Aktuální nezaměstnanost a sociální práce Jako jeden z nejpalčivějších problémů současné globální společnosti můžeme označit nezaměstnanost. Mezinárodní společenství (OSN) se 10. prosince 1948 zavázalo dodržovat právo každého člověka na práci, na svobodnou volbu povolání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu před nezaměstnaností. Každý, kdo pracuje, má nárok na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která mu zajistí obživu odpovídající lidské důstojnosti a která je, je-li třeba, doplněna jinými prostředky sociální ochrany. Každý zároveň má povinnost vůči společnosti, v níž jen v ní můžeme svobodně a plně rozvíjet svou osobnost.

Povinnosti vůči společnosti si plní i sociální práce, která napomáhá sociálnímu rozvoji a sociální soudržnosti (sociální kohezní) ve společnosti. Posláním sociální práce je podpora lidí v jejich úsilí o udržování trvale důstojného života. Sociální práce využívá společné teorie a poznatky s respektem k místním potřebám. Zásady lidských práv, společná odpovědnost a sociální spravedlnost jsou v praxi sociální práce. Mezinárodní společenstvo dohovorom o politike zamestnanosti pripraveným v Medzinárodnej organizácii práce (č. 122 z roku 1964) sa zaviazalo mať v každom štáte vlastné nástroje na poskytnutie dostatku práce, pri rešpekte možnosti voľby a to bez akejkoľvek diskriminácie.

Význam práce je pro člověka nesporný, protože tvoří jeho neoddělitelnou součást. Práce svým charakterem stimuluje vývoj jednotlivce i celé společnosti. Práce má v naší kultuře hluboké zakotvení jak v uspořádání společnosti, tak i v psychice člověka. Je to základní sociální fakt, který vytváří moderní společnost a je zdrojem její dynamiky.

Nezaměstnanost má značný vliv na společenský život nezaměstnaných. Nejde jen o pokles jejich životní úrovně spojený se snížením příjmu, ale i o hluboké důsledky nezaměstnanosti pro jejich každodenní život, společenské vztahy, hodnoty i sociální instituce.

S postavením nezaměstnaného se jedinci vyrovnávají různě a vzniklá nepříjemná osobní životní situace se jim může stát bezvýchodiskovou; je třeba ji však rychle, kvalitně a profesionálně řešit. Cesty řešení jsou především v důsledné a aktivní politice zaměstnanosti v regionech.

Nezaměstnanost není v kontextu sociální práce novým fenoménem. Je součástí dnešního světa a není možné si myslet, že nebude součástí života člověka (bez ohledu na jeho vzdělání, pracovní zkušenosti a schopnosti, postavení, věk, pohlaví). Zdá se, že jde o trvalý stav, s nímž se musí společnost vyrovnat jinak, než snahou o krátkodobé vychýlení vývoje, protože důležité je jeho zmírnění a odstranění.

Výzvou pro každého nezaměstnaného by mohlo být i to, že jeho status nemusí být jen trápením. Je to i šance změnit dosavadní způsob svého života, byť i v drobnostech všedního dne, přeuspořádat rytmus života tak, aby se cítil lépe, aby svůj život ovládal on sám, ne zaměstnání, o které může kdykoli přijít.

I zpomalení může být aktivní. Nezaměstnanost na jedné straně představuje snížení pravidelných aktivit a omezení sociálních sítí. Člověk je však společenský tvor, potřebuje přátele i v době, kdy není zaměstnaný. Právě čas, který během výkonu pracovních povinností věnoval práci, může využít na navazování nových kontaktů, zdokonalování svých dovedností, zlepšení svého zdravotního stavu, změnu uspěchaného způsobu života. Tedy nezaměstnanost lze využít také jako šanci něco změnit (životní styl), něco získat (nové kontakty), něco upevnit (zdraví), něco zdokonalit (vzdělání).

Podle průzkumů veřejného mínění je hrozba nezaměstnanosti a nezaměstnanost samotná označována jako nejtěžší subjektivní problém lidí. Nezaměstnanost jako taková ve své podstatě je nepřirozená a umělá. Důvod je v překonaném chápání společensky akceptované práce a zaměstnání. Chápání práce podle dosavadních ekonomických přístupů neposkytuje v dnešní době řešení ani východisko z problému. Nezaměstnanost, často dlouhodobá a opakující se, se mění na standardní životní situaci se všemi negativními dopady na sociální situaci člověka. I sociální práce musí sama přehodnotit svůj dosavadní náhled na nezaměstnaného a na fenomén „nedostatku práce“.

Nezaměstnanost jako sociální problém má dopad především na samotnou nezaměstnanou osobu. Nezaměstnanost neznamená, že daná osoba je bez práce a užívá si „sladké nicnedělání“. Nezaměstnanost přináší chudobu a nedostatek prostředků pro důstojný život ve společnosti s tržním hospodářstvím. Nezaměstnanost vzniká, tak jak to dnes chápeme, pro nedostatek práce pro zisk. Pokud byli dříve lidé zaměstnaní, jejich zaměstnání bylo výlučně orientované na tvorbu zisku pro jejich zaměstnavatele a ne na zabezpečení životních potřeb samotných zaměstnanců. Jejich současná chudoba a nejistota životních potřeb nejsou a nebyly primárním problémem ekonomiky, jak ekonomiku v dnešní podobě chápeme.

