MUDr. Oľga Mikulajová – ve Výzkumno-vzdělávacím a poradenském centru Fakulty sociálních věd a zdravotnictví (Univerzita Konštantína Filozofa Nitra) v Spišskej Novej Vsi zajišťuje jako externí pedagog výuku předmětů „Biologie člověka“ a „Gerontologie“ oboru sociální práce.
Ve studentech vyvolává hned na prvních hodinách pozitivní dojem. Uvědomují si, že před nimi stojí starší člověk, a tak přirozeně očekávají nejen teoretické fakta a znalosti, ale i zkušenosti a zajímavosti z praxe. Jejich očekávání jsou výrazně naplněna. Kromě nevyhnutelné teorie, kterou je naučí, studenti dnes mluví i o „pikoškách“, které jim paní doktorka vypráví. Velmi rychle si na ně zvykají tak, že je později sami vyžadují. Oceňují způsob, jakým dokáže zaujmout a přitom nepřeskočit od tématu. Vnímají ji jako člověka s přirozenou autoritou, jako osobnost, kterou si váží také s ohledem na svůj věk a před níž mají respekt. Energická, elegantní dáma, plná entuziasmu, která na hodiny přicházela s plnou náručí objemných knih.
Nikdy neuvažovala o jiném povolání než o povolání lékařky. Rozhodujícím momentem v jejím profesním směrování bylo onemocnění žlučníku její matky. Když viděla její bolestivé utrpení a následnou úlevu po operaci, dojalo v ní rozhodnutí stát se lékařkou. Medicínu vystudovala na Lékařské fakultě Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Získala atestaci z interní medicíny, ze všeobecného lékařství a z organizace a řízení. Jako čerstvá absolventka medicíny nastoupila do nemocnice v Levoči. První tři roky pracovala na interním oddělení, poté na krčním oddělení a na chirurgii. Později se v Levoči uvolnila ambulance na interním oddělení, kde nastoupila a zotrvala patnáct let. Když její manžel působil jako primář chirurgie v Novej Bani, pracovala tam jako závodní lékařka pro tři podniky. Od roku 1978 až do odchodu do důchodu působila ve Spišskej Novej Vsi jako obvodní lékařka pro Smižany, Tomášovce, Iliašovce a Tepličku.
Když hovoří o svém povolání lékařky, neříká o „práci“, ale o „koníčku“, který pro ni představuje celoživotní radost, a tuto skutečnost hodnotí jako svou osobní výhodu. Každému by ze srdce přála stejné štěstí, jaké nalezla ona ve svém povolání. Velmi toužila věnovat se chirurgii: „Chirurgie mě přitahovala tím, že v ní jsou viditelné okamžité výsledky: zánětlivé slepé střevo, žlučníkový záchvat, zlomenina... To mě velmi bavilo.“ Láska k rodině, ke čtyřem dětem, však byla silnější než láska k chirurgii, která je náročnějším medicínským oborem, a kdyby se jí chtěla věnovat naplno, pravděpodobně by musela zanedbávat rodinu a domácnost. Proto chirurgii přenechala manželovi a ona se orientovala na interní medicínu. Zároveň však se se smíchem dodává: „Když jsem přišla za manželem na oddělení a viděla jsem otevřené břicho, tak mě to fascinovalo, že jsem v té chvíli zapomněla i na to, že mám doma děti a je třeba jít vařit večeři.“
„Pamatuji se na svou první službu v roce 1963 na interním oddělení. Měla jsem mladou pacientku s vysokými teplotami v deliriu a nevěděla jsem, co s ní. Můj muž sloužil v gynekologii, tak jsem mu zavolala. On mi říká: zavolej si neurologa, psychiatra a infekcionistu. A já mu na to: vždyť já jsem i infekcionistka, i neurolog, i psychiatr, i internistka! Co mám dělat?“ Pacientka měla týfus, což bylo už i v té době dost nezvyklé onemocnění, ale paní doktorka Mikulajová případ nakonec správně diagnostikovala a nasadila adekvátní léčbu.
