Podle posledních údajů je v Irsku okolo 5000 bezdomovců, z nichž okolo 2300 žije v Dublinu a okolních oblastech. Irská vláda ročně vynakládá na řešení otázky bezdomovectví v Dublinu přibližně 62 milionů EUR pocházejících z Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví. Kromě zabezpečení ze strany státu v Dublinu funguje více než 20 neziskových organizací, které také sbírají peníze na tento účel a hledají dobrovolníky ochotné strávit hodiny v dobrovolnické službě po celém městě.

Během 70. a 80. let 20. století v Irsku patřil problém bezdomovectví mezi okrajové politické otázky. Postižení byli tehdy odkázáni na pomoc jednotlivých skupin dobrovolníků, kteří je podporovali a obhajovali. V roce 1988 přinesl zákon o bydlení nové pravomoci místním autoritám, které mohly řešit bytové potřeby bezdomovců. Byla povinností státu zřídit a vést zvláštní oddělení, na které se mohli lidé bez přístřeší obrátit. Jakmile bylo ověřeno, že se jedná o bezdomovce, oddělení mělo povinnost zajistit mu dočasné ubytování. Součástí úkolů oddělení bylo také poskytnout těmto lidem žijícím v okolí Dublinu základní životní potřeby. Ve skutečnosti postupně došlo k profesionalizaci služeb a bezdomovci začali být vnímáni jako lidé, kteří si zaslouží kvalitní péči.

Přestože tyto zákony existovaly, byla praxe úplně jiná. V 90. letech se v Dublinu postavilo několik nocleháren pro tento účel, kde ale vyžadovaly, aby jejich obyvatelé nepili a nebrali drogy. Pokud někdo přišel a zapáchal po alkoholu nebo nemohl poskytnout čistý vzorek moči, nemohl se v takovém zařízení ubytovat, což v praxi znamenalo, že ti, kteří ubytování nejvíce potřebovali, byli s největší pravděpodobností odmítnuti.

Všechny tyto argumenty připomínají, jak a proč vlastně vznikly nízkoprahové sociální služby pro lidi bez přístřeší na území Irska. Ano, přístup byl značně profesionálnější a stát byl odpovědný za tyto lidi, ale mnohokrát se stalo, že stát přenesl tuto odpovědnost na neziskové organizace, které byly schopné řešit tyto problémy flexibilněji a inovativněji, neříkaje o lepší finanční efektivitě. Avšak stále existovalo mnoho marginalizovaných skupin, jejichž potřeby město nedokázalo pokrýt.

Rozvoj nízkoprahových služeb v Irsku podnítila smrt mladých bezdomovců

V roce 2001 během zimy v ulicích Dublinu zemřeli 3 mladí lidé, kteří užívali heroin. Zemřeli na ulici hlavně proto, že bylo známo, že užívají drogy, a proto je nechtěli přijmout do žádné z nocleháren. Je známý fakt, že v Irsku je 60–70 % lidí bez přístřeší závislých na drogách nebo alkoholu a mezi nimi mezi 20–30 % potřebuje urgentní pomoc při změně životního stylu, kterou si sami zvolili.

Irská vláda proto požádala o pomoc neziskové organizace při řešení tohoto problému. Z tohoto důvodu byl na tuto službu vypsán tender, do kterého se však nikdo nepřihlásil. Vláda proto oslovila mezinárodní organizaci Depaul International, která souhlasila se zahájením poskytování nízkoprahových sociálních služeb pro tuto skupinu klientů. V té době vznikla Nocľaháreň Clancy – nízkoprahové zařízení pro drogově závislé, které otevřelo své dveře. Nocľaháreň funguje dodnes a každý den je její kapacita plně využita. Je třeba, aby těmto lidem byly poskytovány alespoň služby, které uspokojují základní životní potřeby.

Mezinárodní organizace Depaul International se věnuje bezdomovcům v 5 zemích včetně Slovenska. Hlavním principem práce této organizace je podle vzoru sv. Vincenta de Paula, který žil před 400 lety, ten, že je potřeba nést rizika – ne nezvládnutelná rizika, ale ta, která se dají odměřit a vypočítat. Poskytování takových nízkoprahových služeb je riskantní, ale výsledkem toho všeho je změna, a hlavně ovoce tohoto úsilí, které dnes můžeme pozorovat v ulicích Dublinu.