Řešení nezaměstnanosti není problémem podnikatelským (nebo ekonomiky, byznysem). Pokud si osvojíme skutečnost, že tvorba zisku nemá přímé propojení se sociálním rozvojem a s veřejnými službami, pak nezaměstnanost neznamená problém pro podnikání. Podnikání (byznys) je však původcem nezaměstnanosti z důvodu sledování svého primárního cíle – dosažení maximálního zisku, i cestou snižování počtu zaměstnanců. Propuštění zaměstnanci nejsou problémem pro podnikání; naopak vysoký počet nezaměstnaných často vytváří „pozitivní“ tlak na další snižování mezd u doposud zaměstnaných a vytváří ochotu pracovat i za nedůstojnou odměnu. Nezaměstnanost lze tak hodnotit jako plus pro podnikání, protože drží mzdy na minimální úrovni. Paradoxně i sami nezaměstnaní se někdy dožadují odstranění stanovení minimální výše mzdy, protože jsou přesvědčeni, že je to příčina nedostatku pracovních možností.

Fenomén nezaměstnanosti lze chápat jako pozitivum i z jiného důvodu. Je výsledkem hospodářského a technického pokroku. Jeho důsledkem je skutečnost, že není nutné pracovat už jen pro zabezpečení prosté reprodukce, pro zajištění prostředků na holé přežití, ale že je možné pracovat v prospěch společnosti a už ne jen z důvodu dalšího jednoduchého zisku. Pokud nyní není možné zvýšit zisk, současný systém nenachází lidem uplatnění a propouští je jako nadbytečné bez morálních problémů ze zaměstnání jako racionálního postupu.

Nezaměstnanost znamená tlak i na současnou podobu státu. Nepracující lidé totiž neodvádějí část vydělaných prostředků na chod státu a na fungování sociálního systému, protože jim nebyl vyplacen potřebný zdroj příjmu a nemají z čeho odvádět. Ba často jsou naváděni na neodvádění odvodů. Nezaměstnanost znamená ve státě sociální nestabilitu, která se může změnit v chaos a v sociální napětí v případě narušení základních úkolů státu. Stát (organizovaná společnost) oprávnil majitele výrobních prostředků organizovat systém práce. Systém práce funguje dosud na principu, že pouze práce vytvářející zisk je žádoucí. Jiná práce v prospěch společnosti je často nežádoucí a je nedoceněna finančně i morálně. Stát sám bývá odkázán na přebytky, které zůstanou po zabezpečení (a spotřebování) prostředků na přežití (skrze daně, odvody a další). Státy slovy svých vlád označují nezaměstnanost jako nevyhnutelný objektivní vedlejší důsledek hospodářského růstu. Vládní programy pravidelně žádají a slibují oživení ekonomiky, zvýšení růstu, trvale udržitelný hospodářský růst vnímaný jako neustálý růst hrubého domácího produktu. Jen trvale udržitelný růst má podle nich vyléčit nezaměstnanost. Úsilí o další ekonomický růst jako cestu k nižší nezaměstnanosti má podle dosavadních doktrín nutně vést k růstu pracovních příležitostí. Evropa přijala obdobný program růstu do roku 2020, který se sice místy odvolává na inkluzivní růst (růst pro všechny skupiny obyvatelstva), ale především absolutizuje neustálý hospodářský růst na prvním místě. Hospodářský růst neodstraňuje nezaměstnanost, ale naopak ji zvyšuje; čím více se volá po trvale udržitelném růstu, tím více se prohlubuje chudoba a roste nezaměstnanost.

V současnosti roste podíl neplnohodnotné práce i narůstá přesvědčení o neodvratnosti a nemožnosti návratu k plné zaměstnanosti, ačkoli politici to veřejně nepřiznávají. Parametrické změny nemohou změnit stav, mohou ho jen v nejlepším případě dočasně zmírnit. Práce, která není na plný úvazek, nucené dovolené, dělba pracovních pozic, flexibilní pracovní formy, nucený odchod z trhu práce (doprovodným znakem je ageismus), předčasné penzionování, nekonečné překvalifikování, nucený návrat hostujících dělníků, imigrantů a další nové nástroje a „změkčení“ neodvrátí daný vývoj. Od budoucích poberatelů dávek se žádaně pracovat stále déle a odvádět vyšší odvody. Měnící se podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva (stárnutí populace) brání dosažení vyrovnanosti mezi příjmy a výdaji. Stárnutí populace má příčinu v demografické revoluci, způsobené změnou fertility. Soukromé spořící penzijní systémy nemají charakter pojištění a nic negarantují. Soukromé penzijní systémy svou hazardní podstatou proto nejsou v pojetí Mezinárodní organizace práce starobními důchodovými systémy, protože jim chybí pojistný charakter. Tyto systémy se v podstatě v optimálním případě v době plného náběhu mění na průběžný systém, který měly „nahradit“. Nemohou tedy žádným způsobem zabránit dopadům stárnutí populace. Jejich podstatou je privatizace stáří a neodkrývatelný zájem o kontrolu většiny finančních prostředků společnosti. Snižuje se počet odvádějících lidi, jakož i výše odvodů klesá, v důsledku čehož se omezily manévrovací možnosti sociální politiky státu. V případě havárie auta dostanu náhradu škody, pokud jsem pojištěn; v případě pojistné události, že zestárnu, s vysokou pravděpodobností nedostanu nic. Není proto možné mluvit o soukromých starobních systémech jako o pojišťovacích. Neposkytují jistotu v případě klasického pojištění automaticky (Hetteš, 2011).

