ÚVOD
Osamělost lidí v seniorském věku je věcí, které se často vyhýbáme, a v koloběhu povinností lidí v produktivním věku je samota seniorů často přehlížena. Není to však proto, že by to mladší lidi netrápilo, spíše proto, že nevnímají pocity seniora, a někdy je to i kvůli zachování pohody. Už delší dobu platí jedno pravidlo, které snad ani není třeba zmiňovat a každý si ho časem někde v sobě implicitně uvědomuje. „Ať už starší člověk dělá cokoliv, neměl by tím zatěžovat životy mladých.“ I když se tato věta zdá poměrně necitlivá a přitom se náš článek má orientovat na sociální práci, kde je jedním z klientů právě člověk v seniorském věku, je tato věta často znovu a znovu přehrávána v mysli klientů.
OSAMĚLOST KLIENTŮ SOCIÁLNÍ PRÁCE VE SENIORSKÉM VĚKU
Klient odkázaný na pomoc cítí svou závislost a považuje ji za břemeno, které klade na ostatní, kteří mu pomáhají. Velmi často se objevují úvahy, které ho dovedou k depresím a litování se samého a následně k určitému přijetí reality, že se věci jen tak nezmění. Tento koloběh se často opakuje a pokud zůstane bez povšimnutí, resp. nepromluvíme-li se seniorem o jeho obtížích, může tato trauma mít později výrazné zdravotní důsledky. Hlavně v případech, kdy jde o seniora, který je klientem sociálního zařízení, jako je zařízení pro seniory, domov sociálních služeb, domov důchodců, se mohou projevy samoty a smutku objevit intenzivněji. Samozřejmě záleží na situaci, rodinných poměrech, osobnosti seniora, finančním zázemí, zdravotním stavu nebo dokonce i na tom, zda senior pocházel z venkova nebo města. Každopádně však můžeme konstatovat, že člověk, který byl celý život aktivní a byl až do vysokého věku aktivní, a to nejen v zaměstnání, si bude postupně čím dál hůře zvykat na život v zařízení. Otázkou je, co by takového člověka mohlo dovednout k tomu, aby do takového zařízení chtěl vstoupit. Důvodů může být několik, například přenechání vlastní nemovitosti, které již užívá rodina, rodinné konflikty, zdravotní úraz či zhoršení zdravotního stavu a mnoho dalších. I v odborných kruzích je často náročným tématem mluvit o tom, jaké těžké osudy a situace mohou lidé v seniorském věku prožívat. Člověk vyššího věku může postupem času v období nástupu poberání starobního důchodu ztrácet svou sebedůvěru, úctu a může nabýt pocit, že je nepotřebný. Starobní důchod je obecně náhradou mzdy pro toho, kdo nemůže vykonávat zárobkovou činnost kvůli vysokému věku. Zastavme se u slova činnost: senior vykonává jen ty činnosti, které je možné dle jeho zdravotního stavu. Dá se říci, že zdravotní stav v seniorském věku závisí na více faktorech, ať už jsou to faktory genetické, nebo faktory související se životním stylem během produktivního věku. Životní styl a vedení života mají velký vliv na zdravotní stav člověka. Ať už se jedná o stresující práci, fyzicky nadměrně náročnou práci, konflikty v rodině, nedostatek financí, absenci uspořádanosti života, to vše může obzvlášť negativně zatížit celkový zdravotní stav člověka.
Pohyb a vhodná tělesná aktivita však hraje velkou roli při zachování zdraví i v seniorském věku, pokud jde o fyzickou i psychickou stránku. V publikaci Jany Pyšné „Kvalita života seniorů a pohyb“ nalezneme informaci, že riziko předčasné úmrtnosti se snižuje, pokud člověk v seniorském věku dosáhne výdeje 1500 kcal týdně. Pro zachování zdraví a svalové síly a flexibility je tak nesmírně důležitý pravidelný pohyb. Při překážkách při realizaci pohybové aktivity je také třeba vynaložit určité množství energie. Vhodnou alternativou při takovém omezení může být například pravidelné cvičení (Pyšná, 2009). Pravidelný pohyb a cvičení výrazně ovlivňují zdravotní stav a také budují lepší zázemí k vyrovnávání se s pocity osamění a úzkostnými stavy.
