PŘEDMLUVA

Čtenáři se dostává do rukou kolektivní monografie, která poskytuje pohled na etické otázky (ne)svobody. Svoboda jako taková má významné postavení v životě člověka a je součástí lidské společnosti ve fungujícím ekosystému živé i neživé přírody. Nelze oddělit od sebe mikrosvět – vnitřní svět člověka, který tvoří jeho psychiku, od makrosvěta společenství lidí na zemi a megasvěta rozpínajícího se vesmíru. V těchto světech probíhají zákonitosti, určité obdobně podobné pravidla souvztažnosti s danou podmiňující tolerancí. Právě v této toleranci je ukrytá svoboda. Svoboda rozhodování se znalostí věcí na nevědomé úrovni při rozvinuté struktuře osobnosti člověka (jeho mikrosveta), i při vědomém směřování člověka a sociálních skupin v makrosvětě lidské společnosti v daném ekosystému a s opatrnými pokusy o průnik do prostoru megasvěta.

Svobodu si přímo neuvědomujeme. Jen tehdy, když zmizí uvedená tolerance, což se v celé bytosti cítí jako nesvoboda. V člověku je skrytá touha po harmonii, cit pro krásu, který se má pěstovat s laskavostí v evolučním procesu od početí života po celý čas jeho ontogeneze, v němž se v hutněné podobě přenáší fylogenéza života. Sociální antropologie popisuje vývoj člověka v makrosvětě společenských vztahů, v jeho historii. Mapuje kulturu, zvyky, tradice, obyčeje ve společenských vztazích v rodině a její místo ve společenském zoskupení. S určitou jistotou poukazuje na společné znaky potřebných pravidel soužití mezi jedinci a skupinami, aby lidstvo přežilo a dál se rozvíjelo.

Základ vyšších forem života je buňka a její daná s matematickou přesností naprogramovaná schopnost blastogenezou dosahovat různorodých forem, které mají za optimálních podmínek tendenci k rozvíjení až do dokonalosti, což lidské oko vnímá jako krásu. Pokud se v živém organizmu jednotlivá buňka nepodřídí soužití s ostatními buňkami, překračuje pro ni vymezené pole, narušuje se celý imunitní systém. Obranný mechanismus selhává a buňka se chaoticky množí na úkor jiných. Veškerá energie organizmu se vyčerpává na bujení a nakonec hyní. Obdobně je tomu i v lidské společnosti, která potřebuje hodnotící a kontrolní systém. Hodnoticími kritérii jsou etické zásady, chápání toho, co se považuje za dobré a co za špatné vzhledem na společenské potřeby rozvoje. Etika, morálka v zvycích, kultuře, tradicích, obyčejích tvoří společenské povědomí, kterým se dostává i formálního zhutnění v právním systému pro různé oblasti společenského života.

Při čtení kolektivní monografie se dozvídáme o utváření osobnosti člověka jako přirozené bytosti při vnitřním osvojování vnějších vztahů, které už v dětství nenasytně nasává do sebe jako suchá houba. Pro jeho zdravý vývoj je potřeba rodinného prostředí se vztahy k rodičům, sourozencům a dalším blízkým. Jsou průsaky vzájemné lásky. Být za sebe a za své blízké zodpovědný je vzájemná a je nepísemnou povinností. Je to však ideál: držení se mravních principů v ohraničeném (ne)svobodném prostředí rodiny. V této souvislosti se můžeme dočíst, že v poměru jedince primární sociální skupiny k širšímu sociálnímu prostředí je vynucená kontrola ostatních obsahuje sociální nesvobodu. Člověk se stává nesvobodnou bytostí, protože ve svém nitru si neotevírá svobodný prostor pro spiritualitu, duchovní život a jeho chování se stává egocentrickým, zaměřeným na uspokojování svých individuálních potřeb na úkor ostatních.

