Nejistá rodina v nejisté době: co víme o rodinách dětí žijících mimo biologickou rodinu?

Nejistá rodina v nejisté době. Co víme o rodinách dětí žijících mimo domov? Anotace: Příspěvek je rozdělen do dvou částí. První část se zabývá statistickými daty o vývoji počtu dětí v ohrožení v závislosti na porodnosti. Druhým sledovaným ukazatelem je studie rodin dětí, které žijí mimo svou rodinu. Snažím se nalézt znaky rodin, kterým byly odebrány děti. Druhá část příspěvku je zaměřena na výzvy, které tento stav přináší pro sociální pracovníky i pro společnost. Tyto výzvy jsou formulovány pomocí kritické metody sociální práce podle Jana Fooka. Rodiny, jejichž děti žijí mimo svou rodinu, mají několik společných znaků a dělí se do různých skupin. Tyto skupiny potřebují zcela rozdílné přístupy sociální práce. Jsou novou výzvou pro celou společnost. Na počátku této malé studie bylo hledání v současném přehledu statistických dat a evaluací o tom, jak se daří pracovat s dětmi v ohrožení, snižovat kapacitu institucí, které pracují s dětmi v ohrožení. Všechna tato data byla prosycena tvrzením, že žijeme v sociálně nejisté době a mládež opouštějící dětské domovy je mládeží odsouzenou k trestné činnosti.

V současné době podle všech dostupných hospodářských statistických dat jsme v České republice ekonomicky nikdy nebyli tak dobře. Služby politicky citlivé, jako například zdravotnictví, nejsou závislé na příjmech jedince, ale na personálním zajištění daného regionu. Hranice „dostupnosti“ – tedy pohodlí pro snadnou dostupnost – zajišťuje stát (nařízení vlády č. 307/2012 Sb.).

Z pohledu sociálního zabezpečení jsme rovněž v této oblasti velmi dobře. Celkově podle dat ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen MPSV) životní úroveň roste. Zlepšují se životní podmínky i množství zboží, které si můžeme nakoupit (http://www.mpsv.cz/files/351b9b59c2e7d9f7947d1453597e7d0e).

Kde tedy bereme tvrzení o nejisté době? Pracujeme s dětmi v ohrožení, tato problematika je nám blízká a proto jsme začali vyhledávat mezi různými dostupnými daty a životními příběhy. Konkrétní příběhy jsme se snažili chápat jako výzvy pro sociální práci. Při zpracování jsme hledali kvalitativní proměnné a jejich vzájemné vztahy.

Jako nástroj jsme využili metodu dekonstrukce a rekonstrukce podle Jana Fooka (Fook 2002:89–114).

Kritická dekonstrukce – analýza a identifikace sil

Počet dětí v ohrožení podle věku:

Zdroj: MPSV

Počet dětí v ohrožení vzhledem k živě narozeným dětem:

Zdroj: ÚZIS (ústav zdravotnických informací a statistiky) Závěr: Počet dětí v ohrožení roste bez jakékoli přímé úměrnosti k porodnosti. Nejrizikovější skupinou jsou děti od 6 do 15 let. Možná nejsou skutečně nejrizikovější skupinou, ale jsou skupinou, která se nám nejvíce objevuje v závislosti na tom, jak data zpracováváme.

Hlavní účastníci procesu

Nové výzkumné otázky:

• Co jsme schopni zjistit o rodinách dětí, které jsou našimi klienty?
• Ve statistikách sledujeme data o dětech, ale co je v pozadí procesu, kdy dítě odchází do náhradní rodinné péče (dále jen NRP), ústavní výchovy nebo se vrací zpět do biologické rodiny?
• Jakou roli v těchto procesech hrají sociální pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD)?

Tyto otázky jsme omezili na data z Dětského centra Čtyřlístek, které pokrývá většinu území Moravskoslezského kraje. Jedná se o zařízení zřizované krajským úřadem a poskytující péči dětem od narození do 18 let, včetně zácviku rodičů v péči o dítě.