Jednotlivé parametrické opatření běžně doporučovaná a využívaná v praxi nedokáže trvale vyřešit nedostatek smysluplné důstojné práce. Tato opatření jsou zpravidla taková, např.:

  1. Doporučuje se zlepšit informovanost o dostupných pracovních místech a o disponibilní pracovní síle. Nejprve existovaly místní, pak národní a v současnosti i mezinárodní nástroje trhu práce, jako je např. evropská síť služeb zaměstnanosti — EURES. Zvýšit efektivnost práce agentur zaměstnanosti. - Zlepšit přípravy na povolání a lepší propojení školského systému s potřebami praxe. - Zavádět nástroje, opatření a programy aktivní politiky zaměstnanosti s osobitným důrazem na vybrané skupiny obyvatelstva a/nebo vybrané regiony.

Zanedbává se obecně skutečnost, že samotný rozsah volných pracovních míst je mnohem nižší než disponibilní pracovní síla. Ani dokonalé sladění školské základny s potřebami hospodářství nezabezpečí vyřešení nezaměstnanosti. Všechny členské země Organizácie pro hospodársku spoluprácu a rozvoj (OECD) jménem svých vlád uznaly potřebu zvýšení pozornosti k řešení nezaměstnanosti. Obecně se doporučuje snížení úrovně sociálních dávek, aby narástl zájem pracovat, „aby se vyplatilo pracovat“ a lidé se vymanili ze „sítě chudoby“. Doporučení nepřináší nové pracovní příležitosti. V případě nedostupnosti pracovních příležitostí v současnosti tento nástroj nemá účinek. „Efektivní“ byly pouze opatření na zpřísnění nároků na dávky v nezaměstnanosti, které následně přesunuly jejich příjemce do kategorie příjemců dávek sociální pomoci.

V souvislosti s finanční krizí se změnil obecný postoj společnosti v západní Evropě k lidem, kteří nepracují. Před krizí převažoval názor, že jsou to lidé, kterým se nechce pracovat a žijí na úkor společnosti ze „štědrých“ sociálních dávek. Některé pokusy na Slovensku o snížení těchto „štědrých“ dávek se ukázaly jako nerealizovatelné pro jejich současně nízké nastavení. Krize nechtěně vyhnala z trhu práce většinu nezaměstnaných, kteří by rádi pracovali. Např. skutečný odchod z trhu práce na Slovensku je o 5 let dříve, než stanoví zákon. Mimoriadně nízká zákonná minimální mzda působí demotivujícím způsobem. Paradoxně vznikl subjektivní pocit o potřebě dále snižovat odměnu za práci jako vhodný nástroj zlepšení zaměstnanosti. Vysoký přebytek pracovní síly, která je bez práce, neposkytuje předpoklad ke zvýšení odměny za práci a následnému zlepšení kupní síly a rozběhnutí vnitřní poptávky. Problémem na Slovensku je to, že přetrvává velký rozpor mezi ekonomickou silou země měřenou pomocí HDP na obyvatele a podhodnocenou pracovní silou. Slovensko nadále zůstává zemí, kde hospodářský růst nekorešponduje se sociálním rozvojem. Většina obyvatelstva nemá prospěch z hospodářského růstu. Snižuje se vzájemná solidarita jak mezi obyvateli, tak i mezi regiony. (Hetteš, 2013 (b))

Nárůst prekárizované (neplnohodnotné) práce je jen výsledkem nedokonalého řešení nezaměstnanosti a je důkazem oslabování pozice práce na plný úvazek na dobu neurčitou (plnohodnotná forma zaměstnání). Dosavadní přístup k chápání zaměstnanosti vytváří neodvratnou situaci znemožňující návrat k plné zaměstnanosti. Společnost v současnosti musí takto akceptovat stav nárůstu převahy forem neplnohodnotného zaměstnání a akceptovat nezaměstnanost jako subjektivně nezaviněnou standardní situaci v životě jednotlivce.

Dosavadní forma práce působila jako hlavní integrátor společnosti, zabezpečovala spolupráci a koexistenci v individualizované společnosti. Byla to společnost, kde zaměstnanost měla účel vytvořit profit pro podnikatele a poskytnout prostředky na obživu pro zaměstnance. Pokud se však podíváme na práci/zaměstnání jako na prostředek, který zajišťuje chod společnosti a její samotnou existenci a reprodukci (dnes většina populací vymírá), získáme jiný obraz, který nezaměstnanost nezná. Dosavadní přístup neumožňuje plnou zaměstnanost. Změněný přístup a pohled na to, co je smysluplná práce, by tento problém odstranil. Společnost, která uzná práci i aktivity, které nejsou pro zisk, vyřeší problém nezaměstnanosti. I práce, která není pro zisk, je užitečnou prací. Ti, kteří ji vykonávají, nejsou líní a neužiteční. Ekonomický a technický rozvoj zrušil nutnost pracovat osm hodin denně za mzdu. Navzdory tomu v lidech zůstala potřeba přispívat k blahobytu společnosti. Právo na práci je možné interpretovat v dnešní době jako právo na svobodné využití času.