So smutkem v hlase vzpomíná na dětské úrazy a úmrtí: „...s nimiž se dodnes nedokážu vyrovnat. Když zemře starší člověk, zvlášť pokud byl nemocný, snažím se příbuzným uklidnit a přesvědčit je, že smrt byla pro něho vykoupením. Ale dětská úmrtí mě vždycky dostanou...“ Vzpomněla si i na případ dítěte ze Spišskej Novej Vsi, které před lety vlastní rodiče zbili tak, že ochrnulo a osleplo.
V současnosti je desátým rokem v důchodu, ale stále je v aktivním kontaktu s medicínou – ačkoli první rok po nástupu do důchodu „striktně odmítala mít nic společného s medicínou“. Zastupovala kolegyni na mateřské dovolené, kolegu, který podstoupil transplantaci jater, a příležitostně krátkodobě zastupuje kolegy během dovolené, hlavně přes prázdniny – ve Spišskej Novej Vsi, Nálepkove, Mníšku nad Hnilcom, v Levoči. Nevynucuje si to, nabídky přicházejí samy. Ačkoliv teď vykonává dvě povolání současně – lékařské i pedagogické – o odpočinku vůbec neuvažuje. Právě naopak: „Nejlepším lékem na starobu je práce. Když jsem mezi lidmi a dělám to, co mě baví, nemyslím na své potíže.“
Studentům dává „ťuk“ otázky
Pedagogické povolání považuje za velmi náročné a obdivuhodné: „Dodnes neviem pochopiť, ako som sa naučila čítať a písať, kde moja učiteľka vzala toľkú trpezlivosť, kým ma to naučila. Obdivujem pedagógov, viem, že ich práca je veľmi vyčerpávajúca. Keď chcete niečo študentovi odovzdať tak, aby to pochopil, aj vy sa musíte vzdelávať – celý život.“ Medzi medicínskym a učiteľským povolaním nachádza paralelu hlavne v tom, že obe sú velmi náročné a spoločnosťou nedocenené.
Prekladováno: „Dodnes nechápu, jak jsem se naučila číst a psát, odkud má moje učitelka vzala tolik trpělivosti, než se to mnou naučila. Obdivuji pedagogy, vím, že jejich práce je velmi vyčerpávající. Když chcete něco studentovi předat tak, aby to pochopil, musíte se i vy celý život vzdělávat.“ Mezi medicínským a učitelským povoláním nachází paralelu hlavně v tom, že obě jsou velmi náročná a společností nedoceněná.
Hoci toto nie je jej první pedagogická skúsenosť (v období, keď bol jej manžel v Afrike, zastupovala ho na strednej zdravotníckej škole – učila somatológiu a na Akadémii vzdelávania viedla tri odborné kurzy), otvorene priznává, že keď minulý rok na začiatku letného semestra vstupovala na univerzitnú pôdu v Spišskej Novej Vsi, mala obavy: „Mala som strach z nízkej úrovne vedomostí u študentov. Ale moje obavy sa nenaplnili. Každú hodinu začínam opakovaním toho, čo sme preberali naposledy, „ťuk“ otázkami zisťujem, koľko si zapamätali a na to potom nadväzujem. Môžem zodpovedne prehlásiť, že študenti majú primerané vedomosti. Dokonca sú medzi nimi i vynikajúci jedinci, ktorí vysoko prevyšujú priemer.“
Prekladováno: „Měla jsem strach z nízké úrovně znalostí u studentů. Ale mé obavy se nenaplnily. Každou hodinu začínám opakováním toho, co jsme probírali naposledy, „ťuk“ otázkami zjišťuji, kolik si zapamatovali, a na to pak navazuji. Mohu zodpovědně říci, že studenti mají přiměřené znalosti. Dokonce jsou mezi nimi i vynikající jedinci, kteří výrazně překračují průměr.“
V předmětu Gerontologie jim hned na úvodu dává základní rady, jak postupovat v kontaktu se starými lidmi, vycházejíc ze zásad významného českého gerontologa a geriatra profesora V. Pacovského.
