiční mobilita ze střední a východní Evropy je nyní doplněna emigrací z krizí postižených zemí v celé EU, zejména Řecka, Itálie, Portugalska a Španělska. Navzdory očekávaným zlepšením je nezaměstnanost stále vysoká a tento fakt nutí mladé lidi hledat příležitosti jinde. Staré výzvy, jako jazykové bariéry a uznávání existujících dovedností, neustále brání volným pohybům v maximalizaci jejich potenciálu. V současnosti je na národní úrovni malá politická podpora pro zásadní přepracování legální migrace. Hluboká opozice je vůči podpoře vnitroevropské mobility příslušníků třetích zemí v době, kdy je volný pohyb pro občany EU zpochybňován.

Silnější ekonomiky, jako je Německo a Spojené království, přijímají velký počet pracovníků z třetích zemí. Rodinná migrace, včetně rodinných příslušníků těch, kteří získali v EU status uprchlíka, zůstává převládající. Politické otřesy pravděpodobně budou dominovat krajině imigrační politiky s otázkami důvěry veřejnosti ve schopnost současných vlád spravovat imigrační a azaílní systémy, které se objevují silněji (důležité obavy veřejnosti o imigraci). Klíčové otázky se týkaly toho, zda stanovit číselné limity na režim volného pohybu a efektivněji spravovat přístup k veřejným dávkám (také v případech vnitroevropské migrace). Mnoho populistických stran má silný etnický tón, ať už zaměřený na muslimské nebo romské populace. Některé strany v vládách již přijaly protiimigrační postoje.

MIGRACE A LIDSKÁ PRÁVA

V rámci Platformy evropských nevládních organizací (Social Platform) probíhá v Bruselu veřejná konzultace s cílem ovlivnit Evropskou unii, aby zajistila, že členské státy již nebudou moci kriminalizovat humanitární pomoc nedokumentovaným migrantům v Evropě. Právo EU totiž kriminalizaci umožňuje. Evropská komise v současnosti hodnotí Směrnici o usnadnění (2002/90/EC). V Evropě mohou humanitární služby, včetně poskytování potravin, přístřeší, lékařské péče nebo právního poradenství, čelit sankcím. To může zahrnovat omezení financování, finanční pokuty, vězení a jiné formy trestu. Existují také případy, kdy organizace nebo jednotlivec poskytující humanitární pomoc má povinnost nahlásit nedokumentované migranty úřadům.

Navzdory tomu, že Směrnice o usnadnění nepodporuje kriminalizaci těch, kteří nabízejí humanitární pomoc nedokumentovaným migrantům, statistiky sestavené Evropskou agenturou pro základní práva (FRA) zjistily, že: 27 členských států trestá usnadňování pobytu (Irsko je výjimkou, protože Směrnice o usnadnění ho nezavazuje). Třináct členských států trestá usnadňování pobytu, i když neexistuje finanční motiv. Osm členských států trestá jak usnadňování pobytu, které není pro zisk, tak z humanitárních důvodů. Pouze osm členských států osvobozuje alespoň některé formy humanitární pomoci pro nepravidelně pobývající migranty (Criminalising Solidarity, 2015).

V některých zemích EU zpochybňují regionální orgány národní legislativu prostřednictvím svých aktivit. Například v Utrechtu v Nizozemsku a obdobně v Toskánsku v Itálii byly zavedeny dalekosáhlé politiky, které přesahují národní legislativu. Na národní úrovni je stále nakloněno poskytovatelům služeb, kteří pomáhají nedokumentovaným migrantům (Kypr, Spojené království). Existují však některé pozitivní příklady, kdy se lidé spojují k obraně lidských práv nedokumentovaných migrantů a práv poskytovatelů služeb nabízet humanitární pomoc. Kampaně „Zachraňme pohostinnost“ („Salvemos la Hospitalidad“) ve Španělsku úspěšně lobbovala u španělské vlády, aby změnila svůj trestní zákoník. Konference evropských církví úspěšně zpochybnila nizozemský systém sociálního zabezpečení v Radě Evropy, která zjistila, že porušuje práva nedokumentovaných migrantů.