Činnost sociální práce je v současnosti silně ovlivňována neoliberálními názory, kde se svoboda vykládá jako jednání podle vlastní libovůle bez ohledu na jiné. Velkokapitál veřejně a bez ostychu určuje své etické hodnoty prostřednictvím médií, která vlastní. Tyto hodnoty bývají orientovány často na nejprimitivnější potřeby jednotlivců spotřební společnosti. Proto je třeba přivítat výzvu k nové politice, která nebude poškozovat, ale chránit zájmy lidstva. Podporovat jeho směřování ke světlu poznání k jeho budoucímu přežití. Využívat schopnost předvídat nebezpečí ohrožení existence každé formy života a úctivě ji chránit.

Podnětná je také analýza svobody jedince ve vztahu k chudobě, přičemž se klade otázka, zda chudoba skutečně omezuje svobodu člověka, nebo zda se to nechává na chudém a jeho iluzi, že je svobodný, a tím, jak si řeší svou situaci, nese zodpovědnost on sám. Nechceme si odpustit poznámku, že přenesení zodpovědnosti zodpovědných politiků za sociální situaci na postiženého chudobou připomíná v současnosti psychiatrické označení dětí diagnózou ADHD, které byly i v minulosti považovány za příliš živé děti a jejich aktivita je tlumena medikamentózně. Můžeme si položit otázku: Je to etické? Tento směr má orientovánou sociální politiku státu, která přenáší tíži sociálně-ekonomické krize na bedra postižených chudobou, neotevírá prostor při řešení tohoto společenského problému pro smysluplnou činnost sociální práce. Lze souhlasit s názorem, že chudoba je krutou realitou nesvobody a sociální pomoc je jen prázdnou nálepkou s prázdnými frázemi pro jejich lidské problémy přežití, protože aby se sociálně-ekonomicky postižené jedince a celé skupiny oslobodily, potřebují mít otevřený svobodný prostor s vyjasněnými pravidly; postižené chudobou si své problémy vyřeší samy. Takovým směrem by měla jít skutečná sociální práce. To se týká i romské rodiny a její chudoby, protože každý člověk je hoden úcty, má právo na svůj rozvoj a má právo vést smysluplný a plnohodnotný život mezi svými blízkými, v rodině. Je to věčně hledající touha po stálých hodnotách, jistotě a štěstí mezi svými, mezi kterými chce patřit. Člověk se potřebuje o něco opřít, aby mohl najít řešení při různých dilematech nejen každodenního života, ale v krizových situacích získat uspokojivou odpověď do budoucnosti, naději. Jsou však jedinci, kteří to z různých důvodů nenacházejí v rodině. Vnitřní pocit jistoty ve společenství nacházejí často po útěku od své rodiny, v uzavřené společnosti náboženské sekty. Aby terénní sociální práce mohla řešit problémy těch, kteří se chtějí resocializovat po zkušenostech z uzavřených sociálních skupin do běžné společnosti, i při tvorbě socializačních programů, je třeba, aby se subjektivní pohled terénní sociální práce nepromítal do jejího kvalitativního výzkumu. V důvěrném rozhovoru bere výzkumník na sebe morální závazek, aby nedošlo k zneužití informací a neohrozila se osobní svoboda účastníka výzkumu, což může být velmi citlivé pro bývalé členy sekt, oběti domácího násilí a další. Týká se to profesních hodnot, které jsou významnou okolností etického rozhodování v dilematických situacích, kde objekt zájmu sociální práce (vyhýbáme se pojmu klient, protože má ve velké míře neosobní, komerční obsah) má mít právo na autonomní sebaurčení s lidskou důstojností, kde do popředí vystupuje jedinečná identita v užším či širším sociálním prostředí bez pocitu krivdy (sociální spravedlnost).

Být spravedlivý znamená mít osvojované mravní hodnoty, které zaručují vhodnost spolehlivého jednání člověka. O jejich společenském nedodržování má být otevřeně hovořeno, poskytovat zpětnou vazbu těm, kteří je z nějakého důvodu nedodržují, aby se situace s neetickým obsahem řešily na veřejnosti zdravým rozumem. K tomu mají především sloužit média. Novinářská praxe by se měla obecně při poskytování objektivního popisu reality řídit etickými principy při poukazování na nebezpečí egocentrismu, soustředění na sebe, netolerance vůči ostatním. Sympatická je i výzva k mediální výchově k novinářské etice, potřebě vnitřní sebereflexe z hlediska mravných zásad zakotvených v etickém novinářském kodexu.

