Několik poznámek k autoritě sociálního pracovníka Bez fenoménu autority se neobejde práce v žádném povolání, její význam pro sociální práci je však zvlášť výrazný. Autorita sociálního pracovníka je základem pro vybudování důvěry klienta a tím i základem dobře poskytnuté služby. Právě služba, snaha pomoci charakterizuje práci v sociální oblasti, proto se sociální pracovník nesmí spoléhat jen na „úřední“ charakter autority, ale měl by ji neustále budovat a podporovat.
Pochopení významu autority se zakládá na určení jejího charakteru a podstaty. Tradičně se pojem autorita klade do souvislosti s pojmem moc. Takto už Hobbes říká, že autorita vydává příkazy, které člověku určují, co má nebo co nemá dělat („command is where a man saith, Doe this or Doe not this“, Hobbes, s. 112). To je však jen jeden rozměr autority, přesněji řečeno důsledek jejího působení, v němž tento jev splývá s mocí jako takovou. Pro pochopení podstaty autority je však důležité si vyjasnit její zdroj a charakter působení, tedy tu oblast, v níž se autorita od moci výrazně odlišuje. Zatímco moc je pouze formou nátlaku založenou na určité (právní nebo silové) převaze nositele moci nad svým okolím, autorita je založena na obecném souhlasu těch, kteří autoritě podléhají. Moc si tento souhlas tak či onak vynucuje, zatímco autorita staví na ochotě okolí souhlasit s nositelem autority z jiných důvodů. Je zřejmé, že podstatou autority není ani tak její mocenský charakter, jako spíše jev či jevy, které vyvolávají přitakání autoritě a nemají nic společného s donucováním. Odlišnost autority od moci spočívá právě ve způsobu, jakým nositel autority tento souhlas vyvolává. Využívání mocenských praktik, otevřeného či skrytého nátlaku, může sice vytvořit stav poslušnosti, který se může podobat působení autority, jde však o důsledky působení strachu z možných sankcí vyplývajících z mocenské převahy. Takové působení je spojeno s celou řadou vážných problémů, ať už jde o problém vztahu strachu a agrese nebo důsledky slepého vykonávání příkazů.
Mocenský rozměr autority je zřejmý, ale nemůže vycházet pouze z převahy síly. Max Weber uvádí tři základní zdroje legitimní převahy, podle nichž rozlišuje tři druhy autorit: racionální základ, tedy uznání pravidel, která autoritu a její působení vymezují, tradice a charismatický typ. (Weber, s. 215) Na první pohled by se mohlo zdát, že relevantní pro naše úvahy je jen první zdroj, protože práce sociálního pracovníka je založena na existujícím společenském pořádku a vymezená právními a pracovně právními předpisy, které vznikly v rámci uspořádání společnosti legálním způsobem. Byla by však chybou chápat působení autority ve společenské činnosti jen tímto způsobem. Sociální pracovník nemá být autoritou pro klienta pouze kvůli svému pracovně profesnímu zařazení nebo odbornosti. (Koehn, s. 58, 59)
Budeme se zde, pravděpodobně, zabývat úřední autoritou, někdy označovanou také jako získanou autoritou. Tato jména již naznačují její odlišnost od tzv. přirozené autority, kterou lze identifikovat s Weberovými pojmy charismatická a tradiční autorita. Zdrojem úřední autority je určité specifické sociální nebo profesní postavení, v němž se nositel autority nachází, a které můžeme zjednodušeně nazvat „úřadem“ nebo „funkcí“. V takovém postavení je subjekt díky specifickým pravidlům (výběrové řízení, volba a pod.) platným ve společnosti nebo v určité profesní oblasti. Aby subjekt těmto pravidlům vyhověl, musí splňovat zejména profesní a odborné předpoklady. Ty stačí k získání postavení, na které se autorita váže. Stačí to však?
Autoritu posloucháme (nebo alespoň nasloucháme), protože její převaha nad námi není výlučně mocenská nebo znalostní. Je zřejmé, že nositel úřední autority musí splňovat požadavky týkající se zejména jeho vzdělání a pracovních zkušeností. V množství povolání se však už na úrovni výběru vhodného pracovníka vyžadují i určité charakterové a psychické vlastnosti, které nabývají největšího významu v oblasti dalšího působení autority při výkonu povinností jejího nositele. Cílem autority totiž není pouze vydávání příkazů, ale také motivace osoby, na kterou se působení autority vztahuje.
Osobnost nositele autority
Ve filozofii a etice se pod pojmem autority nejčastěji rozumí takový soubor vlastností, který je schopen působit motivačně. V kontextu sociální práce má toto tvrzení dva základní rozměry.
Prvním je primární rozměr služby poskytované sociálním pracovníkem. Jeho úlohou je pomoci klientovi při řešení situace, která je nad jeho síly a schopnosti. Na první pohled se zde spíše uplatní odbornost a zkušenost sociálního pracovníka. Aby však taková pomoc byla účinná, musí být ve vztahu sociální pracovník – klient přítomna důvěra. K vybudování důvěry slouží především faktory, tedy samotná existence „úřadu“, tedy fakt, že existuje někdo (sociální pracovník), jehož úlohou je pomáhat a kdo je pro tuto úlohu kompetentní, tedy má konkrétní vzdělání a ovládá příslušné dovednosti. Klient je tedy potenciálně ochotný důvěřovat sociálnímu pracovníkovi už před jejich prvním kontaktem. Odbornost a dovednost pak pomáhají důvěru klienta upevnit.