V zařízeních sociálních služeb jsou však často právě ti senioři, jimž zdravotní stav už nedovoluje vykonávat ani obslužné činnosti a běžné činnosti aktivně žijícího člověka. Jsou tak odkázáni na pomoc druhých a někteří hledají způsob, jak být i v takovém stavu stále užiteční pro své okolí. Není také neobvyklé, že klienti takového zařízení často vzpomínají na období, která prožili, a vzájemně si vyprávějí o svých rodinách a radosti, kterou jim přinášejí. V některých případech samozřejmě i starostí. Takový proces komunikace a vzájemného svěřování důvěrných informací pomáhá klientům v boji se samotou, smutkem, posiluje mezilidské vztahy a zlepšuje kognitivní procesy. Obyčejný rozhovor je tedy mnohokrát jedinou a jedinečnou metodou pomoci při vytváření lepší atmosféry v zařízení. V domovech důchodců mají klienti přidělené opatrovatele, s nimiž tráví nejvíce času, pokud nepočítáme jiné klienty. Opatrovatelé pro ně tak představují nejviditelnější zdroj pomoci a často se jim svěřují i s trápením, které prožívají. Může jít o nespokojenost v zařízení, smutek ze ztráty blízké osoby, o to, že je nikdo z rodiny nepřijde navštívit, ale i o problémy související s fyzickou bolestí nebo nemocí. Svěření se s trápením jinému člověku přináší jistou formu úlevy, pocit pochopení a ujištění o významu vlastní osoby a jejího prožívaní.
Soucit druhého člověka se tak stává významným prostředkem překonávání osamělosti a to nejen člověka v seniorském věku. Soucit je formou uznání prožívaného stavu člověka, je to forma pochopení prožitku a vyzdvihnutí významu prožívaného stavu. Když je člověk společenská bytost, potřebuje pocit sounáležitosti a sdílení prožívaných situací a pocitů s jiným člověkem. Soucit může mít aktivní podobu, kde přechází do konkrétních činů směřovaných ke zmírnění bolesti, například malý dárek, postavení se na stranu seniora, zajištění dlouhodobě neuspokojené potřeby atd. Pasivní soucit je již zmíněný rozhovor a vytvoření chápavé atmosféry. Soucit je opakem sebectví a je to milosrdný projev vůči člověku, který prožívá těžké chvíle. V našem kontextu to může být i pocit osamělosti, kde můžeme implicitně nacházet i neuspokojenou potřebu bytostné jednoty člověka se světem jiných lidí (Čáp, Palenčár, 2012). Osamělost je pocit, který mohou klienti sociální práce a obecně lidé zažívat nejen v okamžicích, kdy jsou sami, ale i v okamžicích, kdy je kolem nich mnoho lidí. Je to stav, který je charakteristický neklidem a vnímáním své neúplnosti a nenaplnění bez přítomnosti daných osob, kterým člověk připisuje sílu vytvoření harmonie a pokoje ve vlastní mysli. Člověk v každém věku nese se sebou nejen určitý „sentiment“ udržování harmonických vztahů; je to často hnací faktor pokračování v úsilí fungovat a dosahovat myslitelných cílů napříč vybranými aktivitami či povinnostmi. Spouštěče takových depresivních stavů a samotné deprese může být nespočetně mnoho, zvlášť u lidí vyššího věku, kde bývá prožívání zvlášť citlivější, a proto se rozhovory s klienty domova důchodců často neobejdou bez slz a citově náročné atmosféry z hlediska prožívání a dosahování dalších cílů s klientem.