Lidské potřeby a touhy zpravidla přesahují možnosti. Zdroje jsou omezené, a proto je rozumné usilovat o trvale udržitelný důstojný život. Trvale udržitelný hospodářský růst je utopií a nesmyslem z hlediska konečnosti samotné Země. Lidstvo v současnosti vytváří dostatečné prostředky k zajištění života všech obyvatelů Země. Žijeme v době, kdy můžeme konstatovat, že hlavní ekonomický problém (fyzické přežití) byl vyřešen. Nezaměstnanost, stejně jako stárnutí, jsou jevy pozitivní a nikoliv alarmující. Oba dokazují pokrok, úspěch lidstva a ne krizi. Osvobození od nutnosti pracovat na zajištění životních prostředků neznamená přestat pracovat. Současná nezaměstnanost není chorobou a proto neexistují konvenční léky k jejímu léčebnému řešení. Nezaměstnanost je důsledkem úspěchu produktivity, která potřebuje stále méně a méně pracovních sil. Jsme však daleko od tvrzení, že se naplnily všechny lidské touhy, že byly odstraněny bolesti, že není potřeba služeb, lásky, péče a že není touha po seberealizaci. Vynález Johanna Gutenberga připravil množství mnichů o jejich práci. Ztratili proto mnišské řády smysl svého poslání? Gutenbergův vynález umožnil tisknout obrovské množství knih a způsobil tak v Evropě informační explozi. Revoluce v zemědělství způsobila, že málokdo se věnuje výrobě potravin a přesto je konzumujeme.

Práce za mzdu (za peníze) je moderní podobou otroctví. Lidé chtějí a budou pracovat, i když nebudou bytostně odkázáni na mzdu. Mezinárodní organizace práce (MOP) schválila doporučení č. 202/2012 o právu na minimální sociální zabezpečení. Každý má právo, ne možnost. Poučka „kdo nepracuje, ten nejez“ už dnes platí v jiné podobě. Ten, kdo pracuje nepro profit, má právo, možná i vyšší právo na ocenění. Vždyť péče o blízké, odkázané a potřebné, která není institucionalizovaná, je společensky často přínosnější než institucionalizovaná péče. Mnoho finančně oceňované „práce“ a společensky líto akceptované je výroba zbraní, návykových látek, škodlivin, bezúčelné zábavy atd. Mnoho věcí, které jsme nuceni vyrábět, abychom se uživili, neposkytuje žádné dobro, naopak jsou přímo destruktivní a proti tomu, čemu věříme. Nezaměstnanost ve společnosti, která vyrábí dostatek a přebytek, by měla znamenat kratší pracovní dobu a věnovat se více potřebám zatím plně nerozvinutým. Máme čas věnovat se dětem, rodičům či sobě? Nedávné soudy v Číně z důvodu zanedbávání rodičů jejich dospělými dětmi měly odůvodnění v nedostatku času, nutnosti zarábání pro přežití. Na Slovensku je to jiné? Slovenskí starší lidé patří k nejvíce opuštěným v rámci EU. Jedním z důvodů, proč je nízká plodnost na Slovensku, je nedostatek finančních prostředků a času. Jaké jsou priority společnosti, která nedokáže udržet ani samou sebereprodukci?

Proroctví původních obyvatel Ameriky z kmene Kríů říká, že: „Až bude poslední strom vykácen. Až bude poslední řeka znečištěna. Až bude poslední ryba ulovena. Teprve tehdy poznáš, že peníze se nedají jíst.“ Jiní původní obyvatelé Ameriky ze severozápadního pobřeží Tichého oceánu si vážili lidí, kteří něco věděli o historii, uměli něco vyrobit, uměli učit, a ty, kteří měli majetek, litovali. Nárůst věcnýh majetku nekoreluje s nárůstem štěstí.

John Maynard Keynes v roce 1930 ve své eseji Ekonomické možnosti pro naše vnuky zanechal vnukům odkaz v tom smyslu, že láska k penězům jako k majetku — odlišná od lásky k penězům jako prostředku pro život — bude uznána za něco nechutně morbídního, pololegálního, semipatologického, jako by šlo o mentální nemoc. Těmito vnuky už tu jsou, i doba, která by peníze měla takto chápat. J. Keynes také jako první rozlišil práci, kterou je třeba pro fyzické přežití, a druhou nutnou pro naplnění života. Ekonomika jako věda se má podle něj věnovat pouze prvému typu práce (činnosti k zajištění fyzického přežití). Stejně jako roste pokrok, práce pro přežití se stává méně a méně důležitou a ekonomika/podnikání se rovněž stává méně a méně významnou. Naplnění života, nikoli hromadění peněz, přebírá základní místo. Proto mluvit o nezaměstnanosti a jejím řešení další výrobou nedává smysl.

Nezaměstnanost a chudoba je výsledkem nespravedlivého rozdělení společného blahobytu. Nejsou výsledkem nedostatku, ale distribuce. Hanbou dnešní společnosti je hlad a chudoba ve třetím světě. Hlad a chudoba byla vždy, ale rozdíl je v tom, že dnes máme dostatek prostředků na jejich odstranění. Pouze před 150 lety chudá polovina obyvatel dnešního rozvinutého světa žila v podmínkách srovnatelných s chudými ve třetím světě. Práce na získání jídla byla hlavním zaměstnáním a pracovalo se 60 hodin týdně. Pokud někdo potřeboval lékaře, jiný člen v rodině dostal méně jídla. Má stará máma ještě ve třicátých letech minulého století na Slovensku zvažovala, zda dá dítěti (mému otci) šanci na přežití tak, že zaplatí lékaři za injekci 5 Kčs a ubere ostatním 4 dětem jídlo či zimní oblečení. Je to dnes pravda? Problém nezaměstnanosti je vnucován jako závažný problém. Ale je to skutečně problém, že nemusíme tolik hodin zbytečně pracovat? Nezaměstnanost je znakem nevyužitého potenciálu. Jak můžeme tvrdit, že není dostatek práce? Je tolik práce, kolik je lidských potřeb a tužeb. Méně zbytečné práce je pozitivní fakt. Užitečné a společensky potřebné práce je však stále v hojnosti.