Členské státy EU ratifikovaly základní mezinárodní smlouvy v oblasti lidských práv s výjimkou Mezinárodní úmluvy o ochraně práv všech migrantů pracovníků a členů jejich rodin (ICRMW), podepsané v OSN v roce 1990. Většina práv těchto smluv se vztahuje na každého, včetně migrantů, ať už v pravidelné nebo nepravidelné situaci. Ratifikace ICRMW čelí odporu v řadě evropských států, především z důvodu, že chrání skupinu osob, která není považována za „oprávněnou“ k této úrovni ochrany (Guilbert, Plaetevoet, 2011). ICRMW konkrétně chrání práva všech migrantů pracovníků a členů jejich rodin, včetně případů, kdy jsou nedokumentovaní nebo v nepravidelné situaci, protože jsou zranitelnější vůči zneužití. Ratifikace ICRMW by tak představovala krok k většímu uznání a respektu k migrantům jako přispěvatelům do evropských ekonomik. Migrační a azaílní politiky spadají do kompetence Společenství. Z evropských zemí dosud ratifikoval tento mezinárodní nástroj v oblasti lidských práv pouze Albánie a Bosna a Hercegovina.

Evropská platforma za práva migrantů pracovníků (EPMWR) zahájila petici, která konkrétně vyzývá členské státy EU k ratifikaci Úmluvy o právech migrantů pracovníků. Stovky organizací občanské společnosti a sítí vyjádřily svou podporu, včetně mimo jiné: Evropská sociální platforma, Evropská síť proti rasismu, Eurostep, Evropská síť proti chudobě, Amnesty International, Human Rights Watch a Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH), Solidar, Církevní komise pro migranty v Evropě a Euro-středomořská síť pro lidská práva (EMHRN). Evropská federace odborů veřejných služeb (EPSU), evropská pobočka Public Services International (PSI), podporuje ratifikaci ICRMW a vyzývá k evropskému rámci práv migrantů pracovníků, založenému na Úmluvě. Ve svém akčním plánu přijatém na kongresu ETUC v Seville v květnu 2007 ETUC vyjádřil svůj závazek intenzifikovat akce a kampaně na evropské i národní úrovni ve prospěch ratifikace a uplatňování všech úmluv a důležitých nástrojů na ochranu práv všech migrantů pracovníků a jejich rodin (Plaetevoet, Sidoti, 2010).

Evropská úmluva o právním postavení migrantů pracovníků (připravená v Radě Evropy v roce 1977) se zabývá hlavními aspekty právní situace migrantů pracovníků. Úmluva se konkrétně zabývá náborem, lékařskými prohlídkami, pracovními testy, cestováním, povoleními k pobytu, pracovními povoleními, znovusjednocením rodin, pracovními podmínkami, převodem úspor a sociálním zabezpečením, sociální a lékařskou pomocí a vypršáním pracovních smluv, propouštěním a opětovným zaměstnáním. Osobně se vztahuje na státní příslušníky jakékoli smluvní strany, legálně zaměstnané a usazené na území jiné smluvní strany, pokud doba trvání pracovní smlouvy přesahuje šest měsíců. Úmluva spolu s (revidovanou) Evropskou sociální chartou (zejména články 18 a 19) a Evropskou úmluvou o sociálním zabezpečení tvoří soubor práv, který posiluje ochranu migrantů pracovníků (Guild, 1999). Od roku 1977 pouze 11 členských států Rady Evropy ratifikovalo tuto Úmluvu.

Princip sociálního začleňování je mnohokrát pouze rétorika Evropské unie. Bez realizace je kontraproduktivní, pokud jde o vlastní legitimitu EU (Unequal Europe, 2015). Musíme být jasnější v tom, co sociální začleňování znamená v praxi a jak ho členské státy mohou realizovat. Univerzální přístup ke sociálním službám je základním rysem evropského sociálního modelu a měl by mít větší význam v sociální investiční strategii, přičemž přístup ke kvalitní péči o děti je hlavním příkladem: Zvážení evropské politiky celkové kvality ochrany minimálního příjmu, s minimální mzdou, sociálními dávkami a ochranou minimálního příjmu s ohledem na ekonomický rozvoj každé země EU. Ekonomický případ pro migraci musí být doplněn silným sociálním případem pro minimální standardy a proti diskriminaci na základě původu nebo etnické příslušnosti.

Existují různé definice termínu blaho. Jako jeho základní prvky identifikují vědci Gallup pět: 1. Kariéra; 2. Sociální vazby; 3. Osobní ekonomika; 4. Zdraví a 5. Komunita.