Deprese postihuje až 20 % lidí na celém světě a statistiky ukazují, že depresemi trpí převážně více ženy. Z hlediska klientů domova důchodců, tedy zařízení pro seniory, tvoří převážně velkou část právě ženy, a tedy je i výrazně vyšší množství klientů v těchto zařízeních v depresivním a melancholickém zaměření. Deprese lze popsat jako stísněnost, oslabení, sklíčenost nebo zvýšenou citlivost. Deprese má na člověka mnoho somatických, sociálních, duševních i tělesných příznaků. Depresivní člověk má ochablý postoj těla, pesimistické vnímání, pocit bezmocnosti a často některé věci může „přehánět“, tedy vnímat je příliš zatěžujícím a jednostranně. Úlohou pomáhajících profesionálů pracujících s depresivními klienty v zařízeních sociálních služeb je oceňování každého úspěchu, přijetí smutku, podpora soběstačnosti, překonávání sociální izolace a posilování identifikovaných zdrojů, které navozují klientovi příjemnější prožívání (Fabian a kol., 2014).
V podmínkách sociální práce jsou klienti v seniorském věku vedeni k aktivizaci prostřednictvím specializovaných aktivit, které provádí sociální pracovník či terapeut. Může jít o aktivity, jako je kreslení, vyšívání, vaření, vyřezávání obrázků, vytváření koláže, lehké práce v zahradě či tělesné cvičení. Klienti domova důchodců se obvykle do těchto aktivit zapojují ochotně a představuje to pro ně jisté zpestření všedního dne v zařízení. Terapie, které se v těchto podmínkách realizují nejčastěji, jsou například ergoterapie nebo canisterapie. Canisterapie je jedna z forem animoterapie a tedy terapie prostřednictvím živého zvířatka, v canisterapii konkrétně psa. Probíhá pod vedením zkušeného canisterapeuta a vycvičeného psa. V případě ergoterapie jde o terapii, v níž je podporován rozvoj tělesných funkcí prostřednictvím konkrétních činností. Může jít o společenské hry, pohybové aktivity, ruční práce s konkrétním druhem materiálu nebo činnosti, které evidentně působí na klienta pozitivně. V podmínkách sociální práce je však třeba upozornit na aspekt provádění ergoterapie. Pro výkon ergoterapie musí terapeut úspěšně absolvovat školení v daném druhu terapie. Aktivity, které jsou prováděny neškoleným pomáhajícím profesionálem, nemůžeme označit za terapii. Ve své podstatě jde o činnost, která jen napodobuje terapii, v zásadě však může někdy mít podobné výsledky.
Pro co nejvyšší kvalitu poskytování ergoterapie je však v současnosti možné absolvovat například na Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty v Bratislavě, prostřednictvím Institutu dalšího vzdělávání sociálních pracovníků, akreditované vzdělávání v programu terapeutické techniky, modul Ergoterapie. Na výběr je však i arteterapie, psychomotorická terapie, dramaterapie, terapie hrou a taneční a pohybová terapie. Po absolvování takového vzdělávání jednoznačně zvýšíme úroveň poskytování této činnosti a především přispějeme tím k lepšímu duševnímu stavu našich klientů (www.ivsp.sk).