Současný přístup k řešení nezaměstnanosti nenabízí trvalé řešení. Nezaměstnanost ve smyslu práce za mzdu, v dosavadním chápání, bude narůstat, to se nedá změnit. Lidé však pracovat budou. Nezajištění jednoduché generace pro výměnu z důvodu nízké fertility je globální a mimořádně vážný problém. Rodiče pečovali o staré rodiče, protože je vychovali. Rodiče měli děti, protože doufali, že je, až zestárnou, budou pečovat jejich děti. Toto je dnes narušeno. Kromě subsaharské Afriky, která později převezme model globálního populačního chování, nastává v blízké budoucnosti problém s nedostatkem mladé ekonomicky aktivní populace a hlavně v sociální oblasti. Mezi nejrychleji rostoucí povolání v USA patří sociální pracovníci. Tento bohatý stát má možnost řešit svůj vnitřní problém na úkor jiných států. Odvádí jim potřebnou mladou a vzdělanou pracovní sílu. Ale ani tento postup není trvale udržitelný.

Na Radě ministrů práce, sociálních věcí, zdravotnictví a ochrany spotřebitelů (EPSCO) v Bruselu byl v tomto roce v únoru 2012 předložen dokument o dopadech krize. Nachází se tam i doporučení pro zvýšení počtu „bílých povolání“ (zdravotnictví a sociální služby) na Slovensku jako prostředek snížení vysoké nezaměstnanosti. Je zřejmé, že by měl mít pozitivní vliv i na zdraví občanů. Slovensko má ve srovnání s ostatními členskými zeměmi Evropské unie nízkou zaměstnanost v této sféře.

Slovensko má dlouhodobě vysokou nezaměstnanost a obecně nejvyšší míru dlouhodobé nezaměstnanosti. Podstata slovenské ekonomiky postavené na „levné“ pracovní síle a slabé sociální sféře má proto svou daň v nemocnosti, v nejkratší délce zdravého stáří v rámci EU, nespokojenosti se životem na Slovensku a kratší době dožití. Předběhly nás mnohé dosud ještě rozvojové státy. Např. Malajsie má už podobnou úroveň HDP a ne jen skládá auta, ale je sama vyvíjí.

Nezaměstnanecký stres

Nezaměstnaní trpí stigmatem neúspěchu. Ve společnosti přetrvává pohled na ně jako na ty, kterým se nechce pracovat a žijí na účet společnosti. Velmi rychlá masová hořká zkušenost se ztrátou zaměstnání donutila mnoho lidí k změně v tomto přístupu. Podle poznatků Michaela Marmota zvýšení nezaměstnanosti o 1 % způsobí nárůst počtu sebevražd až o 0,8 % a stejně vražd o 0,8 % (Hetteš, 2013 (a)). Proto tvrzení o nezaměstnanosti jako nutném zlu v zájmu udržení flexibility a dynamiky hospodářství v tomto světle působí skutečně asociačně.

Lidé postižení nezaměstnaností trpí stresem. Současná významná výzva je naučit občany žít v společnosti, kde je ztráta práce běžnou, téměř klasickou životní událostí. Přestože i média často staví všechny nezaměstnané do jedné skupiny, v níž jsou všichni nároční, nespolehliví, neochotní atd., není tomu tak.

Je třeba věnovat se práci a úsilí o pomoc a podporu nezaměstnanému ve směru:

  1. Nebýt netrpělivý a naučit ho poznat, že za způsobený stav není zodpovědný on sám.
  2. Nesnažit se vše vyřešit okamžitě. Rozdělit si úsilí o získání nové práce do delšího časového období propojeného s jinou činností.
  3. Pokud získá pocit opuštěnosti a bezútěšnosti, hledat naplnění ve voluntariátu nebo v nějaké místní aktivitě.
  4. Vykonávat fyzické cvičení. Tělesný pohyb, třeba i chůze, jízda na kole či jiné aktivity, které nejsou finančně náročné, přinášejí uvolnění.
  5. Věnovat se koníčkům, zálibám, hobby, zapomenutým zájmům. Stav bez práce neznamená lenost. Jedním ze způsobů prevence stresu je začít znovu číst a poznat místní knihovnu.
  6. Návrat do školy. Zapojit se do vzdělávání určeného pro dospělé může pomoci zahnat negativní pocity a může také zlepšit jejich zaměstnatelnost a šanci nové práce.
  7. Žít zdravý způsob života bez návykových látek. Stravovat se zdravě a střídmě. Mít pravidelný a plný denní program.

Dobrovolnictví má velký potenciál pro snižování dopadu nezaměstnanosti na stres dotčené osoby. Dobrovolnická práce může rozšířit pracovní zkušenosti a dovednosti. Dlouhé období bez práce může narušit organizovanou část pracovního dne ztrátou jeho rytmu. Příliš velké mezery ve strukturovaných životopisech nejsou atraktivní pro potenciální zaměstnavatele, proto je vhodné je i dobrovolnictvím vyplnit. Během dobrovolnické práce mohou nastat obnova a získání nových poznatků, které zlepšují zaměstnatelnost. Neaktivní život může vyvolat nezaměstnanecký syndrom a proto je vhodné nabídnout jiné smysluplné naplnění času. Hledání práce je často opakující se řada pokusů a proher. Dobrovolnictví umožňuje vystoupit z tohoto bezperspektivního kruhu a poskytnout jiné priority a možnosti i pro budoucí práci. Nezaměstnanost přináší často ztrátu sociálních kontaktů, což naopak může kompenzovat práce v dobrovolnickém sektoru. Práce v dobrovolnictví znamená často práci s profesionály, kteří velmi dobře znají možnosti a situaci na trhu práce. Jejich znalost a pomoc může být rozhodující.