Ty jsou hlavními přispěvateli k celkovému subjektivnímu blahu člověka. Jiné termíny pro popis tohoto pojmu jsou jako kvalita života, životní úroveň, lidský rozvoj a štěstí. Ve skutečnosti je blaho širším konceptem, zahrnujícím řadu různých dimenzí. Lze jej měřit dotazováním lidí, jak se cítí, a jejich vnímáním různých aspektů jejich života, jako je spokojenost v práci, osobní vztahy a připoutání k komunitě. Lze jej také měřit prostřednictvím shromažďování a ověřování objektivních dat, jako jsou míra zaměstnanosti, úrovně mezd, délka života a bytové podmínky. Očekávalo by se, že osoba s vyšším skóre v objektivních kritériích bude šťastnější – že objektivní blaho koreluje se subjektivním blahem neboli štěstím. Nicméně vazby mezi objektivním a subjektivním blahem jsou poměrně složité a konvergence není úplná. Slavný je „Easterlinův paradox“ nebo podobný paradox od ekonoma Carol Graham (2009): paradox šťastných rolníků a nešťastných milionářů (World Migration Report 2013).

Občané a politici musí najít řešení, jak udržitelně důstojný život udržet v harmonii s ostatními částmi světa. Co máme společného, je odpovědnost za sebe, za naše sousedy, za naši zemi, za Evropu a za naši Zemi. Evropa není ostrovem. Naše budoucnost jako lidí je propojena s budoucností lidí na jiných kontinentech. Mír a sociální spravedlnost jsou cestou. Migrace není problémem, stejně jako stárnutí není hrozbou; problémem je slabost globální soudržnosti a nárůst individuálního sobectví.

Autoři: Asst. Prof. Dr. Miloslav Hetteš Prezident Mezinárodní rady pro sociální péči (ICSW Europe) www.icsw.org Gabriela Siantova, PhDr. Univerzita sv. Cyrila a Metoděje v Trnavě Přednáška Migrants And Social Protection Floors - Facilities and Obstacles to Access to Different Welfare State Services in Time of Crisis je z Mezinárodního expertního semináře, Madrid, 23. dubna 2015. Prezentace je v příloze. Bibliografie

COLLET, Elizabeth. 2015. Outlook on migration in Europe in 2015. In Migration Policy Practice. ISSN 2223-5248, Vol. IV, Number 5, December 2014–January 2015, pp. 21-28.

Council Directive 2002/90/EC of 28 November 2002 defining the facilitation of unauthorised entry, transit and residence. 2008. In Official Journal of the European Communities, ISSN 0378-6978, L 328, Volume 45, 5.12.2008, p. 17-18.

Criminalising Solidarity [online]. Brussels: Social Platform, 2 pp. [cit. 2015-05-25]. http://www.socialplatform.org/wp-content/uploads/2015/03/Criminalising-Solidarity-state-of-play-and-case-studies.pdf.

GUILBERT, Amandine, PLAETEVOET, Rene. 2011. The U.N. Migrant Workers Convention: Steps Towards Ratification in Europe. Brussels: European Platform for Migrant Workers’ Rights (EPMWR). 32 pp. [cit. 2015-05-25]. European Programme for Integration and Migration (EPIM), .

GUILD, Elspeth. 1999. The European Convention on the Legal Status of Migrant Workers (1977). An Analysis of its Scope and Benefits. Nijmegen: University of Nijmegen. CDMG (99) 11, 28 pp. [cit. 2015-05-25]. Council of Europe, Strasbourg. http://www.coe.int/t/dg3/migration/archives/Documentation/Legal_texts/CDMG%20_99_11_en.pdf.

HETTES, Miloslav. 2015. Human Rights and Social Protection in Social Work (in Slovak). Bratislava: St. Elizabeth University of Health and Social Work, 242 pp. ISBN: 978-80-8132-128-3.

PESCHNER, Jorg, FOTAKIS, Constantinos. 2013. Growth Potential of EU Human Resources and Policy Implications for Future Economic Growth. Brussels: DG Employment Working Paper 03/2013, 102pp. ISBN 978-92-79-32715-5.

PLAETEVOET, Rene, SIDOTI, Marika. 2010. Ratification of the UN Migrant Workers Convention in the European Union. Survey on the Positions of Governments and Civil Society Actors. 2010. La Strada. European Network against Trafficking in Human Beings, 99 pp. [cit. 2015-05-25]. .

Unequal Europe recommendations for a more caring EU. Final report of the High-level group on “Social Union”. Spring 2015. Brussels: Friends of Europe, 21 pp. [cit. 2015-05-25].http://www.friendsofeurope.org/media/uploads/2015/02/Social-Report-2015-FINAL-WEB.pdf.

World Migration Report 2013, Migrant Well-being and Development.2013. International Organization on Migration, Geneva, 220 pp. ISBN 978-92-9068-668-2.