Cílené podotázky, které strukturují výzkumný vzorek rodin a dětí, byly stanoveny takto:

1. Jaká je struktura přijímaných a propouštěných dětí?
2. Jaká je struktura rodičů těchto dětí?
3. Kam děti ze zařízení odcházejí?

Opět nás zajímala kvalitativní data k těmto kvantitativním údajům. Přesněji řečeno, hledali jsme společné znaky konkrétních skupin.

Výzkumná metoda

Pro zjišťování parametrů rodin a jejich vnitřní vztahové a funkční struktury jsme použili metodu sledování kvalitativních proměnných. Výzkumným vzorkem byla dokumentace dětského centra od roku 2011 do června 2015. Toto období bylo posledním, ve kterém jsme byli schopni ještě identifikovat konkrétní děti a případně tak získat doplňující informace k údajům z dokumentace dítěte. Především nás zajímal vnitřní chod rodiny a vztah rodiče k dítěti, k výchově a způsob života rodiny.

Prakticky to znamenalo roztřídit děti podle důvodu přijetí. Toto třídění se ukázalo následovně jako silně zkreslující. Dalším typem dělení kategorií dětí bylo podle toho, kam odcházely ze zařízení – zda k osvojení, do NRP, nebo do jiné ústavní péče, případně zda se vrátily do biologické rodiny. Toto dělení se ukázalo jako přínosné pro analýzu vztahu rodič–dítě a pro analýzu vnitřního chodu rodiny.

Metody, které jsme použili pro výzkumné šetření mezi sociálními pracovníky, budou popsány dále.

Výsledky

Z celkových statistik jsme roztřídili 3 základní skupiny dětí a rodin:

1. Děti odcházející do osvojení a jejich rodiny.
2. Děti odcházející do nějaké formy NRP nebo jiné ústavní výchovy a jejich rodiny.- Děti vracející se zpět do biologické rodiny.

Data z Dětského centra Čtyřlístek:

Pozn. Za rok 2015 jsou již všechny novorozené děti k osvojení směřovány do rané pěstounské péče. Ad 1. Děti odcházející do osvojení. Jedná se o děti ve věku do 1 roku. Tyto děti se umísťují k osvojení z důvodu nezájmu rodičů – tento nezájem o dítě je ve skutečnosti snahou zbavit se rodičovské odpovědnosti a umístit dítě do osvojitelské rodiny.

Kazuistika: přijali jsme na jedno z pracovišť novorozeného chlapce v březnu 2013 z důvodu, že byl v porodnici opuštěn matkou. Matka projevila zájem o umístění dítěte do NRP, ale v souladu s § 5 zákona 359/1999 o sociálně právní ochraně dětí jsme s matkou pracovali v úsilí o „probuzení“ jejího zájmu o dítě. V šesti měsících byl chlapec matce navrácen domů. V červnu 2014 jsme na druhé pracoviště přijali chlapce z JIP, kde byl hospitalizován kvůli mnohočetným poraněním a fraktuře lebky. Vzhledem k jednotným postupům a propojení databází pracovišť se zjistilo, že se jedná o stejné dítě.

`Ad 2. Děti odcházející do NRP a dětského domova. Tato skupina dětí a rodin zahrnuje přibližně 30–40 % z celkového počtu propuštěných dětí. Jedná se o děti, které jsou do našeho zařízení umísťovány zpravidla po 1. roce života.

Z pohledu rodičovské péče a rodičovských kompetencí jde o rodiče, kteří si uvědomují, že počet dětí a zdánlivý zájem o péči s sebou nese jisté ekonomické výhody. Zároveň ale mají zkušenost s tím, že s růstem dítěte rostou i starosti a požadavky dítěte na rodičovský zájem. Ze sociálního pohledu jde o rodiny, kde rodiče jsou dlouhodobě nezaměstnaní, nebo nikdy nepracovali a vždy žili ze sociálních dávek. Žijí zpravidla na ubytovnách, v maringotkách nebo zahradních domech. Pokud žijí v bytě, žije v něm několik osob nebo rodin pohromadě. V případě umístění dítěte do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále již ZDVOP) jde o situaci, kdy uvítají umístění dítěte do pěstounské péče, nebo se jedná o jiné zištné úmysly. Celkově lze říci, že těmto rodičům zcela chybí rodičovské kompetence a nemají ani zájem tyto kompetence získávat. Pro děti jsou spíše „kamarády“ než rodičem, který vychovává. V polské literatuře je tento fenomén nazýván jako rodičovská substituce dospělých dětí (Halińska, 2014: 38–41).