Každopádně jakákoli snaha a čas věnovaný osamělým seniorům ve formě rozhovoru, společné aktivity nebo doprovázení představuje nesmírnou hodnotu pro seniora a mnohonásobně zlepšuje celkové prožívání. Abychom tato tvrzení potvrdili empirickými zjištěními, provedli jsme krátký kvalitativní průzkum orientovaný na prožívání samoty v Domově důchodců v Rimavské Sobotě. Metodou sběru informací byl rozhovor s 3 účastníky, kdy jsme se ptali následujících otázek: „Cítíte se občas osamělí?“ „Co vám v tom pomáhá?“ „Jaké aktivity vykonáváte rádi?“ Na otázku, zda se někdy cítí osaměle, odpověděli ne, a nakonec však zmínili, že jim chybí rodina. „Rodinu jsem už neviděla velmi dlouho.“ Nejvíce jim v takových chvílích údajně pomáhá rozhovor s ostatními klienty, přítelkyněmi, přáteli nebo opatrovateľkou. „Přítelkyni tím vším povím a hned se mi uleví.“ „Když mám nějaké problémy, pomohou mi opatrovatelé.“ Jakýkoli kontakt je pro účastníky velmi pozitivním stimulem, pomáhá i telefonát od kamarádky. „Jen na to čekám, až mi zavolá, a popovídáme si.“ Na otázku, jaké aktivity vykonáváte rádi, jsme přišli přes popis běžných aktivit v zařízení. Nejčastěji tráví svůj čas, jak sami uvádějí, odpočíváním, rozmlouváním a za pěkného počasí tráví svůj čas rád v exteriéru zařízení, kde mají možnost sednout si na lavičku, kde je obklopuje udržovaná flóra. Nemají problém také se zapojením do společenských aktivit nebo hraním společenských her. „Když nám dají karty nebo človeče, tak hrajeme.“ To nejpodstatnější, co jsme chtěli vyjádřit i tímto průzkumem, je, že klienti sociální práce v seniorském věku si obzvláště cení, když jim pomáhající profesionál vyslechne, pomůže jim a promluví se jimi tak, aby vnímali, že jim na nich skutečně záleží. Klienti v seniorském věku tak potřebují vnímat, že péče o ně není jen mechanická, ale skutečně úprimná a citlivá. Senioři mimo jiné mají také potřebu, jak bylo uvedeno výše, být součástí kolektivu, společnosti a získat pocit sounáležitosti.
Na této myšlence byl také postaven vzdělávací projekt v Prešově, který zajistil dětem z Dětského domova v Prešově setkávat se se seniory ze zařízení pro seniory Náruč s cílem navzájem trávit společný čas a navzájem se obohacovat a bavit. Přitom každé setkání bylo v předstihu dohodnuto s naplánovaným programem (Nezbedová, 2016).
Takové projekty jsou obzvlášť podnětné pro obě strany a umožňují vytváření mezigenračních vztahů a přinášejí pozitivně nabité okamžiky pro zúčastněné. Zajištění takových okamžiků je pro lidi, kteří se cítí sami, obzvlášť důležité a nevyhnutelné kvůli zlepšení představy o svém životě. Právě proto je potřeba realizovat projekty, které by se zaměřily na zlepšování duševního zdraví seniorů, tak významná.
ZÁVĚR
V příspěvku jsme upozornili na důležitost vnímání vnitřního psychického prožívání klientů sociální práce v seniorském věku a možnosti pomoci, které je jim možné poskytnout v rámci procesu péče v zařízení sociálních služeb. Je třeba vnímat důležitost zajištění co nejlepší sociální péče lidem v důchodovém věku a zaměřit se na jejich celkovou spokojenost a kvalitu života, kterou vedou. Existuje mnoho způsobů zajištění spokojenosti klientů v důchodovém věku, které se však v praxi jeví, že nejúčinnější obstrukcí vůči negativnímu prožívání je vytvoření si přiměřeného vztahu s klientem, který by tvořil součást profese.
Autor: Mgr. Roland Sivok
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
- FABIÁN, A., Svět sociální práce, Košice 2014, ISBN 978-80-8152-097-6
- ČÁP, J., PALENČÁR., Smrt a vědomí smrtelnosti, IRIS 2012, ISBN 978-80-89256-96-9
- NEZBEDOVÁ, L., Edukativní projekt přiblížil děti z dětského domova se seniory, Dostupné online: https://eduworld.sk/cd/lenka-nezbedova/2959/edukacny-projekt-zblizil-deti-z-detskeho-domova-so-seniormi
- PYŠNÁ, J., Kvalita života seniorů a pohyb, Infopress 2009, ISBN 978-80-85402-98-8
- http://www.ivsp.sk/akreditovane-programy