Budoucí sociální pracovníci potřebují podle jejích názorů obecné medicínské vzdělání: „Nemohu od nich chtít, aby přesně věděli, kudy prochází který nerv a kolik těch nervů je. No potřebuju mít jistotu, že mi nikdy neřeknou, že bránice je dýchací orgán a plíce jsou dýchací sval.“ „Když vidím u studentů apatii a nezájem, hned se znervózním.“ Velmi příjemně ji loňské překvapili studenti druhého ročníku externího studia na gerontologii. Byla udivená nad jejich znalostmi a touhou dozvědět se co nejvíce: „Dokonca ani prestávky nechceli!“ Mezi denními studenty po prvních třiceti minutách pozoruje útlum a ztrátu pozornosti. Proto okamžitě hledá něco, čím je znovu „chytne“. Vytáhne například ze své dlouholeté praxe zajímavý příběh, související s probíranou tématikou. Když probírali antibiotika, vyprávěla studentům o Rómce, která si pro všechna své čtyři děti nechala předepsat antibiotický sirup Oxymykoín a nalévala ho na nudle jako omáčku – nejen proto, že byl sladký, ale měl krásnou růžovou barvu.
Velkým zážitkem pro studenty byla exkurze v domově důchodců ve Spišskej Novej Vsi, kterou jim paní doktorka Mikulajová zařídila a která spolu s nimi absolvovala. Při zmínce o exkurzi oduševně rozpráví o moderních technologických zařízeních, která tamním obyvatelům usnadňují a zpříjemňují život.
O svých studentech mluví s láskou i tehdy, když si stěžuje: „Občas mě podrážejí některými otázkami nebo tvrzeními, například že v televizi nějaký lékař mluvil o ženské prostatě.“ Všem studentům oboru sociální práce Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre přeje „... aby mohli v praxi uplatnit to, co se naučí ve škole. Získají tak jistotu, která je pro život nejdůležitější.“ Podle ní se pro sociální pracovníky v praxi otevírá široké pole působnosti, hlavně v práci se staršími lidmi. Profese sociálního pracovníka však musí být společností adekvátně oceněna. „Sociální pracovník by měl být vysoce objektivní a v rámci svých možností musí poskytovat svou pomoc všem, kteří ji potřebují a jsou na ni odkázaní. Je to vysoce specializovaná profese.“
Diagnóza cez skype?
Na otázku, zda sama dodržuje zásady správné životosprávy, které v ambulanci doporučuje svým pacientům, odpovídá: „Snažím se racionálně stravovat a udržovat si váhu. Občas sice udělám malé přešlapy, ale když mohu, snažím se chodit pěšky a přijímat všechny nejnovější poznatky o správném stravování. V tomto duchu se snažím působit i na mé děti, které už mají vlastní rodiny, i když teď už z pochopitelných důvodů nemám na ně takový dosah jako když byly malé.“
Při zmínce o rodině vzpomíná na syna: „Přes skype mi pošle otevřenou ústa a já mu mám určit diagnózu a poslat mu léky. Můj manžel se s tím nestotožňuje, ale já už si na to zvykla.“
Největším uměním stáří je podle ní schopnost přijmout ho, myslet na něj bez strachu a nářků a vyrovnat se s ním. Není to snadné, ale zvládnout to jde, když se člověk na starobu připravuje. A připravovat by se měl začít už po čtyřicítce. Umenie života obecně podle ní spočívá v tom, že člověk dokáže akceptovat každý věk a každou životní etapu: „Když se starý člověk učí nové věci, například práci s počítačem, pak silně vnímá svůj handicap ve srovnání s mladším člověkem, protože staršímu to přirozeně jde hůře. Nesmí se tím ale odradit a deprimovat. Musí si uvědomit, že jsou i jiné věci, které má naučené a které zvládá lépe než kterýkoli mladší člověk, a v takové chvíli je ve výhodě. Mám na mysli hlavně zkušenosti v pedagogice a medicíně, které se nedají nicím nahradit. Každý prožitý rok je dar, který se nikdy neopakuje.“
Ďakujeme pani doktorke za rozhovor.
Autori: Mgr. Lenka Jalilah Hrušková, Katarína Tekáčová, Tímea Tóthová foto: Mgr. Lenka Jalilah Hrušková
Článek byl zveřejněn v časopise Náš čas: HRUŠKOVÁ, Lenka Jalilah a kol. 2012. Nejlepší lék na starobu je práce. In Náš čas. ISSN1338-3272, 2012, roč. XVI., č. 5, s. 17.