Depaul Irsko dnes provozuje 12 projektů v Irsku a více než 70 % jejich práce funguje podle principu, který se obvykle označuje jako snižování rizik. Co si lze představit pod pojmem nízkoprahový přístup či snižování rizik? Nízkoprahový přístup v podstatě znamená vysokou míru tolerance zejména při práci s těmi nejchudšími, kteří z různých důvodů potřebují velkou péči. V nízkoprahových zařízeních jsou pravidla a předpisy omezená na minimum, aby mohly sloužit a být dostupné pro každého, kdo je potřebuje, a aby došlo k odmítnutí co nejmenšího počtu lidí.

V rámci nízkoprahového přístupu, ať už se jedná o ubytovací nebo terénní služby, se snažíme pracovat v rámci filozofie snižování rizik. Nízkoprahový přístup není o pouhém pozorování rizik, ale o aktivním zapojení lidí do různých činností, abychom je tak podporovali a zároveň snižovali škody, které by mohli způsobit sobě nebo ostatním.

Snižování rizik je odborný přístup, kdy lidi neodsuzujeme a uznáváme, že každý má právo vybrat si svůj životní styl, i když není vždy pro člověka přínosný. Klienty nenutíme, aby si změnili svůj životní styl, protože věříme, že každý má svá práva. Podle našeho názoru tento přístup podporuje lidi v tom, aby snížili škody, které si sami působí, ať už jde o škody fyzické nebo psychické. Výsledný efekt přijetí takového přístupu, uplatňovaného u jednotlivců, má velký dopad na širší společnost.

V souladu s hodnotami organizace Depaul Slovensko tento model uznává, že je možné, aby se člověk změnil. Ale reálná změna přichází většinou velmi pomalu. Tento model obecně platí pro práci s drogově závislými, ale jsme přesvědčeni, že je možné jej použít i při práci s lidmi ve vztahu k jiným aspektům jejich života. Věříme, že tyto druhy služeb jsou nezbytné pro poskytování životních potřeb těch nejnouzovějších nacházejících se na okraji společnosti. Poskytnutím služeb, které jsou klíčové a důležité pro další péči a kontinuitu, se nejen snažíme odpovídat na potřeby lidí bez domova, ale i otevřeně vyzýváme druhé, aby zhodnotili své pracovní postupy a uviděli, že někdy se přece jen vyplatí riskovat.

Slovenská cesta využití nízkoprahového přístupu v zařízeních v Bratislavě

Podnětem k zahájení poskytování nízkoprahových služeb pro lidi bez přístřeší na Slovensku byly události ze zimy 2005/2006, kdy na následky omrzlin v tuhých mrazech zemřelo v Bratislavě podle údajů generální prokuratury 19 bezdomovců. Tato úmrtí vyústila v provizorní řešení, kdy Ministerstvo vnitra SR zřídilo stanové městečko, aby zabránilo dalším úmrtím na následky podchlazení. Stanové městečko navštěvovalo v průměru 140 lidí za noc, ale bylo velmi drahým a nesystémovým řešením.

Po vytrvalém tlaku neziskových organizací na Magistrát Bratislavy se podařilo pro bezdomovce zřídit jako první na Slovensku nízkoprahovou nocľahárňu, která funguje už čtvrtý rok. Nocľaháreň poskytuje sociální služby pro lidi v tom nejkritičtějším stavu i když jsou zcela bez prostředků, co není možné v případě jiných ubytoven a nocleháren. Klienti jsou ze Slovenska a ze zahraničí, každou noc je jich okolo 130, v zimě se počet zvyšuje až na 180.

Mnozí z klientů se nacházejí ve vážném psychickém nebo fyzickém stavu, často jde o lidi závislé na alkoholu nebo drogách. Zřízení nízkoprahové nocľahárne znamenalo začátek práce se skupinou lidí bez přístřeší, s níž jiné organizace nemají zájem pracovat. Nocľaháreň provozuje organizace Depaul Slovensko, n. o., která zřídila další zařízení pro lidi bez přístřeší s nepříznivým zdravotním stavem, kde se nabízí celodenní pobyt zejména pro lidi propuštěné z hospitalizace. Sociální síť v Bratislavě získala takto zařízení, která částečně pokrývají existenční potřeby lidí bez domova a která tak poskytují určitý mezistupeň pro klienty k jejich sociální inkluzi.

Autor: Kerry Anthony – Depaul Ireland Juraj Barát – Depaul Slovensko, n. o. http:>www.deapaulslovensko.org E-mail: info@depaulslovensko.org

Tento článek byl publikován v časopise Sociální služby - prosinec 2010