Matoušek popisuje tuto skupinu rodin jako osoby orientované na přítomnost, přikládající malý význam vzdělání, práci a rozvoji vlastní osoby. Popisuje je jako znaky subkultury vyloučených (Matoušek, Pazlarová, 2010: 40). Tento model popisuje v systému druhu i Lorenz (1990), když upozorňuje na rizika, která jsou stejná v živočišné říši i v kulturních skupinách lidí. Pokud se nějaká skupina izoluje, po určité době není schopna kompatibility s ostatními sociálními skupinami stejného druhu. Dítě, které odchází z této subkultury, se po pobytu v dětském domově nebo NRP má vrátit do dospělosti zpět, ale již této subkultuře nerozumí a nepatří tam (Lorenz, 1990: 81–90). Pokud se do NRP nebo dětského domova dostává ve vyšším věku, spíše si zachová model života původní rodiny.

Do této skupiny rovněž patří rodiny, které své děti týrají nebo sexuálně zneužívají. Tito rodiče následně procházejí trestněprávním procesem, děti jsou umísťovány do NRP nebo jiného ústavního zařízení. Tato skupina není předmětem zájmu této studie.

Kazuistika 1: přijali jsme dítě ve věku 4 let v režimu ZDVOP na žádost rodičů se souhlasem příslušného OSPOD. Jelikož rodiče nejevili zájem o dítě, byla nařízena ústavní výchova a soud rozhodl o umístění dítěte do pěstounské péče. Rodiče přijali informaci o této situaci tak, že dítěti přinesli všechny hračky, které ještě měl doma, a nechtěli se během jeho pobytu u pěstounů více setkávat. Kazuistika 2: pravidelně na jaře a na podzim přichází matka s dcerou a se žádostí o přijetí dítěte v režimu ZDVOP. Oficiálně svou žádost zdůvodňuje potřebou krátkého časového úseku na zařizování osobních věcí spojených s bydlením. V okamžiku, kdy při návštěvě zjistí, že dítě je již vybaveno novým oblečením na další půl roku, svou žádost o pobyt dítěte ukončuje a dítě přebírá zpět do své péče. Ad 3. Děti vracející se do biologické rodiny. Tato skupina dětí a rodičů se projevila jako nejsložitější na analýzu a následné zpracování. Problematičnost dělení a zpracování je především zakotvena v rodičovských skupinách.

Tabulka:

Zdroj: vlastní zpracování, data k 30.5.2015

Tyto rodiny mají společné znaky:

• Zpravidla se zde projevuje výrazné zneužívání návykových látek, v 90 % šlo o závislost jednoho z rodičů na alkoholu, jen asi v 10 % v kombinaci s některou tvrdou drogu. O drogové závislosti máme zpravidla jen minimální informace. S alkoholem se potkáváme především při návštěvách rodičů u dětí.
• Nenechávají se zabránit návratu dítěte do rodiny a v jisté míře jsou ochotni spolupracovat na změnách ve svém životě a vzájemném vztahu.
• Jsou ochotni spolupracovat s OSPOD.
• Mají pracovní zkušenosti.
• Děti mají minimální (většinou nulový) režimový návyk – pravidelnou dobu spánku, čas jídla, společné jídlo, čištění zubů a podobně.

Rozdílné znaky rodin:

1. Rodiny, které přebíraly iniciativu k návratu dítěte zpět domů:

• V nedávné době před odebráním dítěte rodiče pracovali.
• Děti jsou zvyklé na vysoký standard (pouze značkové oblečení, moderní telefony, požadavky na elektroniku, požadavky rodičů na „zvláštní péči pro dítě“), dítě musí působit „in“.
• Pravidelně navštěvují dítě, případně jej kontaktují telefonicky.
• Jsou ochotni přistoupit na podmínku případné léčby závislosti, aktivně (podle svých možností) hledají řešení, potřebují externí motivaci.
• Alkohol není příčinou odebrání dítěte, je nástrojem pro únik od starostí.