Dopady nezaměstnanosti

Ekonomicky ztráta zaměstnání způsobuje výpadek příjmu jednotlivce. Společnost po roce 1989 přijala řadu hodnot uplatňovaných v individualisticky zaměřených učeních. Mezi ně patří osobní odpovědnost, mezi kterou patří i ztráta zaměstnání. Nezaměstnanost je v nich chápána jako osobní selhání. Měnící se charakter rodiny s přerozdělením postavení muže a ženy v ní přináší další změny. Mnoho mužů nedokáže zvládnout vlastní ztrátu zaměstnání, zatímco žena pracuje a na něj může být přenášena větší povinnost za chod domácnosti, které může čelit i navzdory dostatku času. Zvýšená role muže v rodině není pro něj rovnocennou náhradou ztráty zaměstnání jako u ženy. Smutek, deprese a agrese mohou doprovázet tento stav pocitu nespravedlnosti a osobní chyby. Nezaměstnanost přináší problémy v manželském soužití. Existující pokles porodnosti může být dále prohlubován hrozbou ztráty zaměstnání. Rodiny s nezaměstnanými rodiči mají problémy s výchovou už narozených dětí. Deprese rodičů je přenášena na jejich potomky. Mladá generace bývá často více ohrožena nemožností získání vhodné práce než jejich rodiče a často je více ohrožena chudobou než jejich prarodiče. Nedostupnost práce vyvolává nárůst třeba kriminality mezi mládeží. Školy působí více jako místa soustředění nezaměstnané mladé pracovní síly než jako vzdělávací pracovníky.

Délka stavu, kdy je jednotlivec bez práce, působí na jeho duševní život. Ti, kteří mají lepší předpoklady, větší víru v sebe, ve své schopnosti, mají nižší úroveň deprese po delším hledání vhodné práce.

Řešení ztráty práce

Obecně každý z nás je přesvědčen, že pokud bude poctivě pracovat, nemůže se mu stát, že přijde o zaměstnání. V případě mnohaletého zaměstnání u téhož zaměstnavatele se toto přesvědčení výrazně posiluje. V Evropě se neustále zkracuje průměrná doba zaměstnání u téhož zaměstnavatele a narůstá počet zlomů, kdy lidé mění zaměstnavatele i celou kariéru a povolání. V současnosti na Slovensku se většina občanů obává ztráty zaměstnání, nejvíce mezi ostatními pojistnými událostmi. Hrozba je o to vážnější, že ztráta práce znamená prakticky pro některé rizikové skupiny definitivní konec pracovní kariéry. Tzv. flexi-istota s flexibilitou pracovněprávních vztahů může být použitelná tehdy, existuje-li jistota pracovního uplatnění, což je v případě vysoké míry nezaměstnanosti iluzorní.

Klasická reakce na nečekané rozvázání pracovního poměru může mít několik známých časově determinovaných fází. Odmítnutí uvěřit (1) je střídáno hněvem (2) ze zrady způsobené okolím a zaměstnavatelem. Později může nastat období pokusů o vyjednávání (3) a pokusů o návrat do práce za horších podmínek. Sem řadíme úsilí o nalezení náhradní práce jinde, ať už samostatně, nebo s pomocí druhé osoby. Po neúspěchu se může dostavit rezignace, smutek, deprese (4) a všeobecný pokles aktivity. Poslední fází je vzdání se naděje (5). S rostoucím časem od propuštění nezaměstnaní procházejí jednotlivými fázemi. Člověk se postupně proměňuje do podoby, že není schopen sám si najít práci. Může se změnit tak, že není akceptovatelný většinovými zaměstnavateli. V podstatě je to, jako by šlo o nemocného člověka, kterému je třeba pomoci vrátit se do normálu. Velký prostor by zde mohl mít sociální podnikání, resp. sociální družstevnictví. Podnikatel v oblasti sociálního podnikání by měl mít také určité minimum ze sociální práce, aby mohl lépe rozumět svým zaměstnancům. Sociální podnikání představuje možnou alternativu pro rozvoj zaměstnanosti oproti klasicky chápánému podnikání pro zisk.

Dlouhodobé nezapojení do pracovního procesu, nemožnost aktivně pracovat, nejistota často způsobuje rozmanité zdravotní a psychické problémy (vysoký krevní tlak, hubnutí, nikotin, alkohol a jiné). Nejvíce zvratný je nárůst sebevražd. K zmírnění, odvrácení a dokonce i řešení dopadů nezaměstnanosti je možné využít sociální práci. Na rozdíl od většiny jiných povolání lze tvrdit, že profese sociální práce nemá hrozbu zániku, nebude fundamentálně měněna, dává záruku celoživotního zaměstnání. Potřeba sociálních pracovníků bude narůstat a s postupující demografickou revolucí stárnutí se musíme připravit na situaci nedostatku sociálních pracovníků v souvislosti s celkovým nedostatkem pracovní síly obecně.