Společenské projevy intolerance, poukazování na svou nadřazenost různými formami šikanování, je primitivním psychologickým mechanismem, který pomáhá oslobozovat se navenek od vnitřní (osobnostní) nesvobody tím, že upírá svobodu ostatním. Je to komplexní nedostatek vnitřní slabosti cítění a myšlení mstaře, kde příčiny mohou být nalezeny v jeho nestabilní výchozí rodině, která mu neposkytla potřebnou podporu, jistotu bazálního bezpečí, ochranu ve vymezených hranicích. Tak se mobbér stává vnitřně nesvobodným, neschopným řídit se mravními zásadami. Necítí s druhým, cítí vlastní bolest a přenáší ji na druhé tím, že ji způsobuje jim. Tak se subjektivně stává svobodným, když na svobodě omezuje ostatní. O to těžší je to pro jedince, kteří vyrůstají v institucionálních podmínkách dětského domova, kde se jejich pobyt protáhne až do období dospělosti. Upozornění na podmínky citové nesvobody, spíše na „svobodu“ permanentní psychické deprivace, má za následek psychicky a sociálně nepřipravené jedince, kteří se necítí být svobodní, celý život nejsou nikde doma. Jejich osobnostní a sociální identita je difúzní. Chování v různých sociálních situacích je nespecifické, stávají se častokrát obětí zneužívání asociálními jedinci.

V případě, že citové zázemí získané v rodině během dětství a vyjasněné vztahy k jiným jedincům v ustaveném hodnotícím systému jsou ukotveny ve struktuře osobnosti člověka, i přes později získané zdravotní postižení dává jejímu nositeli reálnou šanci na svobodný a tvořivý život. K tomu však potřebuje nevyhnutelnou zdravotní a sociální rehabilitaci a následné úpravy prostředí bez bariér, aby byla možnost volného pohybu. Zdravotně postižený nepotřebuje pomoc, jen vytvořený svobodný prostor a lidské porozumění, aby v něm našel tvořivou sebereflexi. Svoboda pohybu bez překážek pro zdravotně postiženého „vozičkára“ je otevřenou výzvou pro vlastní sebauplatnění mezi ostatními. Pohyb jako přirozená vlastnost částice živé i neživé přírody náleží také lidskému tělu. Skrze cítění těla se v raném dětství formovalo vědomí. Uvědomování si svého těla a jeho pohyb ve společenství ostatních je obecně určováno zharmonizovaným sledem úkonů a vyjadřuje celkové zdraví – svobodu vůle a myšlení. Pokud se pohyb vykonává bez vztahu k psychosociálním potřebám nositele v zájmu ostatních lidí, což můžeme často vidět u pomocných profesí (učitelé, lékaři, sociální pracovníci), a nebere se ohled na vlastní zdraví, takový člověk se stává nesvobodným, je otrokem pracovní činnosti. Při konání dobra pro druhé, aby se předešlo syndromu vyhoření, je třeba myslet i na dobro pro sebe. Umět žít i pro tento okamžik. Do etiky konání dobra pro druhé je třeba zahrnout i sebe, být součástí společnosti. To osvobozuje ducha z otroctví povinného konání laskavosti pro druhé lidi.

Kolektivní monografie poskytuje mnoho tvořivých podnětů k zamyšlení při hledání odpovědí na etické otázky svobody a nesvobody ve vztahu k reálným možnostem socializace člověka v osobním životě mezi svými blízkými a dalšími jedinci v různých oblastech společenského života.