To však samo o sobě nestačí. Vztah sociálního pracovníka a klienta je bezprostřední, v něm se setkávají dvě lidské bytosti. Klient sice do tohoto vztahu může vstupovat s důvěrou, ale nedokáže adekvátně posoudit úroveň vzdělání sociálního pracovníka a jeho důvěra se utužuje nebo rozplývá i na základě kvality mezilidského vztahu s úředníkem, tedy na základě toho, jak na něj sociální pracovník působí jako osobnost. Sociální pracovník by tedy měl znát ty osobnostní vlastnosti, které mu práci usnadňují, a ty si osvojovat a rozvíjet. Naopak se musí vyvarovat projevů takových vlastností, které mohou klienta demotivovat nebo obecně narušovat důvěru.
Zde se dostáváme k druhému, sekundárnímu rozměru sociální práce, kterým je ukazovat klientovi způsoby, jak by mohl svou situaci řešit sám, případně se v budoucnu vyvarovat jednání, které by ho uvrhlo do špatné situace. V tomto rozměru se motivační funkce autority projevuje ještě zřetelněji.
Jaká tedy má být osobnost sociálního pracovníka? Ideálním případem je, samozřejmě, harmonická osobnost. Existuje několik koncepcí harmonické osobnosti; v naší práci se zaměřujeme na koncepci Richarda W. Coana, který uvádí pět módů, jimiž se taková osobnost realizuje. Prvním je efektivita, pod kterou Coan rozumí i psychomotorickou koordinaci, ale připomíná i organizovanost, plánovitost jako součásti osobnostní výbavy. V kontextu sociální práce získává velký význam také rozměr autonomie a zejména nalezení smyslu vlastní činnosti. (Coan, s. 239) Mód tvořivosti může vést v sociální práci k hledání řešení, které je pro klienta nejlepší, i nad rámec obecných povinností nebo pravidel (ne však proti nim). Jeho význam spočívá i ve vzbuzení bdělosti vůči rutině a vykonávání povinností bez reflexe. (Coan, s. 239, 240) Další mód, který Coan popisuje, je vnitřní harmonie, tedy vyrovnanost osobnosti. (Coan, s. 240, 241) Její vztah ke sociální práci je spíše zprostředkovaný. Osobnost, která je vyzrálá, může svou harmonii přenášet i na druhého a tím přispívat ke kvalitě vztahu s klientem. Velký význam pro sociálního pracovníka má naopak mód, který Coan označuje pojmem pospolitosť. Jde zde o uvědomění si faktu, že jedinec je sice autonomní entitou, ale zároveň i součástí vyšších celků, ať už jde o pracovní skupinu nebo celou společnost. (Coan, s. 241, 242) Posledním módem harmonické osobnosti je transcendence, kterou Coan chápe nejen v duchovním smyslu, ale také v významu, který se do velké míry překrývá s pospolitostí a se poznáváním významu společnosti. (Coan, s. 243)
Osobnost sociálního pracovníka by tedy měla být určována poměrem těchto módů, přičemž největší pozornost si zasluhují efektivita, tvořivost a pospolitosť. Bylo by však chybou nebrát v úvahu ani ostatní dva módy. Na takovém základu může sociální pracovník rozvíjet konkrétní osobnostní vlastnosti napomáhající jeho profesi, jako je například empatie, pracovitost, rozvážnost, morální bezúhonnost, názorová konzistence, přesnost a další. (Naagarazan, s. 8 – 20) Pokud si pro ně vytvoří na základě uvedených módů dostatečné zdůvodnění, budou v jeho chování lépe zakořeněny.
Autorita a zodpovědnost
Význam internalizace určitých pozitivních vlastností a rozvoje osobnosti nespočívá pouze v rovině individuality. Péče o svou osobnost, sebarozvoj, přesahuje významově tuto úroveň. Pracovník, který je nejen odborníkem, ale i harmonickou osobností a skutečnou autoritou, přispívá nejen k kvalitě plnění vlastních povinností, ale také může pozitivně působit i na své okolí a charakterem práce s klientem dokonce přispívat k lepší reputaci své profese ve společnosti. Takto chápaná autorita současně zvyšuje i pocit odpovědnosti pracovníka. To je zejména oblast působení osobnostních módů pospolitosti a transcendence, protože jedinec rozvíjející svou osobnost těmito směry chápe sebe vždy v sociálním kontextu, jako součást vyššího celku (bez pochyb samozřejmě se svou individualitou) a vždy bude přistupovat k řešení problémů z pozice obecného dobra.
Autor: Oliver Brezinský, PhD. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Bratislava
Seznam bibliografických odkazů [1] COAN, Richard W. 1999. Optimální osobnost a duševní zdraví. Praha : Grada Publishing, 1999. 236 s. ISBN 80-7169-662-5. [2] HOBBES, Thomas. 2003. Leviathan. Cambridge : Cambridge University Press, 2003. 530 s. ISBN 0-521-56099-3. [3] HUSBAND, Charles. 1995. The morally active practicioner and the ethics of anti racist social works. In: HUGMAN, Richard, SMITH, David. Ethical Issues of Social Work. London : Routledge, 1995. s. 84 – 103. ISBN 0-415-10109-3. [4] KOEHN, Daryl. 1994. The Ground of Professional Ethics. London : Routledge, 1994. 226 s. ISBN 0-415-11666-X. [5] NAAGARAZAN, R. S. A 2006. Textbook on Professional Ethics and Human Values. New Delhi : New Age Publishers, 2006. 169 s. ISBN 81-224-2301-9. [6] WEBER, Max. 1978. Economy and Society. An outline of interpretive sociology. Berkeley and Los Angeles : University of California Press, 1978. 1533 s. ISBN 0-520-02824-4.
Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010 v Piešťanoch a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociálny práci a dalších pomáhajúcich profesiách. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.