2. Rodiny, kde byl hlavním iniciátorem návratu dítěte do rodiny OSPOD:

• Uvědomují si své selhání, verbalizují, že potřebují změnu.
• Mají zájem o dítě, ale v situaci srovnání životního standardu děti nejsou zvyklé na vysoký standard.
• Nevědí si rady se svou rodičovskou funkcí.
• Jsou časté návraty dětí zpět do zařízení; důvodem přijetí je však v 70 % žádost rodiče, který potřebuje pomoc, a pak ale opět sklouzne do pasivní role.
• Alkohol je nástrojem k zabití volného času.
• Nestačí je motivovat ke změně, potřebují vést realizaci změny.

V dalších analýzách se budu věnovat především rodičům z těchto posledních dvou skupin a sociálním pracovníkům.

Dominantní jevy

Jan Fook se zabývá dominantními jevy a nazývá je jako odpor (resistance) – dotazování na dominantní jevy, které se v celém příběhu odehrávají. Jedním z klíčových jevů je schopnost zvládat zátěžové situace (Fook,2002: 89).

Simona Hoskovcová se ve své knize „Psychická odolnost předškolního dítěte“ zabývá velmi důležitými dovednostmi dětí, které označuje jako nezranitelnost. Jejich dovednosti jim pomáhají v dospělosti zvládat stresové a zátěžové situace. Jak velmi důležitou dovednost vymezuje podle teorie J. Rottera, je to dovednost kontroly průběhu událostí (locus of control). Podle Rottera existují dvě hraniční skupiny lidí. Jedni, kteří vycházejí ze svých dovedností a kladného sebehodnocení, vnímají životní překážku jako výzvu k boji. Tuto skupinu označuje jako „lidi s interním locus of control“ (Hoskovcová, 2006: 47). Na opačném konci spektra jsou osoby, které zátěžové situace neřeší – tyto označuje jako osoby s „naučenou bezmocností“. Pasivně čekají, že se problém sám od sebe vyřeší, nebo že někdo přijde a vyřeší jejich život. Podobně fungují i lidé se závislostí na návykových látkách.

V přehledu naší studie se jedná o skupiny rodičů:

Ad1. Rodiče, kteří iniciují návrat dítěte do rodiny. Podle našich informací se jedná o rodiče, kteří po určitou dobu zvládají své životy a bez podpory se starají o své děti, mají rodičovské kompetence. V důsledku určité nepříznivé situace – opožděné výplaty, nevýhodné půjčky – se dostávají do dlouhodobého stresu, který sekundárně může přinášet partnerské neshody, a pak začínají problémy řešit alkoholem. V závislosti na alkoholu se zvenčí dostávají do situace rodin s naučenou bezmocností a nedostatečnou rodičovskou kompetencí.

Jako další zvláštní znak těchto rodin jsme zaznamenali, že po vzoru marketingových strategií a společenských očekávání – především skupiny vrstevníků, kde platí, že jsi „tím, co máš na sobě“ – se snaží dětem dopřát značkové oblečení, mobily jako nejnovější technologické vychytávky. Chtějí za každou cenu dosáhnout toho, aby jejich děti byly „in“.

Tento osobně-rodičovský požadavek na vysoký životní standard dětí v kombinaci s nižší příjmovou úrovní činí jejich životy velmi nejistými a stresujícími.

Ad.2 Rodiče, kdy návrat dítěte inicioval OSPOD. Tyto rodiny se na první pohled jeví stejně jako výše uvedená skupina rodičů. Matoušek je popisuje jako mnohoproblémové rodiny (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005: 75). Ve vnějších projevech tyto osobnosti popisuje výše uvedená Hoskovcová, jako osoby, kterým chybí tři základní charakteristiky: - Srozumitelnost situace - Smysluplnost boje - Zvládnutelnost úkolu

Z pohledu rodičovských kompetencí jsou jejich kompetence minimální, neví si rady se svou rodičovskou rolí. Ke svým dětem mají zpravidla vztah, záleží jim na nich, ale cítí se zcela ztraceni v životní situaci, která se před nimi objevila.