Antonín Kozoň

OBSAH

I. ETIKA V PŘIROZENOSTI OSOBNOSTI ČLOVĚKA – OTÁZKA SVOBODY V SOCIALIZACI Etika v povaze lidské osobnosti - otázka svobody v socializaci

  1. PŘIROZENOST ČLOVĚKA V SOCIÁLNÍ PRÁCI VÝZNAM MORÁLNOSTI A ETIKY
  2. ETIKA A MORÁLKA SOCIÁLNÍ PRÁCE
  3. ETIKA – SMĚROVÁNÍ VZTAHU SOCIÁLNÍ PRÁCE K ČLOVĚKU
  4. PŘIROZENOST IDENTITY OSOBNOSTI ČLOVĚKA A POTŘEBA ETIKY
  5. TVORBA IDENTITY OSOBNOSTI

II. SOCIÁLNÍ SVOBODA, SOCIÁLNÍ NESVOBODA A OTÁZKY (NE)ETIKY Sociální svoboda, sociální nesvoboda a otázky (ne)etiky

  1. K POJMU SVOBODA
  2. K POJMU SOCIÁLNÍ SVOBODA
  3. K POJMU SOCIÁLNÍ NESVOBODA
  4. SVOBODA (SOCIÁLNÍ SVOBODA) A SOCIÁLNÍ NESVOBODA
  5. ÚVAHA K POJMU SVOBODA (SOCIÁLNÍ SVOBODA) A OTÁZKY (NE)ETIKY

III. SOCIÁLNÍ VZTAHY V KONTEXTU ETIKY A SPIRITUALITY Sociální vztahy v kontextu etiky a spirituality

  1. VYOSTŘENÝ INDIVIDUALISMUS A KVALITA ŽIVOTA ČLOVĚKA
  2. INDIVIDUALISMUS A PARTNERSKÉ VZTAHY
  3. VYOSTŘENÝ INDIVIDUALISMUS A KVALITA ŽIVOTA SPOLEČNOSTI
  4. OBNOVENÁ ETIKA, HODNOTY A SPIRITUALITA

IV. POLITIKA, ETIKA A (NE)SVOBODA V PROCESU NEOLIBERÁLNÍ GLOBALIZACE Politika, etika a (ne)svoboda v procesu neoliberální globalizace

  1. GLOBALIZACE – KRIZE ETIKY A SVOBODY
  2. ETICKÉ A ENVIRONMENTÁLNÍ SOUVISLOSTI GLOBALIZACE
  3. ZMĚNY V OBLASTI POLITIKY V PROCESU NEOLIBERÁLNÍ GLOBALIZACE
  4. NE-ETIKA GLOBALIZOVANÝCH INICIATIV
  5. ETICKÝ RELATIVISMUS V DEVIACI POLITICKÉHO SYSTÉMU
  6. SVOBODA SLOVA V NOVÉ TOTALITĚ A AROGANCI ETIKY
  7. ZVÝDAREK SVOBODY – NESVOBODA NEOLIBERÁLNOSTI

V. JE CHUDOBA OMEZENÍM SVOBODY? Chudoba je omezením svobody?

  1. VÝZNAM POJMŮ SVOBODA A CHUDOBA
  2. CHUDOBA JAKO OMEZENÍ SVOBODY
  3. IDEA SKUTEČNÉ SVOBODY
  4. SKUTEČNÁ SVOBODA A VEŘEJNÁ POLITIKA

VI. ETIKA V SOCIÁLNÍ PRÁCI S ROMSKOU RODINOU Etika v sociální práci s romskou rodinou

  1. ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE
  2. NĚKTERÉ ETICKÉ PROBLÉMY V SOCIÁLNÍ PRÁCI S ROMSKOU RODINOU
  3. VYBRANÉ ETICKÉ PROBLÉMY V SOCIÁLNÍ PRÁCI S ROMY A ROMSKOU RODINOU

VII. NESVOBODA JEDINCŮ V NOVÝCH NÁBOŽENSKÝCH HNUTÍCH Nedostatek svobody jednotlivců v nových náboženských hnutích

  1. SVOBODA ANI L NEBO NESVOBODA JEDINCE?
  2. SPOLEČENSKÁ I CITOVÁ IZOLACE
  3. NEGATIVNÍ PROSTŘEDÍ PRO VÝCHOVU A VÝVOJ DĚTÍ A MLÁDEŽE
  4. OHROŽENÍ ZDRAVÍ A ŽIVOTA