Dlouhodobě nezaměstnaného člověka je třeba navést na aktivní postoj k životu. Takový člověk má možnost hledat uplatnění jako samostatně výdělečnou osobu, i když doteď znal pouze zaměstnanecký vztah. Věk v současnosti nerozhoduje, kdy jsem ještě vhodný pro další vzdělávání. Vždy je možné získat nové vzdělání, znalosti nebo dovednosti. Je třeba narušit uzavřenost, umožnit výměnu názorů a neuzavírat se. Je nutné dodržovat systém napodobující běžný pracovní den. Podrobněji řečeno, pasivita spouští mechanismus defetismu. Pasivita se projevuje v obavě vůbec uvažovat o možných variantách řešení. Vyhýbání se vyslechnout jiné názory a možná i zkušenosti, které jsou vhodné k následování (příklady dobré praxe). Pasivita znamená také stažení od kontaktů, skrývání obav do nitra sebe sama a sebe obviňování. Sociální podpora a pomoc okolí umožňuje nezaměstnanému prostřednictvím informací a rad přistupovat aktivněji k řešení své situace. Síť pomoci může zahrnovat přátele, rodinu, sousedy, spolupracovníky i profesionály. Profesionální poradce z řad kvalifikovaných sociálních pracovníků zde může být nenahraditelný. Existuje více strategií a postupů pro hledání práce. Postupy mohou využívat formální i neformální nástroje a zdroje. Podobně jako ztráta práce i samotné hledání nové práce má své fáze. Tyto nejsou zásadně jiné. Převládá neúspěch nad úspěchem, což je obvyklé a typické. Proto je třeba udržovat aktivní postoj nezaměstnaného. Dlouhodobě nezaměstnaní ztrácejí motivaci a mají tendenci spíše věřit v neúspěch. Techniky hledání nové práce jsou dnes rozšířeny o internetové virtuální sociální sítě typu Facebook a jeho napodobeniny (Twitter, LinkedIn). Zde je třeba opatrnosti jak od těch, kteří zadávají údaje, tak i od těch, kteří údaje z takových zdrojů využívají. Opatrnost se doporučuje hlavně těm, kteří tam údaje vkládají.

Profesionál (poradce) by měl působit jako facilitátor při řešení otázky objasnění toho, jaké má schopnosti, zkušenosti a zájmy jeho klient, který je dočasně nezaměstnaný. Klient musí získat jistotu o dočasnosti tohoto stavu. Poradce musí napomáhat klientovi při hledání odpovědí, v čem by se měl zlepšit, co by se měl naučit nebo v čem by se měl zlepšit. Neméně důležité je pomoci klientovi „prodat“ jeho někdy i jedinečné schopnosti. Často se stává, že klient sám nevěděl, co by mohl dělat, kde by mohl působit v nové práci. Z důvodu průběžného nárůstu zániku mnoha zatím potřebných povolání a vzniku nových není každý schopen se orientovat bez cizí pomoci. Podobně jako na univerzitách třetího věku, kde většinou učí mladší vyučující studenty těchto vzdělávacích institucí, mohou být i v poradenství při získávání nové práce poradci věkově mladší než jejich klienti. Věk nemůže být překážkou při hledání práce, stejně jako neexistuje horní hranice pro vzdělávání. Je to příklad meziskupinové solidarity a nediskriminace. Často mladý poradce může vhodně poradit staršímu klientovi, který roky pracoval v jedné profesi, nikdy neuvažoval o tom, že by někdy dělal něco jiného, a říci mu, že to není konec, ale nový začátek a i pokračování předchozího. Naučení se zvládat situaci hledání práce po letech odvádění poctivé práce není jednoduché. Samotné psaní životopisů, motivačních dopisů a žádostí je v takových souvislostech subjektivně stresující a ponižující. Je nutné pomoci klientovi zvládat stres z nezaměstnanosti i technikami a cvičeními klasickými či novými, které pomáhají zvládat stres.

Nezaměstnanost vyvolává množství psychosociálních problémů. Z důvodu obvyklého snížení/ztráty příjmu se může dramaticky změnit denní režim a možnosti nezaměstnaného. V naší kultuře bylo postavení v zaměstnání často výrazně statusové. Bohužel jsou lidé často hodnoceni podle příjmu a statusu dosaženého v pracovním životě. Ztráta práce může být pociťována jako ztráta všeho tohoto. Jako konec a nespravedlnost. To se často přenáší na rodinu. V rodinách, kde jsou rodiče bez práce, nebo pracují pouze v neplnohodnotném zaměstnání, narůstá napětí a vznikají i problémy mezi dětmi. Podoba rodiny se mění, ale může být nepříjemně urychlena, pokud živitel rodiny ztratí práci. Rodič často přenáší nespokojenost do svého chování vůči partnerovi, dětem i okolí. Je třeba znát skutečnou příčinu dnešní vysoké míry nezaměstnanosti a znát význam práce pro člověka. Kvalifikovaní poradci mohou klientovi pomoci objasnit tento problém a pomoci mu najít aktivní a pozitivní přístup k řešení. Nové možnosti společenského uplatnění, i kdyby v odlišném pracovním prostředí a pracovních vztazích, mohou pomoci dát postiženému víru v smysl a dodat chuť pokračovat.