Situace sociálního pracovníka

Sociální pracovník je jedním z dalších dominantních jevů celé situace pomoci rodině s dítětem. Objevují se zde situace jako pracovní vytížení, seberozumění (Heidegger, 1993:45), očekávání nadřízených, očekávání kontrolních orgánů.

I pro sociální pracovníky patří mezi dovednosti přístup k obtížím – locus of control, ale především dispoziční optimismus a zkušenost se zvládáním úkolu (mastery experience) (Hoskovcová, 2006: 49).

Sociální pracovník, jeho osobní postoj k životu, osobní priority a profesní dovednosti společně s profesními úspěchy má velmi silnou pozici v systému SPOD a podpoře rodin. Osobně jsem přesvědčen, že se musí cítit bezpečně ve své pozici a funkci, kterou od něj společnost očekává. S touto osobní bezpečností souvisí přístup k nástrojům pro výkon své funkce.

Provedli jsme malé dotazníkové šetření mezi sociálními pracovníky OSPOD magistrátů Opavy, Bruntálu, Frýdku-Místku, Havířova, Karviné.

Odpovědělo 46 % dotazovaných. Dotazník mapoval osobní přístup k práci, pohled na děti v ohrožení, čas na osobní život a očekávání vedení.

Výsledky

• Rodina a děti v ohrožení: Počet dětí v ohrožení roste – Ano – 67 %, Ne – 7 %, setrvalý stav – 26 %
• Chudoba rodin roste: Ano – 86 %
• Chudoba jako příčina „nevhodného vztahu“ rodič – dítě – 6,6 %
• Sociální pracovník a zaměstnavatel: Zvyšování agendy – Ano – 100 %
• Uvítali byste práci z domu – mít vzdálený přístup do spisu – ano – 43 %, ne – 57 %
• Již mají možnost dopracovávat spis z domu – ano – 8 %, ale všichni tito respondenti v další otázce uvedli, že tato možnost nemá přínos pro jejich osobní a profesní život. Dalších 35 % odpovědělo, že si myslí, že možnost vzdáleného přístupu nebude přínosem pro jejich život. Nikdo z respondentů si nemyslí, že by jim možnost takové práce – vzdálený přístup – pomohla v osobním nebo profesním životě. V jednom případě by pracovnice uvítala práci z domu – například v pátek, kdy pracuje a vyřizuje agendu doma a není tak dostupná a rušena telefonními hovory v práci.
• Další otázka mapovala očekávání zaměstnavatele: Máte k dispozici služební telefon: Ano – 73 %. Z tohoto množství 83 % respondentů uvádí, že toto služební telefonní číslo mají dostupné i jejich klienti a 50 % těchto respondentů uvádí, že tento služební telefon musí být dostupný i po pracovní době (požadavek zaměstnavatele).
• Práce a osobní život: Otázka osobního pocitu přetížení: Ano – 80 %, Ne – 14 %, neodpověděli – 6 %; zároveň však odpovídají, že mají čas na svou rodinu jen ve 40 % případů, ale jen ve 40 % mají čas na své koníčky a zájmy.

Výsledky šetření

Pracovníci OSPOD vnímají svou roli v systému sociální práce jako velmi přetíženou, kdy i v mnoha případech vztah zaměstnavatel – zaměstnanec přerostl i do soukromé sféry (nutnost telefonické dostupnosti ve volném čase kvůli klientům, doplňování spisů ve volném čase). Domníváme se, že nárůst agendy s sebou nese i „přání“ možnosti dopracovávat práci z domu, ale nikdo z těch, kteří tuto možnost mají, neshledává její přínos.