VIII. NĚKTERÉ ETICKÉ PROBLÉMY KVALITATIVNÍCH VÝKUMŮ Některé etické otázky kvalitativních výzkumů

  1. PROBLÉMY PŘI SBĚRU DAT
  2. ETICKÉ PRINCIPY A JEJICH APLIKACE V KVALITATIVNÍM VÝZKUMU

IX. IDENTIFIKACE PREFERENCÍ PROFESIONÁLNÍCH HODNOT A MÍRY STOTOŽNĚNÍ S NIMI U SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ Identifikace preference profesních hodnot a míry identifikace s nimi u sociálních pracovníků

  1. HODNOTY SOCIÁLNÍ PRÁCE
  2. PREFERENCE HODNOT SOCIÁLNÍ PRÁCE A MÍRY STOTOŽNĚNÍ – VÝZKUM

X. ETICKÉ ZÁSADY A JEJICH UVEDENÍ DO PRAXE V MÉDIÁLNÍ PRAXI Etické zásady a jejich uplatňování v mediální praxi

  1. MRAVNÁ KULTURA ČLOVĚKA
  2. MRAVNÁ KULTURA A CITY, MRAVNÁ KULTURA A MRAVNÉ POROZUMENÍ
  3. NOVINÁŘSKÁ ETIKA V PRAKCI
  4. REGULACE A AUTOREGULACE
  5. ETICKÉ PROBLÉMY V INTERNETOVÝCH MÉDIÍCH

XI. ŠIKANOVÁNÍ JAKO PROJEV NESVOBODY Šikanování jako projev nesvobody

  1. ŠIKANOVÁNÍ JAKO PROJEV NESVOBODY
  2. AGRESIVITA JAKO VNITŘNÍ NESVOBODA
  3. PREVENCE NESVOBODY

XII. NEVÝHODY DĚTÍ A MLÁDEŽE ŽIJÍCÍCH V DĚTSKÝCH DOMOVECH INTERNÁTOVÉHO TYPU Nevýhody dětí a mládeže žijících v dětských domovech internátního typu

  1. NÁHRADNÁ RODINNÁ STAROSTLIVOST
  2. PROFESIONÁLNÍ RODIČI
  3. DĚTSKÉ DOMY INTERNÁTOVÉHO TYPU – DŮSLEDKY (NE)SVOBODY

XIII. SVOBODNÝ, DŮSTOJNÝ ŽIVOT PO ÚRAZU – POSTTRAUMATICKÝ RŮST Svobodný, důstojný život po úrazu – posttraumatický rozvoj

  1. DŮSLEDKY POSTIŽENÍ
  2. ZVLÁDÁNÍ NOVÉ ROLE
  3. CESTY ŽIVOTA, CESTY ŽITÍ
  4. VZTAHOVÁ VAZBA
  5. SPORT A ŠPORTOVÁNÍ OSLOBOZUJE

XIV. ETICKÉ ASPEKTY OVLIVŇOVÁNÍ ZÁJMU LIDÍ VÝCHOVOU K POHYBU Etické aspekty ovlivňování zájmu lidí výchovou k pohybu

  1. ČLOVĚK VE SPOLEČNOSTI
  2. O HODNOTĚ SVOBODY

XV. PROBLÉMATIKA SYNDROMU VYHOŘENÍ V OBLASTI SOCIÁLNÍ PRÁCE Z ETICKÉHO ASPEKTU Problém syndromu vyhoření v oblasti sociální práce z etického hlediska

  1. MORÁLNÁ ČINNOST SOCIÁLNÍ PRÁCE A JEJÍ PODSTATA
  2. ETIKA A SYNDROM VYHOŘENÍ
  3. RIZIKOVÉ FAKTORY – KRIZE MORÁLKY
  4. ETICKÁ DILEMATA SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ
  5. DŮSLEDKY SYNDROMU VYHOŘENÍ
  6. SYNDROM VYHOŘENÍ, PRACOVNÍ VZTAHY A ETICKÁ ZODPOVĚDNOST