Sociální práce a nezaměstnanost na Slovensku

Slovensko díky příznivé geografické poloze a historickému vývoji, pokud vycházíme z údajů o HDP na obyvatele a očekávané délce života, patří mezi nejbohatší země světa. Při srovnání měření aktuální individuální spotřeby podle kupní síly Slovenska a Česka je v případě první země již nyní příznivější podle hodnocení Eurostatu za rok 2012. Slovensko je zemí s nízkou solidaritou. Má region Bratislavského samosprávného kraje, který patří k ekonomicky nejsilnějším v rámci ... a zároveň regiony s nízkou ekonomickou silou a s vysokou nezaměstnaností. Slovensko patří mezi státy s nejnižší orientací na sociální rozvoj. V rámci rozdělování hrubého domácího produktu věnuje na sociální věci podprůměrnou část oproti průměru EU (Hetteš, 2013 (b)) a je páté od konce. Dokonce se relativně snížil podíl pracujících v sociální oblasti v letech 2000 až 2009. Stárnutí populace, vysoká míra nezaměstnanosti (kolem 14 %) a nejhorší situace v dlouhodobé nezaměstnanosti (přibližně 9 %) vytváří potenciál pro růst zaměstnanosti právě v oblasti sociální práce. Celkově nízká cena práce je v současnosti ještě méně příznivá při odměňování úkonů v sociální oblasti.

Přestože objektivní potřeba sociální práce převažuje, zůstává vědomí o relativním přetížení trhu práce absolventy sociální práce. Podle průzkumu mezi absolventy sociální práce ze tří slovenských měst na Slovensku lze uvést následující zjištění. Okolo 74 % z nich si najde první zaměstnání v průběhu prvních pěti pracovních pohovorů. Někteří z nich však i po 16 interview. To potvrzuje skutečnost, že převážně pohovory nejsou úspěšné a je třeba vytrvat. Časově to znamená asi 2 měsíce. Do půl roku si najde práci okolo 80 % z nich. 60 % dostane nabídku pracovat na plný úvazek. Narůstá podíl neplnohodnotných kontraktů (živnost, částečný úvazek), na které je aplikován diskriminační přístup. Pokud mladý člověk nepracuje na plný úvazek, trpí často jeho sociální práva a jistoty (i když Evropská komise usiluje o jejich rovnost). Veřejnost sama nerada akceptuje stejná práva pro ty, kteří nepracují na plný klasický úvazek. V současnosti 80 % absolventů nachází práci v oblasti, v níž studovali. Příčinou nepracování v sociální oblasti bývá nízká mzdová atraktivita, ale stejně je to neexistence pracovního místa, protože ji společnost nevytvořila. U absolventů je nejčastější uplatnění ve veřejném sektoru, méně v soukromém a neziskový je až na třetím místě. Neziskový sektor má však z hlediska rozvoje největší potenciál. Zajímavý je fakt, že třetina absolventů pracujících v sociální práci se živí především službami zaměstnanosti a problematikou nezaměstnaných.

Pozitivní je fakt aktivního přístupu při hledání zaměstnání. Uchazeči o zaměstnání využívají hlavně informace z inzerátů, nabídek, sociálních sítí a sami aktivně posílají informace (životopisy) potenciálním zaměstnavatelům. Méně jsou odkázáni na přímou pomoc úřadů práce (kolem 15 %) při získávání pracovních míst a tipů na práci. Hlavní překážkou, kterou pociťovali při hledání práce, byla námitka nedostatku praxe. Co je logické u absolventů. Pracovní praxe během studia by mohla být akceptována jako praxe a jistě i dobrovolnictví. Příprava získaná ve škole a její nesprávné zaměření bylo méně uváděno. Opakuje se problém nedostatku pracovních míst (kolem 25 %) pro absolventy sociální práce, což odpovídá už dříve uvedenému. Jak uváděla většina absolventů, aklimatizovali se úspěšně a bez vážnějších problémů na poměry svého prvního zaměstnání po ukončení školy.

Závěr

Sociální práce čeká velké množství práce v souvislosti s nedokončenou přeměnou pracovního trhu a pokračující finanční a ekonomickou krizí. Je třeba preventivně připravovat populaci na možnou nezaměstnanost. Nezaměstnanost je objektivní jev, který nevyplývá z osobního selhání. Práce je, navzdory statistikám pracovních příležitostí, dostatek. Lidské touhy a potřeby jsou stále nenaplněny. Stárnutí populace způsobené demografickou revolucí způsobí brzy úbytek a nedostatek potřebné pracovní síly pro udržení chodu civilizace. Paradoxně bude i nedostatek sociálních pracovníků. Slovensko nebude mít podobně jako většina jiných zemí možnost tento nedostatek doplnit ze zahraničí. Kvalifikovaní sociální pracovníci se budou muset více oprít o pomoc laiků než dosud. Dobrovolnictví, sebestřeba a jiné formy v oblasti sociálních služeb mohou částečně saturovat tyto potřeby.

Autoři: doc. RNDr. Miloslav Hetteš, CSc. PhDr. Ingrid Ferenčíková Seznam literatury

Monografická publikace HETTEŠ, M. Starnutie spoločnosti. Vybrané kapitoly sociálnej práce so seniormi. Bratislava: VŠZSP sv. Alžbety, 2011 HETTEŠ, M. (a) Sociálna súdržnosť a istota v sociálnej práci. Nitra: UKF FSVZ, 2013 Citace z časopisu HETTEŠ, M. (b): GlobalChallenges and SocialWelfare in Slovakia. In Prohuman, 2013 (odborný internetový časopis - sociálna práca, psychológia, pedagogika, sociálna politika, zdravotníctvo, ošetrovateľstvo), 2013, http://www.prohuman.sk/socialna-praca/global-challenges-and-social-welfare-in-slovakia