Rekonstrukce - rizika pro sociální pracovníky

Přílišná tendence splnit očekávání společnosti, klientů i sebe. Do těchto očekávání vstupují i tři skupiny rodin uvedené výše, které jsou jistým způsobem rozvratné: 1. Skupina rodin, jejichž děti odcházejí do ústavní výchovy a NRP. Svým postojem k životu pohrdají hodnotami, které my považujeme za sociálně žádoucí. Jejich základním poselstvím je, že se o ně někdo postará. Na nás, sociální pracovníky, mají vliv v tom, že nám jasně sdělují otázku: Za čím se ženete? Není výhodnější nechat se spoločností živit? Jakoukoliv pomoc od sociálního pracovníka nepotřebují. Jejich životní styl a vyznávané hodnoty jsou zcela v souladu s odchodem dítěte z rodiny. 2. Skupina rodin, které jsou ochotné starat se o své děti, ale potřebují podporu – iniciují návrat dítěte do rodiny. Tyto rodiny potřebují určitou míru psychoterapie nebo jiné psychologické pomoci pro přenastavení vztahu k životnímu stylu, k výchovnému působení na děti a k návykovým látkám. Potřebují mnohem vyšší míru podpory ze strany sociálních služeb – zvládnutí často finančního hospodaření, jistoty zaměstnání a podobně. Podpora ze strany sociálních služeb je nutně časově delší. Začít by se mělo nácvikem pravidel vnitřního chodu rodiny, pravidelnosti v režimu dítěte. 3. Skupina rodičů, kdy návrat dítěte je spíše iniciován OSPOD-em. Jedná se o rodiče, kteří především potřebují psychoterapii pro zvládnutí své rodičovské role. Techniky práce s takovým typem rodin jsou velmi dobře popsány a rozebrány v knize „Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi.“ Zde autoři popisují, že práce s takovou rodinou je spíše terapeutická než sociální. Terapeutická práce je silně zaměřena na vnitřní klima rodiny a sebepojetí jednotlivců i celé rodiny. Rovněž i zde je nutná práce na zavedení řádu a rituálů rodiny. 4. Přetížený sociální pracovník. Je snadné dojít ke ztrátě kontroly nad svým životem. Jako sociální pracovník i jako občan jsem zatížen mnoha požadavky. Riziko vzniká tam, kde se zamění mé osobní hodnoty za hodnoty společenské a pracovní. Mít k dispozici počítač, služební telefon, vzdálený přístup – je velkou zaměstnaneckou výhodou. Zároveň je zde vysoké riziko situace, kdy se věnuji pracovním záležitostem (protože to společnost, klient, zaměstnavatel vyžadují) na úkor mého osobního života a osobního vnímání životních hodnot. Výrazně roste riziko agrese – vůči sobě, klientovi nebo kolegům. Jedná se o tlak k přijetí role, kterou od sociálního pracovníka požaduje zaměstnavatel a následně i společnost (Payne, 2014)

Kazuistika společenských očekávání - rolí: dcera mého kamaráda vystudovala lékařskou fakultu, vzala si za manžela lékaře a odstěhovali se do Švédska, kde oba pracují v nemocnici. Žena je po druhé těhotná a velmi si přeje zůstat co nejdéle na mateřské a rodičovské dovolené. Její manžel však nemůže respektovat její přání, protože společenské očekávání je takové, že se na rodičovské vystřídají. Sám tuto situaci hodnotí tak, že pokud by nešel na rodičovskou, musel by odejít z práce, protože by se dopustil společensky nepřijatelného skutku.

Závěr

Výsledky jednotlivých pohledů na situaci rodin s ohroženým dítětem, při použití kritické metody, otevírají celou škálu možných pohledů na celou situaci. Především je však zde pohled, který zmiňuje Fook ve své knize – najít řešení, které posiluje všechny zúčastněné strany, nikoli jednu na úkor druhé. Pokud budeme posilovat jen rodiny v ohrožení, budeme to dělat s velkou pravděpodobností na úkor osobního života sociálních pracovníků, na úkor rozvoje ohrožených dětí a jejich rodin. Z naší zkušenosti – zkušenosti z vnitřního chodu zařízení – vyplývá, že rozvojem osobnosti pracovníka přímé péče, v tomto případě sociálního pracovníka, dojde k rozvoji i vlastností rodičů a vzniknou následující možné scénáře. Sociální pracovníci nastaví jasné hranice v interakci:

• Sociální pracovník – rodina přijímající sociální službu
• Sociální pracovník – požadavky společnosti
• Sociální pracovník – zaměstnavatel
• Sociální pracovník vůči sobě a svým hodnotám

Rodina přijímající sociální službu a terapeutickou pomoc:

• Získání možnosti prožít profesní hrdost sociálního pracovníka i vymezení v podobě jasné pracovní doby.
• Možnost prožít i svou rodinnou hrdost a vlastní osobitost.
• Vyhranění se vůči marketingovým požadavkům spotřební společnosti.

Sociální pracovníci budou potřebovat nové nástroje k pomoci:

• Psychoterapeutickou pomoc pro rodiny
• Nové vzdělávací a diagnostické metody
• Skupiny pro sebereflexi sociálních pracovníků

Současná doba není sama o sobě horší, lepší ani nejistější. My, svým osobním i profesním životem, z ní činíme nejistou nebo jistou, horší nebo lepší.

Autor: Mgr. Petr Fabián Autor je v současnosti doktorandem Komenského univerzity v Bratislavě na Pedagogické fakultě, katedře sociální práce. Zároveň pracuje v Dětském centru Čtyřlístek, které zajišťuje zdravotní a sociální služby pro děti a rodiny od narození do 18 let v Moravskoslezském kraji. Zabývá se kvalitou sociálních a zdravotních služeb, včetně prvků ovlivňujících poskytování služeb. Literatura:

BECHYŇOVÁ, Věra. Případové konference: praktický průvodce pro práci s ohroženou rodinou. 1. Vyd. Praha: Portál, 2012, 158 s. ISBN 978-80-262-0181-6. FOOK, Jan. Social work: critical theory and practice. London: SAGE, 2002, vii, 179 s. ISBN 07-619-7251-X. HEIDEGGER, Martin. O pravdě a bytí. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1971, 82 s. ISBN 80-204-0416-3. HOSKOVCOVÁ, Simona. Psychická odolnost předškolního dítěte. 1. Vyd. Praha: Grada, 2006, 160 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1424-8. LORENZ, Konrad. 8 smrtelných hříchů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, 99 s. Pyramida (Panorama). ISBN 80-703-8212-0. MATOUŠEK, Oldřich a PAZLAROVÁ, Hana. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánování péče. 1. Vyd. Praha: Portál, 2010, 183 s. ISBN 978-80-7367-739-8. PAYNE, M. Modern social work theory. 4th edition. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2014, xxii, 441 stran. ISBN 978-0-230-24960-8. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 2010. 2. Vyd. Editor Oldřich Matoušek, Kodymová Pavla, Koláčková Jana. Praha: Portál, 351 s. ISBN 978-80-7367-818-0. ŠKOVIERA, Albín. Prevýchova: Úvod do teórie a praxe. 1. Vyd. Bratislava: FICE, 2011. ISBN 9788096925346.

periodika:

Halińska Maria; DZIECI DOROSŁYCH DZIECI, CHARAKTERY, magazyn posychologiczny, Kielce: Charaketry roč. 2014, č. 7, str. 38–41, ISSN 1427-695x,

Internetové zdroje: Ministerstvo Práce a sociálních věcí. MPSV.CZ [online] dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/7260 Ministerstvo Práce a sociálních věcí. MPSV.CZ [online] dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/351b9b59c2e7d9f7947d1453597e7d0e Ústav zdravotnických a statistických informací. ÚZIS.CZ [online] dostupné z: http://www.uzis.cz/category/tematicke-rady/zdravotnicka-statistika/demografie Krajský úřad Moravskoslezského kraje, KR-MORAVSKOSLEZSKY.CZ [online] dostupné z: http://verejna-sprava.kr-moravskoslezsky.cz/assets/socialni_oblast/nahradni-rodinna-pece---statistika-deti_1.pdf